Slovenština B. Němcové v Pohorské vesnici

František Váhala

[Rozhledy]

(pdf)

-

(Několik poznámek k stejnojmenné studii J. Štolce).[1]

 

 

Redakce Slova a slovesnosti v úvodě k Štolcově studii sama tuto studii správně charakterisovala: „Autor jako odborný dialektolog a znalec nářečí slovenského jazyka postavil se k otázce této především s hlediska nářeční věrnosti“. K tomu pak je nutno ještě dodat: Autor se obírá slovenštinou v Pohorské vesnici bez zřetele k ostatním pracím B. Němcové, v nichž se čeština prolíná se slovenštinou, zejména bez zřetele k jejím Slovenským pohádkám a pověstem; proto jeho některé vývody a závěry, které se zdají správné s isolovaného hlediska Pohorské vesnice, objeví se v jiném světle s hlediska širšího. Slovenštinu v dílech B. Němcové je nutno pojmout jako celek, který je neobyčejně složitý, a proto vyžaduje velmi podrobné obsáhlé studie. A dokud taková studie nebude napsána, nebude jistě bez užitku doplnit Štolcův článek několika poznámkami, jež by poopravily některá jeho tvrzení.

Především bych chtěl blíže osvětlit a tím na pravou míru uvést tato Štolcova slova: „Tak sa pozdáva, že slovenské nárečie v Pohorskej vesnici nie je priveľmi vzdialené od vtedajšieho spisovného slovenského jazyka, ktorý bol v tom čase ešte silne zafarbený krajovými prvkami aj u samých slovenských spisovateľov“ (str. 31). „Janova (i Mičova) reč v Pohorskej vesnici je preto s hľadiska konkrétneho nárečia nedôsledná. Němcová mieša navzájom rozličné prvky nárečí južnostredoslovenských v slovníku, v tvarosloví i hláskosloví … K tomu pristupuje ešte veľká nedôslednosť v samom prepise slovenskej výslovnosti. Němcová si ani nemohla osvojiť v dostatočnej miere gramatický systém slovenských nárečí na Pohroní“ (str. 32).

Je pravda, že Němcová pobyla na Slovensku všeho všudy zhruba čtyři měsíce (dva r. 1852 a opět dva r. 1855), a za tu dobu nemohla ani zdaleka proniknout hluboko do slovenských nářečí, jak by si mohl přát dialektolog. I když si Němcová osvojila jistě dosti obratů a rčení ze skutečného lidového hovoru (svědectvím je její zápisník z druhé cesty na Slovensko), přesto je málo pravděpodobné, že by se byla odvážila vložit do svého díla slovenské pasáže bez přímého literárního vzoru nebo bez mluvnického poučení o slovenštině (vždyť se po té stránce vzdělávala i v češtině!). Zcela důvodně se domnívám, že ke svému počinu přistoupila po teoretickém poučení i se slovenským dílem jako vzorem, ale že tento dvojí pramen ji značně desorientoval. — R. 1852 dostala od J. Rimavského jeho sbírku Slovenskje povesti (vyšla r. 1845), která byla psána v podstatě nářečím středoslovenským a t. zv. pravopisem štúrovským. (Nemohu zde uvádět celý jeho systém, jen pro informaci poznamenávám to nejdůle[81]žitější: nemá y, a proto měkkost zubnic důsledně označuje háčky, tedy rozlišuje ďi a di (= dy), ťi a ti (= ty), ňi a ni (= ny), píše ďe, ťe, ňe, místo dvojhlásek píše ja, je, na př. vjac, tjahlo, ktorje atd., nemá ô, nýbrž píše uo: muoj a j.) Téhož roku 1852 vyšla v „Prešporku“ Krátká mluvnica slovenská, která zaváděla docela jiný systém pravopisný jako systém spisovného jazyka (pravopis, který na rozdíl od výše uvedeného byl poměrně blízký českému: rozlišoval opět i a y, zaváděl psaní de, te, ne, jež se mělo vyslovovat ďe, ťe, ňe, dvojhlásek ia, ie, iu, psaní ô; přímo poznamenává, že na středním Slovensku se é ve skloňování adjektiv vyslovuje jako je atd.). Tato kniha jistě sloužila Němcové jako pramen teoretického poučení o slovenštině, vždyť pravopisného systému touto knihou zaváděného v podstatě užila ve svých Slovenských pohádkách a pověstech, jejichž první svazek vyšel rok po Pohorské vesnici (tedy r. 1857). Vedle toho si Němcová sama zapsala mnoho jazykového i folkloristického materiálu do svého obsáhlého (t. zv. II.) zápisníku, v němž není pravopisný systém ustálen. A kromě toho znala dobře i Kollárovy Národnie zpievanky (viz její pověst O Turkovi a krásné Katarině). K tomu nutno dodat, že to, co Němcová sama přiznává o Slovenských pohádkách a pověstech, že totiž ve slovenštině zůstalo mnoho chyb — snadno vysvětlitelných tiskem v české tiskárně —, jistě platí i o tisku slovenštiny v Pohorské vesnici.

Z toho všeho a ze slov Němcové o slovenštině v jejím Doslovu k Slovenským pohádkám a pověstem (vyjde v 2. svazku Slovenských pohádek a pověstí v Knihovně klasiků) a pak z jejího rozdílného podání slovenštiny v Pohorské vesnici a ve Slovenských pohádkách soudím, že Němcové byl celkem jasný charakter nářečí jihostředoslovenských i ve fonetickém záznamu (Rimavský, Slovenskje povesti). Dále že znala „nářečí Čechům nejsrozumitelnější“, v podstatě středoslovenské s prvky západoslovenskými, jež bylo obsaženo v Krátké mluvnici a stalo se spisovnou slovenštinou. A od svých informátorů z Trenčanské stolice jistě poznala i prvky nářečí hornotrenčanských. S jejího hlediska sotva se tu dá mluvit o „vtedajším spisovném jazyku slovenském“, protože Němcová znala vytváření spisovné slovenštiny „zdola“, z nářečí, a tu slovenštinu, kterou znala a ovládala, členila ještě na nářečí. S hlediska dnešního posuzovatele je ovšem možno mluvit o tehdejší spisovné slovenštině, avšak jen se zřetelem na to, co tu bylo řečeno. Dále pak mám za prokázáno, že nedůslednosti v přepise slovenské výslovnosti jsou z největší části způsobeny zcela objektivními příčinami, vyplývajícími z různosti zápisů autorce dostupného jazykového materiálu slovenského.

V otázce tvarosloví slovenštiny B. Němcové je nutno souhlasit se Štolcem, že Němcová nemohla proniknout v dostatečné míře gramatický systém slovenských nářečí na Pohroní, ale dodal bych k tomu toto: I v této věci se autorka opírala o přístupný materiál tištěný. A tu stačí se jen podívat do vzpomenuté již Krátké mluvnice slovenské, abychom zjistili, že mnohý tvaroslovný rys slovenštiny Pohorské vesnice — odchylný od normy slovenských nářečí — je poplatný dobové normě spisovné slovenštiny, která se v mnohém směru ještě příliš nevzdalovala od češtiny.

Tedy ať v pravopise, ať v tvarosloví mnohé z toho, co Štolc hodnotí jako podlehnutí češtině, je nutno posuzovat s hlediska dobového. To platí myslím především o nepravidelnosti v označování výslovnosti slabik de, te, ne (dě, tě, ně); na myšlenku označovat jejich výslovnost přivedly Němcovou — jak se domnívám — právě Slovenskje povesti J. Rimavského. Případy neoznačování výslovnosti jsou jednak chyby tisku, jednak vliv pravopisu Krátké mluvnice slovenské, jednak literárního přejetí na př. písní od J. Kollára. Jako vliv dobového způsobu psaní dvojhlásky ie možno vysvětlit i tvary povédať, povédala; psané é se mohlo číst jako ie, je. Rovněž dobový slovenský usus je psaní tvarů jich, jim, jinšú, jícť a j. s prothetickým j. Také psaní prijděm, prijdú atd. je dobové, nikoli vliv češtiny. Sporadické psaní jsom, jste, jsú místo správného som, ste, sú považuji za tiskové chyby; čeští hrdinové Pohorské vesnice mluvící nářečím [82]užívají totiž tvarů jsom, jste, jsú, Slováci pak som, stě, sú; není pochyb, že v dialozích, v nichž se střídá čeština se slovenštinou, snadno mohlo dojít k záměně. (Stejně je tomu někdy i v otázce kvantity. Na př. psaní gazdina (místo gazdiná), v 1. plur. ramena (místo ramená) bylo obvyklé v dobové spisovné normě. Zájmenné tvary 1. a 4. plur. mask. neživot. a feminin ty (místo tie) a akusativní tvar zájm. je (místo slov. ich) jsou rovněž dobové; připouští je Krátká mluvnice slovenská a jsou pravidelnými tvary u M. Hattaly (Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského, Praha 1857). Hattala uváděl jako slovenské i tvary ta, tu, jichž užívá také Němcová, místo správného tá, tú; nejde tedy o českou kvantitu, jak tvrdí Štolc.)

Naléhavě si žádá opravy Štolcovo tvrzení, že Němcové byla „prirodzene cudzia výslovnosť mäkkého (palatálneho) ľ“, že je „zaiste hodnotila ako české stredné l. Preto ho nikde nijako neoznačuje.“ Tento závěr vyplynul Štolcovi z prostého pozorování autorčiny praxe v Pohorské vesnici. A tento isolovaný pohled na věc přivedl Štolce na scestí. Rukopisy B. Němcové ukazují, že měkké l znala, ve svém zápisníku si je mnohdykrát pečlivě označila. V ojedinělých případech je označila apostrofem za l i ve svých Slovenských pohádkách a pověstech. Na př. v pohádce o Šurinovi a Otolience ve větě: „Ej, či ma obe líčka páľa“ nebo v pohádce o Širokém, Dlouhém a Žarookém (v dodatku o Mrdofúsovi — ve slově ľad (= led). V citovaném už Doslovu pak říká: „Že se ale měkkého l neužívalo v slovenčině (rozuměj: Slovenských pohádek a pověstí, F. V.), příčinou je to, že literu tu nemá jen (= než, F. V.) jedna tiskárna v Praze a sice paní Jeřábkové, která si ji zaopatřila k tisku „Zvukosloví“ p. M. Hattaly“. To bylo r. 1858. Slovenské pohádky a pověsti vytiskla tiskárna Bedř. Rohlíčka. „Zvukosloví“ Hattalovo vyšlo r. 1854 u Kateřiny Jeřábkové, u níž vychází r. 1856 i Pohorská vesnice. Důvod, proč Němcová neoznačovala měkké l v Pohorské vesnici, je tedy jiný než u Slovenských pohádek a pověstí. Vidím jej v tom, že si Němcová tehdy ještě nebyla zcela jista, že by je správně označila ve všech případech (tehdy asi na slovenštině v jejím díle ještě nespolupracoval M. Hattala a její, patrně jediný literární vzor slovenštiny — J. Rimavského Slovenskje povesti — měkké l neoznačoval).

V této souvislosti bych chtěl upozornit na to, že by bylo velmi prospěšné prozkoumat závislost slovenštiny Pohorské vesnice právě na oné knize J. Rimavského. Jsem přesvědčen, že je větší, než se na první pohled zdá. Jak jsem už řekl, především v pravopise. Ale také tvary jako bou, prišou, metau, vzau, viděu (vedle toho se vyskytující příčestí na -l: oženil atd. jsou tvořena podle předpisů Krátké mluvnice slovenské), takuo, miluo (místo také, milé) a j. jsou z ní přímo vzaty. Stejné provenience — nikoli z češtiny — je i tvar ‚slnca‘, který neexistuje v slovenských nářečích. A jistě i mnohé slovní spojení, jehož Němcová použila ke komposici svých slovenských dialogů, bychom našli právě zde. O nářeční věrnosti slovenštiny v Pohorské vesnici by se dalo sotva mluvit, kdyby Němcová nebyla měla v rukou Slovenskje povesti J. Rimavského.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 2, s. 80-82

Předchozí Jiří Levý: O některých zákonitostech překladatelské věrnosti

Následující Milada Nedvědová: Staročeské drama