Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Trávníčkova staročeská Skladba

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

Труд Травничка о синтаксисе старочешского языка / La Syntaxe du vieux tchèque par Trávníček

Historická mluvnice češtiny, vlastně ale spíše mluvnice staré češtiny, začala vycházet od konce. Loni vydalo Státní pedagogické nakladatelství její 3. díl, Trávníčkovu Skladbu, zatímco 1. díl, Komárkovo Hláskosloví, je už přes rok v sazbě a díl 2., Kmenosloví a tvarosloví, na nichž pracuje celý kolektiv, snad už bude také brzy k tisku připraven. — Je jistě jen ku prospěchu, že první vyšla právě skladba; historické zpracování skladby je v slovanské jazykovědě úkolem nanejvýš naléhavým a aktuálním. Práce Trávníčkova, dovršující českou tradici tohoto oboru, je svou jednotnou koncepcí dílem jedinečným a jak pro bohemistiku, tak pro slavistiku stěžejním.

Trávníčkova Skladba je diferenční (podobně jako nedávno vyšlá Lomtěvova Historická skladba ruská), tj. věnuje hlavní pozornost jevům, jimiž se stará čeština odlišuje od nové. Akademik Trávníček při tom často rekonstruuje ze staročeského materiálu starší předpokládaná stadia předhistorická a sleduje přirozeně i vývoj staročeských skladebných typů do doby novější. Při výkladech vychází z podnětů svého učitele J. Zubatého, někdy jde odvážně dál za ně, a leckdy koriguje výklady v první staročeské skladbě Gebauerově, kterou před lety vydal a z jejíž bohaté zásobnice bere většinu svého dokladového materiálu.

Ve Skladbě nacházejí Trávníčkovi žáci první tištěné shrnutí jeho zajímavých přednášek z tohoto oboru. Proti mým dobám studijním jsou tu jen někde změny ve výkladu, někdy ne ku prospěchu [201]věci, např. vytržení typu stal se šťastným, učiním tě štastným apod. z doplňku, nebo zřeknutí se názoru o původním substantivním rázu infinitivu a supina.

Trávníček si rozdělil látku do tří částí: A. věta jako celek, se zvlášť významným jádrem práce o vývoji českých typů souvětných, B. části věty a C, slovesné tvary.

V první kapitole části A shrnul Trávníček stručně výsledky svých starších studií (Neslovesné věty v češtině, I. Věty interjekční 1930, II. Věty nominální 1931). K jmenným větám počítá Trávníček i některé typy modální, např. nelzě viděti hrobu, kde už i pro dobu staročeskou třeba vidět v nelzě modální adverbium, syntakticky nerozpojitelné od infinitivu. Není tedy dost oprávněné mluvit (a to ještě i pro novou češtinu) o jmenných větách vedlejších v souvětích typu „tvrdí, že to lze udělat“. Trávníček sám dokládá ranou verbalisaci staročeského nelzě. Často jde mezi novým a starým jazykem jen o rozdíl v rozsahu kladení sponového slovesa: že tak chuten hřiech, proto hřiechu neostanú. Nechtěl bych tento slohový rozdíl hodnotit geneticky. Akademiku Trávníčkovi je zcela přirozené, že „primitivnějšího“ nesponového typu větného ubývá, ale sám dobře ví, že v ruštině byla vývojová cesta opačná, nesponovost tam v mezích možnosti zevšeobecněla. Není ani jindy nesporný postup, vyvozující obecné závěry z oblasti jevů hodně isolované. Nemůže dostatečně zdůvodnit staročeské poměry poukaz, že v Ostrovské písni je vedle jmenných vět doložena „již“ i jedna věta sponová. Jde o text příliš kraťoučký, a hlavně příliš syntakticky stereotypní, všechny „jmenné věty“ se tu musí redukovat na jediný typ nesponového stavového pasiva.

V kapitole o větách citoslovečných předvádí Trávníček bohatství citoslovcí v staré češtině: Interjekce zvukomalebná, kterých dodnes užívá zvlášť lidový jazyk jako náhrady za minulý tvar nebo za rozkazovací způsob (pacholek prásk do koní a už ujížděl; hr na ně!). Pak interjekce citová a zvláště upozorňovací, kterých měla stará čeština daleko více nežli jazyk dnešní: nali(ť), ej, to (toti, tožť), ajto, ano/ono, tu, teď, seď (k zájmennému základu s- jako teď k ť-), ova, seova, ande, tehdy aj. Otázka větné platnosti interjekcí citových by mohla být sporná, ale tento spor by se týkal obecnější otázky, co je podstatným příznakem věty nebo obecněji výpovědi, a nemá smysl pro ráz Trávníčkovy práce. Cenný přínos této kapitoly vidím v tom, že Trávníček vtipně ukazuje, jak se z upozorňovacích interjekcí vyvíjela dílem různá příslovce (časová, místní, např. teď, ve stč. spíš místní, dnes časové), spojky (ano, na-li …), někdy ukazovací zájmena (on, ona …, dnes zájmeno osobní) nebo jiné slovní druhy (modální adverbium ano). Přesněji vzato je tu třeba mluvit o těsném sousedství, které trvá neustále a je dáno sousedstvím funkcí.[1] Vznik ukazovacích zájmen z citoslovcí a starších lat. ukazovacích zájmen vidíme pěkně např. v románských jazycích. Trávníček správně podotýká, že často nelze v jazyce starém rozhodnout, o jakou platnost v daném případě jde. O volbě prostředku rozhoduje především sama situace, je-li, jak Trávníček říká, prvotní (ukazovaná), či druhotná (vypravovaná). Po této stránce jsou dosud poučné poměry v dnešních nářečích, např. v hanáčtině máme pro první situaci typ to, i staré Kořinek de do hospody proti vypravovanému i (ten) staré Kořinek šil do hospody. Ale tento druhý typ se hodí i do projevu primárního, jenže méně afektivního.[2] Je otázka, zda-li je vždy možno dělat z těchto různých typů slohových typy genetické (ve smyslu časové, vývojové posloupnosti). Těžko si lze představit stadium, kdy by jazyk neměl ani spojky, ani přitakací adverbia nebo ukazovací zájmena a měl jenom upozorňovací interjekce; vždyť těchto slovních druhů nepostrádají ani jazyky nejprimitivnější a ve stadiu předpísemném, takže je nedokazatelné stadium, v kterém by vznikaly z interjekcí „nové mluvnické kategorie“ (s. 27). Je ovšem možná [202]široká homonymie. Je dále všeobecně známo, že též převedení jazykového projevu do písemného roucha vede nutně k slohovým změnám. Ale netřeba generalisovat. Pro vývoj interjekčního ano v přitakávací slovo není nijak zapotřebí předpokládat pronikavý vliv jazyka písemného. Stejně byla psaná forma jazyka pro dobu staročeskou vlastně výjimkou (těžko říci, že tehdy musil jazyk uspokojovat výrazové prostředky našich předků „hlavně v písemně formě“; s. 19). Sousedství přitakacích slov s interjekcemi (nebo s výrazem pro „tak“) je prostě obecný zjev, pro slovenské hej = staroslověnské ei „ano“ nemůžeme ani žádný písmem vyvolaný vývoj předpokládat. Nakonec bych chtěl poznamenat, že v překladech měly vliv na kladení interjekcí i předlohy. Snad by bylo vhodné vyšetřit poměr interjekcí v textech samostatných a překladových.

Úvodem k slovesným větám probírá Trávníček věty záporné spolu s typy záporu členského. Zaslouženou pozornost věnuje zejména jedinému větnému záporu (typům ve všech zemiech tajno nenie, každý člověk nenie bez boží milosti, jakož i zdůrazňujícím typům neulevímť i krošě, jeho řeči za vlas nerozumějíce … a typům s ni: nic mi je známo, tu živ ni jeden osta … a ptáci nesejí ani žnou) — popřípadě záporu sice vícerému, ale na rozdíl proti novému jazyku přece ne u všech zájmen, která dnes popíráme. Z ani se často vyvinula podřadná spojka (srov. novočeské odešel, aniž se rozloučil). To však nelze říci u citovaného typu ptáci nesejí ani žnou; i když nahradíme starší ani dnešním aniž, zůstává toto aniž souřadným (s. 31).

Dále probírá Trávníček různé typy vět s obecným podmětem (starší terminologií se jim také říkalo „man-věty“): tam svobodně móže jeti vedle (později stále častějšího) … móže se jeti; když člověk ustane; řiekajú//lidé (oni) řiekajú. Typ s 2. osobou sg. (s poctivostí nejdál dojdeš) je hojnější až od stol. 15., řídké jsou v starém jazyce typy vídáme to, vídáte to. Protože jsou všecky tyto pozdější typy doloženy i v textech starých, je třeba vysvětlit nanejvýš jejich pozdější větší rozsah. Na ten mohla mít opravdu vliv homonymie 2. a 3. osoby rozkazovacího způsobu. Když se pak tvaru nedaj rozumělo čím dál víc jako osobě hlavně druhé, mohlo se přísloví ktož chce v domu škody zbýti, nedaj jiskře uhlem býti změnit v ktož chceš atd. Sotva tu působila i homonymie 2. a 3. sg. jednoduchých staročeských préterit. Tyto tvary se málo hodí do obecných sentencí a na větší rozsah druhé osoby v 15. stol. nemohly mít vliv proto, že tehdy už neexistovaly. Málo je přesvědčivé odtrhávat novočeský lidový typ jeden neví, co má dělat od běžnějšího člověk neví … Trávníček soudí, že jeden nevyjadřuje podmět obecný, nýbrž 1. osobu. Ale o kousek dál uvádí na téže straně (35), že i typu člověk neví … se užívá pro 1. osobu, že tu jde o dialektickou jednotu obecného s jednotlivým. Přesně totéž lze říci o typu jeden neví … — Kapitolkou o větách tázacích oddíl o slovesných větách končí.

Nejzávažnější oddíl Trávníčkovy Skladby je část o souvětí. Trávníčkovi jde o to, aby studenti poznali, „jak se vyvíjelo ze souvětí souřadného souvětí podřadné a jeho různé typy“.

Začíná tedy souřadným souvětím, bezespoječným i se „spojkou“ a, typy uzříš a já vstanu, kak to móž býti a ty tak pláčeš. Toto stč. a je snad těžko pokládat za pravou souřadnou spojku, myslím, že v něm tkví ještě dost citoslovné povahy (uzříš, aj, já vstanu). Bylo v těchto případech spíš na cestě k vývoji ve spojku podřadicí (= že, když), a tento vývoj nemohl být dovršen, protože v převážné většině jiných případů fungovalo a jako spojka kopulativní nebo kontinuativní. — „Spojkové“ a stává i v jiných typech vět než právě zmíněných typech „obsahových“ (tak nazývá Trávníček hlavně věty předmětné a podmětné), zejména přípustkových (pohnal mě holomkem a já paní jmám; podobné adversativní a je dodnes běžné v jazyce lidovém) a podmínkových (moci-li tak budeš učiniti a ty učiň). Stýká se v nich se „spojkami“ ano (proč brzo neotpovieš, ano tebe veš svět čaká), o němž ještě bude řeč, a ale (pak-li bude tvrdé hrudie, ale oráč ztluče je), je vlastně součástí obou těchto slov, dále se spojkami (a)však, vzácně též i (ačli pak nebudú syti, i vztytřiú „budou reptat“). Tu všude je zřetelné sousedství platnosti interjekční a spojkové a o síle té či oné rozhoduje slohová situace. Nemohl bych to říci jinak. Trávníček to formuluje takto (46): „Původní citoslovečná platnost se změnila ve spojkovou jako odraz zpřesňování myšlení, toho, že si mluvčí uvědomovali obsahovou sounáležitost obou vět.“ Z neplného [203]formálního vyjádření nelze soudit, že si mluvčí neuvědomují souvislosti. I dnes velmi často zůstává uvědomění si vztahu bez formálního vyjádření.[2a] Mimoto „spojky“ v citovaných případech spíše ruší obsahovou sounáležitost vět, než aby ji pomáhaly vyjadřovat. Proto v dalším vývoji odpadly (podobně jako je „vázanější“ i v lidovém jazyce budeš-li to moct udělat, udělej to než afektivnější budeš-li to moct udělat, notak, udělej to, knižnější a archaičtější můžeš-li pomoci, aj, pomoz nám).

Zvláštní kapitolka je věnována spojkovému nali (Ctirad uzřě, nali dievka pláče). I zde třeba vycházet z platnosti citoslovečné, výchozí situace pro citoslovečné spojky se vyskytnou v jazyce lidovém i dnes: a najednou vidím, aha, dříví pryč.

Následují věty s neshodným ano nebo řidčeji an, popř. se shodným an, ana, ano … Neshodné ano se vyskytuje převážně v takových větách, jejichž podmět není obsažen (jako předmět) už ve větě uvozovací, např. uslyšal, ano psi štěkají; shodné an, ana … ve větách, jejichž podmět takto předznačen je: naleze ji, ana umřěla. Zejména neshodné an je vzácné ve větě, jejíž podmět předznačen je: viděli smy ženu, an vzhlédala. Tato situace činila pochopitelným výklad Gebauerův, který viděl v an, ana … jen spojení a on, a ona … když an, ana … nabylo platnosti relativa, ustrnulo někdy v ano, zejména tam, kde mohlo nabýt významu podřadné spojky, jako je tomu právě ve větách, kde není předznačen podmět a kde tedy nic nesvádí k užití relativa. Z důvodů vnitřních i chronologických je jistě pravděpodobnější výklad Trávníčkův: Je tu původní interjekce ano = hle, které se v podmínkách, jež podporovaly vznik shody, změnilo ve shodné an, ana … vlivem relativa jenž (neshodné an vzniklo apokopou z ano podobně jako jak, tak, tam … z jako, tako, tamo).

Také ve spojce že vidí Trávníček původní interjekci. Tato spojka má v staré době dosti četné varianty: eže, , ž, s hiátovým j- : jež, zesílené podoby ježto a žeť a zdvojené žež; varianty eže, ž a žež jsou velmi řídké; zato též podoba jenž = někdy že, ojediněle i = obsahovému že. Spolu se Zubatým vidí Trávníček původní podobu buď v prostém že, nebo v e-že, složeném ze dvou interjekčních prvků (při tom táž podoba mohla fungovat jindy už jako zájmeno). Tento výklad je velmi pravděpodobný, svědčí o něm jednak skutečně doložené interjekční = ecce (ež, otec tvój a já hledáchom tebe), nepřímo pak i podoby a-že, i-že (s jinou první interjekcí), kterých se také užívá ve funkci spojovacích výrazů (je známo z polštiny jako „že“, v staroslověnštině je iže někdy neshodným relativem jako ježe). Spojkové jenž nepokládá Trávníček po vzoru Gebauerově za neshodné relativum užité ve spojkové funkci, protože v případech, kde se s ním setkáváme, lze těžko předpokládat nějaký původní relativní vztah. Trávníček proto vtipně vykládá toto jenž z ježe analogií podle změny původně neshodného ano v an. Pro tento výklad svědčí i ta okolnost, že se spojkové jenž vyskýtá zpravidla vedle maskulina: když uzřěchu, jenž Tinas plakáše apod. (proti nečetným výjimkám typu uzřěchu, jenž nemuož kříže nésti, kde maskulinový podmět výslovně vyjádřen není). Také poměrně řídké stč. jako ve významu „že“ pokládá Trávníček za původní interjekci. Je to možné, ale přesto se tu mělo upozornit na běžné staroslověnské jako = že.

Velmi důležitá je kapitola o oznamovacích větách s kondicionálem (typu ty mníš, by byl zahradník) a o větách s kondicionálem vůbec. Trávníček vyvozuje význam dnešního českého kondicionálu typu nesl bych jenom z původního minulého významu této formy, který ještě ojediněle ve staročeštině zastiňujeme (bych řekl dřéve, že v té vieře jest mnoho rozumu = řekl jsem už dříve, že …) — popřípadě z přacího významu tohoto tvaru. Za prvé je třeba říci, že i z Trávníčkových dokladů je patrno, že přesto už stará čeština rozlišuje formálně tam, kde je to možno, opsané plusquamperfektum tohoto typu od kondicionálu. Např. 3. pl. kondicionálu zní nesli by, aby nesli, Gebauer uvádí jediný doklad na kondicionálové bychu (abychu šli do svých vlastí; Hist. ml. III-2, s. 431, Trávníček s. 63), kdežto v minulém indikativním významu tvaru nesl bych, na [204]který je už v staré češtině pramálo dokladů,[3] vyskýtá se 3. pl. dvakrát a vždy v podobě bychu. — Za druhé: K přacímu významu formy nesl bych vidí Trávníček obdobu v přacím významu jiné opisné formy pro minulost: vzal to ďas!, archaické hovorové šel sem a sedl si, zdrávi vzkazovali apod. O tomto přacím významu lze jen velmi zhruba říci, že se vyvinul z oznamovacího, a to ještě minulého významu. Trávníček sám dobře ví, že přací význam tu souvisí s původním málo rozrůzněným významem samých indoevropských l-ových adjektiv, z nichž se později vyvinula v slovanštině příčestí, ale vedle příčestí zůstaly zbytky starého užití adjektivního (trvalý, dbalý apod., zpodstatnělé v příjmeních typu Dřímal, Spal, Běhal …) spolu se zbytky původního významu náklonnosti k nějakému ději. A s tímto původním významem náklonnosti souvisí přací význam citovaných příkladů. Kdybychom vycházeli jenom z pojetí minulého opsaného tvaru, nevysvětlili bychom, proč si jazyky slovanské vybraly pro kondicionál právě jen opis nesl bych (a ne třeba neslъ běchъ nebo nesь běachъ“, stč. nesl biech). Trávníček neuvádí dobře mu známý fakt, že starobylý tvar pro kondicionál měla už staroslověnština, a ze srovnání slovanských jazyků soudíc, i praslovanština: typ bimь, bi, bi atd. + l-ové příčestí. — Zásluha Trávníčkova spočívá v tom, že důvtipně upozornil na řadu situací, kdy se z parataktického spojení mohlo vyvinout hypotaktické kondicionálové: dal jim požehnání, abychu šli do svých vlastí (původně a oni odešli). Ale takové situace byly u všech jiných opisných tvarů pro minulost a je třeba vysvětlit, proč si všechny slovanské jazyky vybraly stejný typ nesl bych: protože na ten se hodil po hláskové stránce nejsnáze převést už starší tvar kondicionálový. Tento vývoj vidíme zřetelně už v památkách staroslověnských. Lze sice namítnout, že mezi fakty staroslověnskými a staročeskými nemusí být přímé spojitosti. Přímé snad ne, ale stejný typ slovanského kondicionálu mluví tu snad jasnou řečí. — Za třetí je třeba zdůraznit dost častou subjunktivní platnost kondicionálu ve stč. dokladech. Ta se dá těžko vyvodit z opisné formy pro minulost, když se jí vyjadřuje přítomnost (ty mníš, by byl zahradník = ty myslíš, že on je z.). Podle mého soudu sotva se tu obejdeme bez připuštění vlivu latinských předloh, popř. i vlivu němčiny.[3a]

s indikativem ve větách přacích a účelových vyvozuje Trávníček z a + příklonného ti (dat. sg. nebo nom. pl.), jak to vyplývá z některých archaických dokladů: kaž komorníkóm a ti provedú třetí póhon; třěba-liť, ať jeho prodám … Podoba potom zevšeobecněla jako spojovací výraz nebo součást opsaného tvaru imperativního. Doklad z Chelčického „anjelóm … přikázal o tobě a na ruce uchopí tě“ má paralely v dnešní lidové mluvě (a na tomto biblickém místě se drží do dneška). Z faktu, že účelové nebo přací ať nese je původem indikativ, nelze ovšem vyvozovat, že by proto bylo nutné předpokládat původní indikativní platnost kondicionálu aby nesl. Připouštěcí ať nese je podle Trávníčka nepůvodní, vzniklo vlivem nechť nese, když už se oba opisy staly synonymními jako opisy imperativu.

Za nejstarší typy vedlejších vět pokládá Trávníček obsahové věty s že a pak věty podmínkové (jeho vlastní výklady svědčí též o velkém stáří vět s když, poněvadž a vět vztažných). Podmínkové věty vyvozuje jednak z původní situace imperativní (srov. dosud buduj vlast, posílíš mír; pusť psa pod stůl, poleze i na stůl) — sem patří vývojem i vznik opisného imperativu nechť vstane, původně nechej, vstane — jednak z původní situace otázkové (typy moci-li tak budeš učiniti, a ty učiň; když dobudeš, tehdy davaj,[4] popř. ze situace upozorňovací (nemóž lid státi …, jakž nenie krále; Trávníček předpokládá původní pojetí „hle, není krále“; z tohoto typu je dnešní běžný lidový typ jak bude pršet, nepřijdu). Vychází se tedy vždy ze spojení souřadných. Spojka jestliže vznikla ze souvětného předvětí podmínkového, v stč. ještě mnohdy se zřetelnou větnou platností: [205]jest-li to, že omlúvá obyčěj jiný …, vedle typu jest-li, ež milujem Boha … I tu je ovšem výchozí situace otázková. Vývoj vedlejší věty ve spojku byl dovršen před koncem 16. stol. Při spojce ač(e), např. ač co jest dobrého, vsej to; zbaví jeho …, ače chce atp., chybí poukaz na běžné staroslověnské ašte „jestliže“.

Důležité je, že Trávníček zahrnuje do podmínkových vět i značnou část vět přípustkových: nechžť mě had i uštkne, a já sbierám tyto třieštky ; ač i omluvu dáš a nestaneš k súdu, nebude zprávú povinen; stejně se hodnotí věty s i když. Trávníček tu všude mluví o zdůrazněné podmínce. Ale stejnou povahu mají i typy, jež jako přípustkové ponechává (ač jsem mlád tělem, ale stár jsem srdcem) a čtenář nevidí žádného důvodu pro toto stírání hranice poměrně velmi zřetelné (přípustka je popřená podmínka). Nelze se tu odvolat na občasnou homonymii spojovacích výrazů, nelze opakovat s Trávníčkem, že „z užívání spojky ve větách přípustkových a podmínkových vyplývá, že se původně platnost podmínková a přípustková nerozlišovala“ (84). To bychom ulpívali na příliš úzkém pojetí syntaktické formy. Vždyť dosud se někdy v lidovém jazyce rozlišuje pojetí podmínkové od přípustkového jen intonací (dyby mě hlavu srazil, tak to neudělám!). Pojetí rozlišeno jistě bylo, vždyť sama existence tohoto pojetí je předpokladem pro jasnější formální vyjádření. Nejde tedy ani tu, ani jinde (s. 92, 119 aj.) o zpřesňování myšlení, nýbrž nanejvýš o zpřesňování a obohacování výrazových prostředků pro jeho vyjádření.

Z původních situací otázkových vyvozuje Trávníček i typy připouštěcí (ve vzpomenutém svém úzkém vymezení na typy, kde je adversativní poměr obsahů vyjádřen velmi zřetelně): ač sě sláma ztroskoce, však zrno ostane cělo; kak mě hanba, však povědě.

S větami podmínkovými se stýkají věty časové. Plně rozvinuty jsou v staré češtině věty s když; jen někdy se vyskytne v raných textech kdy, ojediněle kda, kehdyž, kdažto, jedyžto a jedaž (upomínající na běžné stsl. jegda). Podoby s k- vznikly patrně z tázacích příslovcí, ale někdy nahradily podoby s j- (když za jedyž), jež měly podle Trávníčka původně význam upozorňovací. Přípona -koli v kdykoli apod. je podle něho zájmenné příslovce časové s významem „někdy“. Pozoruhodné je však už ve staré indičtině stejné příklonné -khalu v na khalu = nikoli, na jehož etymologickou totožnost upozornil svého času Machek.[5] Někdy čtenář lituje, že rozbor větných typů nebyl prodloužen do doby pozdější, postrádá výklad o původu spojky jakmile nebo aspoň chronologické údaje o jejím výskytu. Jistě patří skladem do okruhu stč. spojek jak(ž) brzo, jak(ž) náhle, slovenské akonáhle, ale vystihnout vznikovou situaci pro to -mile, situaci patrně afektivní a individuální, je těžké.

Konečně souvisí s větami podmínkovými a časovými věty příčinné. Spojka protože, v raných textech ne příliš častá, je z proto že, v původních situacích podle Trávníčka „proto, hle“. Snad možno vycházet pro toto splynutí v protože už od spojkového že, třebaže pro upozorňovací situace Trávníčkem předpokládané svědčí i stč. protož(e) ve významu proto; srovnej dosud archaické protož. I to se totiž vyskytuje ve spojení se spojkovým že (protož, že dobrý život někteří počínají), máme i spojení se spojkovým jenž: protož, jenž Josef bieše ot národa Davidova [6] — Starobylá spojka poněvadž, poňavadž, ponivadž (též vzácně bez ) je podle Trávníčka původu ukazovacího, srov. potavad, tázací pokavad. Její základ poně = proto, Šimek uvádí podobu poněť = pročež, pro něž. — Pro řídké ježto a ojedinělé jenž[7] ve významu „protože“ předpokládá Trávníček za pramen totéž interjekční že, s nímž jsme se už setkali u spojky že. Vždyť i interjekční ano se někdy blíží důvodové spojce (neb se mu dobře vedieše, ano jej ctie na vše strany). Mimoto se mohlo poukázat na účinkové že, o němž je řeč na s. 98—9 (a jež má i variantu jež: tak [206]svatý život vedl, jež jest biskupem zvolen) a mohl tu být poukaz na řídké lidové že = protože (neprší, že nemá z čeho). — Spojka jelikož vznikla ze vztažného příslovce k zájmennému základu j- s významem „pokud“. — Zvlášť tyto Trávníčkovy výklady o větách příčinných (do jisté míry to platí i o jiných větách příslovečných) obohacují v tomto směru kusé partie Gebauerovy i materiálově.

Poslední kapitola před vztažnými větami je věnována významům a vzniku . Je to původně spojení a že s významem „a hle“, respektive jen „hle“. Podle různých situací se vyvíjí jednak význam časový (nezapěje kokot, až mne zapříš třikrát atp. až k platnosti novočeské v případech aniž muž čakaj, až by jeliž žena řekla; aže ležeš „až lehneš“), jednak význam účinkový: zimnice popadla bratra tak těžce, až musil v loži ležeti. Z případů když sě rozpomanu, až mi sě srdce zavine se dají vyvodit hlavní věty s adverbiálním (srdce se mi až sevře), pak vymezující ve spojeních až do rána, pět až šest. O sousedství s obsahovým že byla už řeč (sta sě to časa jednoho …, až sě ot lovcóv zblúdi), jako naopak o účinkovém že, jež. Do této kapitolky vsouvá Trávníček i výklad o vzniku našeho než, srovnej už citovaný příklad nezapěje kokot, až mne zapříš třikrát blížící se typu „než kohout zazpívá“. Stačí uvést dvě situace vznikové: „ona nestrpěla, než vždy se napila a umřela“ (původní pojetí „ne, hle, vždy se napila …“) a už Gebauerův výklad, že jsem starší než ty = vlastně jsem starší, ne ty, který Trávníček v maličkostech modifikuje.

V závažné kapitole o větách vztažných Trávníček rozeznává podle původu dva typy vztažných vět: a) věty s jenž a ješto (jedy, jeda …) a b) věty s kto (co, čí), který, kolik … Věty typu a) pokládá Trávníček za člensky rozvíjející a vztažná zájmena jsou zde původu ukazovacího (shodná relativa přesněji odkazovacího), příklonné že je totožné s že interjekčním. Sousedství obou druhů zájmen se projevuje ještě v staré češtině, kde nacházíme jak relativa bez -že (pochválen hospodin, jen nedal nás v jetie; viz i další příklady Gebauerovy IV, 251), tak osobní nebo odkazovací zájmena s -že: „ujide … tú radú, již jemuž bieše dala baba“ (další Gebauer IV, 231—3). Kromě shodného relativa jenž, jěž, jež … (mohlo být zmíněno i vzácné zesílení pomocí -to: v nichto nenie zdravie), jsou i neshodné podoby: běžné je ješto, o něco řidší pak neshodné jenž(to). Trávníček neschvaluje Gebauerův výklad, že neshodné podoby vznikly ustrnutím ze shodných. Na závadu je mu okolnost, že neshodná relativa bývají (zejména v nepřímých pádech) ve vedlejších větách doprovázena skloňovanými tvary osobního zájmena, dále to, že se nevyskytují neshodné podoby u typu b, (absolutivum co je pozdní), skutečnost, že se místo shodného jenž vyskytuje i neshodné jako (jakož, jakožto) — a konečně mnohovýznamnost staročeského ježto. Je možno dodat, že všechny tyto jevy mají paralely v jiných jazycích (němčině, francouzštině a vlastně i v angličtině).[8] Trávníček předpokládá pro tuto mnohovýznamnost staročeského ješto společný pramen v původně nerozlišujícím pojetí upozorňovacím eže, s nímž jsme se už několikrát setkali. Z upozorňovacího významu se vyvinula odkazovací citová „částice“ a pak relativum (podobný vývoj proběhl podle Trávníčka u relativního jako). Neshodné jenž(to) vzniklo podle Trávníčka spřežením shodného jenž s neshodným ješto.

Věty typu b) s kto, čso, který, čí, kde, kam, kudy, odkud, kolik …, jsou od původu tázací a stojí tak svým vznikem i obsahem blízko větám podmínkovým; jsou taky původně větně rozvíjející. Kdo lže, ten krade a co se vleče, neuteče vyjadřují podobný obsah jako podmínková souvětí jestli někdo lže, tak i krade; jestli se něco vleče, tedy to neuteče. Srovnej i homonymitu časového a podmínkového když v jazyce lidovém, dnešní rozlišení spojkového když a vztažného kdy je pozdější. Trávníček popírá názor Gebauerův a ještě i Zubatého, že by věty s který byly v jazyku starém daleko méně časté než věty s jenž, a ukazuje na pochybenost statistiky, jež nepřihlíží k rázu literárního textu. V překladu Katonových Distich jsou věty s kto, čso, který daleko častější než věty s jenž, a to přirozeně pro příslovnický ráz díla. Trávníček dále myslí, že platnosti ne[207]určitých zájmen nabývají tázací zájmena až v kontextu, Poldauf však (na s. 183 cit. studie) ukazuje, že právě neurčitost obsahu je společnou obecnou základnou pro oba druhy zájmen (homonymie zájmen tázacích a neurčitých je také běžná v mnoha jazycích, i starých).

V další části pojednává Trávníček o ústupu relativ základu je- relativům kto … Zanikla všechna relativa zákl. je- s výjimkou samého jenž, které může v jazyce knižním naopak zastupovat někdy staré který (nutné je to u posesivního jehož, jejíž, jejichž; nikdy nezastupuje počáteční kdo nebo který, v této posici jím bylo naopak vytlačeno). Zaniklo už velmi dávno jedyž, jedaž a nahrazeno bylo když. Zaniklo časté ještě staročeské jamo ve prospěch kamo (doklad jdi volno, kam libo by však bylo možno pokládat za původní typ tázací?). Ustoupilo příslovečné jeliž (doložené ojediněle i v původní platnosti ukazovací: jeliž po třech dnech sjidešta sě „až po třech dnech se sešli“) a jelikož zůstalo jen jako archaická spojka; jako relativum máme jen kolik. Podobně byla nahrazena relativa poňuž, doňudž apod. relativními pokud, dokud. Proti těmto typům se déle drží adverbiální ješto za kde, kam, kdy (tu, ješto i dnes klášter mají aj.). V časovém významu se člensky rozvíjející ješto nahradilo obyčejně podobou kdy, zřídka když, protože to mělo už brzy platnost spojkovou a výrazně větně rozvíjející. Zájmeno jenž samo, jak jsme řekli, zůstalo jako knižní výraz, ale zpodstatnělé neutrum jež(to) zanikalo ve prospěch co zčásti už od nejstarších textů: móž mysliti to, což bohu slušie (vedle odpovězte Janovi, ješto jste slyšeli; sdržte se ode všeho, ježto by duše vaše zšeřadilo). Podobně se změnil typ jímž smutnějé chodil, tiem bóh skot jho viece plodil v dnešní typ čím tím.

Jedinou výjimkou z procesu nahrazování relativ zákl. je- relativy typu kto … je naopak rozšíření relativa jaký, jak(o) za původní kaký, kako. Vývoj tu vedl nakonec k zániku kako, kaký, jež byly nahrazeny i v tázací funkci podobami jak, jaký. Trávníček to správně vysvětluje obecnou homonymií zájmen tázacích a vztažných (mimo ni stojí jen knižní jenž).[8a] — Srovnávací význam relativního (původně ukazovacího) jako, jaký se vyvinul v kontextu typu jakýž otec, takýž syn; jakž sú byli dědové, takéž buďte vnukové. Dnes je hláskově rozrůzněno srovnávací jak(o) od jak spojkového nebo relativního jak.

Předposlední kapitolu první části věnuje Trávníček výkladu jevů, jež shrnujeme pod tradiční termín „řeč nepřímá“. Důležité jsou tu staročeské typy s nepošinutou gramatickou osobou (ciesař zěti káza pověděti, žeť jsem jedl chléb tvój; dobřěs řekla, že nejmám mužě), tolik upomínající na biblickou latinu nebo řečtinu s quia (nebo hoti) plus projev přímý (et confessus est: Quia non sum ego Christus; bene dixisti quia non habeo virum). Nepošinutí gramatické osoby je svědectvím toho, jak se prvotní projev prostě připojil k větě uvozovací a potvrzuje také původní upozorňovací povahu českého (e)že.

V závěrečné kapitole první části shrnuje Trávníček své výklady o vzniku podřadných souvětí a podává také rozdělení souvětí podřadných na obsahová a rozvíjející. Rozvíjející vedlejší věty pak dělí na člensky rozvíjející a větně rozvíjející.

Druhou část Skladby věnuje Trávníček doplňku a slovosledu. Při výkladu o původu doplňkového instrumentálu má Trávníček oprávněné výhrady k výkladu Ertlovu, že doplňkový instrumentál vznikl ze srovnávacího (který je stejně nepůvodní). Poukázal bych tu na latinské dativy účinkové hoc est mihi oneri, impedimento a na německé zum Arzt werden. Shodně se Zubatým považuje Trávníček adjektivní adverbia za vývojově pozdější nežli shodné doplňky. Ale na rozdíl od Zubatého považuje adverbia na -o (původně shodné doplňky k neutru v nominativě nebo akusativě singuláru — nečítajíc několik málo adverbií původních; kamo, tamo, kako, tako …, mnoho, málo ; dávno, nízko, vysoko …) — za časově stejně starou náhradu původních shodných doplňků jako adverbia na -ě; připouští jen, že adverbia na někde tvary na -o nahradila. Domněnka vtipná, ale těžko dokazatelná.[9] Trávníček potom probírá i případy adverbialisace jiných adjektiv a participií: mlčě mlčky, stoje vstoje, stojačky apod. Akusativní typy byly nahrazeny infinitivem: vizu tě ležiec vidím tě ležet.

[208]Důležité je, že od doplňku odděluje Trávníček (jako už ve své Mluvnici spisovné češtiny) tzv. jmenná přísudková a obsahová určení, typy to je pravda/správné (A), přítel se stal ředitelem, zvolili jej ředitelem, učiním tě šťastným (B) a musíš být opatrný, chci být učitelem (C). Jsou to zhruba řečeno případy tradičního doplňku doplňujícího. Typ A stojí opravdu poněkud stranou od doplňku, také se mu v nynějších učebnicích už doplněk neříká. S ním je ovšem v zásadě totožný typ C, je jenom vyjádřen v jiné modální nebo fázové platnosti, Trávníček totiž k němu počítá i fázový typ počě vesel býti (145), ba též typ pánóm razi múdru býti (kde je múdru býti objektem). Je asi těžko pochopitelné, proč Trávníček při vnitřním dělení tohoto typu C odděluje typy mám být opatrný, žádám být opatrný od zcela podobných modálních typů musím být opatrný, chci být opatrný a dává je naopak dohromady se vzpomenutým fázovým typem počě vesel býti. — S typem A souvisí však nakonec významově i typ B, který, soudím, těžko z doplňku vyjímat (mimoto je nevhodný i název „obsahové určení“; ale to je už podřadnější věc terminologická). K oddělení od doplňku vedou Trávníčka zřetele spíš významové než syntaktické, sémantická je už jeho definice doplňku, doplněk je „člen, který vyjadřuje vlastnost (stav) substantiva … za děje, vlastnost děj provázející, nezávisle na ději vzniklou“. Kdyby definoval doplněk syntaktickými znaky, jako komplexní určení slovesa i jména, a neomezoval se na slovesa „dějová“ a na „vlastnosti nezávisle na ději vzniklé“, odpadl by důvod pro oddělení. Nejen poslán k vykupiteli (= jako vykupitel), ale i jít za svědka, za kmotra (jež jsou uvedeny mezi doplňky) mají stejný účelový charakter a rozlišování, zda (v uznaném doplňku) poslali jej tam svázaného jde o stav na ději nezávislý, kdežto v poslali jej tam jako zachránce jde o vlastnost až z děje vyplynulou, těžko uznat za kritérium platnosti ve větě. Vezme-li se za kritérium syntaktického vztahu jenom sémantika kontextu nebo slovesa, vede to k neorganickému odlučování jevů syntakticky sourodých a není divu, že sám Trávníček uvádí tentýž příklad jednou jako doplněk, po druhé jako obsahové určení (kanovníci ho rádi biskupem jmiechu; srov. s. 124 a 144). Sémantika je ovšem výchozí rovinou a Trávníčkovy vtipné postřehy mohou být podnětem k organičtějšímu dělení doplňku, než je dělení tradiční.

V kapitole o slovosledu si všímá Trávníček postavení příklonek, přívlastku a opakování předložek u jednotlivých členů předložkových výrazů (toto opakování je důsledkem gramatikalisace jejich původní adverbiální povahy). Případy ně-v-čemž, ne v svém domě vykládá ne jako Gebauer vkládáním předložek do spřežení, slovosled je tu důsledkem původního pregnantnějšího významu záporného slova. Pak se předložka obdobou k převážné většině jiných případů položila před výraz ještě jednou. Tak vzniklo v-ně-v-čem, srov. novočeský archaismus vniveč apod. Případ převžalostnéj době se dá sotva vykládat z nějaké nedokazatelné podoby s přě původně ještě samostatným. Mohl dobře vzniknout analogií k případům ně-v-čem, když se tam už cítila předložka jako vsunutá.[9a] — Při výkladu o postavení příklonek nemá smyslu mluvit o tzv. příklonkách nestálých, tj. plnovýznamných slovech, např. o pie ve větě ktož pie víno. Postavení slovesa se v takové situaci nemění, ať jde o sloveso jednoslabičné (kdo hlad …), či víceslabičné (kdo pociťuje hlad …). Příklonnost jednoslabičného slovesa v daném slovosledu je potom nahodilá, může mít i při témž slovosledu za jiné situace přízvuk větný (a nahodilou předklonkou je pak kdo). Sotva je i takto příklonkou jsú ve verši avšak jsú jich léni skoci. Někde by potřebovali čtenáři odůvodnění jevu. Např. proč se vkládají v staré češtině příklonky mezi dvojslovné členy (ten sě pes počě radovati). Kdybychom to vykládali jako důsledné uplatňování zásady stavět příklonku za první přízvučné slovo, bilo by se to s případy, jež Trávníček vykládá tak, že toto [209]pravidlo v staré češtině patrně ještě důsledně neproniklo (ktož kryjí sě světa). Neměly by se také dávat na stejnou linii případy, jejichž povaha je různá. Např. novočeské ukradl-li jsem toho psa nelze srovnávat se staročeským jsem-li ten pes ukradl tak, jako by tu byl rozdíl jen v slovosledu (tedy jako v případech ve sně-li se toto děje proti dnešnímu děje-li se toto ve snu). Zaslouženou pozornost věnuje Trávníček i jiným rozdílům, typům jakž mi sej zdálo (příklonné -j z je, zachování sledu dativ-akusativ i v typu zdá mi sě), žes se držal v čistotě (novočes. že ses držel …) apod. V kapitole o postavení přívlastku musíme počítat s Trávníčkovým pojetím substantivního přívlastku (srov. nedávnou diskusi o typu město Praha v časop. Český jazyk 5—7). Zajímavé je jeho zjištění, že přívlastkový genitiv povahy předmětové se liší slovosledem od jiného přívlastkového genitivu; stává totiž častěji před substantivem. V případech o u bozě radování nelze mluvit z hlediska staročeského jinak než (s Gebauerem) o vkládání určujícího členu do předložkového výrazu, ať už je genese jakákoli. Je velmi pravděpodobné, že na postposici adjektivního přívlastku měl vliv i slovosled latinský.

Poslední část své práce věnuje Trávníček supinu, infinitivu a přechodníkům. Zmínil jsem se už, že Trávníček nepovažuje nyní supinum a infinitiv za tvary vzniklé ustrnutím některých pádů předpokládaného slovesného substantiva. Ale nejde např. všecky případy genitivu po supinu chápat za původní přímé určení finitního slovesa (např. přišel volat pozvaných). Je tedy substantivní původ supina pravděpodobný. U infinitivu Trávníček přímo mluví naopak o tom, že infinitiv spěje od platnosti adverbiální k platnosti substantivní, mluví o jeho substantivisaci (a zároveň verbalisaci). Infinitiv v platnosti substantiva vidí dokonce v novočeských doplňkových typech vidím tě ležet, slyším tě zpívat (za staročeské vazby participiální: vizu tě ležiec apod.). Některé Gebauerovy příklady na pochopení původní substantivní povahy mohou být nevhodné, ale obecná domněnka o substantivním původu infinitivu zůstává dále dobrá.[10] Čtenářům bude málo srozumitelné, proč Trávníček mluví o substantivisaci infinitivu, a to ještě neustále ve spojení s jeho verbalisací (ta je nepochybná):[10a] V typech zákon jej ukřižěvati (předmět jej ukazuje na verbalisaci; ale Trávníček, s. 173, dodává: „S verbalisací pak souvisí substantivisace“; jak?). Dále lidem jest věděti, čso jest činiti? (oba typy vyjadřují možnost nebo nutnost, povinnost). Na s. 178 tu říká Trávníček (tu typu je co jíst?), že infinitiv si zachoval svou adverbiální platnost — o stránku dříve však praví, že má dělat v co dělat? po stránce syntaktické povahu substantiva, že je to odraz jeho substantivisace, pojetí vývojově druhotného. Správně soudí, že je infinitiv v obou typech od původu zřetelovým určením. Je to na překážku (či naopak oporou) domněnky, aby se tu pokládal za ustrnulý substantivní tvar?

Za substantivisaci (jakožto proces vzniku slovního druhu substantiva) nemůžeme pokládat jen syntaktickou substantivisaci, např. možnost stát v podmětě. Takto se ad hoc substantivisuje každý slovní druh (každé proč má své proto). Mimoto Trávníček sám tvrdí, že ve funkci předmětu („v úkonu předmětového substantiva“, 168) je infinitiv namnoze nemožný. Ale na s. 187 sám objektový příklad uvádí (kázal jej naleznúc přivésti; srov. i novočeské kázal jej přivést, zapomněl psát, dal mu najíst). Infinitiv se zkrátka vyvinul v mluvnicky neurčitý tvar slovesný (pravý „neurčitník“), a proto může zastávat tak rozmanité funkce syntaktické.

Velmi cenné jsou §§ 128—30 s rozborem staročeského infinitivu zřetelového a účelového (to je nejvlastnější funkce infinitivu). Cenné je také to, jak dovede Trávníček vybrat příklady, jež znázorňují nepůvodnost předmětu po infinitivě (typy jěchu sě hradu stavěti, nauči je provazóm [210]plésti …). U typů všěm hřiechóm odpuščenie, a zejména skřipěnie zubóm nám chybí odkaz na běžný adnominální dativ v staroslověnštině.

Poslední kapitola je věnována přechodníkům. Trávníček probírá typy přechodníkových vazeb a hledí se i tu dobrat původní platnosti přechodníků a ukázat další vývoj. Protože jsou přechodníky svým původem slovesnými adjektivy, je přirozené, že někdy mohly mít větnou platnost. Právě u rozvitých vazeb přechodníkových se mluví dodnes o jejich polovětném rázu — podobně ovšem jako u rozvitých vazeb infinitivních a vůbec o každém rozvitějším, a tedy volně připojeném příslovečném určení okolnostním (zejména časoprostorovém). Ale rozumíme-li větě v obvyklém smyslu,[11] pochopíme stěží tvrzení, že ještě v staročeštině „nejčastěji a nejvýrazněji vystupují přechodníky … jako jmenné věty“ (180). Snad jen v staročeských typech nenie kto pomoha, neviem čso čině a jakž moha sě bránieše by bylo ještě možno mluvit (ale i tu s výhradou) o větné platnosti přechodníků. Ale příklady uváděné Trávníčkem nadto, zejména příklady typu bděli svých stád střěhúce (a těch je většina) nemůžeme přece hodnotit jako jmenné věty přechodníkové, musili bychom stejně tak hodnotit stejné příklady novočeské. Ani přechodníky při různých podmětech nemají jediný možný výklad v předpokládané původní větné platnosti přechodníků. Vyjadřuje-li se přechodníkem doprovodný slovesný děj jakožto okolnostní určení děje hlavního (právě tato nejčastější funkce přechodníků vede k jejich adverbialisaci, ke změně původního slovesného adjektiva v slovesné adverbium), pak není nesnadné pochopit i neshodné vazby přechodníkové, nářeční „včilka vám přinda dom tak začalo lit“ — normálnímu „teď vám po našem příchodu začalo tak lít“. Trávníčkovy konstrukce chtějí ukázat jako jindy i v této kapitole obraz poměrů velmi dávných. Ale konstrukce typu vizu tě, ležě ve významu „vidím tě, [jsi] ležící“, tj. „vidím tě, ležíš“ jsou při nejmenším nedokazatelné, najisto nedokazatelné z českého materiálu. Nemáme nutkavého důvodu, abychom staročeský typ vizu tě ležiec, tj. vidím tě ležícího, nepokládali za původní. Podobné konstrukce máme totiž i v jiných starých jazycích, kdežto případ sestrojený Trávníčkem by byl tuším ojedinělý. Typ nenie kto pomoha je možno přes Trávníčkovy námitky dobře pochopit jako původně jednovětý, „není tu nějaký (= žádný) pomocník“; kto = tu „někdo, nějaký“, tj. v záporu „žádný“. Trávníček sám uvádí příklady na jediný zápor v podobném typu vět (nenie kto dlužen druhého tresktati, 29).

Přítomný přechodník dokonavých sloves nemůžeme hodnotit jako „budoucí“. Odporuje tomu sám staročeský materiál (případů, kdy je doložen ve významu minulém, je daleko víc než případů významu budoucího). Odporuje tomu nejen historie, ale dokonce i dnešní ráz dokonavého présentu v indikativě; budoucí význam není jeho původní a podstatný rys.

Tiskových chyb a přehlédnutí je ve Skladbě málo a jsou lehko postřehnutelné, až snad na s. 66, 9. řádek zdola, kde má být „u sloves nedokonavých“ místo „dokonavých“, a na s. 131, 1. řádek 7. odstavce, kde má být „adverbia na -o“ místo „adjektiva na -o“.

Ze seznamu zkratek pramenů některé zkratky vypadly: Brig. = Zjevení sv. Brigity (Štít.); Jar. = zápisy panoše Jaroslava o cestě A. Kostky z Postupic; Lab. = Komenského Labyrint; Solf. = Solfernus (tzv. Knihy rodu nebo života Adamova, jeden z tzv. pekelných románů); Žíd. = Správovna P. Žídka.

*

[211]Trávníčkova staročeská skladba je dílo vzácně jednolité teleologicky; už i výběr látky je podřízen záměru. A záměrem tím je, zdůraznit jednotnou linii vývojovou, směrem od primitivnější a volnější stavby vět a souvětí k větám a souvětím sepjatějším a složitějším. Všechna hypotaxe má nakonec dva zdroje: situaci interjekční, prostředky původně upozorňovací a ukazovací se mění nakonec ve spojkové — a situaci otázkovou s podobným vývojem jazykových prostředků; také z apelové situace se někdy vychází (u některých vět podmínkových). Příklady jsou vybrány tak sugestivní, že vyvolávají jen základní vývojové kontury. Trávníček úmyslně, snad z důvodů metodických, vynechává fakty, které by ukazovaly složitost situace. A tím vzniká ta zaostřenost obrazu, snad ani jím samým nezamýšlená, např. jako by všecky druhy větné hypotaxe vznikaly v době poměrně nedávné z větné parataxe. Zatím pro přemýšlivé čtenáře dokazuje akademik Trávníček jen jiný rozsah hypotaxe a jiné vyjadřovací prostředky pro ni. Jistě i jemu samému je známa skutečnost, že i jazyky primitivní v stadiu předpísemném hypotaxi znají. Vznik písma je ovšem silný podnět pro vývoj ve směru rozšiřování hypotaxe. Mluvená řeč je vždy impulsivnější a afektivnější, a tyto znaky živosti a bezprostřední spjatosti se situací odpadají často pouhým převedením do možností jazyka psaného, zvlášť když si představíme doby primitivnější písařské techniky. Ale protiklad slohu živějšího a bezprostřednějšího proti slohu pěstěnějšímu a umělejšímu, vázanějšímu je znám i ze stadia předpísemného vývoje jazyků. Tento protiklad existuje neustále a může vést ve svých důsledcích ke stále obnovované situaci pro vznik prostředků hypotaktických z původních upozorňovacích nebo deiktických — a to nás varuje, abychom psychologické protiklady stylistické nepřeváděli beze zbytků na jedinou neopakovatelnou[12] situaci vznikovou. To, co je slohově primitivní, nemusí být také už proto geneticky starší. K takovému soudu je třeba dalších kritérií. Při tom ponecháváme stranou samo vymezení primitivnosti.[13] Parataktické vyjádření nemusí být např. výrazem primitivnosti anebo dokonce důkazem neuvědomění si vztahu. Parataxe je i v kultivovaném jazykovém projevu někdy slohově účinným prostředkem; je někdy výhodné zbavit výraz myšlenky přílišné složitosti.

Ale diskusní charakter některých Trávníčkových thesí nijak nezmenšuje jeho velikou zásluhu, že konečně vydal tiskem i své nejzajímavější a nejzávažnější přednášky, přednášky ze staročeské skladby a doplnil tak touto velmi hutnou a pro studium staré češtiny nepostradatelnou knihou svou Historickou mluvnici, která končila tvaroslovím.


[1] To je také příčinou opačného procesu, změny některých adverbií (např. stč. však je sotva prvotní interjekce), sloves nebo jmen v interjekce. O tomto procesu se Trávníček ve Skladbě nezmiňuje, věnoval mu pozornost v citovaných už Větách interjekčních.

[2] Ovšem ve formě présentní: i (ten) staré Kořinek de do hospody (srov. moje Určické nářečí, s. 102).

[2a] To je sice pravda, ale kritik zapomíná na to, že nemohlo dojít k formálnímu vyjádření bez předcházejícího uvědomění. — BHk.

[3] Gebauer (III/2, s. 424) jich uvádí sedm, Trávníček (s. 59—60) z nich cituje tři, dodává proti Gebauerovi jeden nový, tedy osmý, zase ze Zjevení sv. Brigity, takže 4 z 8 dokladů jsou ze Štítného, 3 z Brig. — Nově dodaný Trávníčkův doklad by bylo možno chápat na první pohled subjunktivně (jako způsob spojovací); měla být uvedena latinská paralela, jako to činí Gebauer.

[3a] O tom velmi pochybuji. — BHk.

[4] Spojka kdy je tu doložena jen ve spojení s i, tedy i kdy, jež považuji za připouštěcí; viz dále.

[5] Slavia 16, 1938—39, s. 168n. — třebaže Vasmer (Russisches et. Wörterbuch I, s. 599) staví na první místo etymologické souvislosti jiné.

[6] Tento doklad by nevylučoval pojetí „protože ten Josef byl …“ a jiného dokladu na pojetí příčinné materiál Gebauerův (IV, 695) nepřináší.

[7] Otec často jeho lapieše, jenž se nechtěl pohanským modlám modliti (93).

[8] Srov. I. Poldauf, Vztažné věty v angličtině a v češtině, Sborník VŠP v Olomouci, Jazyk a literatura II, s. 159—194.

[8a] Srov. též J. Poldauf, op. cit., s. 169 a 171.

[9] Sousedství adverbií na a -o ukazuje Trávníček v 2. odstavci § 100 na s. 128. Odstavec je však nevhodně uveden. Má podle uvedení obsahovat příklady adverbií na a -e vedle shodných doplňků adjektivních v případech podobných. Ale uvádí i 5 neshodných tvarů na -o, tedy výrazných adverbií. Snad je v 1. řádku 1. odstavce tisková chyba, má být „příslovce na , -o“ (ne -e).

[9a] Výklad velmi málo pravděpodobný. — BHk.

[10] Jak pak chce kritik vykládat slovesnou rekci infinitivu? Konečně je nesporné, že jde event. o flektivní tvary jmenné, ale bez flexe (a s rekcí slovesnou) — lze vůbec takovýto útvar nazývat substantivem? — BHk.

[10a] Ve výčtu příznaků verbalisace bych nezačínal slovesným videm (třebaže jím také je). Vid jako kategorie mladá a s kořeny sémantickými přesahuje i k dějovým jménům, dokonce až k jménům činitelským: kazitel-zkazitel, obnovitel-obnovovatel (je možné i obnovovávatel). Hlavním znakem slovesné povahy infinitivu je předmětová vazba.

[11] Tj. jako výpovědi s určitým tvarem slovesným (nahrazeným popřípadě zvukomalebným citoslovcem), popřípadě s elipsou spony v tvaru gramaticky bezpříznakovém (tj. indikativu présenta). — Takovéto pojetí věty je prostě v rozporu s historickými fakty starých indoevropských jazyků a uznávání jmenného predikátu je nezbytné, nechceme-li se dostávat do sporu s jazykovou skutečností. Pak ovšem námitky proti predikativnosti u participií v staré češtině jsou bezpředmětné. Kritik přehlédl fakt spojkového připojování vazeb přechodníkových a naprosto se mýlí, soudí-li, že „musili bychom stejně tak hodnotit stejné příklady novočeské“; o zcela jiném charakteru participiálních vazeb v staré češtině a v nové češtině vykládám ve sborníku K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků. — BHk.

[12] Poukazuji tu znovu na opětovný vznik nových románských ukazovacích zájmen za použití interjekcí a na to, že různé parataktické situace, Trávníčkem vtipně vystižené, mohly vést k rozšíření kondicionálu v staré češtině.

[13] Pozornosti si po této stránce zaslouží např. článek V. Z. Pamfilova K voprosu ob inkorporirovanii (Voprosy jazykoznanija, 1954, č. 6, s. 6—27). Srov. zejm. s. 9—10 a části, kde Pamfilov ukazuje, že inkorporující jazyky, hodnocené obyčejně jako primitivní, mají podstatné rysy (ono inkorporování zájmenných předmětů) shodné např. s francouzštinou (pokládanou za jazyk velmi kultivovaný).

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 3, s. 200-211

Předchozí Igor Němec: Iterativnost a vid

Následující Josef Filipec: Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen