Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen

Josef Filipec

[Rozhledy]

(pdf)

Издание Академического толкового словаря чешского языка завершенно / Le dictionnaire de la langue tchèque (publié par l’Académie) vient d’être terminé

[*]Dílo, které obsahuje slovní poklad češtiny, jak nám jej odkázaly věky, dílo, které odráží vývoj nové české jazykovědy v jejích třech generacích, stojí dnes před námi v sevřeném šiku svých devíti svazků jako jednolitý celek.

Příruční slovník je dílo ve vyšším smyslu kolektivní, nejen tím, že byl vytvořen početným kolektivem pracovníků, ale hlavně tím, že podává jedinečný obraz současné české slovní zásoby, a tedy i obraz národního kolektivu, pro který je tato slovní zásoba typická.

[212]Toto dílo není jen monumentem minulosti, ale i živým svědectvím přítomnosti a současnosti našeho jazyka i našeho národního života a žhavou a zavazující výzvou k budoucnosti, neboť vyzařuje vskutku českou energii, životnost a pracovitost.

Chceme-li toto dílo náležitě pochopit a poznat, musíme je zařadit především historicky a osvětlit je na průsečících hlavních tendencí určujících jeho vývoj. Proto nám půjde především o vývojový obraz obecné a české lexikografie a jazykovědy, o českou lexikografickou tradici, o postižení úkolů, které měl nový slovník plnit, a o zhodnocení jeho významu pro českou jazykovědu.

Rozvoj moderní lexikografie. Pravdu měl Jakub Grimm, když rozlišil slovník v moderním, novodobém pojetí od slovníků starších a spojuje tuto změnu s vynalezením knihtisku. Řekové a Římané (a stejně později i staří Čechové) neusilovali o to, aby sebrali celou zásobu slovní, a znali jen slovníky částečné a většinou věcné, glosáře, vokabuláře, nomenklátory apod. Humanistické dikcionáře a lexikony[1] obsahovaly již jistý vyčerpávající souhrn výrazů a byly nejblíže slovníkům moderním.

V sestavení slovníků moderních, ať jde o typ obecný, nebo odborný, patří prvenství Francouzům. První vydání jednojazyčného výkladového slovníku francouzské akademie je z r. 1694 a od té doby vycházejí nová vydání tohoto slovníku stále, i když v nepravidelných intervalech. Totéž platí o mohutném slovníku akademie ruské z let 1789—1794 (2. vyd. 1806—1822). Právem je možno mluvit o době od konce 17. století přes celé století 18. až do začátku století 19. jako o klasickém období lexikografické práce. Stejně je pravda, že nové a horečné úsilí o rozvoj a renesanci lexikografie prožíváme právě dnes v době obecného rozmachu jazykovědy za budování socialismu. Na vnitřní souvislost obou těchto období a na jejich dosah pro rozvoj lexikografie i teoretických úseků jazykovědných vhodně upozorňuje akad. Bohuslav Havránek slovy: „Není jistě nahodilé, že teoretické bádání lexikologické se intensivně rozvíjí zhruba v posledních třech desetiletích a že se právě v této době dostáváme takřka všude k budování slovníků v současných jazycích. Stejně jsme přesvědčeni, že toto období budování slovníků současných jazyků nám dá podklad pro základy lexikologického bádání. Obdobně velké slovníky na konci 18. a na počátku 19. století byly podkladem vzrůstu gramatického bádání v 19. století.“[2] Tato slova platí o jednojazyčných slovnících výkladových, a tedy i o našem Příručním slovníku. Abychom pochopili jeho problematiku a jeho specifičnost, všimneme si ve zkratce mezníků vyznačujících vývoj moderní lexikografie.

Je to především slovník Francouzské akademie věd ztělesňující dlouholetou tradici. Tento klasický typ, který se vyhranil v soutěži se slovníky francouzskými (jde jednak o podrobnější slovník, který sestavil E. Littré, jednak autoři A. Hatzfeld, A. Darmesteter a A. Thomas) i jinými jako necitátový dokladový slovník současné francouzštiny, představuje slovník „dobrého užití“ (osmé vyd. z r. 1932) a chápe normu ve větší míře dogmaticky než demokratičtější slovníky naše.

Vynikající byl v své době polský slovník Lindův, který došel — stejně jako pozdější slovník Jungmannův — uznání samého Jakuba Grimma. Tento slovník vyšel v letech 1806—1814 a v druhém vydání 1854—1860, přes jisté nedostatky je dosud platným pramenem o polštině 19. století a vedle slovníku tzv. varšavského má svou cenu dodnes. Poláci si jej dokonce vydali znovu (r. 1951 podle 2. vyd.), dříve než zaplní mezeru pociťovanou na tomto úseku nový slovník jazyka polského, na němž se pracuje.[3]

Význam Lindova slovníku však přesahuje hranice Polska v několikerém směru. Linde přistupuje k jazyku historicky (má doklady většinou od 16. stol.), chce vytvořit v souhlasu s akade[213]mickým slovníkem francouzským slovník jazykový, nikoli encyklopedický, přihlíží vedle dokladů z literatury i k obecnému usu a k souvislostem slovanským, důsledně analysuje hesla po stránce významové a vykládá význam slov polsky, nikoli pomocí latiny jako slovník bratří Grimmů, nebo pomocí němčiny jako slovník Jungmannův. V tom se přidržel Linde dřívějšího podnětu Adelungova a H. Paul[4] právem kritisuje překladový postup slovníku bratří Grimmů, dalšího význačného díla světové lexikografie, kde se (zvláště v prvních dílech) podává výklad hesel latinsky a německy a kde se Adelungova podnětu nedbalo. Bratří Grimmové, iniciátoři tohoto důkladného díla, které se rozrůstá do neobyčejné šíře a není proto dodnes ukončeno, ačkoli první svazek vyšel už r. 1854, jsou poučeni o práci na akademickém slovníku francouzském, jakož i na slovnících švédském, španělském a dánském, a vyslovují se, jak bylo už řečeno, pochvalně právě také o slovníku Lindově a Jungmannově. Potřeba významové analysy slov je přivádí k uznání významu současného jazyka a koriguje tak převládající do té doby jednostranný zápal pro jazyk starší. Zřetel k místnímu a časovému rozvrstvení jazyka, k jazyku odbornému, bohatý materiál a podrobně propracované, citáty dokumentované heslo aj., to vše přibližuje toto dílo dnešnímu pojetí vědeckého slovníku. Požadavek, uvádět slova výhradně na základě pramenů, nikoli jen v moralisujícím a normalisujícím filtru, namířený proti Adelungovi, neztratil svou aktuálnost dodnes.

Vyvrcholení těchto historicky založených slovníků znamená vynikající výběrový anglický slovník oxfordský. Zakládá se na pěti milionech excerpt z 2700 autorů a 4500 děl, z nichž bylo přes třetinu dokladů otištěno. Jeho pouhé vydávání — v 10 dílech — trvalo 45 let (1884—1928), celková práce i s přípravami 70 let. Druhé vydání o 13 svazcích vyšlo r. 1933.

Vyvrcholení lexikografické práce na tomto úseku znamená Thesaurus linguae latinae, vydávaný od r. 1900 (8. sv. obsahující písmeno m vychází v l. 1936—1957). Tento slovník mrtvého jazyka uvádí všechny citáty z textů vyexcerpovaných do r. 600 n. l. a všechna hapax legomena. Teorie tohoto slovníku se vyhraňovala po řadu let a už v devadesátých letech se došlo k poznání, že lexikografie není služka lingvistiky, nýbrž samostatná věda, která rozvíjí život každého slova a tím dějiny jazyka (teoretické příspěvky zvl. v Archivu für lat. Lexikographie).

Současně se zamýšlel nad otázkou slovníku a vědecké lexikografie také H. Paul, jenž pracoval na vlastním slovníku (1. vyd. 1896) a podal kritiku slovníku grimmovského (viz pozn. 4). Paul vytyčil tři hlavní požadavky vědeckého studia slovní zásoby: dostatečné využití pramenného materiálu, určování významu slov (to považuje za potřebné, ale ne u slov obecně známých), zjišťování souvislostí formálních (slovotvorných) i obsahových (synonymických, antonymických). Že tím však nemohl být vývoj moderní lexikografie uzavřen, to ukazuje přesvědčivě vývoj slovníku ruského a sovětského.

Tento vývoj ztělesňují především šachmatovovská redakce akademického slovníku ruského jazyka (Slovar’ russkogo jazyka pod red. akad. A. A. Šachmatova, E—Z, 1897—1907), dále slovník Ušakovův (Tolkovyj slovar’ russkogo jazyka, 1935—1940) a akademický slovník současné spisovné ruštiny (Slovar’ sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka, dosud vyšlo 6 z plánovaných 14 sv., 1948—1957).[5]

Proti dřívějšímu šachmatovovskému pojetí široké popisnosti a podrobné materiálové dokumentace zabírající i místní nářečí a starší jazykové prostředky (slova církevněslovanská), zvítězilo dnes v praxi i v teorii přesvědčení, že výběr slov se má zaměřit na to, co je v jazyce typické. Toto pojetí vyjádřil dosud nejlépe L. V. Ščerba, který vědecky formuloval mimo jiné protiklad slov[214]níku normativního (akademického) a informativního, protiklad thesauru a slovníku obyčejného, v našem případě výkladového, a protiklad slovníku historického a synchronního.[6] Jestliže Šachmatov odmítal jakoukoli normativnost a stavěl proti ní popisnost, ukázal Ščerba právě na důležitost norem, a to především též stylistických, jejichž propracování je spojeno v sovětské lexikografii se slovníkem Ušakovovým a s jménem akademika V. V. Vinogradova.

Teoretické propracování a praktická aplikace všech těchto pojetí nejsou dnes ovšem ukončeny; odraz tohoto vývoje můžeme sledovat i na současných slovnících a samozřejmě i na Příručním slovníku jazyka českého. První pracovníci, kteří se o tento slovník zasloužili, učili se i z cizích zkušeností. Studovali především latinský thesaurus a prof. J. Zubatý byl r. 1911 v Mnichově, aby poznal i technické zařízení v kanceláři thesauru. Profesor J. Janko zkoumal postup švédské akademie věd, byly shromážděny zprávy od akademie věd v Krakově, Záhřebě a v Petrohradě.[7] Všech těchto podnětů bylo kriticky využito pro specifickou potřebu velkého slovníku češtiny. Bylo příznačné, že na čelném místě v úsilí o tento slovník stáli vedle bohemistů i slavisté, vynikající obecným rozhledem lingvistickým a srovnávacím, jako Fr. Pastrnek, J. Zubatý, O. Hujer, M. Weingart a později B. Havránek. Profesor Pastrnek, který dal podnět k přípravným pracím na novém slovníku a promýšlel jeho metodu, napsal pozoruhodnou studii O slovanské lexikografii,[8] jak se projevuje v slovnících Lindově, Jungmannově, v slovníku srbocharvátském a v slovníku akademie ruské za redakce Grotovy a Šachmatovovy. Tato slovanská orientace charakterisuje naši lexikografii dodnes a je naší chloubou, že stojíme na základě této tradice v první linii dnešního vědeckého snažení, zvláště pak po boku vědy sovětské a polské, a že se výsledky této práce i za hranicemi obecně uznávají. Uvedeme aspoň slova akad. Ščerby z r. 1939 o prvním svazku Příručního slovníku, tedy o té části, která nás dnes z celého díla nejméně uspokojuje a zakládá se ještě na původním plánu práce později pozměněném: „Typu normativního slovníku se snad blíží ještě nedokončený, avšak výborný slovník českého jazyka, vydávaný Českou akademií … V každém případě je založen na textech ne starších než z r. 1880.“[9] Pracovní metody, jak vykrystalisovaly v kolektivu Příručního slovníku, hodnotí se dnes vysoko právě v Sovětském svazu, v Německé demokratické republice i jinde.

Česká lexikografická tradice. Vynikající lexikografická tradice, kterou důstojně representují především slovníky Klaretovy a Veleslavínovy, nemohla být korunována pro nepřízeň osudu Pokladem jazyka českého, připravovaným od Jana Ámose Komenského. Sen Komenského splnil ve značné míře teprve Josef Jungmann ve svém Slovníku česko-německém (5 sv. z let 1835—1839), který měl ve své době epochální význam a je nám pracovním příkladem dodnes. Ovšem Jungmann sám si byl vědom toho, že jeho slovník bude dalším vývojem jazyka překonán. Píše: „Přijde čas, a to tím dříve, čím rychleji literatura vlastenská zkvétati bude, že i tento přítomný slovník čtoucímu a píšícímu Čechovi daleko nedostačí; což aby se brzo stalo, každý upřímný vlastenec žádati musí.“ (Předmluva k 1. dílu, s. IV.) Tato předvídaná situace vskutku nastala, a to tím spíše, že ani Jungmannův slovník nebyl i při své vynikající vědecké úrovni bez lexikografických nedostatků. Šlo tu zvláště o přejímání hesel, dokladů, uspořádání a výkladů z Lindova slovníku,[10] šlo dále o mezery způsobené tehdejší neznalostí staročeských památek aj.[11] Potřeba nového slov[215]níku byla dále odůvodněna tím, že slovník Kottův nesplnil svůj úkol, nenahradil slovník Jungmannův tak, jak by to bylo odpovídalo rozvoji češtiny té doby. Oba tyto slovníky byly nadto českoněmecké a nezakládaly se jen na původních pramenech jako později Příruční slovník.

Fr. Š. Kott vynikl neobyčejnou pílí v shromažďování materiálu a dovedl překonat Jungmanna dvojnásobným objemem svého slovníku;[11a] přitom však neměl smysl pro výběr toho, co je pro slovní zásobu typické, neměl smysl pro popis, který by měl normativní závaznost, a bez rozpaků uváděl do slovníku slova z nářečí i ze slovenštiny. Kottovi chyběla Jungmannova soustavnost; o tom svědčí několikeré dodatky a trojí příspěvky k jeho slovníku i okolnost, že si jednotlivá hesla navzájem neodpovídají, neměl smysl pro sémasiologickou stránku lexikálních jednotek a lexikografická teorie mu byla naprosto cizí. Proto je stavba hesel v jeho slovníku často gramatická, nikoli lexikologická (slovesa se člení podle vazeb a příslovečných určení, např. dělati), proto zaplňuje svůj slovník neústrojnými systematickými výklady gramatickými (např. u hesla předložka je poučení o předložkách) a encyklopedickými (pod heslem mlýn je popis zařízení, mletí) apod.

Úsilí o vědecký slovník. Právě nespokojenost s Kottovým slovníkem byla svědectvím jistého předělu ve vývoji české lexikografie. Tato nespokojenost nebyla jen jevem českým, nýbrž měla širší dosah. V téže době uvažuje H. Paul o zvědečtění moderní lexikografie, rumunský romanista H. Tiktin mluví o slovníku budoucnosti a požaduje zvýšenou odbornost jazykovědnou, prohloubené studium terminologie a věcí vůbec, jakož i zřetel k pojmovým souvztažnostem.[12] Přihlédnutí k odborné terminologii a k rozvoji speciálních úseků se stalo naléhavým úkolem. Dále proniká jasně názor, že se důkladný slovník, jdoucí do podrobností a k primárním pramenům, neobejde, má-li představovat vskutku vědecké zpracování materiálu, bez značné pomocné práce technické a mechanické (kartotéky, vnitřní excerpce a evidence), bez dělby práce rozvržené na potřebné množství pracovníků, a tedy bez kolektivu. Takovým kolektivním pracovištěm se stala i kancelář Slovníku jazyka českého, založená r. 1911 při České akademii věd a umění, a později se jím stal i dnešní Ústav pro jazyk český ČSAV, založený r. 1946.[13] Pozdější praxe ukázala, že má-li být zpracování takového velkého slovníku aspoň relativně jednotné, musí mít i tento kolektiv pracovníka, který se dílu věnuje plně. Tak našel oxfordský slovník pro valnou část zpracování svého Murraye. Jinak se řeší dnes tyto potíže také tak, že má velký slovník k disposici několik redaktorů, kteří se při práci na jednotlivých dílech střídají (např. slovník současné spisovné ruštiny).

Nespokojenost s Kottovým slovníkem a touha vyrovnat se čestně s odkazem minulosti, obstát v soutěži s budováním slovníků u jiných národů, zvl. slovanských, jakož i potřeba co nejhlubšího poznání českého jazyka a všeobecná snaha o ustavení lexikografie jako vědy, to vše byly předpoklady podněcující vznik nového slovníku u nás.[14] Rozhodný a konkrétní podnět k práci na velkém slovníku jazyka českého znamenalo vystoupení prof. Fr. Pastrnka, který přednesl 19. března 1905 návrh, aby třetí třída České akademie věd a umění podnikla přípravné kroky k vydání takového slovníku. Zásady, na jejichž základě přistoupila třída k zahájení přípravných prací, a podrobnější zprávy o dřívějších jednáních byly uveřejněny v 15. roč. Věstníku ČA r. 1906 (s. 306—308). Zároveň byla publikována výzva k odborníkům, aby se přihlásili v kanceláři ČA k přípravným pracím excerpčním podle navrženého vzoru.

[216]Jak jsem uvedl, přistupoval Fr. Pastrnek k svému návrhu poučen rozborem práce hlavních slovanských slovníků a zakončil svůj rozbor slovanské lexikografie ukázkou českého zpracování hesla čelo, ovšem jen na základě dosavadních slovníků, zvláště Jungmannova, Kottova, Gebauerova a Bartošova. Není ani potřeba zdůrazňovat, jaký průlom znamenalo právě po této stránce shromaždování původního materiálu, s kterým se započalo od r. 1906 (zkušební excerpce Čechova Lešetínského kováře a Písní otroka) a hlavně od uvedeného roku 1911. Proto působí dnes absurdně formulace V. Flajšhanse, který chce ve své jinak obsáhlé studii z r. 1910 o předložce mimo ukázat, „že památky české aspoň v některých stránkách gramatických prozkoumány jsou již dostatečně a že často nové zkoumání přináší více kvantitativní rozmnožení materiálu nežli jeho skutečné rozšíření a prohloubení“, že po práci Dobrovského a Miklosiche je vše hlavní vykonáno a že podle něho „zbývalo jen provésti klasifikaci dokladů českých dopodrobna a stanoviti dnešní hranice významu“.[15]

Není tedy divu, že za těchto okolností doznávala původní představa o slovníku různých změn, ale to právě svědčí o tom, že se profil díla vyhraňoval k stále větší původnosti, osobitosti a specifičnosti. Podle původního maximalistického požadavku se měla zachytit česká slova všech dob, jak z písemnictví, tak z mluvy lidové, české, moravskoslezské a slovenské, u každého slova se pak měl podle možnosti uvést stručný výklad etymologický s vhodnými doklady z jazyků slovanských a jiných, výklad hláskoslovný a tvaroslovný s poukazy na příslušnou literaturu, měla se vytknout případná synonyma a oposita, uvést svědectví teoretiků a konečně se měl systematicky sestavit sémasiologický vývoj s doklady uspořádanými chronologicky od nejstaršího po nejnovější atd. Již tento výčet úkolů ukazuje, že původní navrhovatelé se zhlíželi v typu latinského thesauru a oxfordského slovníku. Bylo však důležité, že se páteří celé práce měla stát významová stavba hesla, viděná v té době pochopitelně ještě v perspektivě historické. V této sémasiologické, a tedy lexikologické orientaci byl nepochybný pokrok nad Kotta a také nad Flajšhanse. Uvědomění si rozdílu mezi mrtvým jazykem, latinou, a jazykem živým s bohatým vývojem vedlo dále k pochopení toho, že úkolem slovníku musí být právě i zachycení posledních fází jazyka, a proto byl r. 1911 zúžen původní plán z r. 1906 v tom smyslu, že se začal připravovat slovník nového jazyka od r. 1770.

K vědeckému řízení pracoviště byla určena lexikografická a dialektologická komise za předsednictví Fr. Pastrnka; ten zůstal po rozdělení této komise až do své smrti předsedou komise dialektologické a předsedou komise lexikografické se stal J. Zubatý, po jeho smrti E. Smetánka. V kanceláři slovníku od r. 1911 po jistou dobu pracoval Fr. Trávníček, od r. 1915 M. Weingart a Boh. Vydra, brzy nato i B. Havránek a od r. 1916 Al. Získal, po r. 1919 V. Ertl a brzy nato i Kv. Hodura — uvádíme ovšem jen začátky práce. Další rozšíření kanceláře slovníku nastalo až v třicátých letech. Kancelář slovníku vedla excerpci a shromažďovala a kontrolovala excerpční materiál podle stanovených a zdokonalovaných zásad. Tento materiál tvoří dnes lexikální archiv Ústavu pro jazyk český a počtem 9 milionů lístků znamená pravděpodobně největší archiv tohoto druhu vůbec. Tento archiv se stal podle slov prof. Kv. Hodury, ředitele kanceláře Slovníku od r. 1929 do r. 1939, nejlepším učitelem českých jazykovědců.

Excerpce. Nebudeme se zde šířit o práci excerpční, o níž se může každý poučit především z článku Hodurova a z referátu Fr. Havlové.[16] Zdůraznění zasluhují v této souvislosti jen některé okolnosti. Excerpce podle autorů a podle let, zaostření excerpce podle let na filtry neboli síta, tj. díla jazykově reprezentující jisté období, což obojí se stalo zásluhou Ertlovou, zřetel k tomu, [217]aby se rovnoměrně přihlíželo ke všem funkčním stylům i stylovým druhům a zvláště i projevům mluveným, trojí typ excerpce, totiž excerpce úplná, v níž se stále pokračuje a v níž je těžiště lexikálního archivu, excerpce částečná a paběrkování, souhrn těchto metod realisovaný na nejpočetnějším materiále, který známe, představuje systém soustavné excerpce, který má přesto samozřejmě povahu výběru ve velkém měřítku. Ale výběrem, obrazem a charakteristikou je každý, i sebepodrobnější slovník.

Hlavní školou lexikografa byla a je úplná excerpce jistého projevu nebo jistého autora, protože tato excerpce, záležející v úkolu doložit každé slovo jedenkrát v každém významu (po případě i v každém typickém užití), nutí k tomu, aby si excerptor vypěstoval smysl pro významy i významové odstíny, pro celou významovou stavbu lexikálních jednotek, a to i tzv. slov gramatických (předložky, spojky). Tyto praktické zkušenosti vysvětlují i původnost, pronikavost a pregnantnost např. práce Získalovy, o níž budeme mluvit ještě dále.[17]

Archivní materiál i zprávy o excerpci otištěné v Naší řeči ukazují, že plán excerpce týkající se období od r. 1770 do doby současné se měnil. Můžeme zde sledovat nejméně trojí orientaci. Nejdříve tkvělo těžiště práce v shromažďování materiálu z klasiků 19. století, po r. 1919 se systematicky a takřka do úplnosti shromažďoval materiál z období 1770—1850 a nakonec se doplňoval materiálem z děl spisovatelů vskutku současných. Po roce 1945 se vedle toho systematicky excerpovala také literatura marxistická a politická ekonomika (v. Doslov k 8. sv., s. 1119). Tato jistá nejednotnost postupu v excerpci se odráží i v zpracování Příručního slovníku.

Tento povšechný dojem si můžeme ověřit i prakticky. Tak např. srovnáme-li dokladové citáty z úryvku třetího a sedmého svazku PS (nicůtka — část hesla nízký a t — část hesla tahati; u písmena t je 505 citátů na 10 stranách, u písmena n je totéž množství na více než 13 stranách), připadá na 27 starších autorů u písmena t 37 starších autorů u písmena n, při čemž jsou někteří z těchto autorů oběma úryvkům společní (Havlíček, Mácha, Mikovec, Němcová, Palacký, Pfleger, Rezek, Vocel), většina však se liší. Přitom není mezi písmeny n a t samozřejmě ještě takový rozdíl, jaký je mezi prvním a posledním svazkem.

Takové „osvěžování“ excerpce je při neustálém doplňování materiálu samozřejmé a vyznačuje všechny slovníky, zvláště vycházejí-li delší dobu a po částech. Jistý korektiv mohou i po této stránce znamenat dodatky k Příručnímu slovníku, které na základě nového materiálu stručnou formou doplní hlavní hesla a významy a dají dílu v jisté míře žádoucí úměrnost.

Rozbor excerpce je poučný také po jiné stránce. Ukazuje totiž, že se excerpce a její využití v slovníku zakládají zprvu převahou na krásné literatuře, později se ve větší míře přihlíží také k novinám a časopisům, k jazyku mluvenému a k odborné literatuře. Těžištěm zájmu jsou díla klasiků, zvl. B. Němcové, J. Nerudy, Al. Jiráska, K. V. Raise, K. Čapka, ale i klasiků starších, pokud jejich lexikální prostředky žijí v dnešní slovní zásobě. Po té stránce a v tomto smyslu je Příruční slovník slovníkem současného jazyka s historickou perspektivou. Tato orientace na klasiky české krásné literatury je nepochybně správná, podíl využití odborné a jiné literatury je však stále ještě menší, než by to odpovídalo jejich dnešnímu významu. Počítáme-li např. i odborné termíny, připadá zhruba na 70 % dokladů z krásné literatury asi 24 % z literatury odborné (bez termínů je to asi jen 6 %), přes 4 % připadá na literaturu publicistickou a zbytek 2 % na ostatní případy. Jisté jednostrannosti tohoto postupu by se mohlo snadno čelit, kdyby se časem pořídilo několik úplných excerpcí odborné literatury, ovšem takové, která má potřebnou jazykovou úroveň. Totéž se týká excerpce projevů z jiných funkčních stylů, žánrů apod. Přesto však je třeba kladně hodnotit plánovitý a systematický postup excerpce; těmito vlastnostmi se značně liší ve svůj prospěch od excerpce podnikané u většiny slovníků nových jazyků a ony také umožnily včasné zakončení díla.

[218]Jednota díla. Otázka sbírání materiálu a jeho lexikografického zpracování nás přivedla k otázce jednoty díla. Tato jednota vzniká jako souhra řady činitelů vnějších i vnitřních. Zde hrozilo Příručnímu slovníku hned několik úskalí z vnějška, ale rozpory, které z toho vyplynuly, byly vyřešeny úspěšněji než v mnoha jiných slovnících cizích. O tom svědčí už pouhý fakt, že náš slovník byl dokončen dříve než slovníky, na nichž se jeho první budovatelé učili, a to přesto, že byla jeho kartotéka tak obrovská (na začátku práce přes 5 milionů lístků, na konci hodně přes 8 milionů). V tom, že na naší půdě byl dokončen první slovanský slovník akademického typu, lze spatřovat právem rys české houževnatosti, pracovitosti a myšlenkové pronikavosti, jakož i potvrzení vůdčího postavení české lexikografie a české jazykovědy vůbec, charakterizované jmény Klaret, Komenský, Dobrovský a Jungmann.

Na rukopise Příručního slovníku se podílel početný autorský kolektiv, jehož členů bylo podle doslovu celkem šestadvacet.[17a] Úsek vypracovaný některými autory rukopisu předčí rozsahem jeden svazek, tj. jednu devítinu díla, které ovšem zahrnuje také práci redakce, nutnou i z toho důvodu, že podíly zpracování jednotlivých dílčích úkolů byly jak kvalitou, tak rozsahem velmi nestejné. V každém případě však zaslouží práce tohoto kolektivu nejvyššího uznání, protože tito pracovníci urychlili dokončení díla, a to za podmínek, kdy byla lexikografická práce neodůvodněně a na rozdíl od podmínek v jiných zemích z nepochopení často znevažována. Jejich zásluha je v tom, že založili českou moderní lexikografickou tradici, která může nyní pokračovat i v slovnících jiných typů, a položili základy k budování lexikologie, jednomu z naléhavých úkolů dneška. S tímto lidským fondem je nyní třeba dobře hospodařit, aby se nastřádané zkušenosti v budoucnu co nejlépe zužitkovaly. Práce kolektivu byla možná za dvou podmínek: především bylo třeba dát tomuto kolektivu vhodné pracovní vodítko, za druhé bylo třeba, aby práci vedla redakce nejlepších odborníků.

Úsilí o lexikografickou teorii. Sledovat vývoj usilování o pracovní návod, z něhož se časem vyvinula první česká lexikografická teorie hodná toho jména, je zvláště poučné.[18] Bylo už naznačeno, že se nová práce správně orientovala proti pojetí Kottovu a zčásti Flajšhansovu na sémasiologii, která z dnešního hlediska představuje lexikologický úsek pro slovník nejvýznamnější; potíž však byla v tom, že za vlivu teorií spjatých s latinským thesaurem a za vlivu H. Paula obecně převládlo historické pojetí významových změn (Bedeutungswandel). Tento vliv spolu s vlivem Wundtovým se projevil v kritickém přehodnocení především v kompendiu Sütterlinově (Die deutsche Sprache der Gegenwart), které zapůsobilo na V. Ertla (Gebaurova mluvnice česká, I, 1926: Nauka o slově, s. 60n., Změny významu slovního, s. 124n.). Ertl byl vzhledem k svým současníkům především povolán k tomu, aby plodně zasáhl do osudů Příručního slovníku v období jeho příprav. Svědčí o tom i jeho vhodná opatření na úseku excerpce po r. 1919, o nichž jsme se zmínili, svědčí o tom některé jeho pozoruhodné příspěvky v Naší řeči[19] a také jeho teorie dobrého autora, kterou bylo možno rozvíjet po jeho smrti dále.[20] Tato teorie v pravém smyslu slova rostla v mnoha diskusích v pracovním prostředí slovníkové kanceláře za významné účasti dr. Kv. Hodury, který do ní vnášel i vyškolení romanistické a smysl pro stylové hodnoty jazyka, a roz[219]víjela se pak jednak po linii pracovní u pracovníků kanceláře Slovníku, jednak po linii lingvistické teorie, a to zvláště u V. Mathesia a B. Havránka.[21]

Z tohoto dobového kontextu a z této tradice vyrostly původní Příspěvky k lexikografické teorii a praksi Aloise Získala, vrcholící v rozboru významových znaků a zákonitostí polysémie, v níž vidí autor podstatný prvek systému v slovní zásobě.[22] V polemice s pojetím pouze formálně gramatickým ukazuje autor, že i předložky a spojky jsou jednotky lexikálně sémasiologické, jejichž význam nabývá ve spojeních vazebných postupně gramatické povahy. Positivní zakotvení v materiále uchránilo práci před mnohou jednostranností dobové teorie, pozvedá ji nad úroveň pendantu názorů Paulových, Darmesteterových, Meringerových, Schuchardtových, Ballyho, Bröndalových aj. a činí ji živou dodnes. To dosvědčuje i okolnost, že na lexikografické konferenci v Bratislavě r. 1952 nebyla tato koncepce nijak závažně pozměněna. Teprve diskuse spojená s přípravou pracovních zásad pro nový třídílný Slovník spisovného jazyka českého, jehož první část vyšla letos, znamená aplikaci, doplnění a revisi původních zásad vzhledem k slovníku jiného typu a zvláště na konferenci věnované vědeckému poznání soudobých jazyků byla lexikografická práce uvedena do souvislosti s lexikologií, pojatou jako komplexní lingvistický úsek zahrnující sémasiologii, onomasiologii a lexikální morfologii.[23]

Koncepce lexikografické práce formulovaná v Získalových Příspěvcích byla nakonec přijata i tehdejší vrchní redakcí slovníku a sloužila jako pracovní vodítko lexikografického kolektivu. Tato koncepce se uplatňovala ovšem postupně a už před vyjitím článku, ale přesto nemohla zasáhnout hned od počátku práce. Tím si vysvětlíme, že se zvláště první dva svazky i rozsahem, i kvalitou zpracování liší od svazků pozdějších a že je v nich také jisté kolísání, způsobené jak různou individualitou autorů rukopisu, tak různými názory původní vrchní redakce. Redaktoři byli původně tři, totiž O. Hujer, E. Smetánka a M. Weingart, po smrti Weingartově přechodně jen dva (část písmena n — potvůrka), po smrti O. Hujera opět tři (od hesla potvůrka byli povoláni do redakce B. Havránek a Vl. Šmilauer). Od r. 1948 (od konce písmena r) vystřídal E. Smetánku Alois Získal. Vedl vnitřní redakci a sjednocoval rukopisy zpracovatelů, a to do r. 1939 spolu s Kv. Hodurou, potom sám. Po stránce lexikografické zkušenosti a teoretické úrovně stála závěrečná redakce mnohem výše než redakce začínající, odkázaná na vlastní povědomí a budující zvláště na jazyku starém a na lidových nářečích, poznaných v té době ještě neúplně.

Lexikografické zpracování prvních svazků. Lexikografické zpracování prvních svazků Příručního slovníku se vyznačuje těmito znaky: Hesla nebývají propracována důsledně sémasiologicky: spojka a je zpracována, jako by byla jednoznačná, podobně předložka bez, stejně slovo cyklus, ačkoli doklady svědčí o čtyřech významech. Nedostatek tohoto druhu je také v tom, že se v jednom hesle zpracovávají různá slova, tj. slova různých slovních druhů (hanba podst., přísl., podobně báseň, co aj.) nebo i homonyma (pokoj ve významech „klid“ a „světnice“) a jiná slova vůbec (hodina — hodiny, hodinka — hodinky). Uspořádání významů bývá nejednotné: u hesla [220]koza je oddělen neodborný a odborný význam, ačkoli patří k sobě, čtvrtý význam zahrnuje i tělocvičné a stavitelské nářadí, i ručnici, i název hry, kdežto význam pátý — „mučicí nástroj“ — je naopak oddělen. Sloveso bráti má 8 významových skupin na půldruhé straně, paralelní sloveso vzíti 29 skupin na šesti a půl stranách. Přitom je třeba veskrze dát přednost zpracování pozdějšímu před dřívějším. Hesla, i neodborná, se uvádějí někdy bez citátů, ačkoli jde o slovník založený na citátech (adoptovati, akátí, akátoví, bacati, bezdeští, bonhomie, dudáče, essejský, fixír, flekař, hlasatelka aj.). Místo dokladů z literatury se užívá celkem ojediněle dokladů se značkou Us. (usus), asi podle Jungmanna (nabrnkati se, nabučeti se, u slovesa míti). Ve významové charakteristice slov tzv. formálních bývají chyby. Např. předložka bez „označuje to, co někdo nemá, n. to, co někde není“. Tato formulace, přejatá ostatně z Mluvnice Ertlovy (díl druhý, s. 200), nerozlišuje mezi významem vztahu, který má předložka, a významem podstatného jména, s nímž vytváří předložka spojení. K jednotě zpracování nepřispívá také to, že se předložka z valné části dokládá jen spojeními, nikoli citáty, a konečně je v závěru heslové stati ještě poučení o složeninách s předložkou bez. Tyto složeniny mohou posloužit za příklad, jak zpracování bohatého materiálu v Příručním slovníku přehodnotilo dřívější brusičské názory na tento slovotvorný typ.[24] Mohou také zčásti posloužit jako příklad toho, jak se dřívější vrchní redakce snažila prosazovat lexikální normu.

Tato norma se projevovala nejen nepřímo, skrze soustavu jistých značek, ale i přímo, a to hlavně trojím způsobem. Především pomocí značky !, která označovala dané slovo jako nesprávné (bezcit, bezpaměť, bezpočet, bezpokoj, bezpomoc, bezprodleně, bezrozum atd., bleskurychlý, docíliti aj.); sem patří i poměrně řídké případy, kdy se jistý prostředek přímo označoval zkratkou nespr.: děkovati co komu n. čemu. Dále se užívá označení lépe, které doporučuje nahrazení jistého prostředku lepším (např. dobro: obch. připsati … k dobru lépe zaúčtovati ve prospěch, podobně dobropis); jen zřídkakdy jsou oba typy kombinovány (! bornýrovanost, lépe omezenost, podobně bornýrovaný). A konečně se jistý prostředek označuje jako tvořený podle němčiny a doporučuje se jeho správnější náhrada (jednati se oč … podle němč., spr. jde, běží o něco …; k : podle němč. bývá k se subst. slovesným …; míti podle němč. označuje cizí tvrzení …; nechati s inf., podle němč. … lépe dávati, dáti aj.).

Jestliže redakce Příručního slovníku později veskrze upustila od těchto zákazů, příkazů a doporučení a spokojila se soustavou jistých značek, znamená to, že se sice vzdala dědictví starých brusů, neznamená to však, že se vzdala závažného úkolu rozhodovat v otázkách normy. Toto rozhodování jen nabylo jiné, věcnější povahy.[25] Byl to tedy omyl, vidět v tomto postupu popisnost a stavět ji do protikladu proti normativnosti, omyl, který vyvrátil Ščerba v případě Šachmatovově (v uved. práci). Nový přínos Příručního slovníku v otázce normy, vytvoření živé normy současné, zřetel k dvěma možným jazykovým prostředkům, úlevu od přepjatých příkazů a puristických zákazů, uvítali čeští spisovatelé a přijímala jej na konec i Naše řeč (i když leckdy zjevně nerada)[26] a jde jen o to, aby se toto uznání slovníku projevilo v teorii i praxi.

Rozdíl mezi zpracováním začátečních svazků Příručního slovníku a zpracováním v části pozdější, kmenové lze ukázat také na vývoji v označování stylistické příslušnosti slova. Tyto změny jsou samozřejmým důsledkem vývoje jazyka, důsledkem jeho vědeckého poznávání a důsledkem vývoje i rozvoje lingvistické teorie. Úsilí o postižení stylistického systému nelze považovat za uzavřené jistě ani dnes, přece se však celkem jasně rýsují aspoň základní funkční [221]styly, odborný, umělecký a hovorový, a základní stylové vrstvy.[27] Základem pro poznání těchto rozdílů je studium synonymických prostředků a jejich vzájemné porovnávání. Jedním ze sporných a měnících se pojetí bylo např. pojetí obecné češtiny, která se dříve chápala místně, později — po r. 1945 — jako mluvený jazyk nabývající celonárodní povahy (viz i doslov k 8. sv., s. 1120).

Podružný, ale charakteristický rozdíl můžeme sledovat i v míře, v níž se uvádějí označení „familiární“ a „vulgární“ na začátku slovníku a v části kmenové. V prvních dílech je frekvence těchto značek nepochybně větší než později. Důvod je jednak v subjektivnosti metody zpracování, jednak v jisté subjektivnosti práce počáteční redakce. O tom svědčí na jedné straně sklon k zápornému hodnocení některých, zvláště expresivních lexikálních prostředků — tento sklon vyznačuje i francouzský akademický slovník a slovník Adelungův — a na druhé straně sklon k jejich potlačování. Na základě toho pochopíme, že v slovníku marně hledáme některá běžná slova, jako akorát a jeho odvozeniny (je tu jen zast. akurátní) nebo aušus. Tím si vysvětlíme také to, že je velké množství prostředků označeno jako familiární (áčko, adié, advokátka, ajbiš, ajta, akciovka, aktér, bacit, bácnout, bafat, bafčit, banda atd.) a jako vulgární (akcizák, bafat ve význ. křičeti, bago, balšán, bandurský, baňkovat, být bankrot aj.), ač jde o prostředky dnes veskrze běžné nebo expresivní, obecné, hovorové apod. Soustavné a jednotné propracování stylistických rozdílů nebylo v Příručním slovníku a jeho teorii provedeno, to zůstává úkolem slovníků dalších.

Konstatování jisté pracovní a rozsahové nejednotnosti prvních dílů slovníku a kolísavosti jeho metody ovšem nemůže být chápáno jako výtka tvůrcům slovníku, kteří splnili v daných podmínkách svůj úkol, jak jen nejlépe mohli. Nikdo by jej nebyl v oné době splnil lépe.[27a] Uvedené důvody však vysvětlují, proč je třeba vidět pravou podobu slovníku v šesti posledních svazcích. Jakého druhu je zpracování v této kmenové části?

Vyjdeme z výběru hesel, který je až na uvedené nedostatky začátku zvláště promyšlený. Příčinou toho je promyšlená excerpce, promyšlená teorie, vhodný odhad odborných zpracovatelů na základě materiálu a jednotné hledisko redakční. Ze všech těchto otázek oceňujeme hlavně dvě. Je to za prvé pronikavé postižení rozdílu mezi základní slovní zásobou a lexikálními prostředky speciálních prostředí (Získalovy Příspěvky s. 213, 214, 221 aj.), které umožňuje náležitě chápat slovní zásobu jako systém soustředných kruhů nebo lépe koulí, jednak obsahově, nemechanicky chápat i takové otázky, jako je např. frekvence a statistika výskytu slov. Je to za druhé velmi vhodné postižení rozdílu mezi slovní zásobou běžnou a zdomácnělou, a tedy zase systémovou, a slovní zásobou odbornou, cizí, přejatou, dobovou apod. Tento rozdíl charakterizuje např. právě Příruční slovník jako dílo jistého typu, popisující systém v jeho úměrně odstupňovaných proporcích, ale s historickou perspektivou, na rozdíl od připravovaného Slovníku spisovného jazyka českého, který přibírá spíše i úkol informativní (k rozdílu obou viz i závěr této práce). Pokud jde o interní zpracování hesel, osvětlí je nejlépe příklad.

Slovo východ má v PS sedm významových skupin: 1. vyjití n. vycházení odněkud (v. z lesa); 2. (o nebeském tělese) objevení se na obloze (v. slunce); 3. místo, kudy se vychází z nějakého omezeného, uzavřeného prostoru, obyč. zvlášť upravené (nouzový v.); 4. řidč. východisko z nějakého obtížného postavení; odpomoc, rozluštění (najít v. z obtížné situace); 5. zř. zakončení, koncovka (v. slova); 6. světová strana ve směru vycházejícího slunce (na v. od Prahy); 7. krajiny ležící ve východní oblasti zeměkoule (slovanský V., Dálný v.).

Tyto významy se dají určit poměrně snadno, a to na základě toho, že lexikograf prostuduje excerpční materiál k heslu východ (přes 500 lístků), tj. minimální kontexty, v nichž se toto slovo vyskytuje. Přitom poznává, že táž slovní forma (grafická) má v různých kontextech několik významů. Stojí tedy před ním úkol poznat významové shody a rozdíly, oddělit na základě toho jednotlivé významy slova a určit jednak jejich vzájemný poměr a pořadí, jednak jejich vztah k slovům jiným.[28] Jde o vztahy formální a obsahové, např. v jednotlivých významech slova východ k slovesu vycházeti, vyjíti, k slovu východisko, východiště, k přídavnému jménu východní aj. [222]Naopak i slovo východ je základem dalších odvozenin. Po stránce obsahové jde o vztahy synonymické (1. vyjití, vycházení, 4. východisko, řešení apod.) a antonymické (1. příchod, vchod, vstup, 2., 6., 7. západ, Západ, 3., 5. vchod, vstup). Dále se slovo zařazuje do pojmových souvislostí, např. pohyb (zevnitř, odněkud), místo (souvisící s tímto pohybem) atd. Toto zařazování se uskutečňuje při významovém výkladu slova, při zjišťování významových znaků.

Pokud jde o interní zpracování hesel, osvětlí je nejlépe příklad.

Lingvistický výklad významu slova je práce velmi odpovědná a po té stránce nedoceněná. Jde tu v podstatě o překlad slova do oblasti pojmové a při tomto překladu jde zároveň o redukci na jazykové prostředky s obsahem nocionálním. Této redukci se snaží jazykovědci čelit různým způsobem, zvláště tím, že přihlížejí k vedlejším významovým znakům slov, k expresivitě, k příznakům stylistickým, že doplňují význam synonymy a nahrazují jej opisem a popisem. Z toho zároveň vyplývá, že je tato práce v těsném vztahu s logikou, ale zachovává si přitom svou specifičnost. Na obtížném úseku významových výkladů vykonal kolektiv Příručního slovníku po Jungmannovi práci povahy základní, z níž mohou vycházet všechny další české slovníky. Opravy, zpřesnění a doplňky, i když jich bude místy dost, budou ve srovnání s vykonanou prací představovat jen malé procento.

Je např. třeba opravit výklad 7. významu slova východ, a to hned z dvojího hlediska. Jednak je třeba nahradit neurčitou formulaci „východní oblast zeměkoule“, jednak se zde odkazuje k slovu východní, které určuje slovník jako odvozeninu k slovu východ, čímž vzniká výklad (definice) kruhem. Výklad tedy může znít asi takto: 7. krajiny ležící od určitého místa směrem k místům, kde vychází slunce.

Některé výklady, zvláště na začátku slovníku, jsou toporné, např. u hesla buchta: pečivo pečené v pekáči n. tvořítku, prázdné nebo s nádivkou úplně zavřenou(?), zprav. hranaté; jiné výklady neprovádějí dostatečnou generalisaci, takže významová stavba hesla je pak zbytečně rozbitá (druhý, třetí a pátý význam slova čočka má být zahrnut do jedné širší kategorie významové, totiž: věc připomínající tvarem čočku). Při dnešních zkušenostech však není obtížné tyto závady odstranit; ovšem výklad věcných běžných slov je stále obtížný.

Každé mnohoznačné heslové slovo má jednotnou oblast významů, které jsou v jisté významově znakové souvislosti. Je-li tato významová souvislost z hlediska synchronního porušena, dochází právě k vytvoření homonym (viz pozn. k heslu pokoj aj.). Je tedy další úkol lexikografa v tom, uspořádat jednotlivé významy v promyšlený a učleněný celek. Tato práce není lehká zvláště v tom případě, jde-li o slova významově složitá. Tak např. slovesa míti a vzíti mají 29 významových skupin, předložka za jich má 30. Východiskem bývá význam sémasiologicky z dnešního hlediska základní, tedy u hesla pomilovati to není historicky prvotní význam „smilovati se, býti milostiv“, nýbrž význam „chvilkově, dočasně věnovati lásku“. Je samozřejmé, že bývá možno rozhodnout se pro jeden z dvou možných postupů.

Příruční slovník je slovník citátový, tj. každé slovo v každém významu je zachyceno v různém kontextovém užití. Citáty nemají jen význam doložit, ale mají jej v jeho aspektech i charakterisovat, protože každý význam vytváří jistou, širší nebo užší oblast užití, kterou lze označit jako jednotu v rozmanitosti. Tím si vysvětlíme, že se Příruční slovník vyhranil jako slovník využívající citátů ve značné míře, ovšem slovník grimmovský jich má ještě více (např. heslo Wahrheit zaujímá 73 sloupce, kdežto u Adelunga mělo necelý sloupec). Takový typ slovníku právě vyhovuje vědecké potřebě. Pregnantně se o tom vyslovil L. V. Ščerba, analysující heslo igla: „Vše, co tu bylo řečeno, ukazuje vcelku, co je v praxi nutno požadovat od autorů (redaktorů) slovníků: nemudrovat a uvádět pokud možno nejvíce rozmanitých příkladů (práce uved. v pozn. č. 9, s. 431). Ovšem i toho „mudrování“ bývá zapotřebí, a často hodně. Výběrem dokladových spojení se totiž redukuje excerpční materiál, čítající často tisíce lístků, na případy užití po různých stránkách typické. Jsou to především významové konkretisace, podrobněji určující, specifikující, dokreslující a odstiňující význam. Tak např. slovo východ v uvedeném prvním významu je dokresleno v citátu z Olbrachta antonymem vstup. Jsou to dále doklady užití heslového slova v spojeních volných a ustálených, užití přímých a přenesených, obrazných, užití spisovných a nespisovných, běžných a zastaralých nebo řídkých, stylisticky neutrálních a příznakových, neodborných [223]a odborných, pokud ovšem tato užití existují. Každá z těchto otázek má svou specifickou problematiku, zde však je třeba spokojit se jen náznakem a odkazem (viz mou studii cit. v pozn. č. 23, s. 133n.). Hlavní věc, o kterou jde, je však důsledná a důkladná charakteristika oblastí užití každého významu slova, hlavních významových znaků, hranic významu a naznačení významových přechodů. Není tedy např. správné, vyděluje-li se exklusivní přenesené užití slova rukáv v základním významu jako samostatný čtvrtý význam slova (zř. kanál La Manche). Kritérium lexikalisace vytyčené Al. Získalem těmto omylům jinak se zdarem čelí.

Okolnost, že je každá lexikální jednotka v akademickém slovníku propracována jako jednota v rozmanitosti svých kontextů i v rozmanitosti své významové výstavby, má další důsledky, z nichž lze naznačit aspoň některé. Především je třeba chápat různé konkretisace slova v jednotlivých užitích nikoli jako mechanické projekce, nýbrž je třeba vidět je v aspektu časovém, místním, v rozvrstvení stylistickém atd. Tak např. slovo východ má od obrození dobře doložený význam „zakončení, konec“ (v. řádku, verše, slova). Synonymum koncovka, které uvádí Příruční slovník ve výkladu, ponechal bych raději pro odborné užití mluvnické, které uvádí slovník zvlášť jako zastaralé. Vzhledem k tomu, že slovo žije v tomto významu též jako odborný název typografický, neoznačuje slovník celý význam jako zastaralý, nýbrž správně jako řídký. Porovnání dokladů slova v aspektu vývojovém dává právě možnost vysledovat i vývojové tendence slov a zaujmout správné stanovisko k otázkám lexikální normy. I když je Příruční slovník synchronní, je tato synchronie dynamická, nestatická, nemechanická. V tomto ohledu předběhla praxe Příručního slovníku soudobou, paralelní lingvistickou teorii, čili tato teorie přihlíží k plné jazykové zkušenosti, na níž empiricky stavěl Příruční slovník.

Význam PS pro českou jazykovědu. Příruční slovník představuje mohutný a první popis české slovní zásoby na základě největší excerpce, která kdy byla u nás a možná i v cizině pořízena pro sestavení slovníku současného jazyka. Už v podobě, kterou měly jeho první svazky a která byla pozdější definitivní podobou překonána, měl zcela autoritativní vliv v otázkách české jazykové kultury, jak o tom svědčí různé příspěvky v Naší řeči. Dřívější neblahá brusičská praxe jim byla postupně antikvována.

Přímo epochální vliv měl lexikální archiv, spojený donedávna především s jménem Příručního slovníku, pro rozvoj české lingvistické teorie a zvláště pro rozvoj lexikologie. Bohatství materiálu vedlo k dobrému poznání skutečné normy spisovné češtiny, jak ukazuje B. Havránek v článku Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny.[29] Svědčí o tom řada hotových nebo připravovaných monografií v jednotlivých lexikologických úsecích, sémasiologii, onomasiologii a lexikální morfologii (otázka složenin, synonym, expresivity atd.). Retrográdní archiv, pořízený v Ústavu pro jazyk český na základě Příručního slovníku, umožňuje podrobné materiálové studium na úseku nauky o tvoření slov. Jestliže byla dřívější lexikologická teorie soustředěna spíše k otázkám popisu isolovaných lexikálních jednotek a jejich specifičnosti, je možno dnes nadto studovat i vztahy těchto jednotek v rámci lexikálního systému, jehož existence a podstata je zjevná především těm, kdož na Příručním slovníku důkladně pracovali.

Zvláště důležitá je funkce tohoto slovníku akademického typu při promýšlení a sestavování nového Slovníku spisovného jazyka českého. I když se tento slovník opírá o podrobnější zásady, i když přinese podrobnější propracování rekce a frazeologie, gramatickou charakteristiku hesel, výklady o původu cizích slov, důslednější zřetel k synonymům a antonymům, revisi sémasiologické výstavby hesel, přesnější údaje o stylistické příslušnosti slov, přece ani on nemůže nahradit Příruční slovník, který má nejen časovou prioritu, ale i prioritu v tom, že jde o slovník citátový — v tom je vedle jeho ceny vědecké neporovnatelný, přímo estetický půvab — a o slovník rozsahově bohatší. Tak např. na 20 stranách písmena n (n- nacelovati se) má Příruční slovník 250 hesel s 409 významy, v rukopise nového slovníku zde přibylo 20 hesel s 24 významy, [224]ubylo 74 hesel se 78 významy, z toho 8 sloves s předponou na- (naagitovati se) znamenajících dosažení velké míry děje. Už toto dílčí srovnání ukazuje, že Příruční slovník zůstane i nadále thesaurem nové spisovné češtiny. Podle odhadu bude pak deset svazků slovníku, tj. nynější dílo doplněné dodatky, obsahovat na čtvrt milionu hesel.

Příruční slovník znamenal podnět k materiálovému propracování a fundování otázek české stylistiky, znamenal základnu pro vznik nových Pravidel českého pravopisu, slouží jako podklad a pomoc pro práci na dvojjazyčných slovnících, např. na Velkém rusko-českém slovníku, slovnících slovanských i jiných jazyků, slouží jako zásobárna různých speciálních příruček, slovníků, rukovětí, školských učebnic atd. Svou péčí o odborné názvosloví zainteresoval mnoho odborníků k systematické práci na úseku odborné terminologie (uvedených spolupracovníků je 65 kromě vědeckých ústavů, institucí, úřadů a závodů), spolupůsobil při vybudování speciálních archivů, zvláště dialektologického a terminologického, a je nepostradatelnou pomůckou jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Připočteme-li k tomuto okruhu přímých interesentů ještě excerptory lexikálního materiálu, pak můžeme právem říci, že Příruční slovník dal podnět k vytvoření nejpočetnější neformální obce znalců a dělných milovníků českého jazyka.

Příruční slovník představuje první dílo, kterým dosahuje česká moderní lexikografie na úseku jednojazyčných slovníků světové úrovně, representované dnes především slovníky sovětskými, anglickými a francouzskými. Je radostné, že se toto původní české dílo stává mateřskou základnou, z níž už vyrůstají díla další, která mohou se zdarem plnit speciální, podrobnější a hlubší úkoly, pokud jde o zachycení současné spisovné jazykové normy. Je povzbuzující, že se v souvislosti s tímto dílem propracovává česká lingvistická lexikologická teorie, která přináší řešení specifické problematiky a je zaměřena k plánovitému výzkumu lexikálního a vůbec jazykového systému.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 3, s. 211-224

Předchozí František Kopečný: Trávníčkova staročeská Skladba

Následující Vladimír Skalička: O současném stavu typologie