K redakcím staročeského překladu biblického

František Kopečný

[Kronika]

(pdf)

О редакциях старочешского перевода библии / Rédactions de la traduction de la bible en vieux tchèque

V jubilejním sborníku Josefa Dobrovského, vydaném Československou akademií věd v roce 1953, je uveřejněna i závažná studie Vladimíra Kyase Dobrovského třídění českých biblických rukopisů ve světle pramenů. Je náhodou i nejobsažnější prací tohoto sborníku a zasluhuje si pro svou závažnost recensního povšimnutí. Autor, poctěný nedávno zvláštním uznáním a odměnou Akademie za svá bádání v oboru staročeského biblického překladu, vzdává v této práci hold Dobrovského průkopnické práci na poli vzniku a rozvoje českého biblického textu. Je jistě úctyhodné, když mladý a houževnatý badatel může nyní po víc než půldruhastaletém prvním vědeckém pokusu Dobrovského zjistit, že jeho základní rámec čtyř biblických »recensí«[1] se ukazuje jako naprosto správný a že je v zásadě správná i jeho klasifikace rukopisů. Jenom vznik druhé redakce posunuje Kyas do starší doby proti Dobrovskému, jemuž nebyl znám Mikulovský sborník z r. 1406, který je pro toto datování nejzávažnější. Ale právě zde nebylo řečeno ještě slovo poslední.

Jádrem Kyasovy práce je právě vyřešení spletité otázky této druhé redakce, jejího poměru k nejstaršímu textu (první redakci) a pak k pozdější jednotné a soustavné revisi biblického překladu, spojené s jeho latinisací (třetí redakci). — Biblický text první a druhé redakce není jednotný, zejména je spletitá otázka textu druhé redakce (už pro nejednot[233]nost textu neužil tu Kyas termínu »recense«, viz pozn. 1) v Starém zákoně (SZ). Třebaže v Novém zákoně (NZ) jsou poměry složité pro větší počet památek, je tu otázka druhé redakce jednoduchá, hranice mezi první a druhou redakcí je evidentní, v druhé redakci běží o nový překlad. Co do vnitřní členitosti je třeba už u první redakce rozeznávat nejstarší text, z polovice 14. stol., zachovaný dnes jen ve Vraštilových opisech Tobiáše, žaltáře a čtveroevangelia a částečně i v jeho fotokopiích[2] z naší nejstarší bible Leskovecké (Drážďanské), pocházející z 80. až 90. let 14. stol., shořelé jak známo 1914 v Lovani (také tzv. Krumlovští Proroci uchovávají nejstarší překlad) — a pak jeho mladší zpracování (se stopami textu druhé redakce), odlišné zvláště v Pentateuchu, v žaltáři a v evangeliu Matoušově. Toto mladší přepracování bylo předlohou bibli Litoměřické (1411—14), jejíž text byl však brzo po napsání korigován podle tehdy už převládajícího mladšího znění, a bibli Olomoucké (1417), která jediná zachovává souvislý text první redakce a jen v posledních knihách přechází k redakci druhé. Dosti členitý je text druhé redakce. Kyas tu zjišťuje čtveré zpracování, ale rozdíly v novozákonním textu jsou celkem malé. Svéráznější je tu text sborníku Mikulovského; má krom některých prvků starobylých, upomínajících na první redakci, zase ohlasy už i redakce třetí (a zcela samostatné zpracování NZ máme v bibli Mikulovské; to ovšem stojí mimo redakce). Bylo už řečeno, že v NZ je zřetelný šev mezi textem první a druhé redakce, druhá redakce se stává základem všech dalších versí až do doby nové.

Spletitost poměrů v otázce starozákonního textu v biblických rukopisech druhé redakce znázorňuje skutečnost, že není možno najít ani dva biblické rukopisy, které by se shodovaly celé. Jen na jistých úsecích lze zjistit, že dva rukopisy vznikly ze společné základny, nebo jsou na sobě závislé. Nejednotnost a pestrost je jistě rozmnožována i technickou otázkou shánění předloh (rukopis nemusil mít a také často nemíval jedinou předlohu, a také ne jediného písaře). Ale hlavní je tu Kyasovo zjištění, že v textech druhé redakce nejde u SZ o nový překlad, s použitím dřívějšího textu, jako tomu bylo u NZ, nýbrž že se tu autoři spokojovali různým stupněm úpravy textu nejstaršího. Kyas kromě toho zjišťuje, že se tyto úpravy neprováděly stejně u celého starozákonního textu. Je potřebí rozlišovat zhruba tyto úseky starozákonního textu:

Část Genese až Rut, po případě až včetně Knih královských: tu byl text první redakce jen poněkud upraven a jen někdy revidován pronikavěji (např. v bibli Mlynářčině nebo v 2. části polské bible Žofiiny).[3] Jsou také patrné rozdíly podle stáří textů. V této části SZ je tedy někdy vůbec nemožno mluvit o nějaké nové redakci. Důkladnou revisi, spojenou s částečným přepracováním překladu, vidíme tu až v redakci třetí. Ta se týkala celé bible, ale poněvadž NZ byl po druhé přeložen už pro redakci druhou, projevila se pronikavěji právě u SZ.

Od knih Paralipomenon nacházíme větší rozestup mezi textem první a druhé redakce. To se týká i knih Esdrášových, knihy Judith, Esther a Job. Největší pak rozdíl mezi zněním první a druhé redakce vykazuje kniha o Tobiášovi, jejíž nejstarší překlad byl velmi volný a pojat spíše jako povídka než biblický překlad. Čtyři texty knihy Tobiáš slouží podle Kyase nejlépe za ukázku rozdílů jednotlivých redakcí. — Také v knihách sapienčních (včetně Velepísně) a v knihách prorockých je u textů druhé redakce provedeno přepracování nejstaršího textu. Zdařilost nejstaršího překladu vyniká zvláště v lyrice Velepísně. Ale některé památky jinak druhé redakce ponechávají tu text redakce první. (To vidět i v jiných úsecích starozákonního textu a je to dáno růzností předloh.)

Žaltář vykazuje znění několika recensí: první recense ve dvou podobách, wittenberské-leskovecké a poděbradské; dále krom druhé recense (klementinské) kompilační znění touto druhou recensí ovlivněné; v recensi mikulov[234]ské (třetí) se udržel v podstatě žaltářní text po celé 15. stol., k novému zpracování dochází zase až koncem století v souvislosti s úpravou pro tisk.

Jistou nejednotnost starozákonního textu vidíme už na jeho první redakci. Není ovšem taková, aby nutila předpokládat, že překlad SZ vznikl v různých dobách (jak mylně tvrdil Jireček); naopak překlad tento je dílem jedné, nanejvýš dvou generací, a to podle jistého plánu. O něm svědčí z komentáře vzaté vysvětlivky, vyskytující se mimo žaltář v celém textu SZ (žaltář se do biblického souboru nově nepřekládal).

Starozákonní text uniformovala teprve třetí redakce. Další úprava (čtvrtá redakce), vzniklá z potřeby úpravy pro tisk, byla později měněna ve vydání Severinově a pak Melantrichově — a pak ještě v Kralické bibli, kdežto Svatováclavská bible se vcelku zakládá na Melantrišské bibli.

Prvotní překlad celé bible klade Kyas nejpozději do druhé polovice 14. stol. a považuje ho za dílo patrně několika překladatelů. Zpracování druhé redakce vznikalo zřejmě postupně a za účasti několika autorů: bylo přeloženo znovu čtveroevangelium, a snad celý Nový Zákon, a to z jiného textu Vulgáty, než kterého užívali překladatelé prvotního textu. Vznik druhého překladu třeba položit podle Kyase do posledních let 14. století, nejpozději na sám práh století 15., protože v Mikulovském sborníku je doložena jeho svérázná obměna s ohlasy už dokonce redakce třetí. Svéráznost novozákonního textu tohoto sborníku je vůbec svědectvím čilého překladatelského ruchu na počátku tohoto století, kdy už zároveň vzniká soustavná revise celého biblického textu, tedy třetí jeho redakce.

Tato třetí redakce je svým vznikem i datem vzniku trochu záhadná. Jde o jednotné a soustavné přepracování celého biblického textu co nejpřesněji podle Vulgáty. Třebaže se s jejími ohlasy (v textech 2. redakce) setkáváme snad už na samém počátku 15. stol., neměla patrně tehdy ještě definitivní podobu.[4] První datovanou památkou je tu Bible padeřovská z roku 1433—35. Kyas se nezmiňuje o autoru (autorech) této soustavné revise. Jakýmsi slibem do budoucna je tu jeho slůvko »prozatím« (je nejistá doba vzniku atd.). Jen F. M. Bartoš by nás byl ochoten informovat daleko přesněji (v. níže). — K dalšímu přepracování bible dochází až v poslední čtvrtině 15. stol. Nejdřív revise NZ, pak úprava SZ pro tisk a nová revise NZ. NZ byl potom přepracováván častěji (dokonce novátorsky přeložen Optátem 1533; nedošel rozšíření). Pečlivou jeho revisi (nikoli nový překlad), a to v Melantrichově znění, provedl s použitím řeckolatinské předlohy Blahoslav. Menší úpravy v něm pak provedla redakce Kralické bible.

Zdařilost nejstaršího biblického překladu uznal již Dobrovský. Opakuje se fakt, známý i z textů staroslověnských: první překlad je volnější, vychází ze snahy o vystižení smyslu, nikoli o doslovnost. Mimoto staročeský překladatel neměl na mysli funkci liturgickou, nýbrž vyprávěcí, popř. jinou; byla už zmínka o zdařilé lyrice Velepísně. Nový překlad NZ a různé stupně revisí a úprav textu starozákonního pro druhou redakci usilují už o přesné tlumočení latinské předlohy a neponechávají tolik tvůrčí svobody. Mizí sice archaická terminologie, patrně zčásti nové generaci nepohodlná, mizejí i nejednotnosti, ale ze snahy po doslovné přesnosti mizí často i barvitost a živost překladu. Největší slohový zásah pak způsobil dosti otrocký příklon k latinské předloze při soustavné revisi třetí redakce. I při této revisi se odstranily lexikální archaismy, ale ne archaismy tvarové. Je zajímavé, že aoristy a imperfekta se drží v textu druhé i třetí redakce. Svědčí to o značné ustálenosti textu, souvisící s rozšířenou znalostí bible v období husitském a pohusitském. Teprve ve čtvrté redakci mizejí jednoduchá préterita, až na ojedinělé případy (důsledně jsou odstraněny až v Bibli benátské 1506).

Co je v Kyasově práci pozoruhodného z hlediska historie biblických bádání, je trochu zarážející fakt, že po Dobrovském znamenaly [235]práce na tomto poli spíše krok zpět. Udivující je opravdu, že si např. nikdo (ani vydavatelé žaltářů) nevšímali žaltářních textů nejstarších rukopisných biblí (a zejména Bible leskovecké). Negativně hodnotí Kyas zejména práce Jirečkovy, zčásti i Bartošovy (který se jinak zasloužil o biblické bádání stálým podněcováním k nim). Od F. M. Bartoše dostalo se také Kyasovi první recense (Křesťanská revue 21, 1954, 79—85); autor se v ní přes částečnou sebekritiku nezbavil podstatného rysu svých četných prací: dělat předčasné apriorní závěry, závěry, v nichž ho opatrný a důkladný Kyas jistě nebude moci tak rychle a snadno sledovat; bez důkladného prozkoumání materiálu se na tomto poli žádné rychlé konjektury nevyplácejí.

Technické připomínky: Na s. 294 jsou dvě průhledné tiskové chyby v letopočtech (1496 a 1490 místo 1396 a 1390). Na s. 298, 2. řádek shora by bylo lepší psát místo Vá raději Ná (jde jen o NZ tohoto sborníku). V částech o žaltáři se operuje zkratkou Pq (chybějící na s. 232) bez poznámky, že je totožná (patrně) s Vq. V přehledu prozkoumaných památek chybí zkratka Ac (Bible cisterciácká), s kterou se v textu dále operuje, a stejně Vk (Bible Kristinina). Jde patrně o památky, jež Kyas sám nezkoumal, a proto nezařadil (cituje průzkum Rybův, resp. Vraštilův). Při klasifikaci rkp. podle redakcí se zapomnělo na zařazení Vš a Pn (podle variant na s. 257 a 259 by patřil ke třetí redakci). Na s. 232 není uvedena zkratka Nw, figurující pak na s. 298.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 3, s. 232-235

Předchozí Vladimír Skalička: O současném stavu typologie

Následující Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v roce 1957 (mimo bohemistiku)