Česká jazykověda v roce 1957 (mimo bohemistiku)

Zdeněk Tyl

[Kronika]

(pdf)

-

[1]I. Lingvistika obecná

Přednáškou K. Horálka O poměru jazykovědy k vědám příbuzným (SaS 18, 1957, 10—16) v září 1956 zahájilo svou činnost Jazykovědné sdružení při ČSAV, které vzniklo při reorganisaci našeho vědeckého života sloučením Pražského lingvistického kroužku a Společnosti pro slovanský jazykozpyt a sdružuje pracovníky v jazykovědě obecné a srovnávací, v slavistice a v bohemistice (v. zde na s. 247). Přednáška kriticky shrnuje současný stav celé problematiky a formuluje autorovo stanovisko k vybraným otázkám dílčím (např. specialisace samostatných jazykovědných disciplín, j. fonologie a typologie; oprávněnost obecné jazykovědné teorie; obdoba mezi vývojem přírodním a vývojem jazyka; možnosti záměrného zasahování do jazykového dění; poměr jazykovědy k literární vědě a k vědě o umění aj.).

Při Kruhu moderních filologů, který nastoupil na místo bývalého Klubu moderních filologů a sdružuje pracovníky z oblasti jazyků západoevropských, vytvořila se na podnět B. Trnky zvláštní skupina pro funkční lingvistiku a na veřejnost poprvé vystoupila kolektivním příspěvkem K diskussii po voprosam strukturalizma (Voprosy jazykoznanija 6, 1957, č. 3, s. 44—52). Stať si vytkla za úkol vyložit hlavní zásady a práci pražských strukturalistů tak, aby se zřetelně projevila jejich specifičnost a názorová odlišnost jak od glossematiky L. Hjelmsleva a kodaňské školy, tak od deskriptivní lingvistiky Bloomfieldovy; je tedy i vítaným doplňkem ruského překladu thesí PLK (podle vydání z r. 1929, poněkud však zkrácených), který byl pojat do sovětské Chrestomatie po istorii jazykoznanija XIX—XX vekov (red. V. A. Zvegincev, Moskva 1956, s. 427—443). — Na článek pražské skupiny navazuje ve Vopr. jazykoznanija (č. 3, s. 53—54) Slovo v diskussii o strukturalizme od polského jazykovědce Zdz. Stiebera, vyzdvihující kladný přínos PLK. — Poznámky a glosy k některým referátům prosloveným na konferenci o srovnávacím studiu slovanských jazyků v Olomouci a v Praze 1957 (viz zde dále na s. 246), pokud se zabývaly otázkami strukturální analysy, přináší čl. K. Horálka Otázky strukturální jazykovědy na slavistické konferenci (SaS 18, 1957, 98—102).

Úloha jazyka v procesu poznání spočívá podle výkladu E. Procházkové (sb. Otázky theorie poznání, Praha 1957, s. 132—163) především v tom, že jazyk jako smyslový substrát našich myšlenek je prostředkem, který umožňuje přechod od smyslového k logickému, a to tak, že se nejprve asociativně sdružuje se smyslovým názorem, čerpá z tohoto spojení [236]svou životaschopnost a na něm staví celou soustavu abstraktních operací. — Pojem tendence ve smyslu zaměření celé série jazykových změn k nějakému jednotnému cíli aplikoval u nás na otázky vývoje indoevropského a českého skloňování Vl. Skalička (Vývoj české deklinace, Praha 1941) a po něm P. Sgall v kandidátské disertaci o vývoji flexe v indoevropských jazycích, zejména v češtině a v angličtině (these z r. 1954)[2]; oba tyto pokusy o teleologický výklad jazykových změn odmítá K. Horálek v příspěvku do Mladenovova sborníku (Zákonitost, účelnost a nahodilost ve vývoji jazyka. Ezikovedčeski isledvanija v čest na akad. St. Mladenov, Sofija 1957, s. 539 až 543); k účelnému přizpůsobování je třeba při výkladu jazykových změn přihlížet, nikoli však s předpokladem, jako by šlo o uskutečňování nějakého vzdáleného cíle.

Termín »primitivní jazyky« je podle Vl. Skaličky (Über die sog. Primitivsprachen, Lingua Posnaniensis 6, 1957, 84—89) z hlediska jazykovědného nevhodný, protože jazyky, kterými mluví primitivní národy, popř. kmeny, liší se od jazyků národů civilisovaných jen kvantitativně, nikoli také kvalitativně; je proto správnější mluvit o jazycích více či méně vyvinutých. — Definice základních lingvistických pojmů nedocházejí obecného uznání: pro různé jazyky užíváme často týchž termínů, ale jejich význam se nekryje; mimo to je rozdílné chápání jazykových jednotek dáno i dualismem formy a funkce, rozdíly mezi znázorněním světa a osobním stanoviskem člověka, metaforou atd. Na tyto základní otázky tzv. komplexnosti a variabilnosti jazykovědné terminologie — důležité také z hlediska metodiky vědecké práce — upozorňuje Vl. Skalička v čl. Komplexnost jazykových jednotek (Universitas Carolina 3, 1957 — Philologica, č. 1, s. 15—24). — Týž autor v čl. O perenosnych značenijach v grammatike v sb. Mladenovově (viz výše), s. 515—521, se zabývá některými otázkami spjatými s přenášením významu mluvnických forem, kterých si až posud — na rozdíl od metaforičnosti lexikální — jazykověda velmi málo všímala.

V míře podstatně větší než v letech právě minulých věnovala loni česká jazykověda pozornost význačným pracím zahraničním z oboru obecné jazykovědy; z referátů o nich uvádíme tyto: Vl. Skalička, Cesta za marxistickou jazykovědou (SaS 18, 1957, 175—178; o pracích G. Bárcziho, A. A. Reformatského, A. Graura a G. Pätschové; o jejích Grundfragen der Sprachwissenschaft z r. 1956 ref. též A. V. Isačenko v Zeitschrift f. Phonetik u. allg. Sprachwissenschaft 10, 1957, 84—88); O. Ducháček, O stavu a úkolech obecného jazykozpytu (ČMF 39, 1957, 319—320; E. Otto, Stand und Aufgabe der allgemeinen Sprachwissenschaft, Berlin 1954); Vl. Skalička o jazyku a nadstavbě (SaS 18, 1957, 232—233; W. B. Lockwood, Sprache als ideologischer Überbau, Wissenschaftliche Annalen 5, 1956); A. V. Isačenko o sborníku newyorského lingvistického kroužku Linguistic Today z r. 1954 (Zeitschrift f. Phonetik u. allg. Sprachwissenschaft 9, 1956, 270—276); P. Trost o přednášce amerického jazykovědce čínského původu Yuena Ren Chao La significación del lenguaje (Mexiko 1956); ČMF 9, 1957, 55—56), zabývající se otázkami moderní komunikativní teorie a kybernetiky.

Pokusem o přezkoumání a zhodnocení základních fonologických pojmů s přihlédnutím k výsledkům poválečných diskusí o fonologii (u nás, v SSSR, Holandsku, Dánsku aj.) je čl. A. V. Isačenka Hat sich die Phonologie überlebt? (Zeitschr. f. Phonetik u. allg. Sprachwissenschaft 9, 1956, 311—330); autor hodnotí fonologii kladně jako »ein bedeutender Fortschritt in der Sprachwissenschaft«, významný i pro teorii poznání, a soudí, že i fonologické práce z posledního desetiletí znamenají přínos. — O rozdílech mezi fonologickými systémy a různých výkladech těchto rozdílů uvažuje Vl. Skalička v čl. O fonémech základních a zvláštních (Universitas Carolina 2, 1956 — Philologica, č. 1, s. 41—52); za fonémy základní považuje ty, které se uplatňují ve většině jazyků, zvláštní se vyskytují jen v jazycích některých. — O významném příspěvku k historické fonologii Économie des changements phonétiques od A. Martineta (Bern 1955) ref. B. Trnka v ČMF 39, 1957, 227 až 229; tamtéž na s. 237—239 ref. týž autor také [237]o prvním svazku sbírky vydávané k poctě † N. van Wijka a nazvané Janua linguarum (’s Gravenhage 1956), který obsahuje dvě studie R. Jakobsona, první Phonologie and Phonetics (spolu s M. Hallem), druhou Two Aspects of Language and Two Types of Aphasic Disturbances.

Dodatkem k československé diskusi o tvoření tzv. logatomů (viz o ní stručně v SaS 17, 1956, 185) a vůbec o metodice zkoušek výkonnosti telekomunikačních zařízení je přednáška J. Vachka (za spolupráce J. B. Slavíka) Jazykovědný pohled na sovětské zkoušky srozumitelnosti telefonního přenosu, určená pro mezinárodní akustický kongres v Leningradě; vyšla ve Sborníku prací fakulty elektrotechnického inženýrství v Praze za rok 1956 a mimoto též jako zvl. otisk (Praha, SNTL 1957, 23 s., rozmnož.).

Palatolalie — soubor přednášek ze IV. celostátního logopedického aktivu, konaného v Praze v květnu 1956, který vyšel péčí Logopedického ústavu ÚNV v Praze 1956 (135 s.) za red. L. Edelsbergera a M. Sováka, obsahuje i příspěvky významné pro jazykovědu v širším smyslu, např. od Vl. Chudoby Speech Therapy o palatolalii (s. 76—87), od M. Sováka Logopedické pojetí palatolalie (s. 88—100) aj. — Metodická příručka M. Filcíkové-Herfortové Výchova řeči u dětí předškolního věku (Praha, SPN 1957, 181 s.; s předmluvou M. Sováka) pamatuje ve speciální části také na nápravu vadné výslovnosti. — O polské pedolingvistické studii P. Smoczyńského Przyswajanie przes dziecko podstaw systemu językowego (Łódź 1955) ref. K. Ohnesorg ve SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné (A) č. 5, s. 118—119.

Příspěvkem k rozboru morfologických kategorií je stať Vl. Hořejšího Postavení morfologie v mluvnici a její obsah (ČMF 39, 1957, 75—85, 212—220): usiluje o zhodnocení tradičního pojetí a rozdělení morfologie a zároveň předkládá k diskusi pojetí a rozdělení vlastní. — Rozdíl mezi tvaroslovím (morfologií) a tvořením slov (derivací) netkví podle A. V. Isačenka ve větším stupni abstraktnosti v oblasti morfologie, jak se domníval např. V. V. Vinogradov, nýbrž v tom, že morfologie — na rozdíl od slovotvorby — je jev kategoriální (Lze klasifikovat jazykové jevy podle jejich konkretnosti a abstraktnosti? SbVŠP Olomouc — Jazyk a Literatura 4, 1957, 5—9). — Rozdíl mezi morfologií a syntaxí vykládá V. Skalička (Vztah morfologie a syntaxe, SaS 18, 1957, 65—71) především odlišností onomatologické a syntaktické funkce, dále existencí slova jako mezníku mezi oblastí morfologickou a syntaktickou existencí onomatologických prvků, které slouží k vyjadřování prvků syntaktických, a konečně diferenciací syntaktických vztahů. — O jednostranné knize K. Boosta Neue Untersuchungen zum Wesen und Struktur des deutschen Satzes (Berlin 1955) podává kritickou zprávu P. Trost v SaS 18, 1957, 57—58.

Jak se realisovala snaha o číselné určení slovní zásoby v jednotlivých jazycích a podle jakých zásad se při tom postupovalo, informuje V. Fried v čl. O numerickém určování slovní zásoby (Cizí jazyky ve škole 1, 1957, 145—156). — O. Ducháček (K otázce systému ve významosloví se zvláštním zřetelem k romanistickému materiálu, SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné -A- č. 5, s. 105—115) podává vedle přehledu vývoje sémantiky a rozboru starších pokusů o její utřídění také návrh vlastní. — O nové koncepci lexikologického bádání, kterou vyložil G. Matoré v knize Méthode en lexicologie (Paris 1953) ref. O. Ducháček v ČMF 39, 1957, 302—304. — Aktuální otázky sovětské i světové lexikologie jsou předmětem ref. V. Budovičové (SaS 18, 1957, 53—56; o programové stati O. S. Achmanovové, V. V. Vinogradova a V. V. Ivanova, otištěné ve Vopr. jazykoznanija 1956, č. 3).

Ve sb. Problémy psychiatrie v praxi a ve výzkumu, vydaném k 75. narozeninám prof. Zd. Myslivečka (Praha 1957, s. 109—114), je příspěvek Fr. Navrátila Neologismy a schizofrenie; obsahuje klinicky ověřený materiál ke studiu poměrně vzácného psychopathologického jevu jazykového a pokus o jeho výklad z hlediska psychologického a somatického.

Obsáhlá práce J. Dostála Botanická nomenklatura (Praha, Nakladatelství ČSAV 1957, 269 s.) vedle obecného výkladu o vývoji odborných rostlinných názvů rozebírá i nová Mezinárodní pravidla botanické nomenklatury; o terminologii zoologické poučuje obdobně, ale [238]zcela stručně V. Dyk, Psaní vědeckých jmen živočichů (Věda a život 1957, 441—442). — M. Roudný (Monografie o prvcích mezinárodního biologického názvosloví, SaS 18, 1957, 124—126) ref. o knize Cl. Fr. Wernera Wortelemente lateinisch-griechischer Fachausdrücke in der Biologie, Zoologie und vergleichenden Anatomie (Leipzig 1956); o monografii A. Rommela Die Entstehung des klassischen französischen Gartens im Spiegel der Sprache (Berlin 1954) viz zprávu L. Klimeše v SaS 18, 1957, 61—62.

Obecnou otázkou hranic překladatelského umění se zabývá příspěvek K. Horálka Možnosti i granici na prevedučkavata umetnost v makedonském čas. Literaturen zbor 4, 1957, 189—197; autorův názor na ně je kritický, protože jazyk umělecké literatury zvlášť těsně souvisí se specifickými znaky národního jazyka, a proto musí překladatel často místo přesného překladu podat jen kompensační jazykové vyjádření. — Horálkovy Kapitoly z teorie překládání, které vyšly jako vysokoškolský učební text (Praha, SPN 1957, 91 s., rozmnož.), obsahují přetisk několika autorových článků z tohoto úseku. — V ref. o sovětském sb. Voprosy chudožestvennogo perevoda (red. Vl. Rossels, Moskva 1955) staví se B. Ilek proti podceňování lingvistického hlediska v překladatelské teorii (Theorie překladu jako nauka literárněvědná? Čs. rusistika 2, 1957, 676—681). — O současné polské teorii překladu informuje ref. H. Jechové o sb. O sztuce tłumaczenia (Wrocław 1955), otištěný v sb. Kruhu čs. překladatelů Dialog (Praha 1957, s. 88—99).

Obecnými metodickými otázkami jazykového vyučování se zabývají mimo jiné tyto důležitější příspěvky: J. Jelínek, O uplatňování didaktických zásad v jazykovém vyučování (ČJ 7, 1957, 126—135); L. Brož-Jebavý, K úloze návyku jazykové pozornosti a filologického myšlení při studiu jazyků (RJ 7, 1957, 405—408, 455—461); I. Rochovanská, Slovo a slovní zásoba (SbVŠP Olomouc — Jazyk a literatura 4, 1957, 195—202); J. Ptáček, Překlad jako metodický prostředek při vyučování cizím jazykům (SbVŠP Olomouc — Jazyk a literatura 4, 1957, 205—211); J. Peprník - E. Spálený, Několik zkušeností s vedením lektorských cvičení na filologických fakultách (tamtéž, s. 213—222).

 

II. Srovnávací jazykověda jazyků indoevropských a jazyků sousedních

Pod názvem K základům Kuryłowiczovy nauky o přízvuku v indoevropských jazycích otiskl K. Janáček v Slavii 26, 1957, 489—499 kritické připomínky ke knize předního polského indoevropeisty L’accentuation des langues indo-européennes (Kraków 1952); zaujímá přitom stanovisko už i k některým posudkům díla. — Studie I. Poldaufa Indo-European Personal Endings s podtitulem A Study of the Channels of Morphological Development (Zeitschrift f. Phonetik u. allg. Sprachwissenschaft 9, 1956, 156—168) se zabývá vývojem morfologické stránky indoevropských slovesných osob se zvláštním zřetelem k tomu, jak se při tomto vývoji uchovávají základní rysy »konfigurace« daného systému, jeho »prominence« a »junkce« a jak se při kvalitativní proměně celého systému ruší.

O kolektivním díle V. I. Abajeva, B. V. Gornunga, M. M. Guchmana a P. S. Kuznecova Voprosy metodiki sravniteľno-istoričeskogo izučenija indojevropejskich jazykov (Moskva 1956) podala zprávu V. Budovičová v SaS 18, 1957, 225—228; o práci sovětské komparatistky A. V. Desnické Voprosy izučenija rodstva indojevropejskijch jazykov (Moskva-Leningrad 1955) ref. P. Sgall v SaS 18, 1957, 56—57 a L. Zgusta v ArchOr 25, 1957, 161—162. — A. Bartoněk v SbFilFak Brno 6, 1957 — ř. jazykovědné (A) č. 5, s. 145—146 upozornil na knihu H. Kraha Sprache der Vorzeit. Europäische Vorgeschichte nach dem Zeugnis der Sprache (Heidelberg 1954).

H. Kronasser v čl. Zum Bildhethitischen (ArchOr 25, 1957, 513—524) jednak kriticky přehlíží důvody uváděné pro satemový charakter hieroglyfické hetitštiny, jednak se snaží vyložit tendenci tohoto jazyka k hromadění partikulí. — O knize téhož autora Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen (Heidelberg 1956) viz zprávu L. Zgusty v ArchOr 25, 1957, 162—163; o několika dalších nových pracích o hetitštině (E. H. Sturtevant - E. A. Hahn, J. Friedrich) od A. Erharta v LF 5 [239](80), 1957, 114—116. — Pod názvem K dnešnímu stavu bádání o tocharštině (tamtéž na s. 116—118) recensuje A. Erhart stručně Pouchovy Institutiones linguae tocharicae I (Praha 1955) a Westtocharische Grammatik, Bd. I: Verbum od W. Krauseho (Heidelberg 1952). — O indologických pracích M. Mayrhofera a J. Wackernagela informují zprávy L. Zgusty v ArchOr 25, 1957, 166—168. — Zmatek v základních mluvnických pojmech v české učebnici hindštiny od O. Smékala, vydané ve dvou částech 1956 a 1957, vytýká V. Pořízka (SaS 18, 1957, 234—236). — O knize L. Zgusty Die Personennamen griechischer Städte der nördlichen Schwarzmeerküste (Praha 1955) referovali B. I. Nadeľ, Vestnik drevnej istorii 1956, č. 3, s. 68—79 a O. Masson, Kratylos 2, 1957, 161—169, u nás A. Erhart v SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné (A) č. 5, s. 132—135.

Dílčí příspěvek k pokusům o rozluštění lineárního písma B na tzv. krétsko-mykénských nápisech podal A. Bartoněk, The Linear B Signs 8-A and 25 A₂. Remarks on the Problem of »Mycenaean Doublets« (SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné -A- č. 5, s. 45—62); Dvě kapitoly z historie rozluštění lineárního písma B od téhož autora v LF 5 (80), 1957, 1—9 jednak recensují novější práce o starořeckých dialektech, jednak přinášejí nekrolog rozluštitele lineárního písma B Michaela Ventrise. — O několika knihách a studiích bulharského badatele Vl. Georgieva, týkajících se také krétsko-mykénských nápisů, referoval rovněž A. Bartoněk v ArchOr 25, 1957, 676—680. — O práci W. Brandensteina Griechische Sprachwissenschaft I (Berlin 1954) viz zprávu L. Zgusty v ArchOr 25, 1957, 169—170 a téhož autora o studii R. Birwé Griechisch-arische Sprachbeziehungen im Verbalsystem (Walldorf-Hessen 1956) v ArchOr 25, 1957, 306—307. — O novém etymologickém výkladu řec. thalassa, založeném na laryngální teorii, od M. Veye podal zprávu A. Erhart v SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné (A) č. 5, s. 144—145. — O prvních 6 sešitech litevského etymologického slovníku E. Fraenkela ref. kriticky V. Machek v Slavii 26, 1957, 439—442.

Z jazykovědy neindoevropské zaznamenáváme studii L. Zgusty Die pisidischen Inschriften (ArchOr 25, 1957, 570—610), podávající text nápisů a jejich jazykový rozbor. — Pokusem o utřídění dosud málo prozkoumaného materiálu z jazyků, kterými se mluví na Nové Guinei, je čl. Č. Loukotky Classification des langues papoues (Lingua Posnaniensis 6, 1957, 19—83).

 

III. Slovanská jazykověda (mimo bohemistiku)

Práce obecně slovanské. R. Krajčovič v čl. Zmena g > γ (> h) v západoslovanskej skupine (Slavia 26, 1957, 341—357) se snaží zjistit chronologii i příčiny tohoto přechodu v stč., v stsloven. a v hluž.; doplňky k tomuto výkladu otiskl autor v čl. Spoluhlásková skupina zg v slovenčine a češtine (tamtéž, s. 514—516). — K pracím řešícím spornou otázku samostatné kategorie predikativních výrazů v jazycích slovanských a také v češtině (v. SaS 18, 1957, 241) doplňujeme stať A. V. Isačenka Zur Frage der sogenannten Prädikative (»Zustandskategorie«) in den slavischen Sprachen, otištěnou v sb. Vorträge auf der Berliner Slawistentagung 1954 (Berlin 1956), s. 95—102; autor predikativy uznává. — H. Křížková v čl. K vývoji západoslovanského futura (SbVŠP Olomouc — Jazyk a literatura 4, 1957, 27—47) analysuje — z hlediska vývojového, ale s některými nepřesnostmi — různé typy tvoření futurálních tvarů v západoslovanských jazycích a na rozdíl od vídeňského slavisty K. Röslera (srov. Wiener slavistisches Jahrbuch 2, 1952, 103n.) ukazuje, že slovanské analytické futurum typu budu + inf. vzniklo ve shodě se zákonitostmi jazykového vývoje západoslovanského, nezávisle na německém futuru typu ich werde + inf., a dobře zapadá i do vidového systému slovanského. — Rumunskou infinitivní koncovku jako výsledek slovansko-latinského křížení vykládá P. Beneš v čl. Încrucişarea latino-slavă în forma infinitivului (Studii şi Cercetări lingvistice 6, 1955, 255—264): ztrátu infinitivní koncovky -ti u sloves původu slovanského a koncovky -re u sloves z latiny a ostatních vysvětluje analogií a haplologií.

Na význam prohloubeného studia jazyků slovanských v plánu lexikálním upozornil K. Horálek v ref. K problematice srovnávací slovanské lexikologie, předneseném na bělehradské [240]slavistické konferenci v září 1955 a ve výtahu otištěném ve sb. Beogradski medjunarodni slavistički sastanak (Beograd 1957), s. 565—569. — Slavistický příspěvek k problému tzv. elementární příbuznosti od Fr. Kopečného (sb. Mladenovův, v. zde výše, s. 363—387) je pokusem — dosti odvážným —, jak etymologicky odvodit značnou část slovní zásoby slovanské z několika málo základů povahy od původu onomatopoické. V první části podává Kopečný přehled různých variant elementů označujících pův. rychlý pohyb (přesněji zvuk s tímto pohybem spojený); v části druhé se zabývá elementy označujícími bití a tepání. — Početnou skupinu slovanských sloves tvořených sufixem -sk- (z českých např. tleskati, luskati, mlaskati, mrskati aj.) vykládá V. Machek v čl. Slavische Verba mit suffixalem sk (Slavistična revija 10, 1957, 67—80; tento ročník byl věnován slovinskému slavistovi R. Nahtigalovi k osmdesátinám): úvodem rozbírá příbuzná starobylá ide. slovesa tohoto typu, v závěru si všímá slovesného sufixu -sk- v germánštině. — V Mladenovově sborníku (viz výše), s. 355—362, upozornil V. Machek pod názvem Etyma latino-slavica na pět nových latinsko-slovanských dvojic, jejichž příbuznost byla až posud zastřena souhláskovými substitucemi a metathesemi, j. dubare — dъbati, durare — trъvati, fovere — chovati. — Konečně do sborníku na paměť vídeňského komparatisty Paula Kretschmera přispěl týž autor podobným výkladem několika dalších paralel řecko-slovanských, např. psl. kradǫ — řec. klōdis; psl. poľujǫ, slc. poľovať »loviti« — řec. paleuō »lákati ptáky do sítí« (Graeco-slavica. Gedenkschrift Paul Kretschmer, Bd. II, Wien 1957, s. 19—26). — Miklośičovy etymologické pokusy v maďarštině, tj. zejména jeho práce Fremdwörter in slavischen Sprachen z r. 1867 a Slavische Elemente im Magyarischen z r. 1871, které se zabývají slovanskými lexikálními výpůjčkami v maďarštině a také pronikáním prvků maďarských do slovanské slovní zásoby, rozbírá Z. Hauptová v Slavii 26, 1957, 57—78.

Z jednotlivých slov nově vyložil V. Machek slovanské kleť (Slavjanskaja kleť i jejë nazvanija, Voprosy jazykoznanija 6, 1957, č. 1, s. 96 až 106); pochází ze základu kleu-, etymologicky příbuzná jsou i slova kľučъ, řec. kleiō »zavírám na klíč« apod. — Slovanské sěverь a lit. šiáurē, pro něž nám dosud chyběly uspokojivé ide. paralely, spojuje A. Erhart (Le nom balto-slave de »Nord«, SbFilFak Brno 7, 1957 — ř. jazykovědné [A] č. 5, s. 5—6) s ide. výrazy pro »levý« (srov. stind. savyā-, sl. šujь), vycházeje z předpokladu, že nejstarší označení světových stran byla dána orientací člověka hledícího k východu. — Slovanské a polské morské (morskie) oko vykládá A. V. Isačenko v Mladenovově sboru. (Morské oko — »neboľšoje gornoje ozero«, viz výše, s. 313—315) jako spojení tautologické: pův. * moře mohlo označovat jezero, jak ukazuje rus. morco; když nabylo významu »širé moře«, bylo horské jezero nazváno oko, tedy označeno jménem, které původně — stejně jako pleso — znamenalo jezero, popř. bažinu. — Název Lupiglaa u tzv. Geografa bavorského vykládá St. Urbańczyk — na rozdíl od nedávného pokusu J. Spala v Slavii 24, 1955, 4n. — jako Glupogłowy a místo lokalisuje do Slezska, asi 3 km na západ od Nisy, opíraje se přitom zejména o středověkou grafiku tohoto jména (Geografa Bawarskiego Lupiglaa — Głupogłowy, Slavia 26, 1957, 358—361).

Zprávu o nové mezinárodní transliteraci cyrilice, kterou navrhl F. L. Kent v Bulletinu de l’Unesco à l’intention des bibliothèques 10, 1956, 135—146, podává E. Petrů (K mezinárodním pravidlům přepisu cyrilice, Čs. rusistika 2, 1957, 268—273) a nová pravidla srovnává s naší transliterační normou.

Z významnějších zahraničních referátů o českých pracích z oblasti obecné slovanské jazykovědy upozorňujeme tu na ref. W. K. Matthewse o Horálkově Úvodu do studia slovanských jazyků (The Slavonic and East European Review 36, 1957, 216—218), G. Wytrzense o Dostálově Vývoji duálu v slovanských jazycích, zvláště v polštině (Wiener slav. Jahrbuch 5, 1956, 183—185) a M. A. Michajlova o téže Dostálově práci ve Vopr. jazykoznanija 1957, č. 1, s. 138—139.

Jazyk a památky staroslověnské (církevněslovanské). Hojné příspěvky z tohoto oboru v Slavii 26 (1957) jsou ještě pokračováním dvojčísla věnovaného k jubileu prof. J. Vajse (v. SaS 18, 1957, 188—190, 251).

[241]Jsou to tyto příspěvky: Charvátský paleoslovenista J. Vrana pokračuje ve svém zkoumání typů, redakcí a vzájemných vztahů stsl. (popř. csl.) čtveroevangelií a evangeliářů (srov. SaS 18, 1957, 189) v studii O tipovima, redakcijama i medjusobnom odnosu staroslovjenskih evandjelja. I. Evandjelistari (Slavia 26, 1957, 321—336): po rozboru tzv. Miroslavova evangelia rozšiřuje oblast svého zkoumání na několik dalších památek (evangelium Putanské, Vračanské, Makedonské, Archangelské, Vukanovo a Jurjevské) a snaží se určit vztah celé této skupiny k oběma vyhraněným typům stsl. překladu evangelia, z nichž jeden je representován evangeliářem Assemanovým, druhý evangelii Mariánským a Zografským. — I. Paňkevyč (Ostrožnickije pergamennyje otryvki minej XI—XII vv., Byzantinoslavica 18, 1957, 271—274) opravuje a doplňuje svou edici cyrilských zlomků csl. minejí, které nalezl r. 1927 v Ostrožnici na vých. Slovensku a otiskl v Jaz. sborníku SAV 5, 1951. — Podrobný popis a rozbor cyrilského rukopisu v knihovně měst. musea v Rokycanech podává F. V. Mareš v čl. Rokycanský rukopis církevněslovanského Apoštola (Slavia 26, 1957, 180—191); jde o csl. památku redakce moldavské. — O spolupráci M. Weingarta na přípravě textu Janáčkovy Hlaholské mše píše na základě materiálu z brněnského hudebního archivu R. Večerka (K historii textu Janáčkovy Hlaholské mše, SbFilFak Brno 6, 1957, ř. uměnovědné -F- č. 1, s. 64—75); příspěvek obsahuje i text, přepsaný do latinky, český překlad a jazykový rozbor.

H. Kölln v studii Vidové problémy v staroslověnštině (Universitas Carolina 3, 1957 — Philologica, č. 1, s. 67—98) chce jednak odstranit některé potíže při výkladu vzniku slovanského vidového systému z ide. kategorie determinovanosti, jednak osvětlit, jaký význam pro vznik vidové kategorie měla soustava slovesných forem slovanských. — Podle I. Němce (K otázce staroslověnských participií praes. act. sloves dokonavých, Slavia 26, 1957, 1—12) typ vъmetǫšta není vidové novum, nýbrž naopak pozůstatek ze starší doby, kdy ještě indeterminovaný význam nebyl vyjadřován speciálními imperfektivy (vъmetati), nýbrž starými kmeny, které se později ustálily již ve vidu dokonavém (vъmesti); je to ustupující varianta nového vъmetajǫšta. — H. Křížková v čl. Ještě k staroslověnskému sъtvorilъ bǫdǫ (Slavia 26, 1957, 500—505) se vrací k problematice příspěvku P. Vyskočila (tamtéž 25, 1956, 260—261) a z širšího srovnávacího hlediska ukazuje, že toto spojení nelze interpretovat jako modus; syntaktický typ bǫdǫ + -lъ vytvořil sice možnost pro vznik skutečné futurální formy opisné, ale jednotlivé slovanské jazyky využily této možnosti v různé míře. — Zřetele, které v stsl. rozhodovaly o užití přívlastkového genitivu nebo adjektiva, zkoumá R. Večerka v čl. Ke konkurenci adnominálního genitivu a adjektiva v staroslověnštině (SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné -A- č. 5, s. 25—37); nejdůležitější byly zřetele sémantické, zároveň však se uplatňovaly i motivy syntakticko-morfologické. — Vycházeje z učení o nominálních větách, které u nás vypracovali J. Zubatý a Fr. Trávníček, vykládá R. Večerka v čl. Genitiv data v staroslověnštině (Slavia 26, 1957, 31—41) vznik genitivu data z pův. nominativu. — Staroslověnské dativní vazby participiální a jejich předlohy v řeckém textu evangelií navzájem srovnává a třídí L. Nečásek (Slavia 26, 1957, 13—30); pokud jde o dativ absolutní a jeho závislost na řec. předlohách, soudí, že to je jeden z charakteristických rysů stsl. syntaxe, původu snad už cyrilometodějského.

Podrobný sémantický i syntaktický rozbor stsl. spojky ašte na základě úplného materiálu připraveného pro Staroslověnský slovník ČSAV podávají J. a M. Bauerovi v stati Staroslověnské ašte (Slavia 26, 1957, 157—179): domácího původu slovanského je u této spojky užití podmínkové a přípustkové, do ostatních významů se ašte dostalo jako ustálený protějšek řeckých spojek ei, ean. — Stejně úplným a spolehlivým materiálem je podložena i stať M. Bauerové Existovala ve staroslověnštině spojka nebo částice ali? (tamtéž, s. 572—575): autorka dochází k závěru, že a li v stsl. nebylo ani spojkou odporovací, ani spojkou podmínkovou a také nesplynulo v tázací částici s významem »cožpak«.

Příspěvek K. Horálka K lexikálnímu složení staroslověnštiny (Universitas Carolina — [242]Philologica 2, 1956, č. 1, s. 1—18) upozorňuje mimo jiné na význam kulturních dialektů slovanských, které vznikly v různých kulturních střediscích přibližně současně se staroslověnštinou a jejichž slovní zásoba nezůstala bez vlivu na staroslověnštinu. Tyto krajové zvláštnosti pomohly také odlišit moravsko-český typ od typu bulharského, pozdější opisovači v bulharském prostředí však hleděli zase moravismy vyloučit a tím vším se otázka slovní zásoby stsl. značně zkomplikovala. — Čl. J. Vašici K lexiku Zakona sudného ljudem (Slavistična revija 10, 1957, 61—66) upozorňuje na lexikální rozdíly mezi ZS a anonymní homilií rukopisu Clozova a tím přináší další doklady proti domněnce, že sv. Metoděj byl autorem nejen AH, ale i této důležité právní památky stsl. Výrazy pro některé mravnostní poklesky z oblasti pohlavního života jako blǫditi, priložiti sę, primešati sę v ZS se zřetelně odlišují od obdobných výrazů v Metodějově Nomokanonu a souvislosti se starou češtinou ukazují na prostředí velkomoravské. — Sloveso pritъknǫti, označující v csl. pramenech dopadení pachatele při činu (při tzv. deliktu inflagrantním), jakož i výrazy, které na jeho místo nastoupily v jednotlivých jazycích slovanských, mají — jak ukázal Vl. Procházka v čl. K historicko-právnímu významu csl. pritъknǫti a jeho parafrází z ruských pramenů (Slavia 26, 1957, 337—340) — mimořádný význam pro poznání nejstaršího procesního práva slovanského. — Záměny sloves věděti a viděti v staroslověnských textech lze podle zkoumání H. Plevačové (tamtéž, s. 249—255) ve většině případů vysvětlit ze sémantické blízkosti obou sloves; někdy však došlo k záměně sloves idein a eidenai už v řec. originálu.

O práci na Slovníku jazyka staroslověnského v Slovanském ústavu ČSAV referoval na bělehradské slavistické konferenci 1955 J. Kurz (Beogradski medjunarodni slavistički sastanak, Beograd 1957, s. 369—376); z ohlasů ukázkového sešitu tohoto slovníku upozorňujeme na ref. L. Moszyńského, Lingua Posnaniensis 6, 1957, 193—199. — J. Kurz kriticky referoval o dvou pracích zahraničních: o knize Historische Laut- und Formenlehre des Altbulgarischen (Altkirchenslavischen) od B. Rosenkrantze (Heidelberg—s’Gravenhage 1955) ve Wiener slav. Jahrbuch 5, 1956, 165—171 a o studii P. Királyho, Das Budapester glagolitische Fragment (Studia slavica 1, 1955) v Slavii 26, 1957, 410—413. — O Dostálových Studiích o vidovém systému v staroslověnštině (Praha 1954) referovali A. V. Isačenko v Slavii 26, 1957, 402—407 a G. Wytrzens ve Wiener slav. Jahrbuch 5, 1956, 180—183. — O Kurzově edici evangeliáře Assemanova (Praha 1955) napsal F. V. Mareš ref. do Slavie 26, 1957, 408—410, o Horálkově monografii Evangeliáře a čtveroevangelia (Praha 1954) J. Jahn, Byzantinoslavica 18, 1957, 300—305; tutéž Horálkovu práci a starší jeho studii Význam Savviny knigy … (Praha 1948) podrobně rozbírá J. Vašica, Slavia 26, 1957, 116—130.

 

Jižní jazyky slovanské. Jazyk bulharský. O novém slovníku současné spisovné bulharštiny (Rečnik na săvremennija bălgarski knižoven ezik, hl. red. St. Romanski, díl I—II, Sofija 1954 a 1955), jakož i o několika dalších nových pracích z bulharské lexikografie, ref. K. Hora v Slavii 26, 1957, 134—137. — Konversační příručku pro české návštěvníky Bulharska vydal N. Draganov (Česko-bulharské rozhovory, Praha, Bulharská tvorba 1957, 189 s.).

 

Východní jazyky slovanské. Jazyk ruský. K 400. výročí vydání německého překladu knihy Rerum Moscoviticarum commentarii od Sigmunda von Herberstein (ve Vídni 1557, lat. originál vyšel 1549), významné nejen pro poznání Ruska v 1. pol. 16. stol., ale obsahující také důležitý materiál jazykový, napsal A. V. Isačenko stať Herbersteiniana I—II. Sigmund von Herbersteins Russlandbericht und die russische Sprache des XVI. Jahrhunderts. — Herbersteins Moskowiterbuch und seine Bedeutung für die russische historische Lexikographie (Zeitschrift f. Slawistik 2, 1957, 321—346, 493—512); tam podaný lexikální rozbor více než 100 ruských apelativ, která vedle většího množství jmen vlastních, osobních i místních kniha obsahuje, je zamýšlen jako průpravná materiálová práce pro ruský historický slovník, na kterém se začalo pracovat v AN SSSR.

[243]Příčiny rozšíření složených tvarů adjektivních na úkor tvarů kratších, jmenných, k němuž došlo v průběhu historického vývoje ruštiny, analysuje A. G. Rudnev v studii Vnutrennije zakonomernosti upotreblenija imennych i mestoimennych prilagateľnych v drevnerusskom jazyke (Slavia 26, 1957, 192—211); jako pohnutku tohoto postupu zdůrazňuje zejména snahu jazyka přesněji vyjadřovat jemné významové a logické odstíny. — Příspěvek k teorii jmenného přísudku od R. Mrázka (SaS 18, 1957, 16—29) rozbírá různé stránky jmenného přísudku se sponou a tak řeší některé problémy obecnější povahy, zejména pokud jde o členitost vět s nominativem substantiva a s určitým tvarem slovesa býti; vydatně přihlíží k materiálu českému. — Vl. Hrabě v čl. O polovětné vazbě a vedlejší predikaci (Čs. rusistika 2, 1957, 381—394) usiluje o osvětlení tzv. vedlejší predikace v polovětných vazbách, ponechávaje stranou predikaci ve větách vedlejších; teoreticky vychází z Mathesiova pojetí polovětné vazby a z Potebnjova učení o vedlejší predikaci. — Cílem C. Bosáka v čl. O užívání komparativů boleje a boľše (Čs. rusistika 2, 1957, 397—406) je významová diferenciace, popř. zpřesnění dosavadního rozlišování obou komparativních tvarů, a to v platnosti neadjektivní a mimo případy, kdy je jich užito v komparativu opisném. — Porovnávací příspěvek J. Bauera Russkije sojuzy v sopostavlenii s češskimi (SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné -A- č. 5, s. 8—23) obrací pozornost hlavně na morfologickou stránku spojek, aniž však ztrácí ze zřetele jejich funkce syntaktické; při výběru materiálu a dokladů jsou do popředí posunuty jevy diferenční.

Z referátů o významnějších rusistických pracích zahraničních upozorňujeme na podrobný rozbor II. dílu akademické mluvnice ruského jazyka, obsahujícího syntax (Moskva 1954), od J. Bauera a R. Mrázka v Slavii 26, 1957, 259—274 (o téže knize referovali oba autoři už v Sovětské jazykovědě 5, 1955, 292—305); o nové příručce ruského přízvuku a výslovnosti Russkoje literaturnoje udarenije i proiznošenije (red. R. I. Avanesov a S. I. Ožegov, Moskva 1955) referovali L. Kopeckij ve Vopr. jazykoznanija 1957, č. 2, s. 116—122 a mimoto J. Kohout v Čs. rusistice 2, 1957, 671—676; o anglické příručce ruské výslovnosti od S. C. Boyana Russian Pronunciation (London 1955) viz ref. A. V. Isačenka v Zeitschrift f. Phonetik u. allg. Sprachwissenschaft 10, 1957, 8—82; o knize A. B. Šapira Osnovy russkoj punktuacii (Moskva 1955) psal S. Žaža v SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné (A) č. 5, s. 129—132; o americkém příspěvku k frekvenční charakteristice ruské slovní zásoby od H. H. Josselsona, The Russian Word Count and Frequency Analysis of Grammatical Categories of Standard Literary Russian (Detroit 1953), P. Pohlei v Čs. rusistice 2, 1957, 498—501; o dvou anglo-amerických studiích zabývajících se užíváním předmětového akusativu a genitivu po záporném přechodném slovese v nové ruštině (od Th. F. Magnera a Z. Uglitzké z r. 1955 a 1956) R. Večerka v Čs. rusistice 2, 1957, 501—505. — Soubornou zprávu o rusistických příspěvcích v čas. The Slavonic and East European Review v letech 1953—1956 podal J. Kohout v Čs. rusistice 2, 1957, 358—361.

Z odborných rusko-českých slovníků vyšel loni Rusko-český slovníček z jaderné fysiky a technologie od M. Voříška (Praha, SNTL 1957, 51 s.) a Rusko-český slovník sdělovací techniky od I. G. Mališevského a N. Drobyševa (Praha, SNTL 1957, 115 s.). — (Nakladatelství Svět sovětů začalo jako praktickou pomůcku pro účastníky LKR vydávat řadu příruček Ruská odborná terminologie; v roce 1957 vyšlo zatím pět svazečků s rusko-českým názvoslovím z oboru pedagogiky, zemědělství, kovoprůmyslu, obchodu a pohostinství a zdravotnictví.

Časopis Ruský jazyk přinášel opět pravidelně hodnotné příspěvky pro potřebu vyučování ruštině na našich školách, často opřené o spolehlivý základ jazykovědný; z nich uvádíme tyto: M. Renský, Výslovnost zdvojených souhlásek v ruštině (RJ 7, 1957, 145—154); M. Romportl - A. Střížová, Jak vyučovat ruskou výslovnost na našich školách (tamtéž, s. 172—180); A. Hofman, Rozlišovací funkce ruského slovního přízvuku (s. 54—62); B. Česal - Vl. Nový, Interferující jevy ruského pravopisu (s. 63—71); A. Hofman, Význam a používání tvarů sloves pohybu s předponou po- (s. 127—132); R. Mrázek, [244]Infinitivní věty jednočlenné v ruštině (s. 293—301, 351—358).

Jazyk ukrajinský. Z tohoto oboru zaznamenáváme jedinou stať, a to od J. Gerovského Južno-karpatskoje nazvanije Rusnak i jego zapadno-slavjanskije sootvetstvija (Čs. rusistika 2, 1957, 429—449); jméno je osvětleno po stránce slovotvorné i významové a srovnáno s ostatními názvy pro obyvatele Zakarpatské Ukrajiny, pokud se vyskytují v západoslovanských jazycích.

 

Západní jazyky slovanské. Jazyk polský. Podle výkladu A. Lamprechta K vývoji hláskového systému polského jazyka (SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné -A- č. 5, s. 39—44) došlo k výraznému přeskupení původního samohláskového systému prapolského v souvislosti se vznikem měkkostní korelace souhláskové, kdy při každé samohlásce vznikly přední a zadní varianty. Na další vývoj měly pak hlavní vliv změny v timbru dlouhých samohlásek, které vedly k vytvoření tzv. »pochýlených« samohlásek. Po jejich zkrácení se vytvořil nový systém s protikladem zaokrouhlenosti a nezaokrouhlenosti. Různou realisací tohoto systému lze vyložit i fonetickou pestrost polských nářečí. — Krit. referát B. Hály o práci St. Skorupky Studia nad budową akustyczną samogłosek polskich (Wrocław 1955) viz v Slavii 26, 1957, 280—283; o monografii W. Śmiecha Rozwój historyczny polskich grup spólgłoskowych *sŕ, *źŕ, *žŕ (Lódź 1953) ref. J. Petr tamtéž, s. 591—597, a proti autorovi zastává názor, že vývoj těchto skupin nelze uvádět na podporu velkopolské teorie o původu spisovného jazyka polského.

Od téhož mladého českého polonisty J. Petra pocházejí i tři cenné příspěvky k studiu historického vývoje polského jazyka a jeho dialektů. Čl. Staropolskie formy 3. os. 1. p. slowa posiłkowego jeść, jest, je, jesta s podtitulem Rozdział z historycznej dialektologii polskiej, otištěný v sborníku Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 2, 1957, 220—229, zpracovává materiál příslušného hesla Słowniku staropolskiego (I, 184n.) a usiluje především o určení historicko-geografického rozmístění jednotlivých variant. — Paleografickým i lingvistickým rozborem dokazuje J. Petr, že o existenci stpol. zájmenné formy tet, dochované pouze v Kázáních svatokřížských, není třeba pochybovat, a vykládá ji jako zápslov. archaismus, který se do doby historické uchoval pouze v rukopise s výraznými znaky starého nářečí severomalopolského (Staropolské tet. Slavia 26, 1957, 506—513). — Nákladem Pol. akad. nauk vyšla magisterská disertace téhož autora Zaimek každý w historii i dialektach języka polskiego (Monografie polskich cech gwarowych 2, 1957, 118 s., 1 mapa); v druhé polovině práce si Petr všímá zájmena každý také v ostatních jazycích západoslovanských a v jazycích východoslovanských.

Příspěvek I. Němce Polskie czasowniki na -nąć (Poradnik Językowy 1957, 255—263), vypracovaný za autorova studijního pobytu v Polsku na základě lexikálního archivu slovníka staropolského, přináší klasifikaci těchto sloves z hlediska dynamicko-synchronního na typy produktivní, které stojí v živých morfologických oposicích (např. ślepy, oślepnąć: oślepić, a na typy neproduktivní (např. suchy, uschnąć: ususzyć) a mimoto naznačuje i další vývojové perspektivy těchto sloves.

Polský dialektolog Zd. Stieber otiskl v Slavii 26, 1957, 362—364 pod názvem Elementy prozodii w dialektach kaszubskich (iloczas, intonacja wyrazowa, przycisk wyrazowy) dílčí výsledky ze systematického výzkumu nářečí kašubských, který mimo jiné bezpečně prokázal zánik kvantity v této oblasti; a. se snaží vyložit i příčiny tohoto vývoje. — E. Lotko v čl. W sprawie Ad. Kellnera: Několik poznámek k dílu M. Małeckého a K. Nitsche »Atlas językowy polskiego Podkarpacia« (Slavia 26, 1957, 151—153) zčásti potvrzuje, zčásti opravuje v několika podrobnostech Kellnerovy dodatky k polskému nářečnímu atlasu, otištěné v Slavii 17, 1939/40. — Týž autor upozorňuje také na nedostatky konversační příručky Česko-polské rozhovory od Ad. Málka (Praha 1956) v SaS 18, 1957, 127—128.

Z četných polonistických referátů — pokud nebyly uvedeny ve věcné souvislosti už dříve — jmenujeme tyto význačnější: A. Lamprecht, Nová historická mluvnice polská (Z. Klemensiewicz - T. Lehr-Spławiński - S. Urbańczyk, Gramatyka historyczna języka pol[245]skiego, Warszawa 1955, SaS 18, 1957, 178—180; J. Damborský, Dvě práce o dějinách polského jazyka (1. Obrońcy języka polskiego, wiek XV—XVIII. vyd. W. Taszycki, Wrocław 1953; 2. M. R. Mayenowa, Walka o język v literaturze staropolskiej, Warszawa 1953, 2. vyd. 1955), Slavia 26, 1957, 425—428; J. Bauer ref. o Beiträge zur altpolnischen Syntax I—II od E. Nieminena (Helsinki 1939, 1940) v SbFilFak Brno 6, 1957, ř. jazykovědné -A- č. 5, s. 119—129 (s krit. poznámkami a s přihlédnutím k stč. skladbě). Dále v Slavii 26, 1957 referovali: A. Dostál o knize S. Rosponda Studia nad językiem polskim XVI wieku (Wrocław 1949); s. 274—279); Vl. Kyas o edici S. Vrtela-Wierczyńského Kazania Gnieźnieńskie (Poznań 1953; s. 437; o téže edici v. též A. V. Isačenko, Zeitschrift f. Phonetik u. allg. Sprachwissenschaft 9, 1956, 297—298); E. Michálek o knize H. Kurkowské Budowa slowotwórcza przymiotników polskich (Wrocław 1954, s. 586—591); Fr. Kopečný kriticky o monografii francouzského polonisty É. Décaux Morphologie des enclitiques polonais (Paris 1955, s. 397—401); J. Petr, Novější polské práce o mazovských nářečích (od A. Furdala, W. Doroszewského a H. Friedricha, vesměs z r. 1955, s. 428—436); týž autor o novém polském časopise Onomastica. Pismo poświęcone nazewnictwu geograficznemu i osobowemu (Wrocław, od r. 1955, s. 306—311); V. Machek s kritickými poznámkami o I. dílu Słownika etymologicznego języka polskiego od F. Sławského (1952—1955; s. 130—134).

 

Jazyk lužickosrbský. V čl. O počátcích filologie a slavistiky u Lužických Srbů připomíná A. Frinta (Slavia 26, 1957, 578 až 585) zásluhy tří zakladatelů lužickosrbské filologie, jejichž jubilea připadla na rok 1956: Jakuba X. Ticina (nar. 1656), Michala Frencela st. (zemřel 1706) a Abrahama Frencela (nar. 1656). — O práci A. Frinty Bohemismy a paleoslovenismy v lužickosrbské terminologii a jejich dějepisný význam (Praha 1954) ref. kriticky H. Schuster-Šewc v Zeitschrift f. Slawistik 2, 1957, 263—270.

 

Jazyk slovenský. Jako vysokoškolská učebnice pro posluchače českého jazyka vyšla kolektivní práce českých a slovenských jazykovědců Slovenština (Praha, SPN 1957, 182 s.). Je založena důsledně na postupu srovnávacím a zvláštní důraz klade na jevy diferenční; zároveň však se snaží podat celistvý obraz současné slovenštiny a podle potřeby se nevyhýbá ani výkladům historickým, pokud je jich třeba pro osvětlení stavu současného. Úvodní kapitola J. Běliče stručně charakterisuje slovenštinu výčtem znaků, které ji jednak spojují s ostatními jazyky slovanskými, jednak těmi, které jí zajišťují samostatnost (zejména vůči češtině); od téhož autora pocházejí i hutné Dějiny spisovného jazyka na Slovensku, které učebnici uzavírají. Ostatní kapitoly napsali A. Jedlička (Hláskosloví, spisovná výslovnost a pravopis — Tvoření slov — Tvarosloví), J. Ružička (Ze skladby), E. Jóna (Slovní zásoba slovenštiny) a J. Štolc (Slovenská nářečí). O učebnici viz ref. M. Dokulila v ČJ 7, 1957, 356—357.

V čl. Po stopách staroslovanského zriadenia na Slovensku (Slavia 26, 1957, 42—56) předkládá R. Krajčovič svůj pokus o rekonstrukci a etymologický výklad místního názvu Vveza v Zoborské listině z r. 1113; čte jej jako Većä a spojuje s psl. *větja »lidové shromáždění«. — Nový výklad tzv. sotacismu, totiž výslovnosti tázacího zájmena čьto jako so, která se vyskytuje ve vých. sloven. nářečích sevvých. od Humenného a v přechodných nářečích vých. sloven.-ukraj. sevzáp. od Užhorodu, podává I. Paňkevyč, K otázce sotacismu ve východoslovenských nářečích (Universitas Carolina — Philologica 2, 1956, č. 1, s. 67—74); na rozdíl od staršího názoru J. Lišky počítá při tom s vlivem okolních nářečí ukrajinských, kde se pův. měkké č vyslovuje jako š, popř. jako měkké s, přihlížeje také k historickému materiálu z téhož prostředí ze 17. stol.

O knize maďarského slavisty P. Királyho A keletszlovák nyelvjárás nyomtatott emlékei (Tištěné památky východoslovenského nářečí, Budapest 1953) ref. podrobně O. R. Halaga v Slavii 26, 1957, 225—248 pod názvem K 200. výročiu východoslovenskej literatúry; Vl. Podhorná o monografii L. Dvonče, Rytmický zákon v spisovnej slovenčine (Bratislava 1954) v SaS 18, 1957, 102—106; A. Jedlička o Základech slovenskej terminológie od J. [246]Horeckého (Bratislava 1956)) v NŘ 40, 1957, 159—165; od A. Jedličky je i stručná zpráva o první italské mluvnici slovenského jazyka (B. Meriggi, La lingua slovacca, 1956) tamtéž na s. 301—302.

 

IV. Organisace lingvistické práce

 

Práce bibliografické. Bibliografie české linguistiky 1951—1955. Jazykověda obecná, indoevropská, slovanská a česká od Zd. Tyla, která vyšla v Nakladatelství ČSAV na sklonku r. 1957, (539 s.), navazuje na Bibliografii české linguistiky za léta 1945—1950 od téhož autora, vydanou r. 1955. Rozsah zachyceného materiálu i způsob jeho zpracování zůstaly v podstatě stejné, v utřídění byly provedeny některé drobnější změny k snazší orientaci v materiálu značně rozrostlém. Bibliografie obsahuje 3268 základních adnotovaných záznamů (za léta 1945/50 jich bylo 2509), podle potřeby se základní kritikou; k důležitějším pracím připojeny i referáty. — Každoroční přehled českých jazykovědných prací otiskl Zd. Tyl ve dvou částech, Česká jazykověda v roce 1956 (mimo bohemistiku) a Práce bohemistické v SaS 18, 1957, 184—192 a 236 až 252. — Krakovský Rocznik slawistyczny 18, 1957, sv. 2 přinesl pokračování celoslovanské jazykovědné bibliografie (s výjimkou prací jugoslávských), a to za léta 1949—1952. — Jako v předcházejících svazcích přinesla i obnovená a reorganisovaná Bibliografie československé historie za rok 1955 (sest. St. Jonášová, L. Nesvadbík, A. Škroupová, vyd. Nakladatelství ČSAV 1957, 194 s.) výběrový materiál jazykovědný zejména v oddílu Dějiny jazyka, knihtisku a literatury. — Bibliografie vědecké publikační činnosti učitelů Vysoké školy pedagogické v Olomouci za léta 1946—1956, kterou k desetiletému jubileu školy sest. J. Šustrová a Ed. Petrů (vyd. VŠP v Olomouci 1956, 166 s.), zaznamenává také práce českých jazykovědců, kteří v daném období působili v Olomouci, třebas jen dočasně. — K průběžným bibliografickým přehledům české jazykovědy, které pro informaci ciziny otiskují M. Vey a R. Auty (v. SaS 17, 1956, 57 a 128) přibyla od r. 1956 výběrově založená bibliografická rubrika v novém západoněmeckém slavistickém čtvrtletníku Die Welt der Slaven (red. E. Koschmieder, vyd. nakl. O. Harrasowitz ve Wiesbadenu); sestavuje ji O. Mach. — Podrobnější posudek o bibliografických pracích z oboru slovanské jazykovědy vyšlých v letech 1956 a 1957 podáme v některém z příštích čísel SaS.

 

Kongresy a konference. Zprávu o jednání 8. mezinárodního lingvistického kongresu v Oslo v srpnu 1957 s kritickým zhodnocením jeho výsledků podal vedoucí čs. delegace B. Havránek ve Věstníku ČSAV 66, 1957, 543—548 a mimoto týž a. spolu s K. Horálkem v SaS 19, 1958, 47—52. — Ve dnech 22.—26. ledna 1957 se konalo v Praze druhé zasedání Mezinárodního komitétu slavistů; o průběhu jednání, které bylo věnováno především organisačním přípravám pro slavistický kongres v Moskvě v září 1958, informují mimo jiné zprávy B. Havránka v Slov. přehledu 43, 1957, 117—118, F. V. Mareše a Sl. Wollmana v Slavii 26, 1957, 153—156, F. V. Mareše ve Vopr. jazykoznanija 1957, č. 4, s. 139—140, M. Frydricha v Čs. rusistice 2, 1957, 377—378. — Průběh konference, kterou uspořádaly jazykovědné ústavy VIII. sekce ČSAV ve dnech 26. XI. — 1. XII. 1956 v Praze o otázkách vědeckého zkoumání soudobých jazyků, je předběžně zachycen ve zprávách B. Havránka (Věstník ČSAV 66, 1957, 189—192), K. Hausenblase a M. Helcla (SaS 18, 1957, 111—116), J. Krámského (Philologica 9, 1957, 51—55 a Cizí jazyky ve škole 1, 1957, 183—185), v red. zprávě NŘ 40, 1957, 49—51 aj.; texty referátů vyjdou v r. 1958 ve zvláštním sborníku. — Obsah referátů i diskusních příspěvků přednesených na československé konferenci o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků, kterou uspořádaly akademické ÚJČ a SÚ spolu s olomouckou Vysokou školou pedagogickou ve dnech 28. I. — 2. II. 1957 v Olomouci a v Praze, podává předběžně zpráva J. Filipce - E. Komárkové - I. Němce v Slavii 26, 1957, 611—617, dále informují o konferenci R. Zimek a L. Pallas v SaS 18, 1957, 116—122, J. Daňhelka v NŘ 40, 1957, 172—175, P. Pohlei v Čs. rusistice 2, [247]1957, 483—488, L. Kotulič a M. Urbančok v Slov. reči 22, 1957, 264—265, F. V. Mareš ve Vopr. jazykoznanija 1957, č. 4, s. 140—141 aj.; v úplnosti budou materiály z této konference rovněž vydány ve zvl. sborníku. — O pracovní poradě, kterou uspořádal ÚJČ pro diskusi o zásadních otázkách připravovaného Slovníku staročeského v Liblicích ve dnech 28. II. — 1. III. 1957, srov. zprávy J. Daňhelky v SaS 18, 1957, 233—234 a Zd. Tyla v NŘ 40, 1957, 227—231 a ve Vopr. jazykoznanija 1957, č. 6, s. 117—118.

O Naší řeči, roč. 39, 1956 ref. podrobně J. Puzynina v Poradniku Językowém 1957, 228—234. — O ustavení Jazykovědného sdružení při ČSAV a jeho přednáškové činnosti do konce roku 1956 informuje zpráva v SaS 18, 1957, 63—64; obdobnou zprávu o Kruhu moderních filologů napsal pro ČMF 39, 1957, 56 J. Nosek. — O práci našich rusistických jazykovědných pracovišť v roce 1956 a jejich výhledovém plánu na rok 1957 informuje P. Pohlei v Čs. rusistice 2, 1957, 488—492.

Z četných návštěv zahraničních jazykovědců u nás v poslední době zaznamenali P. Pohlei a V. Lapárová návštěvu sovětských lexikografů K. A. Timofejeva a A. M. Babkina v říjnu 1956 (Čs. rusistika 2, 1957, 376—377); bulharský slavista K. Mirčev napsal sám zprávu o svém studijním pobytu v ČSR do čas. Bălgarski ezik 6, 1956, 383—385; o návštěvě anglického slavisty R. Autyho z Cambridge v květnu 1957 informuje P. Pohlei v Čs. rusistice 2, 1957, 722—724.

Čl. L. Doležela Nejbližší úkoly sovětské jazykovědy (SaS 18, 1957, 50—53) je založen na zásadní stati otištěné ve Vopr. jazykoznanija 1956, č. 4, v které byly vytčeny aktuální úkoly sovětské jazykovědy po XX. sjezdu KSSS. — O pětiletém plánu oddělení literatury a jazyka AN SSSR informuje V. Netolická (Čs. rusistika 2, 1957, 492—494). — O studiu českého jazyka a literatury na lvovské universitě v současné době nás poučil výklad K. K. Trofimovyče a V. P. Anděla (Slov. přehled 43, 1957, 155—156), podobně O. Mykytenko o českém jazyku a literatuře v Kyjevě (tamtéž, s. 360). — Tamtéž vyšly i informativní přehledy o slavistice a zvláště bohemistice v současné Jugoslavii od D. Mirkoviće (315—316), o slavistice bulharské od K. Kueva a Sv. Ivančeva (s. 237—238) a o slavistice v Dánsku od H. Köllna (s. 287 až 289).

Oddíl »Dějiny české jazykovědy« byl tentokrát připojen k bohemistické části přehledu (viz zde s. 175—176).

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 3, s. 235-247

Předchozí František Kopečný: K redakcím staročeského překladu biblického

Následující Josef Skulina: Dobrá spolupráce