K českému souhláskovému systému (Místo souhlásek f a v v soustavě českých konsonantů)

Milan Romportl

[Články]

(pdf)

К вопросу о системе согласных в чешском языке / Le système consonnantique en tchèque

Při rozboru českého souhláskového systému se občas setkáváme s názorem, že souhláska f není v češtině plnoprávným fonémem, že se plně nezačlenila do českého jazykového systému, jednak proto, že „postrádá korelativního vztahu k v“, jednak, že „protikladovost hlásky f ve slovech intelektuálního významu je … dosud rys cizosti (příp. též expresivnosti), ať se vyskytuje ve slovech sebe lidovějších“.[1] Poněvadž však tento názor na místo souhlásek f a v v českém konsonantickém systému a na jejich vzájemný vztah není jediný,[2] domnívám se, že ne[266]bude na škodu podívat se na tuto otázku poněkud blíže a ujasnit si přitom i některé otázky obecnější.

1. Přestože pro hodnocení současného místa hlásek f a v je rozhodující pouze rozbor stavu v současném jazyce, domnívám se, že ani stručný pohled na původ těchto hlásek a vývoj jejich vztahu nebude pro naši otázku bez užitku.

Není sporu o tom, že souhláska f nepatřila v nejstarších dobách k základním fonémům českého jazyka. Vnikala do něho postupně a ovšem poměrně záhy hned několika cestami. Jednou z nich bylo přejímání původně cizích slov, zejména vlastních jmen (např. Filip, Filota apod.), terminologie i jiných slov z oblasti církevní a vůbec náboženské (fara, farář, firmament atd.), avšak i jiných, takže se vyskytuje již v nejstarších rukopisech, zcela běžně pak v památkách XIV. a dalších staletí (situace v starších památkách staroslověnských české redakce je zde poměrně složitá). Nezávisle na tom a patrně paralelně přichází tato souhláska i v slovech onomatopoických a v citoslovcích (fúkati, frkati, fí apod.). Konečně třetím zdrojem, z něhož české f mohlo vzniknout, byl hláskoslovný vývoj stč. slovesa *upъvati > úfati.

Registrujeme-li tyto tři zdroje českého f, nerozhodujeme a nemůžeme přitom rozhodovat spolehlivě o posloupnosti výskytu těchto f různého původu, ani bezpečně soudit o jejich fonetické povaze a vzájemném poměru těchto zvuků.[3] Je možné, že prvotní bylo f v onomatopoických slovech, napodobujících zvukově šum vznikající třením vzdušného proudění aj. (foukání, fičení apod.), které mohlo být realisováno jako obouretná nebo retozubná úžinová souhláska; jemu pak mohla být připodobněna hláska f v přejatých slovech (substitucí podobné hlásky původního jazyka), popř. i v slovese úfati a jeho odvozeninách. Nelze však vyloučit ani domněnku, že alespoň po určitou dobu mohlo být původně vyslovováno jinak f v slovech onomatopoických (event. expresivních vůbec), jinak v slovech přejatých (alespoň v jisté jejich části) i v slovese úfati.

Cizí slova (a to i latinská) převzatá do češtiny s hláskou f byla ve velmi značné míře přejímána prostřednictvím němčiny. Není vždy zcela zřejmo, prostřednictvím které její formy, resp. nářečí byla nejspíše přejímána a v jakém stupni bylo v této formě němčiny v té době provedeno tzv. souhláskové posouvání. Dálo-li se tak z tehdejší literární němčiny nebo některého nářečí jižního, což bych nepokládal za vyloučené, pak se dá předpokládat, že jen některá slova (např. faleš, hauf aj.) měla ve své německé podobě na počátku úžinové f (popř. v s oslabenou znělostí), kdežto mnohá další (např. fara, farář, fortna, funt atd.) afrikátu pf.[4] Uvážíme-li dále, že se f v staročeském úfati vyvinulo po zániku jerů z původní skupiny -pъv-, tedy patrně jako produkt asimilace neznělého obouretného závěrového p a znělého (obou)retného úžinového v v hlásku úžinovou neznělou retnou (obouretnou nebo retozubnou),[5] nezdá se možnost prvotní a dočasné artikulace této hlásky (v ně[267]kterých přejatých slovech a v slovese úfati s odvozeninami) s počáteční fází závěrovou (patrně oslabenou, jako v afrikátách) zcela vyloučenou.

Tuto svou domněnku bychom jen s obtížemi mohli podporovat analýzou grafiky rukopisů. Označení f, ff a ph jsou užívána buď výhradně nebo promiskue; grafika pf, kterou Gebauer zaznamenává v KatBrn 454 (upfagy), je — nehledíme-li na to, že p je později umazáno — příliš ojedinělá, než abychom z ní mohli dělat závěry. Zajímavější by již bylo psaní f v AlxB a AlxBM, kde proti uphal B 229, Phares B 116, uphaſta BM 7, douphayu BM 124 máme fírmamenta B 66, musíme je však posuzovat se vší reservou, neboť v podobné důslednosti — pokud jsem mohl posoudit — je nemáme v žádné jiné památce.

Otázka, zda předpokládané frikativní f vyskytující se pouze v onomatopoických slovech (tedy hláska, jež podle všech předpokladů nebyla součástí inventáře fonémů staré češtiny a ani jejíž fonetická podstata není zcela jasná) mohlo způsobit připodobnění event. předpokládané afrikáty, nebo bylo-li toto f přímo hláskou, jíž byly cizí fonémy při převzetí substituovány (a s níž se ztotožnil i produkt asimilace v slovese úfati), zůstává tedy i nadále bez definitivní odpovědi. Přitom je třeba uvědomit si, že posice tohoto f z onomatopoických slov nebyla patrně posilována v době, o níž mluvíme (podle všech předpokladů ve XIV. stol. bezpečně), žádnou posiční variantou jiné hlásky, fonetickými vlastnostmi s ní totožnou. Soudím, že je možno pokládat za bezpečné, že hláska v byla v té době v češtině hláskou znělou bilabiální, která asimilaci znělosti ani ztrátě znělosti v závěru slova nepodléhala. Nemám alespoň dokladu, ani tzv. písařské chyby, v níž by v na konci slova nebo před párovými neznělými souhláskami bylo změněno ve f, kdežto pro jiné hlásky, které znělostní asimilaci již mohly podléhat, doklady — byť ojedinělé — k disposici jsou.[6]

Jak je zřejmo, nebyla hláska f ve staré češtině XIV. století, patrně ani později, zcela bezpečně fonémem. Naproti tomu není pochyb o tom, že jím bylo — patrně obouretné — v. Neúčastnilo se ovšem znělostní korelace a bylo je možno pokládat za souhlásku jedinečnou.[7]

2. Nechci zde sledovat průběžně vývoj fonetické podoby a vzájemných vztahů souhlásek f a v v staletích dalších, neboť svědectví písemných památek jsou pro body, které by nás především zajímaly, značně kusá a — přiznejme — i nespolehlivá, takže by nám neposkytla uspokojující odpovědi na otázky, kdy se obě souhlásky artikulačně sblížily, kdy počaly fungovat (alespoň částečně) jako členy dvojice hlásek neznělé a znělé, analogicky členům již dříve existujících znělostních korelačních párů. Nejsnáze bychom mohli z oněch problémů, jež nás zde zajímají, najít odpověď na otázku, zda a kdy se hláska f stala v češtině fonémem. Pokládám však za užitečnější vyjít i v tomto bodě ze současného stavu a pouze pro porovnání se pak na některých místech navrátit zpět k počátkům tohoto stavu. Při[268]tom naše pozornost bude zaměřena pouze k spisovnému jazyku, kdežto z nářečí zde uvedeme jen několik dokladů opět pouze konfrontačních.

a) V současné spisovné češtině existuje celá řada slov původu onomatopoického, v nichž hláska f byla důležitým faktorem zvukomalby. V mnohých z nich je jejich zvukomalebný charakter plně dochován, tak v slovesech fičeti, frčeti (resp. frnčeti),[8] fučeti a ovšem v citoslovcích, od nichž byla odvozena. Je pochopitelné, že existence hlásky f v takovýchto slovech (třeba je možno najít dvojice typu frčeti — vrčeti) nemůže být důvodem pro to, abychom mohli f pokládat v češtině za foném. Je obecně známo, že zásoba (event. i soustava) hlásek a zvuků vyskytujících se v onomatopoických a vůbec expresivních výrazech nebývá vždy totožná se zásobou (soustavou) fonémů daného jazyka.[9] Není tu bez významu ani ta okolnost, že zvukomalebná (a jiná expresivní) slova nepodléhají vždy v jazyce jinak třebas důsledně prováděným hláskovým změnám, neboť by se jimi mnohdy setřel právě jejich zvukomalebný (emocionální) charakter (srov. ťukat, ďoubat atp.).

K původně zvukomalebným slovesům je třeba počítat také sloveso foukat. Je doloženo přibližně již v téže době jako předchozí slova a není důvodu pochybovat o tom, že bylo spolu s nimi v jazyce již mnohem dříve, než se začalo objevovat v psaných památkách. Jeho hojnější výskyt v nich byl však patrně působen mj. i vznikem nových, odvozených či přenesených významů. Není pak dále bez zajímavosti, že toto sloveso podlehlo hláskoslovné změně, totiž diftongisaci dlouhého ú, ačkoli se původně tato hláska účastnila na zvukomalebnosti tohoto slova jistě spolu s počátečním f a její diftongisací byl zvukomalebný charakter slovesa již značně oslaben. Nicméně nepochybuji o tom, že se toto slovo i nadále pociťovalo — a to zvláště, bylo-li ho použito v jeho původním významu — jako zvukomalebné.[10]

Domnívám se, že teprve bohatší a širší odvozování od tohoto slovesa v minulém a tomto století, jehož výsledkem byla slova buď jen vzdáleně připomínající svůj onomatopoický základ (např. foukač [skla]) nebo zcela bez zvukové asociace (např. výfuk [auta, motocyklu], výfukový [plyn] atp.), mohla působit snad zpětně i na hodnocení základního slovesa, v jehož významu podle mého soudu naprosto převážila představa působení pohybu vzduchu (popř. plynu vůbec) nad představou zvuku, někdy při tomto pohybu třením vznikajícího.

Tuto poslední poznámku bych však nepokládal za hlavní. Především mi zde šlo o upozornění, že derivací třebas od nesporně onomatopoických základů mohou vzniknout slova nová, jež — zvláště tehdy, jsou-li přijata odborným jazykem jako termíny —, mohou do značné míry uvolnit svůj vztah k slovu základnímu, takže jako zvukomalebná pociťována nejsou; následkem toho musí pak být posuzována jako součást normální slovní zásoby jazyka a jako taková mohou být i foneticky a fonologicky analyzována.[11]

[269]b) Značné množství slov počínajících souhláskou f, jež byla přejata z cizích jazyků do češtiny, a naproti tomu nedostatek takových slov domácích zavdaly příčinu k zmíněnému již názoru, že počáteční f v slovech neonomatopoických je v češtině příznakem cizosti slova. Není pochyby, že většina slov počínajících souhláskou f si tento rys cizosti udržela. Domnívám se však, že k tomu, aby se tato slova cítila jako cizí, přispíval i jejich další hláskový sklad, mnohdy i jistý rozpor mezi grafikou a výslovností, neodpovídající jejich vztahu v slovech domácích.

Příkladů je možno uvést množství, např. fabrikát, faetón, fagot, fajáns, faksimile, fakt atd., nemluvíme-li o slovech s typickými cizími zakončeními, jako filosofie, filolog, fysiologie, fundament atd.

Jsem však přesvědčen, že všechna slova, která byla do češtiny přejata z cizích jazyků, třebas se v nich uchovala souhláska f, nelze zařadit do této kategorie. Domnívám se, že tu kromě délky doby, před níž byla do češtiny přejata, bude rozhodující především stupeň jejich asimilace, jak hláskové, tak i morfologické, patrně zhruba úměrný stupni jejich vžitosti.

Pokusil jsem se získat orientační přehled o vžitosti některých slov representujících typy, jež nás zajímají, a to tímto způsobem: Sedmi pokusným osobám, naprosto nepoučeným o účelu pokusu, všem vyhovujícím požadavkům kladeným na uživatele spisovného jazyka, z nichž tři (A nar. 1924, B nar. 1902, C nar. 1884) měly středoškolské nebo odborné vzdělání nefilologické, další tři (D nar. 1897, E nar. 1937, F nar. 1928), alespoň částečné vzdělání vysokoškolské, třebas nikoli speciálně filologické, osoba G (nar. 1903) pak vysokoškolské vzdělání filologické, avšak nebohemistické, jsem předčítal řadu slov různého stupně vžitosti, mezi nimi některá s hláskou f, promíšená jinými slovy, jež byla k zmíněným slovům v jistém vztahu, ať významovém, hláskovém nebo jiném (jak jistě vyplyne z pohledu na seznam slov, uvedených v pořadí, jak byla čtena), která měla odvést pozornost objektů od zkoumaného problému. Pokusná osoba měla okamžitě, nejpozději do dvou vteřin po zaslechnutí slova bez rozmýšlení říci, zda slovo pokládá za původem české (v přehledu označeno +), anebo cizí (označeno –). Výsledky byly tyto:

Slovo   zouvat káva film doufat houf vítat foukat filosofie děkan kněz lev farář firma výfuk kostel garáž přifařit zoufalý fialka

A   + – – + + + + – – + – + – + + – + + –

B   + + – + + + + – + + + + – + + – + + +

C   + – – + + + + – – + + + – + + – + + +

D   + – – + + + + – – – – – – + – – – + –

E   + – – + – + + – – + – + – + + – – + –

F   + – – + + + + – – + + – – + – – + + +

G   + – – + + + – – – – – – – + – – – + –

[270]Při uvedeném pokusu nešlo ovšem o to, zjistit vědomosti pokusných osob o původu slov (v rozhovorech po skončení pokusu v některých případech po úvaze svůj prvý dojem opravovali), nýbrž zachycením jejich okamžité reakce zaznamenat, zda pociťují slovo jako české nebo cizí. Přes relativně malý počet dokladů, z něhož by jistě bylo neúčelné dělat statistiku, mohou nicméně podle mého soudu vyplynout některé dosti důležité závěry. Tak se domnívám, že tu je dosti zřejmě vidět, že některá původem cizí slova, jejichž stupeň vžitosti je značný a jejichž hláskový sklad (kromě f) odpovídá hláskovému skladu slov českých, jsou pociťována většinou jako domácí, zejména u oněch uživatelů spisovného jazyka, jimž se nedostalo podrobnějšího poučení o vývoji jazyka (a tedy přímo nevědí, že je slovo původem cizí). Pro ty jsou tedy slova typu houf, farář, přifařit slovy domácími, kolísají — jistě z různých příčin — u slova fialka nebo lev (ovšem i káva a — celkem proti očekávání — i u slova děkan), avšak nesporně za cizí pokládají slova jako film, filosofie (stejně jako např. garáž). U ostatních osob, které získaly o historii jazyka soustavnější a hlubší poučení, je při sporných slovech jasnější vědomí jejich cizího původu, přesto i u nich zaznamenáváme kolísání, např. u. slova houf, farář, přifařit (zde však podobně jako u fialka, ale i lev nebo kostel). Nesporně zde znalosti v značnější míře korigují jejich jazykové povědomí.[12]

c) Pokusili jsme se ukázat, že v současné češtině existuje celá řada slov, která jsou domácí nebo jež se jako domácí a neexpresivní pociťují, v nichž se vyskytuje hláska f, a to zcela nesporně uprostřed slov (např. doufat, zoufat, zoufalý, výfuk atd.), s určitými výhradami i na počátku (např. foukač, farář apod.), event. i na konci, kde f není pociťováno jako realisace hlásky v (např. houf).

Od doby, kdy můžeme v češtině předpokládat paralelní výskyt retozubného f a rovněž retozubného v, tedy obou úžinových retozubných souhlásek,[13] lišících se jediným znakem, jenž je u analogických dvojic fonémů téhož jazyka (p : b, t : d, s : z atd.) vlastností relevantní, totiž znělostí, musíme se ptát, zda jsou obě hlásky v protikladu dvou fonémů nebo zda jsou pouze fonetickými variantami fonému jediného.

Domnívám se — a to, ať pro určení fonému použijeme kterýchkoli z uznávaných kritérií[14] —, že odpověď na tuto otázku je nesporná. Obě hlásky, vyznačující se shodným úhrnem relevantních vlastností (ovšem kromě znělosti), by byly po mém soudu realisacemi dvou různých fonémů již tehdy, jestliže by v jazyce existovala jediná dvojice slov, jež by byla navzájem odlišována pouze těmito dvěma hláskami. Takovou je např. dvojice zoufat — zouvat. Jde v obou případech o slova domácí, relativně velmi stará, z nichž prvé (zúfati) přichází v památkách od XIV. století, druhé ojediněle od XV. století,[15] tedy již v době, kdy artikulační rozdíl obou hlásek ještě byl pravděpodobně větší než v současnosti.

K této dvojici pak přibyly další, jak byla postupně odvozována slova od základů přejatých slov nebo slov původu onomatopoického, jejichž cizost byla již nesporně oslabována, jak jsme se zmínili výše. Tak vytvořením slov jako přifařit (popř. odvozenin přifařený, event. vyfařit atd.), jež se objevují v prvé polovici minulého století (podle materiálu ÚJČ ČSAV u V. Dundra 1838, K. V. Zapa [271]1848), od osmdesátých let jsou v běžném užívání jak v původním významu hlavně v pracích historických, tak v přeneseném i jinde, a to až podnes, vzniká dvojice přifařit — přivařit a dvojice analogické. Bylo by možno uvádět i další dvojice, u nichž by bylo možno diskutovat buď o tom, není-li příklad příliš uměle vykonstruován (nadoufá se — nadouvá se), nebo jsou-li oba členy srovnávaných dvojic zcela prosty rysů cizosti (fenku — venku, farský — varský, farní — varní) nebo expresivnosti (frčí — vrčí, frká — vrká). To však by byly po mém soudu námitky jen podružné, neoslabující důvody uvedené výše.

Soudím tedy, že hlásku f je třeba v současné češtině pokládat za samostatný foném, a to i tehdy, kdybychom jeho fonemickou platnost omezili na jedinou posici, a to vnitroslovní, intervokalickou.[16]

3. Nevyčerpali jsme dosud všechny námitky proti uznání f jakožto plnoprávného fonému v češtině. Je třeba, abychom si povšimli, jak závažná je pro naši otázku námitka, že korelativní poměr hlásek f a v je neúplný, a v jaké míře tento fakt ovlivňuje místo obou hlásek v českém konsonantickém systému.

Je nesporné, že korelace znělosti je nejvýraznějším rysem českého souhláskového systému. Současně je však známo, že ne všechny české souhláskové fonémy — o tzv. souhláskách jedinečných ovšem nemluvě — se této korelace účastní ve stejné míře a v stejném stupni. Za znělostní korelační páry, pro češtinu vzájemným vztahem a využitím obou párových fonémů typické, je možno beze sporu pokládat páry p : b, t : d, ť : ď, s : z, š : ž, kdežto v dalších případech jsou vzájemné vztahy v některých ohledech od tohoto základního typu odchylné, takže může být sporné, které z dalších souhláskových dvojic lze pokládat za znělostní korelační páry a které nikoli.

a) Pokusíme se zde ve stručnosti přehlédnout, jaké jsou hlavní rysy, které určují úplnost nebo neúplnost znělostního korelativního vztahu v češtině. Přitom ve výchozím přehledu nebudeme prozatím dbát na to, zda oba členy dvojic souhlásek vyznačujících se stejnými (resp. u ch : h analogickými) fonetickými rysy, jsou samostatnými fonémy nebo variantami fonému téhož.

Ve svém přehledu uvedeme ve skupině A svrchu zmíněné dvojice s nesporným úplným korelativním vztahem, sub B dvojici ch-h, jako C f-v, pod D hlásky k-g, jako E neznělé ř — znělé ř, pod F afrikáty c, č se znělými variantami (tedy c-ʒ, č-ǯ), konečně sub G souhlásky jedinečné (m, n, ň, l, r, j), které v češtině nemají neznělého protějšku ani jako varianty.

Pro tyto kategorie vysledujeme, jaká je co do znělosti podoba souhlásek v slově,[17] a to I. v sou[272]sedství samohlásek a jedinečných souhlásek 1. na počátku slova, 2. uprostřed, 3. na konci, poté II. v sousedství souhlásek párových, a to a1. před neznělou, a2. před znělou, b1. po neznělé, b2. po znělé.

Pokusím se uvést pro každou kategorii — a to pro úplnost i tam, kde jde o vztah naprosto zřejmý — ilustrační materiál, pokud možno takový, kde se slova v dvojicích liší pouze příslušnými hláskami, není-li takový materiál k disposici, tedy doklady, v nichž jsou příslušné konsonanty v analogických posicích. V hranatých závorkách [ ] uvádím doklady, jež jsou nesporně cizího nebo zvukomalebného původu a jako takové se v současné spisovné češtině pociťují, v závorkách kulatých () doklady, v nichž cizí (nebo zvukomalebný) původ je oslaben a mnohdy se již vůbec necítí. Nula vyjadřuje nepřítomnost dokladu na příslušný jev. Kde neexistuje ani fonetická možnost druhého případu, je uváděn pouze doklad jediný (právě tak tam, kde by bylo možno uvést jen doklad velmi uměle vykonstruovaný složením z cizího základu a prakticky se v jazyce nevyskytující). Jako prvé jsou uvedeny doklady na neznělou, jako druhé doklady na znělou souhlásku:

I1. A) pere — bere, ten — den, tělo — dělo, sebe — zebe, šil — žil; prát — brát, tlí — dlí, Ø — Ø, směna — změna, šnečka (gen. sg.) — žnečka; B) chodí — hodí; chladí — hladí; C) (farský) — varský; [frkat] — [vrkat]; D) káže — [gáže]; král — [grál]; E) řada; řve; F) co — Ø, čemu — [džemu]; clona — Ø, člen — Ø; G) má, náš, nikdo, lán, rána, já; mne, ponrava, Ø, lne, rmoutí, jmění.

2. A) tepe — tebe, vata — vada, vatě — vadě, vosu — vozu, tuší — tuží; B) tucha — tuha; C) zoufá — zouvá; D) léky — [légy]; E) moře; F) něco — Ø, něčí — Ø; G) nemá, seno, voní, malý, starý, bojí.

3. A) lep — leb, let — led, zeť — zeď, ves — vez, tuš — tuž; B) duch — duh; C) (houf) — lev; D) lék — [lég]; E) vař; F) nic, nič; G) dům, ven, kůň, kůl, var, můj.

IIa1. A) optá — obtah, větší — mladší, laťka — loďka, spád — zpátky, ašský — pražský; B) lechtá — nehty; C) Ø — vtip; D) který — [haagský]; E) pekařství; F) ctí, čte; G) mastí, menší, plzeňský, lsti, rty, jsem.

a2. A) Ø — bdí, setba — dbalý, Ø — Ø, prosba — hrozba; věštba — dlažba; B) Ø — hbitý; C) Ø — vděk; D) kdo — [gbelský]; E) hřbet; F) leckdo, léčba (džbán)[18]; G) mzda, honba, Ø, lze, rdí, jho.

b1. A) spor — sbor, stočit — sdostatek, stěží — sdělit, světský — Ø, větší — sžíravý; |B) scházeti — shora / sházeti; C) (sfouknout) — svinout; D) skok — [sgrafito]; E) tři, F) scelit, sčítat; G) směna, snad, snědý, sladký, srázný, sjezd.

b2. A) zpívá — zbývá, obtah — obden, ztížiti — zdířka, podsypati — podzim, rozšířit — rozžehnout; B) odcházet — odházet; C) (odfouknout) — odvanout; D) zkazka — [zgalvanisovat]; E) dři; F) zcela, zčernat; G) změna, znát, zničit, zlomit, zrádný, zjev.

Následující přehled nám schematicky, avšak názorněji ukáže, v kterých posicích mají souhlásky podobu neznělou (N), v kterých znělou (Z), a to existují-li v nich paralelně vedle sebe a uchovávají-li zde schopnost odlišovat slova (||), nebo splynou-li a tuto schopnost nemají (—). (Ostatní označení jsou ve shodě s předchozím přehledem dokladů; navíc užívám zkratek: V — vokál, J — jedinečná souhláska, P — párová souhl.)

[273]	I. v sousedství V a J			II. v sousedství P
	1. počátek	2. střed	3. konec	a1.	a2.	b1.	b2.
A p : b atd.	N || Z	N || Z	N — N	N — N	Z — Z	N || Z	N || Z
B ch : h	N || Z	N || Z	N — N	N — N	Ø — Z	N || Z/N	N || Z
C f : v	(N) || Z	N || Z	(N) — N	Ø — N	Ø —Z	(N) || Z	(N) || Z
D k : g	N || [Z]	N || [Z]	N — [N]	N — [N]	Z — [Z]	N || [Z]	N || [Z]
E ř	Z	Z	N	N	Z	N	Z
F afrikáty	N || [Z]	N	N	N — Ø	Z — Ø	N	N
G jedinečné	Z	Z	Z	Z	Z	Z	Z

Z tohoto přehledu vyplývá, jak se domnívám, velmi jasně několik závěrů. Především je zřejmé, že se vzhledem k znělosti vyhraňují v češtině především dvě skupiny souhlásek, representované naší skupinou G (jedinečné) a A (vlastní párové souhlásky); ostatní skupiny představují spíše typ representovaný skupinou A, avšak v různém stupni důslednosti v uplatnění jejích vztahů.

Nejblíže skupině A je skupina B (ch : h). Je zřejmé, že obě hlásky representují dva různé fonémy. Nejpodstatnější odchylkou od skupiny A není absence původního ch před znělou souhláskou (IIa2), daleko spíše možnost výskytu progresivního i regresivního typu asimilace h (známý typ shoda — IIb1).

Na prvý pohled by se zdálo, že typu A se dále nejspíše blíží typ D (k : g). Avšak protiklad neznělé a znělé, uplatňující se sice ve všech posicích jako ve skupině A a rovněž v analogických posicích rušený, je podmíněn jedině výskytem souhlásky g v slovech cizího původu. Nelze jej tedy podle tradičních fonologických hledisek posuzovat jako protiklad dvou fonémů.

Naproti tomu ve skupině C, zahrnující souhlásky f a v, které nás tu zajímají především, nenacházíme sice původní f vůbec v posicích IIa1 a IIa2, ve všech ostatních polohách se však obě hlásky vyskytují ve vztazích analogických vztahům ve skupině A, a to naprosto shodném v poloze I2, v ostatních s výhradami, uvedenými v této stati v oddílu 2a—c (s. 268n.).

Ostatní dvě skupiny, E a F, ukazují mnohem volnější vztah k skupině A a již z tohoto přehledu jasně vyplývá, že poměr znělé k neznělé je tu pouze poměrem dvou kontextem podmíněných variant jediného fonému.

b) Aby byl pohled na vztah znělých a neznělých souhlásek v češtině co nejúplnější, pokusíme se zachytit ještě ve velmi stručném přehledu aktivní asimilační schopnost jednotlivých souhlásek. V přehledu III uvedeme sub 1 přehled schopnosti neznělých i znělých souhlásek přizpůsobovat sobě co do znělosti souhlásky předcházející v témž slově. Sub 2 si povšimneme, zda jsou souhlásky znělé na počátku slov při zcela plynulé výslovnosti schopny asimilovat koncovou neznělou [274]souhlásku slova předcházejícího, a to a) jestliže předcházejí před jinou hláskou, než párovou znělou, b) předcházejí-li před znělou párovou souhláskou.[19]

Příklady: III 1. A) zpívá — sbor, obtah — sdostatek, ztížit — sdělit, rozsázet — Ø, rozšířit — sžít; B) odchází — shoda; C) (odfouknout) — otvor;[20] D) zkazka — [sgrafito]; E) tři — dři; F) ježci, ježčí; G) tma, snadný, snímá, sladký, tráva, sjezd.

III 2a. A) les byl, zas doma, uchop dítě, náš závod, zas žije; B) zas hodil; C) tak vidíš; D) [zas gumuje]; E) les řídne; F) Ø; G) pes má, zas nese, zas nic, tak líně, tak rychle, zas já.

III 2b. A) pes bdí, zas dbá, Ø, kup zbytek, zas ždímá; B) skoč hbitě; C) tak vděčně; D) [znáš Gbely]; E) pes řve, F) Ø, (kup džbán); G) tak mdlý, Ø, Ø, zas lže, pes rdousí, zas jde.

V schematickém přehledu, který nyní uvedeme, označíme schopnost asimilovat předcházející souhlásku (+), popř. neschopnost této asimilace (–). Pokud jde o mezislovnou asimilaci, upozornil P. Zima ve své rukopisné práci,[21] že nelze pokládat mezislovnou asimilaci za zdaleka tak pravidelnou jako asimilaci uvnitř slova, neboť závisí mnohem více na řadě jiných, zejména modulačních faktorů (zvl. na tempu).

I když asimilační znělostní mezistupeň (tj. slabší znělost asimilované souhlásky), s nímž pracuje Zima, budeme zde pokládat ve zjednodušeném přehledu, který vychází jednak ze statistik Zimových, jednak z vlastních výzkumů, za odstín znělosti, vyplyne pro některé posice zřejmé kolísání, které v tabulce označíme paralelním uvedením obou znaků (bez dělícího nebo spojovacího znaménka), mírnou převahu pak uvedením druhého znaku v závorce. Je-li při plynulé výslovnosti jasná převaha jednoho typu, uvádíme ovšem pouze odpovídající znak jeden.

III	1. V slově	2. Mezi slovy
		a. před V, J	b. před Z
A	+ / +	+	+
B	+ / + –	+	+
C	(+) / –	–	+
D	+ / [+]	[+ (–)]	[+]
E	–	+	+
F	+ / Ø	Ø	[+]
G	–	–	+ (–)

Z přehledu vyplývá po mém soudu jasně, že pokud jde o aktivní asimilační schopnost, přidružuje se skupina C, přesněji řečeno souhláska v, nejblíže k hláskám skupiny G, jedinečným, že však ani v tomto ohledu nejsou skupiny ostatní (ani B, tj. ch : h) zcela ve shodě se skupinou A.

*

[275]Závěrem můžeme shrnout asi takto:

Souhlásky f a v jsou v současné spisovné češtině samostatnými fonémy, neboť obě vyhovují všem požadavkům pro určování fonému a jsou schopny minimálně v jedné posici (vnitroslovné, intervokalické), podle našeho přesvědčení však i jinde, kde je zachován protiklad párových znělých a neznělých, sloužit jako prostředek rozlišení významu slov.

Obě souhlásky se účastní znělostní korelace, avšak jejich vzájemný korelativní vztah, byť analogický vztahu souhlásek p : b, t : d, ť : ď, s : z, š : ž i ch : h je v určitých ohledech omezen. Podobně, byť v menší míře, je však omezen i vztah fonémů ch : h. To však je nikterak nezbavuje jejich fonémické platnosti, neboť účast na korelaci není rozhodující pro hodnocení hlásky jakožto fonému. (Souhlásky k a g se chovají ve všech rozhodujících posicích shodně se souhláskami naší skupiny A, a přece nelze g podle tradičních hledisek hodnotit jako samostatný foném, neboť nevyhovuje jedné z rozhodujících podmínek na foném kladených, nevyskytuje se totiž v domácích slovech.)

Domnívám se, že páry fonémů uvedené u nás sub A je třeba pokládat za jádro znělostní korelace, páry B (ch : h) a C (f : v) se k ní okrajově připojují. Ostatní souhlásky a jejich varianty uvedené sub D až F do určité míry jen obrážejí její vztahy. Souhlásky jedinečné (G) leží mimo její hranice.

Není bez zajímavosti, že souhlásky, tvořící jádro tohoto dílčího systému, setrvávají zhruba v týchž vztazích již velmi dlouhou dobu, jen s velmi malými obměnami v podstatě již od doby pračeské, ovšem s rozvinutím nových vztahů po zániku jerů a vzniku znělostní asimilace. Hlásky, které toto jádro netvoří a jejichž vztahy jsou ve větší nebo menší míře odchylné od právě zmíněných (např. h, f, resp. i v, ale i ř), vyvinuly se v době relativně pozdější. Avšak ani staletí, po která i ony v jazyce v podobě zhruba shodné s dnešní již existují, popř. i fungují jako fonémy, nestačila mnohdy plně překlenout rozdíly mezi vztahy k jejich „novým“ protějškům a vztahy mezi „starými“ fonémy. Třebaže nemáme k tomuto účelu dostatečně fonologicky diferencované statistiky (rozlišující např., kde jde o foném v základní podobě a kde o výsledek neutralisace), i z podrobných hláskových statistik V. Mazlové[22] vyplývá odchylný kvantitativní poměr mezi f a v (7 : 39) ve srovnání s poměrem ostatních neznělých a znělých souhlásek, u nichž je jasná převaha neznělých. Okolnost, že opačný, třebas nikoli tak výrazný poměr je i mezi ch a h (14 : 16), ukazuje opět na okrajové místo těchto dvojic, nemůže však nikterak omezit platnost jejich členů jako fonémů současné spisovné češtiny.

 

R é s u m é

ZUM TSCHECHISCHEN KONSONANTENSYSTEM

Dem Konsonanten f wird im Tschechischen öfters sein Phonemwert abgestritten, da seine Opposition in den Wörtern mit einer intelektuellen Bedeutung als Zug ihres fremden Ursprungs oder einer gewissen Expressivität aufgefasst werden kann und da ausserdem dieser Konsonant das Korrelationsverhältnis zum Phonem v vermisst.[1] Der vorliegende Aufsatz will diese Behauptungen überprüfen.

[276]1. Das tschechische f gehört nicht zu den vom Gemeinslawischen geerbten Konsonanten. Im Alttschechischen kommt es einerseits in einigen onomatopoetischen, andererseits in mehreren in das Tschechische aus fremden Sprachen übernommenen Wörtern vor Ausserdem entwickelte sich dieser Laut — u. zw. erst nach dem Verschwinden der reduzierten Vokale (ь, ъ) — durch Assimilation der Gruppe — pъv — in dem Zeitwort *upъvati > úfati und dessen Ableitungen. Auf den phonetischen (artikulatorischen) Charakter dieses Lautes und auf das Problem, ob er in allen diesen Fällen auf dieselbe (d. h. als labiodentale, bzw. bilabiale stimmlose Frikative) oder auf verschiedene Weise (d. h. in einigen Fällen vielleicht als labiale Affrikate) artikuliert wurde, bzw. auf welche Art er dann zum einheitlichen Laut des Neutschechischen geworden ist, ist es aus der Graphik der alttschechischen schriftlichen Denkmäler heutzutage schwer zu schliessen. (Die Spuren der möglichen graphischen Differenzierung in der AlxB und AlxBM sind nämlich vereinzelt.)

Jedenfalls kann man annehmen, dass der Konsonant f im Alttschechischen des XIV. Jhts und wahrscheinlich auch später noch nicht als Phonem aufgefasst werden kann. Unserer Ansicht nach kam er in jener Zeit nicht einmal als kombinatorische Variante des Phonems v vor (der sich aller Wahrscheinlichkeit nach als bilabialer stimmhafter Reibelaut realisierte und zu den unpaarigen Konsonanten gehörte).

2. Im gegenwärtigen Tschechischen sind die Konsonanten f und v als selbstständige Phoneme zu beurteilen, denn sie entsprechen allen auf Grund der Regeln für Bestimmung der Phoneme gestellten Anforderungen.[2]

Der Konsonant f kommt zwar sehr oft in Wörtern onomatopoetischen Ursprungs vor, jedoch von diesen wurden manchmal neue Wörter abgeleitet, in denen jener Ursprung kaum oder überhaupt nicht mehr bemerkbar ist (z. B. von foukat — blasen: výfuk — Auspuff, výfukový plyn — Abgas, foukač — Glasbläser usw.). Auch in manchen von den Fremdwörtern abgeleiteten Wörtern wird die fremde Herkunft nicht mehr oder fast nicht mehr empfunden (z. B. přifařit, přifařený — einpfarren, eingepfarrt, aber auch zugeteilt, von fara — Pfarre u. ä.). Ausserdem wurden von dem Zeitwort úfati neue Wörter gebildet.

Wenn also im Tschechischen der Gegenwart solche Wortpaare vorkommen, die als einheimische Wörter aufgefasst werden und deren Glieder bloss durch die Konsonanten f und v, nur durch Stimmhaftigkeit verschieden, unterschieden werden (z. B. zoufat — verzweifeln: zouvat — Schuhe ausziehen, přifařit — einpfarren: přivařit — hinzukochen, anschweissen; bzw. fenku — Akk. sg. die Hündin: venku — draussen usw.), so sind diese beiden Laute als Realisierung zweier verschiedener Phoneme zu betrachten.

3. Beide Konsonanten nehmen an der Stimmhaftigkeitskorrelation teil, doch ihr gegenseitiges Verhältnis, obwohl es den Beziehungen zwischen den tschechischen paarigen Phonemen p:b, t:d, ť:ď, s:z, š:ž, bzw auch ch:h analog ist, ist in gewisser Hinsicht beschränkt. Eine ähnliche, obwohl kleinere Beschränkung weist aber auch das Verhältnis des Phoneme ch:h auf.[3] Diese Tatsache kann jedoch ihrer Beurteilung als Phoneme nicht im Wege stehen, denn die Beteiligung oder [277]Nichtbeteiligung an einer Korrelation ist für die Beurteilung der Laute als Realisierung eines oder zweier Phoneme nicht entscheidend.

Die Korrelationspaare p:b, t:d, ť:ď, s:z, š:ž bilden den Kern der Stimmbeteiligungskorrelation im Tschechischen, die Phonempaare ch:h und f:v schliessen sich dieser Korrelation mehr oder weniger eng an. Die übrigen tschechischen Konsonanten (ausser den unpaarigen m, n, ň, l, r, j) spiegeln im Verhältnis ihrer Varianten nur gewissermassen die Beziehungen des Systems der Stimmbeteiligungskorrelation wider.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 265-277

Předchozí Jan Chloupek: Pořádek slov v nářečí, zvláště východomoravském

Následující František Kopečný: Ještě k opisnému préteritu v češtině (Odpověď akademiku Trávníčkovi)