Pořádek slov v nářečí, zvláště východomoravském

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

Порядок слов в диалекте, в частности в восточномораском / L’ordre des mots dans les dialectes, en particulier dans celui de la Moravie de l’Est

Článek není příspěvkem k teorii pořádku slov: vychází z běžných názorů na pořádek slov, jak je uvádějí naše dnešní mluvnice. (Stručný, ale výstižný přehled vývoje názorů na slovosled podává nejnověji Jan Firbas v úvodu k stati Some Thoughts on the Function of Word-Order in Old English and Modern English, Sborník fil. fak., Brno 1957, A 5, s. 72—75. V jeho stati jsou odkazy na bohatou literaturu.) Článek se pokouší ukázat dva specifické rysy — a to velmi markantní —, kterými se liší pořádek slov v nářečí od pořádku slov ve spisovném jazyce. Existují ovšem ještě další charakteristické rysy nářečního slovosledu, např. to, že je nezřídka výrazem citového zabarvení projevů; v té věci se však nářeční slovosled liší od spisovného jen kvantitou případů.

[261]Naše dialektologie, pokud je mi známo, dosud se otázkami slovosledu soustavně nezabývala.[1] Tento příspěvek čerpá ze syntaktického průzkumu 190 obcí východomoravské nářeční oblasti. Doklady uvádím ve výběru a s přesnou lokalizací. Protože zkoumanou oblastí probíhá izoglosa i-y/i a hranice výskytu palatalizovaných retnic, není fonetická podoba příkladů jednotná.

1. Aby mohl mluvčí při tvoření věty, základní jednotky jazykového projevu, vycházet ze známého a směřovat k neznámému, je zapotřebí, aby znal perspektivu celé věty dříve, než větu vysloví. Tak se to běžně děje ve spisovných projevech, ať už psaných, nebo — ovšem ne ve stejné míře — i mluvených. Dovednost, s jakou umí uživatel spisovného jazyka usouvztažnit jednotlivé části věty ve větný celek, a pohotovost, s jakou své myšlenky umí vyslovit, nazýváme obyčejně uměním dobře formulovat, schopností dobře psát a mluvit.

Není to náhoda, že se obyčejně nemluví o formulační dovednosti u příslušníků lidového nářečí: na vesnici se obvykle jen ví, že ten nebo onen občan „toho namluví“ více, jiný méně. Sebevětší umění vypravěčské stojí jen na okraji zájmu vesničanů, není vůbec rozhodující pro postavení jeho nositele ve vesnickém kolektivu, pokud ovšem není jinak znám svou chytrostí, zkušeností, veselou povahou atp. Lidé jazyka užívají, ale nemluví o tom, jak ho užívají (kromě ojedinělých postřehů z lexikální oblasti). Jaké jsou příčiny toho, že je pojem „schopnost vhodně formulovat“ mezi příslušníky lidového nářečí téměř neznám? Souvisí to tuším s tím, že nářeční promluvy jsou svázány těsně s bezprostřední skutečností: mluvčí své věty neformuluje předem, nýbrž řadí jednu část věty za druhou, polovětný útvar za větu a jednu větu za druhou tak, jak se mu vybavují myšlenky odrážející aktuální skutečnost. Ani nářeční projev, který podle dodatečného rozboru badatele vyjadřuje složitější myšlenku s různými závislostmi, nemusil být jako takový zamýšlen, nýbrž mluvčí mohl klást jeho části prostě vedle sebe jen se zřením k aktuální důležitosti dějů nebo jevů, kterých se týkají, tj. k jejich posloupnosti.

Z toho ovšem nelze vyvodit závěr, že nářeční mluvčí nemají formulační schopnosti. Při styku s nimi se můžeme snadno přesvědčit o jejich výmluvnosti a vypravěčském talentu. I v nářečí se tedy vyskytují jazykové projevy promyšlené a pečlivě formulované; pořádek slov se pak v takových promluvách řídí týmiž zásadami, podle kterých se děje kontextová (obsahová, významová, „aktuální“) výstavba věty v projevech spisovných. Jádro výpovědi stává tu obyčejně na konci věty, např.:

jeden chodíł, menováł se Mikulík, a on býł slepý, víte, a on choďíł z harmonigú, a on choďíváváł kamsi na Paďelkoch, gde se ide do Zlína, toš tam si našél galánku, a on choďíváváł za tú galánkú dycky večér … (Kostelec u Gottw.).

[262]Při subjektivním, citovém slovosledu stává jádro výpovědi na prvním místě ve větě:

była tady kolera, była! nejaký Aušpidz dochtor z Holešova sem jezďíváł, a toš tá kolera, tu byla … Kostelec u Gottw.);

a on choďíváł za tú galánkú dycky večér a potm’éł sám, víte, a slepý býł, ai se holíváł sám! (Kostelec u Gottw.).

Zcela jinak se nám naproti tomu jeví pořádek slov v jazykových projevech vázaných na bezprostřední skutečnost, při aktuálních reakcích na rozmanité vnější podněty. Jádro výpovědi tu bývá buď na začátku věty, nebo uprostřed, aniž jde o projev citově zabarvený:

králíkom idu na trávu (Slavkov); na nohy já sa nesťežuju (Lipina); vidły si pichła do nohy (Drnovice); střechy stavili chłapi (Fryšták); přesiłovaňí sú žáci (Ned. Lhota); neskoré było vesno velice (Drnovice); máło vłóňí pršało (Bojkovice); čerstvo metl sňech (Pitín);

donésł sa škopeg do izby (Kašava); a ze říky, s teho Chvalčofska, ten revírňíg mładý tam choďíł za ňú (Rusava); mívały zeliny báby (Drnovice); młaďí ludé, neska sú páňi ludé (Hostětín); pola tam máło je (Křekov); nesm’éł mu ovóňad dad vody (Jasenná); a fčíl by to nejedli páňi (Újezd).

Středové postavení jádra výpovědi způsobují často slova citové povahy (šag, vyjádření zájmena 1. os.): a šag neprodajú velice (Újezd); já fúrt kopu ešče (Hostětín).

Z možnosti počátkového a středového postavení jádra výpovědi vyplývá, že se mluvčí snaží vyslovit nejzávažnější část věty co nejdříve a zbytek věty už jen jaksi dodává. Toto additivní (dodatkové) připojování větných členů, charakteristický to rys nářečního slovosledu, projevuje se někdy též kladením přívlastku (nezdůrazněného) za jméno:

seďéł na takovém šimłovi p’ekném Vítová; nechoťte tam bes kvera nabitého (Kašava); krmíja to jag ďiťa malunké (Luhačovice); čuju řeč nejakú f sále (Loučka); prám sa stavila škoła druhá (Lidečko); a toz zme m’eli s Podhraďí zedňíky dva (Hor. Lideč); f takovém dĺhém hrnci kamenném (Kašava); dobytkem sem to svóím zavés (Zděchov); f tychto mlýnoγ obyčajných sa mléłávało (Tichov).

Na dodatečné doplnění přívlastku může ukazovat také opakování předložek u shodného přívlastku (pokud v těchto případech neběží prostě o strukturní archaismus, s dnešním kontextovým členěním nesouvisící):

na ňho na samého (Študlov); z ďeťima ze třema (Kašava); k staveňú ke Gerychovém (ke Gerichovu stavení) (Zlámanec); chťéł m’et svúj domek, co by nemoséł choďiť po bytoch po cuzích (Liptál); přišéł do m’esta do velikého (Val. Příkazy).

Podobně jako se klade ke jménu postpozitivně přívlastek, může být k nářeční větě dodatkově připojen každý větný člen jako relativně samostatný větný komponent, např.:

na vozi jezďíváł do Peštu, na múku (Drnovice) — příslovečné určení; toš to mosí byt aj dva m’esíce dobře, na téj rosi (Újezd) — příslovečné určení; ten ležáł na papučách, natahnutý (Rusava) — doplněk; to było zďené, postavené [vlastně: to bylo postaveno zděné] (Rusava) — jmenný základ přísudku.

Mezi těmito typy, které nejsou v mluvené řeči žádnou vzácností, lze za gramatikalizovaný typ považovat jedině additivní shodný přívlastek, protože ztratil svou původní relativní samostatnost ve větě a přimkl se těsně ke jménu, které rozvíjí. [263](V ostatních shora uvedených případech si dodatková „část věty“ zachovává značný díl své původní větné platnosti.)

Jiným projevem snahy vyjádřit nejprve závažné části věty a ostatní části uvést až dodatkově je odsouvání významově oslabených (gramatických, formálních) částí ke konci věty:

to uďełali ste (Újezd); modz nevyďełáł ste! (Kašava); tak sa natahali zme (Podkop. Lhota); to postavili zme fšecko si s toho (Lhota u Gottw.); on poklúzá fšecko si (Lukov); potem zme to spravili si (Vizovice); potem tú chałúpku kúpíł si (Mirošov); každý kúpíł víte si uš cukrového (Držková); leťeła sem chiťid ju si (Nevšová).

Lze tedy mít za to, ža princip dodatkového řazení větných členů má pro pořádek slov v nářečí, jazykovém útvaru povýtce mluveném, nemalý význam. Obráží se v něm starší způsob vyjadřování myšlenek, totiž postupné řazení myšlenek a vybavujících se pojmů. Závažné části věty se podle tohoto principu posouvají co nejvíce k začátku věty. Dnešní stav nářečí tak přináší přímou paralelu k tomu, co se předpokládá pro starší období jazyka,[2] kdy ještě neexistovala dlouhověká tradice vytříbeného kulturního (psaného) jazyka. A konečně můžeme dále předpokládat, že se princip dodatkového připojování větných členů uplatňuje ve všech našich nářečích, pokud se zachovala v tradiční, neporušené podobě. Slovoslednému principu dodatkového připojování větných členů odpovídá větosledný princip postupného řazení jedné věty za druhou v souvětí.

2. Shody mezi nářečím — v našem případě východomoravským — a spisovným jazykem jsou dány už tím, že oba tyto systémové útvary příslušejí k českému národnímu jazyku. Shody lze pozorovat i v působení gramatického principu slovosledného, to znamená, že se v nářečí uplatňuje stejná tendence vyhradit některým větným členům pevné místo ve větě, jaká působí v jazyce spisovném; tak např. přívlastek stává i ve východomoravských nářečích obyčejně před svým jménem.

Rozdíly mezi nářečím a spisovným jazykem jsou dány vlastními, specifickými vývojovými tendencemi toho nebo onoho jazykového útvaru. Např. archaičnost nářečí se projeví i v působení gramatického principu slovosledného: ten totiž zachovává v nářečí zbytky staré stavby věty.

Tak ve východomoravských nářečích, z hlediska vývoje národního jazyka nářečí okrajových, je postavení infinitivu neklamným svědectvím jeho původní příslovečné funkce zřetelové nebo účelové. Infinitiv proto stává zpravidla nikoli hned za určitým slovesem (na rozdíl od postavení infinitivu v dnešní spisovné češtině), ale za prvním rozvíjejícím členem určitého slovesa, často na konci věty.

Příklady infinitivu ve významu účelovém: to ím dávali tem ďeckom cucat (Lůžkovice); tos sa dali do ňiγ bid ich (Zlámanec); enom číhajú živobytí získat (Lhotsko); dostáł deseď v’eder páliť si pro svú potřebu (Val. Polanka); idú viďím s taškama nakúpit (Kudlov); posłali mňe do młína — mlet (Zlámanec); najál tesaře — dřevo rúbat (Rokytnice).

Infinitiv ve významu zřetelovém: do kostela je radozď ít (Vlachovice); nechajte náz na chvilečku s týma Morafkami promłuvit (Tichov); bál sa téj roďini velikéj viživovat [genitiv!] (Kněžpole); zešły by sa tu rúry dať (Lhota u Vsetína); ešče majú na mňeřicu řepi — rit (Mistřice); zemňákú je tadi moc — kopat (Nedašova Lhota); chleba sa vzało kúseg — zajest (Držková). (O původní větné samostatnosti infinitivu svědčí v některých z uvedených případů i krátká pauza před ním.)

[264]V důsledku původní větné samostatnosti infinitivu stojí příklonky sa, si na něm závislé nejčastěji za infinitivem: ai nás tam vołali vifotografovat sa (Pohořelice); já sebú mosím praščit vidíchat sa (Jarošov); dávali to na drva visúšat sa (Podolí); šli na pole podívat sa (Hor. Lhota); bjež honem poďívat sa co (Hostětín); šli ptat si słužbu (Drnovice); fčíl peňez nebiło kúpit si (Brumov); ťi ešče přídú — poďívat sa (Jasenná).

Podle těchto případů je infinitiv velmi často na konci věty i po slovesech moset, moct, nechat, dat, mňet apod.: mosíš to opatrno užívat (Hrobice); já sem vám nemohła obut se (Karlovice); nechali sa ot krávi pokopat (Těšov); nedało mu ten potúček přéít (Podkop. Lhota); nem’éł roby od’behnúť (Zděchov).

Výrazným archaismem je i postavení shodného přívlastku substantivního za jménem, např.:

do října mňesíca; Knotek kmotr; Moščeg Boháč (přezdívka); Václavek kupec; Ondra kovář; múj staříg neboščíg řezáł na kátře (Lhota u Vsetína); Bartoňíka sedláka škareďe vypořádali (Pohořelice).[3]

Shrnutí. Pořádek slov v nářečí je podmíněn kontextovým členěním jen zřídka, a to při klidném vypravování, při promyšlené perspektivě vět. Jinak využívá nářečí raději neslovosledných prostředků kontextového členění větného (intonace, přízvukové linie věty a prvků lexikálních, např. tož, no a na označení začátku promluvy).

Na slovosled nářeční věty má vliv jak tendence vycházet při jazykovém projevu ze známého a směřovat k neznámému (shodná s tendencí v projevech spisovných), tak i tendence vyslovit nejdůležitější slovo věty co nejdříve, aby se tak v jazyce vždy aktuálně odrazil mimojazykový kontext (tendence protikladná projevům spisovným). Méně závažné části věty (často i části formální, gramatické) se v nářečí přesunují ke konci věty jako dodatečná doplnění vět. Nářeční pořádek slov je kompromis mezi těmito dvěma tendencemi; podle intelektuálního zaměření projevu a naopak podle jeho citové bezprostřednosti se slovosledu spisovnému tu blíží, tu se mu vzdaluje. V budoucnu bude třeba věnovat se studiu nářečního pořádku slov zároveň s výzkumem intonační a přízvukové stránky našich dialektů.

Od spisovného jazyka se nářečí liší nejen tím, že jako mluvený jazykový útvar využívá především neslovosledných prostředků kontextového členění, nýbrž i tím, že uchovává archaické slovosledné typy. Oběma těmito rysy je dána svéráznost nářečního pořádku slov vzhledem k pořádku slov ve spisovných projevech.

 

Ukázka nářečního textu

 

Vypráví Anna Pavelková z Újezdu u Vizovic. Přepsáno z magnetofonového záznamu z r. 1957.

Tož jag vám to cosi začnu vykłádat. Tož gde to było prvéj, dyš tento, toš to pamatuju. Sem vám praviła, že — pamatuju to, co zme svíťili takýma svíťidłami. No, no teda nebyło ňičeho aňi petrolinu aňi ňičeho nebyło. A potem — pamatuju, co začáł byt petrolin, toš takýma maličkýma lampičkami, to enom f tomte, co było — tak — do týγ laterňí co sa dává, třeba ve — prvéj sa svíťiło f tom ve chlév’e a toš to zme mívali na stole połožené, tým zme svíťili. Toš potem, aš přišlo uš toto fšecko, tož už je zaséj ináč. A tož bývalo tedy vyprávjali také tag lecico a jak sa žiło.

… A na dřevo je nám také poťíš. To mosíme zbírkat po horách, nemožem dřeva kúpit a šag [265]neprodajú velice. Nó, mosíme to choďit po hałusce zbírat. A toš, tož bývało to — było — prvéj to ťěšký živod býł. Šíjávali zme podešvy, to sem nosiła osndesát párú — aj — aj sto párú tam do Słavičína a toš tak sme sa živořili. Tož máte tak!

 

R é s u m é

ПОРЯДОК СЛОВ В ГОВОРАХ, В ЧАСТНОСТИ, В ВОСТОЧНОМОРАВСКОМ ДИАЛЕКТЕ

Порядок слов в говорах только изредка обусловлен контекстовым членением, и то лишь в случаях спокойного повествования, в перспективе заранее обдуманных фраз. В других же случаях говоры охотнее пользуются другими средствами контекстового фразеологического членения, не относящимися к порядку слов (интонацией, линией фразового ударения и элементами семантической структуры).

В говорях на порядок слов в предложении влияют две различных тенденции. Это, с одной стороны, стремление исходить в высказывании от известного и переходить к неизвестному — в этом стремлении говор и литературный язык совпадают. С другой стороны, это стремление сказать как можно раньше наиболее важное слово предложения и тем самым актуально отразить в языке внеязыковый контекст. В этом отношении говор отличается от литературного языка. Менее существенные части предложения (нередко и части чисто формального, грамматического характера) отодвигаются в говорах к концу предложения в качестве дополнительных (аддитивных) к нему привесков. В общем порядок слов в говорах складывается в результате компромисса между двумя названными тенденциями; в зависимости от интеллектуальной ориентации высказывания или наоборот вследствие его эмоциональной непосредственности порядок слов в говорах то приближается к литературному, то (что бывает чаще) от него удаляется.

От литературного языка говоры отличаются не только тем, что в формах живой речи они прибегают по преимуществу к средствам контекстового членения, не относящимся к порядку слов, но также и тем, что в духе свойственных им закономерностей развития они сохраняют архаические типы порядка слов. Обеими этими чертами определяется своеобразие порядка слов в говорах, по сравнению с порядком их в литературном языке.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 260-265

Předchozí Jaroslav Zima: O expresivitě substantivních deminutiv v češtině

Následující Milan Romportl: K českému souhláskovému systému (Místo souhlásek f a v v soustavě českých konsonantů)