Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O expresivitě substantivních deminutiv v češtině

Jaroslav Zima

[Články]

(pdf)

Об экспрессивности уменьшительных существительных в чешском языке / Sur l’expressivité des noms déminutifs en tchèque

Problematika expresivity slova je v sémantice kapitolou stále otevřenou. Bylo již právem obecně upozorněno, že „nedostatkem naší lexikografické práce je nepropracovanost a neustálenost funkčně vrstevního určení lexikálních jednotek“, a v otázce expresivity zdůrazněno zvláště, že „pro hodnocení užití slova v materiále a v dokladech je třeba také propracovat problematiku expresivního užití slov“ (proloženo mnou).[1] Nelze vskutku se spokojit v oblasti expresivity jenom s kritériem jazykového povědomí, jež obsahuje vždy i faktor subjektivity, třebas obecně chápané, nikoli individuálně pojaté, nýbrž je nutné hledat i objektivní principy, jimiž je možné expresivitu slova stanovit.

Je cílem této stati ukázat, že i v oblasti substantivních deminutiv je možné teoretickou analýzou dostatečně široké materiálové základny dojít k poznání určitých pozitivních jazykových skutečností o expresivitě deminutiv a k objektivnímu poznání podmínek, za nichž vzniká.

Před zkoumáním otázky je třeba si především uvědomit dvojí skutečnost: Expresivní deminutiva jsou dílčím problémem v oblasti inherentní expresivity, tj. takové expresivity, kterou zjišťujeme u lexikálních jednotek i bez kontextu; [255]jejich expresivnost je trvalou součástí[2] jejich významu, souvisí často s jejich podobou hláskovou a velmi často i s typickou podobou tvaroslovnou. Nevzniká tedy teprve změnou významu slova jako expresivita adherentní, zřetelně patrná teprve z určujícího kontextu (např. robota ‚těžká práce‘).[3] Druhá skutečnost, kterou je nutno zdůraznit, je fakt, že v obsáhlé oblasti slov inherentně expresivních tvoří expresivní substantivní deminutiva velkou skupinu slov s expresivitou danou už jejich příponami.

Jazyková oblast expresivních substantivních deminutiv představuje ovšem jazykové skutečnosti tak mnohotvárné, že vždy bude nutné řešit v ní mnohé případy jazykovým povědomím lexikografa. Nicméně lze zjistit určité jazykové principy, které určují expresivitu mnohých substantivních deminutiv s jistotou poměrně značnou.

Chceme-li k jejich stanovení dojít, musíme vycházet z analýzy vztahu mezi slovem základním a jeho deminutivem. Můžeme tedy ponechat mimo rámec úvahy: deminutiva jenom formální, u nichž je sémantický vztah k slovům základním téměř nebo zcela přerušen, tedy případy typu: kružidlo-kružítko, nosidla-nosítka; tvarově zdrobnělá maskulina s příponou -ec: měšec, pražec, chlapec, jež jako vlastní zdrobněliny již nepociťujeme; feminina s příponou -ice, která mají proti slovu základnímu svůj specifický sémantický odstín (část částice), o nichž hovoří akad. Fr. Trávníček (Mluvnické spisovné češtiny I, s. 278—280).

U všech ostatních deminutiv, u nichž je sémantický vztah k jejich slovu základnímu živý, může být tento vztah v podstatě trojího typu:

 

(1) Kvantitativní, který vyjadřuje menší míru vlastností nebo rozměru, např. strom-stromek-stromeček; pila-pilka-pilčička; dláto-dlátko-dlátečko. Kvantitativní rozdíl bývá nejen mezi základním slovem a zdrobnělinami prvního stupně (-ek, -ka, -ko), nýbrž i mezi zdrobnělinami prvního a druhého stupně (-eček, -ečka, -ečko). O tom, že se rozdíl mezi obojími zdrobnělinami někdy stírá a že deminutiva s příponami -eček, -ečka, -ečko mají stejný význam jako zdrobněliny 1. stupně tam, kde se zdrobněliny 1. stupně zpravidla netvoří (hnízdo hnízdečko), píše podrobně akad. Trávníček (op. cit., s. 281).

Již přechod mezi deminutivy prvního stupně a druhého stupně naznačuje, že mezi slovem základním a deminutivem může jít i o jiný vztah než pouze kvantitativní. Je jím

 

(2) vztah kvalitativní. Čteme-li např. u Řezáče: to jsou řečičky (Rozhraní, 399), u Vančury: služtičky naříkaly (Markéta Lazarová, 79), nejde v uvedených deminutivech proti slovu základnímu o zmenšení, tedy změnu kvantity, která naopak zůstává stejná, nýbrž o změnu kvalitativní, podmíněnou osobním vztahem mluvčího k dané skutečnosti. V deminutivu řečičky i v běžných spojeních jako půllitr mlíčka, šálek čajíčku, talíř gulášku, husička se zelíčkem, kuřátko s bramborovým salátkem mění se jen hodnocení kvality věcí, a to ve směru od neutrálnosti k pejorativnosti (řečičky — hloupé, trapné, nesmyslné řeči) nebo k meliorativnosti (mlíčko — mléko dobré, k němuž má mluvčí příjemný citový vztah).

[256]Ze složitosti jazykových jevů vyplývá skutečnost, že se tento dvojí vztah deminutiva k substantivu základnímu může vzájemně doplňovat. Vzniká pak

 

(3) vztah kvantitativně-kvalitativní. Deminutivum pak může označovat skutečnost kvantitativně menší než slovo základní a zároveň i kvalitativně (zpravidla meliorativně) změněnou. Uveďme např. několik citátů z Karla Čapka: palubičky jako dlaň, pár proutěných křesílek a dost (Cesta na sever, 116); A zase nějaký fayencový kostýlek, palácky, s průčelím světlým a líbezným (Výlet do Španěl, 134); a zatím co brejlíš do země, na angreštech a rybízech vyrazily první lístečky, než jsi se nadál (Zahradníkův rok, 11); stane se vám někdy, že by vám jarní fialinka narostla do tří metrů výšky …? (Zahradníkův rok, 125). V nich deminutiva palubičky, křesílka, kostýlek, palácek, lísteček, fialinka znamenají jevy kvantitativně menší než slova základní (v prvním příkladě to bezpečně dosvědčuje i přirovnání jako dlaň, v posledním citátě pak kontext), ale současně i jevy autorovi příjemné, milé, tedy od neutrálnosti věcného významu posunuté směrem k meliorativnosti.[4] Takovýchto deminutiv s dvojitým vztahem, a to kvantitativně-kvalitativním, k substantivu základnímu je ovšem v jazyce velmi mnoho. J. Dvořák vykládá tento jev tím, „že v představě deminutivní je prius význam objektivní (malost) a k němu že se přidružila affektivnost (něžnost, libost)“ a dokládá tuto skutečnost běžnou zkušeností.[5] Je i pravděpodobné, že takovýto vztah kvantitativně-kvalitativní umožnil přechod k vztahu jenom kvalitativnímu, o němž tu byla řeč na místě druhém. Tento přechod umožnila jistě i skutečnost, že u mnohých substantiv deminutiv nalézáme obojí tento vztah k substantivu základnímu. Je tomu zejména u jmen částí lidského těla, jež v dětské řeči a v řeči s dětmi mají oprávněně vztah kvantitativně-kvalitativní k substantivům základním, ale jež, označujíce části těla dospělých, mají už jen kvalitativní vztah k svému základu: očko, očičko, ručka, ručička, nožka, nožička, vlásky, vlásečky; jeví se nám tedy deminutiva tohoto typu v dvojím významovém odstínu:

hlavička:

a) malá hlava

          ↓

vztah kvantitativní

 

b) hlava

+

 

+

 

+

něžná, milá

               ↓

vztah kvalitativní;

 

něžná, milá

               ↓

jen vztah kvalitativní.

Kdybychom promítli tento dvojí aspekt do běžné terminologie lexikografické, pak bychom označili vztah první, kvantitativně-kvalitativní, jako expresivní zdrobnělinu k substantivu hlava, vztah druhý pak bychom označili jako expresivní variantu substantiva hlava. U mnohých jiných deminutiv bývá v prvním významovém odstínu vyjádřen pouze vztah kvantitativní, v druhém pak vztah kvalitativní.

[257]Tak např. koroptvička je a) malá, mladá koroptev

                                                   ↓

                                          vztah kvantitativní,

b) koroptev (např. ve spojení: do zlatová upečené koroptvičky) + výraz osobní libosti

                                                                                                                  ↓

                                                                                                   vztah kvalitativní

 

V terminologii lexikografické jde tedy v případě a) o zdrobnělinu (neexpresivní) k substantivu koroptev, v případě b) o expresivní vyjádření substantiva koroptev. Jak u substantiva hlavička, tak ani u substantiva koroptvička nejde o dva významy různé, lišící se výrazným pohybem znaků, nýbrž o dva významové odstíny rozlišené různými vztahy kvantitativními a kvalitativními. Bylo by zapotřebí uvést je oba v slovním určení významu: hlavička — expr. zdrob. k hlava; expr. hlava; koroptvička — zdrob. ke koroptev; expr. koroptev.

Analýzou kvantitativních a kvalitativních vztahů deminutiv k jejich substantivům základním dospíváme k možnosti přesnějšího určení jejich expresivity a k poznání jazykových principů určujících, kdy expresivita deminutivních substantiv vzniká. Uvědomujeme si ovšem, že jejich platnost může být někdy porušována značnou frekvencí slova a tím i stíráním jeho expresivní povahy. Přece však poměrná obecnost zásad, vyvozených dedukcí z jednotlivých jevů široké materiálové základny, umožňuje nám základní orientaci při řešení problému inheretní expresivity substantivních deminutiv.

Prvním teoretickým poznáním, k němuž docházíme rozborem konkrétního jazykového materiálu, je zásada, že substantivní deminutivum nabývá povahy expresivní výraznou kvalitativní změnou významu, při níž se jeho kvantita — se zřetelem k slovu základnímu — nemění. Jazykovou podstatou tohoto jevu je jeho nápadnost,[6] tkvící ve skutečnosti, že tu slovotvorný prostředek, přípona, sloužící především k vyjádření změny kvantitativní (menší míry vlastností), má funkci zcela odlišnou proti běžnému užití, mění kvalitu významu slova směrem k meliorativnosti nebo pejorativnosti, aniž — v protikladu ke své funkci základní (zmenšování) — zasáhne kvantitu pojmu.

Materiál, čerpaný z moderních českých autorů i z běžného užívání expresivních slov, poskytuje hodně dokladů:

agentik, archýtek (Pujm., Vanč.) ‚architekt‘, agitátůrek (Pujm.), autůrek, čteníčko, decigrámek (Ner.), diplomátek, dobrovolníček, docentíček (Vodák), doktůrek, dolárek, dvořílek, fořtík, gichtíček, gulášek, gustíčko, halířek, hereček, hnojík (K. Čapek: kompostovat všechny ty ušlechtilé půdičky, přísady a hnojíky, Zahradníkův rok, 33), krvička, loupežníček, majstřík, másílko, máslíčko, novináříček, padesátička (bankovka padesátka), pivko, pivečko, pivíčko, pivenko, sobotěnka; sobotička, venkovánek, vepřovinka, větroplášek, vězníček (Machar) ‚vězeň‘, vínečko, viržinečka, vláček, sádylko, sádlíčko, služtička (zejm. Vanč.), setinka, smlouvička, sobolinka (Jir.); souchotinky, sousedíček, zákonek, zákoneček aj.

Výjimky z tohoto pravidla, jež ilustrujeme jen doklady nejběžnějšími, nejsou příliš časté. Týkají se především slov velmi značné frekvence, jak už bylo výše řečeno, a bývají to zhusta zdrobnělá substantiva prvního stupně, frekvenčně častějšího než stupeň druhý, který se expresivitou spíše vyznačuje. Bývají to zejména de[258]minutiva typu: minutka (významově ovšem rozvětvená), hodinka, půlhodinka (opět významově rozvětvená) aj. Příruční slovník uvádí bez označení expresivní i deminutiva minutečka, minutička a minutinka, podle našeho názoru nikoli zcela oprávněně.

Typu vyjmenovaných slov, jež bychom lexikograficky vykládali významem slova základního charakterizovaného znakem expresivity: venkovánek — expr. venkovan, blíží se jiná skupina slov, u nichž je kvalitativní změna proti základnímu slovu evidentní a kvantitativní změna možná, pravděpodobná nebo i jistá. Tato slova je možno právem lexikograficky označit, jak se také děje, jako expresivní zdrobněliny.

Uvedeme opět několik příkladů: armádička, čtveračinka, človíček, detailíček, houbička, hromobitíčko, chalupníček, kněžík (M. V. Kratochvíl: Je to vyhublý, drobný kněžík, Mistr Jan, 73), křesťánek, nábyteček, občánek, novinečka, občerstveníčko, obydlíčko, odměnička, ojediněle rádiečko, saltíčko, shromážděníčko, sólíčko, výděleček aj.

U mnohých deminutiv této skupiny bylo by nutné ovšem v konkrétní lexikografické praxi uvést charakteristiku dvojí, např.: občánek expr. zdrob. k občan; expr. občan — jak už bylo uvedeno výše.

Další pravidlo o expresivitě deminutiv můžeme vyvodit ze skupiny slov abstraktních. Posuzujeme-li abstrakta z hlediska vztahů kvantitativních, vidíme, že vyjadřují pojmy kvantitativně neomezené. Slova typu vášeň, přání, hnutí, důvod, radost vyjadřují ve vědomí jejich uživatelů kvantitativně odlišné pojmy od slov typu strom, stůl, dům, větev, židle, která vyvolávají v našem vědomí vždy představu nějak kvantitativně omezenou. Zdrobníme-li např. abstraktum hnutí deminutivem hnutíčko (Neumann), pak jsme pojem kvantitativně neomezený zařadili do kategorie kvantitativní omezenosti. Po stránce jazykové užili jsme slovotvorného prostředku (přípony), vyjadřujícího původně kvantitativní zmenšování určité skutečnosti z oblasti jevů konkrétních, k vytvoření pojmenování z oblasti jevů abstraktních, tedy i nesourodých, ve vědomí mluvícího kvantitativně neomezených.

Tato jazyková skutečnost vede k nápadnosti, a tedy i k časté expresivitě deminutiv vytvořených od substantiv abstraktních. Protože ve vědomí mluvčího jde vždy o jisté zmenšení (doprovázené často citovým přízvukem pejorativnosti, ironie nebo naopak příjemnosti), označujeme lexikograficky taková slova jako expresivní zdrobněliny.

Z četných dokladů uvedeme alespoň některé: akcička, ctižádůstka, debatička; důsledeček, důvodek, důvodeček, důvodíček, hovorek, hnutíčko, hudbička, náladička, nápadek, nápadeček, nesnázička, nepořádeček, neštěstíčko (Neruda), obveseleníčko, sebevědomíčko, sinekurka, smilováníčko, smuteček, smyslíček (Vachek), vědomůstka (Holeček), veselíčko, vlastnůstka (Neruda), záhadička, záchvateček, zájmeček (Šalda); slabá vášnička (Branald); kdybyste je (ulice) zbavili jejich života a takového toho místního zápašku (K. Čapek).

I v této skupině nacházíme ovšem výjimky. Souvisí s pojmovou podstatou a obtížným vymezením abstraktních slov, neboť je těžko vést přesnou dělicí čáru mezi slovem abstraktním a konkrétním. Marouzeau ukázal jasně, že „les mêmes choses se présentent à l’esprit tantôt sous l’aspect concret, tantôt à l’état des concepts“ (proloženo mnou) (Précis de stylistique française, Paris 1946, s. 101). Také M. Cressot ukazuje, jak slovo je jen tehdy vskutku konkrétní, je-li determinováno. Bez determinace, např. ve větě Le cheval est la plus noble conquête de l’homme (Le style est ses techniques 1947, s. 41), nabývá významu abstraktního. Naproti tomu abstraktnost slova může se měnit v konkrét[259]nost zejména tehdy, označuje-li abstraktní slovo projev vlastnosti (např. prokázat někomu pozornost, zdvořilost apod., op. cit., s. 42).

S touto konkretizací abstrakt souvisí i výjimky z dedukovaného pravidla o expresivitě deminutiv odvozených ze substantiv abstraktních. Tak na hranicích expresivity je Nerudova radůstka i radostička, náhodka (téhož autora) a jiná podobná deminutiva.

Sledujíce otázku expresivity u deminutiv, docházíme k poznání ještě jedné skutečnosti, důležité pro řešení otázky, která deminutiva můžeme za expresivní považovat, a proč tomu tak je. Touto skutečností je jev výrazné nekongruenсe mezi významem slova základního a významem zdrobňující přípony. Má-li na příklad základní substantivum příponu zveličující, která mu dodává hanlivého významového odstínu, vzniká nápadný významový rozdíl mezi tímto slovem základním a deminutivem, kterému dodává jeho koncovka významového odstínu zjemňujícího (na příklad cizák cizáček, hladovec hladoveček apod.). Významový rozdíl mezi základním slovem a deminutivem může mít ovšem formy velmi rozmanité. Nemusí jít jen o rozdíl vztahu kvantitativních, slovotvorně realizovaný příponami. Často jde o rozdíl kvalitativního rázu. Tak tomu bývá např. u slov vulgárních, slangových i obecných, deminutivními příponami kontrastně zjemňovaných.

Takováto deminutiva dodávají expresivního charakteru na příklad slohu Vladislava Vančury: Jejich tlamičky (přítelkyň) a jejich uši jsou malé a růžové (Rozmarné léto, 69); katy nebo kurvičky (Luk královny Dorotky, 35); u Heřmánka čteme: okna zapadáčku jsou až u nerovné dlažby úzké ulice (Bílý vřes, 197); u Karla Čapka: kuřácký salónek ze zeleného plyše, něco mezi bordýlkem z osmdesátých let a čekárničkou první třídy na venkovském nádraží (Cesta na sever, 116). Jiná běžná deminutiva čmuchal čmuchálek; handl handlíček; hulvát hulvátek (Vančura); hochštapler hochštapleřík; kriminál kriminálek; lotrovina lotrovinka; pajzl pajzlík; velikán velikáneček aj.

Z hlediska úplnosti stati by bylo ještě možno uvést i jiné jazykové skutečnosti, které vedou k expresivitě substantivních deminutiv. Bylo by snad vhodné zmínit se o častější expresivitě deminutiv druhého stupně než stupně prvního, o častější expresivitě deminutivních dublet s příponami méně obvyklými (babinka proti babička aj.). Tu však běží jen o teoretické zaznamenání výsledků běžné lexikografické praxe.

Cíl naší práce byl však jiný. Bylo jím úsilí dokázat nutnost teoretického rozboru jevů z oblasti lexikologie, jejichž kritériem bývá dosud jenom jazykové povědomí, snaha dojít touto analýzou ke kritériím objektivní povahy а k principům objasňujícím některé kauzální souvislosti z oblasti expresivity substantivních deminutiv.

 

R é s u m é

OБ ЭКСПРЕССИВНОСТИ УМЕНЬШИТЕЛЬНЫХ ИМЕН СУЩЕСТВИТЕЛЬНЫХ

Цель этой статьи — указать, что в области уменьшительных имен существительных возможно путем теоретического анализа достаточно богатого материала прийти к установлению определенных положительных языковых фактов, касающихся экспрессивности уменьшительных имен существительных, и к познанию условий, при которых эта експрессивность возникает.

Если мы хотим уяснить себе принципы, определяющие, при каких условиях возникает [260]экспрессивность многих уменьшительных имен существительных, то мы должны исходить из анализа отношения между основным словом и его уменьшительной формой.

У тех имен уменьшительных, где сохраняется живое семантическое отношение к основному слову, отношение это может быть, в основном, троякого типа:

1. Отношение количественное; оно выражает уменьшение меры (степени, размеров) свойства (strom stromek stromeček и т. п.).

2. Отношение качественное; оно ни в коем случае не выражает уменьшения меры свойств, не выражает количественно изменения, но выражает изменение качественное, определяемое субъективным отношением говорящего к данному явлению (takové řečičky, půllitr mlíčka, šálek čajíčku и т. п.). Меняется качеаство вещи, меняется в направлении от нейтрального (безразличного) к ней отношения в сторону отношения уничижительного или наоборот ласкательного.

3. Если уменьшительным словом обозначается предмет или явление, меньшие по размерам, чем то, что обозначено основным словом, и если при этом налицо и качественное изменение, то мы говорим об отношении количественно-качественном (palubičky jako dlaň, К. Чапек).

Анализ этих отношений позволяет нам установить три принципа, определяющих, по общему правилу, возникновение экспрессивности уменьшительных имен существительных. Она возникает:

 

1. путем ярко выраженного качественного изменения, при котором однако количественная сторона обозначаемого уменьшительным словом понятия остается, по отношению к основному слову, без изменений (тип mlíčko, pivíčko, masíčko и др.);

2. весьма часто она возникает у уменьшительных, образованных от имен существительных, обозначающих отвлеченные понятия (debatička, nesnázička, zájmeček);

3. возникает она и при явном несоответствии значения основного слова значению уменьшительного суффикса. Речь может итти здесь о противопоставлении количественных отношений, реализованном при помощи суффиксов (hladovec hladoveček) или же о противопоставлении качественного характера. Это последнее касается в особенности слов из просторечиа, сленга или слов разговорных, контрастно превращенных при помощи суффиксов в уменьшительные слова (например, tlama tlamička, hulvát hulvátek y В. Ванчуры и др.).


[1] M. Dokulil v diskusním příspěvku na lexikografické konferenci v Bratislavě r. 1952, Lexikografický sborník, Bratislava 1953, s. 21.

[2] Slova trvalou můžeme ovšem užívat jen v synchronní rovině zkoumání. Je obecně známou skutečností, že expresivní slova mohou častým užíváním expresivní povahu ztrácet.

[3] Podrobné rozlišení obou typů slovní expresivity a teoretický rozbor podstaty expresivity v. v mé stati K problému expresivity slova ve sborníku O vědeckém zkoumání soudobých jazyků. Praha 1958, s 201—206.

[4] K poznání trojího typu substantivních deminutiv: objektivně zdrobňujících, expresivních, a zdrobňujících i expresivních zároveň dochází také S. S. Pljamovataja v článku O grammatičeskoj prirode i klassifikaciji imen susčestviteľnych s umeńšiteľno-ekspressivnymi suffiksami v sovremennom ruskom jazyke, Russkij jazyk v škole, 1956, 6, s. 4—11. Její práce potvrzuje v některých bodech má zjištění. Z její studie vychází i práce Matildy Hayekové, Ešte o formálnych zdrobneninách - expresívach, Slovenská reč, 12, 1957, s. 359—363, navazující na dřívější článek téže autorky Deminutíva v slovníku, ich štylistické označenie a využitie, Slovenská reč, 11, 1956, s. 76—81. K hodnocení prvních dvou článků, s kterými jsem se měl možnost seznámit až po odevzdání rukopisu své stati redakci, se vrátím ve své další práci.

[5] Josef Dvořák, Deminutiva v jazycích románských, Praha 1932, s. 4.

[6] O nápadnosti jako základním kritériu expresivních jevů viz v mém článku, zde již citovaném v pozn. 3.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 254-260

Předchozí František Ryšánek: O domnělých nestažených tvarech 3. os. sg. ind. prés. ve vzoru V1a dělati (vedle dělá také dělaje)

Následující Jan Chloupek: Pořádek slov v nářečí, zvláště východomoravském