Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O domnělých nestažených tvarech 3. os. sg. ind. prés. ve vzoru V1a dělati (vedle dělá také dělaje)

František Ryšánek

[Články]

(pdf)

О предполагаемых нестяжённых формах з л. ед. действ. образца V1a dělati (наряду с dělá также dělaje) / Sur les prétendues formes non-contractées à la 3e p. sg. ind., modèle V1a dělati (dělaje à côté de dělá)

V páté třídě (s infinitivním kmenem na -a) přechází hojně sloves ze svého vlastního vzoru do jiného vzoru této třídy. Zvláště hojné novotvary nacházíme u vzoru V2 tesati podle V1a dělati: teši-tesám, kyši-kysám, dýši-dýchám atd. a naopak ze vzoru V1a přecházejí slovesa často do vzoru V2: sápám-sápu, cpám-cpu, kousám-kouši. Od vzoru dělati do vzoru láti V4 a naopak přechází jen málo sloves. Oba vzory mají ind. prés. stejně tvořený: děla-je-, la-je-, rozdíl je ten, že v V1a se -aje stahuje v , v V4 nikoli. Stažené tvary v V4 máme zráš, zrá atd. vedle náležitých zraješ, zraje atd.; vyskytují se ve všech tvarech, kde je -aje. Ze vzoru dělati hráti náležité tvary stažené hráš, hrá atd., ale vedle toho také nestažené podle V4: hraješ, hraje atd., ovšem zase ve všech tvarech.

Kromě toho uvádí Gebauer několik dokladů, kde je tvar nestažený jen v 3. os. sg. Sám později jeden takový příklad vyloučil, ale nepozastavil se nad tím, že tyto nestažené tvary jsou omezeny jen na 3. osobu, že není dokladů pro nestažené tvary v jiných osobách, v nichž je také -aje-.

V 1. vydání Historické mluvnice III, 2 (Časování) se v § 143 na s. 320 praví: „Sing. 3 dělá, z dêlajetь … — novotvar podle V4 dělaje zřídka: z bláta wzdwihage chudého elevat ŽKlem Ann 8, ona j’mu laje a ’n ot nie preč uplakage JidDrk 62, příde druhý (žalovaný) ptajě jeho (konšela za obhájce), a když sě jeho doptage, bude řéci atd. Hrad 128a, poczynage fie o trogiech ftawiech ŠtítSázav 28a, poczynage fie o osmeru blahoslavenství t. 223b.“

V 2. vydání díla se sice v § 143 na s. 322 opakují úvodní slova „novotvar podle V4 dělaje, zřídka“, ale první doklad z ŽKlem se vynechává. V poznámce k tomu se praví: „Sem nepatří doklady, kde psané -age je participium a nikoli 3. os. sg.: z bláta zdwihage chudého ŽKlem Ann 8,2, kdež zdwihage podle Vulg. 1. Reg 2,8 je za lat. elevat, a podle Paterovy poznámky ve vydání ŽKlem k tomuto místu za erigens latinského textu jiného; byly tu tedy v textě lat. varianty elevat a erigens a v ŽKlem je wzdwihage part. za lat. erigens.“

Gebauer tu odkazuje k poznámce Paterově a lat. předloze při ŽKlem, ale mohl odkázati vlastně k své poznámce k tomuto místu v ŽWitt, kde deset let dříve zjistil sám, že místo slov elevat a suscitat byla v latinském textu původně participia elevans a suscitans, která po rasurách byla předělána v indikativy elevat, suscitat. V latinských textech před Vulgátou 7. a 8. verš CantAnn byly spojovány v jednu [250]větu, v 7. verši byly indikativy, v 8. participia blíže určující a objasňující indikativy, tedy asi takto: Dominus pauperem facit et ditat, humiliat et sublevat, (8) suscitans de pulvere egenum et de stercore elevans (erigens) pauperem. Participia mají tu také nejstarší žaltáře české. Zřetelná participia má ŽWitt 116b vyd., s. 87): Krzieffye z prachu … z hnojě wzwodye chudého. V ŽKlem máme v CantAnn 136b—137a (vyd., 256) wzkrfieffuge a wzdwihage; vzkřěšuje může býti bráno za part. prés. anebo za ind. prés., vzdvíhaje je však normální tvar part. prés.; za tvar 3. os. sg. ind., odchylný, nestažený jej bral původně Gebauer, ale potom od toho ustoupil, odůvodniv proč. V zmíněné poznámce přidal ještě jiný příklad, který by se také mohl vykládat jako nestažený tvar: „tuto sě omluvage Eusebius i mluví na krátcě JeronMus 2 (nápis kap. VI), tj. sě omlúvaje (part.) i mluví, vazba přechodníku přítomného, spojeného spojkou i s indikativem následujícím.“

Ostatní doklady, celkem čtyři, ponechal jako nestažené tvary 3. os. sg. prés. Pochybnost o správnosti určení tvarů Gebauerem vzbudilo u mne to, že není dokladů pro jiné nestažené osoby, v nichž bylo totéž -aje-; že by se tento jev omezil jen na 3. os. sg.? Všude jinde, kde vznikají novotvary, zachvacuje změna všechny tvary, kde jsou pro ni podmínky. Zde by byla výjimečná odchylka. Pokračoval jsem vlastně v tom, co Gebauer začal, a zkoumal, zda tu jde skutečně o 3. os. sg., nebo o tvary jiné. Všímal jsem si některých okolností, k nimž Gebauer nepřihlédl, a došel jsem k přesvědčení, že ani v jednom dokladě nelze mluvit o třetí osobě jednotné, nýbrž že tu jde o tvary jiné, a to dvojí:

Do skupiny první řadím doklad z JidDrk a Hrad. Oba doklady Gebauer zkrátil: ona … j’mu laje a’n ot nie preč uplakage JidDrk 62. Poznáváme, že Gebauerovi při tom nebyl jasný význam slovesa uplakage, když s ním spojil adv. preč. Domýšlel se, že to snad souvisí s novočeským upláknouti, upláchnouti = uprchnouti, což je omyl. Preč náleží k následujícímu běžav, kterého však Gebauer do citátu nepojal. Místo toto zní v originále takto:

Ona (královna) stojieci jmu laje,
an ot nie preč uplakage
běžav, včě rybitva ptáti.

Jidáš běžel od královny, domnělé matky své, k břehu mořskému, aby se přesvědčil, byl-li opravdu vytažen z moře, jak mu to královna naznačila. Vyptával se na to rybáře, který to pamatoval. Je to podobná situace jako ve větě: žena plačúci poběže JidDrk 214. Také v našem dokladě uplákaje je participium a téhož významu jako ve větě vzpomenuté plačúci. Je to současný děj s běžav, jeho průvodní děj: běžel a při tom běhu poplakával, s pláčem si naříkal.

Uplákati je doloženo jenom v nejstarších legendách, a to třikrát; odjinud není doloženo. Druhý doklad je pro ně v nově nalezených Klementinských zlomcích nejstarších legend, a to v Leg. o sv. Silvestrovi, verš 108:

[aby] týmž, jímž Adam z rájě
[v]yšel s Evú vplakagye,
[jí]ti (ďábel) z púščě smutně musil.

Zde je to participium zcela bezpečně, ukazuje k tomu již koncové . Také tentokrát původní přepisovatel legendy (Fr. Šimek) význam chybně vykládal: „utíkati, odcházeti, upalovati“; jeho omyl je však v připraveném vydání napraven.

Nejzřetelněji vysvitne význam slova z dokladu třetího, v Leg. o apoštolích (Flajšhans, Nejstarší památky, verš 142n.):

[251]Svatý Petr po mnozě skutciech,
hi po nejednakých smutciech,
v nichžto všdy byl uplakagie
na tu chvíliu vzpomínajě,
v niejžto sě byl odřekl boha …
jakž po jeho líciu vrásky
plakáním byly tak svadly …
hi plakáním, hi pak tščiciú
byla všě plet jeho zprahla //

Konec věty se v zlomku nedochoval. Pravilo se tam asi, že proto měl sv. Petr stále při sobě šátek, pásničku na utírání slz, jak se o něm v latinské legendě praví: in sinu semper sudarium portabat, quo crebro fluentes lacrymas tergebat. Tam se také dále mluví o pláči a slzách: lacrymas continere non poterat. Quando etiam culpam negationis ad memoriam reducebat, ubertim lacrymas emittebat, unde adeo in consuetudine habuit flere, ut eius facies tota adusta lacrymis videretur (Flajšhans, op. c., s. 163). — Také zde je uplákajě docela zřetelně participium s náležitou jotací. Význam slovesa je zde nade vši pochybnost, jde tu o pláč, -plakání, nikoli o -pláchání, pláchnutí novočeské. Pláči, plakati patří ke vzoru V2 tesati, je imperfektivum, ale přistoupí-li předpona u-, stává se dokonavým slovesem a jeho tvar présentní má tedy význam budoucí. V našem případě básník potřeboval přítomný čas. K takovým slovesům s předponami se pro přítomný čas užívá potom iterativ. K uplakati utvořilo se iterativum uplákati tak, jako máme dnes k nasypati iterativum nasýpati, ačkoli zde je vývoj komplikovanější: za naspu-nasúti, jež vyšlo z obyčeje, bralo se nasypu-nasypati, vlastně iterativum, ale významu dokonavého, budoucího; pro présens se utvořilo nové iterativum nasýpati-nasýpám. Tato iterativa se časují podle vzoru V1a dělati. My dnes taková iterativa tvoříme obyčejně koncovkou -ávati: připlakávati, oplakávati atd.

Uplákati jsme označili jako vlastní sloveso skladatele legend, nemajíce pro ně odjinud dokladu. Máme však doklady pro -plákati s jinými předponami, a to s na-, o-. Pro naplákati má Gebauer v Slovníku staročeském tyto doklady: ciesařová sedieše naplakagiczy Kat 2922; dcery israhelské naplakagi dcery Jepte (plangant) Ol Jdc 11,40. Tak má také bible Boskovská. Hojné doklady starší máme ve Flor. a Biancefl.: nebohá panna … často žalostně naplakala řkuci: Ach, běda mně 28b2; jestliže na svú sirobu voláš a naplakafs 49b1, já toho až do smrti mé litovati a naplakati chci a musím t.; ktožkoli té následuje rady a tak činí, nemá co naplakati 41b1; ale ty nynie naplakafs, neb té rady nenásleduješ t.; nebo k tomu spuosoben jsem, dokud sem živ, abych kvielil a naplakal 49b2. — Další doklad, s kvantitou (-plák-), je v Petrarkových „Dvojích knihách o lékařství proti štěstí a neštěstí“ v překladu Řehoře Hrubého z Jelení: má toto v své mysli sobě uložiti, aby všecky věci protivné a nespravedlivé trpěl, přišly-li by, a aby pro ně nenaplákal, když by přišly (kn. 2, kap. 66, s. 187b2). Sloveso toto žije ještě v nářečí valašském, jak také Gebauer podle Bartošova Dial. slov. mor. 221 poznamenává. U Slavičínského (U Křúpalů, 2. vydání 1907) se čte mimo uvedený doklad ještě několikrát: No, cérko, napłákała tetka (s. 156), napłákał Karola (t. 200), Zezhůlčena zas … po každej napłákała a božekała (t. 182). Jindy za to tu bývá: naříkała, stonákała, bědovala, patrně s poplakáváním.

Také s předponou o- máme doklad: tebe věčně želeti a oplákati budu Flor. Biancefl. 92.

Uplákati má tedy stejný základ (plakati) jako naplákati, oplákati, znamená [252]tedy „připlakávati, poplakávati“ a časuje se podle V1a (dělati): uplákám, uplákáš, upláká atd., part. prés. je uplákajě. Také v dokladě Gebauerově je to participium, nikoli 3. os. sg. Všecky doklady v legendách mají tu participium prés., kterým se vyjadřuje současný, průvodní děj k slovesu (běžeti, vyjíti, vzpomínati). U- je zde asi téhož významu jako u sloves ulyznúti sě, usmieti sě, usmievati sě. V slovníkovém materiále Gebauerově je jen doklad z Legendy o Jidášovi bez výkladu, ale ve Skladbě má také doklad z Leg. o apošt. při vazbách participiálních (s. 594, odst. Perf.).

Ani doklad z Hrad 128a (v edici 129a; z kapitoly O konšelech nevěrných v. 35) není 3. os. sg., nýbrž zase participium. Gebauer i tento doklad zkrátil. Také Slov. stč. tak cituje a rovněž za třetí osobu bere doptaje sě: „doptati sě, -aju sě, -áš sě … — Tento pójde preč ot ňeho (soused od nevěrného konšela), příde druhý, ptajě jeho, a když fie jeho doptage, bude řéci atd., doptaje m. -ptá.“ Gebauer i tu vypustil: něco sbožie s sobú jmajě (bude řéci). Ptajě a jmajě jsou přechodníky přítomné sloves nedokonavých, mají význam přítomný, za přechodníky je označil jotací také písař. Spojka když působí, že se doptaje pokládá za určitý tvar (3. os. sg.). Je pravda, že by se tam dobře hodil indikativ doptá, opominutím jotace na konci (e) písař takovému chápání tvaru napomohl. Žalovaný hledá konšela, ptá se po něm: příde ptajě jeho; hned se však ptajě doplňuje výsledkem, dokonáním ptaní. Básník pokračuje tu v téže vazbě, jakou měl dosud, užil zase participia budoucího, označujícího děj, který předcházel před budoucím dějem slovesa určitého bude řéci. Za tím pak následuje participium slovesa nedokonavého, vyjadřující průvodní děj: něco sbožie spolu majě, což má smysl: „protože má úplatek s sebou“. Mýliti by mohla spojka když před participiem doptaje sě, ale to je určení časové: místo když můžeme dáti potom, pak, a smysl zůstane týž. Spojky bývají u participií prés. také jindy a jiné. Je i tu tedy participium, nikoli 3. os. sg.: příde druhý, ptajě jeho (konšela), a když sě jeho doptajě, něco sbožie s sobú jmajě, bude řéci: Rač slyšěti, pane …; tím mizí zase jeden domnělý doklad výjimečného tvaru.

Po sousedově řeči ke konšelovi má rukopis: Kdyžť konšel vflyfy toto, vecě. Patera přepisuje uslyši, což má býti aorist, ten jen však uslyšě. Ani ind. prés. uslyší tu není možno čísti, protože je v hlavní větě aorist vecě, po futuru ve větě vedlejší by v staré češtině mohlo následovati zase jen futurum. Písař tu patrně nedopsal aorist slyšě (flyfye), zapomněl totiž připsati koncové -e. V kapitole O bohatci (v. 129) máme náležitý tvar: A když on tu řěč uslyšě, tehdy na svém srdci vzdyšě.

Zbývají ještě dva doklady ze ŠtítSázav, oba v nápisech, jež není možno pokládati za participia prés.; souvislost žádá tam určitého slovesa. Nápisy si upravoval Jakub z Velemína, písař rukopisu, namnoze sám, vyskytují se mezi nimi i nápisy s vadnou vazbou větnou. Opisoval ze dvou sborníků Štítného, z r. 1376 a 1400, někde kompiloval z obou, vkládal drobné poznámky do textu, zastaralá slova nahrazoval novějšími, vynechával je, když jim nerozuměl, nebo je napsal chybně. V ruk. Musejním mají nápisy jednotlivých knížek podobu: Počínají sě knížky o devieti staviech, o hřiešiech, o ctnostech atp. Takový nápis má ŠtítSázav hned na začátku: Poczynagi fie knyehy tito nayprwe o wierze krzeftianfke a o hrzieffiech y o rozlicznych ftawiech. Na začátku opisoval ze sborníku Klementinského z r. 1376, kde není takových nápisů, nýbrž označují se „Knížky prvé O vieře atd.“, „Knížky druhé O trojiech staviech“ atd. U písaře sborníku Sázavského je viděti vliv sbor. Musejního, jenž je patrný i z toho, že v nápise mluví o hřiešiech, kterýžto traktát je až v Musejním sborníku. Písař tu stanovil jakýsi plán pro postup výkladů, který pak nedodržel, o hřiešiech má až na 10. místě. [253]Po „přiemluvách“ Štítného a traktátu „O vieře, naději a milosti s výkladem páteře“ opsal traktát o stavu panenském, vdovském a manželském a před ten dal nápis, o který nám jde: Poczynage fie o trogiech ftawiech pan., wdow. y manželfkem. Většinou potom má v nápisech knížek: Poczyna fie (o šlechetnostech, o sedmeru daru ducha sv. atp.). Jednou má: Poczyna fie rzecz o defateru boziem przikazanye. Mezi těmi je druhý Gebauerův doklad: Poczynage fie o ofmeru blahoflawēftwy. V registru jsou opsány nápisy a tu první doklad je zapsán: Poczynagi fie o trogiech ftawiech, druhý: Poczynage fye o ofmeru blahoflawenftwye. V prvním dokladě nám písař sám naznačil, že se tu má rozuměti 3. os. množ. ind., nikoli 3. os. sg.

Rukopis je z r. 1465, z doby, kdy silně proniká úžení ie a é v í, kdy písař chtěje psáti starobylým způsobem, zvratnou analogií kladl ie také za í původní nebo vzniklé z ú přehláskou.

Vedle správných tvarů nacházíme tu hojně chybných, vedle zúženého í nezúžené ie, někdy hned docela za sebou: přítele těla budú nepřietelé 275a1, pokárá přietel přítele 175b2, dříve neb dřieve 77b2, pro přiezen nebo pro nepřízen 76b2, přílišná, přielišná 276a1. Úžení nastává v kmenech i v koncovkách, dokladů je na sta: měsíci 49b1, peníze 71a1, peníz 85b2 (tamtéž peniez), místo 279a1, na jednom místě 212b1, s jednoho místa t., z míry 81a2, písně 24a1, více 32a2 aj., zpívají 262b1, říkajte 3a1, neříkaj 63b1, tíži (= táži) 78a2, otíže 80a1, jísti 52b1, 52b2, 82a1 aj., chtíti 81b1, chtí t., 28b1, nechtí 28b1, ti nestojí 78b2, uvízne-li 61a1, přivíže (přivieže) 100a1, bez vědomí 52b2, příští božieho 7b1, chvála člověčí 51b2, mějích 198b2, nemějích t., mluvíše 198b2, dosíhneš 200a2, umíraje 198a1, jmínieše 66a1, sluší 49a1, 87b1 aj., lidé hřeší 8a1, mnozí věří t., není 153a1, 54b2 aj., od ní 52a2 atd., adv. lechčejí 91a2, pilnější 86a2, častější 81a1 atd.

Analogické ie místo í je rovněž velmi časté: syn božie 33a1, aj. často, obraz božie 3a1, nepřietel božie 28b2, horšie peniez 85b2, dobřie řemeslníci 93a1, dobří učenie 62a1, každá panie 51b2, každé panie sluší 57b2, k spasenie 1a1, ku pokánie 160b1, v tom kázánie 2a2 atd., čiesti (= čísti) 2b1, musieš 48b2, zpósobieš 50b1, hřešieme 1a2, trpieme 187b1, přetrpieme 258b2, brániete 61b2, činiete 57a2 atd., on vidie 101a2, hnieti (= hníti) 101a1, meciec 77b2, otec činie 76b2; zejména v 3. os. sg. sloves 4. tř.: křtie, Judas pravie, buoh zbavie; v našiech práviech 77b2.

Třeba si všimnout zejména zvratných analogií, kde je ie za í ze staršího ú: poznati vóli božie 97b2, poznati mohl radu božie 207a1, ztratil božie milost 30a1, tu bázeň třetie 204b2, většie radost bude mieti 33b2, pro niež (= niž) 60b1, skrze niež (= niž, t. cestu) 159b2, většie svú múdrost 165a1, jenž plápolé milostí božie 97b2, s svatú Mařie 167a2, s bázní božie 29b2, (Bůh každému) milovnú mysl dal, jiežto by jej mohl milovati 65b2, neoddada sě s nie (= ženú) 192a1.

Sázavský sborník oplývá analogickými podobami v míře velmi hojné, můžeme proto i toto ojedinělé počínaje zařaditi mezi ně. Cestu nám ukázal sám písař, když v registru napsal za to 3. os. pl. počínají: máme tu vlastně analogické é za í vzniklé přehláskou z ú: počínajé sě. Zajímavé je, že se v Gebauerových „Prolegomenech O životě a spisích Tomáše ze Štítného“ na s. 37 tento nápis tak také přepisuje: Počínajé sě atd. Rozuměti a doplniti je podmět kniehy, jak to v prvním nápise čteme. Také v ŠtítJes, psaném r. 1463, vyskytuje se Poczinagie sě knížky o šlechetnostech s jotací zachovanou (176a1). Tedy ani tu nejde o 3. os. sg. s nestaženým -aje, nýbrž měla tu býti 3. os. pl. počínají, zvratnou analogií změněné v počínajé. Také ŠtítMus z r. 1450 v 3. os. pl. místo -jí z -jú má chybné -jie: panny, ješto sú jejie (= Panny Marie) příkladem zaslíbily bohu své panenstvo a zachovagie a ozdobie pokorú 4a1; tu prvú radost sbožní budú jmieti v nebesiech, neb tu teprv poznagie právě, co je hubenstvie a nebezpečenstvie na tomto světě 51a2.

Stejně je třeba vykládati i druhý nápis s počínajé přes to, že písař potom v re[254]gistru píše počíná sě, přikloniv se k nápisům ostatním takto začínajícím. Ani tu, v tomto posledním dokladě Gebauerově, nejde o nestažené -aje třetí os. sg. Řekl jsem výše, že by to byla podivná zvláštnost, kdyby se -aje nestahovalo jen v třetí osobě, nikoli též v ostatních osobách, kde se -aje vyskytuje, že je tuto výjimečnost těžko pochopiti. Ukázal jsem, že jsou to tvary jiné, jednak participia, jednak 3. os. pl.; tím se tato výjimka při tř. V1a, pro niž není bezpečného dokladu, odstraňuje. V ŠtítSázav jsem jinak nenalezl v textu takových odchylných, chybných tvarů, jen tyto: (ďáblové) lécejé osidla 107b1 za lécejí ŠtítUč 107b. Kleslou jotaci nacházíme i v ŠtítSázav: výbornějé 67a2, stojéc 152a1, mlčéc 151a1, znamenitějé 170a1.

Shrnuji: Pro nestažené -aje při slovesech třídy V1a není dokladu; doklady uváděné Gebauerem jsou jednak participia prés., jednak 3. os. pl. (ovšem analogické). Tím se škrtá Gebauerova výjimka ve tvarech 3. os. sg. vzoru dělati domněle vzniklá podle vzoru V4 láti (dělaje laje).

 

R é s u m é

ÜBER DIE VERMUTLICHEN NICHT ZUSAMMENGEZOGENEN FORMEN DER 3. PERS. SG. IND. PRÄS. DES FLEXIONTYPUS V1a DĚLATI (NEBEN DĚLÁ AUCH DĚLAJE)

Für das nicht zusammengezogene -aje der Zeitwörter des Typus V1a dělati gibt es im Alttschechischen keine Belege; die von Gebauer angeführten Belegstellen sind teils Participien Praes., teils die 3. Person Pl. (allerdings analogisch). Dadurch fällt also die von Gebauer angeführte Ausnahme der angeblich nach dem Typus V4 láti entstandenen Flexionsformen in der 3. Person Sg. des Typus dělati.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 249-254

Předchozí Bibliografická poznámka k úvodnímu příspěvku J. Běliče k sedmdesátinám akad. Františka Trávníčka

Následující Jaroslav Zima: O expresivitě substantivních deminutiv v češtině