dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová studie o struktuře moderní francouzštiny

Jaroslav Zima

[Rozhledy]

(pdf)

Новый труд о строе современного французского языка / Nouvelle étude sur la structure du français moderne

Nedávno vydaná práce A. Sauvageota[1] se vymyká svým základním pojetím z rámce systematických studií o moderní francouzštině. Chce být „celkovou analýzou francouzského jazyka, jímž mluví a píše autor sám“ (s. 9), ale je vzdálena jakéhokoli pokusu o jazykovou introspekci. Autor je si vědom, že jazyk patří zároveň i k skutečnostem vnějším, projevujícím se zejména ve formách, kterými musí mluvčí vyjadřovat své myšlenky. Od introspekce odvádí konečně autora i objektivní analýza vlastních mluvených projevů zachycených zvukovými záznamy.

Touto metodou dochází k řadě pozorování a úvah směřujících k zdůraznění některých základních rysů dnešní francouzštiny. Kniha je rozdělena na pět kapitol: Les sons, Les mots, Les phrases, Les expressions, Le lexique. Ve dvou stručných kapitolách závěrečných podává pak autor jednak souhrn, jednak hodnocení svých pozorování.

Několik skutečností kladně předznamenává autorovu studii: především zdůraznění mluvené formy jazyka, kterou sleduje lingvisticky vzdělaný autor v odstupu, který mu umožnila dlouholetá nepřítomnost ve Francii. Tento odstup je zdůrazněn i skutečností, že autor — sám nikoli romanista — dochází k analytické studii o své mateřštině teprve po obsáhlých studiích jazyků cizích (němčiny, angličtiny, jazyků skandinávských a ruštiny) a zejména po pracích z oblasti jazyků ugrofinských. Tyto okolnosti mu dávají vskutku jistou samostatnost lingvistického pohledu, která se jeví jak ve výběru zkoumaných jevů, tak i v jejich hodnocení. Tato metoda má ovšem i své nevýhody. Úsilí o názorovou samostatnost, zdůrazněné i tím, že autor vědomě, jak připomíná (s. 11), nepřihlíží k předchozí odborné literatuře, může snadno zavést k subjektivismu.

V čele Sauvageotovy studie jsou pozorování fonetická. Je tomu tak v kapitole prvé, posuzující jednak celkový zvukový aspekt francouzštiny, systém jejích zvuků, úlohu samohláskového timbru, otázku tzv. němého e, problém kvantity souhláskové, přízvuku a jevů asimilačních. Necháme stranou otázku celkového zvukového aspektu francouzštiny, její tónové výšky, kterou autor srov[290]nává s jazyky skandinávskými, tónově vyššími, a s maďarštinou, tónově nižší, otázku, jejíž bezpečné řešení by mohla přinést jen podrobná studie z oblasti komparatistické fonetiky. Jednotlivé otázky francouzské fonetiky posuzuje autor v rámci širších souvislostí lingvistických: např. souhláskovou geminaci se zřetelem k její stylistické funkci (s. 25), prodlužování samohlásek v souvislosti s expresivním účinem tohoto jevu (s. 26), otázku asimilace, ve francouzštině bez fonologické funkce, v souvislosti se souhláskovými asimilacemi v jiných jazycích, kde jsou součástí systému (s. 32).

Kapitola druhá je věnována analýze slova, jeho rozšiřování prefixy a sufixy, slovu jako součásti promluvy, substantivům se zřetelem k jejich rodu a číslu, zájmenům a zejména slovesům se zřetelem ke kategorii způsobu a času, nominálním formám slovesným a slovesným časům složeným. Plně tu možno souhlasit s jeho zjednodušujícím dělením na dvě obsáhlé skupiny: slovesa zakončená na -e (v psaném jazyce -er) a slovesa zakončená na -r a -re (finir, rendre). Nelze však, domnívám se, souhlasit s jeho stanoviskem k tzv. nepravidelným slovesům, zejména pak s jeho hledisky metodickými v závěru kapitoly.

V kapitole třetí (Les phrases) věnoval autor úvodní část některým syntagmatům (syntagmes épithétiques, adnominaux), větě jmenné, větě sponové a větě slovesné, v oddíle pojednávajícím o větě jednoduché se soustředil k otázkám vět tázacích, zvolacích a k otázce negace. K jeho výkladu negace bychom měli poznámku zásadního rázu. U mluvnických jevů hluboko spjatých s předchozími vývojovými stadii jazyka nevystačíme zpravidla při výkladové charakteristice s pouhým běžným pohledem synchronním. Nestačí tedy např. při slovní negaci non-pas stručná poznámka „c’est une locution qui tend à devenir affectée ou régionale“ (s. 107). Tímto výrazovým prostředkem popírá totiž francouzština po celou dobu svého vývoje slovem vyjádřený pojem, který stojí v kontrastu nebo v protikladu k pojmu povahy pozitivní. Doklady k tomu nacházíme od dob nejstarších (La Folie de Tristan de Bern, 333, La Queste del Saint-Graal, 165,30 i 181,23) až do doby současné, jak jsem jinde ukázal.[2] — V pojetí podřadnosti se autor vědomě odlišuje od dosavadních mluvnic (např. od Dauzatovy Grammaire raisonnée de la langue française, Lyon 1947) tím, že za podřadnost považuje i její výchozí, genetické stadium, totiž juxtaposici, v níž jedna z vět ztrácí svou významovou plnost. Za vlastní prostředek subordinace považuje v takových větách mluveného jazyka typu il ne viendra pas, il est malade stránku zvukovou, „effets modulatoires“ (s. 111).

Čtvrtý oddíl Sauvageotovy studie, nazvaný Les expressions, pojednává o úloze gramatického rodu v systému jazyka, o pojetí plurality, o specifikaci (catégories du défini et de l’indéfini), o vyjadřování rekce ve francouzštině, o slovesné kategorii způsobu a času, o shodě v časech, o slovesném rodě, o stupňování v nejširším smyslu slova a o pořádku slov. — Poslední a nejstručnější oddíl (Le lexique) je věnován otázkám slovní zásoby. Autor tu zdůrazňuje silné rozšíření slov jednoslabičných v mluvě obecné a věnuje zvláštní pozornost slovům jednoslabičným a dvouslabičným z hlediska jejich fonické diferenciace. Vycházeje ze zvukové podoby slova, zjišťuje, že u slov jednoslabičných a dvouslabičných je nejčastějším diferenčním prvkem náslovná souhláska (pour, tour, cour, court, gourd, four, lourd, sourd apod.), zatím co druhým diferenčním prvkem, pokud se týče počtu případů, je souhláska koncová (cèpe, sept, cette, sec, cède, sève, selle, sel, sème, scène, serre, seille apod.). Autor se bohužel nezmiňuje o tom, do jaké míry se opírá o zjištění statistická. V této kapitole věnuje pozornost i růstu současné slovní zásoby: vzniku četných nových derivací, ať už denominativních sloves typu solutionner (< solution), programmer (< programme), microter (< micro), nebo deverbativních substantiv jako décapsulateur (< décapsuler), enregistreur (< enregistrer), dépanneur (< dépanner). Zdůrazňuje tu známý a charakteristický rys francouzského lexika, tkvící ve skutečnosti, že substantiva vznikající k slovesům jsou často vytvářena ze základů latinských, zatím co sloveso samo prošlo normálním hláskoslov[291]ným vývojem (např. fondre fusion, écouter auscultation apod.). Bývá tomu tak zejména u nově vytvářených slov odborného jazyka a tu pak tvarová vzdálenost mezi slovem běžné slovní zásoby a nově utvořenými slovy odbornými ze základů latinských nebo řeckých značně vzrůstá; tak je tomu např. u substantiva oeil / yeux, kde přímé odvozeniny (oeillade, oeillet, oeillère) jsou méně četné než slova nově odvozená ze slovních základů latinských nebo řeckých (ocelle, oculaire, oculiste, oculistique, opticien, optique, ophtalmie, ophtalmologie, ophtalmologiste apod.). Závěr kapitoly tvoří zmínky — bohužel velmi stručné — o expresivitě slova, o charakteru odborného lexika a o stylistickém rozvrstvení slovní zásoby.

Posuzujeme-li Sauvageotovu studii jako souhrnný pokus o individuální analýzu základních charakteristických prvků soudobé francouzštiny, musíme především hodnotit kladně jeho východisko, jímž jsou mluvené projevy vzdělaného uživatele jazyka. Je nespornou výhodou tohoto postupu, že objevuje vývojové tendence jazyka, které se zpravidla v jeho mluvené formě nejdříve uplatňují. Tak např. u slov, ve francouzštině sice ojedinělých, tvořících plurál prostředky morfologickými, ukáže mluvená forma jazyka zřetelnou tendenci vyrovnávací, tendenci k mizení znaků plurálových (např. boeuf, os, plur. spis. , o, lid. boeuf, os). V otázce větné skladby ukáží zas záznamy mluvených projevů jasně značnou frekvenci vět jmenných typu drôle, cette histoire, typických prostředků mluvy hovorové, potvrdí běžně známý jev mizení záporky ne v obecné francouzštině, ukáží u některých sloves nepřechodných pojících se s pomocným slovesem avoir i être (jako např. paraître, disparaître, vieillir) zřetelnou tendenci k obecnému užívání slovesa avoir apod.

Dosahuje-li Sauvageot svou metodou kladných výsledků v poznávání vývojových tendencí jazyka, nelze vždy souhlasit s jeho hodnocením určitých charakteristických rysů soudobé francouzštiny. Lze souhlasit s autorem, že určitý výrazový prostředek, např. voici, ustupuje a je stále více zatlačován výrazovým prostředkem voilà, nikoli však s jeho závěrem: „C’est que le français se désintéresse de plus en plus de la distinction entre la proximité et l’éloignement.“ Nejen proto, že k tvrzení takové obecné platnosti nestačí nám jediný příklad, nýbrž také proto, že ústupem vyjadřovacího prostředku voici nemizí ještě jeho význam blízkosti, nýbrž je přijímán výrazem voilà, jenž se stává sémanticky dvojznačným, a o tom, kdy označuje blízkost a kdy vzdálenost, rozhoduje kontext. Nelze rovněž souhlasit s autorem v otázce významového pojetí subjonctivů. Zcela správně zjišťuje sice tendenci k stálému rozšiřování tohoto výrazového prostředku (nemíní tím ovšem případy nutného subjonctivu, nýbrž jen ony, kdy si mluvčí podle svého vztahu ke skutečnosti může volit mezi subjonctivem a indikativem), jehož užívání se takřka automatizuje, „jakmile smysl větné konstrukce obsahuje nejmenší stopu nejistoty nebo nejmenší odstín subjektivnosti“ (s. 155). Autor se však nespokojuje poznáním, že francouzština má v takovýchto případech subjonctivu velmi jemný vyjadřovací prostředek k vyjádření subjektivních odstínů v ději, činnosti nebo stavu, prostředek, který v mnohých jazycích neexistuje, nýbrž dospívá k úsudku, že tu jde o jakýsi subjektivistický relativismus, pronikající výrazivem soudobé francouzské společnosti („La société française ne tolère plus les affirmations à l’emporte pièce ou les déclarations trop appuyées. On se réfugie dans une énonciation moins compromettante en apportant de perpétuels atténuatifs à ce que l’on dit“, s. 155). Nesdílíme autorovy obavy vyjádřené v závěru: „Le pullulement des formes du subjonctif n’est qu’un des aspects de ce refus de s’exprimer directement et sans ambages. A cet égard, il est à craindre que l’expression française ne perde beaucoup de son caractère“ (s. 156). Tak samostatnost pohledu, o niž autor svou analýzou soudobé francouzštiny usiluje a k níž dospívá srovnáváním vyjadřovacích prostředků své mateřštiny s prostředky jazyků cizích, mění se někdy v soudy povahy značně subjektivní. Příčinou toho je často fakt, že autor vidí pouze část jazykových skutečností místo celku. Tato skutečnost je zejména patrna v závěrečné kapitole části věnované otázkám francouzského lexika a nazvané charakteristicky „Les lacunes“. Mimo jiné považuje tu za zřejmý nedostatek francouzštiny např. abstraktní ráz mnohých jejích sloves (jako příklad uvádí sloveso entrer). Sám fakt abstraktnosti [292]je nepochybný. Zmiňuje se o něm již Strohmeyer, nověji pak Malblanc a Marouzeau.[3] Otázka však zní, smíme-li tento sklon k abstrakci považovat za nedostatek (lacune) ve výrazových prostředcích, smíme-li odsuzovat dílčí rys autonomní soustavy jazyka, aniž ji posuzujeme v její celosti a aniž současně zdůrazníme jiné její specifické vlastnosti prospívající výrazným způsobem myšlení a dorozumívání jejích uživatelů.[4] Domníváme se, že tomu tak není a že současně se zdůrazněním abstraktnosti některých sloves je třeba vidět u jiných zase rysy stylisticky jinak výrazné, jako např. silnou dějovost (např. va ouvrir la porte proti německému öffne die Tür, ils vinrent se réunir proti sie vereinigten sich), silný sklon jiných francouzských sloves k metaforičnosti (le coq chante Der Hahn kräht; le bruit meurt Ein Geräusch verhallt) a jiné rysy, které vystihuje Malblanc ve jmenované studii. Třeba také připomenout, že v souhrnné studii o struktuře soudobé francouzštiny neměla by chybět ani zmínka o rysu tak výrazném, jako je tendence ke konstrukcím nominálním, jíž věnoval svou důkladnou práci Alf Lombard,[5] a že by tu neměly chybět ani údaje bibliografické, na něž ovšem autor vědomě rezignoval.

I když jsme byli nuceni uvést k některým závěrům Sauvageotovým své výhrady, považujeme obraz, který podává o struktuře soudobé francouzštiny, za pozoruhodný a podání, jímž tak činí, za zajímavé.


[1] Les procédés expressifs du français contemporain, Paris 1957, 242 s.

[2] Viz můj článek K otázce zesilování francouzské negace, ČMF 38, 1956, s. 236—237.

[3] Fritz Strohmeyer, Der Stil der französischen Sprache, Berlín 1910, s. 212—216. — A. Malblanc, Pour une stylistique comparée du français et de l’allemand, Paris 1944, s. 11n. — J. Marouzeau, Précis de stylistique française, Paris 1946, s. 101.

[4] Tuto otázku (Mais cette abstraction doit-elle être rangée parmi „les lacunes“ du français?) klade autoru i recenzent jeho práce G. Gougenheim v časopise Le français moderne 26, 1958, s. 235.

[5] Alf Lombard, Les constructions nominales dans le français moderne, Upsala et Stockholm 1930.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 289-292

Předchozí Jan Šabršula: Půl století badatelské činnosti francouzského marxistického lingvisty Marcela Cohena

Následující Josef Filipec: Sborník sovětských lexikografů