dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sborník sovětských lexikografů

Josef Filipec

[Rozhledy]

(pdf)

Сборник советских лексикографов / Recueil de lexicographes soviétiques

Je tomu už šest let od té doby, kdy si sovětští jazykovědci vytyčili nové pracovní úkoly také na úseku lexikografie (viz Voprosy jazykoznanija 1952, č. 4, s. 114—118). Tehdy byla také vydána resoluce (tamže, s. 118—120), jejíž jednotlivé body byly v uplynulých letech úspěšně a čestně splněny.

V této resoluci byl mimo jiné vytčen úkol usilovat o vytvoření lexikografické koordinační komise při Jazykovědném institutu Sovětské akademie věd. Tato komise, která byla ustavena r. 1954 a má za sebou rozsáhlou pracovní činnost, pořádá pracovní sjezdy a porady, zaručuje vzájemný styk všech lexikografických pracovišť, vzájemnou výměnu zkušeností (věc důležitá pro ty sovětské republiky, jejichž lexikografie nemá žádnou tradici), jednotnou výchovu kádrů, určuje témata kandidátských prací, a to nejen na úseku lexikologie, ale i samé lexikografie, a konečně obstarává kritiku sovětských i zahraničních prací, jakož i vydávání neperiodické publikace, Lexikografického sborníku (Leksikografičeskij sbornik, vypusk I, Moskva, Institut jazykoznanija AN SSSR, 1957, s. 188. Redakce: O. S. Achmanovová (vedoucí redakce), N. A. Baskakov, M. V. Lazovová, K. A. Marciševská, A. I. Molotkov, S. I. Ožegov, F. P. Filin).

Sborník má redakční úvod, v kterém se vymezují hlavní úseky lexikografické práce a podává se obecný program nové publikační řady, která je touto publikací zahájena. Obsah sborníku tvoří především závažné studie, v menší míře také kratší informativní referáty. Pět studií se týká jednojazyčného slovníku výkladového, tři slovníků dvojjazyčných. Tento poměr celkem spravedlivě vyjadřuje vztah obou typů lexikografické práce. I když počet dvojjazyčných slovníků, zvláště v SSSR, daleko převažuje po stránce kvantitativní, je nepochybné, že po stránce metodické a teoretické je důkladněji propracována lexikografie jednojazyčná, která má také základní vědecký význam.[1]

[293]Ze studií věnovaných jednojazyčnému slovníku výkladovému je významná především studie L. S. Kovtunové o výstavbě hesla v Slovníku současné spisovné ruštiny (O postrojenii slovarnoj statji v Slovare sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka AN SSSR, s. 68—97). Studie má tři části. V první se chápe slovo z hlediska protikladu dvou tendencí: tendence k stálosti a tendence k variabilitě. Je to problematika, kterou jsem uvedl ve své obecněji pojaté práci o slově v kontextu a v systému (v cit. studii, s. 132n.). Další problematiku, řešenou také u nás, např. otázku polysémie, odkládá autorka na dobu pozdější.

V druhé části podrobně dokumentované studie jde o výstavbu hesla v jednom významu z hlediska akademického slovníku spisovné ruštiny. Autorka kritisuje převládající zaměření excerpce (zvláště akad. slovníku) na krásnou literaturu, z níž se dokládají dokonce i odborné názvy, a požaduje, aby slovník uváděl jen slova s významy a významovými odstíny povahy celonárodní, systémové, nikoli jevy vyznačující jen individuální styl. Na příkladu frazeologických obratů pěkně ukazuje individuální autorské variace a rozlišuje individuální užití spontánní a tvůrčí, vědomé, dotýká se výběru individuálních synonym, obrazů, metafor, klišé apod. Rozlišení spojení typických (systémových) a netypických je důležité, protože na základě něho může být toto studium postaveno na vědecký základ. — Na druhé straně požaduje autorka pozorné zkoumání excerpovaného materiálu, aby nedocházelo k vynechávání významů. Tomuto nebezpečí se může zabránit tím, že se zkoumají vztahy daného slova k odvozeninám z téhož základu i k slovům téhož slovotvorného typu.

V třetí části jde o rozdíl mezi slovníky různých typů (akademickým, Ušakovovým, Ožegovovým). Slovníky všech typů popisují to, co je typické v systému současného jazyka, ale na různém materiále, s různým stupněm podrobnosti, s různým propracováním hesla.

Autorčin výklad je zdařilý a přesvědčivý, přesto však v jistém směru kusý. Autorka se totiž omezuje jen na vztahy formálně sémasiologické, nevytyčuje např. lexikální vztahy synonymické. Tyto vztahy redukuje jen na rozdíly užití, její pojetí je tedy jen stylistické, nikoli lexikologické, a vychází jen z formy, nikoli z obsahu. To je ovšem věc širšího dosahu. Její příčina je v tom, že se v sovětské jazykovědě dosud nepřihlíží v dostatečné míře též k pojetí onomasiologickému.

Pozornosti zasluhuje studie N. Z. Kotelovové, týkající se syntaktických vztahů slov jako prostředku jejich významového dělení (Ukazanija na sintaksičeskije svjazi slov v tolkovom slovare kak sredstvo razgraničenija smyslovych različij, s. 98—120). Autorka vychází ze známého Vinogradovova typu významů podmíněných syntaktickou konstrukcí a všímá si slovesné rekce jako vnějšího projevu polysémie. Rozlišuje silnou a slabou rekci podle toho, zda se touto konstrukcí realisuje slovo samo v jistém významu nebo jen slovo jako významová součást širšího kontextu. Zde přehodnocuje autorka zčásti závěry starší stati Iljinské, od níž se liší tím, že neredukuje rozdíl silné a slabé rekce jen na protiklad předmětu a příslovečného určení. Autorce jde dále o postižení typů těchto (silných) konstrukcí a určuje zde tyto významové rozdíly (protiklady): předmět — předmět (česká obdoba: hráti koho — na koho), předmět — sloveso v neurčitém způsobu, předmět — věta vedlejší, předmět — nepřítomnost předmětu, tedy absolutní užití (příklady pro všechny tři skupiny můžeme vyvodit ze dvou významů slovesa báti se: 1. ~; s inf.; koho, čeho; že, aby ne, že ne; 2. o koho, oč), předmět — příslovečné určení (nésti co kam — nésti kam).[2] V závěru práce jde autorce o důsledný systém zkratek, kterým by se tyto typy vystihovaly.

Autorčin výklad je správný, pokud se opírá o empirickou skutečnost, méně však je práv lexikologickému hledisku. Autorka si uvědomuje, že vystihuje jen část širší problematiky: nejde totiž za prvé jen o slovesa, ale i o adjektiva a substantiva, za druhé nejde jen o rozdíly (protiklady) [294]budující polysémii, ale také o rozdíl variant téhož významu (viz první význam u báti se nebo bohatý čím, nač apod.), jde o rozdíl různých slov (homonym) atd. Autorčino pojetí je tedy statické, mechanické. Nerozlišuje mezi slovem v užití a slovem jako systémovou abstrakcí.

Dále: Hlavní významové typy, jak je určil Vinogradov, nelze vystihnout jediným dílčím kritériem, např. sémasiologickým, lze je chápat jen z hlediska všech faktorů určujících slovo, z nichž jeden v daném případě převládá. Toto sjednocující lingvistické hledisko však nebylo ve Vinogradovově jinak pronikavé práci naznačeno, takže se může zdát jeho pojetí roztříštěné a nejednotné.

I když je význam podmíněn konstrukcí, působí tato konstrukce jen skrze (formální) kontextové spojení slov. Zřetel k tomuto činiteli však autorka nenaznačuje. Je charakteristické, že Vinogradov mluvil o významech podmíněných konstrukcí, tj. vyložíme-li si jeho slova, o významech vydělujících se za těch podmínek, že se vyskytují v jisté konstrukci. Autorka však považuje syntaktické konstrukce přímo za prostředek sloužící k rozdělování významů (viz titul studie). I kdyby bylo toto pojetí správné, bylo by nutně jednostranné, protože nejen kontext a konstrukce působí na význam, také význam si vynucuje jistou vazbu a konstrukci.

Další dvě práce sborníku se zabývají otázkou výběru hesel pro jednojazyčný slovník výkladový. Je to především dobře založená práce F. P. Sorokoletova O místě výrobní terminologie ve výkladovém slovníku (O meste proizvodstvennoj terminologii v tolkovom slovare russkogo jazyka, s. 121—134). Práce neotvírá nové obzory a propracovává jen otázku výběru termínů pro slovník, zvláště pro jednojazyčný slovník výkladový (akademický). Autor zkoumá především podmínky, za nichž se speciální termín stává obecně užívaným, nabývá společenské funkce. V závěru podrobuje autor kritice zásadu, že je možno do slovníku zařadit termíny doložené v krásné literatuře. Ukazuje relativnost této zásady (např. někteří autoři dodávají svému dílu pomocí termínů „pracovního“ rázu) a žádá, aby se kritéria pro míru terminologie v slovníku vyvodila rozborem vlastního systému terminologie v souvislosti s ostatní slovní zásobou.

Dobře založený výklad autorův nelze však přijmout bez výhrad. Autor např. nedoceňuje tlak mezinárodních termínů, právě i ekonomických a politických, které velmi zřetelně překročily rámec úzké speciálnosti. Má-li slovník vedle úkolu normativního i úkol informativní — a tento úkol má i akademický slovník současné ruštiny, může být rozsah tohoto úkolu vymezen podle specifických podmínek různě. Zkušenost ukazuje, že uživatel slovníku přijme raději slovník s větším počtem hesel, i když třeba mnohá z nich vůbec nepotřebuje, než slovník, v němž třeba jen málo hesel chybí. Po té stránce opomenul autor např. pomocné kritérium učebnic pro obecné vzdělání, např. u nás učebnic pro jedenáctiletky. Nejasný je autorův výklad o slově šachta, které má pět odborných významů v různých pracovních úsecích, při čemž mají druhotné významy ještě živý vztah k významu základnímu. Jde tedy o jasný případ polysémie, nikoli o případ homonymie, o níž se autor zmiňuje. Není také dost jasné, jak tento výklad přispívá k odůvodnění skutečnosti, že ruské slovníky uvádějí z pěti významů slova šachta jen významy dva.

Podobného rázu jako právě uvedená práce je také příspěvek F. P. Filina, věnovaný otázce výběru slov pro akademický slovník současné ruštiny, a to slovům zastaralým, málo frekventovaným a nářečním (Zametki po leksikologii i leksikografii, s. 36—57). Za nejzdařilejší z Filinova příspěvku lze označit část třetí, věnovanou slovům nářečním. Z našeho hlediska vzbuzuje námitky termín archaismus (s. 37), kterého se užívá jako synonyma pro termín „slovo zastaralé“, nikoli jen při hodnocení stylistickém. U otázky frekvence se správně upozorňuje na její relativnost, nezaujímá se však — při lexikologických aspiracích stati — ani slůvkem stanovisko k současné, poměrně už bohaté literatuře a jejím výsledkům.

Jednojazyčného slovníku výkladového, a to gruzínského, týká se ještě pátá práce sborníku, napsaná A. S. Čikobavou (O principach sostavlenija Tolkovogo slovarja gruzinskogo jazyka, s. 58—67). Tato práce podává informaci o osmisvazkovém výkladovém slovníku gruzínštiny, na němž se pracuje od roku 1945, který byl r. 1949 ohlášen ukázkovým sešitem a z něhož vyšel r. 1955 čtvrtý svazek (r. 1957 připraven k tisku svazek sedmý). Slovník bude obsahovat asi [295]120.000 slov; zakládá se na kartotéce čítající asi dva miliony lístků a pracuje na něm nyní 14 pracovníků kromě redaktorů, z nich 11 kandidátů věd. Tyto zajímavé informace čelného představitele sovětské jazykovědy jsou provázeny stručným řešením tří otázek, z nichž dvě jsou specifické pro gruzínštinu: co je třeba považovat za lexikální jednotku (otázka odvozenin od substantiv a od sloves), co tvoří slovníkovou formu substantiva (první pád) a slovesa (3. os. přít., protože inf. neexistuje). Obecnou lexikografickou otázku „hnízdování“ řeší Čikobava ve prospěch abecedního pořadí heslových slov. — Práce manifestuje spjatost otázek lexikografických a lexikologických s otázkami gramatickými, neklade si však metodicky nutnou a plodnou otázku abstrakcí různého typu, otázku řešenou např. u nás.

Druhou tematickou část Lexikografického sborníku tvoří tři studie věnované otázkám dvojjazyčných slovníků. Je to především vstupní práce N. I. Feldmana, ohlášená autorem jako další příspěvek většího celku (Ob analize smyslovoj struktury slova v dvujazyčnych slovarjach, s. 9—35). První Feldmanova práce se týkala otázky, co má být předmětem překladu v dvojjazyčném slovníku (Voprosy jazykoznanija, 1952, č. 2, s. 62—84), nynější práce se týká analýzy slova, které má být vyloženo, po případě přeloženo, a pokračování se má týkat otázky, jak lexikograf překládá slovo jednoho jazyka slovem jazyka druhého. I když se uvádějí jako ilustrační materiál paralely japonsko-ruské, jde autorovi o teorii dvojjazyčné lexikografie vůbec. Nynější studie se týká podstatné otázky lexikografické, totiž výstavby hesla, tj. vymezení jednotlivých významů, rozlišení přeneseného významu a obrazného užití, uspořádání významů a homonym.

Potíž dvojjazyčné lexikografie je v tom, že se málokdy může opřít o vědecky zpracované podrobné slovníky jednojazyčné obou jazyků, jejichž systémy se navzájem konfrontují. Zkušenost ukazuje, že zcela postačitelnou základnou tohoto úkolu nemusí být ani slovník akademický, zvláště hledá-li se jeho metoda teprve během práce. Práce na dvojjazyčném slovníku je tím těžší, nemá-li jeden z jazyků, o který jde, vůbec žádný výkladový slovník. S takovou situací se právě setkávají ve většině případů sovětští lexikografové, sestavují-li slovníky ruštiny a některého mladého spisovného jazyka sovětského. V tomto případě razí dvojjazyčná lexikografie cestu lexikografii jednojazyčné, nemůže ji ovšem pro přemíru úkolů nahradit ani tehdy, když pracuje s materiálem získaným značnou samostatnou excerpcí, a její práce má potom nutně i při vší své záslužnosti jen relativní výsledky. — Dvojjazyčná (po případě vícejazyčná) lexikografie má totiž vedle úkolů spojených s lexikografií jednojazyčnou (1) své úkoly specifické. Tyto úkoly jsou jednak obecné, pokud vyplývají z konfrontace dvou (více) jazykových systémů (2), jednak zvláštní, pokud se týkají např. jazyků různých typů (3); zajímavě osvětluje Feldman, jak se např. japonská homonyma (vlastně jde jen o homofony), vzniklá rozpadem polysémie, neprojevují pro odlišnost grafického zobrazení vůbec graficky. Vyplývají tedy z práce na dvojjazyčném slovníku tři druhy úkolů a Feldmanova práce k nim také přihlíží. Nás se zde týkají otázky patřící k úkolům skupiny první a druhé. Feldman obohacuje především teorii dvojjazyčných slovníků. Vedle pojmu ekvivalentu vytyčuje pojem částečného ekvivalentu (jeho význam vystihuje část obsahu, např. jeden významový znak převáděného slova) a vázaného ekvivalentu. Toto pojetí je správné tím spíše, že tvoří obdobu situace známé z lexikografie jednojazyčné. Částečný ekvivalent má svou obdobu v částečném synonymu (viz moji cit. práci, s. 149), vázaný ekvivalent má obdobu ve Vinogradovově významu frazeologicky vázaném.

Rozdíl mezi přeneseným významem, tj. jedním z druhotných významů mnohoznačného slova, a obrazným užitím slova v rámci téhož významu, kterýžto rozdíl autor správně zdůrazňuje, je už také znám z lexikografie jednojazyčné a je v sovětské lexikografii tradiční (tamže, s. 138; viz též Jos. Filipec - Lad. Janský, Třetí díl slovníku současné spisovné ruštiny, Sov. jazykověda 5, 1955, č. 5—8, s. 444—445). Tato problematika bude vyžadovat hlubšího řešení právě na materiále jednojazyčném a z hlediska jednak synchronního, jednak vývojového. U hesel s bohatou významovou stavbou je „přenesených“ významů více, není tedy toto označení dostatečně [296]specifické. Ostatně většina významů vzniká přenesením na základě podobnosti nebo věcné souvislosti, po této stránce přináší toto označení málo nového. Kdybychom chtěli být důslední, měly by se pak označovat i významy vzniklé přejímáním, analogií apod. Na to však nepomýšlí ani Feldman, ulpívající zde spíše v historickém pojetí slovníku, i když mu jde jinak spíše o zachycení současného systému. Proto chce např. určovat základní (výchozí) význam i tehdy, je-li z hlediska současného odsunut na místo pozdější (s. 25). Přes tuto výhradu je Feldmanova studie zdařilá a představuje vyšší stupeň na cestě k vytvoření nově pojaté teorie dvojjazyčných slovníků. — V tom ji doplňuje a podporuje další zdařilá studie z téhož pracovního úseku, studie A. K. Borovkova (Iz opyta sostavlenija russko-nacionaľnych slovarej, s. 135—159). Jestliže už Feldman ukazoval na meze překladové metody, spjaté především se jménem Ščerbovým, znamená Borovkovova práce svým konkrétním materiálem přímo kritiku jednostranností této metody.

Ščerbova překladová metoda, formulovaná a uskutečněná v Rusko-francouzském slovníku (1936), znamenala nepochybně účelný dobový korektiv dřívější lexikografické praxe, nemůže však být vydávána za jedině možné pojetí lexikografické práce vůbec.[3]

Borovkovova a zčásti také Feldmanova práce uvádějí tyto námitky proti překladovému pojetí: Základní úkol dvojjazyčných slovníků není v tom, aby dávaly zásobu mobilních překladových lexikálních jednotek, nýbrž v tom, aby zachytily systém jistého současného spisovného jazyka a posloužily jako prostředek jeho ovládnutí. V tomto ohledu znamenalo uvádění překladových ekvivalentů často ochuzení, redukci obou jazykových systémů. S pojetím ekvivalentu nelze vystačit např. u idiomatických slovních spojení, kde je pak třeba dát přednost doslovnému překladu. Nemá-li se podávat ochuzený a zkreslený obraz jazykového systému, je třeba přihlížet též k synonymům, ovšem vymezeným přesně po stránce významové i stylistické. Pouhé překlady vedou k nesprávnému drobení významů, redukují význam na několik významových užití a porušují obraz významové výstavby hesla. Proto je třeba vymezovat typ slovníku opatrně vzhledem k úkolům slovníku. Borovkov např. chápe typ rusko-jinonárodních slovníků jako typ současně překladový, výkladový a zčásti i encyklopedický.

Řadu studií o dvojjazyčných slovnících uzavírá příspěvek K. E. Majtinské (Otraženije različij grammatičeskogo stroja v dvujazyčnych slovarjach, s. 160—171). Její studie ukazuje, že lexikografická problematika nabývá specifického zaměření na lexikálním materiále jazyků ugrofinských. Plně lze souhlasit s její thesí o souvislosti gramatické stavby se slovní zásobou a s poukazem na význam druhů slov pro slovník. Požadavek, aby byla gramatická příloha slovníku sestavena se zřetelem k materiálu v slovníku zpracovaném, je dnes samozřejmý a skromný. I z hlediska teorie, i z hlediska uživatele slovníku je především třeba podat gramatickou charakteristiku hesla přímo na jeho místě v slovníku.[4]

Moskevský Lexikografický sborník uzavírají tři informativní referáty. T. S. Kogotkovová referuje o koordinační práci na úseku sovětské lexikografie a v rámci toho také o lexikografii polské i o původních příspěvcích bratislavského Lexikografického sborníku z r. 1953, O. S. Achmanovová o lexikografických příspěvcích Slovenské řeči (19, 1954, č. 3—4 a 20, 1955, č. 1) a I. S. Iljinská o lexikografii v Bulharsku. Na posledních stránkách sborníku je uveden seznam slovníků různých typů, které vyšly r. 1955 v Sovětském svazu; je tu 82 údajů.

Lexikografický sborník je publikace záslužná už tím, že prostě vyšla. Jeho obsah ukazuje, že studium slovní zásoby přináší bohatý komplex otázek, které čekají na řešení. V mnoha příspěvcích se vyjadřuje názor, že nejen lexikologii, ale i lexikografii na patřičné úrovni je třeba považovat [297]za samostatný vědecký obor s vlastní praxí a teorií. S tímto názorem plně souhlasíme. Lexikografie však není isolována a je třeba určit její vztahy k lexikologii, stylistice a gramatice, shody a rozdíly předmětu i metod, náplň lexikologie ap. I těmto otázkám, které se řeší např. také u nás, je třeba věnovat stálou pozornost.

Příspěvky sborníku týkající se jednojazyčných slovníků zůstávají spíše v oblasti praktické. Některé z nich zřejmě vykonaly značnou revisní práci, pokud jde zvláště o slovníky Ušakovovův a Ožegovovův. Prospělo by jim však větší teoretické zaměření, větší úsilí hledačské, příznačné např. pro Ščerbu, Vinogradova, Smirnického, Achmanovovou aj.

Příspěvky týkající se lexikografie dvojjazyčné vynikají hlubším teoretickým úsilím. Je to asi důsledek toho, že teorie dvojjazyčných slovníků má splácet ještě mnohem větší dluh než teorie slovníků jednojazyčných. V tomto ohledu znamenají sovětské práce výzvu především pro naše pracovníky na úseku dvojjazyčných slovníků. Pro ostatní lexikografy pak znamenají povzbuzení ve společném úsilí.


[1] Viz k tomu též mou studii, Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce, SaS 18, 1957, s. 130 a referát na konferenci věnované studiu soudobých jazyků v r. 1957, viz sbor. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 177—190.

[2] Stručné uvedení této problematiky a příklady v mé cit. studii, s. 138.

[3] Viz k tomu A. V. Isačenko, Dnešný stav a úlohy lexikologie a lexikografie, Lexikografický sborník, Bratislava 1953, s. 45 a k tomu můj kritický diskusní příspěvek, poukazující na meze překladové metody a na vývoj Ščerbových názorů v této otázce, zvláště v třetím vyd. uvedeného slovníku, tamže, s. 48.

[4] Srov. k tomu Leontij Kopeckij, O poměru lexika a mluvnice v plánu teoretickém a praktickém, Lexikograf. sborník, Bratislava 1953, 25n.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 292-297

Předchozí Jaroslav Zima: Nová studie o struktuře moderní francouzštiny

Následující Marie Těšitelová: Lexikografické i jiné lingvistické otázky v rumunském jazykovědném sborníku