Lexikografické i jiné lingvistické otázky v rumunském jazykovědném sborníku

Marie Těšitelová

[Rozhledy]

(pdf)

Лексикографические и другие лингвистические вопросы в румынском языковедном сборнике / Questions lexicographiques et autres problèmes linguistiques dans le recueil linguistique roumain

[1]Teoretické i praktické otázky lexikografické stávají se právem stále více předmětem zájmů lingvistiky u nás i v zahraničí. Svědčí o tom mimo jiné i to, že VIII. mezinárodní lingvistický kongres, který se konal r. 1957 v Oslo, věnoval pozornost i problematice lexikografické a lexikologické.[2] U příležitosti tohoto kongresu vydala Akademie věd Lidové republiky rumunské obsáhlý lingvistický sborník, kde mezi jinými otázkami mají čestné místo problémy slovníků jednojazyčných a dvojjazyčných.

Z problematiky jednojazyčných slovníků je to především zpracování předložek (V. Breban, Les prépositions dans les dictionnaires unilingues, s. 201—205). Jádrem příspěvku je stále živá otázka,[3] má-li předložka svůj vlastní význam lexikální, či je-li to slovo jen gramatické, jehož výklad patří do mluvnice. V. Breban ukazuje, že v rumunštině pomáhají některé předložky vytvářet pády a mají tudíž funkci morfémů; v maďarštině jsou vůbec nahrazeny sufixy. Význam předložky se opírá o slova, která předložka spojuje, odtržením od nich se ztrácí. Vidí tedy autor význam předložky jen ve vztahu, který předložka vyjadřuje, v rumunštině zvláště ve vztazích syntaktických. Nepřihlíží dostatečně k struktuře jiných jazyků, např. slovanských, ačkoli si je celkem vědom toho, že v některých jazycích může mít předložka i svůj vlastní význam. Např. výsledky našeho lexikografického studia[4] přesvědčivě ukazují, že předložky mají vedle významu gramatického i svůj vlastní význam lexikální.

Uveďme aspoň jeden příklad: Ve spojeních dát něco na školu, za školu, pro školu apod. význam předložky nezáleží v syntaktických vztazích slov, která spojuje, tj. v určení vztahů místních (na školu, za školu), účelových (na školu, pro školu) apod., nýbrž projevuje se i samostatně. Tak např. předložka na vyjadřuje, že jde o hořejšek nebo povrch věcí (školy) nebo o věc, k jejímuž prospěchu, užitku něco směřuje (dar, příspěvek na školu) apod. (Srov. významy předložky na v Příručním slovníku jazyka českého.)

[298]Kdyby tomu tak nebylo, neexistoval by rozdíl mezi různými spojeními tvaru téhož pádu podst. jména s různými předložkami. Jako slova lexikálně gramatická vyžadují ovšem předložky zpracování z obou těchto hledisek. I když autor s těmito fakty výslovně nepočítá a chápe předložky jen jako morfémy, odmítá nicméně názor, že by předložky měla uvádět jen gramatika, nikoli slovník.

Další příspěvek z oboru jednojazyčných slovníků se zabývá závažným problémem definice (Iorgu Iordan, Principes de définition dans les dictionnaires unilingues, s. 223—234). Autor správně zdůrazňuje, že definice v slovníku je nejnesnadnější a nejvíce problematickou prací lexikografickou. Vyslovuje názor, že definice nejsou v jednojazyčném slovníku vždy nezbytné, např. u slov běžných a známých z denní zkušenosti, jako jsou slova voda, dům, bílý, pět apod.[5] Se souhlasem lze přijmout názor, že definice odborných termínů, které jsou velmi nesnadné, mají být společným dílem lingvistů a odborníků v příslušném oboru, neboť ani jedni, ani druzí se nemohou sami zhostit svého úkolu zcela uspokojivě. U slov odvozených doporučuje autor uvádět vedle definice lexikální i definici „gramatickou“ (slovotvornou). K tomu je třeba poznamenat, že důsledné uvádění „gramatické“ definice (i s naznačením stavby slova) má větší význam pro slovníky dvojjazyčné než pro slovníky jednojazyčné, neboť pomáhá lépe vniknout do stavby cizího jazyka. Ve výkladu významu pak I. Iordan právem klade velký důraz na uvádění synonym. Při výstavbě definice, zvláště u termínů, hledá oporu v zásadách logiky („genus proximum“ a „differentia specifica“). Nebezpečí poněkud úzké definice logické (zvl. per genus proximum)[6] se snaží vyhnout tím, že vedle termínů odborných doporučuje uvádět i jednotlivé příklady definovaného jevu. Od aplikace logických zásad na definici v slovníku nelze však ani za těchto podmínek dobře očekávat zlepšení lexikální definice, neboť se tím příliš spoutává naše myšlení a zkresluje mnohotvárnost jevů i složitost jejich vztahů. Nedostatkem článku je, že tu autor nepřihlíží k polysémii slov (ačkoli právě ta by mu ukázala problematičnost některých jeho tvrzení, např. pokud jde o definici „gramatickou“ apod.), ani si nevšímá řazení jednotlivých významů.

Touto otázkou se zabýval Trygve Knudsen a Alf Sommerfelt ve svém příspěvku (Principles of Unilingual Dictionary Definitions), předneseném rovněž na VIII. mezinárodním lingvistickém kongresu v Oslo.[7] Pokusili se stanovit zásady pro řazení významů jak v slovníku historickém, tak v slovníku současného jazyka. Doporučují rozlišovat význam prvotní a význam dominantní, závislý na mimojazykových činitelích. Ani pro historický slovník nepokládají za nutné uvádět na prvním místě význam nejstarší. Dokládají to např. na slově otec, kde prvotní význam „pater familias“ byl zatlačen významem „genitor“. V pochybných případech tu rozhodují kritéria formální. Např. u dánských slov s příponou -ing nebo u německých slov s příponou -ung, označujících jednak činnost, jednak osoby v jisté funkci, je prvotní význam zároveň prvním významem z hlediska časového. — Za prvotní význam z hlediska historického navrhují autoři dále považovat význam, který je objektivně zjistitelný, významy subjektivně zabarvené považují za druhotné. Také u synchronních slovníků, kde je hlavním úkolem rozlišení významu prvotního a významů druhotných, uvádějí se významy s citovým zabarvením jako významy druhotné. Problematické je i tvrzení, že prvotní význam je ten, který nelze nahradit synonymem.[8] Běžná lexikografická zkušenost přece potvrzuje, že význam prvotní z hlediska synchronního může [299]být významem sekundárním z hlediska diachronního.[9] V závěru pak autoři vyslovují zásadu, že jak slovník historický, tak i slovník současného jazyka mají vycházet z jazykového systému příslušné doby. To zejména u historického slovníku předpokládá rekonstrukci jazykového systému jisté doby, popř. jakýsi jazykový průměr delšího časového úseku. — Některé problémy, kterými se zabývá jak článek Iordanův, tak i příspěvek Knudsenův a Sommerfeltův, propracovala již naše lexikografie, v otázkách slovníku současného jazyka i podrobněji. Připomeňme tu zejména stanovení významů podle znaků, sledování pohybů znaků apod.[10] a propracování hesla v celé šíři.[11] Mezi zásadami uváděnými v článku Knudsenově a Sommerfeltově postrádáme např. zřetel k výskytu jednotlivých významů slova, neboť i to může do jisté míry pomoci při jejich řazení. Významy řídké patří velmi často k významům sekundárním.

Ostatní lexikografické příspěvky v rumunském sborníku se týkají slovníků dvojjazyčných. Obrážejí se tu vesměs zkušenosti z práce na těchto slovnících. Rozsahem dvojjazyčného slovníku a výběrem slov se zabývají Maria Iliescu (Grundfragen der zweisprachigen Wörterbücher, s. 207—221) a Béla Kelemen (Contribution à la méthode de rédaction des dictionnaires bilingues, s. 235—248). Oba se shodují zásadně v tom, že v dvojjazyčném slovníku má být i běžná odborná terminologie, odmítají celkem tzv. hnízdování slov (znesnadňuje orientaci v slovníku), ukazují na problém rozlišování mezi polysémií a homonymií apod. Věnují pozornost vydělování významů, jejich výkladu, řadění a ilustraci, a to jak se zřetelem k jazyku, do něhož se překládá, tak i k uživatelům slovníku. Pokud jde o překlad, dává M. Iliescu přednost vhodnému ekvivalentu, v zásadě odmítá výklad nebo opis, B. Kelemen připouští v některých případech i fonetickou transkripci a výklad. Kelemenovo zásadní stanovisko je celkem ve shodě s naší diskusí o tomto problému.[12] V obou příspěvcích autoři probírají i zpřesňování významů slov vhodnými příklady, synonymy, stylistickým zařazením slova apod. Celkem sporný je však např. Kelemenův návrh, aby se u velkých hesel řadily příklady abecedně; ve většině případů lze najít vztahy ve významových odstínech, abecední řazení by bylo příliš mechanické.

Rozsahem dvojjazyčného slovníku se zabývá i Leon D. Lewitzky (Bilingual Dictionaries: Suggestions, s. 249—256). Podle autora má slovník dát uživateli maximum spolehlivých informací na minimálním počtu stran. Proto autor vyslovuje názor, že slovník nemá obsahovat méně než 50.000 slov.[13] Slovník má přinášet i maximum objektivně zjistitelných významů u jednotlivých slov, je-li to nutné. Možnou námitku, že tím narůstá rozsah slovníku, odmítá autor tím, že zřetel k rozsahu slovníku nesmí mít vliv na jeho kvalitu. Při pořádání významů doporučuje i hledisko frekvenční, pokud ovšem nenarušuje stavbu hesla. Autor si detailně všímá i grafické úpravy slovníku.

K článkům lexikografickým se v rumunském sborníku svou tématikou těsně přimyká jediný, ale zajímavý příspěvek sémantický (Tatiana Cazacu, La „structuration“ dynamique des significations, s. 113—127). Autorka přichází s novým termínem „structuration“, který podle jejího názoru nejlépe vystihuje dynamiku v sémantice. Význam slova nechápe jako jednotku, nýbrž jako celek, kde kolem společného a relativně stálého jádra jsou rozloženy různé významy [300]a významové odstíny.[14] Prvky významové struktury slova se rozlišují výběrem jistého významu v kontextu a funkční konkretisací danou kombinací slova s jinými. T. Cazacu rozlišuje jednak sémantickou mikrostrukturu, tj. strukturu slovního významu, a sémantickou makrostrukturu, tj. celý sémantický systém jazyka. Jako cesty dynamické sémantiky uvádí: asociaci mezi významem různých slov náležejících k téže slovní čeledi, přibližování slov významem, různé stupně synonym, zkušenosti „asociační“ (např. slovo hudba vybavuje slova jako hudebník, orchestr, partitura, koncert, posluchač apod.), užití slova v jistém společenství sociálním a jazykovém. Struktura významová je otevřena směrem k makrostruktuře i k mikrostruktuře, k synchronii i k diachronii, neustále se mění a přetváří. — Ačkoli jde v článku v podstatě jen o novou terminologii pro známé vztahy slova a jeho významového pole, přesto se tu celá problematika zajímavým způsobem objasňuje a některé vztahy tu vystupují výrazněji. Podnětné jsou i metodologické závěry článku. Autorka doporučuje metodu experimentální, která může přinést i v sémantice zajímavé objevy.

K lexikologické problematice patří i článek v posledním oddíle, označeném „Gramatika“ (Florica Dimitrescu, Le concept de locution, s. 269—289). Řeší poměr mezi ustáleným spojením (locution) a rčením (expression).[15] Ustáleným spojením (locution) rozumí autorka pevnou kombinaci slov, mající platnost jednotky gramatické (např. prendre la fuite, s. 287), tj. slovesa, adjektiva apod., rčení (expression) pak charakterisuje variabilitou jednotlivých prvků a možností nového uspořádání slov (např. il vaut mieux s’adresser à Dieu qu’à ses saints, s. 287). Odmítá synonymitu obou termínů, neboť ustálené spojení chápe v podstatě jako pojem gramatický, rčení jako pojem lexikální. Ustálená spojení dělí do tří skupin především podle pevnosti jejich gramatického sepětí, podle stupně expresivity a podle toho, jak je tu možná náhrada synonymem. Shoduje se v podstatě s dělením V. V. Vinogradova.[16] Jinak je příspěvek dobrým přínosem do složité problematiky o ustálených spojeních a frazeologii,[17] které činí značné potíže při lexikografické práci.

Celkem lze říci, že lexikografické příspěvky, zvláště ty, které se týkají dvojjazyčných slovníků, jsou někdy až příliš zaměřeny k praxi, všechny mají více méně ráz návodů a pokynů k lexikografické práci. Užitečný by tu byl větší zřetel k teorii a větší orientovanost v příslušné literatuře, zejména zahraniční. To je zřejmě bolest lexikografické práce i jinde (viz např. příspěvek Knudsenův a Sommerfeltův) a je třeba litovat, že se v lexikografii ztrácí mnoho času hledáním cest, které byly už objeveny nebo naznačeny.

Ostatní příspěvky v sborníku se týkají problematiky indoevropského jazykozpytu, fonologie, míšení jazyků, otázek dialektologických, gramatických a vytváření nových abeced.

Z oboru indoevropského jazykozpytu je to jednak článek J. Fischera o překládání Lucreciova „De rerum natura“ (Le sens du titre „De rerum natura“, s. 17—21), obsáhlý článek G. Ivănesca o slovesných časech, vidu a trvání slovesného děje (Le temps, l’aspect et la durée de l’action dans les langues indo-européennes, s. 23—61) a článek o některých fonémech v románských prvcích v albánštině (I. Šiadbei, Sur l’élément latin de l’albanais, s. 63—69).

Nám je nejbližší příspěvek G. Ivănesca. Po obsáhlém historickém úvodu o chápání času, [301]vidu a trvání slovesného děje v indoeuropeistice, zvláště u mladogramatiků, snaží se autor dokázat na rumunském jazykovém materiálu svůj názor, že vid existuje i v moderních západních jazycích indoevropských, a to jak v jazycích románských, tak i v němčině. Při tom srovnává rumunštinu s ruštinou a výhodu vidí i v tom, že při řešení tohoto problému může využít zkušeností slovanských vědců. Tu je třeba vyslovit politování, že autor nezná ani jednu z našich prací zabývajících se problematikou vidu.[18] Autor pak dochází k závěru, že rumunština vyjadřuje znaky morfologickými i vid. Chápe jej ve shodě se slovanskou jazykovědou jako protiklad dokonavosti a nedokonavosti. Ti, kteří neuznávají existenci „vidu“ v rumunštině a v příbuzných jazycích, mají podle G. Ivănesca pravdu tehdy, jestliže chápou vid jako trvání děje. — K velkému množství prací o vidu přibývá tak opět jedna ze zásadních a podnětných prací, která jistě vzbudí zájem jak u romanistů a germanistů, tak i u slavistů.[18a]

Značná část sborníku je věnována otázkám fonologickým. Andrei Avram, zabývající se problémem rumunských polosamohlásek /y/—/e̯/, /w/—/o̯/ a tzv. koncového pseudo -i̯ (Les semi-voyelles roumaines au point de vue phonologique, s. 71—79), dovozuje, že v rumunštině e̯ a o̯ nejsou slabikotvorné, ale přesto nejsou souhláskami. K hlubšímu poznání vzájemného vztahu morfologie a fonologie přispěl E. Petrovici zajímavým článkem Interpénétration d’une phonologie slave et d’une morphologie romane (s. 81—89). Ukazuje, že rumunská morfologie je sice zcela proniklá slovanskou fonologií, ale svůj románský charakter přesto neztratila.

Fonetickými změnami a jejich vlivem na jazykový systém se obírá A. Rosetti v článku La phonologie et les changements phonétiques (s. 91—95). Sleduje jednak změny, které působí na fonologický systém jazyka a jsou příčinou buď úplné změny jazykového systému, anebo změny částečné, jednak změny, které fonologickou strukturu nemodifikovaly, a byly tedy neproduktivní, způsobily jen zvláštní varianty.

Soubor fonologických příspěvků uzavírá Em. Vasiliu klasifikací rumunských souhlásek podle jejich distribuce (Une classification des consonnes roumaines d’aprés le critère de la distribution, s. 97—112). Kombinuje analýzu čistě funkční s analýzou statistickou.[19] V přehledu uvádí frekvenci souhláskových skupin (dvou až čtyř), a to jednak skupin vyskytujících se na počátku slov, jednak skupin na konci slov. Výsledky statistické pak hodnotí podle adherence (adhérence) jednotlivých souhlásek. Dochází k zjištění, že vztahy adherence souhlásek v rumunštině jsou symetrické (4 skupiny) a asymetrické. Na základě tohoto kritéria dospívá pak autor k stanovení pětistupňovité hierarchie souhlásek.

Problematice míšení jazyků jsou věnovány dva příspěvky: I. Coteanu (A propos des langues mixtes [Sur l’istro-roumain], s. 129—148) ukazuje, že se vlivy latiny a zejm. slovanských jazyků (srbocharvátštiny a slovinštiny) projevují v gramatické struktuře istrijské rumunštiny zvláště kalky syntaktickými a zjednodušováním morfologie jména a slovesa. Záleží tu vše např. i na stupni civilisace a kultury nositelů obou jazyků, na délce styku mezi jazyky aj.[20] Druhý příspěvek (Mircea Zdrenghea, Rumänisch-deutsche Sprachbeziehungen, s. 149 až 158) obsahuje zajímavé výsledky studia o vlivu rumunštiny na jazyk sibiňských Němců (Sasů). K nejstarší vrstvě slov přejatých z rumunštiny patří výrazy pastevecké, dále výrazy citové, názvy mravů a zvyků, vztahů příbuzenských, částí těla, jídel a nápojů, rostlin, zvířat apod. V přejatých slovech se udržely i specifické rumunské jevy hláskové, např. ă, î, ž. Ze svého studia autor vyvozuje, že přejímání slov z jednoho jazyka do druhého nastává tehdy, když někteří z jejich uživatelů jsou bilingvisté; nejvíce přejatých slov je tam, kde je bilingvistů nejvíce.

[302]Do oboru dialektologie patří především příspěvek (Sur la valeur du passé simple en roumain, s. 159—173), v němž Grigore Brîncuş na základě rozboru ankety ukazuje, že „passé simple“ z mluvené rumunštiny mizí; jazyk jej podržuje pouze pro vyjádření modality, pro vyjádření času se užívá výraznějšího „passé composé“. — Zřetel k posluchači při studiu jazyka a jeho vývoje a důležitost pozorování nelingvistů, zvláště pro dialektologii, zdůrazňuje B. Cazacu (Sur la réaction du sujet parlant par rapport au fait linguistique, s. 175—188). — K metodologii dialektologické práce, zejména pokud jde o interpretaci odpovědí informátorů, zaměřil svůj příspěvek Marius Sala (Remarques sur la réaction des sujets enquêtés pour „l’Atlas linguistique roumain“, s. 189—199). Rozbírá podrobně, co se může skrývat za tím, jestliže informátor váhá, koriguje se, směje se svému vyjádření apod.

Pozoruhodný je i článek Vl. Drimby o vytvoření tatarské abecedy na základě latinky (L’alphabet de la langue tatare parlée en roumaine, s. 257—267).

V posledním příspěvku, gramatickém, řeší I. Pătruţ otázku tzv. rumunského neutra (Sur le genre „neutre“ en roumain, s. 291—301). Studiem materiálu rumunského, latinského a slovanského dochází k závěru, že tzv. rumunské neutrum má svůj původ ve vulgární latině, vyvíjelo se však dále. Liší se proto od neutra latinského i od neutra slovanského (autor užívá proto termínu „ambigène“, nikoli „neutre“). Slovanská neutra přešla do rumunštiny jako feminina; tzv. neutra rumunská, která byla přejata do slovanštiny, jsou původem maskulina.

Nehledíc k tomu, že články ve sborníku jsou různé tematiky i úrovně, je sborník pěkným obrazem všestranného a slibného rozvoje rumunské jazykovědy. Je třeba ocenit jej nejen jako důstojnou poctu VIII. mezinárodnímu kongresu v r. 1957, nýbrž i jako významný přínos do lingvistiky vůbec.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 297-302

Předchozí Josef Filipec: Sborník sovětských lexikografů

Následující Josef Filipec: Dva bohemistické příspěvky z Ukrajiny