Dva bohemistické příspěvky z Ukrajiny

Josef Filipec

[Kronika]

(pdf)

Две работы по богемистике с Украины / Deux contributions de bohémistes ukrainiens

Dnes už pro nás není žádným překvapením, že na Ukrajině vznikají v rámci příspěvků slavistických též práce bohemistické. O dvou z nich zde budeme referovat.[1] První příspěvek, nazvaný Slovní zásoba spisovné češtiny, napsal M. Puškar.[2] Autor v něm sleduje českou slovní zásobu z historického hlediska a v souvislosti s ekonomickým, politickým a kulturním rozvojem národního života. V úvodních odstavcích stručně a správně charakterisuje slovo jako lexikálně sémantickou jednotku, která je dána nejen vztahem k jisté skutečnosti, ale také vztahem k jiným lexikálním jednotkám a odhaluje své různé aspekty v jednotlivých kontextech.

Vlastní výklad vývoje české slovní zásoby začíná autor rozborem základního slovního fondu. V souladu s běžným dnes už pojetím vrstev základního slovního fondu[3] všímá si nejdříve předhistorické, tj. indoevropské a obecně slovanské vrstvy pojmenování příbuzenských a správních, zemědělských termínů a názvů zvířat a jejich produktů, jmen nástrojů, přírodních jevů aj. Tuto nejstarší vrstvu totiž čeština jednak zdědila, jednak z jejích předpokladů vytvořila pomocí různých slovotvorných prostředků nové potřebné výrazy. Mezi klady autorovy práce patří, že věnuje pozornost různým druhům slov, nejen zájmenům a číslovkám, ale též předložkám, příslovcím, spojkám a částicím.[4]

[303]Tuto část práce zakončuje autor kapitolou věnovanou nauce o tvoření slov. Uvádí varianty sufixu -k, dále sufix -tel, -dlo, -yně, -’da, -ba, -osť, -stvo, -j’, -óv, -ch, -ář, -ař, -íř, -irovat, -ovat. Ke kladům autorova zpracování patří zřetel srovnávací (všímá si souvislostí slovanských i mimoslovanských) a zřetel k rozvrstvení spisovného jazyka (např. k obecné češtině, jak ji dnes u nás chápeme). O nedostatcích této části promluvíme ještě v závěru.

Téměř třetina práce je věnována slovům přejatým z cizích jazyků. Jde o slova řeckolatinská, a to církevní, právnická a jiná, která se dostala do češtiny buď přímo, nebo prostřednictvím němčiny, o slova přejatá ze staroslověnštiny, němčiny, z románských jazyků a konečně z jazyků slovanských. Autor zde ovšem neusiluje o úplnost. Tak např. u slov původně orientálních pomíjí, omezíme-li se na slova základní, slova balvan, bible, broskev, chemie, kmín, sobota aj.

Slova přejatá z ruštiny rozdělil autor do tří skupin: slova přejatá v 19. století, po revoluci r. 1917 a v období lidové demokracie. V této části jsou některé konkrétní nedostatky. Především se zde nerozlišují slova přejatá a vskutku počeštěná od slov nepočeštěných, charakterisujících ruské prostředí, jako jsou dača, desjatina, ďáček, chalát, izvoščik, katorga aj. Dále se zde uvádějí některé velmi úzké vojenské výrazy, které nenajdeme ani ve Velkém rusko-českém slovníku, jako kozírek. Slovo denščik, které uvádí autor mezi výrazy porevolučními, označuje uvedený slovník za předrevoluční. Vojenský termín broněbojščík, který byl podle autora převzat do češtiny, má český ekvivalent tankoborník (tamže). Slovo katjuša má dnes v češtině obvykle podobu katuše, nikoli kaťuša, jak se domnívá autor. Slova kritika a sebekritika uvádí autor mezi novými slovy a výrazy, které označují nové pojmy a skutečnosti, materiál však ukazuje, že zde jde jen o využití starších slov pro nový nebo pozměněný obsah. Cenný je seznam slov přejatých do češtiny z ukrajinštiny, škoda jen, že autor neuvádí prameny, mimo slovo verchovina, verchovinec z Olbrachta.

Kromě vlivu cizích jazyků na češtinu uvádí autor správně také opačný vliv češtiny, bohužel však jen na němčinu a jen na několika dokladech (s. 164—165 a v závěru studie). Proč však neuvádí autor ještě také aspoň šíření češtiny do Polska v době lucemburské, husitské i pozdější? Touto mezerou se obraz vývoje české slovní zásoby do jisté míry zkresluje.

Po mnoha stránkách závažná je další část práce týkající se kalků. Vedle kalků vzniklých podle latiny je daleko největší část kalků tvořených podle němčiny. Jde tu jednak o lexikální kalky překladové, jednak o kalky sémantické, tj. takové, kdy slova nabývají pod cizím vlivem jiného významu. Autor zde vhodně rozšiřuje svůj zájem i na slovní spojení. Materiál, který je tu zpracován, svědčí o značné píli, nikoli však o dostačující znalosti dnešní češtiny. Tím více překvapuje, že se autor při výkladu tohoto materiálu neopírá o autoritu dnešních dostupných jazykovědných příruček a publikací, jako je akademický Příruční slovník jazyka českého (PS), Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého (VT), časopis Naše řeč (NŘ) a Jazykový koutek Československého rozhlasu v prvním a druhém výběru. Byl by se tím uvaroval naprosto neudržitelného hodnocení, které je ve shodě se zastaralým dnes už stanoviskem tzv. »brusů«.

Tak např. výraz Kniha se rozpadá ve tři části pokládá autor za napodobeninu německého das Buch zerfällt in drei Teile a doporučuje náhradu kniha se dělí ve tři části. Podobně si počíná např. matiční brus.[5] Ale PS i VT uvedený výraz připouštějí, i když jej PS označuje jako poněkud zastaralý. — Nebo za knižní obrat moc koření v lidu (wurzelt im Volke) doporučuje autor moc pochází z lidu, ale PS i VT jej uvádějí bez omezení. — Nebo se doporučují náhrady místo zcela běžných rčení, jako jednat na vlastní pěst (na vlastní vrub, o své újmě) a počítat s něčí pomocí (spoléhat se, nadíti se). Podobné stanovisko najdeme též v matičním brusu (s. 237, 243).

Některých výrazů, které autor uvádí bez omezení, se dnes běžně neužívá, aspoň ne ve spisovném jazyku. Např. výraz pískat na vý[304]hody, tj. »nestát o ně«, označuje PS jako vulgární; podvázat volnost, tj. »omezit«, je dnes řídké.

Pochybenost tohoto oddílu je tedy v tom, že autor nepostihuje současný stav jazyka, že vzbuzuje nesprávný a jednostranný dojem, jako by čeština byla ještě dnes jazykem poněmčeným a jako by dnešní stav bohemistiky byl asi na teoretické úrovni prvních desítiletí 20. století.

Na závěr tohoto oddílu uvádí autor ještě příklady slov, která ve svých přejatých významech zdomácněla; např. tápat (hmatat), nabídnout (anbieten, v práci chybně nabieten), sklep (Gewölbe), nápadný (auffallend). Ve zvláštním oddílu si všímá autor dále cizích slov. Správně tu rozeznává slova nepočeštěná a slova, která se stala běžnou součástí obecné slovní zásoby. Některá z těchto slov mají i české synonymní paralely. Za kritérium toho, je-li slovo počeštěno, pokládá autor pravopis a gramatickou stránku slov, k jejich sémantické závažnosti nepřihlíží. Proto chápe skupinu slov nepočeštěných příliš široce. Nesouhlasíme zde s některými jednotlivostmi a s přísným posuzováním odborných slov. Dnes — zvláště vlivem odborného tisku a školství — prostupuje se obecné jazykové povědomí ve větší míře než dříve s povědomím odborným, a proto z něho dobře nemůžeme vylučovat slova jako hypothesa, loyální, synthese, tableau (v této podobě je uvádí autor) i přes jejich dosavadní cizí pravopis. Tato slova nejsou nikterak méně běžná než slovo budžet a některá jiná slova, která autor počítá pro jejich pravopis mezi slova počeštěná.

Některá z těchto slov označují skutečnosti dnes historické, např. reálka, akcíz (v práci chybně akciz), nebo jsou zastaralá, jako silozpyt (označeno jen jako řidší) a vitriol ve významu skalice. Některá slova uvádí autor v podobě, v jaké je neznáme ani z Pravidel českého pravopisu z r. 1941, ani z Příručního slovníku. Tak např. se zde píše conferancier (PS conferencier), compoundni (PS —ní), valeur (PS valér), trottoir (PS trotoár), vedle gurmán se připouští i gourmand (Pravidla jen gurmán), vedle suterén (Pravidla i PS) i souterrain, údajně podle Wolkera, promeso (PS jen promesa). Tento postup budí dojem, že jednak autor nevyužil dostupných jazykových příruček, jednak že český pravopis je neustálen v mnohem větší míře, než to odpovídá skutečnosti.

V závěrečném oddíle si autor všímá fonetické stránky a slovotvorných znaků přejatých slov. Více než o stránce slovotvorné se dovídáme o fonetické a gramatické stránce přejatých slov, zvláště o jejich hláskových rozdílech proti slovům cizím (rosa > róža > růže).

K obsahu studie máme ještě tyto výhrady: Bylo už naznačeno, že autor přistupuje k materiálu především z hlediska jeho formy a že méně přihlíží k sémantické stránce významových jednotek. To se projevuje mimo jiné ve výkladu o slovotvorných skupinách, kde je v některých případech zkreslen význam slovotvorných přípon. Tak např. činitelská jména věštec, lovec, viselec jsou spojena se zdrobnělinami hradec, provazec a se slovem samec; do jedné skupiny jsou zahrnuta slova hošík (zdrobnělina), bojovník (nositel vlastností) a malík; vládyka tvoří skupinu se slovem motyka (nástroj) a babyka (< babka) ap.

Autor si dal velkou práci se studiem obtížného materiálu jazyka, který je pro něho cizí. Tato námaha by byla korunována větším úspěchem, kdyby byl přihlédl v dostatečné míře i k literatuře předmětu. Z této literatury uvádí vlastně jen Gebaurovu Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské, zpracovanou V. Ertlem. Mnohem více poučení by však byl nalezl v Havránkově Vývoji spisovného jazyka českého (Československá vlastivěda, řada II, 1936). Pro současnou slovní zásobu mohl autor leccos vytěžit z Dokulilovy studie Nová skutečnost v zrcadle slovní zásoby češtiny (NŘ 35, 1951, s. 121n.).

Bolavou otázkou, která působí autorovi zřejmě velké potíže, je česká kvantita. Na každé stránce jeho práce najdeme několik případů nepřesností, nejčastěji právě v kvantitě.

 

Druhý bohemistický příspěvek, nazvaný Nástin české lexikografie, napsala G. K. Lastovecká.[6] Toto téma představuje obtížný [305]úkol i pro českou jazykovědu, zvláště když jediná vlastně souhrnná studie Pátova je i teoretickým pojetím, i po věcné stránce zastaralá.[7] Lastovecká správně chápe lexikografii jako jeden z hlavních úseků jazykovědy. Logickým výrazem tohoto poznání, které proniklo i u nás, bylo, že vedoucí ukrajinský jazykovědec L. A. Bulachovskij přičlenil lexikografii k lexikologii a sémasiologii ve svém Úvodu do jazykovědy.[8] Jiné konkrétní svědectví tohoto chápání lexikografie je v tom, že ukrajinští lexikografové a lingvisté vydali už pět svazečků Lexikografického bulletinu.[9]

Autorka usiluje ve své stati o to, aby podala přehled hlavních českých slovníků od nejstarších dob a ukázala jejich rozmanitost, bohatství, jakož i hojnost typů. Z tohoto vymezení cíle vyplývá, že autorka chce čtenáře spíše jen orientovat v bohaté české literatuře lexikografické než podat pronikavý rozbor jednotlivých prací, opírající se o konfrontaci současné teorie a detailní znalosti materiálu. Její stať je zaměřena populárně, neřeší se v ní např. podstatné otázky specifičnosti jednotlivých typů slovníků, otázky rozsahu, výstavby hesel, otázky slovních spojení apod. V teoretické části úvodní se uvádí hlavně jen Ščerbův Pokus obecné teorie lexikografie, Ožegovova práce O třech typech výkladových slovníků současné ruštiny, Bulachovského Úvod do jazykovědy a vedle toho též dvě starší práce Srezněvského.

Autorka zahajuje svůj v podstatě chronologický výklad stručným přehledem o staročeských glosách a tzv. bohemismech. K tomuto výkladu máme dvě výhrady. Za prvé autorka nazývá česká slova v latinských textech bohemismy místo správnějšího označení bohemika.[10] Za druhé české glosy v slovníku Quarinově nejsou z patnáctého, ale spíše ze šestnáctého století, neboť byly převzaty z Vodňanského Lactifera.[11]

Autorka ve své přehledné práci ovšem látku nevyčerpává, postupuje spíše po vrcholcích. Kladný rys její práce je v tom, že zřejmě pracovala s konkrétními slovníkovými pracemi, o nichž píše, nebo aspoň s většinou z nich. Na druhé straně však by byla její práci prospěla větší kritická znalost literatury předmětu, hlavně pokud jde o větší a zásadní práce. Nalézáme zde sice některé práce vedlejší, postrádáme však kromě uvedené práce Pátovy a Flajšhansovy pro nejnovější dobu práci Získalovu (Příspěvky k lexikografické theorii i praxi, SaS 4, 1938, s. 19n.) a Lexikografický sborník z r. 1953, obsahující nejrůznější příspěvky k jednotlivým stránkám lexikografické práce. Při výkladu o Klaretových slovnících se autorka správně opírá o závažnou stať Boh. Ryby (Nové jméno mistra Klareta, Věstník král. čes. spol. nauk, tř. pro filos., histor. a filol., 1943, č. V, s. 1—13), ale přesto by pro ni nebyl bez prospěchu úvod k Flajšhansovu vydání Klareta (cit. dříve).

Je zajímavé, že autorčin postup je na některých místech ve shodě s uvedenou prací Pátovou, kterou jinak necituje. Stejně jako Páta a na rozdíl od Flajšhanse uvádí např. jako první slovník českolatinský Dictionarium Bohemico-latinum od Tomáše Rešelia Hradeckého z roku 1562, nikoli synonymář tištěný na počátku 16. století.

Na pevnější půdě se ocítá autorka v dalších částech výkladu, kde celkem správně charakterisuje a hodnotí významnou činnost Veleslavínovu, slovníkářské úsilí Komenského, dílo Rosovo, dílo Dobrovského a jeho současníků a hlavně slovník Jungmannův i práce jeho následovníků. Je však škoda, že autorka zakončuje tuto partii nesourodě odstavcem o staročeském slovníku Gebauerově, o slovnících naučných, z nichž uvádí slovník Riegrův a Ottův, a o slovnících nářečních. Z těchto slovníků uvádí jen dva, totiž Bartošův Dialektologický slovník moravský a Hruškův Dialektologický slovník [306]chodský. Kellnerův rozbor slovníku (Východolašská nářečí II, 1949, s. 123—336) a různé regionální slovníky (např. Malinův Slovník nářečí mistřického, 1946) neuvádí, snad jí nebyly dostupné.

Druhá část práce pojednává stručně o slovnících dvojjazyčných. Jde zde vlastně o pouhý výčet údajů. Dovídáme se, že první česko-ukrajinský slovník vydala r. 1921 Natalie Kovalevská-Korolevová. Autorka neuvádí kupodivu Kapesní slovník česko-ukrajinský a ukrajinsko-český od Petra Ščerbuchy z r. 1935. V této souvislosti zdůrazňujeme ze své strany potřebu moderního a obsažného slovníku ukrajinsko-českého.

Tím, že autorka v některých případech neuvádí právě díla nejvýznamnější a novější, ztrácí ovšem její práce na významu a neplní dobře svůj úkol podat nezkreslený obraz českého slovnikářství. Tak např. zde není uveden mimo jiné česko-německý slovník Herzerův-Prachův a česko-německý slovník živé mluvy Vojtěcha Hulíka z r. 1936, nejsou uvedeny Jungovy slovníky anglicko-český a česko-anglický z r. 1933, Čechův slovník polsko-český a Horův česko-polský z r. 1900, rusko-české slovníky od Vl. Škorpila - J. Havelky a od K. Štěpánka, česko-ruský slovník Veverkův atd. Vůbec nejsou zastoupeny slovníky francouzsko-české a česko-francouzské (Herzer-Ibl, Vl. Buben 1953), Šakův slovník bulharsko-český a česko-bulharský, nemluvě ani o slovnících z oboru maďarštiny, italštiny, slovinštiny, srbštiny aj. — Litujeme také, že se autorka přece jen nepokusila naznačit problematiku dvojjazyčného slovníku, zvláště vzhledem k tzv. překladové teorii Ščerbově. I k tomu by byla našla podněty v bratislavském Lexikografickém sborníku (cit. dříve).

Obdobné výhrady se týkají také třetí části práce, věnované slovníkům terminologickým. Nelze upřít, že by bylo účelné sestavit přehledný seznam slovníků v jednotlivých odborných odvětvích, např. slovníků lékařských, hudebních, právnických, technických aj., jak se o to autorka pokusila. Bylo by však nutné provést tuto práci podrobně, kriticky a s teoretickým ujasněním otázek terminologických. Autorka samozřejmě ani zde neusiluje o úplnost a vědomě neuvádí, jak vidět ze závěrečné statistiky, všechny odborné slovníky, které zná. Přece však je zkreslen např. obraz českých slovníků hudební terminologie, když jsou zde uvedeny jen práce z minulého století. Pro období do r. 1898 by byla autorka našla uspokojivý soupis nejrůznějších slovníků v souhrnu Lexikografie od Fr. Št. Kotta (Památník na oslavu padesátiletého jubilea … Frant. Josefa I., Praha 1898).

Ve čtvrté části své práce podává autorka obraz českých slovníků v období lidové demokracie. Tím ovšem vnesla do své práce jiné hledisko, což nepřispělo k přehlednosti dosavadního, spíše vývojového výkladu. Teprve zde nalézáme pokračování výkladu o slovnících jednojazyčných a ostatních. Z odborných slovníků se zde cituje jedině Rusko-český zemědělský slovník Puma-Paňkova z r. 1951, což naprosto nevystihuje obraz prudkého rozvoje odborných oblastí i odborného názvosloví v našem dnešním životě.

Zvolená stavba práce nutí autorku k tomu, aby uváděla v období lidové demokracie i ta díla, která tkví svými kořeny, svou koncepcí nebo svým prvním vydáním v obdobích dřívějších. To platí o Příručním slovníku jazyka českého, o slovníku Vášově-Trávníčkově, o slovníku Holubově, o německo-českém slovníku Jankově-Siebenscheinově, o rusko-českém slovníku L. Kopeckého aj. Všechny tyto slovníky se zde charakterisují celkem dobře, přesto však nemůžeme být ani s touto částí spokojeni. Tak např. u Příručního slovníku se uvádí jen bývalá redakce, jejíž členové dílo jen začali, vročení jednotlivých svazků se neuvádí přesně, z klasiků, kteří se excerpují, je uveden jen Havlíček, Jan (!) Mácha, Němcová a Neruda. Uvádí-li autorka Weingartův článek o Slovenském slovníku (Sborník filosofické fakulty university Komenského, 1, 1923), mohla tím spíše čerpat z otisku jeho přednášky o Slovníku jazyka českého (zvl. otisk České Revue). Nemilé nedopatření se přihodilo autorce v případě Vášova-Trávníčkova slovníku (autorka píše Vaša-Třávníček); považuje totiž třetí vydání tohoto slovníku vydané Vášou-Trávníčkem r. 1946 a čtvrté vydání vydané r. 1952 Fr. Trávníčkem za různá díla a charakterisuje každé z těchto [307]domněle různých děl jinak. Chybné je také autorčino tvrzení, že první vydání Trávníčkova slovníku vyšlo už r. 1912.

Z jiných drobnějších omylů uvedeme aspoň tyto: V ukázce z Klaretova Glosáře má být caelum m. cealum, oswieta m. esvieta, zposabaque m. zposaba que; jméno humanistického slovnikáře je Rešel, ne Resěl, Čelakovský se jmenuje F. Ladislav ne Ladislau, Kott se jmenuje Fr. Štěpán, ne Stěpan, má být Ottův slovník, ne Ottaxy slovník, K. I. Thám, ne Tham. Česká kvantita dělá i v této práci jisté potíže (Roubik, Pata, Ignac, slovnik aj.). Z věcných připomínek uvedeme aspoň tyto: V tiráži Pechova Velkého slovníku cizích slov je uveden rok vyjití 1948, nikoliv 1949. První svazek Velkého rusko-českého slovníku vyšel r. 1952, nezačal tedy slovník vycházet od r. 1950.

Přes tyto výhrady plní stať dobře svůj informativní a spíše praktický úkol, provázený snahou šířit znalost české kultury na Ukrajině. Už to, že autorka zná 216 autorů českých slovníků z 19. století, výmluvně svědčí o její pracovitosti. Přáli bychom si jenom, a to platí i o autorovi prvního recensovaného článku, aby tato jinak potěšitelná a iniciativní práce byla teoreticky pronikavější a kritičtější, aby se zakládala na důkladnější znalosti materiálu a aby byla věcně i formálně vytříbenější.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 302-307

Předchozí Marie Těšitelová: Lexikografické i jiné lingvistické otázky v rumunském jazykovědném sborníku

Následující Ludmila Švestková: Fonetická studie o českých pozdravech