Britský pohled na moderní lingvistiku

Vilém Fried

[Kronika]

(pdf)

Английский обзор современной лингвистики / La linguistique moderne vue par un Anglais

V úvodní poznámce k svému úvodu do moderní jazykovědy stěžoval si L. R. Palmer,[1] že je to přímo paradoxní, že se v Anglii zanedbává jazykozpyt a dokonce se opovrhuje studiem jazyka, tohoto nejcharakterističtějšího prostředku lidské činnosti. Je nutno uznat, že se od té doby situace v Británii podstatně změnila. Zájem o jazykovědu v Anglii značně vzrostl a neomezuje se jen na malou skupinu filologů. Máme pro to řadu důkazů. V letech po druhé světové válce vyšla v Anglii řada závažných studií, které mají obecně jazykovědný dosah, v Glasgově vychází časopis Archivum linguisticum, který je zcela věnován obecným otázkám jazykovědným, a konečně vyšla celá řada popularizujících pojednání o obecných jazykových otázkách a o problematice konkrétních jazyků, především ovšem angličtiny. Sem patří zejména knižnice, kterou vydává nakladatelství André Deutsch v Londýně za redakce známého popularizátora filologie Erica Partridge pod titulem The Language Library. Doposud zde vyšlo 15 knih. Jedna z posledních knih této řady, vyšlé v r. 1957, je Modern Linguistics a jejím autorem je Simeon Potter, nyní profesor anglické filologie na universitě v Liverpoolu. Autor je u nás dobře znám, neboť působil mezi oběma válkami řadu let jako lektor angličtiny na filosofické fakultě brněnské university a stal se u nás známým jako spoluautor (spolu s prof. B. Trnkou) třídílné učebnice angličtiny pro gymnasia. To by však nebyl ještě dostatečný důvod k tomu, abychom na stránkách tohoto časopisu referovali o Potterově nejnovější práci. Každý Čech, který totiž přečte Potterovu knihu, s velkou radostí a se zadostiučiněním si všimne hojných odkazů na češtinu, dobře zvolených příkladů z češtiny a uvědomí si zřejmou autorovu vděčnost za vše, co během svého pobytu v Československu získal pro svou další jazykovědnou erudici.[2]

Už L. R. Palmer ve své knize, s níž nutně musíme Potterovu práci srovnávat, protože mezi oběma válkami a ani po r. 1945 nebyla podobná kniha v Anglii napsána,[3] zdůraznil mimořádný význam pražské lingvistické školy v dalším vývoji jazykovědy a podobný důraz nacházíme u Pottera, když mezi mnohými badateli, kteří pozoruhodným způsobem přispěli k rozvoji jazykovědy v tomto století, jmenuje Viléma Mathesia, Bohumila Trnku a Josefa Vachka. Kdežto klasický filolog Palmer ilustroval své vývody hlavně příklady z angličtiny, francouzštiny a němčiny, Potter v hojné míře uvádí příklady ze slovanských jazyků, zejména z ruštiny, což mimo jiné dokazuje velký zájem, kterému se nyní těší slovanské jazyky ve Velké Británii.[4] V tomto stručném referátu nechceme provádět nějaký hlubší rozbor Potterových obecně jazykových vývodů. Ostatně autor sám v předmluvě skromně podotýká, že nebylo jeho cílem napsat novou průkopnickou studii, kterou by chtěl obohatit teoretické jazykovědné bádání. Cílem edice, v které Potterova kniha vyšla, je popularizace lingvistických otázek a tomuto cíli má sloužit také jeho kniha. Je to proto spíš syntéza dosavadních názorů v různých oborech současného lingvistického bádání, které tu autor podává na pouhých 190 stránkách neobvykle jasným a srozumitelným způsobem, takže i čtenář neodborník si Potterovu knihu přečte se zájmem a může si z jeho výkladů udělat hutný a ucelený obraz o základních jazykovědných problémech. Vzhledem k tomu, že je kniha hlavně určena širokému okruhu anglických čtenářů, autor vždy vychází z konkrétní problematiky angličtiny, a proto vzbudí jeho kniha zájem každého anglisty.[5]

[313]Svou práci rozdělil autor do osmi kapitol. Jak sám říká v předmluvě, v prvních šesti kapitolách, v kterých probírá základní otázky fonetiky, fonologie a písma, morfologie, syntaxe a lexikologie, přebírá názory jiných badatelů (zejména britských a amerických), o nichž se domnívá, že jsou většinou akceptovány, a vyhýbá se otázkám sporným.

Zcela samostatný je však jeho přístup k otázkám sémantickým. V kapitole jim věnované se jasně distancuje od amerických strukturalistů, kteří zkoumají jazyk jen z hlediska formy (Bloch a Trager) a nepřihlížejí k významové stránce. Je nutno ovšem konstatovat, že zásada »vyloučit význam« platí pouze pro lingvistickou klasifikaci a analýzu, nikoli pro jazyk sám. Podle Pottera každý úsek (segment) každé účinné promluvy má určitý stupeň významových hodnot (values, valencies, validites) ve všech rovinách (plánech) jazyka, v plánu fonologickém, morfologickém a syntaktickém. V hierarchii sémantického hodnocení je možno rozeznávat tři stupně: sémantickou hodnotu, lexikální význam a kontextový smysl (s. 146). Foném např. má sémantickou hodnotu, protože představuje charakteristický jazykový jev, s jehož pomocí rozlišujeme formy (slova), volné morfémy mají větší sémantickou hodnotu než afixy nebo flexivní morfémy. Z lexikálního hlediska můžeme hodnotit slovo, které autor definuje jako minimální volnou formu, podle toho, zda je jeho význam zcela určen bez oživení v kontextovém celku (monosémantické jednotky), anebo zda je mrtvým materiálem, který v jazyce ožívá teprve tehdy, když se slova užije v kontextové promluvě. Tu pak je nutno hodnotit, jak je výrazu užito, zda přímo v jednom z jeho základních významů, nebo metaforicky apod. V závěru si klade S. Potter otázku, můžeme-li v sémantice najít nějaký systém obdobný tomu, jaký moderní lingvistika odhalila v ostatních plánech jazykové soustavy. »Zdá se, že v oblasti sémantiky nemáme co dělat s procesy, ale s možnostmi. Jakmile přestáváme rozebírat formy jako formy a začínáme zkoumat formy jako symboly (tj. znaky určitých obsahů — V. F.), přecházíme ze světa uspořádaných vzorců a struktur do světa, kde nic nelze přesně zjistit nebo předvídat« (s. 140). Potter však přísně odlišuje práci logiků a glosematiků od studia jazykovědy, neboť toto studium se především zabývá vzájemnými vztahy mezi formou a významem, jak se vyskytují v konkrétním kontextu promluvy. Tento vzájemný vztah mezi formou a významem se projevuje ve třech rovinách, mezi segmentovými fonémy a sémantickými hodnotami, mezi slovy a lexikálními významy a mezi nadsegmentovými prosodémy a kontextovým smyslem. Vše to tvoří komplikované tkanivo neboli strukturu (pattern). V poslední kapitole pak uvažuje autor o otázkách jazykového purismu (uvádí s jistým humorem i některé puristické snahy českých brusičů). Hájí tu stanovisko, že se jazyk musí vyvíjet svobodně a nesnáší zásahy zvenčí. Dobré užití jazyka znamená přirozenou souhru a soulad mezi formou a významem, mezi způsobem vyjádření a obsahem, skutečností. Jazykovědci tu nesmějí autoritativně zasahovat, není to ani jejich úkolem. — V 19. století jazykověda dobyla samostatného místa mezi vědeckými disciplínami, v dvacátém století se stala úspěšným pomocníkem v jiných oblastech vědeckého výzkumu, a to nejen v společenských vědách, ale také v matematice, fyzice apod. Dnes mnohem více než v předchozím století jsou lingvisté vítanými pomocníky pracovníků v ostatních vědeckých disciplínách při utváření a zpřesňování jejich vědecké terminologie, která má mít co největší mezinárodní uznání.

Ke každé kapitole připojil autor výběr dosti podrobné komentované bibliografie, v níž zaznamenal hlavně ty práce, které vyšly po roce 1939. Postrádáme v ní však odkazy na lingvistické práce sovětské, o nichž se autor vůbec nezmiňuje, o jejichž významu pro rozvoj moderní lingvistiky však nelze pochybovat.

Závěrem bychom se chtěli zmínit o základním krédu S. Pottera jako jazykovědce. Moderní lingvista musí být především empirickým vědcem, který musí stále rozlišovat mezi tím, co tuší, a tím, co může přesnými důkazy doložit. Jazykovědec musí být dobře informován o pokroku bádání v ostatních vědách, zejména ve vědách společenských a v antropologii, nikdy nesmí předpokládat, že člověk bude stále myslit stejným způsobem nebo že se mimolingvistická skutečnost odráží neměnitelným způsobem v lidské řeči, neboť mimojazykové změny se nutně odrážejí také v jazyce. Proto [314]nesmí lingvista nikdy zapomínat, že lidská řeč je vždy krásnější než lingvistika a že žádný jazykovědný systém nemůže tuto krásu spoutat do svých okovů. Lze srovnávat systémy jazyků, nelze však srovnávat jazyky samy. Každý jazyk je jako hudba, v které existují nesčetné variace harmonií.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 312-314

Předchozí Pavel Novák: K otázce samostatnosti přívlastku

Následující Lubomír Doležel: Německá práce o polopřímé řeči