dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Německá práce o polopřímé řeči

Lubomír Doležel

[Kronika]

(pdf)

Немецкая работа о несобственно-прямой речи / Ouvrage allemand sur le style indirect libre

Problém polopřímé řeči má ve stylistice zcela zvláštní postavení: je mu věnována již celá speciální literatura. Jestliže první německé a francouzské práce zaměřovaly pozornost hlavně na výklad obecné povahy tohoto postupu, a to povětšině ve vzájemném polemickém vyhrocení, od let 30. se bádání soustředilo spíše na sledování historického vývoje a funkcí polopřímé řeči u jednotlivých autorů nebo v jednotlivých literaturách. K pracím tohoto druhu přibyla nyní pozoruhodná monografie A. Neuberta Die Stilformen der »erlebten Rede« im neueren englischen Roman (Halle/Saale 1957).

Předem je třeba poznamenat, že Neubertova práce je zaměřena na rozbor literární stránky polopřímé řeči. V duchu tradiční německé interpretace »prožité řeči« obrací autor pozornost na úlohy a poslání polopřímé řeči v epickém díle a jen velmi sporadicky a nesoustavně se zmiňuje o jejích znacích jazykových. Pro Neuberta nejsou podstatné jazykové znaky polopřímé řeči, nýbrž její stránka obsahová (přesněji funkční). Chápe polopřímou řeč jako zvláštní způsob »prožitého zobrazení« dojmů, citů a myšlenek epických postav, jako jeden ze způsobů vyjádření (či spíše stylisace) »vnitřní řeči« postav. Polopřímou řeč vyjadřující dialog (pronesený projev) považuje Neubert za »slohový prostředek podrobený zcela jiným podmínkám« (s. 10), a proto ji předem vylučuje z oblasti svého zkoumání. Avšak polopřímá řeč v dialogu se vyznačuje týmiž podstatnými rysy jazykové výstavby, jaké má polopřímá řeč vyjadřující »vnitřní řeč«; jde tu o týž jazykový postup s dvojí funkcí.

Neubertův přístup dosvědčuje i jeho vymezení vztahu polopřímé řeči k jiným prvkům výstavby epického díla. Neubert staví polopřímou řeč po bok »vnitřnímu monologu«; ten je podle něho »další formální odrůdou asociativního stylu, která se v protikladu k polopřímé řeči vyznačuje užíváním první osoby a přítomného času« (s. 140). Polopřímá řeč a vnitřní monolog tedy nejsou v této interpretaci ve vztahu prostředku a funkce, nýbrž ve vztahu dvou formálních variant »vnitřní řeči« postav.

Na čistě obsahovém kritériu se zakládá odlišení »prožité řeči« od »prožitého dojmu« (odlišení pochází z disertace W. Buhlera[1]). Rozdíl mezi oběma pojmy vykládá Neubert takto: »Prožitý dojem vděčí za svůj vznik smyslovým orgánům, je to percepce. Naproti tomu prožitá řeč znamená zpracování takových vněmů vnějšího světa vědomím, je to asociace« (s. 59 až 60). Už toto vymezení ukazuje, že rozdíl »prožité řeči« a »prožitého dojmu« není dán jazykovou podstatou polopřímé řeči a že tudíž není důvodu takto pojem polopřímé řeči dále zužovat.

Celá Neubertova práce vychází ze zásadního rozlišení dvou typů polopřímé řeči: »autorské« a »personální«. Třebas autor stručně naznačuje, že oba typy jsou rozlišeny svou jazykovou výstavbou, přece nikde nepodává rozbor těchto rozdílů. Podrobně však sleduje vývoj obou typů v anglickém románu 19. a 20. století, a to »autorskou« polopřímou řeč od J. Austenové k G. Meredithovi, »personální« pak u představitelů »asociativního« románu, J. Joyce, V. Woolfové a D. Richardsonové.

Rozlišení »autorské« a »personální« polopřímé řeči se zakládá na rozdílných funkcích tohoto postupu ve výstavbě románu, či spíše na tom, jak hluboko zasahuje polopřímá řeč do přestavby epické struktury. »Autorská« polopřímá řeč se nedotýká celistvosti a jednoty románové struktury, která je udržována autorskou osnovou vyprávění. V »autorské« polopřímé řeči »dostává čtenář pohled do určitého výseku vnitřního života postav, jak se rozvíjí nezávisle na autorovi podle čistě osobního zaměření. Vidí ho však v souvislosti se záměrem, který autor znázorňuje v celém díle« (s. 149). Naproti tomu »personální« polopřímá řeč zcela rozrušuje strukturu románu. Zobrazená postava »vnímá, představuje si, cítí, myslí a soudí [315]stále bez ohledu na organisující princip zobrazení, představovaný autorem« (s. 148). »Z podstatné složky dějového schématu, objektivně zobrazeného autorem, vyrůstá polopřímá řeč v jediného nositele dění. Novou románovou strukturu již nevyznačuje osnova, primárně vytvořená autorem, nýbrž všechno určuje sled dojmů postav« (s. 93).

Rozbor »personální« polopřímé řeči přerůstá v pozoruhodný rozbor základních rysů anglického »asociativního« románu, který tak silně ovlivnil vývoj meziválečné literatury. Zde můžeme spatřovat jádro Neubertovy práce. Je velmi poučné, jak autor dovede, neupadaje ani do vulgarisace ani do objektivismu, spojovat důkladný vědecký rozbor s přesvědčivým marxistickým hodnocením »psychologického naturalismu«. Ukazuje, že vznik »asociativní« metody je podmíněn jednak rozkladem lidské osobnosti v období imperialismu, jednak neschopností buržoasního spisovatele rozebrat a zhodnotit společenské síly současnosti. V »asociativním« románu »dosahuje bezmocnost umělce v kapitalistickém světě vrcholu. V bezvýchodnosti poměrů, které ho obklopují, si uvědomuje svou úplnou neschopnost rozplést svým dílem chaos imperialistické skutečnosti« (s. 98). A tak namísto celostního zobrazení a zhodnocení světa nastupuje proud spontánních a alogických asociací jednotlivých zobrazených subjektů, jimž se svět jeví jako nelítostná nutnost, které jsou bezmocně vydáni a jejíž smysl nechápou.

Neubertova kniha vyniká nejen bohatou znalostí materiálu, ale i širokým rozhledem po západoevropské odborné literatuře věnované otázkám polopřímé řeči a výstavbě moderní epiky vůbec. Přístup k těmto pramenům můžeme autorovi závidět. Na druhé straně překvapuje malá znalost odborné literatury sovětské. Vždyť i zde existují vynikající práce, které mají co říci k problémům výstavby a stylu moderního románu; jmenujme za mnohé aspoň stylistické práce V. V. Vinogradova.

Pro nás je Neubertova monografie nejen poučná, ale i inspirující, a to jak pro literární vědce, zabývající se otázkami výstavby románu, tak pro lingvisty, zaměřené k stylistice umělecké řeči. Naše diskuse o modernosti mohou přejít od planých spekulací ke konkrétním výsledkům jen na základě důkladného vědeckého rozboru naší moderní literatury. Pro takový vědecký, marxisticky hodnotící rozbor je Neubertova kniha v mnohém vzorem.


[1] Die »erlebte Rede« im englischen Roman in ihren Vorstufen und ihrer Ausbildung im Werke Jane Austens, Bern 1936.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 314-315

Předchozí Vilém Fried: Britský pohled na moderní lingvistiku

Následující Pavel Novák: Marxistický pohled na vývoj spisovné francouzštiny