Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce klasifikace mluvního tempa

Petr Zima

[Články]

(pdf)

К вопросу классификации речевого темпа / La classification du rythme delà parole

Jedním z dosud nejméně zkoumaných modulačních faktorů zvukové výstavby promluv je bezesporu mluvní tempo; prací věnovaných mluvnímu tempu — ať už v rámci konkrétních promluv či v rámci jazykového systému vůbec — je velmi málo. Souborné práce se omezují obvykle na několik zmínek (registrace základní platnosti mluvního tempa atp.).

Hodnocení mluvního tempa po stránce poslechové není ovšem nejsnadnější, ale zdaleka není nemožné. Zjišťování kvantitativní modulace je pak jednou z nejstarších metod experimentální fonetiky; je zde ovšem možno namítnout, že měření kvantity se dosud omezovalo na jednotlivé hlásky. Pozornost, která se věnuje mluvnímu tempu teprve v době zcela nedávné, je však proto jen důsledkem celkového současného zaměření fonetiky na zkoumání jevů souvislých promluv.

Ale ať už zkoumáme náš jev tou či onou metodou (a v dalším ukážeme, že i zde je nutná jejich kombinace), pak — chceme-li zkoumat kolísání mluvního tempa jako modulačního prostředku — objevuje se nám potřeba zjistit, existují-li zde nějaké základní stupně, v nichž se tempo realizuje a v nichž by je bylo možno i vyjadřovat. Zjistit a popsat alespoň tyto základní stupně se pokouší naše práce.

Pomineme zde řadu oněch starších okrajových poznámek a postřehů o mluvním tempu, někdy i dost zajímavých a cenných (tak může jít např. o zajímavá pozorování, která jsou důležitá i pro mluvní praxi, jako např. v Durdíkově Kallilogii z r. 1873, s. 46—7 aj.).

Je nutno ovšem připomenout studii M. Weingarta Étude du language parlé suivi du point de vue musical, Travaux du Cercle linguistique de Prague 1, s. 190—240, která — mezi jinými problémy — dotýká se též klasifikace mluvního tempa. Weingart se snaží zařadit zkoumání změn tempa v mluvených projevech do tzv. agogiky (je ovšem v tom patrně do značné míry ovlivněn hudebními termíny, zvláště H. Riemanna). K této jeho koncepci se přihlásil i jeho žák St. Petřík (O hudební stránce středočeské věty, Praha 1938, s. 151n), jehož zkoumání jsou ovšem zaměřena především k melodii a přízvuku. I tak jsou mnohá jeho okrajová pozorování velmi cenná (např. poznatek o různém tempu některých druhů vět atd.) a v naší práci se k nim ještě vrátíme. Trpí ovšem — vedle nedostatků experimentálního ověření — značnou nesoustavností a někdy i neujasněním základních pojmů. — Jedním z nejdůležitějších příspěvků, které nám ujasňují tyto základní pojmy, je zejména Hálovo dělení na tempo osobní a tempo věcné (srov. Mluva ve zvukovém filmu, s. 45—6, podobně Úvod do fonetiky, s. 155—6 aj.). I kdybychom snad nemluvili přímo o tempech, uvidíme dále, jakou důležitost má do důsledku dovedený tento poznatek pro psychologii vnímání tempa a jeho jazykovou klasifikaci.

Některé speciální práce, které se otázkou mluvního tempa více nebo méně zabývaly (bibliografii těchto prací lze najít např. v dále uvedené studii Essenově), nepřihlížejí ovšem příliš k jazykové podstatě a promluvové výstavbě materiálu, který zkoumají. Z tohoto hlediska velmi problematická je i lingvistická cena práce Hetty A. Wijmy.[1]

[97]Základními průkopnickými pracemi v lingvistickém zkoumání mluvního tempa (v dalším MT) se stávají studie Essenova a Hegedüsova.[2] Oba poprvé přistupují k MT z hlediska jeho jazykové funkce v promluvách.

Essen zároveň prověřuje experimentálně mj. to, že se důležité části výpovědi vyslovují pomaleji. Jeho práce ovšem trpí jistou materiálovou omezeností. Zpracovává totiž jen věty vyslovené v uměle navozených situacích před mikrofonem elektrokymografu. Tuto jeho slabinu překonává poněkud práce Hegedüsova. Jeho zkoumání jsou založena nikoli na uměle vyslovovaných větách, ale na kontextu rozhlasového záznamu (většinou jde o zprávy budapešťského rozhlasu, sportovní reportáže atd.). To je nesporně velkou předností, protože u faktoru tak souvisícího s psychickou stránkou řeči, jako je MT, je přirozené vyslovení promluvy nezbytnou podmínkou. (Proto se tu do jisté míry vylučuje jinak osvědčený a dodnes — např. pro otázky kvantity jednotlivých hlásek — stále s úspěchem užívaný mechanický kymograf.) Zvláště Hegedüsovo zpracování sportovní reportáže poskytuje mnoho zajímavých údajů. Nevýhodou tu je, že se zkoumají stále jen monologické útvary. Kromě těchto dvou prací má jistý význam pro zkoumání MT i poslední práce z oblasti techniky dorozumívání a teorie informace J. R. Pierca a J. Karlina,[3] která se zabývá především otázkou maximálního možného tempa při čtení a sdělování.

Společným znakem těchto zatím jen nečetných speciálních studií je nedostatečné rozlišování všech jazykových i mimojazykových rovin, z nichž vyplývá kolísání tempa v promluvách. Obecně se sice konstatuje, že různí mluvčí mluví různě rychle a že i v jedné promluvě tempo kolísá. Nicméně přes spojování s momenty psychickými, někdy dost dalekosáhlé (jako např. v uvedené práci Petříkově aj.), postrádá toto řazení jakékoli soustavnosti. Pokusíme se dále ukázat, že jevy MT lze někdy vysvětlit především fakty a souvislostmi jazykovými a promluvovými (které lze ovšem všechny vykládat také sekundárně psychologicky). Zůstává ovšem jasné, že v oblasti MT se sepětí psychiky s jazykem projevuje velmi těsně.

A to je také jeden z důvodů, který nás vede k některým metodologickým odlišnostem od předchozích prací. Vycházíme — tak jako Essen i Hegedüs — z měření objektivně zjištěné, absolutní rychlosti promluv nebo jejich úseků. Nebudeme se však zabývat jen těmito experimentálně změřenými hodnotami, ale i jejich jazykovým hodnocením. Klasifikaci pomocí poslechových soudů většího počtu posluchačů pokládáme za nezbytný doplněk metody první. Půjde nám přitom o zkoumání MT z hlediska jednoho jazyka. Vycházíme tu z předpokladu, že rozdíly v hodnotách průměrů MT v různých jazycích jsou více či méně jenom jedním z prvků fónické báze toho kterého jazyka a mají proto hodnotu především srovnávací. Pro jednotlivé účastníky dorozumívání týmž jazykem jsou celkem bezpodstatné.

Základním materiálem, z kterého vycházím, je registrovaný materiál mluvené češtiny, jednak v mluvených filmech,[4] jednak na gramofonových deskách. Vy[98]šel jsem z materiálu filmů „Škola otců“ a „Tam na konečné“; k nim bylo možno připojit materiál z řady jiných českých filmů, zpracovávaný dříve k jiným účelům. Po stránce jazykové má tento materiál tu výhodu, že nám poskytuje velmi široký rejstřík stylových žánrů od vzrušených dialogů a hádek přes přednáškový monolog až k neutrálnímu hlášení místního rozhlasu nebo filmového komentáře. Materiál z filmů jsem doplnil — hlavně pro neutrální monolog — doklady a texty z gramofonových snímků a ovšem doklady z poslechu.

Při přepisu zvukových dokladů na elektromagnetickém kymografu se objevuje značná potíž s ohraničováním, a to i když nám jde o celky tak markantní, jako jsou věty nebo mezipauzové úseky. Jak už bylo mnohokrát zdůrazněno — naposledy např. G. Lindnerem[5] — vadí tu především existence začátečních a koncových neznělých souhlásek, u nichž je ohraničení velmi obtížné, často i nemožné. Této jisté nepřesnosti jsem si pochopitelně vědom. Mnohdy — zvláště v souvislých textech — znemožňovala i změření kratších pauz a delimitaci konce nebo začátku úseku. Nicméně se domnívám, že jiné cesty pro zkoumání mluvního tempa zatím není. Snažím se tento nedostatek kompenzovat větším množstvím změřeného materiálu.

Druhou a neméně důležitou metodou byly poslechové soudy.

K poslechovému hodnocení jsem — vedle svého hodnocení — použil poslechových soudů dvou skupin pokusných osob. Skupinu A (bylo jí použito pro stanovení kategorií a pro analýzu dialogu) tvořilo dvanáct posluchačů mého kursu, skupinu B (jíž bylo použito pro všechny ostatní pokusy) tvořili čtyři moji bývalí spolužáci ze střední školy, vesměs dnes již absolventi vysokých škol různého zaměření.[6]

Metoda záležející v použití poslechových soudů skupiny posluchačů k ověření nebo ke konfrontaci zvukového materiálu se dnes stává čím dále tím více nutným doplňkem ostatních metod zkoumání zvukové stránky řeči (novější práce sovětské i americké jí užívají čím dále tím častěji); v lecčems jde tu ovšem o rozpracování některých metod, které formulovali Zwirnerové. (Srov. např. E. a K. Zwirner, Grundfragen der Phonometrie, s. 103.) Tuto metodu pokládáme ovšem jenom za organické doplnění jiných fonetických metod.

Jednou ze základních otázek, kterou je zapotřebí se zabývat, chceme-li MT nějak měřit a posuzovat, je otázka jednotek, v nichž je budeme vyjadřovat, a úseků, v jejichž rámci se budeme pokoušet MT stanovit a určovat. Ve snaze zachytit co nejdetailněji kolísání sahají obě dvě předcházející práce, Essenova i Hegedüsova, k vyjadřování MT v tzv. indexech tempa. Získávají je tak, že změřený úsek (slovo) mechanicky dělí počtem hlásek v něm obsažených a zjišťují tak aritmetický průměr kvantit. Tím vyjadřují rychlost počtem hlásek za časovou jednotku. Ponecháme pro začátek problém začlenění pauz stranou (s ním se ostatně pokusíme vyrovnat také, ale pro začátek postupujme metodou zjednodušeného experimentu). Připusťme též, že touto metodou dosáhli autoři jistých praktických výsledků. Pokládáme však za nutné položit si otázku: Je možno dělat průměry kvantit z kvantitativního součtu hlásek zcela odlišných kategorií? Hlásková kvantita — jak bylo již mnohokrát ověřeno — značně kolísá, a to nejen v různých promluvách a pozicích podle realizace jedné a téže hlásky (to by konečně pro otázku MT nemusilo příliš vadit), ale především po[99]dle různých hláskových kategorií. I když jde o hodnoty, které často nemají distinktivní schopnost, máme přesto co činit s průvodními fonetickými znaky, jimiž se realizuje foném jistého typu. Jinak řečeno, různé kvalitě odpovídá sekundárně i různá kvantita. Nedávné pokusy s experimentální změnou kvantity souhlásek a s ní jdoucí změnou hodnocení znělostní kategorie[7] (ovšem na materiále anglickém) znovu jasně ukázaly (i když přihlížíme k specifičnosti materiálu), že kvantita, ačkoli irelevantní, je pro hláskové kategorie znakem specifickým a má značný vliv na identifikaci. Dospíváme tudíž k závěru, že počítat hláskové kvantitativní průměry z aritmetického součtu hlásek různých kategorií je asi takovým omylem jako srovnávat mechanicky sílu slabik s různým typem vokálů. Podle našeho názoru lze mnohem spíše za měrnou jednotku, v níž budeme vyjadřovat absolutní rychlost vyslovení, pokládat slabiku. Vycházíme tak nejen z faktu, že slabika má základní důležitost jako jazyková jednotka, kterou právě uznává pražská fonetická škola (srov. B. Hála, Slabika, její podstata a vývoj, Praha 1956), ale že má i základní důležitost její rytmické opakování. Právě v tomto kolísání počtu slabičných impulsů, vnímaném v čase, spatřoval bych základ vnímání mluvního tempa. Připomeňme tu ještě, že již řada autorů před námi určuje mluvní tempo počtem slabik za časovou jednotku (Wijma, Svoboda atd.).

Problémem tu zůstává střídání fonologicky dlouhých a krátkých vokálů (které je vlastní našemu českému materiálu). Je nesporné, že seskupení dlouhých nebo krátkých vokálů v slabikách jistý vliv má. Avšak připomeneme-li si zde tzv. vyrovnávání kvantit v rámci taktu nebo slova, které bylo dokázáno na materiálu z více jazyků (mám na mysli výsledky Chlumského, Jonese, Aimy, Collindera, Malmberga aj.),[8] přímo se naznačuje logický závěr, že funkční kvantita je hodnocena a srovnávána především v rámci jednoho taktu. Potom bychom mohli soudit, že v jednotkách vyšších nebude asi při hodnocení stupně mluvního tempa fonologicky distinktivní kvantita příliš na závadu a nebude je křížit do příliš velké míry. Otázka vzájemného vztahu kvantity a tempa je ovšem speciálním problémem, který naše práce ponechává stranou.

Všechny tyto příčiny nás vedou k tomu, že absolutní rychlost vyslovení udáváme v slabikách (a jejich desetinách) vyslovených v časové jednotce (naše výsledky jsou — vzhledem k větším celkům — vztaženy k minutě; jednoduchým přepočtem lze je ovšem vztáhnout k rychlosti ve vteřině nebo jiné časové jednotce).

Obraťme se nyní k druhé otázce — k existenci stupňů v mluvním tempu a k jejich počtu při jeho jazykovém hodnocení posluchači. Běžně se dosud ve zmínkách o mluvním tempu užívalo jen základního lišení: pomalu x rychle. Tato klasifikace je — jak jsem se přesvědčil — na místě tam, kde je možnost srovnávání snížena. Ale v bohatě členěném mluveném souvislém projevu s touto klasifikací mluvního tempa nevystačíme. Protože je zde zapotřebí postupovat velmi opatrně, abychom nevnášeli do jazyka kategorie, které by neexistovaly, [100]pokusil jsem se prozkoumat naše vnímání mluvního tempa v promluvě tímto pokusem:

Bohatě členěný text (šlo o dialog z filmu „Škola otců“, jehož změřený text uvádím dále při rozboru na s. 103n.), byl přehrán několikrát za sebou skupině dvanácti posluchačů, kteří měli za úkol vystihnout kolísání mluvního tempa v dialogu, a to tolika stupni, kolik jich pokládali za nezbytné. Výsledky byly tyto:

Počet stupňů

1

2

3

4

5

Počet posluchačů

0

1

2

6

3

Přitom je zajímavé, že většina posluchačů (bez ohledu na počet užitých stupňů nad 2) cítila potřebu vyjádřit nějak stupeň neutrální a liší se v podstatě jen v určování odchylek od něho.

Na základě těchto výsledků lze dělit poslechové stupně vnímání mluvního tempa ve dvě skupiny:

a) První skupinu tvoří neutrální stupeň střední — navrhuji označení 3. Od něho jsou pak zřejmě určovány základní odchylky, a to pomaleji (navrhuji označovat 2) a rychleji (navrhuji označovat 4).

b) Mimo ně však zřejmě ještě existuje řada dalších případů, jejichž stupeň je asi hodnocen — na základě společného jmenovatele — jako extrém, odchylka od normálních rovin mluvního tempa ve vyjadřování. Tento stupeň má dvě varianty: extrém rychlý a extrém pomalý (mají zřejmě ve stylistickém hodnocení leccos společného, jak se o tom ještě dále zmíníme). Pro přehlednost označuji extrém pomalý 1, extrém rychlý pak 5. Jsem si ovšem vědom, že z hlediska celkového systému stupňů mluvního tempa jde asi jen o varianty jednoho a téhož stupně (měly by se vlastně označovat 1a a 1b).

Proti tomuto poslednímu stupni, který jsme charakterizovali jako rychlostní extrém, je ovšem možno vznést námitky, zejména pro jeho poměrně malou frekvenci. Sám bych mohl tento argument podepřít některými statistickými údaji. Tak např. z 837 dokladů promluvových úseků z filmů (doklady byly zaznamenávány k jinému účelu, nicméně na všech bylo poslechově označováno tempo) bylo vysloveno:

Stupeň tempa

1

2

3

4

5

Počet dokladů

8

171

379

268

11

Přesto bych se domníval, že malá frekvence dokladů s extrémními variantami mluvního tempa není dostatečným důvodem pro to, abychom je vypustili, neboť je dána jejich odlišnou stylistickou motivací. Kdybychom extrém vypustili, dopustili bychom se jistého pokřivení celkového obrazu mluvního tempa. Musíme ovšem mít na zřeteli poněkud odlišný kvalitativní ráz této kategorie.

Dalším problémem, k jehož řešení se takto dostáváme, je otázka, zdali a do jaké míry odpovídají tyto poslechové (subjektivní v širším slova smyslu) stupně, určené soudy posluchačů, absolutní (změřené) rychlosti daných úseků. K tomu bylo nutno vyjít ze srovnání výsledků poslechových soudů se změře[101]nými fakty. Použil jsem tu materiálu dvojího druhu: a) jednotlivých vět;[9] b) souvislých textů (a to jak monologických, tak i dialogických).

Po stanovení pokusné stupnice, o níž jsme již mluvili, vydělil jsem z kontextu filmů „Škola otců“ a „Tam na konečné“ na smyčky celkem 38 vět. Tyto věty jsem změřil na elektrokymografickém zápise a předložil posluchačům skupiny k poslechovému hodnocení podle stanovené stupnice.

Šlo o věty z výslovnosti herců K. Högra, Vlad. Ráže, J. Mixy a M. Brožové. Výsledky (změřená absolutní rychlost vyjádřená počtem slabik za minutu a poslechový soud většinový — tam, kde soud kolísal, jsou uvedeny obě hodnoty) jsou zde znázorněny v tab. 1. Na první pohled se nezdá, že by výsledky nějak vykazovaly ekvivalenci mezi kategoriemi poslechovými a absolutními změřenými rychlostmi. Položíme-li vedle sebe výsledky většinových soudů a měření rychlosti v dokladech z výslovnosti různých osob, pak nám např. do poslechové kategorie 3 spadají doklady:

Ráž: Aspoň si tu nepřipadám tak cizí — absol. rychlost 507,7 slab./min., poslechové soudy: 3, 3, 4, 3.

Mixa: Mohl byste ještě na okamžik ke mně — absol. rychlost 442,7 slab./min., poslechové soudy: 3, 3, 3, 4.

Brožová: Já je tam dám — absol. rychlost 337,9 slab./min., poslechové soudy: 2, 3, 3, 3 atd. atd.

Na druhé straně zase řada dokladů se stejnou absolutní rychlostí v slabikách za minutu má různý stupeň mluvního tempa podle poslechového hodnocení.

Popření vztahů mezi objektivními a subjektivními kategoriemi je však jen zdánlivé. Jinak tomu totiž je, sledujeme-li doklady podle osob (tak jsou také řazeny v přehledu na tab. 1). Z uvedených dokladů je patrno, jak rozdíly v poslechových stupních zhruba odpovídají rozdílům v absolutní rychlosti vyslovení, ale vždy především jen u jednoho a téhož mluvčího. Tak vyplývá z tabulek, že např. to, co je u M. Brožové (osobní tempo velmi pomalé) hodnoceno jako stupeň 4 (rychleji), odpovídá zhruba — v obsolutních hodnotách — jen s malým rozdílem pomalému tempu u Vl. Ráže atd. Vysvětlení tu patrně je ve vzájemném vztahu osobního a věcného faktoru při hodnocení mluvního tempa. Podstata poslechového vnímání a klasifikace mluvního tempa je asi v tom, že se na základě určitých osobních rychlostních zvyklostí teprve realizují jazykové rozdíly v konkrétních promluvách. Z druhé strany asi zase posluchači, pokud mají možnost srovnávat, uvědomují si teprve na podkladě hodnocení osobního faktoru využití mluvního tempa v promluvách i jejich úsecích. Z toho by tedy vyplývalo, že tzv. tempo osobní má význam především psychotypologický a fyziologický,[10] tak jako je tomu

[102]BROŽOVÁ

RÁŽ

HÖGER

MIXA

4 tadi je koupelna 400,0

 

4 zastílám do ňí peřini 377,9

 

4 aňi sem vás tag brzo nečekala 495,4

 

3 mi sme si za ťech dvacet let uš fšecko řekli 367,9

 

3 já je tam dám
337,9

 

2 tadi je váš pokoj 281,2

 

2 múžete mít 311,7

5—4 já mám ďeťi hrozňe rát 545,4

 

5—4 a víš to jisťe 468,8

 

4 aspoň si tu nepřipadám tak cizí 507,7

 

4 ramínka nejsou 434,7

 

3 já uš čekám púl hoďini 432,4

 

3 jsi sama ješťe ďíťe 403,9

 

2 váš muš o ďíťeťi ňic neříkal 413,8

 

2 bilo to heské u vás 388,9

4 to ďíťe pújde domú 482,8

 

4 múžete si ďeťi přeskoušet 473,5

 

4 napsal to slovo Janouch dobře
385,4

 

3 mňel sem pro to své dúvodi 366,5

 

3 gdo z vás mi to poví 318,6

 

3 nejde tu přeci o procenta 434,0

 

2 gdopak to ukliďí 286,0

 

2 prospjech bohužel odpovídá vjedomostem mích žákú (bez pauz) 292,0

 

2—3 zasloužila sis lepší známku 375,9

4 ďekuji vám za upřímnost 533,4

 

3 mohl byste ješťe na okamžik ke mňe 442,7

 

3 patří k nejlepším na škole
432,4

 

3 pro dnešek skončíme 439,0

 

2 proč nediskutujete 407,8

Tabulka č. 1

Číslice před dokladem označuje většinový soud o stupni tempa (v případě rovnosti jsou uvedeny oba). Číslice za dokladem označuje absolutní rychlost v slabikách za minutu (změřena na elektrokymografickém zápise).

 

s individuálním rozsahem tónovým či silovým. Pro jazykový rozbor promluv a hodnocení mluvního tempa v nich má význam především jako předpoklad pro určování stupňů mluvního tempa.

K rozboru mluvního tempa na základě izolovaných vět však musíme připojit rozbor souvislých textů. Změřil jsem a podrobil poslechovým soudům čtyři souvislé úryvky.

Jeden z nich je dialog (text č. 1). Jde o scénu z filmu „Škola otců“ (hovoří K. Höger, Vl. Hrušínský ml., L. Pešek). Kromě toho jsem použil tří textů monologických. Text č. 2 je část monologu L. Peška v prologu k Plautově komedii „Lišák Pseudolus“ (deska Ultraphon G 12780), text č. 3 je úryvek z archívního snímku ČAV, přednášky „O významu společenské výchovy“, kterou proslovil sám autor, dr. Jiří Guth, a text č. 4 je úryvek z instalační rektorské řeči prof. J. Zubatého „O úpadku našeho knižního jazyka“, který pochází z téhož archívu. Při měření absolutní rychlosti vyslovení vyskytla se ovšem hlavně u dialogu z filmu se zvukovou kulisou řada potíží. Bylo tu třeba eliminovat ze zápisu řadu prvků. Jde o potíže zdánlivě zcela okrajového rázu, které se dosud při řešení a interpretaci zápisů promluv nevysky[103]tovaly. Bylo tomu tak především proto, že zvuková zkoumání souvislých promluv ve skutečně živých situacích se dosud prakticky neprováděla. Tak měření souvislých promluv v češtině (kromě nejnovějších nářečních zápisů Romportlových, o nichž mluvíme výše) dosud provedl — pokud je mi známo — jen Chlumský. Šlo jednak o úryvky z Nerudových „Menších cest“ (otištěné v Pokusu o měření českých zvuků a slabik v řeči souvislé, Praha 1911, s. 32n.), jednak o kratší článek z Času, publikovaný v České kvantitě, melodii a přízvuku (na s. 117n.). V obou případech však šlo o promluvy čtené přímo na zápis mechanickým kymografem. Přitom tu dokonce byla snaha vystihnout „tón i tempo skutečně klidného vypravování“ (l. c.).

Chceme-li však naopak analyzovat skutečně živou promluvu, pak se nám nezbytně projeví v zápise i řada situačně zakotvených jevů, které ovšem někdy dost ztěžují jeho řešení. Tak např. zvuková kulisa hluku hostince, křik od vedlejšího stolu, poznámky opilců v okolí (většinou nezřetelné) působily někdy mnohem více potíží při rozluštění zápisu než třeba scénická hudba. Při interpretaci série takových kymografických zápisů se ukázalo, že zde nelze postupovat tradičním způsobem — řešením zápisů pomocí foneticky transkribovaného textu —, protože ten nevystihuje zcela zvukovou situaci. Kymogramy je tu třeba luštit přímo na základě zvukového záznamu na magnetofonu. Kromě toho bylo nutno provést zápis několikrát a v nejasných místech jej vzájemně konfrontovat. I tak se ovšem vyskytují v zápisech místa, jejichž interpretaci můžeme považovat za spornou (jde většinou o kratší pauzy v neznělém sousedství nebo vyplněné nějakým druhem zvukové kulisy). Není jich však mnoho a domnívám se, že povaha materiálu, jaký dosud laboratorně — pokud je mi známo — nebyl zkoumán, vyvažuje tyto jeho technické nedostatky.

 

Texty

Texty jsou transkribovány foneticky. Pauzy mezi jednotlivými úseky jsou označovány v setinách vteřiny (cifra z typografických důvodů v uvozovkách). Cifra před úsekem je jen pořadové číslo úseku (aby pro další zpracování a přehledy nebylo nutno celé texty opakovat). Hodnoty MT jsou vyznačeny v meziřádce nad úsekem, vždy u jeho konce. Jsou vyjádřeny většinovým poslechovým soudem (tam, kde soud zvlášť kolísal, jsou uvedeny hodnoty obě) a po pomlčce jsou uvedeny absolutní rychlosti vyslovení ve slabikách za minutu. V dialogu jsou kromě toho číslovány repliky podle mluvčích (zkratky: Hg = Höger, P = Pešek, Hr = Hrušínský).

 

Č. 1

 

                             3-482,8

Hg 1: 1 to ďíťe pújde domú „385“

                   1-246,1           3-279,1                          4-413,8         3-521,7

Hr 1: 2 á pan dúležitej „150“ 3 ďíťe „117“ 4 to mislíte toho klacka „179“ 5 ďíťe „241“

                                        4-515,8

        6 co vi se vúbeʓ do toho pletete „270“

                         2-387,1

Hg 2: 7 jsem jeho učitel „34“

                                             3-657,5

Hr 2: 8 učitel neučitel tadi je vječí autorita (pauza neohranič.)

                        2-327,9

Hg 3: 9 to je tvúj otec „306“

           4-354,9

     X: 10 Ne „24“

                            3-290,3

Hr 3 11 kušuj a marš stavjet

Přerušení dialogu. Zvuky hostince v plné intenzitě. Hudba, zpěv, křik opilců. Mezitím se od jiného stolu zvedá starý učitel (L. Pešek) a následuje dialog mezi ním a Högrem.

[104]            2-389,6

  P 1: 12 pane kolego „79“

              2-272,7

Hg 4: 13 dovolíte „122“

            2-282,9                      3-517,2

  P 2: 14 prosím „356“ 15 jen se posaťte „527“

                               3-545,4                                2-315,8

         16 ňic si s toho neďelejte „326“ 17 bilo to od vás heské „262“ 18 že ste se toho

                   2-231,9                                           2-3-362,7

         chlapce zastal „268“ 19 zbitečňe si fšak ďeláte nepříjemnosťi „611“

                      ?195,6                                       3-526,3

Hg 5: 20 prosím vás „116“ 21 co je to za chlapce ten kotačka „162“

                       2-260,9                        2-260,8                          3-359,0

  P 3: 22 smutní přípat „85“ 23 matka žije s takovím „205“ 24 chlapec je zatvrzelí „101

                                    2-311,7

         25 ťeško s ňím ňeco spravíte (porušení magn. zápisu) (Chcete-li si dát poraďit ot sta-

                                                                               1-298,8

         rého človjeka pane kolego) 27 nepleťte se tu raďeji do ňičeho (197) 28 ďelejte jen co

                      2-222,2

         se po vás žádá „224“

                                3-608,8

Hg 6: 29 a co se po mňe žádá „131“

                       3-320,0                   3-328,1                                            3-404,1

  P 4: 30 to máte tak „150“ 31 ďeťi sou pošeťilé „126“ 32 a roďiče nejsou o mnoho lepší

                                                  2-262,5                    4-342,8

         „107“ 33 chťejí od vás pjekné známki „132“ 34 dejte jim je „209“

                                     4-5-900,0

Hg 7: 35 ale vždiť vi nemáte pravdu „161“ 36 chťejí po nás abichom vichovávali vzďelané

                    4-630,0

         a pocťivé liďi „15“

                              3-275,2                3-4-389,6

  P 5: 37 gdo to po nás chce „145“ 38 znám řeďitele „63“ 39 a richle sem pochopil co

                          4-382,9                                      3-321,7          3-328,6

         chťel po nás učitelích (pauzy neohraničitelné) 40 hlášeňí „54“ 41 rozumíte „35“

             4-346,1                                       3-353,2                         4-422,5

         42 hlášeňí „71“ 43 pjekná čísla pro svoje víkazi „155“ 44 tak jsem je dával „25“

                            3-379,0                     4-486,2         3-292,6

         45 a mňel sem pokoj „63“ 46 rozumíte kolego „38“ 47 pokoj „99“

             2-204,5                            3-306,1                      3-342,9

Hg 8: 48 rozumím „165“ 49 vi ste mňěl pokoj „114“ 50 ďeťi ste pokazil „78“ 51 sotva se

                                4-369,2                         363,6

         začali rozhlížet po svjeťe „82“ 52 postavil ste jim vi „11“ 53 učitel přet oči příklat

            4-516,6

         nepocťivosti „288“

                3-280,2                                                                 4-532,5

  P 6: 54 nepocťivosťi „148“ 55 to mi říkáte vi kterému sem v dobrém úmislu „89“

                              5-692,4                               4-538,5

Hg 9: 56 otpuste pane učiteli „66“ 57 nechťel sem vás urazit „89“

                                2-424,3

  P 7: 58 co vi ste to za človjeka

 

Č. 2

   4-500,0                     4-769,2    3-250,0

1 Mislíte „13“ 2 že sou tag hloupí „54“ 3 ťi „21“ 4 gdo si chutnají na starém víňe a gdo

                            2-338,2

se ďívají ráďi na staré kusi „99“ 5 že tihle přibjehi a dávná slova lidem se líbí (0 pauza)

         3-385,1                    4-416,6                  4-329,7

ňic se neďivím „64“ 6 viďeli ste uš „37“ 7 přiznáte mi pak „25“ 8 já mislím vječí hlouposťi

   3-263,4                             4-389,6                  2-253,6                      2-3-328,7

uš hrát „45“ 9 a dnešňí leckterá komédije „34“ 10 možná je „11“ 11 košilaťejší neš tohle.

 

Č. 3.

                     2-243,6                                                                  3-264,0

1 doktor jiří gút jarkofskí „70“ 2 úrivek z přednáški o víznamu společenské víchovi „177“

                4-363,0         204,0             205,5                                           3-308,2

3 opcovaťi s lidmi „59“ 4 znamená „12“ 5 stíkaťi se „52“ 6 a jednaťi za okolnosťí nejrozma-

[105]                             2-308,6                315,8                     2-254,2

ňiťejších „59“ 7 s lidmi nejrozmaňiťejšími „52“ 8 ba i „11“ 9 ve smislu širším „62“ 10 toliko

   3-272,7                                               3-253,0                            4-409,1

potkávaťi je „48“ 11 a trvati s ňimi pot jednou střechou „84“ 12 aňiš třeba zbližovaťi se „72“

                                            2-250,8                     2-275,9                 2-202,2

13 a jest postulátem společenské víchovi „65“ 14 abi toto opcováňí „59“ 15 tento stik „53“

                   2-224,6                                    2-236,4                2-216,8

16 a jednáňí s lidmi bil „75“ 17 jak jim s ňimiš se stíkáme „33“ 18 tak i nám „51“ 19 kteří

    3-260,9                                                  3-302,3

se stíkáme „21“ 20 pokut možno co nejvíce milí a příjemní „104“ 21 protože veškerá víchova

           3-306,7            333,3                 3-258,6                             2-187,5

sídlí v dokonalosťi „61“ 22 a to „11“ 23 co je zálibné „57“ 24 dokonalejší je nežli to „117“

               3-264,7

25 co se nezamlouvá.

 

Č. 4

                     2-236,4                                          3-342,1

1 profesor jozef zubatí „112“ 2 o úpatku našeho kňižňího jazika „146“ 3 s ’instalačňí řeči

 3-283,2                200,0                                                                3-341,1

rektorské „155“ 4 že staf „55“ 5 v jakém dnes schledáváme jazik českí neňí uťešení „86“

                           2-225,9               142,2

5 jest vúbec známo i uznáno „62“ 6 vím dobře „45“ 7 že tak nelze mluvit o českém jazice

3-283,0        105,3                                                                               3-277,5

vúbec „108“ 8 vím „45“ 9 že veliké vrstvi lidu našeho československého ve fšech krajích „76“

                              3-226,9                                       2-222,2                    3-236,2

10 od nejzápaďňéjší fsi české „65“ 11 do nejvýchodňéjší fsi slovenské „41“ 12 mluví jazikem

                                               3-280,0            2-122,4

„34“ 13 kterí hlaholí f staré kráse a jadrnosťi „107“ 14 vím „50“ 15 že i lit mňestski gde se

          3-253,2                                                         2-230,8                    3-240,1

uchráňil nákazi „50“ 16 vicházející zňekterích čásťí našeho písemňictví „68“ 17 a z mluvi liďí

                                                3-255,8                                       2-236,1

„50“ 18 hledajících gdovíco krásného f tom „47“ 19 lišíli se pokut možno ot spúsobu „31“

                4-317,9                                                       1-206,2

20 jakím se vijadřuje lit „88“ 21 mluví alespoň f celku jazikem správním.

 

Nesporným faktem, který zaujme naši pozornost při interpretaci souvislých textů, pokud jde o ekvivalenci poslechových soudů s absolutní rychlostí, jsou jisté odchylky, přesah a kolísání v stupních, které jsou, obzvláště v dialogu, markantní. Pokusme se proto na dialogickém textu (jakožto textu vedle Peškova monologu nejbohatším na kolísání mluvního tempa) tato kolísání sledovat a rozebrat. Dialog námi zkoumaný se po myšlenkové, ale i po zvukové stránce rozpadá zhruba do tří nestejně dlouhých úseků. První, nejkratší (zhruba od repliky Hg 1 k replice Hr 3), je v podstatě hádkou mezi opilcem a učitelem Pelikánem, kterého představuje K. Höger. Druhá část, poměrně nejdelší, (repliky P1 až P4 inklusive) zahrnuje více méně klidnou diskusi dvou učitelů, přecházející až k monologu Peškovu. Závěrečná část diskuse (od repliky Hg 7 až do konce námi zkoumaného textu) přechází potom vlastně zase do své „extrémní formy“[11] — hádky. Sledujme nyní, jak jsou jednotlivé absolutní rychlosti zařazeny v těchto třech úsecích s různým spádem a jak jsou hodnoceny různými poslechovými stupni (tab. č. 2). Z této tabulky je především markantně vidět, že distribuce stupňů tempa v těchto oddílech dialogu je dosti odlišná. To ovšem celkem vyplývá z věcného obsahu různých částí. Kromě toho se nám však ukazuje, že i poslechové hodnocení různých absolutních rychlostí je závislé na rychlosti, s níž se vyslovují úseky sousední, s nimiž je posluchač vždy do jisté míry srovnává. Zdá se, že posluchač především zhruba určuje rychlostní rovinu, v níž se promluva pohybuje, a podle ní pak stanoví odchylky. Musíme tedy zřejmě v této věci doplnit své závěry, ke kterým jsme došli na základě hodnocení izolovaných vět. Posluchač hodnotí tempo promluvy nebo je-

[106]Č. 1

Poslechový stupeň MT

Realizace absolutní rychlosti ve slabikách za minutu

Höger

Hrušínský

Pešek

 

 

 

1. část dialogu

1

246,1

2

387,1

327,9

3

482,8

354,9

279,1    290,3

521,7    657,5

4

413,8

515,8

5

 

 

 

 

 

2. část dialogu

1

298,8

 

2

 

272,7

 

389,6    282,9

315,8    231,9

360,9    260,8

311,7    262,5

 

3

 

526,3

608,8

 

517,2    545,4

362,7    358,0

222,2    320,0

328,1    404,1

4

342,8

5

 

 

 

 

3. část dialogu

1

2

204,5

280,2

424,3

 

3

306,1

342,9

 

275,2    353,2

321,7    379,0

328,6    292,0

 

4

630,0    538,5

516,6    369,2

 

389,6    422,5

382,9    486,2

346,1    533,5

5

900,0    692,4

Tabulka č. 2

 

jího úseku nejenom na základě osobního tempa mluvčího, ale i se zřetelem k celkovému tempu větších promluvových úseků. Přitom je zajímavé, že v dialogu při hodnocení asi poněkud působí i tempo předcházejícího mluvčího (srov. konec repliky Hr 1 a za[107]čátek Hg 2, konec Hg 7 a začátek P 5, konec repliky Hg 9 a začátek P 7 aj.). Zdá se, že tak bude možno vysvětlit část výchylek a neshod mezi absolutními rychlostmi a poslechovými stupni. Je dosti pravděpodobné, že rychlé střídání replik v dialogu ovlivňuje vnímání osobního mluvního tempa a že tak někdy dochází k jeho narušení.

Je-li naše pozorování správné, pak docházíme k zjištění, že mluvní tempo jako modulační faktor má — vedle své platnosti ve větě — i charakter nadvětný a je vnímáno do značné míry kontextově. Podobná kontextovost vnímání byla poslední dobou zkoumána i u jiných modulačních faktorů.[12] Zdá se však, že u mluvního tempa je toto kontextové vnímání na vyšším stupni než např. u melodických prostředků, jejichž platnost je převážně větná (úseková). Je ovšem jasné, že celky, na kterých dané jevy ukazujeme, nelze vždy přesně ohraničit. (Tak i hranice námi určovaných částí dialogu jsou celkem posunovatelné bez prudkých kvalitativních skoků.) To ostatně vyplývá jasně z kontinuální podstaty mluvního tempa.

Z tohoto hlediska je též zajímavé sledovat nadvětné promluvové úseky se stejným nebo blízkým stupněm mluvního tempa. Zatímco v textech 3 a 4 je velmi těžko provádět analýzu nadvětných celků, pak v dialogu i v textu 2 můžeme velmi snadno rozlišit věty (promluvové úseky) co do stupně mluvního tempa, izolované od vět (promluvových úseků) spojených stejným nebo blízkým stupněm mluvního tempa v nadvětné celky. Výsledky jsou obsaženy v tab. 3 a 4 (místo opakování vět a úseků, které jsou obsaženy v textech, používám jen označení číselného a v dialogu pak členění jednotlivých replik).

Text č. 1

Hg 1 : 1

Hr 1 : 2 // 3 + 4 + 5 + 6

Hg 2 : 7

Hr 2 : 8

Hg 3 : 9

X     : 10

Hr 3 : 11

P 1: 12

Hg 4: 13

P 2: 14 // 15 + 16 // 17 + 18 // 19

Hg 5: 20 // 21

P 3: 22 + 23 + 24 + 25 /// 26 /// 27 + 28

Hg 6: 29

P 4: 30 + 31 /?/ + 32 // 33 // 34

Hg 7: 35 + 36

P 5: 37 // 38 + 39 + 40 + 41 + 42 + 43 // 44 // 45 // 46 // 47 //

Hg 8: 48 // 49 + 50 // 51 + ?53

P 6: 54 // 55

Hg 9: 56 + 57

P 7: 58

Tabulka č. 3

Spojení mezipauzových úseků blízkým stupněm MT je naznačeno znaménkem +. Úseky jsou vyznačeny pořadovými čísly jako v textu (zde na s. 103n.).

 

Přehlédneme-li nyní tyto nadvětné celky spojené blízkým stupněm mluvního tempa, pak vidíme, že mluvní tempo spojuje:

a) Především celky kontextově i syntakticky jednotné nebo blízké.

Tak např. v textu 1 celky 22—25 v replice P 3; jde vlastně do jisté míry o organické slu[108]čovací souvětí. Úsek 37—43 v replice P 5 — řečnická otázka a k ní příslušné odpovědi; 49—50 v replice Hg 8 — formálně dvě samostatné věty, organicky však odporovací souvětí; podobně 56—7 v replice Hg 9 (jde vlastně o spojení důvodové apod.). 

Text č. 2

1 + 2 //

3 + 4 //

5 + 6 + 7 + 8 + 9 //

10

11

Tabulka č. 4

Spojování úseků vyznačeno jako v tabulce č. 3.

 

b) Řada spojení ovšem není motivována syntaktickým kontextem, nýbrž situačně, tj. jistý prvek situace vyžaduje od mluvčího, aby v rámci promluvy užil jistých stylistických prostředků, jejichž součástí je i mluvní tempo. Je zajímavé, že vnutí-li situace dvěma mluvčím užít jazykových prostředků z určité stylové oblasti (vrstvy), může to mít za následek i výskyt týchž promluvových prostředků — v našem případě stupně mluvního tempa.

Tak např. při užití zdvořilostních formulí (repliky P 1 — Hg 4 — P 2 aj.) se objevuje stejný nebo blízký stupeň mluvního tempa.[13] Znovu tak nacházíme i vztahy mezi jednotlivými replikami (srov. o nich výše), na které upozornil G. Vinokur.[14]

Podobně lze mluvit o těsném sepětí mluvního tempa s gesty.

Tak např. v replice P 2 má úsek 15 rychlé tempo, protože je doprovázen gestem nebo pohybovou situací obecně v širším slova smyslu (stejně v replice Hg 9 — Höger zadržuje Peška, chce se mu omlouvat). Zajímavým jevem je v našem materiálu i rychlejší výslovnost opakovaného výrazu (Hr 1 výraz dítě v realizaci 3 — rychlost 279,1, v realizaci 5 rychlost 521,7; v replice P 5 výraz hlášení (úseky 40,42), absol. rychlost prvního vyslovení 321,7, po druhé rychlost 346,1; všechny v textu 1. Podobně je tomu v textu 4 (Zubatý) s výrazem vím (úseky č. 8 a 14), rychlost poprvé 105,3, podruhé 122,4) atd.

Při interpretaci těchto nadvětných vztahů budeme ovšem musit postupovat značně opatrně. Především je nám jasné, že mluvní tempo zde nevystupuje jako jediný modulační prvek, ale je jisté, že působí (a je i vnímáno) v systému modulačních prostředků (prozodických rysů) promluvy, v němž je zdaleka nemůžeme považovat za prvek hlavní.[15] Kromě toho bude zde třeba jasně rozlišit první případy, tj. vyjádření syntaktických (a v nich se odrážejících myšlenkových vztahů, mezi větami nebo úseky ap., od druhé skupiny případů, kdy jde již o vyjádření vztahu k situaci, subjektu mluvčího nebo posluchače, vzdáleně někdy i k celku promluvy apod. V prvním případě je mluvní tempo jasně po[109]mocným syntaktickým prostředkem (používám tu termínu Vl. Šmilauera). Podle mého názoru můžeme právem říci, že se jím vyjadřuje mnoho z tzv. nadvětných vztahů[16] v rámci promluvy. Mluvní tempo zde (pochopitelně s řadou jiných prostředků, jimiž se na tomto místě nezabýváme) vyjadřuje často to, co by v organizovaném psaném projevu bylo vyjádřeno řádnými vztahy mezi větnými členy, popř. větami. V druhé skupině pak lze považovat mluvní tempo už pouze za modulační prostředek promluvový, jehož obecné zákonitosti není dobře možno sledovat bez zřetele k situaci.

Při zdůraznění těsného vztahu psychiky mluvčího k stupni mluvního tempa (kterému se samozřejmě nechceme vyhýbat) narazíme ovšem na otázku, jaký vztah mají stupně mluvního tempa k jednotlivým typům vět (v klasickém dělení podle postoje mluvčího). Nejprve se nám tu ovšem nabízí otázka, do jaké míry lze vůbec tato fakta spojovat a jakou úlohu má stupeň mluvního tempa v určitých typech vět.

Vycházíme-li z obvyklého dělení typů vět podle postoje mluvčího, pak se nám tzv. prozodické rysy (modulační prostředky) rozdělují — alespoň pro češtinu — na dvě skupiny: a) ty, které mají schopnost rozlišovat základní charakter věty (melodie), b) ty, které tuto schopnost nemají (dynamika a mluvní tempo). Naproti tomu je ovšem mezi oběma typy rozdíl ve větné, resp. nadvětné platnosti. Zatímco melodie je dána v podstatě tónovým průběhem ve větě (o některých zvláštnostech se tu zmiňuje cit. studie Artemovova), pak stupeň mluvního tempa stejně jako dynamiky mohou být, jak jsme o tom již mluvili, společné i pro nadvětné celky.[16a] Jsou-li tedy z hlediska funkčního prvky nižšími, pak z hlediska rozsahu jednotky tomu může být naopak. Pro náš problém to tedy znamená, že rozdíly v mluvním tempu mohou být sice vázány na předěly věty, ale nemusí tomu tak být vždy. Kromě charakteru větné výpovědi mají tu vliv i činitelé širší. Vedle toho je zde ovšem někdy rozdíl od arbitrérní povahy větné melodie.[17] Přesto — i se vším zřetelem k činitelům mimovětným — domnívám se, že podle výskytu stupňů tempa se dělí věty do dvou hlavních skupin. První skupinu tvoří věty s převažující stránkou intelektuální, tj. především věty oznamovací a ony typy z ostatních skupin, které jsou více méně na přechodu k tomuto typu, jako různé typy řečnických otázek, nepravé věty zvolací, některé přací věty (rozkazy pokleslé na úroveň přání, popř. skoro oznámení atd.). Zde je základním typem stupeň neutrální (3), od něhož bohaté odchylky jsou pak [110]dány činiteli ležícími mimo základní charakter větné výpovědi. U všech ostatních typů vět (ať už v nich převládá stránka citová nebo volní) pozorujeme jistý sklon k využívání stupňů 2 a 4 (pomaleji a rychleji), které bychom snad — ve vztahu k stupni 3 — mohli označit jakožto non-neutrální. Na tento fakt upozorňoval částečně i Petřík (op. cit., s. 121n.), který se ovšem pokouší jev někdy dost dalekosáhle psychologicky interpretovat. Bude zde ještě nesporně nutno provést řadu dalších měření a zpracovat další materiál (má pozorování se zde opírají především o materiál poslechový), nicméně přesto se domnívám, že do jisté míry lze vykládat stupeň tempa i ze základního charakteru větné výpovědi.[18] Opatrně bude nutno postupovat při poslechovém hodnocení i proto, že tu patrně bude i souvislost s melodickými typy.

Na závěr našeho rozboru chtěl bych se dotknout některých rozdílů mezi dialogem a monologem, jak se jeví na základě našeho materiálu. Dosti znatelné jsou především v jednotlivých textech rozdíly v rozsahu rychlosti vyslovení (přehledně zde v tab. 5). Nicméně tyto rozdíly nejsou zřejmě dány ani

Rozsahy rychlostí vyslovení v jednotlivých textech

 

Text 1:

 

 

 

 

 

Text 2:

Text 3:

Text 4:

 

A.

 

B.

 

C.

 

Hrušínský

Höger

Höger

Pešek

Höger

Pešek

Pešek

Guth

Zubatý

(v slabikách za minutu)

246,1 — 657,5

387,1 — 482,8

195,6 — 608,8

222,2 — 545,4

204,5 — 900,0

275,2 — 533,5

250,0 — 769,2

187,5 — 409,1

105,3 — 342,1

Tabulka č. 5

 

tak rozdílem mezi texty monologickými a dialogickými, jako faktory věcnými a osobními. Obecně dosti rozšířené tvrzení o rychlejším tempu dialogu by se tu nijak zvlášť objektivně neprokazovalo. (Srov. např. ve výslovnosti Peškově.) Ukazuje se však, že texty blízké spontánnímu mluvenému projevu nebo alespoň nečtené mají mnohem větší rozsah rychlostí než texty čteného přednáškového monologu (text Zubatého byl vybrán proto, že je — při celkovém měření průměru Svobodou v cit. práci, s. 80 — považován za jeden z nejpomalejších projevů). Při studiu dialogického textu, a to všech jeho tří částí, nám však neujde, že rozdíl od monologu je tu dán především rychlým střídáním nejrůznějších stupňů mluvního tempa. A důsledkem tohoto rychlého střídání různých stupňů mluvního tempa v rychle se střídajících replikách bude asi ostřejší rozlišování tempových rozdílů, které tu posluchač snadněji určuje. A zde bude asi vysvětlení oné obecné teze o rychlejším tempu dialogu (naposledy Vinokur, op. cit., s. 344n.). V monologu naproti tomu jsou kontrasty plynulejší, proto jsou extrémy hůře identifikovatelné.

[111]Posledním problémem, s nímž se musíme vyrovnat, chceme-li se pokoušet alespoň o stanovení základních kategorií mluvního tempa, je otázka vztahu mluvního tempa a pauz.

Otázkou se zabývá jak Hegedüs (op. cit., s. 18n.), tak je jí věnována i značná část kapitoly o tempu a pauzách v Romportlově monografii o modulačních faktorech nářečí na Těšínsku.[19] Někteří autoři — a nejnověji i Romportl — se pokoušejí řešit otázku stanovením poměru výskytu a délky pauz a rychlosti vyslovení úseků. Pro zkoumání průměrného mluvního tempa delších promluv má tato metoda nesporně své výhody a plné oprávnění. Nám však — jak z celé práce vyplývá — šlo především o zjištění určitých základních kategorií mluvního tempa uvnitř (v rámci) promluvy a stanovit některá pravidla jejich kolísání. I Romportl píše: „… teprve změny tempa v průběhu promluvy bychom mohli pokládat za faktor modulační, do jisté míry i za prostředek jazykový, byť celkem téměř nikdy nepůsobí ojediněle, nýbrž paralelně s ostatními faktory“ (s. 83). S tímto soudem se plně ztotožňujeme. Právě na rozdíl od dosavadních soudů o průměrných tempech promluv pokouší se naše práce proniknout do systému využití tohoto prostředku uvnitř promluvy a určit jeho základní kategorie. Zbývá ovšem otázka, zač budeme považovat celkové průměry.

Postupoval jsem proto poněkud jinak. K stanovení, jak působí délka pauzy na vnímání mluvního tempa, jsem podnikl tento pokus: Jednoduchá spojení, ať už dvě věty vedle sebe stojící nebo jednoduchá souvětí, která byla vyslovena s určitou rychlostí a s realizací pauzy o jisté délce (tato fakta byla změřena na kymografickém zápisu), byla nahrána na magnetofon. Původně jsem používal i zde vět z filmů; v průběhu pokusů jsem však od použití tohoto typu materiálu upustil. Hlavní příčina byla tu psychologická (ovlivněné vnímání). Kromě toho věty nahrané v laboratoři bylo možno volit tak, aby měly znělé začátky a konce (a to naprosto bez újmy na přirozenosti materiálu). Pomocí malého posunu pásku přes hlavu magnetofonu jsem potom zhruba ohraničil pauzu (při znělém sousedství šlo to celkem snadno). Tuto pauzu jsem pak mohl stříháním pásku libovolně zkracovat.

Bylo ovšem nutno zkracovat ji z praktických důvodů v mírách délkových; pásek standartního studiového magnetofonu se posunuje stálou rychlostí 76,5 cm/sec; odtud 1 cm zkrácení = 0,013 sec. Zkracoval jsem jej většinou jen po 5 cm. Výsledné zkracování není ovšem možno považovat za naprosto přesné (lepení, třepení pásku atd. zde hraje svoji roli).

Verze s pauzou o různé díly zkrácenou byly posluchačům předváděny vždy spolu s verzí původní (bez jakýchkoli zkracování pauzy), pořadí bylo měněno, aby nebezpečí návyku bylo minimální. Pro kontrolu byly občas proloženy dvojicemi úplně stejných realizací.

Posluchači měli za úkol určovat: a) je-li některá realizace rychlejší, či jsou-li obě stejné: b) slyší-li některou jako rychlejší, ať určí, kterou.

Výsledky těchto pokusů jsou znázorněny přehledně v tab. 6—11. Protože některé počáteční pokusy (většinou s materiálem z filmů) ukazovaly na rozdíl mezi hodnocením pauz ukončujících a neukončujících, použil jsem obou druhů pauz (rozdíly se však zatím nepotvrzují). Připojen je i pokus se souvislým textem o několika souvětích, v kterém byly zkráceny všechny ukončující pauzy přibližně na 1/10 svého původního trvání (tab. 12).

 

[112]Text: zase nepřišel domů „54“ určitě sedí někde v hospodě

Celkové trvání pauzy: 0,54 sec.

Zkráceno o

A

B

C

D

6,5

13,0

19,5

26,0

32,5

+

+

+

39,0

+

+

+

45,5

+

+

+

+

52,0

+

+

+

+

Zkrácení uvedeno v setinách vteřiny.

Značka + ozn.: posluchač slyšel rozdíl v MT.

Značka – ozn.: posluchač neslyšel rozdíl v MT.

Tytéž značky platí i pro ostatní tabulky.

Tabulka č. 6

 

 

Text: dejte sem ta zavazadla „62“ odnesu vám je domů

Celkové trvání pauzy: 0,62 sec.

Zkráceno o

A

B

C

D

6,5

13,0

19,5

26,0

+

32,5

39,0

+

+

+

45,5

+

+

+

+

52,0

+

+

+

+

57,2

+

+

+

+

Zkrácení uvedeno v setinách vteřiny.

Tabulka č. 7

 

 

[113]Text: nějakou chvíli to potrvá „55“ ale přijde k vám docela jistě

Celkové trvání pauzy: 0,55 sec.

Zkráceno o

A

B

C

D

6,5

13,0

19,5

26,0

+

+

32,5

+

+

+

36,0

+

+

+

+

Zkrácení uvedeno v setinách vteřiny.

Tabulka č. 8

 

 

Text: budeme musit tu komůrku vymalovat na žluto „47“ aby se mu tady líbilo

Celkové trvání pauzy: 0,47 sec.

Zkráceno o

A

B

C

D

6,5

13,0

19,5

+

+

26,0

+

+

+

+

32,5

+

+

+

+

Zkrácení uvedeno v setinách vteřiny.

Tabulka č. 9

 

 

Text: rád ti to řeknu „58“ ale nemám ještě přesné výsledky

Celkové trvání pauzy: 0,58 sec.

Zkráceno o

A

B

C

D

6,5

13,0

+

19,5

26,0

32,5

+

+

+

?

39,0

+

+

+

+

Zkrácení uvedeno v setinách vteřiny.

Tabulka č. 10

 

 

[114]Text: on ho k vám dovede „29“ abyste mu poradil

Celkové trvání pauzy: 0,29 sec.

Zkráceno o

A

B

C

D

6,5

13,0

+

+

+

19,5

+

+

+

+

22,1

+

+

+

+

Zkrácení uvedeno v setinách vteřiny.

Tabulka č. 11

 

 

Text: nějakou chvíli to potrvá „55“ ale přijde k vám docela jistě „82“ rád si sedne na vaši lavičku „39“ a bude se opalovat až do večera „135“ líbí se mu tady „35“ a bude sem jezdit jistě velmi často „128“ ačkoliv peněz nazbyt nemá

Posluchač

A

B

C

D

Hodnocení původní verze

pomaleji

pomaleji

pomaleji

pomaleji

Hodnocení verze při zkrácení ukončujících pauz na 1/10

 

rychleji

 

rychleji

 

rychleji

 

rychleji

Tabulka č. 12

 

Jaké závěry lze z našich pokusů — při vší opatrnosti — učinit? Především je jasné, že délka pauz má na vnímání a hodnocení svůj vliv. Je to zřejmé ve všech případech, bez rozdílu typu pauzy nebo délky její realizace. Ukazuje se však zároveň, že nelze mluvit o nějaké přímočaré závislosti. Nestačí totiž zkrátit pauzu jenom o nějaký její díl, nýbrž o podstatnou část (zhruba, zdá se, minimálně o něco méně než polovinu trvání), aby změna měla nějaký vliv na její hodnocení. Výsledky by ukazovaly, že v oblasti délky pauz směřujeme k vnímání dlouhá x krátká, při čemž zkrácení do určitého limitu (asi hranice kategorie) má na poslechové hodnocení vliv minimální. Je dost pravděpodobné, že zde půjde o souvislost s Vierodtovým pravidlem o vnímání časových intervalů vůbec, podle něhož časové intervaly do určité hranice zkracujeme a od ní zase prodlužujeme.[20] Nelze ovšem na základě našich pokusů dělat jednoznačné závěry. Zkoumá se tak především vnímání a hodnocení délky pauzy a je otázka, zdali toto hodnocení souvisí s hodnocením stupně mluvního tempa přímo nebo nepřímo. Je zajímavé, že po provedení řady pokusů některé pokusné osoby při pozorném vnímání dovedly už částečně odlišit zkrácení pauzy a ponechání rychlosti při vyslovení textu (u jednotlivých vět, nikdy ovšem u souvislého krat[115]šího textu se zkrácenými pauzami). Přes tyto výhrady se nicméně domnívám, že naše pokusy vztah mezi hodnocením stupně mluvního tempa a délkou pauzy jasně dokazují. Zároveň se ukazuje celkem jasně nelineárnost tohoto vztahu.

Shrňme zhruba závěry, ke kterým jsme došli. Pokusili jsme se především řešit některé ze základních úkolů v oblasti mluvního tempa. Pracovali jsme přitom metodou subjektivní i objektivní, protože se domníváme, že jen kombinací obou lze dospět k platným závěrům v této oblasti. Mluvním tempem jsme se zabývali nikoli jako vnějším průměrným činitelem na okraji promluv, ale uvnitř těchto promluv, v nichž se projevuje jako faktor modulační (prozodický rys). Poslechovými soudy jsme určili několik základních stupňů tempa, které navrhujeme i transkripčně označovat (neoznačování mluvního tempa pokládáme za jistou slabinu dosavadních transkribovaných textů a transkripčních systémů). Základem naší stupnice je stupeň neutrální (navrhujeme označovat 3), od něhož jsou stanoveny odchylky rychlé (ozn. 4) a pomalé (ozn. 2). Kromě těchto stupňů vyskytuje se však zřejmě ještě jeden stupeň, jenž je asi posluchači hodnocen obecně jako „extrémní odchylka“. Má zřejmě dvě varianty, extrém rychlý (označujeme 5) a extrém pomalý (označujeme 1). Přes malou frekvenci dokladů tohoto extrémního stupně pokládáme jej za stylisticky nezbytný. Mluvní tempo je ovšem hodnoceno posluchači nejen na základě lineárního hodnocení absolutní rychlosti za časovou jednotku, ale i na základě faktoru osobního u každého mluvčího. Kromě toho se projevuje do jisté míry i kontextovost vnímání mluvního tempa, u dialogu se projevují i některé dílčí vztahy mezi replikami. Zkracujeme-li experimentálně pauzy, má to jistý vliv na hodnocení stupně mluvního tempa, avšak nikoli lineárně.

Kdybychom měli nyní odpovědět na základní otázku, jakou funkci má mluvní tempo v systému jazyka i promluvy, pak musíme říci, že jeho místo je nesporně v obou. Jako prostředek jazykový má ovšem jen funkci pomocného prostředku syntaktického (v našem zkoumání ve vztazích nadvětných). Mnohem bohatší je však jeho využití v systému konkrétní promluvy. Zde mluvní tempo působí jednak jako činitel nadvětných spojení situačních, jednak je v přímé spojitosti s gesty, mimikou, popř. s pohybovou situací v širším slova smyslu. Je nesporně velmi těsně spojeno s psychikou mluvčího, nicméně jeho funkci jako činitele výstavby konkrétních promluv je nutno vysvětlit především z jejich systému, jehož prostřednictvím mluvní tempo teprve s psychikou souvisí.

 

R é s u m é

ZUR KLASSIFIZIERUNG DES SPRECHTEMPOS

Der Frage des Sprechtempos widmete man bisher keine besondere Aufmerksamkeit. Als Grundbeiträge sind hier erst die neuesten Studien von O. von Essen und L. Hegedüs anzusehen. An die Resultate dieser bahnbrecherischen Arbeiten knüpft der Autor an und versucht, die Grundstufen des Sprechtempos und deren Ausnützung in den gesprochenen Texten festzustellen. Das Grundmaterial der Arbeit bildet das gesprochene Tschechisch der Tonfilme der neueren Produktion, resp. auch andere Tonaufnahmen. Der Wert dieses Materials liegt vor allem darin, dass die Sprecher beim Aussprechen nicht beeinflusst worden sind und ihre Äusserung demzufolge vollkommen natürlich gegliedert ist und dass es sich hier um einen grossen Stilreichtum handelt (Dialog und Monolog verschiedener Art usw.). Das durch ein Magnetongerät wiederaufgenommene Material wird mit Anwendung von zwei Methoden bearbeitet: A) der Methode der Beurteilung durch eine Gruppe von Versuchshörern auf Grund [116]des Abhörens; B) der Methode des Messens der absoluten Geschwindigkeit des Ausgesprochenen mit Hilfe einer elektrokymographischen Registrierung. Die Studie löst folgende Grundfragen:

1. Die Frage der Grundeinheiten. Als die die Geschwindigkeit ausdrückende Einheit wählt der Verfasser die Zahl der in einer Minute ausgesprochenen Silben. Zum Unterschied von den Arbeiten seiner Vorgänger (von Essen, Hegedüs) benützt er nicht die sogenannten Tempo-Indexe, d. h. die Lautdurchschnitte, weil er die Länge der Laute für ein inhärentes Merkmal ihrer Realisation hält; Lautdurchschnitte von qualitativ verschiedenen Werten zu benützen, hält er nicht für geeignet. Zum Ausgangspunkt für die Festsetzung der Zahl der Grundstufen benützt er den reich gegliederten Dialog des Tonfilmes. Diesen Text legt er dann einer Gruppe von Gewährsleuten vor, mit der Aufgabe, soviel Stufen zu bestimmen, wieviel sie für notwendig halten. Die Resultate (Seite 100) zeigten, dass die meisten Versuchspersonen eine neutrale Stufe wählen und davon auf verschiedene Weise Abweichungen feststellen. Der Verfasser schlägt deshalb vor, das Sprechtempo mittels zwei Gruppen von Stufen (Kategorien) zu klassifizieren: die erste Kategorie wird durch eine neutrale Mittelstufe (bezeichnet durch 3 hinter dem entsprechenden Beleg) und deren Varianten (eine langsamere: 2, eine schnellere: 4), die zweite durch eine qualitativ abgesonderte Extremstufe, die als eine auffallende Abweichung von der Normalgruppe bewertet wird, gebildet; diese hat zwei Varianten: eine extrem schnelle und eine extrem langsame (bezeichnet durch 5, resp. durch 1). Die Frequenz dieser Extreme ist gering, aber ihre spezifische Stilfunktion gestattet nicht, sie ausser acht zu lassen.

2. Die Frage der gegenseitigen Beziehung der Hörstufen des Sprechtempos und der absoluten Geschwindigkeit. Der Vorgang der Beurteilung ist der folgende: Der Verfasser stellt die Bewertung des Gehörten durch die Versuchspersonen nach der im voraus festgesetzten Fünfstufenskala der gemessenen absoluten Geschwindigkeit des Aussprechens dieser Belege gegenüber. Er arbeitet hier teils mit aus einem Kontext ausgegliederten Sätzen (Tabelle 1), teils mit zusammenhängenden Texten (Text 1—4). Die Resultate der Beurteilung zeigen, dass die Beziehung zwischen den Hörstufen des Sprechtempos und der absoluten Geschwindigkeit nicht einfach ist. Die Hörer bestimmen nämlich die Sprechtempostufen mit Rücksicht zum persönlichen Gesamttempo der Sprecher. Ausserdem zeigen die zusammenhängenden Texte, dass die Bewertung des Ausgesprochenen durch eine Sprechtempostufe bis zu einem bestimmten Grade den Kontext berücksichtigt, d. h. dass die Sprechtempostufe eines Abschnittes nicht ohne Bezug auf die Geschwindigkeit des umgebenden Textes, mit welchem man bei der Bewertung vergleicht, bestimmt wird. Auf diese Tatsache weist auch das Schwanken der Geschwindigkeit in verschiedenen Stufen des Sprechtempos in den Abteilungen des Dialogs I hin (Tabelle 2).

3. Die Frage der Beziehung des Sprechtempos zum Charakter der Satzaussage und zum Ausdruck der ein Satzganzes überschreitenden Verbindungen. Beim Bestimmen der Distribution der Sprechtempostufen nach den Grundsatztypen ist sehr vorsichtig vorzugehen. Das Sprechtempo wirkt in dem Satz nicht allein, sondern nur als einer der Satzintonationsfaktoren. Auch so scheinen die Sätze mit einer überwiegend intelektuellen Komponente eine Tendenz zum Aussprechen durch die Stufe 3 aufzuweisen. Zahlreiche Abweichungen davon werden allerdings vor allem durch ausserhalb des Grundcharakters der Satzaussage liegende Faktoren bestimmt. Die Sätze, in denen die Gefühls- und Willensfaktoren sich überwiegend geltend machen, zielen eher zur Stufe 4 oder 2, die wir als nicht neutrale bezeichnen können. Wichtig ist es, dass die Unterschiede in der Sprechtempostufe an die Scheide der Satzganzen gebunden werden können, es muss aber nicht immer so sein. In der Äusserung der ein Satzganzes überschreitenden Verbindungen wirkt das Sprechtempo einerseits als ein syntaktisches Hilfssprachmittel — es kann also z. B. den Mangel an formellem Ausdruck der Beziehungen zwischen den Sätzen [117]ersetzen —, andererseits wirkt es als ein Modulationsfaktor der Aussage — es bildet durch Situation verbundene den Satzrahmen überschreitende Ganze usw. Die Gliederung der Texte 1 und 2 mittels Klassifizierung der Satzabschnitte ist in den Tafeln 3 und 4 veranschaulicht, deren Analyse auf der Seite 107—8 dargestellt ist.

4. Die Frage der Aufgabe der Pausen bei der Bewertung des Sprechtempos. Diese Seite des Problems wird durch experimentelle Kürzung der Pausen auf der Tonaufnahme untersucht. Die gekürzten Versionen wurden den Versuchspersonen je in Paarverbindungen mit der ursprünglichen Version vorgeführt. Es ist festgestellt worden, dass die Hörer die Kürzung nicht geradlinig wahrnehmen, sondern bis zu einem bestimmten Limit überhaupt nicht identifizieren. Das Limit schwankt um die Hälfte der Pausedauer (Die Resultate der Pausekürzung in Beziehung zur Bewertung der Tempoänderung bringt die Tabelle 6—12). Die Pausekürzung über dieses Limit wird durch die Versuchspersonen, wenn auch nicht ohne bestimmten Vorbehalt, als Beschleunigung des Sprechtempos bewertet.

5. Ausser den genannten Resultaten stösst die Arbeit auf eine Reihe von Teilproblemen, die aus der Analyse der Texte hervorgehen (die Unterschiede zwischen dem Dialog und dem Monolog, eine schnellere Aussprache der wiederholten Ausdrücke in den gegebenen Texten, der Zusammenhang des Tempos mit den Gesten in dem Tonfilm usw.).

Schlussfolgerung. Durch die Konfrontation der Sprechbeurteilungen und der Ergebnisse des Messens von absoluter Sprechgeschwindigkeit gelangt die Arbeit zur Festsetzung bestimmter Grundstufen auf dem Gebiete des Sprechtempos. Sie schlägt vor, diese auch durch Transskription auszudrücken, da man das Ausserachtlassen der Bezeichnung des Sprechtempos für einen der Mängel der bisherigen Transkriptionssysteme halten kann. Trotz einer nicht unbedeutenden psychologischen Motivation des Sprechtempos muss man bei der weiteren Forschung auf diesem Gebiete vor allem von der Analyse der natürlichen Satzaussagen und deren Gesetzlichkeit ausgehen.


[1] Contribution à l’étude de la vitesse du débit et da la lecture dans les néerlandais, Arch. néerl. de phonétiquee exp. 14, S. A., s. 103—16.

[2] Otto von Essen, Sprechtempo als Ausdruck psychischen Geschehens, Zeitschrift für Phonetik 3, 1949, s. 317—41; — L. Hegedüs, Sprechtempoanalysen im Ungarischen, ibidem 10, 1957, s. 8—20 (též maďarsky, psané populárněji — Beszédtempó — elemzések. Magyar Nyelvör 81, 1957, s. 223—7). — U nás je takovým průkopnickým pokusem dis. práce Vl. Svobody, Mluvní tempo v češtině, Praha — rkp. dis. fil. fak. KU, 1952.

[3] Reading Rates and the Information Rate on a Human Channel, Bell System Technical Journal 36, 1957, č. 4, s. 497—516.

[4] Způsob zpracovávání zvukového materiálu z filmů jsem popsal v čl. K otázce zjišťování stability ve spisovné výslovnosti, Naše řeč 41, 1958, s. 195—201.

[5] Die Tonhöhebewegungen in der Sprechweise gehörloser Schulkinder der letzten Grundschuljahre, Wiss. Zeitschrift der Humboldt-Universität zu Berlin 5, 1955—6, s. 262n.

[6] Všichni jsou Češi, nar. v Praze r. 1933 a 1934. Děkuji jim tímto za jejich ochotnou pomoc.

[7] Leigh Lisher, Closure Duration and the Intervocalic Voiced-voiceless Distinctions in English, Language 33, 1957, s. 42—7.

[8] Přehledně jsou tyto práce uvedeny v Malmbergově spise Quantität als phonetischphonologischer Begriff, Lund 1944, zvl. na s. 101n. V této souvislosti se nabízí ovšem i další otázka, zdali neexistuje — alespoň v nějaké míře — takové srovnávání i v rámci vyšších jednotek.

[9] K vynětí věty z kontextu použil jsem smyčkového zařízení, které sestrojil v laboratoři Fonetického ústavy Karlovy university v Praze dr. Přemysl Janota. Jde o kombinaci dvou studiových magnetofonů, která umožňuje vyděliti z kontextu jakoukoli větu nebo promluvový úsek. Toto zařízení má pro nás několik výhod. Hlavní je ta, že zvolenou větu lze pokusným osobám přehrávat jak izolovaně, tak i v kontextu. Technickou výhodou pak je, že se tu poněkud vyrovnává potíž s ohraničováním elektrokymografického záznamu (ze smyčky je možno větu několikrát opakovat a opakovaný zápis téhož úseku nám do jisté míry usnadňuje ohraničování, které je jinak v některých případech na elektrokymografickém záznamu dost obtížné). — Podobné zařízení popisuje např. P. Ladefoged, The Function of Phonetics Laboratory, Orbis 6, 1957, s. 217.

[10] Jde vlastně o součást tzv. psychického tempa. Srov. o něm např. studii N. E. Maslova, Psichičeskij temp kak pokazateľ funkcionaľnogo sostojanija kory, Voprosy psychologii 4, 1958, č. 1, s. 97—107. — Jistý vliv na hodnocení tu možná bude mít i osobní tempo u hodnotících osob.

[11] Srov. J. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky I, s. 135—6.

[12] O kontextovém vnímání intonace srov. zajímavé pokusy V. A. Artemova a E. K. Selické, uveř. v ref. V. A. Artemova Vosprijatije i ponimanije reči, Uč. zap. I-ogo Mosk. Inst. inostr. jazykov, tom 8, 1954, hlavně na s. 188—190.

[13] Zajímavé výsledky o sepětí mluvního tempa s jiným specifickým žánrem, jako jsou pozdravy, podává P. Jančák, Zvuková stránka českého pozdravu, Praha 1957, s. 92n.

[14] O nekotorych sintaksičeskich osobennostjach dialogičeskoj reči, sb. „Issledovanija po grammatike russkogo jazyka“, Moskva 1955, s. 350n.

[15] Zásadní otázky členění promluvy u nás řeší naposledy soustavná práce Fr. Daneše Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957. Danešova práce se ovšem opírá výlučně o zkoumání poslechové.

[16] Obě dvě zásadní práce, které se těmito vztahy zabývají, Klemensiewiczova, O syntaktycznym stosunku nawiązania, Slavia 19, 1949, s. 13—27, a nejnověji Miszova, O zdaniach nawiazanych, Zeszyty naukowe Uniwersytetu w Toruniu, nauki spoleczne, zeszyt 1, 1957, s. 5—15, jsou založeny především na materiálu psaném. — Mezi pomocné prostředky syntaktické řadí tempo Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 1947, s. 52.

[16a] Na to, že mnoho z tradičního pojetí větné dynamiky je diskusní, ukázal pro češtinu např. velmi zajímavý příspěvek A. Skaličkové K otázce větného přízvuku v češtině, Universitas Carolina — Phil. vol. 2, No 1, s. 55—66.

[17] V této souvislosti chtěl bych upozornit na jeden z nejzajímavějších pokusů o srovnávací hodnocení fonémů a tzv. intonačních faktorů, Bolingerovu studii Intonation and analysis, Word 5, 1949, s. 248—54. — Autor v ní klade do protikladu expresívní a přímé využívání intonace v promluvě k arbitrérnosti využití fonémů. Argumentuje tím, že zatímco u fonémů je expresívní užití řídké, u intonace převládá; opačně — co do frekvence — je prý tomu s arbitrérním užitím. Je jistě nesporné, že zde především poněkud zevšeobecňuje poznatky z angličtiny. Kromě toho však, podle mého názoru, zaměňuje výskyt (frekvenci) jevu a počet kategorií. Je sice pravda, že melodických distinktivních typů je málo, jejich frekvence je však značná (tak jako je značná frekvence větných typů, které jsou jejich nositeli).

[18] K obecnému závěru o rychlejší výslovnosti vět zvolacích a tázacích dospěl v jiné souvislosti i Bolinger v studii On Intensity as a Qualitative Improvement of Pitch Accent, Lingua 7, 1958, s. 178n.

[19] Jde o kapitolu „Tempo a pauzy“ z práce Zvuková stránka souvislé řeči v nářečích na Těšínsku, Ostrava 1958.

[20] K. Vierodt, Der Zeitsinn nach Versuchen, Tübingen 1868, cit. podle Woodrowa, Time Perception (Handbook of Experimental Psychology, N. York 1951, s. 1225n.).

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 2, s. 96-117

Předchozí Emanuel Michálek: Poznámky o využívání slovní zásoby v češtině humanistického údobí

Následující Miloš Helcl, Miroslav Komárek, Slavomír Utěšený: Z IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě