Nový etymologický slovník češtiny a slovenštiny

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

Новый этимологичечcкий словарь чешского и словацкого языков / Nouveau dictionnaire étymologique du tchèque et du slovaque

Machkovým slovníkem[1] se dostává konečně češtině — a zároveň také slovenštině — úplného vědeckého etymologického slovníku. Trojí vydání Holubova slovníku, postupně se zlepšujícího, nepřestalo být ani ve své poslední podobě (jako slovník Holuba a Kopečného) dílem v podstatě improvisovaným, trpícím někdy nespolehlivostí dokladů, jak správně vystihla důkladná recense Šmilauerova. Na druhé straně nemohl pokračovat Machkův slovník ani na cestě, kterou předznačily ukázky Jankovy v Časopise pro moderní filologii, protože na tak široký a hluboký záběr síly jedince nestačí. Je přesto dílem monumentálním, především co do úplnosti materiálu. Obsahuje i slova staročeská a nářeční. Dal by se jistě po této stránce doplňovat,[2] ale je přirozené, že ani Machkův slovník etymologický nemůže být náhradou za slovník staročeský nebo nářeční [127]— a musíme být naopak Machkovi velmi vděčni, pokud takovou náhradou je, vděčni za to, co přes objektivní nedostatky shromáždil. V doplňování dat a někdy i výkladů (zejména u slov přejatých) tu byla leckdy vítána pomoc Šmilauerova. Svým kulturně historickým zřetelem je Machkův slovník velmi cennou knihou i pro širší čtenářskou obec, nejen pro specialisty v bohemistice, slavistice a komparatistice. Je proto litovat, že vyšel v poměrně malém nákladu (3000 výtisků) a je rozebrán (ale druhé vydání se připravuje).

Machkův slovník je dílo pozoruhodné i po vlastní stránce výkladové. Už první etymologické studie Machkovy[3] působily jako opravdové objevy, otvíraly nové průhledy, nové možnosti a cesty výkladové. Tento důvtip, spojený s důkladnou znalostí reálií, která je pro etymologickou práci zrovna tak nezbytná jako vysledování dostupné historie slova, autoru nejenže zůstal; proti jeho starším studiím mu přibylo dokonce ještě na odvaze v hledání nových cest. A třebaže byl tento přírůstek odvahy tu a tam rekompensován nedostatkem povinné opatrnosti a důslednosti ve vlastní metodě, přece jen věříme spolu s autorem, že někdy bude třeba jen trpělivosti, aby některé jeho výklady, opírající se o nové metodické cesty, byly nakonec obecně přijaty. Jmenujeme tu jen namátkou velmi důmyslné a zároveň velmi přesvědčivé výklady nebo náznaky výkladů u hesel brázda, čepel, chatrč, lítý, ovád, povidla, žába a jizba. Je trochu s podivem, že výborným slovníkům Sławského a Vasmerovu unikl zejména Machkův výklad tohoto posledního slova (je mu věnováno obšírnější místo v 21. ročníku Slavie), ač tu autor neoperuje s východiskem o nic více hypotetickým než dosavadní výklady: jejich předpokládané *extufa je zrovna tak nedoloženo jako Machkovo *estuva od aestuare „vytápěti“; ale aspoň toto sloveso je doloženo a pak mluví ve prospěch Machkova výkladu i Klaretovo estuarium „světnice“. Ale ani výklady ostatních uvedených slov nejsou o nic méně důmyslné. Srovnej jen užití přesmykového výkladu v poměru slovanského ljutъ (z *leuto-, vlastně *lewto-) a germánského wilth- (z předgermánského *welto-), nebo srovnej podobný výklad u žáby. Ve výkladu slovanského ovadъ (k latinskému tabanus), *borzda „brázda“ (k lat. porca, něm. Furche) docházejí nezávisle na sobě k podstatně stejnému výkladu Machek i Janáček. Stačí si srovnat výklad brázdy v Machkově slovníku s tradičním výkladem v slovnících Bernekra, Vasmera a Sławského, aby se daly kladně ocenit nové výkladové cesty, počítající s nepravidelnostmi v hláskových korespondencích. Při evidentní shodě významu citově neutrálních slov nemohou být hlásková vykolejení na překážku spojení; jasné je to zejména u slov deetymologisovaných v průběhu historicky kontrolovatelného vývoje. Stačí si např. uvědomit spousty variant, v jakých se realisuje v slovanských jazycích podoba *dъchorь = tchoř (souvisící s dъchъ „dech, zápach“), když se ztratila etymologická vázanost na východisko. Ruské charjok by jistě nikdo na první pohled nespojoval se srbským tvor.

Sám autor v předmluvě připomíná, že si nečiní ilusí, že budou všeobecně uznány jeho nové výklady, a těch je nemálo. Myslím, že se dá uvést několik příčin, které budou takové víře na překážku. Nejméně bude nakonec výhrad k novým metodám výkladů samým. Víc výhrad se bude týkat konkrétních možností jejich užití a pak nosnosti metodického požadavku významové identity. — Je objektivní zásluhou Machkovou, že se postavil mezi badatele, kteří vážně usilují o odkrytí nových výkladových cest v etymologii. Počítají s jistými „nepravidelnými“, ale možnými hláskovými korespondencemi, když k nim nutně vede totožnost významů a když je hláskové vykolejení ne ojedinělé, ale doložitelné v podobných situacích i jinde. Jde však o to, aby se těchto nových cest, jak je autor vytyčuje a dokládá na příkladech v předmluvě, užívalo opravdu tam, kde dosavadní způsob interpretace (tj. pravidelná korespondence hlásková a významová spojitelnost) na výklad nestačí, tak jak to úvodem k výkladu těchto nových cest prohlašuje správně sám autor. Bude tedy patrně metodicky pochybené, když se budeme pokoušet výjimečnými cestami vy[128]kládat slova, jež podle mého soudu dobře vyložily metody dosavadní a kde není žádného nutkavého důvodu k pochybnostem.

Např. slovo had se obecně spojuje (mimo jiné) se středohornoněm. quât „špatný“ (v jiných něm. nářečích i „ošklivý“), je to dnešní německé Kot „bláto“ nebo jiná ošklivá nečistota, tyrolské kot „ošklivé zvíře“, plurál köter „různý ošklivý hmyz“ (vši, blechy apod.). Je jistě příznačné, že stejný význam „ošklivý hmyz“ najdeme i u slovanského hada, a to v srbocharvátštině, bulharštině a v nářečích polských (podle Sławského slovníku, s. 247); v polštině (podobně jako v bulharštině) znamená toto slovo i „drůbež“, ale i „zvíře vůbec“, a ovšem také (vedle obecnějšího významu „plaz“) přímo i „hada“. Třebaže u germánských a baltských podob nutno vycházet z ē-ové střídy kořene (indoevropského *gṷēdh- proti gṷōdh- pro slovanštinu, kde je ovšem doložena také střída ē-ová v polském žadać się „ošklivit si“ aj.), je tu totožnost ve směrech významových posunů evidentní a vede k spolehlivé víře ve stejné významové východisko „něco ošklivého“. Za těchto okolností má malou naději na přijetí výklad Machkův, vycházející patrně z nedůvěry k těmto významovým posunům „ošklivé zvíře — had/hmyz apod.“. Pak by ovšem bylo buď třeba had-zvíře prohlásit za zcela jiné slovo než had-všelijaká žoužel (jak také Machek často slova rozděluje), anebo předpokládat opačný významový posun „had - ošklivá žoužel“, jak to zde opravdu Machek činí. Jenže tento opačný posun je méně pravděpodobný, i když nikoli nemožný. Od neurčitého obsahu „něco ošklivého“ dojdeme snadněji k specifikovanému významu „had“ nežli naopak — zvlášť když přímo čekáme, že název pro hada bude tabuový, jak to dosvědčuje řada jeho názvů jiné motivace v různých jazycích. Machek podepírá víru v tento opačný posun o vliv slova hyd, tedy praslovanského gydъ. Ale toto etymologicky příbuzné slovo není tak rozšířeno jako had a chybí právě na jihu. Je možno uhádnout, co vedlo Machka k zavržení solidního výkladu tradičního. Bylo to zjištění staroindického nāgaḥ „had“. To vedlo k nedokazatelné víře, že slovanské gadъ znamenalo původně „zajisté jen hada“. Machek spojil slovanské gadъ se slovem staroindickým nāgaḥ na základě jejich shodného významu. Ale identita významů přímo nabitých emocionálností nemůže mít velkou váhu, protože takové významy volají svou povahou po stále osvěžované motivaci. Ještě povážlivější je cena, za jakou bylo možno provést toto spojení. Je tu třeba předpokládat na té či oné straně přesmyk (prý z důvodů tabuových; ty působily na obou stranách) a pak záměnu zubnic n/d. Tedy zrovna dvakrát tu třeba sáhnout k oněm výjimečným korespondencím. Matematický zákon o pravděpodobnosti nás poučí, že kombinovaná pravděpodobnost je mnohonásobně nižší. Přirozeně, že i když nebude možno z uvedených metodických důvodů přijmout tento výklad, přece jen zůstává Machkovi zásluha za upozornění i na tuto vzdálenější možnost, jejíž cena by jistě velmi vzrostla, kdyby byl výklad slova had dosavadními cestami neuspokojivý.

Podobně sotva dosáhne všeobecného uznání rovnice stud-pudor, nechávající stranou hlavně rozdíly formantické. Také u normálně nemožné rovnice něm. hoffen — slov. pъvati je vzdáleně naznačené odůvodnění málo pravděpodobné.

Nedůvěra k významovým posunům působí pak na zasvěcenější uživatele slovníku dojmem, jako by autor přímo se zálibou sahal raději po korespondencích vzdálenějších a odmítal evidentnější, bližší. Tak slovo skok spojuje Machek se středohornoněm. schrëcken „skákat“ (srovnej složeninu Heu-schrecke „kobylka luční“, vlastně „skokan v trávě“). Machek se i tu nechává vést významovou totožností. Ale ta má malou váhu u významů zatížených v samém svém jádru emocionálností a tím přímo předurčených k sémantickým posunům. Srov. jen české skoč pro pivo, hned tam skočím (když už stejně zesílené běž, zaběhnu se cítí jako slabý výraz). A mimoto zde musí autor vyvažovat nahodilou významovou shodu jednou z nejméně obvyklých a nejmíň motivovaných nepravidelných korespondencí, tj. rozšířením kořene o r, vsunuté za první konsonant. Dosavadní výklad byl veden normální cestou: skokъ je očekávaná o-ová střída kořenného substantiva. Sloveso s e-ovou střídou v slovanštině zjištěno nebylo, ale má je hned sousední germánština, srovnej z písně o Hildebrandovi wêwurt skihit (k infinitivu skehan) „zlý osud přikvačuje“.

[129]„Přikvačit, spěchat“ lze dobře spojit s představou skákání, stačí srovnat ruské podskakivať a opakovat české skoč pro pivo. Jestliže se Machkovi zdá i tento dobře pochopitelný posun nepravděpodobným, může mít i požadovanou identitu ve starosev. skaga „vorspringen“, nemusí nás tedy znepokojovat dnešní silněji posunutý význam v německém ge-schehen. Vystačíme proto i zde s dosavadním výkladem (další příbuzenství viz třeba u Vasmera), při kterém se netřeba uchylovat k předpokladu hláskového vykolejení celkem velmi vzácnému. Germánský kořen pro skákání (ale i pro jisté druhy chůze) skrekk- lze ostatně lépe spojit se slovanským: *krokъ nebo *korkъ. Už tato variace, mající jiné obměny v oblasti samé germánštiny, ukazuje, že tu jde nikoli o příbuzenství genetické, ale o tzv. „elementární“, že tedy je tento slovní základ svým rázem onomatopoický. Patří do okruhu oněch elementů na označení rychlého pohybu, o nichž jsem se zmiňoval v článku „Slavistický příspěvek k problému tzv. elementární příbuznosti“.[4] O elementu „velára plus r plus formantický konsonant“ v něm řeč není. Proto nyní stručně dodávám, že k němu počítám právě zmíněné germánské sloveso *skrekkan, jež ostatně neznamená vždy „skákat“, islandské skrika je „im Gehen wackeln“, starosev. skrikan „das Wackeln“. Jsou tu, jak se dá u takových elementů čekat (srov. citovaný článek), i variace s druhým konsonantem dentálním, typu staroseverského skrīda „langsam sich fortbewegen“, je to německé schreiten. A jsou tu i variace bez počátečního s-, např. gótský akusativ grid „krok“ proti německému Schritt. To nám patrně dovolí zařadit do tohoto okruhu i slovanské grędǫ a latinské gradior.[5] Všechny tyto variace (i uvnitř jazykových rodin) jsou dnes — zároveň s nejasnou etymologií genetickou — jediným, ale dostačujícím ukazatelem, že tu jde o prastará odvětvení z téže v zásadě (slabě motivované) onomatopoické situace, jejímiž dnešními živými produkty jsou takové moravské afektivní škrknout sebou (=hodit sebou) nebo ukrajinské šurchnuty téhož významu.

Podobně bude těžké hledat nějaké prastaré a k tomu vzdálené příbuzenstvo pro tak zřejmé afektivum, jakým je pryč, jež má tolik variant.[6] Stále ještě doufám, že jsem je zařadil do spolehlivějšího výkladového kontextu v citovaném článku s. 273, do blízkosti jihočeské interjekce prč! na pohánění tahounů k chodu a k ruskému pryg! ve významu „stranou!“.

Samo zdůrazňování priority významu je správné. Pro jazykovou praxi platí pro oba uživatele (mluvčího i posluchače) zákon dialektické jednoty slova; je třeba zvláštního upozornění, abychom postřehli dvě složky, zvukový obal a význam. Pro jazykovou praxi existuje jen „slovo“, tj. především jeho význam. Proto nám nijak nevadí totožnost „formy“ u homonym — je třeba zvláštního upozornění na tuto totožnost v slovních hříčkách a žertech; proto i tabuové náhrady a obměny slov, neboť slovo je jaksi přímou součástí, přímým náznakem toho, co označuje. A z této nesporné priority významové stránky vyplývá u Machka nedůvěra k významovým posunům. Nedůvěra je tu v zásadě zdravá, lepší nežli lehkověrnost, jako je zdravá každá skepse ve vědě. Ale je potřeba nepřestávat na pouhé skepsi, je potřeba nemožnost posunu v daném případě jistým způsobem dokázat, ne toliko vyhlásit. Jsme tu v oblasti, kde třeba ještě vykonat mnoho práce, aspoň té, kterou zahájili Buck, Kronasser, H. Schröpfer[7] aj. Je nesnadné už předem určit možnosti významových posunů daného sémantického východiska. Ale je možno (a děje se to také už) zaznamenávat a klasifikovat ty významové posuny, které v historii živých jazyků doloženy jsou. Pak je možnost předhistorického nebo jiného předpokládaného významového posunu doká[130]zána jiným zcela podobným posunem doloženým. Pak už např. neplatí, že -tkati v potkat, setkat se „nemůže patřit vzhledem k významu k týkati“, když se ve výkladu samého týkati dojde právem k původnímu významu „vraziti do něčeho“. Dnešní význam „týkat se“ je silně posunutý. Srovnej úplně stejné posunutí v jinak tvořeném, ale stejně svým původem „onomatopoickém“ ukrajinském torkaty śa (proti původnějšímu významu v našem trkati). Vždyť posun „narazit na někoho — setkat se s ním“ přímo žije v dnešním usu: srazil jsem se s ním v Havlíčkově ulici = setkal jsem se s ním; nejde o skutečnou srážku. A zcela podobný sémantický posun vidíme v německém sich mit jemandem treffen, jemanden antreffen (původní význam srovnej v anglosaském drepan „uhodit, trefit“, staroseverském drepa „strčit, uhodit“). Souvislost s řeckým tynchánó je vzhledem k tomu jistě vzdálenější; snad ani není genetická, zase jen elementární. Jde tu totiž o útvary z onomatopoického elementu T — K, jak to ukazuje i jejich variabilita. Srov. litevské sutìkti téhož významu „setkat se“, ale i stigti, stýgoti „někde vězet“ (elementárně a snad i geneticky příbuzné s něm. stecken), gótské stigqan „strčit, kopat“ (dnešní něm. stinken „smrdět“ vykazuje podobný posun jako naše čpíti, jež patří ke štípati), lat. stinguo „píchám“ aj., takže se tu setkává i řecké tykos „kladivo“ i stigma „píchnutí“.

V Machkově slovníku najdeme dosti často rozpojena slova, která se tradičně chápala za slovo jedno, alespoň co do původu. A je třeba uznat, že leckdy tu bude Machkův výklad užitečným podnětem, např. u slova jahoda „tvář“ nebo u dvojího -nikati a zejména lomiti. Podnětný bude výklad dvojího patrně původu slovanské předl. sъ nebo předl. po (překlad dvojího původu předložky za není už tak nutkavý). K rozdělení slova vede Machka opět významová disparátnost, zejména ovšem tehdy, když myslí, že pro nějaký významový úsek našel paralelu jinde. Tak rozděluje slovo doba „forma“ a doba „čas“, původně prý „dlouhý“, srovnej české to je doba! Ale také slovo čas znamená v různých obratech „dlouhý čas“; srovnej z Příručního slovníku přijdeš jednou za čas, poznamenám tě na časy (na dlouho, navždy); když bychom už vynechali obraty typu tolik časů jsi nepřišla, mající obdobu v polském nářečním tyle casy, kde je kvantum udáno v číslovkovém adverbiu. Když už slovo znamená „čas“, může zakotvit ve frázi, znamenající i dlouhý i krátký čas. Závažnějším se mi zdá, že v polštině slovo doba znamená „vhodná doba, vhodná situace“ (užywaj, póki czas na dobie; zostawię was w lepszej dobie), pak vymezený úsek časový, tj. jeden den, ale nakonec také „čas vůbec“. Je to zrovna vzorná ilustrace na podporu tradičního výkladu, který předpokládá významový posun „vhodná chvíle — čas vůbec“. Machek spojuje slovo doba „čas“ s dávno, s řeckým doān. Hláskovou překážku odklízí domněnkou, že na *dova „čas“ působilo to druhé doba, uznávaje takto vlastně významové sousedství obou slov (neboť slova významově diskontinuitní na sebe nepůsobí, ani když jsou naprosto homonymní), které předtím popřel, pokládaje významy „forma“ a „čas“ za nespojitelné. Proto má tradiční výklad na své straně metodickou výhodu.

Jiná bude asi situace u dvojího chystati. Druhé chystati ve významu „žnout trávu“, dosvědčené zejména prefigovanými podobami vychystat „vyžnout“, ochystaný kus meze je dnes nářečově velmi omezeno. Jistě vplývalo do obecnějšího chystati „připravovati“, zejména v obratech jako chystám krávě, kde se lehce střetalo s obecnějším chystat dobytku (jakoukoli potravu, nejen trávu). — Těžko najde souhlasu dvojí Machkovo chytrý a ještě méně dvojí jistý, kde se existence druhého jistý (ve spojení ten jistý) podpírá až velmi vzdálenou a ne zcela identickou paralelou hethitskou a je spíš oslabováno než posilováno nepravděpodobným výkladem německého Geist … Ovšem každé takové upozornění má svou cenu průkopnickou a podnětnou, i když s ním nebudeme každý souhlasit. Jak široké pole je dosud bohužel ponecháno v etymologii subjektivnímu posuzování otázek sémantických i formálních a hláskových, je vidět na rozdílné, často diametrálně rozdílné praxi v etymologických bádáních. Tak např. proti Machkovu postupu, co možná slova rozdělovat, stojí třebas metoda Moszyńského, který se zase snaží uvést co největší počet slov na společný etymologický základ. Podle něho by se např. dala vyvodit ze společného indoevropského prazákladu slova nístěj, jasný, jiskra, jed, jitŕiti a polské jaskier ranunculus. (Język polski [131]37, 1957, s. 295—296.) A je to opravdu možné na základě čistě hláskových konstrukcí. A nemáme a sotva kdy budeme mít v oblasti sémantiky takové zákony, aby nám bránily i v tomto druhém postupu, Moszyński přitom žádné sémantické licence nevyžaduje, jeho významové odůvodnění je dostačující. Pak ale je tento druhý postup (staré známé Wurzeletymologie) při stejné nedokazatelnosti evidence alespoň klasifikačně a katalogisačně výhodnější.

Prof. Machek si získal velkou zásluhu mimo jiné také tím, že probádával slovní bohatství nejstarobylejšího, lépe řečeno nejraněji doloženého jazyka indoevropského, to jest hethitštiny, aby i tam vytěžil materiál pro slovanské souvislosti. Nejpozoruhodnější je tu jeho první příspěvek v Archivu orientálním (17, 1949, s. 131—141). Svědčí opět o Machkově mimořádné vnímavosti pro etymologické souvislosti. Na různých jazykovědných konferencích přinesl od té doby Machek další příspěvky v tomto směru, v slovníku je teď dosavadní výtěžek celý. Při souvislostech dobově tak odlehlých je třeba zvlášť velké metodické opatrnosti. Hned první rovnice andaras-modrý je jistě velmi sugestivní, vždyť se opírá o významovou identitu. Háček je tu v tom, že právě modrá barva má jinak vždy označení měnlivá (i uvnitř jazykových rodin nebo i v jednotlivých jazycích), na rozdíl např. od barvy červené. Překvapuje právě identita měnlivého, k tomu přes značné rozpětí časové. Ale jde jistě přes hláskové potíže o výklad velmi vítaný, spolehlivý výklad slova modrý dosud ani jinde podán nebyl. Při souvislostech z jazyků tak odlehlých je vždy velkým metodickým nebezpečím jistá umělá isolace slova. Slovanština i hethitština žily, pokud je můžeme sledovat historicky, ve velmi různých materiálních podmínkách. Přesto je jistě možné, že si oba jazyky uchovaly část jistého slovního pradědictví, předpokládáme-li většinou divergentní vývoj ze společného prajazyka, a je třeba po tomto dědictví pátrat. V tomto smyslu je cenná i vtipná Machkova domněnka, že hethitská záporka lē souvisí se slovanským lě (v le-da, le-č). Ale hethitské lē si sotva můžeme na druhé straně odmyslit od hebrejské záporky lō, arabské lā, když víme, v jak těsném jazykovém kontaktu žila hethitština s jazyky semitskými. Vždyť zčásti Hethité přímo bydleli mezi Semity.

S haplologií počítala sice i tradiční komparatistika, ale novum je i tu u Machka v tom, jak vydatně s ní počítá: *pokrvadlice - puklice, *ovijnice - onice (kde snad jde o kontaminaci ovijnica × onuca) a mn. j.; z mimočeských případů srovnej Machkův důmyslný výklad o sunici v Slavii 21 (s. 253—256). O některých případech by snad bylo vhodno uvážit znovu. Někdy je na pováženou samo východisko, zde uveďme jako příklad[8] předpoklad pradávného *zimьnobiti k problematickému *zimьnoba. Nač substitantivum na -oba k derivačnímu adjektivu na -ьnь, když se tu stačí vrátit k výchozímu zima? Byl by to derivační proces naprosto ojedinělý.[9] Nevadilo by dále, že Machek vyvozuje z nepravděpodobné konjektury *zimьnobiti dvojí haplologický výsledek, jednak zębiti, jednak znobiti. Ale zbylo by vysvětlit, proč je zębiti doloženo tak pozdě (nemá je ani Miklošičův Lexikon palaeoslovenicum) a je (jakožto faktitivum k zábst, zábnout) omezeno na necelou oblast západoslovanskou (chybí, až na severovýchodní okraje, v oblasti československé) a běloruštinu, kdežto jeho nutně prastaré přikomponování (v duchu Machkova výkladu) zębsti, zębnǫti je prakticky všeslovanské a má i staré doklady. Derivační postup bývá normálně takový, že se přitváří faktitivum, jež má mladší doklady. A materiál nám tedy dosvědčuje, že tomu tak bylo i v poměru zębsti - zębiti, tedy opačně, než jak předpokládá Machek.

Etymologie je nesnadná část jazykovědy, zajímavá tím, že její vlastní doménou jsou případy, které v historické době ztratily původní motivaci. Pokud lze historii slova sledovat, má být napřed vysledována, potud sahá nebo má sahat slovník historický a výkladový. Etymologie se pokouší hlavně právě o prehistorii. K té je nezbytný „etymologický cit“ a vtipný postřeh. Ale výklad vývoje se přitom musí opírat o cesty z historie jazyků už doložené a nabývá na ceně tím víc, čím více se o tyto analogie opírá.

[132]Vtipný postřeh je nutný a třeba jej ocenit. Ale bystrý důmysl sám neurčuje, bohužel, jednoznačně výkladovou cestu. Jako na doklad toho tu stačí ukázat na dva nové důvtipné výklady slova pěkný, Janáčkův, nyní už publikovaný v čas. Vopr. jazykoznanija (1958, č. 1, s. 46n.). a Machkův (v slovníku): Machek spojuje pěkný na základě významové indentity[10] s latinským pulcher (gótským fagrs = angl. fair), vychází od základního *poik-ros, praslovanského tedy *pěkrъ (-nъ prý podle sličný, ladný …); polskou nasalisaci pokládá za sekundární. Janáček pokládá polský nasalisovaný základ za původní a spojuje pěkný s litevským bingus „vykrmený, statný“, ale také „krásný“, latinským pinguis (původně též u-kmen, jako v litevštině). Janáček sice nepočítá s identitou emocionálního významu, ale zato se opírá o analogický sémantický posun u slov crassus, gražus a krásný, doložený v týchž jazykových větvích. Jde přesně řečeno o shodu mezi západoslovanštinou, litevštinou a latinou. Těžko vyvozovat z této paralely jednotu baltoslovanskou. Je těžko podat výklady zdařilejší; je ještě těžší rozhodnout se pro ten nebo onen jako pro lepší. Janáčkův výklad nepočítá vcelku s tolika hláskovými odchylkami a ty, jež vyžaduje, jsou paralelní, tedy jistým způsobem už tím „zákonité“; a obstojí dobře i sémanticky. Machkův výklad vychází tu dokonce přímo od významové identity, ovšem identity v oblasti emocionální; ale vyloučit předem skutečnou shodu i v této emocionální oblasti je přirozeně nemožné. A také hláskové odchylky mezi jednotlivými paralelami nejsou tentokrát tak nepřekonatelné.

Ale nakonec je vidět, že při veškerém (nutném a užitečném) důvtipu a důmyslu etymologickém zůstává pro spolehlivost výkladu a evidentnost souvislosti v platnosti stará zásada, na niž upozornil v diskusi o etymologických výkladech na slavistické konferenci v Olomouci 1953 P. Trost: souhlas obou stránek, hláskové i významové (i když se v něčem názory na hláskovou evidenci od dob mladogramatických změnily). — Co se týče významu, je třeba si uvědomit, že identita (přes časy a prostory) u obsahů zatížených emocionálně nebo z nějakých jiných příčin měnlivých (modrý) je už předem spíše podezřelá. Jde o identitu měnlivého (což je contradictio in adjecto) — a je tedy třeba opatrného a důkladného ověřování, zda snad nejde o nahodilost. — Je dále málo nadějné hledat genetická příbuzenství u slov, kde některé náznaky ukazují na onomatopoický původ. Zasluhuje jistě ocenění, připomenout u našeho ducati německé stoßen a latinské tundere a u zaďubený (pod heslem dubkom) latinské stupidus, ale nejde tu jistě o příbuzenství genetické, nýbrž jen o souvislosti „elementární“, slovanská slova vykazují příliš svěží ráz afektivní. — A konečně, čím vzdálenější paralela se uvádí, tím větší je třeba opatrnosti. Protože u vzdálených paralel (hethitských, nebo třeba srovnej citované staroindické nāgaḥ ,;had“) nám obyčejně chybí možnost, abychom mohli důkladně vyšetřit její místo v jejím domácím okolí. A pak i u svůdných paralel se nedá vždy vyloučit možnost paralelního vývoje, vždy z domácích podnětů.[11] — Identita významů, které se maximálně vymykají z emocionální sféry, je zato velmi významná a musíme z ní vycházet i při nepochybných hláskových potížích. Protože pravidelné hláskové korespondence se berou jen ze „systémové“ vrstvy slovníku (a z oblasti formantů gramatických), kdežto prastará slova nejspodnějších vrstev s relikty starých systémových souvislostí se už do nových systémových vztahů nezařazují, nebo se zařadí obměněny nějakými nenáležitými analogiemi. Srovnej slova hora, voda, země v jejich etymologických výkladech.[12]

[133]K významným kladům Machkova slovníku, k přednostem, které z něho činí knihu užitečnou i pro širší vrstvy čtenářů po vzdělání toužících,[13] je i jasnost a úplnost výkladů; úplnost nejen co do hláskového a formantického skladu, ale i co do věcného významu. Stačí odkázat na jediný příklad, na slovo obec: Základem je adjektivum *obьťь, odpovídalo by mu lat. ambitus; obьťь = náležející k jednomu „circumitu“, obvodu, rozsahu majetku atd. Tento rozsah byl, ještě i v historických dobách, zjišťován „obejitím“, pochůzkou po hranicích (srov. podobně ochoz!); tato „obejitá“ země, obьťa = obcě, je v jistém smyslu společná všem, kdož na ní bydlí; obec je potom název nejen pro ni, ale i pro její obyvatele. Polské obcy změnilo význam v „cizí“; stalo se tak protikladem ke svůj, tj. náležející mé osobě nebo alespoň mé rodině; obcy byl, kdo nepatřil k vlastní rodině; třebaže byl členem obce, byl vzhledem k naší rodině „cizí“. Tento vývoj se ukazuje na jiných sémantických paralelách. I to je sympatický rozdíl proti slovníku Holuba a Kopečného nebo i některým jiným etymologickým slovníkům (např. Mladenovovu), které se omezují na stručné srovnání hlásek a významový vývoj naznačují namnoze kuse.

Je škoda, že neslavističtí badatelé přijdou o tolik nových slovanských souvislostí, protože slovník nemá indexy slov neslovanských, ba ani slovanských, spokojuje se po příkladu Brücknerově indexem slov domácích, českých a slovenských. Ten je technicky velmi úsporný. Jeho vadou je jistá nesymetrie ve výběru slov, zaviněná patrně spěchem před dokončením sazby. Tak čtenář najde v indexu pohříchu, kde by se nemohl mýlit v etymologické souvislosti (ač v Machkově slovníku nejsou ani taková překvapení vyloučena); najde i heslová slova, třebaže je u nich na příslušné souvislosti odkázáno (např. u doufati na pevný, u pevný na doufati, takže nemusilo být ještě v indexu). Ale nezasvěcený čtenář si nebude moci najít vhodný, náhoda, potkati, a zejména pohrouziti nebo pohřížiti (v indexu mělo být spíš -hřížiti nežli stč. -hříziti), natož pak šourem, které přece nikdo nemůže tušit u hesla uvirý. Ostatně takové případy je lépe řešit odkazovými hesly.

Krom seznamu tiskových chyb[15] je třeba upozornit ještě na jeden typ, který by mohl mást, srov. na s. 179 heslo jezinka: při předpokladu baudouinovské, tedy progresivní palatalisace nemůžeme psát[14] výchozí podobu pro jęzda jako *ing-ia, nýbrž jako *ing-a, nebo nanejvýš *inģ-a.

Machkův slovník je dílo tak bohaté a přináší tolik nového, že nezbylo než omezit se na výběr poznámek a ukázat na nich rysy typické. Mimoto jsem se zmínil o některých stránkách etymologických výkladů zcela obecně, používaje Machkova slovníku jen jako příkladového východiska. Připomněl jsem několikrát, že samo novátorské úsilí Machkovo je třeba hodnotit kladně, výhrady plynou buď z nikoli nutného použití nových cest, nebo se je pokoušejí modifikovat. Ale [134]výkladová stránka není nakonec pro mimočeské badatele stránkou hlavní. Tou jsou pro ně přednosti zmíněné v úvodě této recense. Znovu patří zdůraznit velký kulturně historický význam Machkova díla, opřeného o důkladnou znalost reálií v duchu hesla Wörter und Sachen. Tou je pro ně i splnění všech cílů, jež na etymologický slovník živého jazyka klademe. Tento cíl vytyčil František Sławski (Język Polski 36, 1956, s. 279) tak, že takové slovníky mají dát cizím badatelům pevný, prověřený, co možná úplný a utříděný lexikální materiál daného jazyka. A tomuto požadavku konečně Machkův slovník jako první český (a nadto ještě slovenský) slovník plně vyhovuje. Etymologické výklady leckde ještě sám autor obmění a odvolá, protože je pravým vědcem a příznakem pravého vědce je stálé hledání, jak to svou praxí potvrzuje. Ale historii slov a jejich kulturně historický kontext nám ve svém životním díle zanechává jako cenný odkaz trvalý.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 2, s. 126-134

Předchozí Miloš Helcl, Miroslav Komárek, Slavomír Utěšený: Z IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě

Následující František Svejkovský: Studium polských teoretických spisů o jazyce a stylu z 14. až 18. století