dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Východomoravské věty se spojkovým „co“

Jan Chloupek

[Articles]

(pdf)

Восточноморавские предложения с со в функции союза / Les phrases contenant le pronom со en fonction de conjonction dans le dialecte de la Moravie d’Est

Spisovná čeština spojkového co valně nevyužívá, a to ani ve smyslu funkčního uplatnění spojky, ani ve smyslu jejího kvantitativního výskytu.

Novočeské skladby[1] nás poučují o tom, že se spojka co vyskytuje především ve větách časových, kde vyjadřuje současnost děje (např. Jaký Praha udělala skok, co žila ve Lhotce dobré [262]dni, Pujmanová); tu by ji bylo možno nahradit spojkou s širším významem když. Vyjadřuje však také předčasnost děje vedlejších vět odpovídajících na otázku od které doby? (např. Nevedlo se jí dobře, co česká parta odsud zmizela, Bass). Předčasnost vyjadřuje i v podobě jen co, jejíž obdobou je spojka (např. Budeš koukat, jak vám to tu zařídím, jen co tatíka usadím, Svoboda; k tomu srov. pozn. 9); jen co ovšem není vázáno na děj budoucí jako .

Spojka co a její složené podoby zatímco, mezitím co vyjadřují navíc proti spojce když protiklad mezi oběma ději, srov. např. Vstával a učil se, zatím co Vojta chrněl ve svém pelíšku (Čapek), Mezitím co selka večeři chystala, zůstal Jaromil v sedničce (Němcová). Z tohoto významu se vyvinul u spojky zatímco přímý hypotaktický význam odporovací, vyjadřující kontrastní srovnávání základu i jádra výpovědi ve spojovaných větách.[2] Odporovací jednoduché co je jen velmi řídké, např. Matka ho počala kárat, že se veselí, co by měl pracovat (Světlá). Speciální odporovací vztah určuje složená spojka místoco, uvádějící větu, jejíž zamýšlený nebo žádoucí děj se neuskutečnil a místo něhož nastal jiný děj, vyjádřený ve větě hlavní.[3]

Málo produktivní je spojka co v jiných typech souvětí. Tak uvozuje vedlejší větu způsobovou, srovnávací (např. Šel, co noha nohu mine, Jirásek), vedlejší větu měrovou (Jen se smějte, co hrdlo ráčí, Vančura), vedlejší větu omezovací (Natahoval ty své malé nožky, co mohl nejvíce, Lada; typ blízký typu předchozímu) a vedlejší větu zřetelovou (Co se hvězd dotýče, je jejich vliv na osud člověka brán silně v pochybnost, Čapek). Pro úplnost je třeba alespoň se zmínit o nevětném co srovnávacím, např. bledá co smrt (Světlá), o co „doplňkovém“, např. Sloužil v Brně co voják; co je součástí zřetelového výrazu co do a tázacích vět typu Co je to za člověka?[4]

V obecné češtině se vyskytuje velmi hojně neshodné vztažné co jednak na místě shodného zájmena který, jednak za vztažné příslovce: To je ten člověk, co jsem ti o něm povídal; co má ty skácené střešně, tož tam je pěkná tráva. Toto co je bez citového zabarvení na rozdíl od podobného neshodného relativa jak, které má význam ověřitelnosti smysly nebo pamětí, takže co má širší rozsah užití.[5]

Pokud jde o starou češtinu, má se za to, že „čso, čsož vyskýtá se ve funkci relativa absolutiva v jazyku starším jen velmi zřídka, hojněji je pak co doloženo v jazyku pozdějším a hlavně novém“.[6] I typ ten dům, co tam hořelo považuje se za novější místo staršího ten dům, kde hořelo. Fr. Trávníček výslovně praví, že užívání co je „pozdní novota, která vznikla, až když jenž v nářečích úplně odumřelo nebo odumíralo. Není žádný důvod předpokládat, že se to snad stalo dřív než v době staročeské“.[7] Ani časovou funkci co ve staré češtině nemělo a užívalo se místo něho jak, jakž. V některých případech, zřetelně např. u vět měrových, vyvinula se spojka co z původního tázacího zájmena ve významu „kolik“ (srov. z Chelčického: kostkáři, co ti nocí nespí); pro starou češtinu nelze ještě spojkovou platnost předpokládat. I když snad další rozbory [263]staročeské literatury naše poznatky o užívání spojky co ještě zpřesní, můžeme právem mít za to, že nepřekročilo míru frekvence dnešní, ba že jí z velké části ani nedosáhlo.

S poměrně malým využitím spojkového co v češtině ostře kontrastuje situace v sousední polštině. „Porovnávajíce polštinu s jinými slovanskými jazyky, přicházíme k názoru, že polština — počítaje v to nářečí — využívá vedle východoslovanských jazyků výrazu co v nejrozmanitějších funkcích.“[8] Pomineme-li vztažný zájmenný typ toco, užívá se slova co především jako absolutní vztažné částice, a to jak ve spojení s anaforickým zájmenem, tak ve spojení s anaforickým adverbiem (co tam, co stamtąd, co wtedy), a někdy má význam gdy, odkąd. Stojí za zmínku, že v nářečích a v mluvené polštině je vztažná částice co častější než ve vlastním jazyce spisovném a že se také častěji obejde bez anaforického zájmena. Dále je co velmi hojné jako spojka: Uvozuje nezřídka podřadné věty odporovací. Nejsou doklady o tom, že by existovalo časové co v psaném jazyce, zato v mluvené polštině je.[9] Řídká je polská obdoba českého „zatímco“ zaczem, ojediněle se vyskytuje czym v časovém významu českého než. Převážně mluvený jazyk má nadto časové co pro pravidelné opakování nějakého úseku časového nebo prostorového (tzv. co wielokrotne, srov. co stół, to inaczej; sem patří i eliptické podoby jako např. co Polak, to Stanisław = každý Polák …, co chwila). Jak v nářečích, tak ve spisovném jazyce vyskytuje se co pro vyjádření vztahu příčinného, ale zejména v této kategorii lze mnohá souvětí vykládat ještě jako vztažná (o tom dále). Hojně sahá polský jazyk po naší spojce také v souvětích účinkových; v souvětích účelových se spojuje s kondicionální partikulí by, avšak v nářečích (hlavně pak v kašubštině) může stát i samo, bez partikule by. Konečně užívají spojky co polská nářečí v obsahových větách místo spojky že; ve staré polštině se tak děje zřídka.

Pro ruštinu je příznačné to, že užívá spojky čto nejčastěji ve spojení s „přípravnou částí“, srov. bohatě rozvinuté vyjadřování vztahů příčinných: potomu čto, zatem čto, dlja togo čto, ottogo čto, iz-za togo čto, radi togo čto, blagodarja tomu čto, vsledstvije togo čto, vvidu togo čto, v rezuľtate togo čto, v svjazi s tem čto; přípravnou část má i čto účinkové: tak čto, nastoľko čto, stoľ čto. Prosté čto stává dnes v souvětích obsahových a měrových, starší ruština je však zná i v souvětích účinkových a účelových. Podoba čtoby (čtob) je dnes v souvětích účelových (třeba i s infinitivem), účinkových (je-li zápor v hlavní větě) a obsahových. Rozšířeno je ve spisovné ruštině (hlavně u neživotných substantiv) absolutní čto ve významu „který“, i když ne takovou měrou jako zájmeno kotoryj a vždy se stylistickým zabarvením zastaralosti nebo lidovosti. V podobě ščo je též v nové i staré ukrajinštině a v nové i staré běloruštině. V lidové slovesnosti a v současných ruských, běloruských a ukrajinských nářečích se užívá čto pro vyjádření srovnávacího vztahu. Ze staré literatury jsou v tomto významu jen ojedinělé doklady.[10]

[264]V srbocharvátštině se vyskýtá što časové (što, ča, pošto, tek, što, kašto), obsahové, příčinné, přípustkové, účelové i účinkové (jen v kajkavštině) a podmínkové. Absolutní vztažné što (ča) není v moderním srbocharvátském písemnictví řídké; není sice tak hojné jako v mluveném jazyce, ale je mnohem častější než ve Vukových překladech evangelia. Vztahuje se obvykle k slovům, která označují konkrétní objekty, zvířata nebo lidské bytosti. Naprosto ojedinělé je v odborné literatuře. Maximálního rozšíření dosahuje absolutní částice, někdy doprovázená příslušným osobním zájmenem, v lidových písních a pověstech. I středověká srbština světské literatury má zachováno absolutní vztažné ščo, řidčeji ve spojení s osobním zájmenem v příslušném pádě; daleko vzácněji lze je zachytit ve středověké charvátštině.[11]

I v bulharštině je čto, što velmi rozšířeno, a to nejen jako zájmeno tázací (tu i ve významu „proč, z jaké příčiny“) a vztažné, ale i jako absolutní relativum a dále jako spojka obsahová, příčinná, časová („jakmile“, „jen co“), omezovací (typ „zakřičel, jak jen mohl“); bulharština zná ovšem i tázací zájmeno čto ve významu „kolik, jak mnoho“). Nezřídka se bulharské co spojuje s přípravnou částí: kato čto = právě, jakmile, po čto = potom, potom co, toko čto = hned jak, když, jakmile, toku čto = jakmile, až; pozoruhodný je typ čto da e = cokoli (doslova „co ať je“, ať je co je; srov. ostatně obdobné ruské čto-nibuď).[12]

Vlastním předmětem našeho pojednání jsou věty se spojkou co nebo s absolutním relativem co v nářečí na východní Moravě, v archaickém, okrajovém nářečí českém.[13] Je jasné, že se podobné doklady se spojkou co vyskytnou i jinde, ba i v obecné češtině; přece však není bezúčelné probrat systematicky její výskyt v konkrétním nářečí.

1. Absolutní vztažné co se vyskytuje ve zkoumaném nářečí v podobných případech, v jakých je hojné i v mluvené češtině (hovorové, obecné, středočeské):

chłap choďíł takový starý, co přehlédáł mrtvoły Franc. Lhota; nocovało ich třicet, co sa báli Hor. Lideč; bilo takovích, co uš čekali ukrazd im to Částkov; ale štiri ženské, co zme sa zebrali, a enom ti grumbírki (brambory) zme zháňali Sušice; my zme také byli, co zme pola nem’eli Ublo; co zde má význam „který“;

prf co jéł, dáł mu stofku Ústí u Vs.; co m’éł dvé dobytka, má aj šestero Střelná; co bíl trochu sedlák, to už bilo fšecko doma Tečovice; co tu má význam „který, kdo“;

[265]co je fčíl Jednota, tam bívali hospodú Biskupice; co je tá staňica tíh bíkú, tag ona tam píše Újezdec; takový kilometr chybí, co to néňi doďěłané Veselá; co zde stojí na místě „kde“;

m’éł škopeg z vodú, co ty opánky do ňeho padały Raková (co do něho = do kterého); přišła za mnú cérka, co sem ju nosila na křest (co ju = kterou).

Podobně, avšak řidčeji, vyskytuje se v nářečí absolutní jak; významový rozdíl mezi co a jak jsem nezjistil. Např.:

tadi spává ten, jak přinde Nedašov (který); choďíváł na bukvy, jak pršíja s týh bukú Loučka (které); umím pasťi ďelať, jak se kuny chytajú Hošťálková (do kterých, viz další odstavec); cosi špléchało v říce, jag je stav (kde).

Nářeční věty s absolutním vztažným co mají však jednu zvláštnost: ve vedlejší větě často nestává anaforické osobní zájmeno v náležitém pádě (srov. výše zmínku o polštině), ba v instrumentálu je jen výjimkou:

ukaš ty japka, co se roščigła hałus, jaké sú Kostelec u Gottw. (co se s nimi); nemám cíchy, co bych sa přikrývała Kudlov (co bych se s ní); trdło je, co sa tłčú zemňáky prasatom Liptál (co se tím); vzał kartáčisko, co koňe česáł Lhota u Vs. (co tím); enom ťi dvá, co jéł Doubravy (co s nimi);

méně je dokladů s akuzativem:

fčíl neuďeuá tú prácu, co sem já uďeuaua Jarošov (co jsem ji); vzali zme płachti, co zme ráno sušili Prakšice (co jsme je).

Dosti hojný je zvláštní vztažný typ „opakovací“:

co dúm, to flinta, co okno, to kurva, co dveři, to čarodenica Loučka; co rok, to prorok Hošťálková (každý rok dítě); nevětné co chvíla, např. co chvíla oheň sa uďełáł Slavičín (ale bylo zachyceno jak v typu oňi sečú deň jag deň tú trávu Újezdec).

2. Vedle těchto ryze vztažných vět vyskytují se v našem nářečí vedlejší věty, které lze sice také pokládat za vztažné, které však je možno stejným právem chápat za různé druhy vět doplňovacích. Příčina tohoto dvojího hodnocení je v tom, že tyto věty byly syým původem vztažné, že se však teprve v pozdějším vývoji začal jejich význam specifikovat; obecně přece platí, že se v dnešní nářeční struktuře setkáváme s prvky z různých časových rovin, nový specifikovaný význam mají pak i ty výrazové prostředky, které si jinde podržují význam původní. Nám zde ovšem neběží o objasnění původu našich vět; avšak i z hlediska synchronního poskytují naše příklady pěkný důkaz o tom, jak neujasněn je významový vztah mezi větami v nářečním souvětí, jak nesnadno lze jej jednoznačně postihnout. Znovu se zde projevuje rozpor mezi jedinou formou a starým i novým významem, který obojí musí tato forma vyjadřovat.

Tak některá souvětí mohou být vykládána jako účinková: cesta była akoráť, co ty saňe tam vlezły Kašava (cesta byla právě tak velká, že se na ni …); maminka mlčky, co žádný nev’eďéł, dali skybečku Držková (takže nikdo nic nevěděl).

Proti zařazení těchto vět mezi věty vztažné (byla to právě cesta, co se na ni vlezly saně; maminka dala skývečku, co o ní nikdo nevěděl) mohla by snad být vznesena námitka tehdy, kdyby se v popisovaném nářečí musilo klást ve vedlejší větě anaforické zájmeno; tak tomu však není, a proto nemusí stát ani v našich dvou případech. Kromě toho aspoň v prvním dokladě ukazuje na vztažnou povahu vedlejší věty anaforické příslovce tam.

Spojka co uvozuje dále zvláštní druh příčinných vět, totiž ty, které vy[266]jadřují příčinu z velké míry děje obsaženého ve vedlejší větě. Jsou citově zabarveny; co v nich odpovídá spisovnému jak:

ležáł tři štvrťi roku, co býł zlekaný Lhota u Vs. (protože se tolik polekal); nemoch čłov’eg z vody, co býł zesłábłý Halenkov (protože byl tolik zesláblý); z łavečky třikráť spadł čért, co biła Káča rostancovaná Křekov (protože byla tolik roztancovaná); nechtěła tam ít, co se tag báła Bohuslavice u Gottw. (protože se tolik bála).

I tato souvětí lze stejným právem klasifikovat jako vztažná. Zvláště vezmeme-li v úvahu poměrně volné sepětí vět v nářečním souvětí, můžeme co pokládat za vztažné zájmeno ve významu spisovného kolik, jak mnoho. Tomu nasvědčuje i hojný výskyt co „kolik“ ve vztažných souvětích tohoto typu: hnali, co skočid mohli Raková; teh robek si nastúpało, co sa ih vlézło Zádveřice; doma zme si našili m’echy, co zme potřebovali Újezd (kolik); aš peřinama okna zaďełávali, co tam tékło vody! Bohuslavice u Gottw.; a dále ještě v samostatných citových větách typu: co sem se napłaťíł úrokú! Kostelec u Gottw.; co se ho pan farář nakárali! Halenkov.

Zřídka lze považovat za vztažná i některá souvětí řazená podle většiny podobných dokladů mezi účelová, např.:

takové bríle, co bih viďeła neco, nedostanu Luhačovice (1. abych něco viděla, 2. co bych s nimi něco viděla); vilézła sem na strom, co bi mňa daleko čuło Návojná (1. aby mne bylo daleko slyšet, 2. co by mne na něm [z něho] bylo daleko slyšet).

Blízko ke vztažným větám mají i ty časové věty, kde co stojí na místě vztažného výrazu v té době, co:

była sem cérka, co to vykłádali Jasenná; m’éł sem pú roku, co mi roďičé odemřeli Lukov; gdes to býł, co sem ťa dostała do téj nemocňice? Březová u Gottw.; býł ešče f chalup’e, co umřéł Jasenná.

Tato souvětí vyjadřují současnost jako souvětí s když, avšak v obráceném časovém vztahu: když to vykládali, byla jsem děvče (odpovídá se na otázku kdy?).

Probíhá-li v podobných souvětích děj vedlejší věty před dějem věty hlavní, má co význam „od té doby, co“ (odpovídá se na otázku odkdy?).

sedn rokú je, co sem onemocňeła Vítová; bude desed rokú na boží narozéňí, co umřéł Hrobice; je to dva roky, co sem spadła Jasenná; pamatuju, co začáł byt petrolin, toš takýma maličkýma lampičkami (svítívali) Újezd u Viz.; ojedinělý je tu doklad s jak: už myslím p’edadvaced rokú bude, jak otpočívá Val. Polanka.

Současnost, avšak zároveň i trvání děje (na otázku po jakou dobu?) vyjadřuje souvětí, kde co znamená „po tu dobu, co“: posłuchali mňa, co sem tak p’ekňe spívala Návojná (jediný doklad).

Vcelku ovšem platí, že tyto časové věty nelze odtrhovat od ryzích časových vět (v dalším odstavci). Přece však nelze neupozornit na jejich zřetelnou příbuznost s větami vztažnými, jak se projevuje ještě i v dnešní struktuře dialektu. Nářečí totiž netrpí složené spojky a spojkové výrazy, a jako do své struktury nezařadilo příčinné protože, časové a odporovací zatímco, jako dává přednost vztažnému typu bez anaforického zájmena a jako se obejde bez anaforického zájmena ve větě hlavní v souvětí já co nevidím, nevjeřím Biskupice, z týchž důvodů se vyhnulo složeným vztažným výrazům v té době, co; od té doby, co a po tu dobu, co.

[267]3. Třetí skupinou souvětí s co jsou ty případy, kdy je co hypotaktickou spojkou s významem obsahovým nebo s různými významy doplňovacími, v dnešní nářeční struktuře nemá však už význam vztažný. Kdybychom chtěli vysvětlit původ toho nebo onoho z těchto významů spojky co, musili bychom opustit oblast nářeční a studovat jazykovou strukturu starší. Nářečí už v těchto případech většinou vyřešilo své strukturní potřeby, totiž rozpor mezi vznikáním nových hypotaktických vztahů a malou možností tyto vztahy vyjádřit, a zařadilo co mezi ostatní systémové spojky, a to se specifikovaným významem. Spojka co se vyskytuje v těchto druzích souvětí:

Souvětí časová. Věty se spojkou co (odpovídá spis. jakmile, sotvaže, jen co) vyjadřují předčasný děj odpovídající na otázku kdy?:

co ráno zvóňilo, us sem dávala chlép s peci Val. Polanka; co si to pronajáł, tak sa mu zlíbiła jakási baba a fšecko prič! Komárov; ale co jedna válka była, tú nepamatuju, jag menovali Březnice.

Výraznější je podobný souvětný typ s enom: postavíł mu zvonec přet chałupu, co enom vyšéł ven Loučka; já enom co pohlédnu, tož uš to vím Březnice.

Ojedinělý je doklad se spojkou co při ději následném: práv’e zme sa poroschoďili, co ste přišéł Vítová (znamená: právě jsme se „porozcházeli“, když tu jste přišel).

Jiné věty se spojkou co (spis. zatímco) vyjadřují současné trvání děje věty vedlejší a hlavní (na závadu tu není ani případné užití tzv. prézentu historického v jedné z vět) a odpovídají na otázku jak dlouho?:

co ťi m’eli úłohu, to ťi v’etší sa učili Loučka; co vám to povídáme, on přešéł Hřivn. Újezd; co vám to říkám, f tem momenťe to było Bohuslavice u Gottw. (znamená: když jsem to říkal …, vám je dativ citový); co sem šéł od ňí, viďím bratra Lhota u Vs.

Zatímco v časových větách, které odpovídají na otázku kdy?, je co plným synonymem nářečních spojek jak (spis. jakmile, když) a dyž (spis. když), je co jedinou nářeční spojkou, která uvozuje časové věty odpovídající na otázku jak dlouho? (nebereme-li v úvahu nové spojkové výrazy pokáď, dokáď).

Souvětí účelová. Spojka co s kondicionálem se klade ve větách obdobných se spisovnými větami s aby:

já sem býł při pitvách, co byh býł jako sv’edek Lutonina; že šag bude zaz hleďet, co by mi neco dali Jasenná; nechajte ho doma, co by vám pomáháł Lutonina; a idu aj sama, co bih aspoň trochu viďeła Polichno; toš to mosí, co by sa to točiło Újezd u Viz.; ve dňe já sem jezďíł, co bych prodáł neco Klečůvka; jag bych to vycigáňił, co by oňi to auto zahlédli? Doubravy; nanutkali staříčka, co by si stúpíł k téj kobyle Doubravy; moseła to utříť, co by to lepší hořeło Hor. Lideč; zacpali mu okna, co by nev’eďeu, dy sa bude sv’etliť Leskovec; stúpňete a ďívejme se, co bihme viďeli Salaš.

Některé z těchto vět s co + kondicionál mohli bychom pokládat za účinkové, např. já dibih mohła ďeład venku, co bih mňeła hłavu lechkú! Hostětín (1. kéž bych já mohla dělat venku, abych měla hlavu lehkou! 2. …, takže bych měla hlavu lehkou), nebo ešče o metr, co by jedna kráva stála, ťiheł Dešná (1. aby stála, 2. takže by stála, proniká i význam měrový). Nelze je však spolehlivě odlišit od vět účelových.

Bylo by možno ukázat na to, že nelze-li spojkou co ve spojení s kondicionálem výrazně odlišit věty účelové a účinkové, nevyjadřuje tato spojka přesně a zřetelně významové vztahy mezi větami. Kdo se však důkladněji obíral nářečním souvětím, ten dobře ví, že téměř žádná ze spojek není jednoznačná a že ani na [268]základě podrobného rozboru nelze zařadit některé doklady do té nebo oné vyhraněné kategorie. Tak např. spojka dyž uvozuje vedlejší věty časové, podmínkové a příčinné; přitom přechod mezi těmito druhy je neznatelný, srov. ještě časové souvětí prv dyž hráła muzika, cérky bývały f sukňách (Raková) se souvětím spíše už podmínkovým dá rukám neco v’eďet, tú konvu dyž rozhúpe (Ostrata) a se souvětím příčinným dyž neumírám, mosí byt co! Ostrata (protože neumírám, musí cosi být!). Některá souvětí nelze přesně analyzovat ani tehdy, známe-li kontext, např.: to sa mu zdá, dyž ide po prvňí (Fryšták) (spis. 1. když, 2. jestliže, 3. protože). Ostatně právě v této významové neurčitosti, neohraničitelnosti je specifičnost nářeční věty a souvětí.

V nářeční struktuře je ekvivalentem spojky co ve spojení s kondicionálem též kondicionál s a-, např. donésła uhlá, abyhme nepoonemocňeli (Újezd u Viz.). Oba dva typy účelových spojek jsou zastoupeny asi stejně často, v mladší generaci kondicionál s a- výrazně převažuje.

Podřadná souvětí odporovací. Spojka co tu stává na místě spisovného místo aby. Má zvláštní, specifikovaný význam záměny děje: místo náležitého, očekávaného děje nastupuje děj jiný, méně správný a vhodný (Šmilauer). Podmínkou užití co v těchto větách je modální sloveso mňet:

co sem m’éł íď dołú, já spátky sem uderił Huslenky; co mňeła ostat stát, ešče krávú cúfła Ořechov; co zme m’eli ít sem, my zme se pusťili dúle Salaš; co už m’eło bid g jaru, to była ukrutečná zíma Dolní Lhota; co mňéł íd dom, šéł až do Návojného Brumov; co bich si mjeła necco kúpit, já si mosím to šetřit Jestřabí; co mňe mňeli dat potporu, né, vi máte živnosť Oldřichovice.

Méně často se vyskytuje místoco:

místoco sa m’eli postaviď obecňí byty, rači to prodali Lhota u Vs.; místoco ho m’eli pusťid dóm, moséł odeít Březová u Gottw.

Souvětí podmínkově přípustková a podmínková. Podmínkově přípustkový význam co se v těchto případech vyvinul z významu časového: všadi pješki, aj co biłi už vłaki Újezdec (i když); na každém jarmaku býł, aj co ňic nekúpíł Doubravy (i když).

Podobně i význam podmínkový: to mosí byd učenec, co to přečte s kameňa Loučka (podmínkový charakter co vyplývá ze silného zdůraznění slova učenec; nejde ani o co vztažné, ani účinkové).

Souvětí zřetelová. Dokladů se zřetelovým co (spis. pokud) není pochopitelně mnoho:

co pamatuju, dochtoři tadi bili Luhačovice; co vím, um’éł p’ed řečí Dol. Lhota; co zme m’eli kúsek pola, dali do pachtu Ratiboř (pokud jsme vůbec měli …); co sem choďívała z mojú maminkú na svaďby, tož na sňídaňí sa pékły vdołečky Držková (pokud jsem vůbec …); toš co zímu, to máme fčiléj a zmrzáme šeci Újezd u Viz.

Věty typu co se týče nepodařilo se zachytit.

Souvětí účinková. Je pouze jediný doklad se spojkou co + kondicionál: já sem nebiua, co bih bívaua choďiua na klebeti Mistřice.

Vedlejší věta je svým významem velmi blízká větám vztažným (taková, která), ale spíše zde došlo ke kontaminaci co a aby podle podobných hojných vět s aby (např. já sem nebiua, abih nepracovaua Mistřice; nebude cérky, aby um’eła krávu vydóiť Val. Polanka). (Viz ještě poznámku v odstavci věnovaném souvětím účelovým.)

[269]Souvětí obsahová. Doklady s obsahovým co jsou ojedinělé: pamatuju to, co zme svíťili takýma svíťidłami Újezd u Viz.; nepamatuju, co by tu kožušňíg býł Hor. Lideč.

První doklad sice upomíná na staročeské případy typu pomni potom, co máš zlé za zlé a dobré za dobré mieti (Gebauer, Hist. mluv. IV, s. 258). Ale pravděpodobně běží o prostou záměnu co jak, které se namnoze vyskytují vedle sebe (srov. např. ve větách časových). Podobně i v druhém případě lze užití co přičíst paralelnímu výskytu co // aby ve větách účelových, odtud se potom mohlo co by přenést kontaminací do vět obsahových za obvyklé aby. Pro nedostatek dokladů nelze s jistotou říci, zda je užití co v těchto dokladech náležité, systémové. (U pozoruhodného dokladu dybyste słovo řekła, co nesmí! (Lutonina) nám bohužel schází znalost kontextu.)

Poznámka. V nářečí je ještě nevětné co identifikační, např. býł, co hejtman, na schúzi (Kašava) a co „doplňkové“, např. on tu přišéł co chłapec Lukov; od mały býł słabý co ďecko Držková (zde nikoli ve významu srovnávacím); vy ste pracovała co listonoška Lukov; je tam co voják Doubravy; v tomto významu stává stejně často i jako: ešče jako školák sem choďíł! (Vys. Pole); oňi si ju jako pomocňicu vzali (Mladcová). Dále se co vyskytuje v tázacích větách typu co je to za roba (s nominat.). V nářečí nemá význam srovnávací a není tu znám zřetelový výraz co do.

Chceme-li posoudit postavení spojkového co v nářeční syntaktické struktuře, nestačí uvést jen ty souvětné typy s co, které má nářečí proti spisovné češtině navíc: účinková souvětí (nejen měrová), zvláštní druh příčinných souvětí, časový typ v té době, co, přípustkově podmínková a snad i podmínková souvětí, zřetelový typ co pamatuju a snad i souvětí obsahová. Stejně důležité pro posouzení významu co v nářeční struktuře je zjištění, že co + kondicionál je snad jediným tradičním, starobylým nářečním prostředkem pro vyjádření vztahu účelového (pokládáme-li typ s aby za přejatý z obecné mluvy), a není-li tomu tak (pokládáme-li typ s aby za tradičně nářeční), pak je aspoň svéráznou nářeční inovací. A bez významu není ani frekvence a produktivnost typu: tak absolutní vztažné co je nejproduktivnějším výrazovým prostředkem přívlastkových vztažných vět a jednoduché co v podřadných souvětích odporovacích není zvláštností, výjimkou, nýbrž jevem pravidelným. Pro srovnávací studium syntaxe slovanských jazyků je tedy nezbytné, aby byla do zkoumání pojata fakta nářeční. Bez rozboru nářečí je pohled na syntaktický vývoj národního jazyka poněkud zkreslen, protože nemůže být zcela úplný. Např. z naší stati má vyplynout, že spojkové co v češtině není jevem funkčně málo zatíženým (a to platí nejen pro nářečí východomoravské) — jak by se asi zdálo podle jeho výskytu ve spisovném jazyce —, ale že se poměry v našem národním jazyce neliší v této věci nějak podstatně (aspoň po stránce funkčního využívání spojky co) od stavu v ostatních jazycích slovanských, zvláště pak od stavu v sousední polštině. Je jen škoda, že dosavadní dialektologické práce poskytují širšímu syntaktickému srovnávání málo materiálu, i když nechceme podceňovat význam dílčích údajů.

Pozoruhodné doklady s co byly zachyceny téměř na celé oblasti našeho národního jazyka. Fr: Horečka (Nářečí na Frenštátsku, Frenštát p. Radh. 1941) uvádí typ zas penize, co moja něvi „bez jejího vědomí“ (vlastně: co o nich neví); Ad. Kellner (Štramberské nářečí, Brno 1939) zaznamenává tyto druhy souvětí s co: obsahová (edem čekam, co by přyšeł), účelová (davał sem pozor, co by ťe zahlet), časová (tož baj fčyle, co to tak słyšym, to musy byď hrozne, ten svjet; co hdy pryšeł, dycky ňeco doňes), příčinná (už ňemožu vydržeť, co mam [270]taku žyžeň) a vztažná (dajte mu klupco, co by sy s ňim hrał). Ant. Kašík (Popis a rozbor nářečí středobečevského, Praha 1908) přináší doklady na co obsahové (lebo já vám to spravedlivě mluvím, co on ňa o to prosíł; čekám, co by trochu přestało pršať), účinkové (koně letěly, co sme ih nemohli udržať, až dómu ke vratom), účelové (dyby enom v’eďéł, gde je, co by sa s ňím ešče zešéł) a vztažné bez anaforického zájmena (dyž nebylo mašiny, co sa vozili „když nebylo vlaku, kterým by se vozili“). Stan. Králík v čl. Povaha souvětí na Kelečsku (Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, na s. 77) má doklad co měrového … ďecko křyčeło, co hrdło stačiło a co účinkového nemoh aňi ocasem pohnouť, co by muchy odehnał. Fr. Svěrák (Karlovické nářečí, Praha 1957) dokládá jen vztažné co bez anaforického zájmena (to je ta kráva, co zme kúpili). Stejný typ dosvědčuje týž autor i pro oblast hanáckou (Boskovické nářečí, Brno 1941): hosa, co sme krmili, jož je dávno sňezená. Ign. Hošek (Nářečí českomoravské, Praha 1905) má doklad se zajímavým pořádkem slov šenkýřka jim dávała, co mňeła peníze. Pozornosti zaslouží doklady J. Voráče (Česká nářečí jihozápadní I, Praha 1955) na co časové: dlouho-li je to, co on zemřel; co já som bila malá, ďifče, tak to vím; co zřetelové: co já vám múžu povídat o naší obci, je taková zapádlá; zvláštní vztažné co místní: co bǝl ten druhej kostel, to bǝla svatá Markéta; Voráčovy zápisy souvislých textů jsou opravdu velmi cenné, tak např. z Postřekova uvádí Voráč odporovací než: šické humříli, neš tři sou tú. Všechny prameny, srov. ještě A. Lamprecht, Středoopavské nářečí, Praha 1953 (na s. 75), dosvědčují co vztažné. A. Lamprecht mi sdělil, že se zřením k syntaxi nejsou lašská nářečí tak archaická jako nářečí východomoravská. To je poznatek nadmíru důležitý.

J. Skulina v příspěvku Význam studia lidového jazyka pro poznání rozvoje syntaktických prostředků (sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Olomouc - Praha 1957, s. 135 a 136) dochází k závěru, že „zájmeno který proniklo už v 16. století společně se zájmenem co do jazyka lidového“. Skulina dále neshledává dost důvodů k závěrům, že zájmeno který je novota, která pronikla do jazyka lidového teprve v poslední době z jazyka spisovného, kdežto neshodné zájmeno co je prý archaismus. K tomu bych dodal jen to, že zájmeno který je nepochybně na místě v původních větách tázacích; vždyť souvětí kerí ste zdraví, hlaste sa můžeme chápat ještě i dnes jako řazení dvou hlavních vět vedle sebe: kerí ste zdraví? — hlaste sa, obdobně se přiřazují v nářečí i jiné typy vět! Zbývá pak rozhodnout otázku přívlastkových vztažných vět se zájmenem který v nářečí. Náš materiál nijak nevylučuje možnost, že tyto věty s který jsou interdialektické, že mohly vzniknout pod vlivem skladby spisovné. K tomu viz ještě Fr. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, s. 110.

Česká jazykověda si je dobře vědoma důležitosti dialektologických zkoumání pro poznání syntaktického vývoje národního jazyka. „… Do srovnávání celého vývoje syntaktického je třeba zapojovati i studium skladby nářeční, která vykazuje nejen archaismy, ale také často jasněji osvětluje směr vývoje.“[14] Lze doporučit, aby syntaktikové věnovali část svého zájmu nejen studiu (nečetných) dialektologických syntaktických statí, ale aby sami excerpovali spolehlivě zapsané nářeční texty. To se týká nejen historického zkoumání, ale i synchronně zaměřeného výzkumu mluveného jazyka. Excerpovat zapsané dialektologické [271]texty je vhodnější metoda pro poznání mluveného jazyka, než sbírat poznatky o mluveném jazyce v písemných, literárních pramenech.[15]

 

R é s u m é

ВОСТОЧНОМОРАВСКИЕ ПРЕДЛОЖЕНИЯ С со В ФУНКЦИИ СОЮЗА

При сравнительном изучении синтаксиса славянских языков необходимо учитывать и факты, относящиеся к диалектам. Картина синтаксического развития национального языка, не дающая анализа диалектов, будет картиной несколько искаженной, ибо она лишена необходимой полноты. Приходится сожалеть о том, что появившиеся до сих пор труды по диалектологии дают мало материала для более широких синтаксических сопоставлений. Впрочем, нельзя недооценивать значения сообщаемых в них отдельных данных. Анализ, даваемый в нашей статье, приводит к тому немаловажному заключению, что в чешском языке co в роли союза нелзя считать явлением с малой функциональной нагрузкой, как то вытекало бы из наблюдений над чешским литературным языком. В этом отношении положение в нашем народном языке не отличается существенно (во всяком случае в вопросе функционального использования союза co) от положения в других слявянских языках, — в частности, в польском языке. В определении места союза co в синтаксической структуре архаических говоров восточной Моравии недостаточно привести те дополнительные типы сложных предложений с co, которые есть в диалекте и которых нет в чешском литературном языке. Правда, некоторые типы их встречаются и в литературном языке, но только в диалекте их положение становится монопольным (пример — подчинительное противительное co). Существенна также частота применения и продуктивность типа. Так co + сослагательная частица by является в диалекте, пожалуй, единственным традиционным старинным средством для выражения целевого отношения (если оборот с aby не считать традиционным для диалекта).

Чешское языкознание полностью отдаёт себе отчёт в важности диалектологических исследований в деле познания синтаксического развития национального языка. Синтаксистам можно порекомендовать не только заниматься изучением (немногих) наличных статей по синтаксису диалектов, но и самим делать выборки из записанных диалектологических текстов. Это касается не только исследований по истории языка, но также синхронного изучения живого языка. Делать выборки из записанных надёжными исследователями диалектологических текстов — это более эффективный метод изучения живого языка, чем получение сведений а нём из письменных литературных источников.


[1] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947; odtud též většina našich novočeských příkladů; Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951; Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958.

[2] K tomu viz K. Hausenblas, Věty se spojkami kdežto a zatímco v dnešní češtině, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha1958, s. 133—140.

[3] Srov. Stan. Žaža, Složené spojky ve spisovné češtině, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, zvláště s. 122.

[4] Viz V. Ertl, Co je to za člověka, NŘ 7, 1923, s. 1—15.

[5] Srov. I. Poldauf, Vztažné věty v angličtině a v češtině, Sborník VŠP v Olomouci II, Praha 1955, s. 171. Tam i odkazy na starší literaturu. — Užívání vztažného čo v dnešní slovenštině hodnotí B. Letz ve stati Z problémov slovenskej syntaxe, sb. „Rodné zemi“ (Gregorův), Brno 1958, s. 257—262.

[6] Viz J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého IV, Skladba, Praha 1929, s. 257.

[7] Historická mluvnice česká III, Skladba, Praha 1956, s. 102. K časovému co viz J. Bauer, Časové souvětí v ruštině a v češtině, SovJaz. 5, 1955, s. 339. O spojkové platnosti co srov. ještě v cit. Skladbě Gebauerově, s. 246.

[8] Stan. Urbańczyk, Zdania rozpoczynane wyrazem co w języku polskim, Krakov 1939, cit. ze s. 49. Hlavně z této monografie čerpám i další údaje o polštině.

[9] U typu tylko co, jeno co, ledwie co a podobně rus. toľko čto, ukrajinského tiľky-ščo, srbocharvátského tek što a českého jen co považuje Urbańczyk co jen za emfatický dodatek, citovou částici. — Vývoj vztažných vět v staropolském období podrobně popisuje Eino Nieminen, Beiträge zur altpolnischen Syntax I. Helsinky 1939, II. Helsinky 1950. Srov. zevrubnou recenzi J. Bauera, Sborník fil. fak. Brno, A 5, s. 119—129.

[10] Literatura: Sovremennyj russkij jazyk, Sintaksis, Moskva 1958, s. 363—366. T. P. Lomtev, Očerki po istoričeskomu sintaksisu russkogo jazyka, Moskva 1956, s. 513—564. Zajímavé je Lomtevovo svědectví o tom (s. 546), že na čas se vyskytovalo čto i před přímou řečí. O ruském vztažném čto píše nověji A. I. Sumkina, K istorii otnositeľnogo podčinenija v russkom jazyke XIII—XVII vv., Trudy Inst. jazykozn. AN SSSR 5, 1954, s. 139—202. Tamtéž, s. 203—223, viz stať G. A. Kačevské, K istorii složnopodčinennych predloženij s pridatočnym opredeliteľnym. (Po dannym pamjatnikov russkoj pismennosti XVI v.). — O starší ruštině pojednává V. I. Borkovskij, Sintaksis drevnerusskich gramot, Složnoje predloženije, Moskva 1958, zvl. s. 123.

[11] K tomu viz T. Maretić, Veznici u slovenskijem jezicima, Rad Jugoslav. akademie, kn. 91 (22), Zagreb 1882. Tam též poučení u funkcích co v slovanských jazycích zde neprobíraných: o lužičtině, ukrajinštině, běloruštině, slovinštině, slovenštině, popř. i kašubštině. — Vztažným větám je věnována stať A. Gallise, Flektiertes Relativum und Relativum generale — insbesondere im Serbokroatischen, Scandoslavica IV, Copenhagen 1958. Gallis ve svém příspěvku cituje Cuendetův článek Sur l’expansion de la particule relative, Mélanges Bally, Genève 1939, s. 93—100, podle něhož mají absolutní relativum tyto jazyky: lidová italština, německý slezský dialekt, gótština, ruština, čeština, bulharština, podobná vztažná částice je ještě v novořečtině a v nářečích jihozápadního Německa; dále Gallis doplňuje srbocharvátštinu a skandinávské jazyky (neflektované som). Gallis věnoval těmto problémům i celou monografii: The Syntax of Relative Clauses in Serbo-croatian, Oslo 1956. O vztažném što viz ještě A. Belić, O sintaksičkoj konstrukciji sa svezicom što, Naš jezik 6, 1955, s. 1—6.

[12] Srov. N. Gerov: Rečnik na bălgarskyj jazyk V, Plovdiv 1904, s. 560—561; A. Andrejčin a jiní: Bălgarski tălkoven rečnik, Sofija 1955, s. 963. Za objasnění poměrů v bulharštině vděčím dr. Rad. Večerkovi.

[13] Obecně píši o těchto nářečích v recenzi Poznámky na okraj aktuálních Běličových „Sedmi kapitol o češtině“, SaS 19, 1958, zvl. s. 145—147. Nejnověji ještě D. Šlosar, Dnešní rozdělení nářečí na východní Moravě, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 387n. Syntaxe se týkají mé články, Stavba věty a souvětí v archaických nářečích východomoravských, tamtéž s. 61n., a Some Notes on the Study of Dialectal Syntax, Sb. fil. fak., Brno 1958, A 6, s. 35n. — Protože je východomoravské území hláskově dosti rozrůzněno, není fonetická podoba dokladů jednotná. Proto se také uvádí přesná lokalizace.

[14] Viz B. Havránek, Metodická problematika historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe (these), Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, cit. ze s. 157. Dosud se i naše dialektologie věnovala syntaxi zřídka a dosti povrchně, jak o tom svědčí i situační zpráva J. Běliče, Stav a úkoly české dialektologie, týž sborník, s. 197—208. Požadavek, věnovat syntaxi „daleko větší, soustavnější pozornost než dosud, neboť v ní se odráží mluvnická soustava lidových dialektů nejúplněji a nejvýrazněji“, klade Fr. Trávníček, týž sborník, cit. ze s. 212. Nejednu metodickou připomínku obsahuje článek J. Bauera, Skladba v nářečních monografiích, sborník Adolfu Kellnerovi, s. 154—157. V brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český ČSAV byl v r. 1959 založen nářeční syntaktický archív.

[15] Touto cestou se dala N. J. Švedova, Očerki po sintaksisu russkoj razgovornoj reči, Moskva 1958. — V době korektury jsem zachytil ještě jeden pozoruhodný doklad: co mám sestru, tá biua také nemocná Hluk. Podmět je zdůrazněn tím, že je rozveden vedl. větou se sponovým slovesem býti nebo míti. Srov. cit. Voráčovo souvětí místní (v. zde s. 270); tato souvětí mají blízko k souvětím zřetelovým.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 4, pp. 261-271

Previous Miroslav Grepl: Vývoj slovosledu v Tylově próze

Next Emanuel Michálek, Igor Němec: Nový pohled na staročeské hláskosloví