dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nový pohled na staročeské hláskosloví

Emanuel Michálek, Igor Němec

[Discussion]

(pdf)

Новый обзор фонетики старочешского языка / Le vocalisme et le consonantisme du vieux tchèque consideré d’un nouveau point de vue

[1]Po Trávníčkově Skladbě, která je třetí částí vysokoškolské učebnice české historické mluvnice (ale vyšla nejdříve), byl vydán první díl této příručky Hláskosloví M. Komárka. Podobně jako Skladba Trávníčkova, tak také toto Hláskosloví Komárkovo tvoří spíše součást staročeské mluvnice s historickými perspektivami než historické mluvnice vývojově pojaté, neboť vlastním úkolem celé vysokoškolské učebnice je především podat ucelený obraz českého jazyka 14. století. Tento úkol, stanovený již r. 1954 na programové poradě pro vypracování příruční Historické mluvnice české, Komárkova kniha jistě splňuje. Zatímco v Trávníčkově zpracování třetí části této mluvnice vystupuje do popředí autorova snaha podat diferenční poučení o staročeské skladbě a jejím vývoji, autorovi první části Historické mluvnice české jde především o poučení komplexní: Komárkovo Hláskosloví je soustavný výklad staročeského systému fonologického jako celku, jehož vývoj se projevuje dílčími změnami navzájem spjatými, vyvažujícími se, a také jejich důsledky v morfologickém plánu jazyka. Takovéto komplexní pojetí se ovšem snáze aplikuje na hláskosloví než třeba na syntax, ale je nutno zdůraznit, že se dosavadní mluvnice staré češtiny ani v oblasti hláskosloví o tak důsledný výklad z hlediska celku nepokusily. V té věci je nesporně práce Komárkova novum. Autor se nespokojuje pouhým popisem a výkladem jednotlivých hláskoslovných jevů, nýbrž usiluje také o podání souhrnného obrazu hláskových změn, jejich vzájemných souvislostí a o postižení společného jmenovatele dílčích procesů v jednotlivých údobích. Komárek tak činí jednak v speciálních kapitolách tomu vyhrazených (Vzájemná souvislost změn, s. 109n.; Relativní chronologie a souvislost hláskových změn od konce 14. století, s. 153n. Souhrnný obraz českého hláskoslovného vývoje, s. 158n.), jednak průběžně při výkladech jednotlivých jevů. V tom smyslu je proň příznačné řešení sporných případů: buď se přiklání k onomu ze starších výkladů, který je nejbližší jeho pojetí systémovému, nebo podává sám svůj výklad nový, výklad dílčího jevu z hlediska celku — fonologického systému. Tak např. se přiklání (s. 55) ke Krajčovičovu výkladu změny g > γ jako vyrovnávající reakce na změnu ʓ́ > ź, která porušila systém alternačních dvojic k c, g ʓ́, ch š, souměrný co do způsobu artikulace (když se ražené ʓ́ změnilo v třené ź, změnilo se i ražené g v třené γ). Příkladem nového, vlastního autorova výkladu dílčího jevu z hlediska fonologického systému jako celku je jeho výklad přehlásky ä > ě (s. 52): podle Komárka se touto změnou vyřešil rozpor mezi strukturou konsonantismu (s měkkostní korelací souhláskovou) a strukturou vokalismu (s měkkostní korelací samohláskovou) v tom smyslu, že přední artikulace zůstala distinktivním příznakem pouze v systému souhlásek, kdežto v systému samohlásek se po zániku korelace a ä stala distinktivním příznakem labializace. Touto metodou autor také vykládá průběh přehlásky ’o > ě (v souvislosti s vrcholením flexivnosti jazyka po přehlásce ’u ˃ i a s pozdějším ústupem flexivnosti; s. 102—103), zánik jotace (v souvislosti s diftongizací ó > uo, s. 109) i jiné změny. Takovým způsobem Komárek jasně ukazuje, že jednotlivé hláskové změny jsou navzájem organicky spjatými součástmi vývoje fonologického systému jako celku, a v souhlase s tím také hledá jejich společného jmenovatele: pokud jde o systém českých samohlásek, dochází k závěru, že hlavním vývojovým impulsem k jeho změnám v 14. století byl zánik párové měkkosti souhlásek (s. 110).

[273]Jak je tedy patrno, autor zvolil pro učebnicové zpracování českého historického hláskosloví takovou koncepci, která plní požadavky kladené na náročnější vědeckou práci.[2] Tento vědecký přístup má snad tu nevýhodu, že nutí k užívání zasvěcenějších termínů, než by pro vysokoškolskou příručku bylo nutno („terminus ante quem“ s. 38, „paenultima“ s. 58, „ústní formant“ s. 74, „fonologizace rozdílu i y“ s. 75 aj.); má však nesporně tu velkou přednost, že vede nikoli k mechanickému osvojování izolovaných faktů, nýbrž k cílevědomému studiu systémových souvislostí mezi nimi. Komárkova učebnice učí chápat jednotlivé hláskové jevy v širší souvislosti nejen s jejich fonetickými a fonologickými podmínkami, ale i s jejich morfologickými důsledky (viz např. výklad o zesílení flexivního charakteru staré češtiny v důsledku přehlásky ’a > ě, s. 53), eventuálně i s jejich morfologickými příčinami (v. výklad vzniku fonémů ť, ď v důsledku vzniku zkrácených imperativů vrať, veď < vraťi, veďi, s. 45).

Historický stav a vývoj staročeského hláskosloví je tedy v Komárkově práci podán novým, netradičním způsobem. Jinak tomu je u výkladů, které jdou za hranice historického (literárního) období: v této oblasti se autor většinou přidržuje běžných názorů starších, tradičních, ačkoli i zde by stálo za úvahu přihlédnout k výkladům novějším, komplexním, vycházejícím z rekonstrukce praslovanského fonologického systému jako celku. Tak např. na s. 77 Komárek tradičně vyvozuje české o jednak z psl. o, jednak z cizího a (košule z lat. casula) nebo z cizího u (řehole z lat. regula, ortel z sthn. urtel). Kdybychom se však postavili na novější stanovisko, že v starší době předhistorické slovanština neměla labiálního o, nýbrž nelabiální a na jeho místě,[3] mohli bychom minulost českého o vyložit takto: čes. o vzniklo z psl. o (např. v slově on), které se zprvu vyslovovalo nelabiálně (a proto máme o za cizí a, např. košule z lat. casula), ale později se silně labializovalo (takže máme později o i za cizí u, např. řehole z lat. regula, ortel ze sthn. urtel). Takový výklad by snad byl o to plastičtější, že by umožňoval rozlišovat starší a mladší vrstvu přejatých slov.

Ve výkladech o předhistorickém stavu českých hlásek tedy autor pokračuje v tradici Gebauerově. Z klasického díla Gebauerova vůbec čerpá v hojné míře: jednak po stránce materiálové, jednak vždy přihlíží i ke Gebauerovým výkladům, kriticky je hodnotí, váží, někdy přijímá (např. chronologie ’o > ě, s. 102 aj.), jindy dává přednost výkladu novějšímu, nezřídka i vlastnímu, jak jsme již uvedli výše (za připomínku stojí ještě autorův výklad diftongizace ý > ej a ú > ou, s. 144n. a 147n.).[4] Autor je ovšem dobře obeznámen i se studiemi Fr. Trávníčka, B. Havránka a dalších lingvistů, kteří svými pracemi zasáhli do historického hláskosloví českého. O tom svědčí jak stránka výkladová, tak i bohatá literatura uváděná za každou kapitolou. V ojedinělých případech by snad bylo vhodné rozšířit bibliografické údaje o citaci novějších prací (např. u výkladu hláskové struktury slova pán, s. 116), jindy zase blíže zdůvodnit autorovo stanovisko, rozcházející se s dosavadními názory (typ Stibečno Stbečno, řika řka, s. 126). — Všimněme si nyní zpracovaní jednotlivých částí recenzované knihy.

Vlastní autorovy výklady předchází úvod K. Horálka (s. 7—16), charakterizující češtinu a slovenštinu v rámci západoslovanské jazykové skupiny, jakož i nejdůležitější společenské podmínky jejich vývoje. Je skutečně náležitým uvedením do problematiky autorových výkladů, není však s nimi úplně zkoordinován: rozchází se s nimi v názoru na ľ epenthetické. Zatímco Komárek popírá ľ epenthetické v kořenných slabikách sloves plíti, blíti a připouští je pouze v koncovkách typu Davle (s. 32), Horálek konstatuje „v západní oblasti tzv. epenthetické l [274]pouze v začátečních slabikách slov, jako je stčes. pľváti, pľuju, bľváti, bľuju“ (s. 9), Tento názor je v rozporu s pravděpodobným výkladem V. Machka.[5] Výklady Komárkovy jsou rozvrženy do tří nestejně rozsáhlých oddílů. První z nich podává hláskoslovný vývoj češtiny do konce 13. století (s. 19—60). Druhý — o hláskosloví češtiny 14. století — obsahuje v souhlase se základní metodickou koncepcí jádro příručky a je proto i rozsahem největší (s. 61—140). Poslední pak zachycuje hláskoslovný vývoj češtiny od konce 14. století (s. 141—157). — V první části, která probírá hláskoslovný vývoj češtiny do konce 13. století, se mluví o fonologickém systému západoslovanských kmenových nářečí před rozpadem slovanské jazykové jednoty (s. 19—31), o nejstarších hláskoslovných znacích češtiny uvnitř psl. jazykového celku (s. 32—36) a konečně o českých hláskových změnách od rozpadu slovanské jazykové jednoty do konce 13. století (s. 37—60). Oddíl pojednávající o hláskosloví češtiny 14. století je rozdělen na několik částí. Velmi výstižné a didakticky účinné jsou zde úvodní poznámky (s. 61—65), kde autor hovoří o otázkách pravopisu staročeských památek a probírá různé pravopisné systémy až do diakritického pravopisu Husova. Potom se podává inventář hlásek v češtině 14. století (s. 66—109), a to tak, že nejprve autor popisuje soustavu hlásek kolem r. 1300, dále soustavně vykládá jednotlivé hlásky, jejich původ, pravopis a fonetické vlastnosti, a nakonec pojednává o změnách v soustavě hlásek během 14. století. Právě v této kapitole vystupuje nejvíce do popředí autorova snaha ukázat, jak je nutno přesně rozhraničovat jevy skutečně hláskové a pouze grafické (viz výklad o zvratné písařské analogii typu tísař m. císař na s. 92) a že v hláskoslovném vývoji nelze vidět pouze změny jednotlivostí, nýbrž změny celé povahy vztahů uvnitř hláskoslovného systému jazyka (srov. s. 99). Další kapitoly se pak zabývají stavbou staročeské slabiky (s. 110—113), hláskami v proudu řeči (s. 114—128) a morfologickými alternacemi hlásek (s. 128—140); v této kapitole poněkud překvapuje autorova formulace, že „v staré češtině lze považovat za živé tyto ablautové dvojice v kořenech slov: 1. e Ø: beru bráti …; 2. e o: vézti voziti …“ (s. 129—130), ačkoli na jiném místě je termínu živý užito v běžném významu „schopný uplatnění v nových případech“ (na s. 36 autor připouští, že metathese typu Karl > král „byla živá ještě v 9. stol.“). — Obdobnou strukturu kapitol jako stěžejní druhý díl příručky má také její poslední díl jednající o hláskoslovném vývoji češtiny od konce 14. stol. V úvodu pravopisném (s. 141 až 142) autor charakterizuje pravopis bratrský, který platil v podstatě od počátku 19. stol.; dále popisuje nejdůležitější změny v soustavě hlásek spadající do tohoto údobí (s. 142—152), změny v stavbě slabiky (s. 154—155) a změny hlásek v proudu řeči (s. 155—157). Právě proto, že tu již jde o změny z pozdějšího údobí, bylo by snad možno při jejich výkladu přihlížet i k stylistickému zařazení památky; viz např. značně důsledné rozšíření diftongizace ý > ej v soukromé korespondenci a v některých památkách bližších mluvené řeči.[6] Velký geografický rozsah změn ó > uo > ů a ie > í (s. 150—151) proti změnám dřívějšího údobí mohl být uveden v souvislost s růstem jednotící schopnosti národního jazyka v době pohusitské.[7] — Hlavní závěry všech tří oddílů jsou shrnuty v Souhrnném obraze českého hláskoslovného vývoje (s. 158—161), který společně se závěrečnými paragrafy vývojových kapitol (§§ 49 a 95) utužuje skloubenost autorových výkladů a semknutost jeho koncepce.

Vedle systémového pojetí a komposiční skloubenosti je třeba ocenit i další přednosti Komárkova Hláskosloví jako vysokoškolské příručky: je to především přístupné zpracování otázek někdy i značně nesnadných (např. problémy prozodické, s. 26—31), volba vhodných ilustrujících příkladů v míře, která nepřetěžuje vlastní výklady, snaha osvětlit problémy na různém [275]pozadí (na pozadí dialektů, s. 33—34; v širším kontextu slovanském, s. 49; i ve světle srovnání s jazyky neslovanskými, s. 42) aj.

Práce s Komárkovou příručkou je usnadněna četnými vzájemnými odkazy a pečlivě vypracovaným rejstříkem. Ve srovnání s těmito přednostmi ustupují do pozadí ojedinělá nedopatření formálního rázu, z nichž uvádíme tyto: cirkuflex m. cirkumflex (s. 28), difthongisaci ó < m. difthongisaci ó > (s. 107), nejasná grafika a v bibliografické poznámce (s. 85) apod.


[1] Historická mluvnice česká I, Miroslav Komárek, Hláskosloví. Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1958, 178 s.

[2] Potřeba systémového, komplexního pojetí při vědeckém studiu jazyků byla zdůrazňována na Československé konferenci o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků, a to zvl. v projevech akad. B. Havránka (viz sborník „K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků“, Olomouc - Praha 1957, s. 16 a 197—198).

[3] Viz F. V. Mareš, Vznik slovanského fonologického systému …, Slavia 25, 1956, s. 443—495.

[4] Srov. též M. Komárek, Staročeská diftongisace ý > ej a její poměr ke změně aj > ej, LF 5 (80), 1957, s. 264—268; LF 6 (81), 1958, s. 98—101.

[5] Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 35 a 376.

[6] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Československá vlastivěda ř. II, sv. 1, Praha 1936, s. 60.

[7] B. Havránek, Přehled vývoje českého jazyka z hlediska marxistického, NŘ 35, 1951 až 1952, s. 89; K historické dialektologii, SaS 16, 1955, s. 154.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 4, pp. 272-275

Previous Jan Chloupek: Východomoravské věty se spojkovým „co“

Next Vincent Blanár: Základné dielo z českého historického miestopisu