dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K depalatalizaci souhlásek v češtině

Miroslav Komárek

[Articles]

(pdf)

К вопросу о депалатализации согласных в чешском языке / Dépalatalisation des consonnes en tchèque

1. Otázka depalatalizací měkkých souhlásek je po pracích Trávníčkových a Havránkových vcelku dosti jasná: oba badatelé zjistili jednotlivé typy depalatalizace a stanovili jejich rozsah i relativní chronologii. V jednotlivostech však průběh depalatalizací tak jasný není; zůstala řada temných míst, což je především důsledek toho, že materiál, který máme při zkoumání českých depalatalizací k dispozici, je často velmi chudý, mezerovitý, porušený dalším vývojem a častým analogickým vyrovnáváním tvarů.

Tato naše stať navazuje na práce Trávníčkovy a Havránkovy a pokouší se jejich závěry v některých bodech doplnit a zpřesnit. Ukázalo se, že rozhojnění materiálu o některé jednotlivosti, jež dosud unikaly pozornosti, a soustavnější přihlédnutí k dokladům z památek 16. stol. (se zřetelem k depalatalizaci souhlásky l') umožňuje nahradit některé hypotetické výklady starší vysvětlením novým, které — podle našeho názoru — lépe vystihuje postup depalatalizací a jejich zákonitosti.[1]

Akad. Trávníček rozeznává ve vývoji českých souhlásek dvě depalatalizace: prvou, jež nastala v souhláskových skupinách vzniklých zánikem slabého měk[174]kého jeru (schematicky: t't > tt), a druhou, při níž ztvrdly všechny párové měkké souhlásky a jež vlastně znamená zánik souhláskové měkkostní korelace.[2] Akad. Havránek uvedl do českého historického hláskosloví ještě další dvě depalatalizace, při nichž se v slabice před tvrdou dentálou na rozdíl od depalatalizace t't > tt depalatalizovaly souhlásky před samohláskami, a to souhlásky před původním e (nikoli e z měkkého jeru) — schematicky: t'et > tet — a před ä z psl. ę — schematicky: t'ät > tät (tat).[3]

Pokud jde o chronologickou posloupnost těchto depalatalizací, je jasné toto: a) depalatalizace t'et > tet proběhla již před zánikem jerů, neboť jí nepodléhají slabiky s jerovým e; b) depalatalizace t't > tt proběhla až po zániku jerů (dříve k ní nebyly podmínky) a před změnou ä > a před tvrdými souhláskami; c) zánik měkkostní korelace (tj. Trávníčkova druhá depalatalizace) je samozřejmě nejmladší. Ne zcela jasná je chronologie depalatalizace t'ät > tat a ani její průběh není zcela zřetelný; na některé sporné otázky narazíme v dalším výkladu.[4]

 

Depalatalizace typu t'et > tet

2. Jak ukázal akad. Havránek, o depalatalizaci typu t'et > tet v postavení před tvrdou dentálou svědčí v nářečích, jež nezachovala měkkostní souhláskovou korelaci, pouze slova s neprovedenou přehláskou ä > ě před původní slabikou t'e, zejména: patero, desatero …, gen. pl. přátel < pŕát'eł a další plurálové tvary tohoto substantiva (jiný výklad nedostatku přehlásky v tvaru přátel, a to vlivem tvaru měščan,[5] nepřesvědčuje), subst. datel < d'ęt'ełъ. (Stč. tvary jako vazený, svazený jsou příliš pozdní, pocházejí z období, kdy se alternace vzniklé přehláskou ä > ě již hojně vyrovnávaly, takže z nich nelze vyvozovat žádné závěry.)

V lašských nářečích s výraznými zbytky měkkostní souhláskové korelace lze tuto depalatalizaci sledovat u slabik de, te (kosteł, prstenek, patero, šestero, mładenec × buďeťe, ťela …), i když původní stav je tam zčásti zastřen působením analogie. U jiných slabik než de, te není pro tento typ depalatalizace spolehlivých dokladů. Pro nás je důležitý hlavně stav u slabiky l'e: na neprovedení depalatalizace zde ukazuje např. moravskoslovenské l'ed, l'edovica, l'eduňa (s netvrdým l), podobně zel'ený atd. Pro slabiku ŕe jsou jen doklady s ŕ z původního rj, a ty nejsou průkazné, např. mořen.

 

Depalatalizace typu t'ät > tät (tat)

3. O depalatalizaci typu t'ät > tät, jež se ve východních nářečích češtiny projevuje dosti výrazně (srov. např. laš. sfaty × sfi̯aceny, sfi̯aćić, hovado × hovi̯aźi), akad. Havránek zjišťuje, že proběhla rovněž před tvrdými dentálami a depalatalizovaly se při ní slabiky typu t'ä kromě slabik ŕä, l'ä a snad i ńä. Bezpečné doklady neprovedené depalatalizace nachází Havránek u slabik ŕä (hřada, řád) a l'ä (koleda, lada, bladu, proklaty mají netvrdé l);[6] výjimky, jako jsou stč. slova [175]škaradý, škaredý // škařědec, šeradný, šeredný // šeřadný, nevznikly podle názoru Havránkova depalatalizací, nýbrž disimilací (š-ř > š-r).

Pokud jde o slabiku ńä, uvádí Havránek jen jediný doklad tvaru bez depalatalizace — stč. jěhňěd, jěhňědovi < psl. jagńęd-.

 

4. Toto Havránkovo zjištění je možno doplnit: Jako další doklady tohoto kolísání můžeme uvést moravskoslovenská (valašská) slova pratať, popratať, spratný, spratlivý // spřatný,[7] jež všechna mají kořen pręt-; ovšem se zřetelem k tomu, že tato slova jsou omezena na východní nářečí, není možno zcela vyloučit, že r je zde vlivem slovenským. Jiný doklad depalatalizovaného ŕä, v této souvislosti rovněž dosud neuváděný, je ustrnulý infinitiv pranúť, jejž Bartoš dokládá z Vizovska ve spojeních jako zarazíł sa a nemohł pranúť; dostaňa kŕč do nohy, nemože pranút (op. cit., 325). Tento tvar nepochybně souvisí se stsl. prędati „skákati“, vъspręnǫti „vstáti“, srch. prenuti „vzchopiti se“ atd. Je to ovšem také doklad moravskoslovenský, takže mohou být pochybnosti o jeho spolehlivosti.

Velmi důležitý je však další nářeční doklad — adverbium porád < po-rędu, hojně doložené v moravských a zejména českých nářečích, v němž r nelze vyložit ani slovenským vlivem, ani disimilací. Tento tvar podle našeho názoru nasvědčuje tomu, že depalatalizaci podléhala i slabika ŕä (< ) a že ř v tvarech jako (h)řada, řada, řád vzniklo restitucí měkkosti vlivem tvarů, v nichž depalatalizace nenastávala, např. ŕäd'ě, ŕäd'it'i apod.[8] (Restituce měkkosti je častá i u jiných souhlásek a nastávala již velmi záhy, jak ukazuje tvar suiatemu v ListLit.) Velmi poučný je zde právě rozdíl mezi vývojem adverbia porád // pořád a tvary substantiva řad(a): fakt, že si toto adverbium mohlo v nářečích zachovat depalatalizované r, je způsoben tím, že pocit sémantické a etymologické souvislosti mezi ním a slovy řad, řada atd. byl již silně oslaben, takže analogické vyrovnávání v tvarech substantiv řad, řada atd. se nemusilo nutně rozšířit i na adverbium porád.

Z toho dále vyplývá, že ani r v slovech škaradý, škaredý, šeradný, šeredný nevzniklo disimilací, nýbrž depalatalizací. Tlak tvarů bez depalatalizace rozkolísal sice hláskovou podobu těchto slov, ale nakonec převládla podoba s depalatalizovaným r. Je možno připustit, že k vítězství dublet s depalatalizací přispěla okolnost, že byly pro výslovnost výhodnější (tupý sykavkový šum byl v nich pouze v první slabice), tento moment byl však až druhotný, primární byla existence dublet s depalatalizací a bez depalatalizace.

Proti tomuto našemu výkladu zdánlivě svědčí nářeční slovo křátati „choditi pokřiveně“ (stsl. krętati); v tomto slově, které je vytrženo z etymologických souvislostí, nelze střídnici řa za vysvětlit vlivem jiných tvarů. Sloveso křátati je však zcela neprůkazné: jeho měkké ř je pravděpodobně nepůvodní a má expresívní funkci stejně jako nepůvodní ř v slovese příbuzného významu křápati „hlučně jíti“ (srov. V. Machek, EtymSl., s. v. křátati, křápati).

Je třeba zdůraznit, že depalatalizace slabiky ŕä je vlastně jediný jazykový fakt, který nám umožňuje dokázat depalatalizaci typu t'ät > tät jako proces [176]obecně český. O existenci tohoto typu depalatalizace totiž západní nářečí jinak mlčí; tak např. ztvrdnutí původních slabik t'ä, d'ä, ṕä v slovech tázati se, datel, zapala apod. bylo by možno přičíst až poslední depalatalizaci, tj. zániku měkkostní korelace souhlásek, a naopak měkkou souhlásku nebo retnici + j bychom lehce pochopili jako reflex původní měkkosti (háďata, holoubjata).

Pokud jde o slovo jěhňěd, jež má doložit nedostatek depalatalizace u slabiky ńä, domnívám se, že je musíme z našich úvah zcela vyloučit. V tomto slově jde totiž o skupinu , a ta, jak známo, již v psl. často přecházela v , jako u slov gňetu, gňus // gnus. Konečně i u tohoto slova byly možnosti analogického vyrovnávání: např. nom. pl. byl jagňäd'i, lok. sg. jagňäd'ě atd.

Je tedy nedostatek depalatalizace v typu t'ät jistý pouze u souhlásky l'. V slabice ŕä tato depalatalizace zřejmě proběhla. Toto zjištění nám umožní i nový výklad tohoto jevu.

 

5. Jaké jsou příčiny toho, že depalatalizace typu t'et > tet a t'ät > tät nepostihla slabiky l'e, l'ä? Akad. Havránek, jenž počítá se zachováním měkkosti nejen u slabik s l', nýbrž i s ŕ, ń, se domnívá, že se zde ŕ, l', ń udrželo všude „podporou staré oposice (nikoli korelace) ŕ/r, l'/l, ń/n“ (op. cit., 279). I kdyby výchozí předpoklad o zachování měkkosti také u ŕ, ń byl správný, přece by nás citovaný výklad plně nepřesvědčoval. Ať pohlížíme na dvojice ŕ - r, l' - l, ń - n v psl. jakkoli, nelze je myslím oddělovat od dvojic - p, b' - b, ḿ - m, - v, které v období, kdy se depalatalizace prováděla, v systému souhlásek jistě rovněž byly; a tu je nepochybné, že existence starého psl. (zápsl.) vztahu - p, b' - b … depalatalizaci slabik ṕä, b'ä … nikterak nebránila. Kromě toho je dosti pravděpodobné, že ń před e, ä bylo od starého ň z nj foneticky i fonologicky odlišné, takže poměr n - ň a n - ń nebyl totožný.[9] Nejzávažnějším argumentem proti výkladu akad. Havránka je však fakt, že zachování měkkosti je zcela nepochybné pouze u slabiky l'ä, takže paralelnost mezi nedepalatalizovanými slabikami ŕä, l'ä, ńä a psl. trojicí palatálních hlásek ŕ, l', ń se zcela ztrácí. Je proto třeba hledat vysvětlení jiné.

Příčina toho, že se spojení l', tj. měkké párové souhlásky, se samohláskami e, ä v postavení před tvrdou dentálou na rozdíl od ostatních párových měkkých souhlásek nedepalatalizovalo, tkví podle mého názoru nejspíše ve fonetické povaze tvrdého ł: jeho tvrdost byla poněkud odlišná od tvrdosti ostatních souhlásek, jinak řečeno, nebyla z fonetického hlediska zcela neutrální. (Není bez významu svědectví pravopisu Husova, i když je to svědectví doby o hodně pozdější: Hus označuje ł nabodeníčkem (ĺ), chápe je tedy proti netvrdému l jako hlásku příznakovou.) Tento vzájemný poměr dvojího l je v těch jazycích a nářečích, které zachovávají velární výslovnost ł (tedy nikoli např. v dnešní slovenštině). Zatímco u ostatních měkkostních párů je artikulačním základem pro tvoření příznakové, měkké souhlásky artikulace souhlásky tvrdé a k ní pak přistupuje jako přídatný prvek palatalizace, tj. posunutí artikulace směrem k palatu a intenzívnější dotyk jazyka s patrem, u dvojice ł - l' poloha jazyka při výslovnosti ł východiskem pro tvoření souhlásky l' není. Tento rozpor mezi fonologickou povahou vztahu ł - l' a jeho fonetickou realizací (jenž byl např. ve slovenštině odstraněn změnou ł > l) vedl k tomu, že se dvojice ł - l' vymkla z depalatalizačního procesu, který postihl jiné měkkostně párové souhlásky.

 

[177]6. Poznámky zasluhuje depalatalizace typu t'ät > tät v slovech tázati se, řetaz // řetěz, mosaz, jež nastala po ztvrdnutí ź (< ʓ́). Ztvrdnutí ź v těchto slovech není ovšem možno vykládat jako všeobecný hláskoslovný proces, neboť po ź, které vzniklo ze staršího ʓ́, nastávaly později stejné přehlásky jako po jiných měkkých souhláskách, např. kňěźu > knězi. Ztvrdnutí ź je omezeno na jednotlivá slova a je vždy podmíněno morfologicky: substantiva jako řetaz, mosaz přešla k tvrdému deklinačnímu vzoru; sloveso tázati sě < tęʓ́ati sę patřilo k typu mazati a bylo se svou měkkou souhláskou ź a s alternací ź - ž v tomto slovesném typu izolované — ztvrdnutím ź > z se přizpůsobilo ostatním slovesům tohoto typu, jako např. v́äzati - v́äžeš.

Nedostatek kolísání mezi tvrdou a měkkou deklinací u subst. kněz, peniez není myslím dost dobře možno vykládat tím, že slabika ńä se snad vůbec nedepalatalizovala (Havránek, op. cit., 275, 276); depalatalizace kolísání ve flexi nevyvolávala, nýbrž naopak sama byla vyvolána přechodem substantiva k tvrdé flexi, prius je změna morfologická, hlásková posterius.

 

7. Akad. Havránek klade depalatalizaci typu t'ät > tät do doby současné s depalatalizací typu t'et > tet, tj. do období před vokalizací silných jerů. Někdy se však zdá, že depalatalizace t'ät > tät předpokládala nejen předcházející depalatalizaci t'et > tet, jako např. v slově patero, nýbrž i depalatalizaci typu t't > tt, jež nastala až po zániku jerů, např. patnáct, padesát, devatenáct, památný, štramb. pamatka. (Dokladů tohoto druhu je ovšem málo a je otázka, zda je není možno vysvětlit i tak, že depalatalizace typu t'ät > tät po svém proniknutí působila jako synchronní fonologická zákonitost — nikoli tedy jako změna —, podle níž se depalatalizovaly slabiky typu t'ä i před dentálami ztvrdlými později.[10] Avšak shody mezi depalatalizací typu t'et a t'ät (v obou případech ztvrdla souhláska oddělená od následující tvrdé dentály přední samohláskou) činí přesto Havránkův předpoklad, že obě depalatalizace byly současné, značně pravděpodobným. Poněvadž depalatalizace t'et > tet nepochybně proběhla už před vokalizací jerů, plyne z toho nutnost stejně datovat i depalatalizaci t'ät > tät.

 

8. Zajímavá je konečně otázka, v jakém vztahu k depalatalizaci typu t'ät > tät je změna samohlásky ä > a před tvrdými souhláskami.[11] Je zřejmé, že depalatalizace ä > a má širší rozsah než depalatalizace t'ät > tät, neboť není omezena jen na postavení před tvrdými dentálami; např. śägu > śagu, pŕägu > pŕagu, źäbu > źabu atd. Jsou zde dvě možnosti: 1. Depalatalizace souhlásky v slabice t'ä neměla vliv na samohlásku ä (resp. ještě ą̈). Pak by depalatalizace ä > a proběhla v další fázi, a to před všemi tvrdými souhláskami kromě k. 2. Samohláska ä (resp. ą̈) ve skupině t'ä se depalatalizovala zároveň se souhláskou, např. d'äteł > dateł; další fáze by pak depalatalizaci samohlásky ä pouze dovršila, např. čäd > čad, śägu > śagu atd. — Není bohužel dost předpokladů k tomu, abychom se mohli s jistotou rozhodnout pro jednu z těchto možností.

 

Depalatalizace typu t't > tt

9. Třetí typ depalatalizace — t't > tt — je vcelku méně problematický než předcházející dva. Pokud zde ještě některé problémy jsou, jako např. rozsah depalatalizace netvrdého l, vyplývají z toho, že další analogické vyrovnávání pů[178]vodní stav depalatalizace zastřelo, takže je někdy těžké bezpečně odhadnout její původní rozsah.

Rozsah depalatalizace t't > tt je možno zjistit podle střídnic r/ř za původní ŕ (stařec - starce), podle stavu přehlásky ä > ě (jasný, časný) a konečně podle stop původní souhláskové měkkosti ve východomoravských dialektech (laš. kośec - kosca, kuńec - kunca). Rozsah depalatalizace t't > tt byl podle toho tento: depalatalizovaly se všechny měkké souhlásky párové kromě l (depalatalizaci l věnujeme zvláštní pozornost v následujícím paragrafu), z nepárových pouze ć[12] a ň, a to před všemi tvrdými konsonanty pravděpodobně kromě labiál a velár a před nepárovými ć, č, š a snad i ň.

Před labiálami, jak ukázal akad. Havránek, depalatalizace pravděpodobně nenastala[13] (srov. případy jako třpaslek, hřmot, hřmieti, řvín „otep zeleného lnu“; laš. svaďba, huďba, młaťba, ťma // ćma, prośba …).

U depalatalizace před velárami je situace poněkud méně jasná. Havránek dochází k závěru, že zde depalatalizace nenastala (op. cit., 272), avšak materiál, který máme, je možno vyložit i tak, že zde aspoň náběh k depalatalizaci byl (srov. v lašských nářečích kolísání pamatka // pami̯otka, v jiných nářečích kuřátko // kuřítko, v středoopavském nářečí tvary žertka, kostka, kuřatko, sanky, planka[14] aj.). Ovšem před k je výklad značně ztížen tím, že jde většinou o postavení před sufixem; otázky původní měkkosti před sufixy na -k- si podrobněji všimneme v následujících paragrafech v souvislosti s depalatalizací netvrdého l'.

 

10. Pokud jde o depalatalizaci netvrdého l', její obraz podávají vedle východomoravských nářečí také písemné památky, které rozlišují dvojí l, hlavně Bible kralická. Jenže tento obraz je značně neúplný a mnohdy nezřetelný. Akad. Havránek vyslovil skeptický názor, že z vývoje l vzniklého z jak v starší češtině, tak v nářečích nelze pro dosah depalatalizace vytěžit téměř nic (op. cit., 268). Tento názor je správný potud, že u l byly, jak se zdá, poměry zcela jiné než u ostatních měkkých párových souhlásek, a proto poznatky získané pro l nelze generalizovat. Domníváme se rovněž, že materiál starších památek i stav v dnešních východomoravských nářečích, pokud jde o poměr ľ - ł, sice nepomáhá osvětlit depalatalizaci t't > tt jako celek, avšak umožňuje vyslovit bezpečné závěry o depalatalizaci souhlásky l'.

Jako východiska používáme materiálu dvou Veleslavínových slovníků — Silva quadrilinguis (zkracujeme S) a Nomenclator quadrilinguis (N), jež oba vyšly r. 1598, pro srovnání přibíráme doklady z Bible kralické[15] a z dnešních nářečí.

 

A. l před velárami

V postavení před velárami je situace poněkud nezřetelná, protože jde většinou o substantiva s příponami -ek, -ka, -ko, a tu není mnohdy jasné, kdy máme [179]předpokládat původní sufix -ьk-, který měkčil, a kdy sufix -ъk-. Proto je třeba analyzovat doklady všechny, ať původní sufix měl ь nebo ъ.

Velesl.

ł: vopałka N 416, obáłka N 310, křepełka N 199, poštołka N 194, chochołka N 145, 192, žíłka N 142, manžełka S 169, mejłka S 156, váłka S 74 (pak též váłečník S 75, váłečný S 87); číłko S 182, tíłko N 141; kysełky S 2; cváłkem S 34, społku S 180; měłký N 43; dále příklady, v nichž ł tvoří pobočnou slabiku; paprsłky, paprsłkovati S 68 // paprslek N 37, jabłko S 2, N 70 // jablko, jabléčko S 333 (slovo s původním łъ); k tomu se dále řadí doklady s łe: okołek S 166, špałek S 61, 1529, N 64, vołek S 114 atd.;

l: chvílka S 155, šestinedělka S 10, 1511, cedulka N 425, hůlka N 403, tabulka N 312, žežhulka N 200.

Kral.

ł: píšťałka, manžełka, kobyłka (gen. pl. kobyłek Ex. 10);

l: válka (též válce, válek, válčiti, válečný), zahálka, košilka, chvilka.

Nářečí[16]

ł: bidełko Štramb. 31, hułka, obałka t. 27, Vesełka Frenšt. 24, skałka t. 141, dusałky t. 91, běłka, deščułka Střop. 38, gagałka „nezralé ovoce“ t. 94, hůłka Dol. 70, 73, mastíłko t. 95, pekéłko BartSl. 285;

l: Cylka, Julka, Milka, Malka Střop. 37, pol'ka BartSl. 312, vol'ky „dobrovolné jednání“ t. 487, kotúl'ka t. 158, chvil'kovy Frenšt. 102, Mal'ka t. 115, obalka Štramb. 27.

U dokladů z Velesl. je na první pohled patrné, že netvrdé l je v odvozeninách, jejichž základní slovo má rovněž netvrdé l, např. chvilka, šestinedělka. Tvrdé ł je jednak původní u slov s původním sufixem -ъk- (snad křepełka, poštołka aj.), jednak sekundární u slov, která pravděpodobně měla sufix -ьk- (váłka, obáłka, mejłka). V Kral. a v nářečích je stav podobný. Jde nám právě o vysvětlení tohoto sekundárního ł. Lze je vysvětlit depalatalizací?

Předpoklad fonetické depalatalizace l' > ł v tomto postavení je podle našeho názoru zcela nepravděpodobný; bylo by velmi podivné, že by se bylo l' tak hojně depalatalizovalo právě před k, tedy v postavení, kde jiné měkké souhlásky obvykle zůstaly (např. řka, hořký). Domníváme se, že při pronikání ł na místo l' před k se uplatnil vliv dvojí: a) vliv základního slova — např. číłko, tíłko mají ł stejně jako nezdrobnělé čeło, těło; b) vliv odvozenin s původním sufixem -ъk-, a tedy s náležitým ł — tím lze vysvětlit ł např. v subst. váłka u Velesl. nebo v nář. hułka, obałka.

 

B. l před labiálami

Před labiálami je za podle očekávání netvrdé l:

Velesl.

velmi S 14,62, bělmo S 37, velbłoud N 184, 506; l zůstává netvrdým i jako pobočná slabika; plvati S 10,54;

Kral.

střelba, bělmo, velmi, se lvem, plvati, lvice Gen. 49,9, lvíče Num. 23,24; 24,9. Odchylně je ł ve slově velbłoud Gen. 24,10; 24,44; 37,25, Ex. 9,3.

 

[180]C. l před n, ň

Před sufixy se souhláskami n, ň, před nimiž původně předcházel ь (-ný, -nost, -natý; -ně, -ní, -nice, -niti), je kromě adjektiv na -myslný stav naprosto shodný u Velesl., v Kral. i v nářečích — všude je bez výjimky netvrdé l.

Velesl.

pilný S 26, volný S 26, 158, příchylný S 158, 276, smilný S 206, 28 (v uvedených příkladech mělo netvrdé l již základní slovo, např. píle), ale též dělný S 26, N 182, celný // cło S 117, tělný N 130, smolný N 132, žilnatý N 182 atd. Stejně i násilně, dobrovolně; školní, přespolní, skalní, ortelní, zákolní; čelník (asi celník „jitrocel“) S 38, náčelník, dělník, kostelník, silnice, dílnice; smilniti, posilniti atd.

Kral.

dělník, bělný, silný, polní; posilnili se Gen. 48,3, pilně Ex. 12,42, zápalný Lev. 15,15; 22,18, Num. 23,3, dobrovolný Lev. 22,18, podpopelný Gen. 18,6, smilniti Lev. 16,7; 19,29; výjimka: uhełní (zřejmá analogie);

Nářečí

pilno Bart. I, 175, pil'no Frenšt. 128, sil'ny, sil'ňucny t. 140, kel'ňik, kel'ňa t. 107, dol'ňi, tihel'na t. 25, staroďabel'ny t. 86, Včel'niska t. 26, kol'ňa t. 17, střelny Střop. 111, pol'ňák BartSl. 312, pekel'ňik t. 285.

Jen málo odchylný obraz dávají slova, v nichž l před n, ň tvořilo pobočnou slabiku:

Velesl.

ł: Tvrdé ł se píše (vedle l netvrdého) v adjektivech na -myslný: důmysłný, smysłný, obmysłný; nesmysłný; dobromysłný, svémysłný, málomysłný // nebohomyslnost, nebohomyslný S 40, nedobromyslně S 41, nesmyslný S 63 (ale též mysł S 29, 148, 226, 274, 833, stejně jako nesmysł);

l: lnu (gen. sg.) S 636, lněný S 1045, klnouti S 519, 1881; v sufixech -dlný, -tedlný apod. je l netvrdé: potěšitedlný, mučedlník, spravedlnost — jediná nalezená výjimka: kouzedłník S 172 // kouzedlnice;

Kral.

l: lnuł, lnu (gen. sg.), lněný, klnouti; vražedlník, učedlník, řemeslník; mysl Gen. 41,8, smyslný, zumyslný, nesmyslnost; smrtedlný, zřetedlně, nesčíslně, spravedlnost;

Nářečí

l: spravedelnosť, spovjedelnica Štramb. 31, Bart. I, 62, kylnuť, prokynať (val.) Bart. I, 62, Štramb. 31,65, l'núť BartSl. 185.

Doklady adjektiv na -mysłný s tvrdým ł u Velesl. není obtížné vyložit: odvozeniny z o-kmenového substantiva, např. nesmysłný z nesmysł, měly ł analogicky podle základního slova a působily pak i na odvozeniny ze substantiva i-kmenového, např. dobromyslný (stejně substantiva [ne]smysł působila na i-kmenové substantivum mysl). Jinak je mezi Velesl., Kral. a dnešními nářečími naprostá shoda, svědčící o tom, že depalatalizace l' před n, ň nenastala.

 

D. l před sykavkami s, z

a) Před sufixy se souhláskou s, před níž byl původně měkký jer (-ský, -ství, -stvo), se stav u Velesl. a v Kral. poněkud liší od stavu v nářečích:

Velesl.

ł: anděłský S 4, anjełský S 5, manžełský S 169, 254, přátełský S 271, škołský N 306; přátełství S 113, 274, 288, posełství S 319, manžełství N 17, smiłstvo S 207; ł je též v slově sedłský S 121, 303, 314, N 50, kde tvoří pobočnou slabiku;

[181]l: apoštolský S 49, N 13, přátelský S 276, polský N 622, školský N 306; přátelství S 272, 288, 290;

je tedy před těmito sufíxy ł i l, avšak ł má mírnou převahu.

Kral.

ł: ďábełství, posełství, manžełství, anděłský, ďábełský, přátełský, nepřátełství Gen. 3, 15;

l: opilství, nedbalství, smilství, izraelský Gen, 33,20; 49,16;

Nářečí

l: Novoselscy Střop. 37, selsky Štramb. 31, pol'ský BartSl. 312, přátelsky Štramb. 27.

Proti netvrdému l v nářečí stojí tedy kolísání u Velesl. a v Kral. Domnívám se však, že ani zde není možno ł vysvětlovat depalatalizací — ukazuje na to již stav v nářečích. Tvrdé ł je možno ve všech případech (výslovně to říká již J. Gebauer, HistMluv. I, 363) vysvětlit vlivem slova základního (např. ďábełství ďábeł) nebo jeho tvaru (přátełský — gen. pl. přáteł). Potíže činí u Velesl. pouze slovo smiłstvo, kde paralelní tvary s ł neexistovaly, avšak Kral. má náležité smilství. Zdá se tedy, že ani zde depalatalizace jako fonetický proces nenastala.

 

b) Před sykavkami s, z je střídnice za dále v těchto dokladech, v nichž l tvořilo pobočnou slabiku:

Velesl.

ł: łstivý S 160, łstivě S 160, 320, łstně S 160, bezełstný, beze łsti S 269 (též łstný), nełze S 127; słza S 1367, słzí S 269, nesłzeti S 269 stejně jako łžička, łživý s náležitým ł z );

Kral.

ł: łsti (též łest), łstivý;

l: lze, nelze, slzeli, slza;

Nářečí

ł: słze Bart. I, 36 (borš.), słuze Štramb. 31, Frenšt. 142, Střop. 34;

l: ňel'za Frenšt. 115, slza Bart. I, 53.

O specifičnosti těchto případů pojednáme v § 11.

 

E. l před c

Pro před c jsou doklady:

Velesl.

tkadłci (poboč. slabika) S 91; hřbelce N 424, 428 // hřbełce S 450;

Kral.

s opilci, střelci, válce, kozelce Gen. 38,17n., Ex. 23,19;

Nářečí

kolco Střop. 31, kol'co Frenšt. 17, kolco, hřebelco, tahelco Štramb. 27, tkalcovina, tkalca t. 31, hřebel'co, hřebel'covať Frenšt. 99 // světidéłce, bidéłce Bart. I, 150.

Nářeční tvary s ł se vesměs dají vysvětlit vlivem základních slov (světidło, bidło); vliv základního slova se projevuje i u Velesl. v dokladu hřbełce.

 

F. l před č

Před tupou sykavkou č je tento stav:

Velesl.

ł: nezaháłčivý S 26, páłčivý N 161, 175, měłčina N 43, vołček N 184, kołčava N 190, kołčavový S 66;

l: filček S 92, 324 // filec;

[182]Kral.

l: válčiti;

Nářečí

ł: motovidéłča, bidéłča, světidéłča Bart. I, 150; Drygałča (dcera Drygałova);

l: udolčí, rolčí Bart. I, 150, krdelča, košúlča, kordúlča, padálča // padáłka, necúlčata; Matulča (dcera Matulova).

U adjektiva nezáhałčivý (Velesl.) je ł vlivem substantiva zaháłka (viz o tom v bodě A), stejného původu je i ł v adjektivu páłčivý (přípona -čivý vznikla dekompozicí adjektiv typu zaháłčivý), subst. vołček i měłčina mají ł za původní łъ, subst. filček, jež má l stejně jako základní slovo filec, je jakožto slovo později přejaté pro otázku depalatalizace bez významu; substantivum kołčava je etymologicky nejasné, příbuznost s dolnolužickým kolica (V. Machek, EtymSl., s. v. kolčava) nevylučuje původní . Avšak ani v tomto případě nemusí jít o fonetickou depalatalizaci — vliv jiných slov byl u tohoto etymologicky izolovaného slova dobře možný (srov. v nářečí mylnou etymologii končava).

V nářečních dokladech lze kolísání l ł před č všude vysvětlit vlivem základního slova (bidło, bidéłko, Drygał).

 

G. l před š

Velesl.

Pro před š komparativu nemáme u Velesl. doklady. Subst. volše N 78 má l, v indexu N je ł, v indexu je však takových odchylek více.

Kral.

další;

Nářečí

bilšy, smělšy Střop. 40, pomalšy Štramb. 40 (tyto nářeční komparativy jsou ovšem nepůvodní); ol'ší, ol'šičí, ol'šina, Ol'šůvka BartSl. 260.

Můžeme tedy konstatovat shodu mezi Velesl., Kral. a nářečími.

 

H. Slabikotvorné

Střídnice za staré je vždy netvrdá. Srov. tyto příklady:

Velesl.

plch, vlk, vlček, vlčice, vlhký, vlhkost, vlna, bavlna, bavlnka, vlnobití, vlha N 199 // vłha v indexu N, mlčeti, mlknouti, pomlkávati, mlčelivý, plný, zouplna, blb atd.

Kral.

umlkne, mlčeti, plný, vlhký, vlk, vlna atd.

Nářečí

vylchky, odvylhnuť, pylny, vylk, vylna Štramb. 15, vl'k, vl'na, pl'ny // pyl'ny Frenšt. 17 atd.

 

11. Rozbor výše uvedeného materiálu nás vede k těmto závěrům:

a) Tvrdé ł místo očekávaného l', l lze vždy vysvětlit morfologickou analogií: před sufixy na -k- vlivem substantiv s původními sufixy na -ъk- (stejně i před sufixem -čivý); před sufixy na -s- (-ský, -ství aj.) vlivem základního slova, které mělo tvrdé ł; stejně i před sufixem -ce, -co (přátełský - přáteł, bidéłce - bidło). Tvrdé ł v adjektivech na -mysłný u Velesl. je vlivem o-kmenových substantiv důmysł apod. (s ł se píše i mysł).

b) Náhradu původního netvrdého l' (z psl. ) tvrdým ł můžeme konstatovat u slov, v nichž l' tvořilo pobočnou slabiku před následující ostrou sykavkou: [183]l'stivý > łstivý, l'ze > łze // lze, sl'za > słza, tkadl'ci > tkadłci, též sedl'ský > > sedłský. Do této skupiny slov patří i sloveso łsknouti se < lьsk- se skupinou slov příbuzných a odvozeniny ze základu blьsk-, u nichž se ztvrdnutí projevuje i v jiných slovanských jazycích (srov. J. Gebauer, HistMluv. I, 364).

Se zřetelem k případům jako sil'ný, pol'ský, l'nu (lnouti), spravedlný, v nichž depalatalizace nenastala, zdá se nejpravděpodobnějším závěr, že v slovech łstivý, słza, nełze nejde o depalatalizaci typu t't > tt, nýbrž o zvláštní vývoj pobočné slabiky l' v postavení před ostrou sykavkou. V uskutečnění této změny jsou ovšem nářeční rozdíly, jak ukazuje frenštátské ňel'za. U slova slza byl vývoj ještě komplikován změnou l v , jež bylo v staré češtině původně pouze jediné, a to netvrdé.

c) Jestliže jsou správná zjištění prvních dvou bodů, vyplývá z toho, že netvrdé l depalatalizaci typu t't > tt pravděpodobně vůbec nepodlehlo. Příčina zachování měkkosti l' je zde jistě táž jako u depalatalizace typu t'ät > tät, totiž fonetická „příznakovost“ tvrdé souhlásky ł.

Je otázka, zda snad ve skupině l' + konsonant nenastávala aspoň depalatalizace částečná, tj. zda se l' nedepalatalizovalo v l střední, např. pol'ský > polský. Místy lze takovouto částečnou depalatalizaci vskutku zjistit, např. v nářečí hornoostravském, které zachovává l', se vyslovuje kolco s l středním (Fr. Trávníček, HistMluv., 198). Avšak nářeční výslovnost slov sil'ny, pol'sky, l'núť jasně ukazuje, že fonetickou depalatalizaci l' v l střední nelze předpokládat pro celou oblast českého jazyka.

Český vývoj má obdobu v průběhu depalatalizace v jiných slovanských jazycích, zvláště v polštině a v ruštině. J. Rozwadowski v Gram. jęz. polskiego (Kraków 1923, 122) považuje sice vývoj l' v těch postaveních, kde se jiné měkké souhlásky depalatalizovaly, za „poněkud nejasný“, přesto však nakonec soudí, především na základě dokladů jako łza „slza“, stp. słza, ale i stp. siłny (np. silny), že depalatalizace zde původně nastala. Domníváme se, že tento nejistý, hypotetický závěr bude možno změnit i pro polštinu — patrně i zde se dojde k závěru, že se souhláska l' v zásadě nedepalatalizovala, a to z týchž příčin jako v češtině. — V ruštině je zachování l' téměř pravidlem: bol'šoj, kol'co, mal'čik apod. Výjimkou jsou některá nářečí severoruská, v nichž l' v postavení před tvrdými souhláskami ztvrdlo, např. bołšoj, kołokołna, łdom (viz L. E. Kalnyn', Razvitije kategorii tverdosti i mjagkosti soglasnych v russkom jazyke. Uč. zapiski Inst. slavjanovedenija XIII, Moskva 1956, 211n.). Jak známo, jisté potíže působí výklad řady staroruských dokladů, v nichž se sice vypouští ь, ale v nichž se nepíše ani ъ, který by označoval výslovnost ł (bolšim, silno, tolko apod.). Kalnyn' se domnívá (např. proti Ljapunovu), že zde vypuštění měkkého jeru po l má fonetický význam, poněvadž jde o tytéž pozice, kde zmíněná severoruská nářečí mají ł. Z jeho formulace však zcela jasně nevyplývá, zda předpokládá výslovnost ł již pro tyto staroruské doklady. Podle našeho názoru bylo by možno i tyto případy vykládat jako částečnou depalatalizaci, o níž jsme mluvili v odst. c) tohoto paragrafu: vypuštění ь svědčí o depalatalizaci, avšak to, že se po l nepíše ъ, ukazuje, že toto l nebylo foneticky totožné např. s ł v tvaru dał. O stavu v slovenštině viz J. Stanislav, Dejiny slovenského jazyka I, 2. vyd. 1958, 561n.

12. Před zánikem měkkostní souhláskové korelace v češtině musíme tedy rozlišovat dvě různé depalatalizace: 1. t'et > tet a t'ät > tät před tvrdými dentálami (první depalatalizaci); 2. t't > tt (druhou depalatalizaci).

Velmi obtížné, ba často nemožné je zjistit, jak se výsledky těchto dvou depalatalizací projevovaly v jednotlivých případech v období, které předcházelo před zánikem měkkostní souhláskové korelace. Je jisté, že analogické vyrovnávání tvarů s depalatalizací a bez depalatalizace nastávalo, zejména u výsledků depalata[184]lizace první, velmi brzy. V ListLit. čteme, jak již bylo uvedeno, tvar suiatemu, tj. sv́atému, svi̯atému; lze předpokládat, že k vyrovnávání docházelo i v tvarech jako deru × d'eŕeš apod. Je to zcela pochopitelné, neboť brzy po depalatalizaci t'et > tet se objevily nové slabiky typu t'et, které depalatalizovány nebyly, např. śen < sьnъ, god'en < godьnъ; po změně ä > a před tvrdými souhláskami a naopak ’a > ä před souhláskami měkkými a na konci slova nastala obdobná situace u samohlásky ä — např. bylo svatý < svätý × sv́ät'ě, ale Bukov́äne < Bukov́ane // Bukov́an (s měkkou souhláskou v obou tvarech). Stav vzniklý depalatalizací t't > tt se udržoval ještě v 13. stol. a později, jak ukazují tvary jako morský ŽWittb., ciesarský Kat., avšak již ve 14. stol. pronikají tvary bez depalatalizace, tj. analogické, jako mořský // morský ŽWittb., ciesařský.

 

Zánik souhláskové měkkostní korelace

13. Zánik souhláskové měkkostní korelace se klade asi k r. 1300 (Fr. Trávníček, HistMluv., 204). Pro toto chronologické určení mluví samohláskové změny, které jsou důsledkem zániku souhláskové měkkostní korelace, a to především: přehláska ’u > i, diftongizace ó > (o > uo) a s ní spojená ztráta jotace.[17]

Diftongizace ó > (o > uo) upozorňuje na další fonetický rys souhláskové měkkostní korelace předcházejícího období, totiž na velarizaci, resp. labiovelarizaci (před zaokrouhlenými samohláskami) tvrdých konsonantů. Velarizace, resp. labiovelarizace tvrdého konsonantu sama není rysem relevantním, ale zvětšuje akustický rozdíl mezi bezpříznakovým (tvrdým) členem měkkostního páru (tj. pozadím, na němž se vnímá příznaková měkkost měkkého „partnera“) a příznakovým členem měkkým.[18] Zánik měkkostní korelace v češtině byl podle našeho názoru impulsem k přehodnocení labiovelární složky tvrdého konsonantu před o, ó a tím k diftongizaci ó > (o > uo).

Při zániku měkkostní souhláskové korelace splývají všechny měkké párové souhlásky kromě l' s příslušnými párovými souhláskami tvrdými (b', , , ḿ, d', t', ń, ź, ś > b, p, v, m, d, t, n, z, s). V dvojici ł - l' nenastává pouze depalatalizace l', nýbrž i změna ł — obě souhlásky splývají v tzv. l středním. Beze změny zůstávají palatály ť, ď, ň a vibranta ř. Pro souhláskový systém znamená zánik souhláskové měkkostní korelace ztrátu deseti měkkých fonémů (nepočítáme-li f'), tedy podstatné snížení počtu souhlásek.

Protiklad měkkosti nezanikl u všech souhláskových dvojic současně. Velmi příznačný je fakt, že se nejdéle udržel u souhlásek ł - l. Výslovnost ł kolem r. 1400 je bezpečně prokázána svědectvím Husovým a Hus také dosvědčuje mizení této výslovnosti v středočeském centru. Měkkost si snad dosti dlouho [185]zachovaly i měkké retnice, jak ukazuje pravopis některých mladších památek (z 15. stol.), označujících měkké retnice tečkou, např. KřižB. (gſa chudyṁ, gmeneṁ, ṁiloſt, naaṁi, ſoḃie). Je ovšem dobře možné, že před vokálem se v jazyce písařů těchto rukopisů vyslovovalo již pi̯, bi̯, mi̯, vi̯; vyplývá to z dokladů, v nichž se jotace pravděpodobně vyslovovala, např. ṁe, ſyeṁe Ben. Měkké retnice se však nezachovaly stejně ve všech pozicích: velmi brzy ztvrdly, jak ukazují lašská nářečí, před e. V některých dialektech zřejmě ztvrdly ve všech pozicích: dá se to předpokládat zejména u nářečí severovýchodočeských, kde v minulosti byla velmi častá ztráta jotace po retnicích (pet, bežet, mel;[19] s izolovanými doklady tohoto typu setkáváme se v celé východočeské oblasti).

Lze-li usuzovat ze stavu v lašských nářečích, je možno předpokládat, že i sykavky ztvrdly před e poměrně brzy; změkčené sykavky se totiž zachovaly před e pouze v malé okrajové části lašských nářečí (B. Havránek, Nář., 186).

Pokud jde o rozdíl ł - l, je jak z památek, které dvojí l rozlišují, tak ze svědectví jazykových teoretiků 15.—17. stol. (viz J. Gebauer, HistMluv. I, 356n.) zřejmé, že se tento rozdíl udržoval — přes Husovo zjištění o jeho zanikání — ještě dosti dlouho. Je pravděpodobné, že rozdíl ł - l přetrval na jistou dobu i v západních nářečích a ve spisovném jazyce měkkostní korelaci souhlásek, že snad až do konce 16. stol. byl zde takový stav, jaký je dnes např. v těch moravskoslovenských nářečích, jež rozlišují dvojí l a zároveň i - y (ï). Vztah ł - l ovšem přestal být korelací, přehodnotil se: poměr ł k l se mění tak, že ł se cítí v této dvojici jako hláska příznaková; dokladem toho je již kolem r. 1400 Husův pravopis, označující ł stejně jako ostatní fonémy „příznakové“ (ve vztahu k fonémům nejblíže příbuzným) tečkou ().

Fakt, že se dvojice ł - l' vymkla z měkkostní korelace souhlásek při jejím zániku, měl zase předpoklady ve fonetické realizaci protikladu ł - l': mezi ł a l' byl mnohem větší rozdíl než mezi jinými párovými souhláskami, souhláska ł nebyla v poměru k l' foneticky zcela neutrální. Příčina zvláštního vývoje dvojice ł - l' při zániku měkkostní korelace je tedy stejná jako při předcházejících depalatalizacích.

Při zániku souhlásky ł ve většině českých nářečí nebyl snad bez významu vztah souhlásek ł - l k souhláskám r - ř. Obě dvojice souhlásek stály mimo systém; vztah ł - l nebyl přitom paralelní se vztahem r - ř: vztah r - ř připomínal vztah ostrých a tupých sykavek, distinktivním příznakem ř byl tupý sykavkový šum. Slabikotvorné mohly být jen souhlásky l, ł, r, kdežto ř slabikotvorné nikdy nebylo. Zánikem ł se tyto disproporce odstranily a vztahy mezi l, r a ř se podstatně zjednodušily.

 

[186]Závěry

V této studii vycházím z Havránkova předpokladu dvou depalatalizací, jež předcházely před konečným zánikem souhláskového měkkostního vztahu: depalatalizace typu t'et > tet, t'ät > tat (před vokalizací jerů) a depalatalizace typu t't > tt (po zániku slabých jerů a před změnou ä > a před tvrdými souhláskami). Nový je můj pokus přesněji stanovit rozsah depalatalizace typu t'ät > tat a depalatalizace netvrdého l při depalatalizaci typu t't > tt i výklad zjištěných zákonitostí. Od starších prací se liším v těchto bodech:

 

1. Ukazuje se, že depalatalizace typu t'ät > tat před tvrdými dentálami nastávala i ve slabice ŕä.

 

2. Poněvadž dokladů na depalatalizaci slabiky ńä není, neboť ve slově jěhňěd jde o psl. ňę, je nedostatek depalatalizace v slabikách typu t'ä jistý pouze u slabiky l'ä. Již z toho plyne, že nedostatek depalatalizace v slabikách typu t'ä nemůže souviset se starou psl. opozicí r - ŕ, l - l', n - ň, jak se předpokládalo (viz dále bod 4).

 

3. Pokud jde o depalatalizaci netvrdého l při depalatalizaci typu t't > tt, vyplývá ze srovnání materiálu Bible kralické, slovníků Veleslavínových a dnešních nářečí, že netvrdé l této depalatalizaci vůbec nepodléhalo. Tvrdé ł v materiálu je třeba vykládat jednak morfologickou analogií, jednak jako zvláštní vývoj pobočné slabiky (słza, łstivý apod.).

 

4. Z toho, že ani při zániku souhláskového měkkostního vztahu se nemění netvrdé l v ł, plyne, že se netvrdé l v ł nedepalatalizovalo nikdy, při žádné ze tří známých depalatalizací. Příčinu toho, že netvrdé l bylo vždy mezi měkkými párovými souhláskami výjimkou, vidím ve fonetické povaze ł, v jeho fonetické „příznakovosti“. Toto zjištění znovu potvrzuje správnost poznatku, že o fonologickém vývoji nerozhodují vždycky jen faktory systémové.

 

R é s u m é

ZUR KONSONANTEN DEPALATALISATION IM TSCHECHISCHEN

In dieser Studie geht der Verfasser von Havráneks Voraussetzung zweier Depalatalisationen aus, die dem endgültigen Schwund der Weichheitskorrelation im Tschechischen vorangingen: der Depalatalisation von Typus t'et > tet, t'ät > tat vor den harten Dentalen (vor der Vokalisation der starken Halbvokale) und der Depalatalisation von Typus t't > tt (nach dem Schwund schwacher Halbvokale und vor der Änderung ä > a vor den harten Konsonanten). Die Studie versucht, den Umfang der Depalatalisation t'ät > tat und der Depalatalisation des weichen l' bei der Depalatalisation t't > tt zu präzisieren und die festgestellten Gesetzmäßigkeiten neu zu erklären. Von älteren Arbeiten (Trávníček, Havránek) weicht unsere Auffassung in folgenden Punkten ab:

1. Zu den alttschechischen Belegen, auf Grund deren die Frage der Depalatalisation der Silbe ŕä (hřada, řád × škaradý, škaredý, škařědec, šeradný, šeredný, šeřadný) gelöst wurde, müssen die mährisch-slowakischen Wörter pratať, popratať, spratný, spratlivý // spřatný, pranút und das allgemeintschechische porád hinzugefügt werden. Könnte man die Vertrauenswürdigkeit der mährisch-slowakischen Belege bezweifeln (slowakischer Ursprung?), reiht sich jedoch die Form porád ohne Zweifel den obenerwähnten Adjektiven škaradý, šeradný an und zeigt, daß auch die Silbe ŕä vor den harten Dentalen ursprünglich depalatalisiert wurde und daß die [187]Formen mit ř, z. B. hřada, řád, sekundär (nach den Formen ohne Depalatalisation, z. B. hřadě) entstanden sind.

2. Weil es keine Belege der depalatalisierten Silbe ńä gibt (im Worte jěhňěd handelt es sich um das urslawische ň), ist das Ausbleiben der Depalatalisation in den Silben von Typus t'ä nur bei der Silbe l'ä sicher. Daraus folgt, daß das Ausbleiben der Depalatalisation in den Silben von Typus t'ä nicht von der alten urslawischen Opposition r - ŕ, l - l', n - ň abhängig ist, wie man voraussetzt (siehe weiter sub 4).

3. Was die Depalatalisation des weichen l' im Typus t't > tt betrifft, ergibt es sich aus dem Material der Kralicer Bibel, Veleslavíns Wörterbücher und der heutigen Dialekte, daß das weiche l' dieser Depalatalisation überhaupt nicht unterworfen war. Das harte ł im Material muß einerseits durch morphologische Analogie (přátełský nach přáteł), andererseits als Entwicklung der Nebensilben erklärt werden (słza, łstivý).

4. Aus der Tatsache, daß auch beim Schwund der konsonantischen Weichheitskorrelation das weiche l' sich nicht in ł geändert hat, folgt, daß das weiche l' überhaupt bei keiner der bekannten drei Depalatalisationen zu ł depalatalisiert wurde. Als Ursache dieser Tatsache, daß das weiche l' unter den weichen paarigen Konsonanten immer eine Ausnahme bildete, muß der phonetische Charakter des harten ł, d. h. seine phonetische „Merkmalhaftigkeit“, betrachtet werden.


[1] Tato stať opravuje a zpřesňuje i názory, které její autor vyslovil o otázkách depalatalizace v knize Historická mluvnice česká I — Hláskosloví, Praha 1958, 45n.

[2] Fr. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, 196n.

[3] B. Havránek, K depalatalisaci v oblasti českého jazyka, LF 67, 1940, 266n.

[4] K následujícím výkladům, jež jsou východiskem našich dalších úvah, srov. především příslušná místa cit. studie Havránkovy; odtud je z velké části vzat i nářeční materiál.

[5] Fr. Trávníček, cit. HistMluv., 73.

[6] U Veleslavína (Silva Quadrilinguis, 182) čteme sice čełádka // čeled, tento doklad je však ojedinělý a nespolehlivý. V Bibli kralické je náležité čeládce Gen35,2, oslátko Gen32,15; 49,11, pacholátko Ex2,6.

[7] Srov. Št. Kott, Česko-německý slovník III, 587; Fr. Bartoš, Dialektický slovník moravský, 1906, 326, 392.

[8] Stranou necháváme výrazy hraz (východočes.), hrazda, jež V. Machek (Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. v. hřada) spojuje se základem *gręd-; není totiž vyloučena ani souvislost s kořenem *gord- (viz Holub - Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. v. hrazda).

[9] Viz autorovu stať v SaS 15, 1954, 105n.

[10] Slabiky typu t’e, které vznikly z t’ь až po depalatalizaci starých slabik s e, se však většinou ztvrdlým slabikám te nepřizpůsobily — kromě výjimek jako koteł, kde se tvrdé ł dá vysvětlit vlivem nepřímých pádů (srov. B. Havránek, op. cit., 277).

[11] Viz autorovu cit. práci Historická mluvnice česká I — Hláskosloví, 50n., 159.

[12] Předpoklad tvrdé varianty c se opírá především o adj. vzácný (bez přehlásky). Jak však upozorňuje M. Vey v recenzi mé Hist. mluvnice I (BSL 54, 1959, fasc. 2, 225), tento doklad odpadá, jestliže adj. vzácný vzniklo ze spojení v za čso.

[13] Srov. B. Havránek, op. c., 269n. Naproti tomu Fr. Trávníček (HistMluv., 199) soudí, že zde bylo kolísání; opírá se při tom o případy jako stč. instr. du. kuřatma, kde nenastala přehláska, avšak zde může být a, jak ukazuje Havránek, i analogické.

[14] Srov. A. Lamprecht, Středoopavské nářečí, Praha 1953, 31.

[15] Rozbor stavu l - ł v Bibli kralické podává Gebauer ve své Historické mluvnici jazyka českého I — Hláskosloví, 360n. U dokladů, které jsou obsaženy v jeho přehledu, neuvádím místo výskytu.

[16] Seznam zkratek: Bart.: Fr. Bartoš, Dialektologie moravská I—II, Brno 1886, 1895. — Bartl Sl.: Fr. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1906. — Dol.: Jar. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954. — Frenšt.: Fr. Horečka, Nářečí na Frenštátsku, Frenštát 1941. — Karlov.: Fr. Svěrák, Karlovické nářečí, Praha 1957. — Střop.: A. Lamprecht, Středoopavské nářečí, Praha 1953. — Štramb.: A. Kellner, Štramberské nářečí, Brno 1939.

[17] Souvislost těchto samohláskových změn se zánikem měkkostní korelace souhlásek jsem se pokusil vyložit v stati Zur Entwicklung des tschechischen Vokalsystems, Zeitschr. f. Slawistik I, 1956, Heft 4, 27n. a v HistMluv. I, 108n.

[18] O velarizaci, resp. labioveralizaci souhlásek píše O. Broch, Slavische Phonetik, Heidelberg 1911. O labiovelarizaci v běloruštině viz nejnověji v jeho studii Über einen weissrussischen Dialekt, ZfSlPh 26, 1957, 24n. O labiovelarizaci v ruštině A. V. Isačenko, Fonetika spisovnej ruštiny, Bratislava 1947, 10n. O labiovelarizaci v staré češtině píše Fr. Trávníček, Příspěvky k českému hláskosloví, Brno 1926, 101n. Za pochybený považuji názor W. Merlingena, že v současné polštině a ruštině jsou bezpříznakovými členy měkkostní korelace měkké konsonanty a příznakovými konsonanty tvrdé, a tedy že v těchto jazycích nejde o korelaci měkkostní, nýbrž „guturalizační“; srov. Ezikovedčeski izsledvanija v čest na akad. St. Mladenov, Sofia 1957, 493n.

[19] Srov. B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda 3, 142, 151. — Fr. Cuřín v recenzi mého Hláskosloví (NŘ 43, 1960, 33) vyslovil názor, že pro chronologii ztvrdnutí měkkých retnic v severovýchodočeských nářečích je důležitá změna retnic před ě, i v zubnice (např. pěna > tena, běžet > dežet). Podle Cuřínova mínění vychází tato změna ještě z retnic palatalizovaných; jak ovšem sám říká, hodnota této změny jako chronologického kritéria je snížena tím, že neznáme její stáří. Domnívám se však, že ani přihlédnutí k uvedeným změnám nenutí opustit názor o časném ztvrdnutí retnic v severovýchodočeských nářečích. Vrátím se k těmto otázkám na jiném místě a všimnu si podrobněji relativní chronologie uvedených severovýchodočeských změn i jejich vzájemného vztahu.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 3, pp. 173-187

Previous Jaroslav Moravec: K otázkám jazykových vztahů na základě bilingvismu

Next František Kopečný: Ještě o nedokonavosti futura typu „ponesu, povezu…“ a o časovém významu typu „dovede to, ujde to…“