Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ještě o nedokonavosti futura typu „ponesu, povezu…“ a o časovém významu typu „dovede to, ujde to…“

František Kopečný

[Articles]

(pdf)

Еще о несовершенном виде будущего типа »ponesu, povezu …« и о временном значении типа »dovede to, ujde to …« / Une autre remarque sur l’imperfectivité du futur du type ponesu, povezu … et la signification temporelle du type dovede to, ujde to …

O nedokonavosti českého futura typu ponesu, povezu [1] byly nedávno opět vzneseny pochybnosti A. Mazonem.[2] Mazon tvrdí, že předpona po- vy[188]mezuje, že děj trvá určitou dobu,[3] tak jako ve větě Chvíli to potrvá. Je to srovnání dost vtipné (viz pozn. 1), ale právě Nečecha spíše matoucí. Podobně rozuměl „dokonavosti“ tvaru ponesu Gebauer [„srážíme jeho trvání v ohraničenou dobovou jednotku“,[4]], který stavěl ponesu vedle rozsekám a vynosím! A přece tu nemůžeme mluvit o nějakých hranicích, daných formou, tedy předponou, o „dokonání“ ani o „omezení“ tu nejde. Ve větě „Když budeš nésti kříž svůj“, citované Mazonem v Belićově sborníku (117, viz pozn. 2), lze dobře nahradit tvar budeš nést tvarem poneseš: Když poneseš svůj kříž trpělivě … Jsou-li tu skutečné hranice, plynou z kontextu a nemají co dělat s videm: Ty to poneseš dvě hodiny (nebo od devíti do jedenácti) tak jako Ty to budeš držet dvě hodiny. Sám fakt časového rozměru by tu nebyl překážkou pro dokonavé pojetí. Není správný názor, že dokonavost vylučuje časový rozměr, srov. prospal celý den, prospí celý život —, ale jde o časový rozměr na jiné ose, než je osa našeho gramatického času. Takže je nakonec možno s jistými výhradami přijmout kritérium uváděné Šmilauerem: dokonavá slovesa nelze spojit s otázkou „jak dlouho?“[5] Nelze se tázat „Jak dlouho prospal“, nýbrž jen „Jak dlouhou dobu prospal?“, tedy „objektově“, nikoli adverbiálně.

Jasnou nedokonavost tvarů ponesu, povezu atd. jsme dosud dokazovali:

a) Jasnou synonymičností obou futur, pokud jsou možná vedle sebe (a tato možnost existuje nakonec až na půjdu u všech). Tedy např. naprosto stejným významem tvarů budu to nést dvě hodiny = ponesu to dvě hodiny.

b) Defektivností (chyběním ostatních tvarů) tohoto typu. Kdyby byl tvar ponesu opravdu dokonavý, čekali bychom (jako u všech ostatních dokonavých sloves ) také ostatní příslušné párové tvary dokonavé, především infinitiv ponést a tvar ponesl (stranou stojí občasné imperativní tvary s po-, o tom ve 12. roč. tohoto časopisu na s. 16). Takové tvary se sice občas vyskytnou, ale jen jakožto nevýrazné varianty pro výraznější poponést, poponesl. Že jsou přesto v témž významu malé míry možné (v lidovém jazyce nadto i s dokonavým prézentem ponesu = poponesu), to svědčí právě o naprosté nespojitosti s tvarem ponesu = budu nést. Tak daleko od sebe tyto tvary jsou, že se jako pravá homonyma v jazyce nematou.

c) Zcela jasná je nedokonavost tvaru půjdu, třebaže tu nemáme kritérium a). V lidové češtině je pudu zrovna tak futurem k jít, jako je budu futurem k být, [189]a to přirozeně nedokonavým futurem. Toto futurum pudu je taky naprosto jasně odděleno od pojdu „zdechnu“, respektive popojdu „poodejdu malý kousek“. Má k sobě préteritum šel, tak jako pojdu pošel a popojdu popošel. Na Moravě, kde je pojdu (vlastně v moravské podobě pondu) „zdechnu“ málo běžné, je někdy pošel nevýraznou variantou běžnějšího popošel, ba i samo já kósek pondu = výraznější já kósek popondu.

Synonymie tvarů ponesu a budu nést je naprostá, tj. týká se celého rozsahu jejich užívání. Jedině na označení přítomné nejistoty nebo pochybnosti se patrně užije tvarů typu ponesu řidčeji. Jsou sice možné typy „Slečinka jistě nepůjde nakupovat“ = jistě nejde (při pohledu na dívku s nákupní taškou; taková „podřízená“ práce se však od ní dá pro její zvrácenou výchovu sotva očekávat); nebo „Ta sotva ponese v košíku brambory“ (= sotva nese). Ale tíže je si představit taková futura v situacích, kde jde o odhad skutečnosti těžko rozeznatelné. Při pohledu na červené zabarvení oblohy v dálce je možno říci „To tam budou nejspíš hořet lesy“, ale o vzdáleném červeném poli řekneme spíše „To tam nejspíš budou kvést vlčí máky“ než „To tam nejspíš pokvetou …“. Nemožná však druhá varianta přece jen není.

Ale je možno dodat ještě jeden důkaz nedokonavosti tvarů typu ponesu, povezu atd., a to důkaz zcela průkazný. Důkaz, který na mně vynutil a tak mě samého na něj upozornil mladý, přemýšlivý jazykovědec leningradský A. V. Bondarko. Nedal se přesvědčit žádným z důkazů shora uvedených. Zejména důkaz první nebyl schopen pochopit, protože jistá synonymie se dá najít někdy i mezi futurem dokonavým a nedokonavým: posplju s dva časa = budu spať s dva časa. Přirozeně, že to není totéž, ale pocit synonymity naprosté[6] nelze vnutit příslušníku jiného jazyka; bude vždy ochoten vidět v ní raději synonymitu přibližnou, jakou zná z jazyka vlastního. Poučen článkem H. Křížkové[7] o tom, že český dokonavý prézens může stát (na rozdíl od dnešní polštiny a ruštiny, kde je dokonavý prézens už nerozlučně spjat s futurálním významem) i ve funkci historického (= vyprávěcího) prézentu, prohlásil správně, že by ho o nedokonavém futurálním charakteru tvarů typu ponesu přesvědčila jen nemožnost užít jich ve funkci historického prézentu.

A tato nemožnost je jasná. Je zcela nemožné představit si, že by se v situaci, která je vystižena větou „Včera ti stojím na rohu u mototechny a najednou ti ke mně přijde NN“, dalo přijde (popř. v nějaké podobné situaci odejde) nahradit tvarem půjde. Je možná jen náhrada nedokonavým prézentem jde: a najednou ti ke mně jde NN. Protože ve funkci vyprávěcího (historického) prézentu může být prézens obou vidů,[8] ale prézens, nikoli futurum, jakým je půjdu. Podobně v situaci „a najednou ti mi přinese (donese) listonoš telegram …“ nelze dokonavé přinese (donese) nahradit futurem ponese, nýbrž jen nedokonavým prézentem nese.

[190]Tak se stal Bondarko bezděky autorem nejprůkaznějšího[9] důkazu nemožnosti chápat české tvary typu ponesu, povezu … jako dokonavé prézenty; důkazu, který jistě přesvědčí i samého Mazona, stejně jako všechny jazykovědce ruské a polské, kteří snad vycházejíce ze svých jazyků takové pochybnosti by měli. V ruštině a v polštině je totiž dnes dokonavost slovesa spjata nerozlučně s futurálním významem jeho prézentní formy. Existují tam ovšem i příslušné další dokonavé formy časové, préterita pol. poszedł, rus. pošel, mat' povela jego za ruku atp. Že severních slovanských jazyků má jedině lužická srbština stav podobný jako čeština a slovenština.

Pravdu má patrně I. Němec,[10] že je v našich futurech typu ponesu, povezu … zachován starobylý archaismus, původní ingresívní nedokonavý význam [předpona po- tu má od původu význam odlukový[11]]. Je alespoň v každém případě nápadné množství staročeských prefigovaných futur, u kterých uvádí Trávníček ve svých Studiích o českém vidu slovesném, Praha 1923, § 124 význam nedokonavý; týkají se nejen předpony po- (ojediněle i u-), v žaltářích je velmi časté i futurum typu nevzboju sě, vzbydlíš, vzpřěbýváš, vzmodlí sě atp. A je zajímavé, že mnohá taková předponová futura z nejstarší redakce, představené Žaltářem wittenberským, jsou v pozdější redakci, v Žaltáři klementinském, nahrazena futurem opisným. Je otázka, nakolik vlivem latiny.

Tvary typu ponesu, povezu atp. a půjdu nelze tedy pokládat za dokonavá futura. Je možno jako ještě další, čtvrtý důkaz uvést okolnost, na kterou upozorňuji ve svých Základech české skladby na s. 103. Že totiž nedokonavé futurum je co do času příznakové,[12] kdežto futurální význam dokonavého prézentu nikoli. A futura ponesu, povezu … co do budoucího významu příznaková jsou — tak jako všechna ostatní (tj. opisná) nedokonavá futura.

Pravdu má ovšem Mazon v tom, že determinativa typu nesu, s futurem ponesu vedle řidšího budu nést jsou ve vidovém schématu českých sloves v samém sousedství sloves dokonavých. I tato možnost jednoduchého (i když trvacího) futura je jedním[13] z těch morfologických znaků, který „les place sinon à la frontière des deux aspects, du moins à une faible distance de celle-ci“ (cit. sborník Belićův, 117). Jsou tak blízko slovesům dokonavým, jako stojí jejich příslušná indeterminativa (nosím, vozím …) v sousedství sloves příznakově ná[191]sobených, jak to vyplývá z mého schématu ve SaS 12, 1950, 108 i ze Základů české skladby, 108.

Poznámka při korektuře: O nedokonavém předponovém futuru typu ponesu psal u nás naposled (před Dostálovým článkem ve Slavii, cit. v pozn. 1) K. Horálek v NŘ 38, 1955, 21—24 a J. Ružička v SR 24, 1959, 281—284, který hodnotí příslušné slovenské tvary stejně tak nedokonavě, jako se dnes obecně hodnotí tvary české. Obšírněji pojednám o tomto typu futura v chystané knižní práci o českém slovesném vidu. Tam budou údaje tohoto článku doplněny po stránce věcné (a uveden celý materiál), ale hlavně z hlediska srovnávacího a genetického.

Zato však tvary on to unese, on to dovede, o kterých Mazon také mluví, dokonavé jsou. A tato slovesa by byla zrovna vzornou ilustrací oné nepříznakovosti dokonavého prézentu co do budoucího významu, o které jsem se zmínil, protože se jimi vyjadřuje častěji přítomná schopnost nežli budoucí, mají tedy častěji význam přítomný, nikoli futurálně gnómický, jak se domnívá Mazon. Ale právě tato perfektiva nejsou typickými představiteli sloves dokonavých. Patří k „neaktuálním“ perfektivům, jak jsem je kdysi nazval.[14] Jejich prézens má význam typicky „aoristový“, znamená časově neomezenou schopnost nebo stav, ovšem transponovatelné do minulosti i do budoucnosti. Jenže do minulosti se tento stav nebo schopnost transponuje normální préteritální formou (dokázal to, unesl to, ušlo to, nadřel se atp.), která konec konců dělá za touto schopností nebo stavem jakoby tečku, o platnosti přítomné se nedovídáme nic — kdežto do budoucnosti lze takovou schopnost nebo stav transponovat jen pomocí lexikálních nebo jiných kontextových činitelů, forma zůstává prézentní: Snad se zítra tak moc nenadře, Zítra to sotva dokáže, Snad to později ujde atp. V této situaci se tato perfektiva významem vyrovnávají úplně s perfektivy ostatními. Avšak nelze, bohužel, vykládat jejich normální prézentní význam jako nějaké gnómické futurum. To máme také: Kdo neuposlechne, bude potrestán (cit. z Trávníčkovy Mluvnice). — Bude-li v holubníku krm, holubi se sletí. Přijde kmotr na oběd a lžíce nebude. Dotud vlk nosí, až samého ponesou … Za naše české „Přijde čas, že se zeptá zima, cos dělal v létě“ mají Charváti „Bu pitala zima, gde je bilo leto“ (vše z Čelakovského Mudrosloví). Ale to je něco jiného. Naše aoristová perfektiva mají v prézentním tvaru základní význam přítomný (někdy i aktuálně přítomný),[15] — význam futurální mohou mít jen na základě lexikální nebo kontextové transpozice. Mezi francouzským ça ira a ça va je týž poměr jako mezi českým půjde to (budoucnost) a jde to (přítomnost), ale něco zcela jiného je ujde to. To znamená 1. je to poměrně dobré, je to možno snést (nebo uznat) i 2. (v transpozici) bude to možno snést (uznat); nedovede spravit vypínač = „neumí jej spravit“, a teprve při transpozici „nebude umět jej spravit“; nedá se to spravit = „nejde to spravit“ a teprve při transpozici „nepůjde to spravit“. Je příznačné, že ruština tu užije pro mimo[192]časovou platnost prézentu nedokonavého: naskol'ko eto udajetsja raz'jasnit' — proti českému „pokud se to zjistit“.

Že tato aoristová perfektiva mají v prézentním tvaru převážně i prézentní význam (tj. nemají bez zvláštní lexikální nebo situační transpozice význam futurální), — to plyne i z ještě jednoho fakta lidové češtiny, alespoň moravské. Že se k nim totiž na označení nejistoty, pochybnosti přitvářejí někdy opisná nedokonavá futura: „Jéda, já sem ješče zapomněl na kalhoty! Ty tam (= do kufříku) budó myslím těžko vlizat!“[16] Aoristová perfektiva jinak totiž obyčejně nemají nedokonavých protějšků. Ale na svéráznost nedokonavého futura na označení přítomné nejistoty jsme už jednou v tomto článku upozornili.

Okolnost, že aoristová perfektiva nemají nedokonavých protějšků (o některých výjimkách viz v citovaném článku a v mých Základech české skladby, 106), souvisí nepochybně s jejich blízkostí ke slovesům obojvidým, na kterou jsem v témž článku i ve Skladbě (102 a 107) také upozornil. Tuto blízkost k obojvidosti je někdy třeba přímo hodnotit jako obojvidost. Vždyť např. od takového dá se to zavřít (spravit) je možno někdy utvořit i opisné futurum bude se to dát zavřít (spravit).

 

R é s u m é

UNE AUTRE REMARQUE SUR L‛IMPERFECTIVITÉ DU FUTUR DU TYPE PONESU, POVEZU … ET LA SIGNIFICATION TEMPORELLE DU TYPE DOVEDE TO, UJDE TO

Contre les objections de M. Mazon, l‛auteur démontre que les futurs déterminés du type ponesu, povezu … sont imperfectifs. Cela résulte: 1. d‛une synonymie absolue des formes ponesu et budu nést; 2. de l‛absence de l‛infinitif ponést et de la forme ponesl (à laquelle on devrait s‛attendre, si ponesu était vraiment perfectif et non pas seulement le futur de nesu; 3. surtout de l‛impossibilité d‛employer la forme ponesu dans la fonction du présent historique (c‛est précisément parce que ponesu est un futur et nullement un présent, qu‛il soit perfectif ou imperfectif). Cependant, M. Mazon a sans doute raison lorsq’il déclare que les verbes déterminés se trouvent à une faible distance des verbes perfectifs.

La signification temporelle fondamentale des perfectifs non actuels („aoristiques“) du type dovede to, ujde to, nadře se, unese to, etc. est celle du présent ou, exactement dit, atemporelle. C’est seulement dans une claire transposition à l’aide des moyens lexicaux ou du contexte que ces perfectifs peuvent avoir une nette signification du futur.


[1] Je obvyklé u determinativních a jiných sloves pohybu: půjde, pojede, povede, poveze, ponese, potáhne, požene, poletí, poběží; poroste … a sloves jim významově blízkých (např. podle poroste i pokvete, ba až i povládne) nebo synonymních (např. podle potáhne i povleče; podle pojede též pocestuje, povandruje … a řada reflexívních sloves typu ponese se, požene se, potáhne se … Hranice jsou dost neurčité. Lze např. utvořit nedokonavé futurum mlýn pomele, zatímco Mazonem uváděné chvilku to potrvá lze snad někdy opravdu chápat i dokonavě (ovšem jen výjimečně, třebaže je Příruční slovník kvalifikuje jen za dokonavé a třebaže není slovesem pohybu, nýbrž jen časové míry, tj. míry pohybu) — a je pak možno přitvořit dokonavé tvary ostatní, potrvat, potrvalo to

Je zajímavé, že nedokonavosti tohoto futura si byl vědom už Kott, uvádí je u předpony po- v dost velkém rozsahu. Dále zachycuje jeho rozsah pro dnešní jazyk Šmilauer ve Druhých hovorech o českém jazyce (Praha 1947, 152). Excerpcí z Příručního slovníku, kterou provedly před lety v mém semináři Miloslava Sadílková a Ludmila Novotná (s přibráním ještě desíti děl z moderní české beletrie), bylo zjištěno na 75 nedokonavých futur s předponou po-, s doklady např. i povisí, pozáří; navíc např. proti Příručnímu slovníku dobytek se popase (z Olbrachta: PS uvádí pod heslem popásti taky popasu, ale jeho nedokonavost je nejistá); dále z Majerové jeden průkaznější nedokonavý doklad na futurum poděje se (je zpravena o tom, co se s ní poděje), než má PS pod heslem podíti se. Z polnického nářečí uvádí Hošek „že rač potrpí bídu“ ve významu bude trpět. Všech futur na po- znám nyní na 110.

[2] Vyřizoval mi je ještě před otištěním mého článku Les fonctions de la préfixation verbale en tchèque moderne v Revue des études slaves 33, 1956 M. Vey, když už nebylo možno přímo v článku na ně reagovat (Mazon se tehdy dovolával svého článku D’une limitation du futur périphrastique du tchèque ve sborníku Belićově 1921, 116—118). A nyní je cituje A. Dostál (Slavia 28, 1959, 333) z Mazonova referátu na moskevském slavistickém kongresu L’Aspect des verbes slaves (Principes et problèmes) [Vid v slavjanskich jazykach (Principy i problemy)], Moskva 1958, s. 15 francouzského a s. 46 ruského textu.

[3] „Unissant, comme dans un cercle clos, les notions de durée et d’achèvement“ formuluje to v citovaném sborníku Belićově na s. 118 — a „comportant une durée réduite, mais limitée“ na s. 15 francouzského textu citované sjezdové přednášky.

[4] Srov. jeho Historickou mluvnici jaz. českého IV, Skladba, na s. 518 (slova „srážíme“ a „dobovou jednotku“ jsou tam proložena). Na s. 536 praví o ponesu (ale též o ponosím), že znamená „děj dokonavý (tedy budoucí) a při tom přece též trvací“. Na s. 525 staví vedle sebe ponesu (ned.) a počkám (dok.) —, ač jinak velmi jemně a správně rozlišuje „tu louku posečeme“ jako perfektivní a „dosud jste síkli vy, nyní posečeme my“ jako imperfektivní.

[5] Srov. První hovory o českém jazyce, Praha 1946, 86. Ovšem tam, kde je obsah slovesa přímo zaměřen na měření času, je možná otázka „jak dlouho?“ i u sloves dokonavých: Jak dlouho vytrvá? Jak dlouho setrval v mlčení? (srov. Příruční slovník s. v. setrvati: Setrval drahnou chvíli v mlčení). Dále u některých podobných perfektiv aoristových (viz níže), kde to nadto plyne z jejich aoristové povahy: Jak dlouho to vydrží? Je tedy přes nahodilou shodu v otázce „Jak dlouho to ponese?“ a „Jak dlouho to vydrží?“ ten závažný rozdíl, že vydrží může mít v jiné situaci i platnost mimočasovou (aoristovou: Ten člověk něco vydrží), kdežto ponesu se chová za každé situace jen jako futurum. Proto tento „otázkový“ argument nedokonavosti mezi ostatními důkazy neuvádím.

[6] Ostatně právě tato naprostá synonymita působí, že je konkurence obou tvarů, ponesu a budu nést, celkem vzácná, tj. např. zřídka se vyskytne tvar budu nést, jako zase na druhém konci hranice jsou řidší tvary povládnou, mlýn pomele … a běžnější formy opisné. Zřídka se najde rovnováha mezi oběma tvary; nahodile ji mám doloženu u potrvá a bude trvat, pofárá a bude fárat; přidal bych podle svého jazykového povědomí např. ještě pokvete a bude kvést. Dvojice naprosto synonymní, tj. ani stylově nerozlišené, jsou už proto v jazyce vzácné.

[7] K problematice praesentu historického v ruštině a v češtině, Sovět. jazykověda 5, 1955, 241—255.

[8] Historický (vyprávěcí) prézens je vždy stejného vidu, jakého by bylo příslušné préteritum ve vypravování do přítomnosti netransponovaném.

[9] Mazon by snad mohl namítnout, že ani aoristová perfektiva typu dovede to, ujde to (o nichž bude dále řeč) nestávají často ve funkci vyprávěcího prézentu. To však plyne nikoli z jejich zvláštního odstínu dokonavosti (zvláštní odstín dokonavosti reklamuje právě i pro typ ponesu), nýbrž z důvodů sémantických, protože tato slovesa vyjadřují schopnost nebo stav, a nikoli děj. A protože tu není překážky „kategoriální“, není jejich občasný výskyt ve funkci historického prézentu vyloučen (avšak je právě proto naprosto vyloučen typ ponesu): Já ti k němu přijdu, a ono se to nedá spravit. — Včera ti přijde a nedovede spravit vypínač. A já ti to včera zkouším a ono to ujde. Přijdu ti tam, nadřu se s tím jak blázen, a ono ti to ujede nejvýš tak padesátku …

[10] Srov. Slavia 28, 1959, 324.

[11] Srov. proti ukrásti s odlukovým u- archaické (nedokonavé!) nepokradeš!

[12] To plyne i z Trávníčkovy formulace (Mluvnice II, 1. vyd., § 816): „déšť ještě nezačal, když někdo praví, že bude pršet“. — Po pravdě řečeno, nelze za jistých okolností ani u nedokonavého futura vyloučit, že by děj už v době projevu neprobíhal, ale pak jde jen o konstatování, že nějaká činnost bude ještě pokračovat: „prší už hodinu a bude ještě pršet hezky dlouho, jak se zdá“. Jde přesněji o to, že nedokonavé futurum vypovídá jen o budoucím průběhu děje; vylučuje se, že by jeho (tj. budoucí) obsahové kvále platilo už nyní. A to platí i pro uvedený případ. Pokračování ještě nenastoupilo. Padá cele do budoucnosti.

[13] Druhým je náhrada determinovaného imperativu imperativem nedeterminovaným v zákaze: Tak jako máme proti napiš to v zákaze nepiš to, tak máme proti jdi tam! nechoď tam a proti nes! nenos, proti běž tam máme nechoď tam!

[15] Tento případ je ovšem, jak plyne i z článku cit. v pozn. 14, jen zcela výjimečný. V zásadě nemůže mít dokonavý prézens význam aktuální přítomnosti, jak správně rozpoznává Mazon proti Seidelovi (v. už v mém čl. v SaS 10, 155—158). Ovšem nemluvil bych dnes u časového významu prézentu normálních perfektiv o transpozici z futura do obecnosti (jak by patrně souhlasil s tímto mým dřívějším pojetím Mazon). Mimočasový význam je tu geneticky základní. Ale ovšem budoucí význam nemusí tu být — proti aoristovým perfektivům — signalizován lexikálně, je dnes, abych tak řekl, ještě víc základní. Oba odstíny, mimočasovost i futurální význam, mají společného jmenovatele v časové bezpříznakovosti prézentního tvaru.

[16] Moravské vleze to tam rovná se spisovnému vejde se to tam.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 3, pp. 187-192

Previous Miroslav Komárek: K depalatalizaci souhlásek v češtině

Next Jana Ondráčková: Poznámka k přízvučnosti „stálých příklonek“ se a si v rytmickém plánu výpovědi