Ještě o nedokonavosti futura typu „ponesu, povezu…“ a o časovém významu typu „dovede to, ujde to…“

František Kopečný

[Články]

(pdf)

Еще о несовершенном виде будущего типа »ponesu, povezu …« и о временном значении типа »dovede to, ujde to …« / Une autre remarque sur l’imperfectivité du futur du type ponesu, povezu … et la signification temporelle du type dovede to, ujde to …

O nedokonavosti českého futura typu ponesu, povezu …[1] byly nedávno opět vzneseny pochybnosti A. Mazonem.[2] Mazon tvrdí, že předpona po- vy[188]mezuje, že děj trvá určitou dobu,[3] tak jako ve větě Chvíli to potrvá. Je to srovnání dost vtipné (viz pozn. 1), ale právě Nečecha spíše matoucí. Podobně rozuměl „dokonavosti“ tvaru ponesu Gebauer [„srážíme jeho trvání v ohraničenou dobovou jednotku“,[4]], který stavěl ponesu vedle rozsekám a vynosím! A přece tu nemůžeme mluvit o nějakých hranicích, daných formou, tedy předponou, o „dokonání“ ani o „omezení“ tu nejde. Ve větě „Když budeš nésti kříž svůj“, citované Mazonem v Belićově sborníku (117, viz pozn. 2), lze dobře nahradit tvar budeš nést tvarem poneseš: Když poneseš svůj kříž trpělivě … Jsou-li tu skutečné hranice, plynou z kontextu a nemají co dělat s videm: Ty to poneseš dvě hodiny (nebo od devíti do jedenácti) tak jako Ty to budeš držet dvě hodiny. Sám fakt časového rozměru by tu nebyl překážkou pro dokonavé pojetí. Není správný názor, že dokonavost vylučuje časový rozměr, srov. prospal celý den, prospí celý život —, ale jde o časový rozměr na jiné ose, než je osa našeho gramatického času. Takže je nakonec možno s jistými výhradami přijmout kritérium uváděné Šmilauerem: dokonavá slovesa nelze spojit s otázkou „jak dlouho?“[5] Nelze se tázat „Jak dlouho prospal“, nýbrž jen „Jak dlouhou dobu prospal?“, tedy „objektově“, nikoli adverbiálně.

Jasnou nedokonavost tvarů ponesu, povezu atd. jsme dosud dokazovali:

a) Jasnou synonymičností obou futur, pokud jsou možná vedle sebe (a tato možnost existuje nakonec až na půjdu u všech). Tedy např. naprosto stejným významem tvarů budu to nést dvě hodiny = ponesu to dvě hodiny.

b) Defektivností (chyběním ostatních tvarů) tohoto typu. Kdyby byl tvar ponesu opravdu dokonavý, čekali bychom (jako u všech ostatních dokonavých sloves ) také ostatní příslušné párové tvary dokonavé, především infinitiv ponést a tvar ponesl (stranou stojí občasné imperativní tvary s po-, o tom ve 12. roč. tohoto časopisu na s. 16). Takové tvary se sice občas vyskytnou, ale jen jakožto nevýrazné varianty pro výraznější poponést, poponesl. Že jsou přesto v témž významu malé míry možné (v lidovém jazyce nadto i s dokonavým prézentem ponesu = poponesu), to svědčí právě o naprosté nespojitosti s tvarem ponesu = budu nést. Tak daleko od sebe tyto tvary jsou, že se jako pravá homonyma v jazyce nematou.

c) Zcela jasná je nedokonavost tvaru půjdu, třebaže tu nemáme kritérium a). V lidové češtině je pudu zrovna tak futurem k jít, jako je budu futurem k být, [189]a to přirozeně nedokonavým futurem. Toto futurum pudu je taky naprosto jasně odděleno od pojdu „zdechnu“, respektive popojdu „poodejdu malý kousek“. Má k sobě préteritum šel, tak jako pojdu pošel a popojdu popošel. Na Moravě, kde je pojdu (vlastně v moravské podobě pondu) „zdechnu“ málo běžné, je někdy pošel nevýraznou variantou běžnějšího popošel, ba i samo já kósek pondu = výraznější já kósek popondu.

Synonymie tvarů ponesu a budu nést je naprostá, tj. týká se celého rozsahu jejich užívání. Jedině na označení přítomné nejistoty nebo pochybnosti se patrně užije tvarů typu ponesu řidčeji. Jsou sice možné typy „Slečinka jistě nepůjde nakupovat“ = jistě nejde (při pohledu na dívku s nákupní taškou; taková „podřízená“ práce se však od ní dá pro její zvrácenou výchovu sotva očekávat); nebo „Ta sotva ponese v košíku brambory“ (= sotva nese). Ale tíže je si představit taková futura v situacích, kde jde o odhad skutečnosti těžko rozeznatelné. Při pohledu na červené zabarvení oblohy v dálce je možno říci „To tam budou nejspíš hořet lesy“, ale o vzdáleném červeném poli řekneme spíše „To tam nejspíš budou kvést vlčí máky“ než „To tam nejspíš pokvetou …“. Nemožná však druhá varianta přece jen není.

Ale je možno dodat ještě jeden důkaz nedokonavosti tvarů typu ponesu, povezu atd., a to důkaz zcela průkazný. Důkaz, který na mně vynutil a tak mě samého na něj upozornil mladý, přemýšlivý jazykovědec leningradský A. V. Bondarko. Nedal se přesvědčit žádným z důkazů shora uvedených. Zejména důkaz první nebyl schopen pochopit, protože jistá synonymie se dá najít někdy i mezi futurem dokonavým a nedokonavým: posplju s dva časa = budu spať s dva časa. Přirozeně, že to není totéž, ale pocit synonymity naprosté[6] nelze vnutit příslušníku jiného jazyka; bude vždy ochoten vidět v ní raději synonymitu přibližnou, jakou zná z jazyka vlastního. Poučen článkem H. Křížkové[7] o tom, že český dokonavý prézens může stát (na rozdíl od dnešní polštiny a ruštiny, kde je dokonavý prézens už nerozlučně spjat s futurálním významem) i ve funkci historického (= vyprávěcího) prézentu, prohlásil správně, že by ho o nedokonavém futurálním charakteru tvarů typu ponesu přesvědčila jen nemožnost užít jich ve funkci historického prézentu.

A tato nemožnost je jasná. Je zcela nemožné představit si, že by se v situaci, která je vystižena větou „Včera ti stojím na rohu u mototechny a najednou ti ke mně přijde NN“, dalo přijde (popř. v nějaké podobné situaci odejde) nahradit tvarem půjde. Je možná jen náhrada nedokonavým prézentem jde: a najednou ti ke mně jde NN. Protože ve funkci vyprávěcího (historického) prézentu může být prézens obou vidů,[8] ale prézens, nikoli futurum, jakým je půjdu. Podobně v situaci „a najednou ti mi přinese (donese) listonoš telegram …“ nelze dokonavé přinese (donese) nahradit futurem ponese, nýbrž jen nedokonavým prézentem nese.

[190]Tak se stal Bondarko bezděky autorem nejprůkaznějšího[9] důkazu nemožnosti chápat české tvary typu ponesu, povezu … jako dokonavé prézenty; důkazu, který jistě přesvědčí i samého Mazona, stejně jako všechny jazykovědce ruské a polské, kteří snad vycházejíce ze svých jazyků takové pochybnosti by měli. V ruštině a v polštině je totiž dnes dokonavost slovesa spjata nerozlučně s futurálním významem jeho prézentní formy. Existují tam ovšem i příslušné další dokonavé formy časové, préterita pol. poszedł, rus. pošel, mat' povela jego za ruku atp. Že severních slovanských jazyků má jedině lužická srbština stav podobný jako čeština a slovenština.

Pravdu má patrně I. Němec,[10] že je v našich futurech typu ponesu, povezu … zachován starobylý archaismus, původní ingresívní nedokonavý význam [předpona po- tu má od původu význam odlukový[11]]. Je alespoň v každém případě nápadné množství staročeských prefigovaných futur, u kterých uvádí Trávníček ve svých Studiích o českém vidu slovesném, Praha 1923, § 124 význam nedokonavý; týkají se nejen předpony po- (ojediněle i u-), v žaltářích je velmi časté i futurum typu nevzboju sě, vzbydlíš, vzpřěbýváš, vzmodlí sě atp. A je zajímavé, že mnohá taková předponová futura z nejstarší redakce, představené Žaltářem wittenberským, jsou v pozdější redakci, v Žaltáři klementinském, nahrazena futurem opisným. Je otázka, nakolik vlivem latiny.

Tvary typu ponesu, povezu atp. a půjdu nelze tedy pokládat za dokonavá futura. Je možno jako ještě další, čtvrtý důkaz uvést okolnost, na kterou upozorňuji ve svých Základech české skladby na s. 103. Že totiž nedokonavé futurum je co do času příznakové,[12] kdežto futurální význam dokonavého prézentu nikoli. A futura ponesu, povezu … co do budoucího významu příznaková jsou — tak jako všechna ostatní (tj. opisná) nedokonavá futura.

Pravdu má ovšem Mazon v tom, že determinativa typu nesu, s futurem ponesu vedle řidšího budu nést jsou ve vidovém schématu českých sloves v samém sousedství sloves dokonavých. I tato možnost jednoduchého (i když trvacího) futura je jedním[13] z těch morfologických znaků, který „les place sinon à la frontière des deux aspects, du moins à une faible distance de celle-ci“ (cit. sborník Belićův, 117). Jsou tak blízko slovesům dokonavým, jako stojí jejich příslušná indeterminativa (nosím, vozím …) v sousedství sloves příznakově ná[191]sobených, jak to vyplývá z mého schématu ve SaS 12, 1950, 108 i ze Základů české skladby, 108.

Poznámka při korektuře: O nedokonavém předponovém futuru typu ponesu psal u nás naposled (před Dostálovým článkem ve Slavii, cit. v pozn. 1) K. Horálek v NŘ 38, 1955, 21—24 a J. Ružička v SR 24, 1959, 281—284, který hodnotí příslušné slovenské tvary stejně tak nedokonavě, jako se dnes obecně hodnotí tvary české. Obšírněji pojednám o tomto typu futura v chystané knižní práci o českém slovesném vidu. Tam budou údaje tohoto článku doplněny po stránce věcné (a uveden celý materiál), ale hlavně z hlediska srovnávacího a genetického.

—

Zato však tvary on to unese, on to dovede, o kterých Mazon také mluví, dokonavé jsou. A tato slovesa by byla zrovna vzornou ilustrací oné nepříznakovosti dokonavého prézentu co do budoucího významu, o které jsem se zmínil, protože se jimi vyjadřuje častěji přítomná schopnost nežli budoucí, mají tedy častěji význam přítomný, nikoli futurálně gnómický, jak se domnívá Mazon. Ale právě tato perfektiva nejsou typickými představiteli sloves dokonavých. Patří k „neaktuálním“ perfektivům, jak jsem je kdysi nazval.[14] Jejich prézens má význam typicky „aoristový“, znamená časově neomezenou schopnost nebo stav, ovšem transponovatelné do minulosti i do budoucnosti. Jenže do minulosti se tento stav nebo schopnost transponuje normální préteritální formou (dokázal to, unesl to, ušlo to, nadřel se atp.), která konec konců dělá za touto schopností nebo stavem jakoby tečku, o platnosti přítomné se nedovídáme nic — kdežto do budoucnosti lze takovou schopnost nebo stav transponovat jen pomocí lexikálních nebo jiných kontextových činitelů, forma zůstává prézentní: Snad se zítra tak moc nenadře, Zítra to sotva dokáže, Snad to později ujde atp. V této situaci se tato perfektiva významem vyrovnávají úplně s perfektivy ostatními. Avšak nelze, bohužel, vykládat jejich normální prézentní význam jako nějaké gnómické futurum. To máme také: Kdo neuposlechne, bude potrestán (cit. z Trávníčkovy Mluvnice). — Bude-li v holubníku krm, holubi se sletí. — Přijde kmotr na oběd a lžíce nebude. — Dotud vlk nosí, až samého ponesou … Za naše české „Přijde čas, že se zeptá zima, cos dělal v létě“ mají Charváti „Bu pitala zima, gde je bilo leto“ (vše z Čelakovského Mudrosloví). Ale to je něco jiného. Naše aoristová perfektiva mají v prézentním tvaru základní význam přítomný (někdy i aktuálně přítomný),[15] — význam futurální mohou mít jen na základě lexikální nebo kontextové transpozice. Mezi francouzským ça ira a ça va je týž poměr jako mezi českým půjde to (budoucnost) a jde to (přítomnost), ale něco zcela jiného je ujde to. To znamená 1. je to poměrně dobré, je to možno snést (nebo uznat) i 2. (v transpozici) bude to možno snést (uznat); nedovede spravit vypínač = „neumí jej spravit“, a teprve při transpozici „nebude umět jej spravit“; nedá se to spravit = „nejde to spravit“ a teprve při transpozici „nepůjde to spravit“. Je příznačné, že ruština tu užije pro mimo[192]časovou platnost prézentu nedokonavého: naskol'ko eto udajetsja raz'jasnit' — proti českému „pokud se to dá zjistit“.

Že tato aoristová perfektiva mají v prézentním tvaru převážně i prézentní význam (tj. nemají bez zvláštní lexikální nebo situační transpozice význam futurální), — to plyne i z ještě jednoho fakta lidové češtiny, alespoň moravské. Že se k nim totiž na označení nejistoty, pochybnosti přitvářejí někdy opisná nedokonavá futura: „Jéda, já sem ješče zapomněl na kalhoty! Ty tam (= do kufříku) budó myslím těžko vlizat!“[16] Aoristová perfektiva jinak totiž obyčejně nemají nedokonavých protějšků. Ale na svéráznost nedokonavého futura na označení přítomné nejistoty jsme už jednou v tomto článku upozornili.

Okolnost, že aoristová perfektiva nemají nedokonavých protějšků (o některých výjimkách viz v citovaném článku a v mých Základech české skladby, 106), souvisí nepochybně s jejich blízkostí ke slovesům obojvidým, na kterou jsem v témž článku i ve Skladbě (102 a 107) také upozornil. Tuto blízkost k obojvidosti je někdy třeba přímo hodnotit jako obojvidost. Vždyť např. od takového dá se to zavřít (spravit) je možno někdy utvořit i opisné futurum bude se to dát zavřít (spravit).

 

R é s u m é

UNE AUTRE REMARQUE SUR L‛IMPERFECTIVITÉ DU FUTUR DU TYPE PONESU, POVEZU … ET LA SIGNIFICATION TEMPORELLE DU TYPE DOVEDE TO, UJDE TO …

Contre les objections de M. Mazon, l‛auteur démontre que les futurs déterminés du type ponesu, povezu … sont imperfectifs. Cela résulte: 1. d‛une synonymie absolue des formes ponesu et budu nést; 2. de l‛absence de l‛infinitif ponést et de la forme ponesl (à laquelle on devrait s‛attendre, si ponesu était vraiment perfectif et non pas seulement le futur de nesu; 3. surtout de l‛impossibilité d‛employer la forme ponesu dans la fonction du présent historique (c‛est précisément parce que ponesu est un futur et nullement un présent, qu‛il soit perfectif ou imperfectif). Cependant, M. Mazon a sans doute raison lorsq’il déclare que les verbes déterminés se trouvent à une faible distance des verbes perfectifs.

La signification temporelle fondamentale des perfectifs non actuels („aoristiques“) du type dovede to, ujde to, nadře se, unese to, etc. est celle du présent ou, exactement dit, atemporelle. C’est seulement dans une claire transposition à l’aide des moyens lexicaux ou du contexte que ces perfectifs peuvent avoir une nette signification du futur.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 3, s. 187-192

Předchozí Miroslav Komárek: K depalatalizaci souhlásek v češtině

Následující Jana Ondráčková: Poznámka k přízvučnosti „stálých příklonek“ se a si v rytmickém plánu výpovědi