Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Parataxe a hypotaxe z hlediska modální výstavby souvětí a z hlediska sledu vět

Karel Svoboda

[Articles]

(pdf)

Сочинение и подчинение с точки зрения модальной структуры сложного предложения и с точки зрения порядка предложений / La parataxie et l’hypotaxie au point de vue de la structure modale des phrases composées et de l’enchaînement des phrases

Cílem příspěvku je ukázat na dvě vlastnosti parataxe a hypotaxe, z nichž jedna, volnost a vázanost sledu vět, nebyla dosud doceněna, a druhé, modální výstavby souvětí, nebylo k charakteristice rozdílu mezi parataxí a hypotaxí využito vůbec.

Pozn. Dříve však krátce objasním pojetí syntaktických výkladů, na němž je příspěvek založen. Východiskem je mi větná konstrukce, snažím se však vyložit, který věcný obsah je jí vyjádřen a v jakém myšlenkovém procesu. Věcným obsahem věty rozumím předmět myšlenky, ať je to skutečnost, aktuální nebo neaktuální, nebo něco neskutečného. Od věcného obsahu je třeba odlišovat myšlenku o předmětě, tj. myšlenkový proces, v kterém mluvčí věcný obsah myslí, jednotlivé jeho složky, jejich vzájemné vztahy, vztah myšlenky ke skutečnosti (I. Poldauf to vyjadřuje tak, že mluví o myšlenkovém zpracování skutečnosti, viz SaS 21, 1960, 119n., 198n.). Myšlence o předmětu odpovídá struktura věty, souvětí; akad. B. Havránek (Český jazyk a literatura 9, 1959, s. 259) říká: „… vyjadřování samo se děje pomocí myšlení a jazykových struktur v daném jazyce již hotových.“ Týž věcný obsah je možno myslit v několikerém myšlenkovém procesu, vystihujícím některé vztahy mezi složkami skutečnosti, a vyjádřit jej několikerým způsobem. Tak např. složky skutečnosti „soused je nemocen“ a „nechodí do práce“ je možno uvést do vztahu důsledkového nebo příčinného: Soused je nemocen, a proto nechodí do práce, Soused nechodí do práce, poněvadž je nemocen. Je však též možné, že si mluvčí vnitřní vztah mezi oběma složkami dost neuvědomuje, nebo jej nechce vyjádřit; pak užije prostě souvětí slučovacího, např. Soused je nemocen a nechodí do práce. Na tomto základním vztahu mezi myšlenkou o předmětu a strukturou věty je založeno jazykové vyjádření i tehdy, jestliže mluvčí dává přednost určité struktuře proto, že mu vyhovuje z důvodů stylizačních. I tu je větná struktura výrazem určitého myšlenkového procesu, v kterém mluvčí myslí věcný obsah.

I. Aby vynikla důležitost shora uvedených dvou vlastností parataxe a hypotaxe, připomenu krátce dosavadní výklady pojmů „věta hlavní“ a „věta vedlejší“. Připomenu známou zkušenost, že znaky, jimiž se věta hlavní a vedlejší zpravidla charakterizují, nezřídka se neprojevují dost výrazně, takže podle nich nelze některé druhy souvětí přesvědčivě určit jako parataktické nebo hypotaktické, třebaže jsou mezi nimi z hledisek, kterými se chci zabývat, výrazné rozdíly syntaktické.

 

1. Právem se postupně opouští rozlišování vět hlavních a vedlejších z hlediska jejich tzv. samostatnosti.[1] Spojkové věty hlavní např. v souvětích stupňovacích, odporovacích, vylučovacích aj. nejsou z hlediska významového samostatné. Je-li jich užito bez spojení s jinou větou, chápeme je jako vyjádření neúplné, nedokončené. Při posuzování jejich samostatnosti nelze totiž nehledět ke spojovacím vý[242]razům, neboť ty jsou podstatnou složkou věty tím, že vyjadřují, v jakém významovém vztahu je věta k větě jiné, jak je míněn obsah věty, kterou uvádějí.[2]

 

2. Spolehlivé kritérium samostatnosti nemůže být založeno ani jen na tom, že se větou vedlejší rozumí věta, jež závisí na jiné jako její větný člen, větou hlavní pak věta mluvnicky nezávislá. Systém, jejž tvoří věty vedlejší, se totiž zcela neshoduje se systémem větných členů, třebaže souvětí podřadné a věta jednoduchá mají v podstatě společnou komplexní stavbu po stránce formální i sémantické. Rozdíl mezi systémem vedl. vět a systémem větných členů je především v tomto:

a) Každé vedlejší větě neodpovídá větný člen. Substituce vedlejší věty větným členem je v některých případech buď vůbec nemožná, např. Řekl, že přijde, Odstup, ať vidím (abych viděl), nebo aspoň je neobvyklá a významově není totožná, např. Až se s ním setkám, promluvím s ním // Při setkání s ním promluvím, Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, nebo je omezena jen na některé frazeologizované případy, např. Křičel, až ochraptěl // do ochraptění, ale jen Četl, až usnul. Je tedy možnost substituce vedlejší věty větným členem jako kritérium souvětné hypotaxe omezená. Ostatně ze substituce jednoho způsobu vyjádření druhým neplyne ještě totožnost syntaktického vztahu. Tak nelze soudit na syntaktickou povahu vět se spojkou neboť ze srovnání těchto dvou způsobů vyjádření: Zůstal doma, neboť bylo mnoho sněhu // Zůstal doma pro množství sněhu.

b) Podmětu ve větě jednoduché odpovídá věta podmětová v souvětí, např. Bázlivec nesmí do lesa // Kdo se bojí, nesmí do lesa. Je sice tedy mezi podmětem a přísudkem a mezi větou podmětovou a větou řídící týž vztah predikace, avšak podmět pokládáme za hlavní větný člen, větu podmětovou za větu vedlejší. Chápání podmětu jako hlavního členu je založeno na tom, že podmět je východiskem formálních závislostí ve větě, avšak věta podmětová se chápe jako věta vedlejší proto, že nevyjadřuje modálnost souvětí jako celku, nýbrž že je, jak dále ještě ukážu, buď amodální, nebo vyjadřuje modálnost jen dílčí složky souvětného obsahu.

 

3. Podstatu hlavní a vedlejší věty nelze ovšem vyložit ani z hlediska důležitosti větných obsahů, podle toho, že by se větou hlavní vyjadřoval obsah, který se mluvčímu jeví jako důležitější nebo který mluvčí chce jako důležitější podat.[3] Na doklad toho, jak toto kritérium selhává, stačí uvést školský příklad To, že nejsi upřímný, je, co se mi na tobě nelíbí.

 

II. Domnívám se, že otázku souvětné parataxe a hypotaxe je třeba řešit v tom smyslu, že spojení souřadné má stavbu lineární, tj. jeho věty tvoří jednu vrstvu, myšlenkově obsahovou i souvětnou, ale stavba souvětí podřadných je komplexní a stupňovitá, tj. tvoří ji dvě nebo více větných vrstev. Lineárnost a stupňovitost souvětné stavby jsou výrazem myšlenkově obsahových vztahů mezi větami a způsobem jejich vyjádření a projevují se zejména výrazně modální výstavbou souvětí.

Je přitom třeba rozlišovat modálnost podle záměru sdělení (záměrová modálnost) a modálnost podle způsobu sdělení (způsobovou modálnost). Modálností podle záměru sdělení rozumím modálnost oznamovací, tázací a žádací (tj. přací a rozkazovací), modálností podle způsobu sdělení mo[243]dálnost jisticí, možnostní a nutnostní. Modálnost podle záměru sdělení je nadřazena modálnosti podle způsobu sdělení, takže modálnost oznamovací může být jisticí, možnostní nebo nutnostní, rovněž tak modálnost tázací a žádací.

Komplexnost a stupňovitost podřadného souvětí se z hlediska modálnosti projevuje tak, že jeho modálnost, záměrová i způsobová, je určena vždy modálností jedné věty v souvětí, tj. modálnost jedné věty je dominující. Přitom způsobová modálnost souvětí jako celku je určena jinak než modálnost záměrová.

 

1. O způsobové modálnost souvětí (jisticí, možnostní, nutnostní) rozhoduje věta hlavní, přičemž věta vedlejší je buď amodální, např. Bránil mu, aby jezdil na kole,[4] nebo je sice modální, avšak nevtiskuje modálnost celému souvětí, např. Nepůjdu s ním, poněvadž bychom zmokli, Když přišel otec domů, byl bych mu málem vyzradil náš úmysl.

Z tohoto hlediska lze též vyložit, proč věta podmětová je větou vedlejší, třebaže není ve vztahu determinace.[5] Je tomu tak proto, že buď pouze pojmenovává, tj. je amodální, např. Kdo se bojí, nesmí do lesa, nebo vyjadřuje v určité způsobové modálnosti jen část věcného obsahu souvětí, ale nevtiskuje tuto modálnost souvětí jako celku, např. Překvapilo mě, že předseda přišel tak pozdě. Že předseda přišel tak pozdě, by bylo bez vašeho vysvětlení urážlivé.

 

2. Záměrovou modálnost (oznamovací, tázací nebo žádací) souvětí podřadného jako celku určuje buď věta hlavní nebo vedlejší.

Z toho lze podle mého soudu vyvodit bezpečné kritérium souvětné hypotaxe: ve spojení hypotaktickém jedna z vět, hlavní nebo vedlejší, rozhoduje o záměrové modálnosti spojení jako celku. Tak věta vedlejší může být součástí podřadného souvětí nejen oznamovacího, ale i tázacího a žádacího, i když sama tázací nebo žádací není nebo i když tázací nebo žádací není věta hlavní.

Převádění souvětí oznamovacího v souvětí žádací lze jako kritéria souvětné hypotaxe využít jen v omezené míře; plnému využití brání věcný význam. Např. věta časová nebo příčinná se může pojit k hlavní větě rozkazovací, nemůže však sama být rozkazovací proto, že nelze dávat rozkaz časovému nebo příčinnému určení. Na rozdíl od toho je možné na časové nebo příčinné určení se ptát.

Kromě toho vyslovení příkazu bývá dosti často vysvětlováno větou se spojkami neboť, totiž, vždyť, nejde tu však o spojení hypotaktické. Srov. Pomoz mu, neboť je v tísni, (je totiž v tísni) // Pomoz mu, poněvadž je v tísni, a ne proto, že sám přitom získáš. Naproti tomu jen ojediněle mluvčí větou se spojkou neboť vysvětluje, proč se ptá, proč klade otázku, např. Kdo dal střílet? Neboť celníci sami nebyli odpovědni (Majerová).[6]

Z uvedených důvodů nejvýznamnějším znakem souvětné hypotaxe z hlediska modální výstavby souvětí je možnost spojit obě věty v tázací souvětí, přičemž jedna z nich zůstává netázací.

a) Tázací je věta hlavní, přičemž věta vedlejší je netázací:

Jak se stalo, že přišel pozdě? Což nevidíš, že tě máme rádi? (Pujmanová). — Proč jste nepřišli, když jsem prve volal? (Tyl). — Pan Gilles mně je dlužen nějaké peníze, a na kom si je mám vzít, bude-li zabit? (Čapek).

[244]Např. v souvětí Což nevidíš, že tě máme rádi? mluvčí se neptá, zda existuje věcný obsah vyjádřený větou vedlejší, nýbrž zda osoba, k níž se obrací, tento obsah vidí, poznává, tj. zda existuje poznání tohoto obsahu. V tom smyslu je souvětí jako celek tázací a v něm je tázací věta hlavní.

Je vhodné ještě připomenout, že modální výstavba souvětí podřadného je obdobou stavby jednoduché věty: základní vrstvu v slovesných větách jednoduchých tvoří určité sloveso tím, že věcný obsah nejen pojmenovává, ale vyjadřuje i jeho modálnost, tj. jeho vztah ke skutečnosti, kdežto ostatní větné členy tvoří vedlejší vrstvu tím, že obsahy pouze pojmenovávají. Přitom se můžeme ptát buď na obsah celé věty, např. Přišel už Karel?, nebo na obsah jen některého větného členu, třebaže věta je tázací i jako celek, např. Přišel Karel před setměním nebo po setmění? Mluvčí ví, že Karel přišel, a chce vědět, kdy to bylo, tj. ptá se na obsah větného členu. Podobně např. Užívá se hélia k plnění vzducholodí pro jeho malou váhu či ještě z nějaké jiné příčiny?[7]

b) Souvětí tázací s tázací větou vedlejší a netázací větou hlavní:

Vyjděme např. od oznamovacího souvětí Protože je vodík snadno zápalný, používá se místo něho k plnění vzducholodí nehořlavého hélia. Souvětí může být změněno na tázací tak, že se zeptáme na příčinu, tj. na obsah věty vedlejší: Používá se k plnění vzducholodí hélia proto, že je vodík snadno zápalný?[8] Mluvčí ví, že se k plnění vzducholodí užívá hélia, a chce vědět, zda příčinou toho je hořlavost vodíku, tj. ptá se na obsah věty vedlejší, nikoli na obsah věty hlavní. V tom smyslu je souvětí jako celek tázací a v něm je tázací věta vedlejší. Podobně: Přišel jsi domů, než se setmělo, nebo až později? Přišel jsi, abys nám pomohl nebo aby ses na nás jen díval?

Podstatně jiná je z hlediska tázací modálnosti výstavba souvětí souřadného:

1. Souvětí souřadné tázací se skládá z vět, z nichž každá je přímou otázkou: Nu, co myslíte, jestlipak se shodneme? (Tyl). — Jste to vy, řekl jste to vy? (Šrámek). — Půjdeš tam ty osobně, či tam zatelefonuje váš ředitel?

2. Souvětí souřadné skládající se z vět, z nichž jedna je oznamovací, popř. rozkazovací, druhá tázací, netvoří jednotný modální celek. Žádná z vět nedává souvětí jednotnou modálnost, nýbrž věta jedné modálnosti prostě následuje za větou modálnosti druhé, souvětí je modálně smíšené. To je důsledek i projev lineární, jednovrstevné stavby souvětí souřadných. Např.:

On se pro tebe nehodí, je takový nemotora, přihlouplý, — jaké to uděláš štěstí? (Nováková). — No, to jsou nápady, kmotra, kde se ta pýcha ve vás bere? (Nováková). — … řekněte upřímně, neudělal jste to tedy opravdu kvůli nám? (Langer).

V obou případech tvoří věty celky zpravidla velmi autonomní po stránce významové i zvukové, takže se souvětí zpravidla může rozdělit ve věty dvě.

Zdánlivě selhává kritérium transformovatelnosti souvětí oznamovacích v souvětí tázací v případech jako Proč je velitel dobrosrdečný člověk, ale nevěří nikomu? Avšak v tomto odporovacím souvětí lze obě věty pochopit jako tázací, tj. ve významu Proč je velitel dobrosrdečný člověk a proč přitom nevěří nikomu? Ptáme se na příčinu velitelovy dobrosrdečnosti i na příčinu jeho nedůvěřivosti. Jde tu tedy o typ 1. Jestliže by jako otázka byla míněna pouze věta první a obsah věty druhé jako okolnostní určení, obsahovalo by adekvátní vyjádření větu přípustkovou, např. [245]Proč je velitel dobrosrdečný člověk, třebaže nikomu nevěří? Srov. s tím typ 2: Lze si vymýšlet všechno možné, ale oč opřeš své výmysly, aby se podobaly alespoň trochu pravdě? (Weiss).

 

III. Než přejdu k praktické aplikaci uvedeného kritéria a povšimnu si zejména případů přechodných a případů, jejichž syntaktická povaha nebývá určována jednotně, i tzv. nevlastních (nepravých) vět vedlejších, budu se dříve zabývat další vlastností, kterou se liší spojková souvětí parataktická od většiny souvětí hypotaktických, totiž vlastností, která rovněž souvisí s celkovou stavbou souvětí souřadných a podřadných.

Lineární stavba spojkových souvětí souřadných se projevuje — až na souvětí slučovací — stálým pořádkem vět, tj. souřadicí spojky spojují věty jednosměrně. Na rozdíl od toho většina vedlejších vět může buď před řídící větou předcházet nebo po ní následovat nebo být do ní vložena. Na to někteří jazykovědci správně již upozorňovali, nevyužili však toho důsledně v interpretaci jednotlivých případů, ani nevyložili, jak tato volnost sledu vět souvisí s celkovou stavbou podřadného souvětí a co jí v některých případech brání.

Tak Vl. Šmilauer[9] vykládá, že „místo vedlejší věty je volnější než místo věty hlavní“, ale věty se spojkou ledaže určuje jako vedlejší, třebaže jsou vázány na postpozici. J. Bauer[10] pokládá to, že věta s neboť nemůže „stát v souvětí na začátku“, za zbytek její parataktické povahy, v možné antepozici vět s aniž spatřuje právem svědectví o její hypotaktické povaze v případech jako Aniž chci koho poučovat, připomínám, že to není správné (Vývoj, 40), ale např. při interpretaci vět se sotva (ib., 222, 226) toto hledisko neuplatňuje a věty s ledaže určuje jako vedlejší (338), třebaže v antepozici stát nemohou. J. Nosek[11] uvádí, že příčinné anglické spojky because, since, as mají „a fair amount of freedom in distribution“, avšak věty s for pokládá rovněž za vedlejší, třebaže stojí vždy na druhém místě. — Souhrnně vázanost a volnost sledu vět určil jako kritérium větné parataxe a hypotaxe K. Hausenblas (v. čl. cit. v pozn. 1, s. 135) takto: „Mezi spojkovými větami jsou vedlejší ty, které mohou stát jak před větou, k níž se vztahují, tak i za ní. Naproti tomu spojkové věty hlavní mají postavení vázané.“

Na nedocenění sledu vět při určování parataxe a hypotaxe působilo patrně to, že některé druhy vět výrazně hypotaktické nemohou být anteponovány. Tak na postpozici jsou vázány věty přívlastkové, věty účinkové, věty prostředkové s tak, že, věty s než aby, věty přirovnávací s než, věty časové s vyjadřující druhý článek dějového řetězu.

Vázanost polohy vět přívlastkových na postpozici je dána patrně tím, že se na rozdíl od ostatních vedlejších vět věty přívlastkové spojují se substantivem (zájmenem) a že se — na rozdíl od adjektivních přívlastků, které vyjadřují svůj vztah ke jménu shodou v pádě, rodě a čísle — vztah přívlastkových vět ke jménu vyjadřuje právě jen jejich postpozitivní polohou a pouze ve větách vztažných uvedených adjektivními zájmeny ještě shodou vztažných zájmen se jménem v rodě a čísle, ne však v pádě.

Proč bývají v antepozici velmi zřídka věty účinkové? Působí tu patrně významový vztah mezi obsahy věty řídící a věty účinkové (účinek následuje za příčinou), avšak to není činitel rozhodující: účinek vyjádřený větným členem bývá anteponován dosti často.

Srov. např. Ve své horlivosti byl tentokrát k nepoznání // K nepoznání byl tentokrát ve své horlivosti, ale zpravidla jen Byl tak horlivý, že jej nebylo možno [246]poznat. Hluk dětí byl k nevydržení // K nevydržení byl hluk dětí, ale zpravidla jen Děti hlučely tak, že to nebylo možno vydržet. V některých případech bývá větný člen vyjadřující účinkem míru dokonce jen v antepozici, např. Byl nepochopitelně lehkomyslný, ale věta účinková v postpozici, např. Byl tak lehkomyslný, že jsme to nemohli pochopit.

Podobně nelze anteponovat větu způsobovou a prostředkovou s tak, že; např. Seděl k ní tak, že jí viděl na tvář i do očí (Holeček). Nemožnost antepozice ani tu není dána významem věty závislé. O tom svědčí ty případy, v nichž lze výraz tak, že nahradit výrazem tím, že, přičemž v prvním případě antepozice věty není možná, v druhém případě však možná je, např. jen: Stroj se uvede do pohybu tak, že se zmáčkne tlačítko, ale: Stroj se uvede do pohybu tím, že se zmáčkne tlačítko i Tím, že se zmáčkne tlačítko, uvede se stroj do pohybu.

Je patrno, že nemožnost anteponovat věty účinkové a věty způsobové a prostředkové souvisí s výrazy tak, tolik, takový apod. Tyto výrazy nemohou být odděleny ani od finitního slovesa nebo jiného členu věty řídící, jehož způsob nebo míru naznačují, ani od věty následující, která blíže určuje jejich způsob nebo míru.

Věta účinková bývá anteponována jen velmi zřídka, při silném emocionálním důrazu, např. Sousedky často zůstávaly stát za okénky, dívaly se a poslouchaly, jak Diviška k dětem řeční, — až prý mráz je obcházel, jak je výřečná, jak jim umí domluviti! (Nováková). Místo lze tu říci že, místo jak je možné příslovce tak. Vyjádřit účinek, tj. význam značně specifikovaný, anteponovanou větou se spojkou že bez výrazů tak, takový, tolik ve větě řídící nelze pro významovou a syntaktickou mnohoznačnost a tím i neurčitost spojky že, popř. . Srov. např.: Jsou na pohled žebráčkové, ale čiperové, že se jim jiní hned nevyrovnají (Rais).

Podobně je tomu u přirovnávacích vět s než a než aby a vět s příliš, než aby, např.:

Pracoval rychleji, než jsem očekával. Problém byl složitější, než abych se mohl pokusit o odpověď hned. Měl v té době příliš mnoho starostí, než aby se mohl vmýšlet do minulosti (Kožík).

Na rozdíl od vět s příliš, než aby (v. můj čl. cit. v pozn. 8, s. 94n.) věty s příliš, aby anteponovány být mohou, např. Okna jsou příliš malá, aby jimi bylo možno prolézt (Olbracht) // Aby bylo možno okny prolézt, na to jsou příliš malá. Možnost antepozice a výraz na to ukazují jednak, že tu mezi větami není vztah účinkový, jak se tradičně vykládá, nýbrž zřetelový jako v případě Nebyl dost silný a smělý, aby se mohl měřit s těmi druhými (Čapek), jednak že nemožnost antepozice v typu příliš, než aby souvisí s přítomností výrazu než. Výraz než — podobně jako v předchozích případech příslovce tak aj. — připojuje tu větu těsně k větě řídící, takže nemůže být anteponována. Jestliže se věta s než aby spojuje s komparativy raději, spíše, je antepozice možná, např. Než abych tolik platil, raději (spíše) se přestěhuji.

Z téže příčiny, jako v případech právě uvedených, nelze anteponovat věty s než aby podmětové (Nezbývá, než abychom odešli), věty předmětové (Nedovedl, než aby ponižoval), přístavkové (Nebylo nic snazšího, než abych ti to vyhledal).

Na závěr této kapitoly je možno říci, že (1) některé věty vedlejší, zejména přívlastkové, věty účinkové a prostředkové s tak, že a některé věty s než a než aby, až nemohou být anteponovány, nýbrž spojují se s větou řídící lineárně, jednosměrně; (2) že možnost antepozice věty je znakem její hypotaktické povahy, že však to není znak závazný: možnost antepozice spojkové věty je sice [247]svědectvím hypotaktické povahy věty, avšak z nemožnosti antepozice parataktická povaha věty nevyplývá. Na rozdíl od toho transformovatelnost souvětí oznamovacího v tázací tak, že jedna z vět zůstane oznamovací, má jako kritérium parataxe a hypotaxe platnost obecnou.

 

IV. Přistupuji nyní k aplikaci obou hledisek při určování přechodných nebo nejasných případů souvětné povahy věty.

1. Věty se spojkou aniž jsou v současném jazyce zpravidla vedlejší, souřadicí aniž se označuje obyčejně jako zastaralé.[12] Setkáváme se však i v současném literárním jazyce s případy, v nichž se nepociťuje archaický ráz souřadicího aniž, nýbrž vyjádření se jím stává poněkud patetickým, např. Neuslyším již Dvořákovy tance, Mozartovu líbeznost, aniž si sama kdy zazpívám (Majerová, Cesta blesku, 1952, 40). Je patrno, že v tomto případě nelze větu se spojkou aniž anteponovat, ani ji nelze učinit součástí tázacího souvětí.

Srov. na rozdíl od toho např.: Protoplast mnohojaderných buněk se však může dělit vytvořením přehrádky, aniž dojde k dělení jednotlivých jader (Černohorský). Tu věta s aniž je vedlejší, lze ji anteponovat i může být součástí podřadného souvětí tázacího: Aniž dojde k dělení jednotlivých jader, může se však protoplast mnohojaderných buněk dělit vytvořením přehrádky. Může se protoplast mnohojaderných buněk dělit vytvořením přehrádky, aniž dojde k dělení jednotlivých jader?

Některé případy užití věty s aniž jsou přechodné mezi oběma typy. To platí — domnívám se — o příkladu Šmilauerově (NS, 329): Obě básně otevřely básníkovi cestu na prkna divadelní, aniž se o to sám přičinil (Vrchlický). Větu s aniž lze tu sice chápat jako souřadnou, hlavní, jako to činí Šmilauer, spíše ji však dnes chápeme jako vedlejší. Na její hypotaktickou povahu ukazuje možnost antepozice i možnost převést oznamovací souvětí na podřadné souvětí tázací.

 

2. Rovněž věty se spojkou jsou v současném jazyce většinou vedlejší, řidčeji hlavní. Na jejich přechodnost od parataxe k hypotaxi ukázal Vl. Šmilauer (NS, 371).

a) V souvětích souřadných s se vyjadřuje plynulé přecházení jednoho děje v děj druhý, přičemž někdy se vytýká, že děj věty uvedené spojkou „nastává později, než bylo očekáváno“ (SSJČ I, 66). Z významu přecházení jednoho děje v druhý tu vyplývá lineárnost souřadného souvětí (není možný přesun v pořadí vět, ani nelze souvětí převést beze změny smyslu na tázací souvětí podřadné), např. Brala se pomalu po pěšině, až se z lesa mezi pole dostala (Nováková). — Odbočil a zamířil po mezích k rybníku, až narazil na pěšinu, kterou již znal (K. J. Beneš).

Souřadnému souvětí se spojkou je po stránce významové nejblíže takové souvětí podřadné, v němž věta se spojkou odpovídá na otázku, jak dlouho trval věcný obsah věty předchozí, např. Dělníci se pustili do sebe a dokázali se hádat, až měli všichni shodný názor (Sedláček). Věta s zde vyjadřuje sice rovněž obsah, v nějž přechází obsah věty předchozí, avšak proto, aby tím bylo vymezeno trvání věcného obsahu věty předchozí; nejde tedy o lineární přiřazení obsahu věty s až, nýbrž o časovou determinaci. Z této funkce se v daném případě vyvinula hypotaktická povaha věty se spojkou . To, že dějový obsah jedné věty přechází [248]v obsah věty s až, projevuje se sice tak, že se věta s anteponuje jen velmi zřídka, a to v projevech silně důrazových, např. Až ji úplně přesvědčila, tak dlouho jí domlouvala, avšak souvětí oznamovací je tu možno převést na podř. souvětí tázací (Kde se dělníci dokázali hádat tak dlouho, až měli všichni shodný názor?).

Mezi parataktickou větou s a hypotaktickou větou s tohoto typu je ovšem přechod plynulý. To se projevuje tak, že v některých případech je možno větu s chápat jako hlavní i jako vedlejší, např. Plaval tedy dále, až přišel k moři, kde množství vlaštoviček lítalo (Němcová). Obsah věty až přišel k moři se chápe zpravidla jako dějová složka, do níž přechází děj věty předchozí (pak jde o větu hlavní), avšak je možné jej pojmout současně i jako určení, jak dlouho trval děj první věty (pak jde o větu vedlejší). V druhém případě lze se ptát např. Proč plaval dále (tj. tak dlouho), až přišel k moři? Obrácení sledu vět není obvyklé z důvodů shora uvedených, avšak pozornosti si zaslouží, že užijeme-li v stejném smyslu místo spojky než; tj. spojky, která nevyjadřuje přecházení jednoho děje v druhý, je možno pořadí vět obrátit. Srov. Plaval tedy dále, než se dostal k moři // Než se dostal k moři, plaval tedy dále.

b) Druhý typ vedlejších vět časových s se od typu právě uvedeného liší tím, že uvozuje nikoli druhý, nýbrž první článek dějového řetězu, např. Až bude volněji, ihned začne Šimon shánět byt (Sedláček). — Jednou si budeš rvát vlasy, až si na ten motor vzpomeneš (Řezáč). Tu je hypotaktická povaha věty s velmi výrazná. S tím souvisí možnost jejího využití v podřadném souvětí tázacím (Začne Šimon shánět byt, až bude volněji?) i volnost jejího místa v souvětí.

 

3. Dvojznačná je též syntaktická funkce výrazu . Uvádí jednak jako částice hlavní větu přací, např. Ať na něj počkáš!, jednak se jí užívá v případech jako Říkal mu, ať na něj počká. Pospěš si, ať tě otec nehledá. Ať ho nutí sebevíc, zůstane doma.

Vl. Šmilauer (NS, 132, 321, 328) pokládá v druhých případech věty s za vedlejší, Fr. Trávníček (MSČ, § 454, 3, 7; 457, 3) však za mluvnicky hlavní, myšlenkově vedlejší. Rovněž Fr. Kopečný (ZČS, 234) je určuje jako věty hlavní, dodává však, že jsou na přechodu k větám vedlejším jako věty s neboť (též s. 283n.), jinde (290) označuje za spojku téměř hypotaktickou, o větách připouštěcích však soudí, že v nich převažuje pojetí parataktické (236).[13] Česká mluvnice B. Havránka a Al. Jedličky (1960, 336n.) uvádí přípustkové věty s jako vedlejší. J. Bauer (Vývoj, 166n., 297n.) věty s ve vztahu předmětovém a účelovém chápe jako souřadné; ve výkladu obsahových žádacích vět s (168, pozn. 7) se však zmiňuje o přehodnocování v podřadicí spojku, o větách účelových s (297n.) vykládá, že po stránce formální mají blíže k parataxi, že tu jde „z dnešního hlediska o asyndetické připojení věty imperativní, protože s indikativem prézenta tvoří opsaný imperativ“. SSJČ určuje jako spojku podřadicí.

a) Syntaktická povaha vět typu Říkal mu, ať na něj počká a Pospěš si, ať tě otec nehledá je vskutku přechodná. Na hypotaxi ukazuje např. to, že v prvním typu věta s nemá samostatnost věty přací, nýbrž (1) intonačně se neliší od vedl. věty s aby (aby na něj počkal), (2) liší se od přímé řeči v mluv. osobě.

Domnívám se však, že se ve využívání mluvnických osob věta s v typu Říkal mu, ať na něj počká neshoduje s nepřímou řečí uvedenou výrazem aby. Méně časté jsou obsahové věty s v 1. nebo zejména 2. osobě, např. Říkal mi, ať na něj počkám. Říkal ti, ať na něj počkáš. Dává se tu přednost větě s aby: Říkal mi, abych na něj počkal. Říkal ti, abys na něj počkal. Ještě méně obvyklé by bylo užití 1. a 2. osoby v souvětích podřadných tázacích: Říkal mi opravdu, ať na něj počkám? Říkal ti, ať na něj počkáš? Říkal nám, ať na něj počkáme? Říkal vám, ať na [249]něj počkáte? Srov. s tím: Říkal mi opravdu, abych na něj počkal? Říkal ti, abys na něj počkal? Říkal nám, abychom na něj počkali? Říkal vám, abyste na něj počkali? V souvětí podřadném tázacím jsou nejčastější věty s v 3. osobě: Říkal mu, ať na něj počká?

O tom, že obsahová věta s nepřešla zcela k větám vedlejším, svědčí i to, že se při obráceném pořádku vět („Ať na něj počká,“ říkal Ať na něj počká, říkal) věta s chápe jako přímá, popř. nevlastní přímá řeč.[14]

b) Podobně je tomu s účelovou větou s ať, např. Pospěš si, ať tě otec nehledá. Jestliže obrátíme sled vět, chápe se věta s jako hlavní věta přací: Ať tě otec nehledá, pospěš si. Jde tu o bezespoječné souvětí souřadné. Ostatně ani účelová věta s aby nepředchází před větou rozkazovací; jak upozorňuje M. Dokulil, i souvětí Aby tě otec nehledal, pospěš si je souřadné. Avšak zatímco se účelová věta s pojí jen k větě rozkazovací, může věta účelová s aby tvořit s větou řídící také souvětí oznamovací a tázací, např. Pospíšil si, aby ho otec nehledal. Pospíšil si, aby ho otec nehledal, nebo šel i potom pomalu? Pospíšil si, aby ho otec nehledal nebo proto, aby mohl ještě s tebou mluvit?

c) Co se týče typu Ať ho nutí sebevíc, zůstane doma, je jednoznačně hypotaktický. Svědčí o tom jak volnost polohy věty s ať, tak její využití v podřadných souvětích tázacích, např. Proč zůstane doma, ať ho nutí sebevíc?

 

4. Nejednotně se chápe souvětná povaha vět se spojovacím výrazem sotva.

Fr. Trávníček (MSČ, § 467, 5b) je určuje jako hlavní, B. Havránek a Al. Jedlička uvádějí v České mluvnici (332) sotva spolu se sotvaže jako spojku vedlejších vět časových, Vl. Šmilauer (NS, 278 a 276) vykládá časové věty se sotva jednak jako hlavní, např. Sotva dopadla poslední hrouda na pohřbeného, a ony již o posledním pořízení, jak s peřinami (Pujmanová), jednak jako vedlejší, např. Sotva se odpoledne vrátil Karlík ze školy, zahvízdal u okna (Benešová). Fr. Kopečný (ZČS, 239, 284) určuje věty se sotva za hlavní, avšak tvořící přechod k pojetí hypotaktickému.

Skutečnost, že v případech, kdy věta druhá není připojena spojkou a, je možno věty se sotva užít v antepozici i postpozici a že může tvořit s větou hlavní podřadné souvětí tázací, svědčí o tom, že jde o větu vedlejší, např. Copak mu Berehov nemlátil do vrat, sotva přiběhl ze stavby? (Sedláček). Mají tedy ve shodě s interpretací Šmilauerovou věty se sotva dvojí povahu, tj. v případech, kdy jsou s následující větou spojeny spojkou a, jsou hlavní, v ostatních případech jsou vedlejší. Z faktu, že se v jednom typu souvětí k anteponované větě se spojovacím výrazem sotva připojuje druhá spojkou a, neplyne, že věty se sotva jsou parataktické vždy.

Původní parataktická povaha časových vět se spojkou sotva se donedávna výrazně projevovala tím, že se jich užívalo jen v antepozici.

V Hýblových časopisech (Rozmanitosti, 1816—1822, Hyllos, 1820—1821, Jindy a nyní, 1828—1831), v nichž věty se sotva jsou časté, jsem nenašel souvětí, v němž by věta se sotva, sotvaže byla postponována. L. I. Rojzenzon[15] uvádí, že ve více než 1000 případů, jím excerpovaných z 52 děl (mezi nimi též spisy z 20. stol.), našel pouze v jednom případě větu se sotvaže byla postponována. L. J. Rojzenzon15) uvádí, že ve více než 1000 případů, jím tuře posledních desítiletí nejsou postponované věty se sotva, sotvaže vzácností, např. Rejzek vstal, sotva Trnec zabrzdil, a díval se přes hlavy ostatních (Řezáč). — Ulekl se těch slov, sotva je vyslovil (Sedláček). — Je nesympatický, sotva začne mluvit (Mahen).

 

[250]5. Vázaný sled vět a nemožnost vytvářet s druhou větou tázací souvětí dosvědčuje i parataktickou povahu vět se spojkou neboť.[16] Nelze říci ani Neboť mě oklamal, nepomohu mu ani Nepomůžeš mu, neboť tě oklamal?, třebaže se říká Nepomůžeš mu, poněvadž tě oklamal (nebo proto, že myslíš, že by pomoc byla marná)?

6. Jednota není ani v interpretaci vět se spojkami ledaže, leda, leč. Častěji se určují jako vedlejší; tak Fr. Trávníček, MSČ, § 476, Vl. Šmilauer, NS, 299, J. Bauer, Vývoj, 338, Boh. Havránek a Al. Jedlička, Česká mluvnice, 334. Fr. Kopečný, ZČS, 223n., 262 řadí případy Nikoho tam nepouštěj, leda by přišel někdo z úřadu k typům, které mají koordinační charakter, ale na s. 224 dodává, že se blíží určení průvodních okolností. K. Hausenblas v čl. cit. v pozn. 1, s. 135 soudí, že je lépe pokládat je za hlavní. SSJČ I, 1079, 1080 určuje leda, ledaže za spojky souřadicí.

Z uvedených dvou hledisek se povaha vět s leda, ledaže, leč jeví jako výrazně parataktická: je jich možno užít jen v postpozici, nemohou tvořit s jinou větou tázací souvětí. Charakteristické pro jejich parataktickou povahu je i to, že se k větě předchozí připojují volně.[17] Srov. např. Taky tam nepojedu, leda by mě táta potřeboval (Březovský).

7. Věty s jenže, jenomže Fr. Trávníček (MSČ, § 477, 2) pokládá za vedlejší, většinou se však chápou za hlavní, tak Vl. Šmilauer, NS, 387, Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice, 339, Fr. Kopečný, ZČS, 263, 285, SSJČ I, 783, 784, J. Bauer, Vývoj, 76, pozn. 62.

Ve prospěch parataktického pojetí spojky jenže, jenomže svědčí to, že věta jimi uvozená může být jen v postpozici, např. Ten dopis je pro paní Krušinovou, jenže to nesmí nikdo vědět (Aškenazy), i to, že se oznamovací věta s jenže nemůže spojovat s větou tázací. To je dáno její sémantikou: věta oznamovací s jenže jako věta odporovací může vyjadřovat svůj obsah jen vzhledem ke sdělení o skutečnosti, ne k otázce po skutečnosti. Obrácený poměr je však možný, tj. k větě oznamovací se může pojit tázací věta odporovací, např. Nu, jeho hedvábné prádlo by mohla Isabella pro sebe přešít do výbavy, ale co s ostatním? (Čapek) (v. též s. 244n.).

 

8. Složitá je problematika vedlejších vět odporovacích uvozených spojkami kdežto a zatímco.

a) Hypotaktická povaha vět s kdežto se projevuje pouze tím, že věty jimi uvozené mohou být v postpozici i antepozici.

Někdy se vykládá, že se vět s kdežto přestává užívat v antepozici, že se tato poloha cítí jako strojená a že kdežto se tak mění ve spojku souřadicí.[18] Postponované věty s kdežto sice výrazně převládají nad větami anteponovanými, avšak to souvisí s tím, že se antepozicí věty s kdežto odporovací vztah vyhrocuje, i s tím, že působí vliv odporovacích souvětí souřadných, v nichž se odporovací vztah ve shodě se základním myšlenkovým postupem vyjadřuje až větou následující. Nelze však říci, že by anteponované věty s kdežto byly v současném jazyce vzácné, např. Kdežto citróny byly známy již starým Římanům, pomeranče dostaly se do Evropy pozdě, teprve v 16. stol. (Úlehlová-Tilschová). — Kdežto Mariin zevnějšek byl prostý, střízlivý …, Vlasta byla svou pečlivě pěstovanou malebností jejím pravým opakem (K. J. Beneš). — Kdežto v těle jsou [251]tyto buňky, abychom tak řekli, na sebe nalepeny, dostaly se naším preparačním postupem od sebe (Laufberger). — Kdežto mezi falešným „příčestím“ našich gramatik a příčestím skutečným na -ný nebo -tý není naprosto žádné spojitosti, je naopak úzká funkční kontinuita a těsná konkurence mezi příčestími zakončenými na -ný nebo -tý a mezi příčestími na -lý (Kopečný).

Jsou dokonce spisy, v nichž anteponované věty s kdežto nejsou méně frekventované než tytéž věty v postpozici; tak u Ot. Zicha Lidová přísloví z logického hlediska (1956) je užito anteponovaných vět s kdežto 6× (13, 72, 89, 90, 112, 170), týchž vět v postpozici pouze 4× (21, 54, 73, 136).

Odporovacích vět s kdežto nelze užít v podřadném souvětí tázacím. To vyplývá z toho, že významová stavba souvětí s kdežto je lineární, ne stupňovitá: větou s kdežto se vyjadřuje obsah rozdílný od obsahu věty řídící, ne okolnostní určení obsahu věty řídící. Jde tu o souvětí odporovací rozdílové,[19] o zvláštní případ souvětí odporovacího.

b) Pro poznání specifičnosti sémantiky vět s kdežto je důležité zjištění, že vět s odporovacím zatímco lze na rozdíl od odporovacích vět s kdežto užít v souvětích např. s hlavní větou tázací. Tak souvětí Jejím pracovištěm bylo první patro, byt, kdežto její sestra Zofka měla na starosti přízemí (Glazarová) nelze změnit na tázací, ale nahradíme-li kdežto spojkou zatímco, lze se zeptat Co bylo jejím pracovištěm, zatímco Zofka měla na starosti přízemí? To je dáno tím, že se obsah odporovacích vět se zatímco chápe také jako okolnostní. Zdá se však, že v souvětí tázacím je význam odporovací oslaben.

 

9. a) Podobně jako věty odporovací nemohou se k větám tázacím pojit ani věty důsledkové, neboť z pouhé otázky po nějakém předmětu nelze vyvozovat soud o nějaké věci. Obráceně se sice může k větě oznamovací pojit tázací věta důsledková, neboť ze soudu, tj. z myšlenky, kterou o něčem něco tvrdíme nebo popíráme, lze vyvodit otázku po dalších znacích předmětu myšlenky, avšak obě věty, tj. věta oznamovací a věta tázací důsledková, pojí se k sobě volně. Srov. např. Matka byla přetížena prací, a proto funkci odmítla // Matka byla přetížena prací. Odmítla však proto funkci? Jindy tu užíváme souvětí s vedlejší větou příčinnou, např. Odmítla matka funkci proto, že byla přetížena prací (či z jiné příčiny)?, neboť ptát se větou vedlejší na příčinu znamená vlastně ptát se, zda obsah věty hlavní (řídící) je důsledkem obsahu věty vedlejší (příčinné). Proto se tu většinou užívá spojovacího výrazu proto, že, který tento vztah vyjadřuje výrazněji než protože, poněvadž. Modálnost souvětí jako celku, tj. jeho tázací charakter, určuje tentokrát věta vedlejší. Stavba souvětí s větou příčinnou není totiž lineární, jako je stavba souvětí důsledkového, nýbrž stupňovitá. To je ve shodě s myšlenkovými procesy, jež obě věty vyjadřují: souvětí souřadné důsledkové je vyjádřením myšlenkového procesu, jímž se z jednoho obsahu vyvozuje obsah druhý, souvětí podřadné s větou příčinnou je vyjádřením myšlenkového procesu, v němž se jedním věcným obsahem pojatým jako okolnost odůvodňuje vznik obsahu jiného.

Vyvozování jednoho obsahu z druhého se tedy vyjadřuje lineární, souřadnou stavbou souvětí důsledkových se spojovacími výrazy proto, tedy, tudíž.

b) Složitější je však povaha vět uvozených spojkou takže.

Věty s takže bývají určovány většinou jako vedlejší, v. např. Fr. Trávníček, MSČ, § 468, Vl. Šmilauer, NS, 318. Fr. Kopečný (ZČS, 233, 280) je určuje jako nepravé věty vedlej[252]ší, tj. jak vysvětluje, vedlejší jen podle formy. J. Bauer (Vývoj, 270) je pokládá za typ vět účinkových stýkajících se po stránce významové s větami důsledkovými. K. Hausenblas v čl. cit. v pozn. 1, s. 135 je chápe jako parataktické, rovněž Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice, 341, uvádí takže mezi spojovacími výrazy souvětí důsledkového.

Na to, že věty s takže jsou parataktické, ukazuje vázanost jejich polohy na postpozici, avšak užití věty s takže v podřadných souvětích tázacích, i když patrně není časté, nelze vyloučit. Tak je možné se zeptat: Kde byly odpadové vody vypouštěny do řek, takže znemožňovaly jejich zarybnění? nebo Který kysličník je mnohem těžší než vzduch, takže jej můžeme přelévat podobně jako vodu? Vysvětlení spatřuji v tom, že vyvozovací funkce spojky takže je ve srovnání s výrazy proto, tedy, tudíž oslabena. Věty s takže vyjadřují důsledek nedůrazně, jako něco, co z obsahu předchozí věty samozřejmě vyplývá,[20] co se blíží okolnostnímu určení. Z toho vyplývá, že se věty s takže připojují k větě předchozí těsněji než věty s proto, tedy, tudíž.

Věty s takže přecházejí k větám vedlejším zejména tehdy, jestliže příslovce tak může být převedeno do věty předchozí, aby naznačilo vysoký stupeň toho, co je v ní vyjádřeno slovesem, adjektivem nebo adverbiem, takže proniká ponětí měrové, tj. příslovečné. Tu lze beze změny základního významu nejen užít vedlejší věty s tak, že (Když zdvihl konec trámu tak, že se úhel blížil 90°, upevnil provaz), nýbrž lze užít i tázacího souvětí se spojkou takže: Proč zdvihl konec trámu, takže se úhel blížil 90°?

c) Pozornosti si zaslouží ještě využití vět účinkových s tak, že, tolik, že apod. v souvětích tázacích. Mohou sice s hlavní větou tvořit tázací souvětí podřadné, avšak, zdá se, ponětí účinku, tj. významu, jemuž odpovídá především lineární, jednosměrná stavba souvětná, pak ustupuje a proniká význam míry nebo způsobu, tj. význam okolnostní. Srov. např.:

válka mu vynesla tolik, že si mohl koupiti panství (Holeček) // vynesla mu válka tolik, že si mohl koupiti panství? Leckterému z nich se na horách zalíbilo tak, že už se odhodlal zůstat provždy (Řezáč) // Zalíbilo se někomu v horách tak, že (n. tak, aby) se odhodlal zůstat provždy?

 

10. Dále stačí jen krátce připomenout příklady toho, jak i další druhy vět vedlejších s polohou vázanou na postpozici vytvářejí tázací souvětí podřadné:

věty přívlastkové: Stal se přístupnějším po nehodě, která ho potkala?,

věty způsobové: Seděl k ní tak, že jí viděl do očí?,

věty přirovnávací: Pracoval rychleji, než jsi očekával?,

věty podmětové s než aby: Nezbývá opravdu, než abychom odešli?

 

11. Zvláštní místo mezi větami vedlejšími zaujímají nedeterminační věty vztažné, označované zpravidla jako nepravé (nevlastní) věty vedlejší. Patří sem jednak věty vztažné se zájmenem což typu Přišel pozdě, což nikdy nebývalo, věty s tzv. inverzním když,[21] např. Stmívalo se už, když se otec konečně vrátil, jednak vztažné věty, které vyjadřují časově následující dějovou složku,[22] např. Otevřela dveře do kuchyně, z kterých se vyvalilo mračno páry (Va[253]chek) (příklad Vl. Šmilauera, NS, 372). Tyto nedeterminační věty vztažné se vyznačují tím, že nevyjadřují člen věty řídící, nýbrž naopak věta hlavní nebo některý její člen je po stránce významové ve vztahu větného členu k větě vedlejší.[23] Tak v dokladu s což věta hlavní vyjadřuje podmět věty vedlejší, v dokladu na inverzní když věta vedlejší navazuje na větu hlavní jako na určení času, v třetím dokladu věta vedlejší navazuje na člen věty hlavní (do kuchyně) jako na místní určení svého děje.

Hypotaktická povaha takových souvětí je v jejich komplexnosti: věta vedlejší se spojuje s větou hlavní tak těsně, že s pomocí vztažného zájmena nebo příslovce uvádí k sobě větu hlavní do vztahu větného členu.

Nedeterminační věty vztažné jsou omezeny na postpozici jako ostatní věty vztažné. Tím, že nedeterminují člen věty hlavní, je dána i nemožnost jejich užití v podřadných souvětích tázacích.

Zdá se, jako by to neplatilo o souvětí s „inverzním“ když: je totiž možná např. otázka Stmívalo se už, když se otec vrátil? Avšak tu nejde o „inverzní“ když, tj. když zde není vztažným časovým příslovcem ve významu „kdy“, nýbrž časovou spojkou, tj. děj věty vedlejší (návrat otcův) nevřazujeme do děje věty hlavní (stmívání), nýbrž naopak ptáme se, zda se věcný obsah věty hlavní uskutečňoval už v době, kdy se vrátil otec.

 

Na závěr je možno hlavní poznatky shrnout takto: Souvětí podřadné je jako celek buď oznamovací, nebo tázací (rozkazovací nebo přací). Naproti tomu souvětí souřadné jednotnou záměrovou modálnost mít nemusí. O celkové záměrové modálnosti souvětí podřadného rozhoduje v některých případech věta hlavní, v jiných věta vedlejší tak, že tázací souvětí podřadné tvoří podle záměru sdělení modální celek uvnitř rozlišený, v němž se vedlejší věta oznamovací spojuje s hlavní větou tázací nebo obráceně vedlejší věta tázací s hlavní větou oznamovací. To je projev komplexní a stupňovité stavby podřadného souvětí. Na rozdíl od toho v souvětí souřadném má každá věta svou modálnost, aniž některá z nich vtiskuje modálnost souvětí jako celku. Jestliže se skládá z vět různé modálnosti, je modálně smíšené. To je projev a důsledek lineárnosti souřadného souvětí.

Lineární stavba souřadných souvětí se projevuje dále stálým sledem vět, kdežto stupňovitá stavba souvětí podřadných připouští sled volný. Volnosti sledu vět v souvětí podřadném brání pouze v některých případech povaha spojovacího výrazu, popř. významový vztah mezi větami.

Volnost nebo vázanost sledu vět a způsob využití věty v souvětích tázacích ukazují, že souvětná povaha některých spojek nejednotně vykládaných je jednoznačná (spojky jenže, jenomže, leda, ledaže, leč, neboť uvozují vždy větu hlavní), že však souvětná povaha jiných spojek jednoznačná není, tj. některé spojky mají znaky parataktické i hypotaktické (takže, kdežto, odporovací zatímco, zčásti ), nebo je dvojznačná v tom smyslu, že věty jimi uvozené jsou v jedněch případech hlavní, v druhých případech vedlejší (aniž, až, ať, sotva). Zvláštní jsou případy, v nichž komplexnost souvětné stavby záleží v tom, že věta hlavní je uvedena do vztahu větného členu k větě vedlejší (nedeterminační věty vztažné).

 

[254]R é s u m é

DIE PARATAXE UND HYPOTAXE DES ZUSAMMENGESETZTEN SATZES VOM STANDPUNKT SEINES MODALEN BAUES UND DER SATZFOLGE

Die Frage von Parataxe und Hypotaxe des zusammengesetzten Satzes ist mit der Frage der syntaktischen Grundlagen des zusammengesetzten Satzes identisch. Die Satzverbindung hat einen linearen Bau, d. h. ihre einzelnen Sätze bilden eine Schicht, das Satzgefüge hat einen komplexen und stufenartigen Bau, d. h. es wird durch mehrere Satzschichten gebildet. Der stufenartige Bau des Satzgefüges hängt mit dessen modalem Bau zusammen. Das Satzgefüge ist als Ganzes entweder ein Aussagesatzgefüge oder ein Fragesatzgefüge (oder ein Aufforderungssatzgefüge). Die Modalität der Satzverbindung dagegen muss nicht einheitlich sein. Über die Modalität des Satzgefüges im ganzen entscheidet in manchen Fällen der Hauptsatz, in anderen Fällen der Nebensatz, und zwar so, dass das Fragesatzgefüge ein modales in sich differenziertes Ganzes darstellt, in welchem sich ein aussagender Nebensatz an einen fragenden Hauptsatz oder umgekehrt ein fragender Nebensatz an einen aussagenden Hauptsatz anknüpft. Darin zeigt sich der komplexe Charakter des Satzgefüges.

Im Gegensatz dazu hat jeder Satz der Satzverbindung seine eigene Modalität, ohne dass einer von ihnen die Modalität der Satzverbindung im ganzen bestimmt. Wenn die Satzverbindung aus Sätzen verschiedener Modalitäten besteht, ist ihre Modalität gemischt. Darin tritt der lineare Charakter der Satzverbindung in Erscheinung.

Der lineare Bau der Satzverbindung zeigt sich weiter in der gebundenen Satzfolge, während der stufenartige Bau des Satzgefüges zu einer freien Satzfolge führt. Nur in einigen Fällen lässt der Charakter des Fügewortes, bzw. die semantische Beziehung zwischen den Sätzen die freie Satzfolge im Satzgefüge nicht zu.

Die freie oder gebundene Satzfolge und die Art der Anwendung des Satzes in Fragesatzgefügen beweisen, dass der syntaktische Charakter einiger nicht einheitlich interpretierter Konjunktionen eindeutig ist (die durch jenže, jenomže, leda, ledaže, leč, neboť eingeleiteten Sätze sind immer Hauptsätze), dass jedoch der syntaktische Charakter anderer Konjunktionen nicht eindeutig ist, d. h. dass einige Konjunktionen parataktische und hypotaktische Kennzeichen haben (takže, kdežto, adversatives zatímco, teilweise ), oder in dem Sinne zweideutig sind, dass die durch sie eingeleiteten Sätze in einigen Fällen Hauptsätze, in aderen Fällen Nebensätze sind (aniž, až, ať, sotva). Eine besondere Stellung nehmen die Fälle ein, in welchen der komplexe Charakter des Satzgefüges darin besteht, dass der Hauptsatz als Satzglied eines Nebensatzes fungiert (die nichtdeterminierenden Relativsätze).


[1] K. Hausenblas v čl. Věty se spojkami kdežto a zatímco v dnešní češtině (sb. Studie ze slovanské jazykovědy, 1958, 134) říká: „… kritérium samostatnosti vět souřadně spojených není dostatečně spolehlivé“. — Viz též můj čl. O souřadných souvětích vysvětlovacích a důsledkových, NŘ 39, 1956, 1—2.

[2] O tom poněkud podrobnější výklad v mém čl. cit. v pozn. 1, s. 1—2, 17—18.

[3] Fr. Slotty, Zur Theorie des Nebensatzes, Travaux du Cercle ling. de Prague 6, 1936, 137.

[5] Jinak J. Bauer, Klasifikace souvětí, sb. Jazykovedné štúdie IV, Bratislava 1959, 1931.

[6] Viz můj čl. Determinace platnosti sdělení v souvětí, Slavica Pragensia III (v tisku).

[7] Doplňovací otázky nemusí být tedy vždy uvedeny tázacím zájmenem nebo příslovcem.

[8] Jestliže se chceme zeptat na obsah věty hlavní, užíváme věty se spojkou když (v čl. Souvětná stavba v jazyce Hýblových časopisů, sb. Vysoké školy pedag. v Praze, Jazyk-literatura I, Studie o jazyce a literatuře nár. obrození, Praha 1959, 99n., jsem tento typ vět se spojkou když nazval větami reálných okolností): Proč jste nepoužili hélia, když je vodík snadno zápalný?

[9] Novočeská skladba, Praha 1947 (dále jen NS), 39, 299.

[10] Vývoj českého souvětí (dále jen Vývoj), Praha 1960, 107.

[11] Adverbial Subclauses in Modern English, Philologica Pragensia I, 43.

[12] Tak akad. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1951 (dále MSČ), § 479, 3, podobně J. Bauer, Vývoj, s. 40. Fr. Kopečný v Základech české skladby (Praha 1958, dále ZČS), 258, vykládá pouze, že „věty s aniž, původně parataktické, mají ráz hypotaktický“. Slovník spisovného jazyka českého I, Praha 1958—1960 (dále SSJČ) označuje souřadicí aniž správně za knižní, uvádí však doklady zastaralého užití.

[13] To souvisí s Kopečného pojetím „poměru připouštěcího“; podle něho jeho základem je poměr odporovací, takže má prý „koordinační charakter“ (ZČS, 237, 285).

[14] Srov. L. Doležel, O stylu moderní české prózy, Praha 1960, 63n.

[15] Pridatočnyje predloženija vremeni v sovremennom češskom jazyke (predloženija sledovanija), Samarkand 1957, 64.

[16] Na další znaky jejich parataktické povahy ukazuji v čl. cit. v pozn. 1, 5n.

[17] To ovšem souvisí i s jejich významovým vztahem k větě předchozí; jím se zabývám v čl. cit. v pozn. 6.

[18] Viz J. Bauer, Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, 274, Vývoj, 15. — K. Hausenblas v čl. cit. v pozn. 1, s. 135. — Srov. na rozdíl od toho B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, 1960, 340.

[19] J. Haller v čl. Ale, kdežto, nýbrž, NŘ 27, 1943, 107, mluví pouze o srovnávání dvou skutečností.

[20] To rozhodlo o tom, že jsem v čl. cit. v pozn. 1, s. 15n. věty s takže určoval jako vedlejší.

[21] V čl. cit. v pozn. 8, s. 100n. je nazývám „vztažné věty časové“.

[22] V čl. O využití syntaktických poznatků k zdokonalování větné stavby našich žáků, Český jazyk 6, 1956, 248n., je nazývám „vztažné věty vyprávěcí“.

[23] Fr. Kopečný v recenzi spisu Zarys składni polskiej Z. Klemensiewicze (Slavia 25, 1956, 105) kladně oceňuje autorův výklad, že se u této nepravé hypotaxe „naopak obsah věty hlavní vlučuje do obsahu věty vedlejší“, takže „jsme tu před zcela jinou situací než u vlastních vedlejších vět“.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 4, pp. 241-254

Previous Red. (= Redakce): Oprava

Next Jan Chloupek: K parataktickému spojování vět v nářečí