dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O češtině pro Čechy

Věra Michálková

[Chronicles]

(pdf)

Чешский язык для чехов, лингв. руководство / Le tchèque pour les tchèques. Manuel linguistique

Úsilí o zvyšování hodnoty veškeré současné literární produkce klade vyšší nároky i na práci žurnalistickou. Úkolem práce novináře dnes není pouze informovat a seznamovat s novými skutečnostmi různých oblastí našeho života, nýbrž čtenáře také vychovávat, i pokud jde o jazykovou stránku projevu. Dobré ovládnutí jazyka je proto jedním ze základních a naprosto nepostradatelných požadavků a samozřejmou nutností pro úspěšné působení tisku. Míra znalostí spisovného jazyka u našich novinářů je zatím velmi různá, ne všichni věnují dost péče také jazykové kultuře svých projevů. To ovšem může mít nepříznivý vliv i na jazykové projevy [296]čtenářů. Pro velkou část čtenářů je totiž grafický obraz slova jistou oporou při vlastním, hlavně písemném vyjadřování. Není tedy možno podceňovat dobré aktivní jazykové znalosti u pracovníků, u nichž je jazyk nástrojem nejen nezbytným, ale i velmi jemným, který má široký okruh vlivu a působení.

Otázkám celkového zvyšování jazykové kultury u nás se věnuje pozornost již dlouhou dobu, a to několika způsoby. Kromě odborných příruček, mluvnic, slovníků, statí ve vědecké literatuře apod. vycházejí kratší články mimo vlastní odborné publikace, Jazykové koutky, Okénka, Sloupky apod. v novinách a časopisech, reagující na aktuální jazykové potřeby. Do skupiny těchto někdy víceméně populárních poučení o jazykových otázkách, jindy do jisté míry i jazykovědně objevných studií se řadí i obsáhlejší publikace, které hlavně pro potřebu žurnalistů vydává v posledních letech Novinářský studijní ústav v Praze. Dosud vyšly tři takové publikace: Kapitoly z praktické stylistiky,[1] Píšeme podle nových Pravidel[2] a O češtině pro Čechy,[3] devět statí především z oblasti tvořešení slov, morfologie a syntaxe; o ní referujeme.

Úvodní stať Karla Hausenblase O jazykové kultuře (5—17) vykládá zejména dnešní moderní význam tohoto základního pojmu, podrobněji se zmiňuje o jejích složkách, k nimž patří hlavně stylistická vytříbenost, funkční přiměřenost při volbě gramatických a lexikálních prostředků v daném kontextu a mluvnická správnost. Vlastní obsah jazykové kultury se autor snaží vyložit jednak na pozadí stručně podaných dějin jazyka, jednak jako výsledek soustavné péče o jazyk, kterou představuje badatelské úsilí našich předních lingvistů v souhlase s objevením a poznáním vlastností, vývojových zákonitostí a tendencí jazyka.

V druhé části, Slovní zásoba češtiny a její změny (18—50), sleduje Miloš Helcl složení, vývoj a různosměrný pohyb slovní zásoby nejen v současné době, ale i v procesu vývoje jazyka. Upozorňuje na jednotlivá údobí obohacování repertoáru vyjadřovacích prostředků a na jeho zdroje, např. v obrození, ale i na období jazykovému vývoji méně příznivá, v nichž jsou zřejmé cizí vlivy, kalkování, neorganické výpůjčky apod. U polysémních lexikálních jednotek vykládá o příčinách a podmínkách, za kterých dochází ke změnám významu, a o vztahu mezi jednotlivými významy téhož slova.

Otázka, Jak jsou utvářena česká slova (51—87), je tématem stati Fr. Daneše. Autor se zde zabývá jednak základními poznatky o stavbě českých slov, o způsobu jejich tvoření a o produktivnosti některých typů obecně, jednak slovotvorným systémem češtiny. Na závěr připojuje několik poznámek o tvoření slov v praxi; celá práce je vlastně do jisté míry tvoření českých slov v kostce. Není ovšem možné v tak omezeném rozsahu věnovat pozornost všem jednotlivým částem slovotvorby, které by si jí z různých důvodů zasloužily. Je věcí diskuse, zda některé části látky, které jsou relativně obtížnější, by snad přece jen nebylo užitečné poněkud rozvést, třeba právě na úkor těch, u nichž se s tolika nesnázemi nesetkáváme. Např. v oddíle o složených adjektivech typu vysokoškolský a česko-polský není odůvodnění různého způsobu psaní zcela dostačující, nestačí ani příklady. Odkazuje se sice na úvod Pravidel, ale tam je situace obdobná.

Další čtyři kapitoly jsou věnovány morfologii. První z nich, Skloňování jmen, jeho dnešní stav a vývojové tendence (88—115), kterou napsal Alois Jedlička, ukazuje ze současného hlediska morfologický systém jmen, především substantiv. Autor nejprve objasňuje základní principy, podle nichž se substantiva dělí, tj. jeho rod a zakončení v nominativě singuláru, a pak teprve přechází k nepravidelnostem, kolísání a výjimkám. Poněvadž v jazykové praxi působí tyto případy poměrně mnoho potíží, neboť připadají vedle dnešních normálních systémových podob jako anomální, věnuje se jim zde zvýšená pozornost; objasňují se stručnými historickými výklady o náhradě principu kmenového principem rodovým, o vzniku kate[297]gorie životnosti a neživotnosti apod. Z hlediska metodologického je tento způsob výkladu neobvyklý, živý a zajímavý. Tato první část je organicky doplněna druhým oddílem, který zahrnuje výklady o synonymii pádových koncovek, o dubletních zakončeních a o významových i formálních zřetelích, které se při volbě dubletních koncovek uplatňují.

Následující dvě kapitoly na sebe vlastně do jisté míry navazují: Jaroslav Kuchař se zabývá otázkou Skloňování přejatých jmen v češtině (116—150), František Váhala mluví o Skloňování vlastních jmen osobních a místních (151—191) a věnuje větší část svých výkladů materiálu cizímu, téměř ze všech jazyků, se kterými se můžeme v novinářské praxi setkat. J. Kuchař se ve své stati zabývá jednak většinou jmen, která se „veskrze začleňuje do české soustavy tvarů a přizpůsobuje se domácím skloňovacím vzorům“, jednak sleduje menší část substantiv, která „má při skloňování některé odchylky, popřípadě vytváří osobité typy skloňovací“, a konečně třetí skupinu, jejíž „jména s neobvyklým zakončením jsou nesklonná“. Ve středu autorova zájmu jsou ovšem výklady o jménech, jejichž skloňování se nějak od obdobných nebo příbuzných případů liší, v nichž je porušen některý základní princip charakteristický pro český morfologický systém. Tyto základní principy jsou tři: princip jednoty tvaroslovného základu (např. latinská a řecká slova se zakončením na -us a -os: rytmus, rytmu), princip korelace koncové samohlásky k předcházejícím hláskám (např. skica, skici) a konečně princip korelace rodu a zakončení (např. drama, dramatu).

Na tyto teoretické vývody zčásti navazuje stať Váhalova, který ještě navíc sleduje u cizích vlastních jmen i vznikání novotvarů, analogické skloňování podle jiných typů a celkovou vývojovou tendenci při skloňování cizích vlastních jmen. Zdůrazňuje pružnost a pohotové reagování jazyka na současné potřeby vyjadřování a zřetelnou snahu skloňovat téměř všechna cizí jména, pokud to jejich podoba dovoluje, a začlenit je tak do českého kontextu jako necizorodý element.

Poslední morfologická kapitola je stať Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině (192—221) od Miloše Dokulila. Autor se v ní zabývá hlavními proudy, které působí v soustavě českého slovesa, a ukazuje, že hybnou silou změn jsou tu živé produktivní slovesné typy, které jsou jak jakýmisi prototypy, podle nichž se tvoří nová slovesa, tak i gravitačními body, k nimž se silou analogie soustřeďují jednotlivá slovesa z morfologického hlediska osamocená, která však mají poměrně velkou frekvenci. Všechny tyto jednotlivé složky, totiž princip produktivity, analogie, velká frekvence některých sloves a jejich tvarů aj., tvoří jádro dnešního systému časování a způsobují neustálý pohyb, který je charakteristický pro celkový jazykový vývoj; ten se v současné době projevuje přiblížením závazné normy skutečnému živému stavu, v němž vítězí jazykové prvky nové, nastupující, nad starými, ustupujícími.

Autorem posledních dvou statí, obírajících se skladbou a stylistikou, je Vladimír Šmilauer. První z nich, Hlavní skladební a slohové nedostatky odborného vyjadřování (222—246), ukazuje na konkrétním, přísně vyčleněném materiálu některé typické nesprávnosti v odborných textech. Pro novinářskou praxi je zvlášť cenné, že se jako příklady neuvádějí uměle vypreparované bezkrevné doklady jakési gnómické platnosti, jak se mnohdy v publikacích obdobného rázu dálo, nýbrž že tu autor užil živých textů ze současné literatury. Také metodologický postup je zajímavý. Každý jednotlivý oddíl, věnovaný některé syntaktické nesprávnosti, má celkem tři až čtyři části: v první je výchozí příklad, druhá obsahuje jeho stručný teoretický rozbor, ve třetí je původní text ve správné podobě a čtvrtá uvádí podle potřeby další příklady. Přestože zde nejsou uvedeny ani všechny časté skladební nedostatky (to je při omezeném rozsahu stati nemožné), nutí uvedené typy zamyslit se nad skladební a stylistickou poznámkou zvláště projevů psaných.

První část kapitoly Pořádek slov (247—270) ukazuje, že právě v češtině je pořádek slov důležitým činitelem: umožňuje zpřehlednění a zjasnění textu a ulehčuje porozumění psanému projevu, který je proti mluvenému „ochuzen“ o některé výrazové prostředky, jako je přízvuk, intenzita hlasu, gesto aj. Autorova pozornost se soustředila na skupinu substantivní, tj. řazení a uspořádání přívlastků u substantiva, a na skupinu slovesnou, kterou se výklad dostává [298]do oblasti věty, a v ní jednak na její základní slovesnou stavbu, jednak na zmnožení některých větných částí. Druhá část stati o pořádku slov obsahuje rozbor vzorových příkladů.

Zařazení posledních dvou statí do souhrnu populárních poučení o jazyce je cenné z několika důvodů. Je obecně známo, že jsou pisatelé i čtenáři poměrně hodně citliví na nedostatky pravopisné a morfologické, popřípadě slovotvorné. Nesprávnosti syntaktické a stylistické však zůstávají mimo jejich zájem, a to hlavně proto, že se zde nemůže vždy dobře uplatnit měřítko hodnocení vyjádřené přívlastky „správné — nesprávné“ a že při snaze o hodnocení atributy „vhodné — méně vhodné — nevhodné“ je rozlišování mnohem nesnadnější, vyžaduje více teoretických jazykových znalostí i praxe. V těchto případech také není možno zcela bez obtíží najít poučení v odborné literatuře, není snadná orientace v jednotlivých problémech, které dosud nebyly a nemohly být zpracovány v úplnosti. Je škoda, že právě tyto kapitoly nemohl autor rozpracovat podrobněji, byly by se jistě staly oporou těm, kdo se chtějí o stylu a skladbě jazyka poučit sice zevrubněji, ale při tom nikoli z rozsáhlých studií odborných.

Všechny stati jsou podány živým, zajímavým způsobem, výklady nejsou přetíženy ani gramatickými termíny, ani v nich není zbytečně mnoho teoretických úvah. V tom navazují na tradici již zmíněných Jazykových koutků a článků Naší řeči. Na výkladech jednotlivých statí, zejména v morfologických částech je cenné, že se tu nevypočítávají pouze jednotlivé případy jistého jevu, nýbrž začleňují se do širších souvislostí, a kde je toho třeba, opírají se o výklady historické. Při konstatování dnešní situace a při jejím hodnocení se autoři nespokojují s pouhým zjištěním určitých jevů, nýbrž sledují také pronikání některých tendencí, uplatňování jistého úzu, zabývají se frekvencí jednotlivých realizací.

Na rozdíl od starého chápání jazykové kultury, která vyžadovala přísné dodržování kodifikovaných norem, někdy už nevyhovujících, pokračují dnešní badatelé v cestě zahájené známou diskusí PLK v 30. letech o respektování vnitřních procesů v jazyce a nebrání pronikání živých útvarů, které nejsou v rozporu s jazykovými zákonitostmi. Ty jsou pak kodifikovány pružněji, než tomu bylo dříve. Po této stránce mají tedy některé nové údaje v příručce (např. poznámky o tvarech /mi a mne/apod.) charakter normativní.[4] To se týká hl. některých výkladů z morfologie, především skloňování cizích jmen obecných i vlastních.

Bylo by ovšem možno uvádět další tematické okruhy, které by mohly nebo měly být v knížce obsaženy. Není však možno jednou provždy odbýt organismus tak složitý a ve své vnitřní stavbě tak měnivý, jako je jazyk, sebepodrobnějším a sebedůkladnějším sborníkem studií o jednotlivých jevech a problémech. Příručku „O češtině pro Čechy“ je tedy třeba přivítat, neboť pomáhá plnit několik úkolů: vyhovuje potřebám běžné novinářské praxe a vychovává k lepšímu porozumění jazyku jako celku i podněcuje k zamyšlení nad širšími jazykovými souvislostmi. Tím, že se snaží o povznesení kultury jazykové, usiluje o zvýšení naší kultury vůbec.


[1] Autoři F. Daneš, L. Doležel, K. Hausenblas, F. Váhala; Praha, Orbis, 1. vyd. 1955, 2. vyd. 1957.

[2] Autoři F. Daneš, M. Dokulil, K. Hausenblas; Praha, Orbis 1958.

[3] S podtitulkem Jazyková příručka, autoři F. Daneš, M. Dokulil, K. Hausenblas, M. Helcl, A. Jedlička, J. Kuchař, Vl. Šmilauer, F. Váhala; Praha, Orbis 1960.

[4] Srov. o kodifikaci tvarů mě, mně, mne nyní v NŘ 44, 1961, 163—168 čl. P. Sgalla s doslovem redakce. rd.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 4, pp. 295-298

Previous Jan Chloupek: Nad osmi jazykovědnými svazky Sborníku filosofické fakulty v Brně

Next Zdeněk Tyl, Milena Tylová: Česká jazykověda v roce 1960 (Část druhá: Práce bohemistické)