Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Česká jazykověda v roce 1960 (Část druhá: Práce bohemistické)

Zdeněk Tyl, Milena Tylová

[Chronicles]

(pdf)

Чешское языкознание в 1960 г. — Вторая часть: Труды по богемистике / La linguistique tchèque en 1960. — Seconde partie: Travaux de bohémistique

Popis a rozbor jazyka a jeho vývoje. Práce všeobecné. Základní poučení o mluvnici současné spisovné češtiny, určené jak širší veřejnosti, tak základním potřebám vysokoškol. posluchačů i učitelů, podává Česká mluvnice B. Havránka a Al. Jedličky, jejíž 2. vydání, zcela přepracované a rozšířené proti 1. vyd. z r. 1951 na rozsah téměř dvojnásobný, vydalo SPN v Praze 1960 (486 s.); nově byl přidán zejm. ucelený výklad „O slovní zásobě a o významu slov“, propracovány výklady o významu tvarů a k jednotlivým úsekům připojeny bibliograf. údaje pro další studium. Posláním knihy je usnadnit hlubší poznání národního jazyka, založené na marxistickém pojetí dialektických vztahů jazyka, a účinně pomáhat i péči o zvýšení jazykové kultury. — Jak dnešní česká jazykověda aktivně pomáhá při rozvoji spisovné češtiny, shrnuje B. Havránek v čl. Kulturní revoluce a kultura jazyka (NŘ 43, 1960, 1—4). — Roz[299]bor jazykové situace u nás, jak se vytvořila v pětiletí 1950—1960, podává J. Bělič v čl. Patnáct let nové republiky a český jazyk (NŘ 43, 1960, 129—134). Hlavní vývojové tendence, uvedené v jeho starší stati z r. 1955, pokračovaly s rostoucí intenzitou i v tomto období, zvl. upevňování a šíření hovorové češtiny do širokých vrstev. — Odraz revoluční přestavby našeho společenského řádu v oblasti spis. jazyka sleduje i M. Jelínek, Spisovná čeština po roce 1945 (sb. Vám poděkování a lásku vám, Praha 1960, 139—162).

Příspěvkem do diskuse o živé problematice obecné češtiny je stať P. Sgalla Obichodnorazgovornyj češskij jazyk (VJaz 1960, č. 2, s. 11—20); obsahuje mj. stručnou hláskoslovnou i tvaroslovnou charakteristiku obecné češtiny, všímá si rozsahu jejího užívání a zabývá se i zásadní otázkou postavení obecné češtiny v rámci českého národního jazyka: je to svou podstatou útvar nářeční, který v dalším vývoji bude mizet, nebo patří k těm složkám jazyka, které se v přítomnosti rozvíjejí a vytlačují nářečí, jak soudí autor? Sgall usiluje o postižení hl. rysů vzniku a vývoje obecné češtiny, zejména v poměru k spis. češtině, a zvl. zdůrazňuje požadavek demokratizace spisovného jazyka. — Kritické poznámky ke Sgallovu článku uveřejnili J. Bělič - B. Havránek - Al. Jedlička - Fr. Trávníček, K voprosu ob „obichodnorazgovornom“ češskom jazyke i jego otnošenii k literaturnomu češskomu jazyku (VJaz 1961, č. 1, s. 44—51; málo pozměněné čes. znění pod názvem K otázce obecné češtiny a jejího poměru k češtině spisovné v SaS 22, 1961, 98—106). — Otázkami specifiky češtiny spisovné, hovorové a obecné a jejich vzájemnými vztahy v pohledu synchronním i historickém se zabývá sovět. bohemistka A. G. Širokovová v čl. K voprosu o dvuch raznovidnostjach razgovornoj reči v češskom jazyke (Naučnyje doklady vysšej školy. Filol. nauki 1960, č. 3, s. 63—68) a v ref. Struktura češskogo nacionaľnogo jazyka kak celogo i funkcionirovanije jego različnych form; byl přednesen na moskevské konferenci o otázkách vzniku a vývoje rus. národního jazyka v souvislosti s formováním jiných slov. národních jazyků (12—14/12 1960) a jeho teze jsou v sbor. materiálů z této porady (Tezisy dokladov …, Moskva 1960, 41—43). — A. G. Širokovová rovněž ref. o I. dílu čes. hist. mluvnice od T. Lehra-Spławińského a Z. Stiebera (Warszawa 1957) ve VJaz 1960, č. 2, s. 130—131; o téže knize ref. také E. Stankiewicz v Intern. Journal of Slavic Linguistics and Poetics 3, 1960, 162—165, jakož i o čes. hist. mluvnici S. E. Manna, vydané v Londýně 1957 (tamtéž, s. 165—167).

Fonetika, hláskosloví, fonologie. J. Ondráčková v čl. Poznámka k přízvučnosti „stálých příklonek“ se a si v rytmickém plánu výpovědi (SaS 21, 1960, 192—198) řeší otázku, zda jsou tyto částice vždy nepřízvučné, či mívají v promluvě někdy relativně nejsilnější stupeň přízvuku v rámci jedné rytmické jednotky; dochází k závěru, že přízvučná příklonka není ojedinělým zjevem a že mluvčí se nerozpakuje umístit přízvuk na příklonku, je-li to určeno celkovým rytmickým členěním. — První rentgenokinematografický záznam artikulace čes. zpívaných vokálů provedla J. Ondráčková ve spolupráci s W. Porstmannem ve Fonetickém ústavu Hurnboldtovy university v Berlíně a podala o něm zprávu ve Věstníku ČSAV 69, 1960, 125—126.

V druhé části čl. Dvě poznámky k praslovanskému a českému fonologickému vývoji (ActaOl 1960 — Philol. 1, s. 33—41; o první části v. zde na s. 227) M. Komárek se vrací k stč. ě a doplňuje, popř. zpřesňuje své starší názory, zvláště o stáří diftongické výslovnosti; kriticky se vyrovnává s odchylnými názory R. Fischera (Germanoslavica 1936) a J. Stanislava (Děj. slov. jazyka I2, 1959). — Pod názvem K depalatalizaci souhlásek v češtině (SaS 21, 1960, 173—186) snaží se týž autor přesněji stanovit rozsah depalatalizace typu ťät > tat a netvrdého l při depalatalizaci typu ťt > tt, jakož i vyložit zjištěné zákonitosti. — Na Komárkův výklad vývoje českého vokalismu v ZSlav 1956 a 1957 navazuje E. P. Hamp, Der Vokalismus im älteren Tschechisch (tamtéž 5, 1960, 462—464) a zvl. vyzdvihuje Komárkovu poznámku o stejném významu diftongů a dlouhých samohlásek (z hled. funkčního) jako metodicky plodnou pro další studium.

Slavista A. French, působící na universitě v Adelaide (Austrálie), otiskl v AUMLA (Jour[300]nal of the Australasian Universities Language & Literature Association) 1959, č. 12, s. 58—73 čl. The Phonetic Affiliations of Czech; srovnává ve vybraných bodech fonologický systém nové češtiny s jinými jazyky ide., zejm. slovanskými. — Hl. výtěžky své studie Intonace a věta ve spisovné češtině (Praha 1957) shrnul Fr. Daneš v čl. Sentence Intonation from a Functional Point of View (Word 16, 1960, 34—54). — Zvukový obraz španělštiny ve srovnání s češtinou na podkladě fonémových statistik načrtává L. Bartoš v SbFilFakBU 9, 1960, ř. jazyk. č. 8, s. 123—131 (nejen diference, ale i některé zajímavé analogie).

 

Tvoření slov a morfologie. Složená podstatná jména s první částí samo- zkoumá po stránce slovotvorné i významové P. Hauser (NŘ 43, 1960, 262—268), přihlížeje i k produktivitě jednotlivých typů. — Slovotvornými zákonitostmi českého jazyka, zvl. v starším období, zabývají se dva příspěvky ukrajin. bohemistů v sb. Pytannja slov’jans’koji filolohii (L’viv 1960): V. Andel zkoumá tvoření abstraktních výrazů v nejstarších čes. lit. památkách (Sposterežennja nad abstraktnoju leksykoju ta jiji slovotvorennjam na osnovi čes’kych pys’movych pam’jatok XIII stor., s. 39—46) a K. K. Trofymovič spojovací morfémy v stč. kompozitech (Spolučni morfemy v skladnych slovach čes’koji movy XIII — počatku XVII vv., s. 25—38). — Od téhož autora pochází i čl. Tvorennja skladnych sliv u čes’kij movi (Zb. robit aspirantiv Kafedry filol. nauk. L’viv 1960, 97—106). — O dvou článcích R. Kravčuka o tvoření slov v stč. (K istorii suffiksa -č v češskom jazyke, Studia slavica 3, 1957, 261—277; Iz istorii češskoj suffiksal’noj slovoobrazovatel’noj sistemy, Kyjev 1958, 5—10) ref. E. Michálek, K činitelským jménům ve staré češtině v LF 8 (83), 1960, 366—369.

Tvoření substantiv ženského rodu označujících osoby v souč. češtině zkoumá G. P. Neščimenková, Slovoobrazovanije suščestviteľnych ženskogo roda so značenijem lica v sovremennom češskom jazyke (Učen. zapiski Inst. slavjanovedenija AN SSSR 1960, sv. 19, s. 159 až 202). — Slovotvornou i sémantickou problematiku skupiny čes. adjektiv analyzuje W. Śmiech, O przymiotnikach czeskich z sufiksem -ní (Łódzkie towarzystwo naukowe. Rozprawy komisji językowej 1959, č. 7, s. 75—79); o monografii A. Sieczkowského Struktura słowotwórcza przymiotników czeskich i polskich (Wrocław 1957) ref. J. Porák v Slavii 29, 1960, 140—142.

O důsledný rozbor morfologických prostředků čes. deklinace, abstrahující od zvláštností, ale poskytující co nejpřesnější měřítka pro srovnání čes. deklinace s deklinacemi jiných jazyků i po stránce kvantitativní, usiluje P. Sgall v přísp. Soustava pádových koncovek v češtině (SlavPrag 2, 1960, 65—83); přihlíží přitom i k potřebám organizace práce na strojovém překladu. — K poznání pádového systému a jeho fungování v daném jazyce je zaměřena stať D. Konečné Poznámky k významům „izolovaných“ pádů v současné spisovné češtině (SaS 21, 1960, 24—33); termín „izolovaný“ pád označuje pádový tvar zbavený jazykového i mimojazykového kontextu. — Dvojím aspektem zkoumání jazyka pro potřeby strojového překladu, přípravou strojové analýzy a syntézy, se zabývá táž autorka v čl. Ke zkoumání češtiny z hlediska strojového překladu (NŘ 43, 1960, 156—163; při zpracovávání jazykového materiálu strojového překladu je třeba přihlížet k typologickým rysům daného jazyka) a v čl. Flexe českého slovesa z hlediska přípravy strojového překladu (SlavPrag 2, 1960, 85—93; komplikovanější a pracnější je příprava analýzy, tj. rozbor jazyka, z něhož má stroj překládat, kdežto při přípravě syntézy, tj. při zkoumání jazyka, do něhož má stroj překládat, jsou hlavní obtíže rázu technického).

Proti námitkám A. Mazona dokazuje Fr. Kopečný (Ještě o nedokonavosti futura typu „ponesu, povezu …“ a o časovém významu typu „dovede to, ujde to“, SaS 21, 1960, 187—192), že čes. futura typu ponesu, povezu jsou nedokonavá, i když ve vidovém schématu slovesném stojí v samém sousedství sloves dokonavých; aoristová perfektiva typu on to dovede, ujde to, nadře se mají v préz. tvaru zákl. význam přítomný a významu fut. nabývají jen na základě lexikální n. kontextové transpozice. — Ukrajin. bohemista M. Puškar uveřejnil v sb. Pytannja slov’jans’koji filolohiji (L’viv 1960, č. 1, s. 47—49) drobný příspěvek [301]o prefigovaných reflexívech čes. a slovan. vůbec Zvorotni dijeslova z prefiksom u čes’kij ta inšych slov’jans’kych movach. — V sb. A. A. Potebnja i dejaky pytannja sučasnoji slavistyky (Charkiv 1960, s. 35—38) jsou otištěny teze ref. V. M. Pitinova Do pytannja pro hramatyčni osoblyvosti dijepryslivnykiv u sučasnij čes’kij movi; (o některých specifických mluvnických vlastnostech přechodníků v nové češtině). — V rámci ref. K novému vydání Gebauerova historického časování (SaS 21, 1960, 127—131) uvažuje I. Němec o perspektivách další práce v oblasti historické morfologie českého slovesa; hl. úkol spatřuje v komparatistickém zjištění specifičnosti vývoje českého slovesa po stránce tvaroslovné a kmenoslovné.

 

Syntax a stylistika. Monografie J. Bauera Vývoj českého souvětí vyšla jako 4. sv. edice Studie a práce lingvistické (Praha, Nakl. ČSAV 1960, 402 s.); popisuje a osvětluje vývoj českého souvětí od nejstarších dob až k dnešnímu stavu, a to všech souvětných typů a spojovacích prostředků, které se významněji uplatnily ve vývoji češtiny. Autor usiluje o spojení diachronického pohledu s vystižením systémových souvislostí a zvl. pozornost věnuje souvětí souřadnému, aby ukázal jeho složitou významovou i výrazovou strukturu; podle možnosti přihlíží se také k vývoji spojek v jiných jazycích slovanských. Spolehlivá materiálová základna, všestrannost pohledu a dosažené výsledky řadí Bauerovu knihu k nejvýznamnějším čes. jazykovědným publikacím poslední doby (v. o ní ref. M. Komárka v NŘ 44, 1961, 96—101). — Podrobnou sémantickou analýzu stč. spojky až, určující jak její základní význam, tak vzájemnou souvislost významů pozdějších a zánik některých, obsahuje čl. J. Mikuláškové Staročeské až, otištěný v LF 8 (83), 1960, 253—268; dokončení čl. tamtéž 9 (84), 1961, 50—56. — Diskuse o infinitivu (srov. SaS 20, 1959, 161n.) pokračovala příspěvkem I. Poldaufa K článku Karla F. Svobody „Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině“ (SaS 21, 1960, 118—126; nelze přeceňovat kondenzační funkci čes. infinitivu a vždy je třeba rozlišovat modalitu věty a modální obraz větného členu); k tomu K. F. Svoboda, Ještě k mluvnické povaze infinitivu v současné spisovné češtině. (Poznámky k Poldaufově kritice mého článku) v SaS 21, 1960, 198—205. — Samostatný infinitiv navozovací zkoumá K. F. Svoboda (RusČesStudie 233—250): jeho samostatnost formální, zapojení do kontextu (výklad jeho funkce v aktuálním členění), frekvenci v jednotlivých druzích jazykových projevů aj. — Zvláštním využitím infinitivu ve větách podmínkových, hlavních i vedlejších, zabývá se týž a. v čl. Infinitivní věty podmínkové (NŘ 43, 1960, 65—78); na krit. poznámku Fr. Daneše (tamtéž, s. 78—80) odpovídá K. F. Svoboda, Ještě k mluvnické povaze infinitivních vět podmínkových (tamtéž, s. 278—280) a diskusi uzavírají poznámky Fr. Daneše (s. 280—281) a Fr. Trávníčka (s. 281). — V sb. Slavjanskaja filologija 3, 1960, 27—44 je otištěna stať T. I. Stepanovové K voprosu o sintaksičeskoj funkcii narečij v sovremennom češskom jazyke.

Další příspěvek do diskuse o otázce, jak rozlišit jednoduchou větu s několikanásobným přísudkem od souvětí souřadného (Žák sedí a píše — je věta jednoduchá s dvojnásobným přísudkem, nebo souvětí?) podává J. Hrbáček, K otázce několikanásobnosti přísudku (NŘ 43, 1960, 4—18); je to odpověď na čl. K. F. Svobody v NŘ 41, 1958, 282n.Spojení typu „já nešťastný“, citově zabarvená, vykládá Fr. Trávníček (NŘ 43, 1960, 193—199) jako výrazový archaismus a původní bezesponový útvar, nikoli vzniklý ze sponového útvaru já jsem nešťastný; vývojově druhotný je naopak tento typ sponový. — Podmínky, při kterých má sloveso v obroz. literární češtině tendenci zaujmout koncové postavení ve větě, zjišťuje M. Jelínek, Postavení slovesa v obrozenských odborných textech (SbFilFakBU 9, 1960, ř. jazyk. č. 8, s. 19—27). — Předmětový genitiv v jazyce Tylovy prózy analyzuje M. Grepl v SbFilFakBU 9, 1960, ř. jazyk. č. 8, s. 29—39 a ukazuje, jak genitivů předmětových po kladném slovese (jak vazeb archaistických, tak nepůvodních, analogických) postupně ubývá; ustupuje i genitiv záporový, třebas byl podporován jazykovou teorií. — O Kopečného Základech české skladby (Praha 1958) ref. H. Kučera, Word 15, 1959, 518 až 520; o Hausenblasově monografii Vývoj před[302]mětového genitivu v češtině (Praha 1958) ref. R. Večerka v NŘ 43, 1960, 170—175 a E. Pauliny v SaS 21, 1960, 138—141.

Soustavný rozbor stavby obsahových úseků a systematiku tzv. větných linií podává práce J. V. Bečky Základy kompozice jazykových projevů (ActaOl 1960 — Philol. 3, 118 s.); je tu probráno vyjadřování souvislosti jevů spjatých časovým sledem, dále jevů existujících vedle sebe a vyjadřování logických a příčinných jejich souvislostí. — Že různá stylistická účinnost přídav. jmen plyne z různé platnosti, ukazuje J. V. Bečka v čl. Slohová platnost přídavného jména (ActaOl 1960 — Philol. 1, s. 5 až 29); též probrán výskyt adjektiv ve srovnání se substantivy, slovesy a adverbii na základě frekvenčního slovníku čes. jazyka.

 

Lexikologie a lexikografie. I. díl Slovníku spisovného jazyka českého, který za vedení B. Havránka (hl. redaktora), J. Běliče, M. Helcla, A. Jedličky, V. Křístka a Fr. Trávníčka zpracoval lexikografický kolektiv ÚJČ ČSAV a vyd. Nakl. ČSAV 1960 (s. XXVIII + 1311), obsahuje hesla písmen A—M. Nové základní dílo české lexikografie zachycuje přístupným způsobem slovní zásobu současné spisovné češtiny a přiměřeně přihlíží i k odb. názvosloví a dále k výrazům archaickým, nářečním a slangovým, pokud se vyskytují ve významných dílech literárních; předností SSJČ je soustavný zřetel k potřebám jazykové praxe, které přijdou vhod jak stylistické údaje, synonyma a antonyma, tak základní poučení pravopisné, ortoepické a tvaroslovné. — Příspěvek J. Filipce Systém v slovní zásobě a paralelní významová stavba souřadných slov (RusČesStudie 293—305) rozbírá i materiálové jevy týkající se významové stavby některých mnohoznačných slov; na jeho základě vyvozuje autor obecnější závěry, např. o rozdílu mezi synonymy a slovy souřadnými, o souvislosti významových a významově pojmových vztahů apod. — Francouz. bohemista M. Vey pokračuje v statistických analýzách čes. slovní zásoby, opíraje se o materiál Frekvenčního slovníku jazyka českého (Praha 1961): studie Espèces de mots et fréquence de vocabulaire en tchèque (BSL 55, 1960, č. 1, s. 89—112) rozbírá výskyt méně častých slov některých druhů slovních, které však mají pro poznání struktury nemenší význam než slova hojně frekventovaná. — Ve lvov. sborníku Pytannja slov’jans’koji filolohiji 1, 1960 jsou otištěny také dva příspěvky k poznání vývoje české slovní zásoby: H. Lastovec’ka analyzuje cizí prvky v Klaretově Bohemáři (Inšomovni slova v čes’komu rukopysnomu slovnyku „Bohemarij“, s. 20—24); vlivem ruštiny na rozvoj české slovní zásoby po Říjnové revoluci 1917 a po únoru 1948 se zabývá ukrajin. bohemista M. Puškar, Vplyv rosijs’koji movy na zbahačennja čes’koji leksyky pislja žovtnevoji revoljuciji 1917 r. ta pislja ljutnevych podij 1948 r. v Čechoslovaččyni (s. 3—9). — Názvy rostlin v rukopise Vodňanském srovnávají s materiálem z jiných stč. rostlinářů J. Spal a E. Hadač (SbPed Plzeň — Jaz. a lit. 3, 1960, 15—67) a snaží se o určení významu všech jmen; poukazují na pravděpodobný morav. původ památky.

Sovětský bohemista L. I. Rojzenzon uveřejnil další dvě ukázky studií o čes. frazeologii: Tschechische phraseologische Wendungen mit substantivierten Partizipien und Adjektiven (Zum System-Charakter sprachlicher Erscheinungen) v ZSlaw 5, 1960, 171—185 si všímá frazeologismů se substantivizovanými participii a adjektivy typů jít na zkušenou, dostat za vyučenou a jde do tuhého, zůstalo při starém; dále některých speciálních jevů j. homonymie. — Druhá stať O nekotorych specifičeskich razrjadach narodno-razgovornych frazeologizmov češskogo jazyka (Studia slavica Academiae sc. Hungaricae 6, 1960, 203—211) rozbírá jednu skupinu frazeologických obratů v obecné češtině, jejichž jádrem jsou zeměpisné názvy.

O přípravách k vydání čes. synonymického slovníku, uspořádaného systematicky, informuje J. Haller, Soustavný slovník věcný a synonymický na obzoru (Dialog 4, 1960, 123-125). — Odmítavou kritiku knihy N. Reitera Die deutschen Lehnübersetzungen im Tschechischen (Berlin 1953) podávají E. Skála a J. Štindlová, Pochybená práce o českých kalcích z němčiny (SaS 21, 1960, 206—213); německy vyšel tento referát v podobě poněkud pozměněné pod názvem Die deutschen Lehnübersetzungen im Tschechischen v ZSlaw 6, 1961, 134—139.

[303]Původ a význam jednotlivých slov. Několik výkladů etymologických a lexikálních shrnul I. Němec, Ze staročeského slovníku v LF 8 (83), 1960, 93—96: 1. Zaniklý čes. název pouta obnož. 2. Stč. otaz. 3. K původu adverbiálního však (prohlubuje Machkův výklad z příslovce všako). — Citově zabarvené výrazy s hláskovou skupinou -ajs-/-ajz- analyzuje týž autor (NŘ 43, 1960, 18—26): modelem pro tvoření expresívních výrazů tohoto typu z domácích základů byla slova něm. původu, zatlačená do oblasti expresivity. Připojená red. poznámka V. Machka upozorňuje na možný vliv výslovnosti skupiny -iz- jako -yz- (líznout „udeřiti“ spojuje s rus. kolyznuť). — Původ slovesa tropiti se snaží odvozovat I. Němec ze slovanského denominativa stropiti „stavěti z kmenového dříví, zv. strop, nějakou stavbu zv. postverbálně strop“; odtud vznikl přenes. význam „dávat dohromady, strojit“ (stč. nedokonavé stropiti kvas). — Čas. Scandoslavica 6, 1960 přináší dva etymologické příspěvky k výkladu čes. slov: E. Krag, Zu tschech. flamendr, flámovat (19—21) a S. Štech, A Contribution to the Etymology of the Czech Word kapusta (22—25). — O původu slova silice vykládá H. Plevačová (NŘ 43, 1960, 275—278), že je to nč. umělý výtvor z poč. 19. stol., utvořený příponou -ice z chemického termínu síla (lat. spiritus, něm. Geist). — K výkladu slova úkol, doloženého v slov. jazycích jen ve zbytcích, ale velmi produktivního v češ. a dosud uspokojivě etymologicky nevyloženého, shrnuje E. Havlová (Slavia 29, 1960, 276—280) dostupný dokladový materiál s cílem určit aspoň pův. oblast užívání tohoto slova. — Zajímavou historii proměn významového obsahu i funkčního rozsahu slova celina podává L. Bachmann, K dějinám slova celina (NŘ 43, 1960, 146—152); k tomu srov. autorův dodatek Ještě jednou celina (NŘ 44, 1961, 187—188). — Slovo činovník bylo přejato do češ. z ruš. v době obrozenské, a to nejprve ve významu „ruský úředník“, později též „funkcionář“, nezdomácnělo však a v poslední době ustupuje; o tom píše R. Brabcová, K historii slova činovník (NŘ 43, 1960, 243—245).

Přídavná jména těsný a úzký je třeba i nadále rozlišovat ve všech významech kromě významu „velmi blízký, důvěrný, založený na společné činnosti n. vlastnosti“, jak dovozuje M. Těšitelová, K poměru přídavných jmen těsný a úzký (NŘ 43, 1960, 26—31). — V čl. Ze života slov ukazuje J. Kuchař, jak slovo divačka, po stránce slovotvorné zcela náležité, ale v jazyce existující až dosud jen potenciálně, v poslední době rychle proniká, hl. v souvislosti s rozvojem televize (NŘ 43, 1960, 247—248). — Věcný výklad několika lidových výrazů obsahuje čl. J. Poláka, Bezinkář a jiné přezdívky z Přešticka (NŘ 43, 1960, 309—310). — O Machkově Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského (Praha 1957) ref. K. Treimer, Lingua 9, 1960, 89—101 a K. Müller, Deutsche Literaturzeitung 81, 1960, 61—67.

Jednotlivé doby, autoři a spisy. Také 2. sv. akadem. Dějin české literatury, Literatura národního obrození (red. F. Vodička, Praha, Nakl. ČSAV 1960, 684 s.) přihlíží k vývoji našeho národního jazyka, jak se obráží především v literárních dílech daného období, a stručně charakterizuje i umělecký jazyk a styl klasiků čes. literatury doby obrozenské. — Adj. achský (achské země AlxV 565, achská království AlxO 63) spojuje M. Šváb, „Achské země“ v české Alexandreidě (SbPed Plzeň — Jaz. a lit. 3, 1960, 5—12) se jménem maloasijského přístavu Aky; metonymicky znamená „asijský“. — Z tzv. Paterových proužků, uložených v knihovně Nár. muzea v Praze, určuje J. Cejnar další zlomky nejstarších čes. veršovaných legend (Staročeská veršovaná legenda o Veronice, LF 8 (83), 1960, 263—268; dokončení tamtéž 9 (84), 1961, 50—56); je tu otištěn paleografický přepis textu bez emendací, dále text jimi doplněný a úryvky lat. textu legendy. — O edici Klementinských zlomků nejstarších českých legend (Praha 1959) ref. H. H. Bielfeldt v ZSlaw 5, 1960, 300—302. — Srovnáním onomatopoicky výrazného místa v stč. Sporu duše s tělem, fol. 82a „jako havran vezdy kváčeš … že dieš zajtra, zajtra, zajtra …“ s lat. craxare „krákati“ a cras „zítra“ dokazuje B. Gerhardt, Zum Spor duše s tělem (Die Welt der Slaven 5, 1960, 270—276), že čes. skladba vznikla zpracováním lat. předlohy; v ní našel čes. básník i podnět k zvukomalebnému využití trojího „zajtra“. — [304]Nové zlomky staročeské bible byly podle zprávy B. Svobody v LF 8 (83), 1960, 318 nalezeny na přídeští cechovní knihy kouřimských kovářů z r. 1737; obsahují úryvky z 3. Kn. královské, text patří III. bibl. recenzi. — Zprávu o rukopise vídeňské Národní knihovny č. 4522, který pochází z měst. knihovny v Nymburce a obsahuje mj. česko-latinskou sbírku výňatků z bible a církevních Otců, podává F. M. Bartoš, Nad husitským sborníkem z Nymburka v LF 8 (83), 1960, 123—127. — Vznik dvou rukopisných sborníků kališnického kněze Jana Bechyňky, které Jungmann kladl do 2. pol. 16. stol., posunuje Kv. Hodura na rozhraní 15. a 16. stol. v čl. Datování spisů Jana Bechyňky (LF 8 (83), 1960, 321—322; v připojené poznámce na s. 322—323 Fr. Ryšánek podpírá názor Hodurův dalšími důvody). — Na mapách spisu Cornelia Wytflieta Descriptionis Ptolemaicae augmentum sive occidentis notitia (Lovaň 1597) objevil Fr. Ryšánek Komenského vlastnoruční výpisky ze sbírky zpráv, citátů apod. Th. Zwingera Theatrum humanae vitae (Basilej 1586), pocházející z doby před r. 1616 (Nově objevené a zjištěné zápisky Komenského pro Divadlo světa. Acta Comeniana 19, 1960, 221—222). — Podíl J. A. Komenského na mluvnickém zpracování maďarštiny hodnotí J. Bakos, Comenius és a magyar nyelv (Adatok a magyar nyelv grammatikalizásának fejlődéséhez) v Az Egri pedagógiai főiskola Évkönyve (ročenka Vys. pedag. školy, Eger) 6, 1960, 183—206. — O vzniku Komenského spisu Počátky čtení a psaní vykládá J. Kyrášek v Acta Comeniana 19, 1960, 1—4. — Příspěvek k poznání Komenského překladu Historie Lasického od M. Klučky v LF 8 (83), 1960, 293—300 obsahuje rozbor překladu z lat. do češtiny. — O knize H. Geisslera Comenius und die Sprache (Heidelberg 1959) ref. K. Horálek, Komenský a jazyk (SaS 21, 1960, 238—239). — Z rukopisu v knihovně evang.-reform. církve v Sarospatak (Maďarsko) otiskuje F. Gregor jednak ukázky rozmluvy dvou žáků se školním argotem lat., čes. a slov. 2. pol. 18. stol., jednak lat.-čes. slov. z téže doby, řazený podle principu slov stejného zakončení (Versus maxime Proverbiales, Studia slavica 6, 1960, 211—215). — Na pronikání českého aktového jazyka v 15. stol. na východ upozorňuje J. Macůrek, K otázce vztahů listiny české, ukrajinské a moldavské v druhé polovině 15. stol. (SbFilFakBU 9, 1960, ř. hist. č. 7, s. 151—159).

Edice textů. Nová řada kritických edic stč. „Texty a studie k dějinám českého jazyka a literatury“, založená Ústavem pro jazyk český, byla zahájena Sborníkem vyšehradským Tomáše ze Štítného, který vydal Fr. Ryšánek (Díl I. Úvod a text. Praha, Nakl. ČSAV 1960, s. 415, 8 obr. příl.). Edice přináší v úvodních partiích důkladný popis památky spolu s komplexním osvětlením všech sporných otázek (mj. je tu potvrzen názor, že sborník dochovaný ve Vyšehradském rkpe vznikl před štítenským sborníkem z r. 1376); v textové části otištěny tři rané práce Štítného, O bojování hřiechóv s šlechetnostmi, O sedmi duchovnieho stavu vstupních a O korábi Noeově (čili O domu duchovniem) paralelně s lat. předlohami. Kromě toho je v příloze otištěn traktát O bojování hřiechóv … ještě z rkpu Brněnského a ze zlomku Vídeňského. O edici srov. ref. Zd. Tyla, Na okraj kritické edice štítenského Sborníku vyšehradského (SaS 22, 1961, 142—146; s opravami textu) s pozn. J. Daňhelky.

Jako 23. sv. Památek staré literatury české vyšly Veršované skladby Neuberského sborníku; z rkpu Nár. muzea v Praze V H 21 vydala Zd. Tichá (Praha, Nakl. ČSAV 1960, 149 s. + 8 obr. příl. + 1 barev. příl.). Skladby, zčásti bezpečně a zčásti pravděpodobně připisované Hynkovi z Poděbrad, jsou tu vydány poprvé v úplnosti; připojená studie vydavatelčina obsahuje mj. cenné postřehy o jazyku a stylu skladeb (např. o využití eufonie). — Dve veršované staročeské skladby so slovakizmami otiskuje v paleograf. přepise E. Pauliny (Jaz. časopis 11, 1960, 125—135); jde o dvě stč. duchovní písně z knihovny kláštera admontského, které podle jazykového rozboru vznikly ve 14. stol. v jižní části záp. Slovenska. — J. Kolár otiskuje čes. světskou píseň o panně stračičce, zapsanou na rubu lat. listiny z r. 1379 v archívu praž. metropolitní kapituly, č. 460, a to paleograficky i v nč. transkripci (Neznámá česká světská píseň z předhusitské doby, LF 8 (83), 1960, 318—321).

Obecné poznámky k ediční problematice Pa[305]mátek a krit. připomínky ke sv. 19 (Jean de Léry, vyd. Kv. Hodura) a ke sv. 20 (Verse bolesti, vyd. Zd. Tichá) obsahuje čl. J. Daňhelky, Nad posledními svazky Památek staré literatury české (SaS 21, 1960, 48—53); k tomu Poznámky k čl. J. Daňhelky „Nad posledními svazky Památek staré literatury české“ od Kv. Hodury (SaS 21, 1960, 315) a Zd. Tichá, K Daňhelkově recenzi Veršů bolesti, posměchu i vzdoru (ČLit. 8, 1960, 350). O edici Satiry na čtyři stavy od Zd. Tiché (Praha 1958) ref. J. Daňhelka v SaS 21, 1960, 239—240 a vydavatelka odpovídá na jeho krit. připomínky tamtéž 22, 1961, 153—156; připojeny poznámky J. Daňhelky na s. 156—159. — Krit. přehled komeniologických edic za léta 1945—1960 podává J. Daňhelka, K vydávání děl J. A. Komenského (SaS 21, 1960, 219—225); podrobněji si všímá dvou edicí Labyrintu z r. 1958 od Vl. Šmilauera a A. Škarky. — Ediční a textologické problematiky se zčásti dotýká i J. Radimský, K vydávání archívních pramenů pro 16.—18. století (Archívní časopis 1960, 130—135). V druhé části čl. Naše rukopisné bohatství a jeho soupis (K práci komise pro soupis rukopisů při ČSAV) podává V. Vojtíšek přehled práce, kterou vykonala býv. Čes. akademie věd a umění, hodnotí starší soupisy (J. Truhlář, J. Čelakovský, A. Podlaha, F. M. Bartoš) a informuje o akcích prováděných v souč. době (Věstník ČSAV 69, 1960, 40—54). — Cenný soupis slovan. rukopisů v obou německých státech podle dnešního stavu publikoval K. Günther, Slawische Handschriften in Deutschland (ZSlaw 5, 1960, 317—355); bohužel u jednotlivých rukopisů chybí analytický rozpis jejich obsahu.

 

Dialektologie. Po monografiích J. Běliče, J. Voráče a Fr. Kopečného vyšla jako 4. sv. sbírky Česká nářečí práce Sl. Utěšeného Nářečí přechodného pásu česko-moravského. Díl I. Hláskosloví (Praha, Nakl. ČSAV 1960, 254 s. + 26 s. map. příl.); obsahuje vedle úvodní charakteristiky diferenčně zpracovaný popis jejich bohatě rozrůzněného hláskosloví. Monografie je založena z největší části na výzkumu, který provádí dial. oddělení ÚJČ; mapové přílohy představují ve zjednodušené podobě regionální nářeční atlas hláskoslovný. Podrobně referuje o ní a hodnotí ji Fr. Kopečný, Vzorná oblastní nářeční monografie (SaS 22, 1961, 130—142) a J. Chloupek, Nová česká studie jazykově zeměpisná (NŘ 44, 1961, 228—232). Sl. Utěšený dále otiskl jazykově zeměpisnou studii O nazwach nietoperza w gwarach czeskich (Poradnik Językowy 1959, 387—392); je psána jako paralela k čl. J. Smyla Nazwy nietoperza w gwarach polskich (tamtéž 1958, 159n.) a upozorňuje na výrazné obdoby v pojmenovávacích procesech na zápslov. území. V čl. Chodové — srbský kmen z Bavor (Sb. Minulostí Plzně a Plzeňska 3, 1960, 13—43) rozvádí A. Frinta starší pochybný názor J. Šewčika z r. 1892 o příbuznosti chodského nářečí s luž. srbštinou a na základě jevů jazykových, v menší míře i toponomastických a národopisných snaží se dovodit, že Chodové prý přišli do záp. Čech jako kolonisté z přilehlé části Bavor. — Nutnost zahájit neprodleně soustavný výzkum jazykové situace v nově osídlených pohraničních oblastech zdůrazňuje B. Koudela, Potřeba výzkumu jazykového vývoje v tzv. pohraničí (NŘ 43, 1960, 206—210) a připojuje poznámky k organizaci tohoto výzkumu a k jeho metodice. — Otázkou podstaty lidového (místního, zeměpisného) nářečí a jeho vztahem k jazyku spisovnému i k jazyku celonárodnímu se zabývá J. Chloupek, K podstatě lidového nářečí (SbFilFakBU 9, 1960, ř. jazyk č. 8, s. 133—135). — Pronikáním hyperkorektních prvků do nářečí v oblasti hláskosloví, tvarosloví, tvoření slov, skladby a slovní zásoby se zabývá čl. V. Michálkové, K vlivu spisovné češtiny na lidová nářečí (Vlast. věst. mor. 15, 1960, 209—215). — Současný stav vzájemného působení slovesných vzorů „dělat“ a „mazat“ podle nářečního průzkumu ÚJČ v Brně zachycuje R. Šrámek v čl. Přecházení některých sloves mezi typy dělat a mazat na Moravě (O jejich zeměpisném rozložení) v Sb. Mat. mor. 79, 1960, 211—217 a na připojené mapce. — Příspěvek Sv. Prokešové Z výzkumu nářečí na Moravě (Sb. Mat. mor. 79, 1960, 218—222) obsahuje několik poznámek k samohláskovému systému nářečí v přechodné oblasti česko-hanácké na Okříšsku a k hláskosloví okrajového typu již. hanáckých nářečí na Znojemsku. — Stručný popis lidové mluvy v oblasti hornohanácké, [306]podhorácké a horácké podává Fr. Hladiš v čl. Česká nářečí na Šumpersku (Kulturní život Šumperska, únor 1960, s. 6—8), všímaje si i nářečního vývoje po r. 1945. — Drobné poznámky k nářečí na Malé Hané od J. Vrbky (Vlast. věst. mor. 15, 1960, 207—208) se týkají hláskosloví, tvarosloví a slovní zásoby lidové mluvy v okolí Jevíčka. — Rozborem několika zmínek o valaš. nářečí v díle J. H. A. Gallaše o Valašsku a jeho obyvatelích ukazuje J. Skulina, že ojedinělé sloven. prvky (koncovka -m v 1. os. sg. a souhláska r m. ř) do struktury tohoto archaického okrajového čes. dialektu nepronikly a nestaly se trvalou součástí jeho mluvnické stavby (Jsou Gallašovy poznámky o valašském nářečí správné? Sb. Mat. mor. 79, 1960, 206—210). — V čl. O valašském nářečí (Vlast. věst. mor. 15, 1960, 207—208) J. Skulina odmítá — zbytečně — tradiční název nářečí valašské, protože mluvnická struktura tohoto nářečí není valašská, tj. rusínská nebo rumunská, ale okrajově česká. — Vokalický systém spálovského nářečí zachycuje v hrubých obrysech týž a. (Vlastivěda Ostravského kraje, Vítkovsko 1960, č. 9/10, s. 28—29). — Podle dotazníkového materiálu a výsledků terénního výzkumu vymezuje J. Balhar v záp. lašské skupině opavskou okrajovou oblast záp. (vedle oblasti jihozáp. a již.); vých. opavštinu nepokládá za další jádro, ale za přechodný stupeň k skupině ostravské (Západoopavský nářeční typ. Jeho povaha a vztah k opavské nářeční skupině. SlezSb 58, 1960, 378—383). — Na opavské konferenci o otázkách národně probuzeneckého zápasu slovan. lidu ve Slezsku (v červnu 1960) upozornil A. Satke na složitou otázku jazykové příslušnosti těšín. lidu v diskus. přísp. Přechodný ráz nářečí (SlezSb 58, 1960, 566); tamtéž byl přednesen i diskusní příspěvek B. Pitronové Rakouské úřady ve vztahu k místnímu dialektu na Těšínsku (SlezSb 58, 1960, 565—566).

Pod názvem K lidovým názvům rostlin ve velickém nářečí otiskl K. Klusák v NŘ 43, 1960, 96—100 soubor jmen rostlin z obce Velká nad Veličkou; jména spějí k unifikaci s čes. knižní nomenklaturou. — Několik lidových názvů hub z Příbramska uveřejnil St. Macan, K lidovému houbařskému názvosloví (Mykologický sborník 57, 1960, 158).

Sbírku přísloví, lid. rčení, pranostik apod., vybraných z vyprávění lid. vypravěčky Karolíny Štikové z Vinařic, otiskl J. Spilka, Přísloví a rčení v povídkách lidové vypravěčky na Kladensku (Český lid 47, 1960, 7—13) a materiál srovnal s hl. sbírkami téhož druhu a jinými prameny. — Zvuková stránka v zakončení a v závěrečných formulích slezských pohádek je předmětem analýzy A. Satka (Radostná země 10, 1960, 21—26); mizení tradičních závěrečných formulí v pohádkách souvisí s poklesem tradičního vypravěčského umění.

Jak se přenášením významu obohacovala slovní zásoba slangu čes. vorařů, ukazuje na četných příkladech B. Zimová, Změny významu slov ve vorařském slangu (NŘ 43, 1960, 87—96). — Poznámky k otázce cikánských prvků v českém argotu od J. Lípy (RusČesStudie 47—56) upozorňují na slovotvornou, morfologickou a syntaktickou problematiku pronikání cikánských prvků do českého argotu; situace je tu komplikována tím, že je třeba — aspoň u nás — rozlišovat tzv. české cikány, německé cikány a cikány mluvící nářečím, které nese stopy nářečí rumunských. — V. Vážný referoval podrobně o Gregorově Slovníku nářečí slavkovsko-bučovického (Praha 1959) v NŘ 43, 1960, 100—109 a H. Kučera podal zprávu o Svěrákově monografii Karlovické nářečí (Praha 1957) v čas. Word 15, 1959, 521—523.

Spisovný jazyk a jeho norma. Jazyková příručka O češtině pro Čechy, která vyšla péčí Novinářského studijního ústavu v nakl. Orbis (1960, 278 s.), shrnuje ve výběru a v přístupném podání to poučení o jazyce, které zpravidla nebývá v jazykových příručkách ani v školních učebnicích; přihlíží i k potřebám jazykové praxe a zejm. práce novinářů. Obsahuje tyto stati: K. Hausenblas, O jazykové kultuře (5—17; vývojová cesta české jazykové kultury a dnešní její zásady); M. Helcl, Slovní zásoba češtiny a její změny (18—50; výklad hl. pojmů ze sémantiky a lexikologie; vývoj čes. slovní zásoby v obrysech); Fr. Daneš, Jak jsou utvářena česká slova (51—87; základní poznatky o stavbě čes. slov, slovotvorný systém souč. češtiny, slovotvorba v praxi); Al. Jedlička, Skloňování jmen, jeho dnešní stav a vývojová tendence (88—115; [307]jednotlivé jevy jsou zasazeny do rámce morfologické soustavy jmen v dnešní češ. se zřetelem k historickému vývoji v minulosti a k budoucím perspektivám); J. Kuchař, Skloňování přejatých jmen v češtině (116—150; obecný výklad a typy skloňování přejatých jmen neživotných); Fr. Váhala, Skloňování vlastních jmen osobních a místních (151—191; nevládne tu chaos, tato jména se skloňují dnes už podle vyhraněné soustavy pravidel); M. Dokulil, Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině (192—221; vývoj slovesných kategorií, přehled tříd, vývojové tendence českého slovesa); Vl. Šmilauer, Hlavní skladební a slohové nedostatky odborného vyjadřování (222—246; nejčastější nedostatky, jejich rozbor a náprava); Vl. Šmilauer, Pořádek slov (247—270; skupina substantivní, tj. přívlastky u podst. jména, a skupina slovesná). O příručce ref. V. Michálková zde na s. 295—298.

O podstatě tzv. jazykového citu a jeho významu vykládá Fr. Trávníček, Jazykový cit (Host do domu 1960, 14—15). — V čem záleží nedemokratičnost souč. spisovné češtiny, co a jak demokratizovat, shrnuje týž autor v čl. Tak zvaná demokratizace jazyka (tamtéž, 373—374). — K užívání hovorové podoby spis. jazyka i v běžné konverzaci vybízí M. Jelínek, Potíže s mluvenou češtinou (Věda a život 1960, 661—663); týž autor v čl. Čeština ve veřejném projevu (Čs. novinář 1960, 196—197) podává pokyny pro mluvené projevy.

V SaS 21, 1960, č. 2 byla zahájena diskuse o některých teoretických zásadách úpravy čes. pravopisu z r. 1957: Fr. Trávníček, Několikaslovná vlastní jména (s. 95—108; jde o slovní spojení typu Jan Neruda, Československá republika, Svaz sovětských socialistických republik apod. jako protějšky jednoslovných vlastních jmen j. Praha, Morava, Československo a o psaní velkých písmen v nich); J. Vachek, K otázce tzv. citátových složenin v češtině (tamtéž, s. 110—117; ukazuje, že k spolehlivému řešení otázky slovního vymezení lze dospět jen stálým srovnáváním a kontaminováním faktů významových a zvukových; citátově kompoziční povaha výrazů typu skrznaskrz, bůhvíkdo není nesporná). Na oba příspěvky odpovídá M. Dokulil, K diskusi o zásadách našeho pravopisu (SaS 21, 1960, 272—277). — V čl. J. Kuchaře a Fr. Váhaly, Ohlas nového vydání Pravidel pravopisu a dnešní pravopisná praxe (NŘ 43, 1960, 41—54) je shrnuta odezva na Pravidla ve veřejnosti a v tisku a zhodnoceny zkušenosti, jak se jejich zásady a poučky vžívají v praxi.

Diskusi o psaní řeckých a latinských slov v češtině uspořádala Jednota klasických filologů v Praze dne 30/4 1959; úvodní referát K. Svobody Psaní řeckých a latinských slov v češtině shrnul vývoj pravopisu těchto slov v češtině (otištěn ve Zprávách Jednoty klas. filologů 2, 1960, 19—27; tamtéž na s. 28—30 je připojena zpráva o diskusi od A. Schmidtové a L. Vidmana). — Problematikou přepisu řeckých a lat. jmen do češtiny se zabývá také J. Češka v čl. Jak psát vlastní jména a hodnosti v překladech děl z konce antiky (Zprávy JKF 2, 1960, 72—77) a J. Nováková, K přepisu řeckých a latinských jmen do češtiny (tamtéž, s. 133—137; upozorňuje na některé nedůslednosti v Pravidlech). — Čl. Fr. Váhaly K pravopisu antických jmen v Dějinách světa (NŘ 43, 1960, 241—243) vytýká knize přeložené z ruštiny četné pravopisné prohřešky. — V souvislosti s novou územní organizací našeho státu shrnul Fr. Váhala potřebné pravopisné poučení do čl. Psaní názvů nových krajů a okresů (NŘ 43, 1960, 127—128). — J. Beneš v čl. Výslovnost našich příjmení německého původu (NŘ 43, 1960, 269—275) dochází k závěru, že něm. příjmení Čechů i Němců vyslovujeme celkem česky; mimoto se zabývá otázkou, jaký vliv měla tato čes. výslovnost na jejich grafickou podobu.

Jazyková stránka naší nové ústavy je předmětem hodnotícího rozboru J. Běliče (NŘ 43, 1960, 253—258); zdůrazněny jsou jazykové i stylistické prostředky, kterými bylo dosaženo slavnostního rázu úvodního prohlášení, dále jak se v jazyce ústavy projevuje právnická přesnost, odborný ráz textu aj. — O využití mluvnických prostředků v jazyce novin vykládá s dokladovým materiálem A. Stich (Novinář. sb. 5, 1960, 220—228; kritická poznámka J. Chloupka K češtině našich literárních časopisů (Čs. novinář 1960, 111—112) upozorňuje na některé nedostatky ve významu slov, slovosledu, volbě vhodných stylistických pro[308]středků apod. — Rozboru jazykové stránky jednotlivých časopisů jsou věnovány tyto příspěvky: J. Machač, Novinářská čeština (NŘ 43, 1960, 60—63; čas. ABC mladých techniků a přírodovědců, otištěno též v Čs. novináři 1960, 48—50); H. Kafková, O jazyce novin (NŘ 43, 1960, 237—240; čas. Lehká atletika); Fr. Váhala, Z našich časopisů a novin (NŘ 43, 1960, 300—304; čas. Vojenství, Týl a zásobování, Bojová příprava a Vojenská technika).

Z drobnějších příspěvků k otázkám jazykové správnosti, týkajících se tvoření slov, skloňování, pádových vazeb, významů slov apod. a uveřejněných v NŘ 43, 1960, připomínáme tyto: Fr. Váhala, Čakeňský, či chacoský? (248—249; spr. adj. k jménu Chaco je chacoský); B. Pick, Havárie domu? (187—189; význam. „poškození, škoda“ pronikající do češ. z ruš., není vhodný); Vl. Kondrová, Hosteska (306—307; slovo ve významu „hostitelka“ je tvořeno neústrojně z angl. základu); Fr. Daneš, Hutní — hutnický (152—156; výklad o významovém poměru mezi oběma slovy, založený na rozboru slovotvorném), K. Kozlová, Manifestovat něco — pro něco — za něco (307—308; o významovém rozdílu mezi vazbami); Fr. Váhala, Morálně politický, či morální a politický? (304—305; správnější a výstižnější je pojmenování dvěma příd. jmény); K. Sochor, Motel (125—126; slovo původu mezinárodního, nelze je odmítat); J. Machač, Odbojář (185—187; toto pojmenování člena organizace účastníků protifašistického odboje z doby okupace není dosud spisovné); Fr. Daneš, Ochutit (123—124; sloveso je potřebné a vyhovuje i po stránce slovotvorné); Vl. Kondrová, Pokrytý podnik (245—246; slangový výraz z oboru plánování); M. Helcl, Potřebuji to jako sůl, nebo jako soli? (308—309; obojí způsob je možný, rozdíl stylistický); Fr. Váhala, Předat (249—250; neprávem vytlačuje sloveso odevzdat); Zd. Hrušková, Samoobsluha potravin, či samoobsluha (s) potravinami? (189—190; doporučuje pojmenování samoobsluha (s) potravinami); M. Helcl, Samoobsluhy (126—127; abstraktum změněné v konkrétum nelze pokládat za spisovné); K. Sochor, Sputník a luník (64; o původu obou slov a jejich dosavadní historii v češ.); J. Kuchař, Vracný, či vratný obal? (124—125; správný termín je vratný); J. Machač, Zástava (183—185; původ a význam slova, potřeba významového odlišení od slov vlajka a prapor); F. Váhala, Zveřejnit — uveřejnit (250—251; významový rozdíl mezi oběma slovy).

V čl. Doprava řízená světly (Tvorba 1960, 453) nesouhlasí Fr. Trávníček s Fr. Danešem, který v Jazykovém koutku Lit. novin 1960, 23/4 doporučoval podobu řízena; diskuse pokračovala dále v NŘ 44, 1961, č. 3/4 a uzavřel ji B. Havránek. — Zd. Hrušková v čl. V Republice Kubě — v Republice Kongo (NŘ 43, 1960, 310—312) ukazuje, že obojí způsob vyjádření je možný; v poslední době více proniká nom. jmenovací. — O užívání tzv. delších tvarů zájmena v nepřízvučném postavení vykládá Fr. Váhala, Tam mne jistě najdeš — to se mně líbí (tamtéž 251—252).

V Jazykovém zákampí Fr. Trávníčka v Hostu do domu 7, 1960 vyšly mj. tyto příspěvky k otázkám jazykové správnosti: Dva dny (86—87; rozšíření tvrdých tvarů dny, dnů namísto měkkých dni, dní přičítá zásahům brusičů a korektorů); Nejlepší zlepšovatel potravinářů (232; gen. nelze užívat jako univerzálního pádu); Hasič a požárník (279; slovo požárník není nesprávné ani po stránce slovotvorné, ani po stránce významové); „Prodaná nevěsta“ a „Reportáž psaná na oprátce“ (330; o rozdílu mezi příčestím dokonavým a nedokonavým). — Drobné články věnované otázkám jazykové správnosti a jazykové kultury přinášely též Lit. noviny (Jazykový koutek — Fr. Daneše), brněnská Rovnost (Jazykové okénko — většinou od pracovníků brněnské pobočky ÚJČ a brněnské filos. fakulty), Tvorba (Jazykový sloupek — Fr. Havlové) a Čs. novinář (Správně česky a slovensky). O Jazykovém zákampí Fr. Trávníčka ref. Fr. Havlová, Jazyková tematika v „Hostu do domu“ (NŘ 43, 1960, 233—235); o Jazykovém koutku Lit. novin a Jazykovém sloupku v Tvorbě informuje Fr. Cuřín, Jazykové koutky v časopisech (NŘ 43, 1960, 119—121). — Týž autor ref. i o třetím výběru z jazykových relací Čs. rozhlasu (Praha 1959) v NŘ 43, 1960, 175—180; o téže publikaci ref. též V. Ženatý v ČJL 10, 1960, 189—191.

 

[309]Metodika vyučování českému jazyku. V čas. ČJL 10, 1960 pokračovala diskuse, jak přizpůsobit didaktiku vyučování mateřskému jazyku potřebě sblížit školu s výrobní praxí. Přispěli do ní mj. J. Jelínek - V. Staněk, Mateřský jazyk v základní devítileté škole (Materiál k diskusi) (14—39); G. Janáček, O nové pojetí vyučování mateřskému jazyku (60—67); J. Novotný, K novému pojetí vyučování českému jazyku (166—167); V. Staněk, Jazykové vyučování na střední všeobecně vzdělávací škole (257—265); K. F. Svoboda, Několik poznámek k vyučování mateřskému jazyku na střední všeobecné vzdělávací škole (11, 1960/61, 38—42). — Srov. i dva čl. J. Jelínka, Jazykové vyučování z hlediska spojení školy se životem (Pedagogika 10, 1960, 546—558) a Jazykové vyučování na národní škole (Komenský 1960, 200—207). — Problémy výběru základního učiva ve vyučování mateřskému jazyku jsou předmětem čl. V. Pařízka (Pedagogika 10, 1960, 412—422).

Některými speciálními otázkami metodickými se obírají: J. Hrbáček, Příspěvek k probírání slovesného vidu ve škole. (K otázce grafického znázornění vidu.) (Bul. VŠRJL 4, 1960, 131—135; jeho návrh na nový způsob znázorňování vidů, přihlížející k pedag. potřebám, vychází z pojetí Dostálových Studií o vidovém systému v staroslověnštině); Vl. Staněk - Vl. Styblík, Užívání Pravidel českého pravopisu ve škole (ČJL 10, 1960, 265—270; s red. pozn. J. Jelínka); L. Klimeš, Průzkum syntaktických znalostí posluchačů přijatých do I. ročníku Pedagogického institutu v Plzni (SbPed Plzeň — Jaz. a lit. 3, 1960, 69—111).

O. Chlup v čl. Jen dál, kdy, kde a jak. Příspěvek k dosavadním rozpravám o vyučování mateřskému jazyku (ČJL 10, 1960, 49—59) podává přehled dosavadní diskuse a hodnotí její výsledky; k některým příspěvkům, zvl. Al. Jedličky, M. Dokulila, B. Havránka a Vl. Skaličky (v. o nich SaS 1960, 306), se vrací s připomínkami; k tomu srov. M. Dokulil, K replice akad. O. Chlupa (tamtéž, s. 59—60). — K 85. narozeninám akad. O. Chlupa je psán hodnotící přehled G. Janáčka Akademik Otokar Chlup a metodika českého jazyka (ČJL 11, 1960/61, 1—6). — Retrospektivní pohled na vyučování mateřštině na čes. školách, zejm. základních, za léta 1945—1960 obsahuje čl. J. Jelínka Vyučování českému jazyku v osvobozené škole (ČJL 10, 1960, 195—206).

 

Jazyk a styl literárních děl. Metodologicky průbojné, v materiálu spolehlivě založené a v závěrech mnohdy objevné knize L. Doležela O stylu moderní české prózy. Výstavba textu (Praha, Nakl. ČSAV 1960, 219 s.) náleží zásluha, že se pokusila o řešení některých zásadních otázek marxistického pojetí stylu umělecké literatury a metodologie jeho rozboru. Mimoto však přispívá i k řešení aktuální otázky tzv. „modernosti“ literatury a umění vůbec. Modernost literatury vidí autor v organické syntéze pokrokové ideologie s formálním a stylovým novátorstvím; a protože tento ideál modernosti uskutečnili u nás nejplněji klasikové čes. socialistické prózy I. Olbracht a M. Pujmanová, je jejich dílo hlavním materiálem rozboru a výtěžky rozboru osvětlují stylistickou výstavbu jejich knih nejpronikavěji. — Část ref. Fr. Trávníčka, předneseného na konferenci o dětské literatuře (v Brně v říjnu 1959), vyšla pod názvem Obsah a jazyk slovesného díla v Hostu do domu 7, 1960, 35—38: ve využití jazykových a stylových prostředků není naše literatura pro děti a pro mládež na žádoucí výši, jak je patrno z konkrétních příkladů. — Text Tylovy Drahomíry jako problém dramaturgický (v jazykové a stylistické úpravě O. Krejči pro nové uvedení na scénu Národního divadla) analyzuje A. Stich (Divadlo 1960, č. 8, s. 410—412); provedené zásahy celkem schvaluje. — Greplova stať o předmětovém gen. v jazyce Tylovy prózy byla připomenuta už napřed (s. 301). — R. Jakobson, Stroka Machi o zove gorlicy (Inter. Journal of Slav. Linguistics and Poetics 3, 1960, 89—108) postupem v podstatě strukturalistickým usiluje odhalit ve známém Máchově verši o hlasu hrdličky (opakuje se v Máji s malými variantami celkem šestkrát) „idée fixe“ celé básnické skladby. — Srovnáváním pův. Erbenova zápisu chodské pohádky Jirka s kozú s definit. zpracováním ukazuje V. Formánková (K jediné Erbenově nářeční pohádce, RusČesStudie 405—414) na charakteristické rysy Er[310]benova tvůrčího postupu. — Jazyk novináře Nerudy rozebral Fr. Jílek na konferenci o novinářském díle Jana Nerudy; otištěno v sbor. materiálů z této konference (Praha, Novinář. stud. ústav 1959). — Jazykový materiál osetský ve fejtonech Sv. Čecha z Kavkazu z r. 1874 zkoumá L. Zgusta, Ossetic Words recorded by Svatopluk Čech (ArchOr 28, 1960, 91—100); jde asi o 60 slov a Zgusta si všímá zejména jejich transkripce. — Čes. jazykovými prvky v práci sloven. autora se zabývá J. Dvončová, Čeština v Kukučínově povídce Zápisky zo smutného domu (Jazykovedné štúdie 5, 1960, 177—198). — O slohu vyprávění Karla Čapka píše L. Doležel v NŘ 43, 1960, 80—86; hlavní zdroj živosti a umělecké působivosti jeho stylu vidí ve spojování slohově různorodých prvků, zejm. prostředků hovorových s prvky jiných stylových vrstev, často knižními. — Karla Čapka u příležitosti 70. výročí jeho narození vzpomněl také Fr. Jílek, Karel Čapek a český jazyk (Lid. demokracie 1960, 9/1); vyzdvihl i jeho zájem o otázky jazykové kultury. — Monografie M. Jankoviče, Umělecká pravdivost Haškova Švejka (Rozpravy ČSAV, roč. 70, 1960 — ř. společ. věd, seš. 10) věnuje pozornost také jazykovým a stylistickým prostředkům Haškovým, např. mistrovskému využití autorské řeči (srov. o ní ref. Vl. Nezkusila v ČJL 11, 1961, 284—285 a krit. pozn. Fr. Daneše k tomuto ref. tamtéž, s. 457—458). — V čl. K problematice díla Óndry Łysohorského (SlezSb 28, 1960, 443—470) odhaluje L. Pallas „pochybený a donkichotsky anachronistický pokus o vytvoření lašského spisovného jazyka“, který nelze hodnotit jako čin pokrokový. — Důkladný jazykový rozbor Hrubínovy dětské poezie podala V. Formánková v čl. K jazykovému stylu Hrubínových dětských veršů (sb. Čtyři studie o Františku Hrubínovi, Praha 1960, 151—180); všímá si tu slovní zásoby, využití prostředků eufonických, vlivu lidové poezie aj. — Na patrnou souvislost mezi výrazovými rysy Fučíkova jazyka a stylu, zejm. publicistického, a jeho marxistickým světovým názorem upozorňuje R. Kuznecova, O nekotorych osobennostjach stilja proizvedenij Juliusa Fučika (Bull. VŠRJL 4, 1960, 227—243); pozornosti zaslouží zejména široké rozpětí jeho stylistického rejstříku, od vroucího lyrismu až po umělecké využití odborné terminologie. — V čl. Slohové problémy Arnošta Lustiga (Plamen 1960, č. 8, s. 92—94) zjišťuje L. Doležel, že sloh Lustigův je vybudován na využití výrazných kompozičních a slohových kontrastů; v poslední jeho knize „Ulice ztracených bratří“ však tyto slohové prostředky mnohdy ztratily souvislost s obsahem, ideou díla a poklesly na efektní, ale prázdné ozdoby.

Dílčí otázkou publicistického stylu se zabývá M. Beránková, Několik poznámek k vývoji titulku v českém tisku (Novinář. sb. 5, 1960, 78—101). — Potřebu jazykových a stylistických úprav při vydávání starších pohádkových textů odůvodňují V. Formánková - J. Syrovátková, Upravovat, či neupravovat? (sb. O pohádkách, Praha 1960, s. 63—75); zároveň na konkrétních příkladech ukazují, jak při těchto úpravách postupovat.

 

Otázky překladatelské. O potřebě zvláštního jevištního stylu pro překlady dramat uvažuje K. Horálek, O překladatelský sloh jevištní (NŘ 43, 1960, 134—146); na několika čes. překladech Hamleta ukazuje, že jevištní překlady veršovaných dramat mají svou specifickou problematiku, kterou nemohou vyřešit překlady literární určené ke čtení, a proto usilující o to, aby daly čtenáři co nejúplnější představu o kvalitách originálu. — Pod názvem Pohádka jako překladatelský problém shrnul týž autor (NŘ 43, 1960, 199—206) poznámky k několika překladům, popř. úpravám pohádek (ke sbírce Vuka St. Karadžiće v překladu R. Lužíka, výboru z „Tisíce a jedné noci“ od Fel. Tauera, k překladům pohádek ve sb. Lidové umění slovesné aj.). — Poznámky P. Kopty, O překládání básníků (Dialog 4, 1960, 103—106) jsou psány na okraj stejně nazv. úvahy francouz. teoretika překladu V. Debidoura a zabývají se specifičností básnického převodu. — Asyndeton jako problém překladatelský, zejm. při převodu z ruš., je předmětem důkladného rozboru K. Koževnikové (Dialog 4, 1960, 1—23); vzhledem k malému rozšíření asyndeta v češtině je třeba tohoto typu spojení větných členů a vět užívat velmi opatrně, aby nenabylo expresívního zabarvení.

Je třeba uvítat vzrůstající zájem o problema[311]tiku překládání ze slovenštiny do češtiny a naopak. Obecně se už uznává užitečnost těchto překladů a teoretické příspěvky si kladou za úkol přispět ke zlepšení překladatelské práce na tomto úseku, zejm. stati V. Kochola, K problematike prekladania (Slovenské pohľady 76, 1960, 540—544) a K problému prekladania štúrovskej poézie do češtiny (tamtéž, s. 642—648). — Překlad sbírek „Nox et solitudo“ a „Verše“ od M. Kundery rozbírá M. Turčány, Ivan Krasko v češtine (Slovenská literatura 7, 1960, 208—218); s konkrétními zkušenostmi seznamuje čtenáře J. Kintnerová, Ako som prekladala Hájnikovu ženu (Slovenské pohľady 76, 1960, 318—323). — Příspěvek Vl. Reise, Ano či ne, a jak? (Plamen 2, 1960, č. 2, s. 115—117) se zabývá překladem Kukučínovy novely Mladé letá (přel. J. Vladislav, Praha 1958) a knihy P. Karvaše Čert nespí (přel. J. Dvořáček, Praha 1957).

Početné jsou i příspěvky k otázkám rusko-čes. překládání, všímající si překladů jak starších, tak nových. Rozbor prvého českého překladu Puškinova Evžena Oněgina, který uveřejnil B. Jirásek (Bull. VŠRJL 4, 1960, 267—288), oceňuje překlad V. Č. Bendla-Stránického z r. 1860 v podstatě kladně. — Význam diachronické charakteristiky slov pro překládání klasiků ukazuje B. Ilek (RusČesStudie 417—423) na dvou překladech Puškinova Borise Godunova, a to od El. Krásnohorské z r. 1905 a od Ot. Fischera z r. 1937: při překladech klas. děl musí překladatel přihlížet k hist. změnám významu slov a slovníkové výklady stále konfrontovat s celkovým kontextem a jeho ideovým obsahem. — Zkušenosti z revize Mathesiova překladu „Běsů“ publikuje Zd. Hanusová v Bull. VŠRJL 4, 1960, 289—293; úpravy se týkaly jen jednotlivostí, podstaty překladu se nedotkly. — N. Slabihoudová uveřejnila v Dialogu 4, 1960, 92—95 Několik poznámek na okraj „Zapečetěného anděla“; pod tímto názvem přeložila výbor z díla N. S. Leskova (Praha 1959). — Nový překlad Čechovova Racka od J. Topola kladně oceňuje K. Koževniková, Ještě jednou Racek. Tentokrát jako čin překladatelský (Plamen 2, 1960, č. 10, s. 102—104). — Do sborníku teoretických statí O pohádkách (Praha, SNDK 1960) napsali V. Stanovský - J. Vladislav stať O překládání a převyprávění pohádek (s. 120—158; specifické otázky tohoto druhu překladatelství, volba nejvhodnějších variant aj.). — O téže otázce píše K. Horálek, Nové cesty k pohádkám cizích národů (SaS 21, 1960, 69—73), zejm. kriticky o překladech v kn. Vl. Stanovského Pohádky národů, sv. 2 (Praha 1959); o téže knize nekriticky O. Zilynskyj (ČsRus 5, 1960, 33—36). — Několik příspěvků se zabývá překlady z jiných jazyků. Gebauerovy „Ukázky z národního básnictví bulharského“ (v Lumíru 1863) hodnotí K. Mára (SlavPrag 2, 1960, 111—126) jako významný čin překladatelský i kulturně politický. — Verhaerenova dramata v českých překladech rozbírá J. Fryčer (ČMF 42, 1960, 74—84); mj. překlad Svítání od S. K. Neumanna z r. 1905 a Filipa II. od Ot. Fischera a od Fr. Tichého z r. 1921. — Glosa k překladům knihy Gulistán od V. Kubíčkové (Dialog 4, 1960, 125—130) přináší jednak přehled dosavadních českých překladů z perského básníka Sádiho, jednak poznámky k vlastnímu překladu, který pod názvem Růžová zahrada vyšel v Praze r. 1954.

Nezvalovo dílo překladatelské přehlíží a hodnotí M. Blahynka, Nezval — překladatel (Světová literatura 1960, č. 3, s. 227—234); zásluhy J. Zaorálka o zvýšení úrovně českého překladu oceňuje B. Novák, Jaroslav Zaorálek — překladatel (Dialog 4, 1960, 67—74). — Sedmdesátiny překladatele profesora Karla Šafáře, spolutvůrce čes. překladu Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel, připomíná M. Haller (Dialog 4, 1960, 81—85); K. Šafář vzpomíná na historii toho překladu v čl. Habent sua fata libelli (Dialog 4, 1960, 48 až 66).

Některých speciálních otázek překladatelských se dotýkají tyto příspěvky: M. Říhová, Některé rozdíly mezi syntaxí českou a anglickou (Dialog 4, 1960, 24—47; konkrétní zkušenosti z praxe); D. Šmíd, Slovo k překladům italských filmů (tamtéž, 130—134; upozorňuje na jejich nedostatky); J. Koronovský, O jednom stylistickém prostředku (tamtéž, 140—142; dlouhá souvětí originálu lze často výhodně přetlumočit do češtiny tzv. nastavovaným řetězcem); B. Müller, Opravovat? Neopravovat? (tamtéž, 142—145; jaké stanovisko má [312]překladatel zaujmout k chybám originálu); J. Škvorecký, O dvou zásadách kritiky překladu (tamtéž, 153—158; kritika má být vedena snahou překladateli pomáhat a musí usilovat o vyloučení subjektivních a generalizujících úsudků); A. Skoumal, Předmluvy a doslovy k překladům (tamtéž, 159—163).

 

Terminologie. Dokladový slovník lingvistické terminologie tzv. pražské školy sestavil J. Vachek (s část. pomocí J. Dubského): Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague (Comité International Permanent des Linguistes, Utrecht-Anvers 1960, 104 s.); materiál získán excerpcí čes. jazykovědných prací z let 1928—1958, doklady přeloženy do francouzštiny a u heslových slov (francouzských) připojeny ekvivalenty angl., něm. a čes. (o slovníku v. ref. J. Krámského v ČMF 43, 1961, 113—116). — O Rusko-českém slovníku lingvistické terminologie od O. Mana, L. Kovala aj. v. oddíl rusistický, zde s. 233. — Historického vývoje českého názvosloví se týkají tyto práce: V. Šmelhaus a J. Andreska v čl. Klaretovské čihařské názvosloví. (Příspěvek k dějinám středověké myslivosti) (Práce výzkumných ústavů lesnických, sv. 20, 1960, 211—222) analyzují skupinu odb. výrazů z Klaretova Glosáře (v. 2680—6) srovnáním s jinými starými prameny, zejm. středověkou encyklopedií Petra z Crescentie, a určují výrazy věcně; V. Šmelhaus v čl. K vývoji ptačího skřipce (Čs. etnografie 8, 1960, 316—319) vykládá mj. stč. názvy pro skřipec klev, klevcě. — Strukturu zednického názvosloví na Ostravsku rozbírá a pravděpodobné perspektivy jeho dalšího vývoje určuje Al. Knop, K vývoji zednických profesionálních výrazů na Ostravsku (SbPed Ostrava — Společ. vědy 1, 1960, 3—20). — Na potřebu soustavného studia vývoje čes. technické terminologie upozorňuje Fr. Psota, Historické technické názvosloví (Technické noviny 1960, 6/1). — J. Svoboda, K slovanské onomastické terminologii (ZprMK 1, 1960, 273—284) podává přehled zákl. pojmů, také čes., s poznámkami a příklady. — Význam Vočadlova „Českého právníka“ pro tvorbu právnické češtiny hodnotí V. Růžička (Právněhistorické studie 6, 1960, 111—123).

Otázkami terminologie na školách se zabývají příspěvky Z. Horáka, K terminologii základních pojmů ve fyzice (Přírodní vědy ve škole 9, 1959, 417—418) a B. Klimeše, K užívání termínu váha (tamtéž, 419); o nich a několika dalších článcích z čas. Matematika ve škole a Dějepis a zeměpis ve škole 1960 srov. zprávu Fr. Cuřína Terminologické drobnosti z metodických časopisů (NŘ 43, 1960, 235—236). — Náležitou pozornost je třeba věnovat těmto otázkám zejm. na odborných školách, jak ukazuje např. J. Schlemmer, Okolo odborného názvosloví (Odborná škola 7, 1960, 129—130).

Z příspěvků k terminologii jednotlivých oborů uvádíme tyto: M. Roudný, Návrh hesláře pro názvosloví železných a ocelových výrobků (Věstník ČSAV 69, 1960, 459—461; předkládá k diskusi návrh hesláře ČSN 42 0048 a obecné zásady tvoření několikaslovných názvů výrobků z ocele a litiny). — K. Sochor, Potravinářské výrobky a názvosloví chladicí techniky (Názvoslovný zpravodaj zemědělský 7, 1960 č. 6, s. 1—3; informace o připravované názvoslovné normě ČSN 140 110). — Významným příspěvkem k ustálení čes. geologické terminologie je vydání Naučného geologického slovníku, jehož I. díl (A—M) zpracoval kolektiv pod vedením J. F. Svobody a vyd. Nakl. ČSAV, 1960 (700 s. + 40 s. fot. příl.). — Československá stratigrafická terminologie (Věstník Ústř. úst. geol. 35, 1960, 95—110; soustava přijatá na liblické konferenci). — O. Klika, Normalizace názvosloví spojovací techniky (Slaboproudý obzor 21, 1960, 124—125; přehled a ocenění dosud vyšlých názvoslovných norem). — O. Dinter, Rudné úpravnické názvosloví (Rudy 8, 1960, 717—718). — J. Špaček, K připravované ČSN 019900 Obalová technika — Názvosloví (Obaly 6, 1960, 31—32). —Vl. Chládek, Mnohojazyčné názvosloví nákaz zvířat (Názvoslov. zprav. zem. 1960, č. 4, s. 1—23; vedle názvů čes. i lat., sloven., rus., pol. a srch.). — Mnohojazyčné názvosloví zvířat (tamtéž č. 5, s. 1—22).

Pravidelný Jazykový koutek vycházel péčí J. Blechy v čas. Účetní evidence a všímal si také odborné terminologie slovenské. — Přehled pokusů obnovit ve vědě a technice jazykovou jednotu podává M. Roudný, Mezinárodní normalizace vědeckého názvosloví (Vě[313]da a život 1960, 413—415); týž autor v čl. Normalizace názvosloví (Věstník ČSAV 69, 1960, 223—229) informuje o ustavení Čs. normalizační komise pro terminologii a její spolupráci s Technickou komisí pro terminologii při mezinár. normalizační organizaci ISO/TC 37 ve Vídni.

Jména místní. Základní dílo čes. toponomastiky, Profousova Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny (I—IV, Praha 1947—1958), bylo dovršeno vydáním V. sv. dodatkového, který ve spolupráci s několika jinými přispěvateli napsali a uspoř. Vl. Šmilauer a J. Svoboda (Praha, Nakl. ČSAV 1960, 673 s.). Jeho účelem je umožnit plné využití Profousovy práce; obsahuje vedle statí o životě a díle A. Profouse a soupisu pramenů a literatury abecedně seřazené opravy a doplňky k textu díla (s. 117—316, zprac. J. Svoboda aj.), dále seznam sídlišť podle okresů a doplněk pro převádění stavu okresů z let 1949—1960 na novou územní organizaci. Soustava českých místních jmen od Vl. Šmilauera (s. 521 až 670) má podat celkový obraz místního názvosloví v Čechách i usnadnit jeho věcné studium. — Krit. referát o Profousově díle napsal S. Rospond do Slavie 29, 1960, 281 až 294, o V. sv. (dodatkovém) v. zprávu I. Lutterera v ZprMK 1, 1960, 296—299.

Z materiálového základu Profousova díla vychází i monografická práce Vl. Šmilauera Osídlení Čech ve světle místních jmen (Praha, Nakl. ČSAV 1960, 391 s.). Typologickým rozborem čes. toponymie, metodou tzv. malých typů (tj. skupin jmen příbuzných buď lexikálním základem nebo tvořením nebo kombinací základů a přípon), jakož i chronologickým a teritoriálním sledováním jednotlivých typů jmen a jejich postupného pronikání dochází autor jak k vymezení nejstaršího sídelního území, tak i hlavních směrů postupného osidlování dalších oblastí. Kniha Šmilauerova znamená cenný přínos nejen filologický, ale i historický a geografický a je významná i metodicky; srov. o ní ref. J. Spala K Šmilauerově práci o stáří místních jmen (NŘ 43, 1960, 289—292), dále J. Dobiáše v ZprMK 1, 1960, 288—295, D. Třeštíka v Čs. čas. hist. 9, 1961, 248—252, V. A. Nikonova ve VJaz 1961, č. 2, s. 141—145 a R. Fischera v ZSlaw 6, 1961, 153—156. Šmilauerovy poznámky k těmto posudkům jsou v ZprMK 2, 1961, 194—197.[1]

V čl. Rusistické drobnosti v české onomastice shromáždil J. Svoboda (RusČesStudie 355 až 360) a rozebral soubor četných místních jmen, odvozených ze starobylých jmen osobních i z apelativ, pro která nelze nalézt příbuzné výrazy ani v stč. ani v slovní zásobě nářeční, ale která žijí dosud v jiných slovanských jazycích a zejm. v rušt.; tím je znovu prokázán význam vlastních jmen pro výzkum a rekonstrukci nejstarší slovní zásoby slov. jazyků. — K starším výkladům místních jmen podává I. Honl (ZprMK 1, 1960, 193 a 248—250) drobné poznámky; týkají se v první části jmen Praha a Ústí nad Labem, v druhé etymologických výkladů čes. toponymik v dílech našich humanistů. — Týž autor pod názvem In margine dějin české toponomastiky upozornil v ZprMK 1, 1960 na několik příležitostných článků o místních jménech: I. K. Al. Vinařický „Topografická morálka“ (52—55; hříčka s místními jmény byla otištěna celkem třikrát, mezi jednotlivými otisky jsou rozdíly); II. K zájmu o místní názvy v době předbřeznové (121—123 a 191—192; o toponymických příspěvcích J. V. Pelikána, Fr. Slámy, Fr. Palackého, T. Hindla aj.); III. Topografická morálka píseckého kraje (247—248; o hříčce s místními jmény A. Šumavského v Poutníku od Otavy, roč. 1).

Z dalších toponomastických příspěvků jmenujeme: V. Polák, Šárka a Motol (ZprMK 1, 1960, 309—310); J. V. Bezděka Osídlení Příbramska a Dobříšska od pravěku do zřízení nového správního rozdělení 1850 (tamtéž 318—326; některá toponymika pokládá za svědectví panství Slavníkovců); týž autor, K toponomastice nejmladších obcí na Příbramsku (tamtéž, 234—237; několik oprav a doplňků k Profousovým Místním jménům v Čechách); B. Víta, [314]Zeměpisná jména z okolí Kardašovy Řečice (tamtéž, 233—234; výklady několika jmen): V. Davídek, Nejstarší názvy a původ jména Karlovy Vary (Čas. Spol. přátel star. 68, 1950, 146—153; pomístní název „vary“ jako nejstarší pojmenování přírodního jevu pochází z dob čes. osídlení povodí Teplé v 13. a 14. stol., na něj navázalo místní jméno Vary doložené už r. 1396); J. Jejkal, Pomístní jména na Teplicku (ZprMK 1, 1960, 311—318; výběr z výkladů otištěných v teplickém čas. Směr v l. 1957—1960); o dalších toponomastických pracích J. Jejkala ref. Vl. Šmilauer, Pomístní jména v kraji Ústeckém (tamtéž, 15—18); Pomístní názvy brněnského okolí třídí do jednotlivých skupin, dokládá a podle možnosti i osvětluje H. Sáňka (Rozpravy ČSAV 70, 1960, ř. společ. věd, č. 16, 106 s. + 1 mapa); podobně zpracoval týž autor i Názvy brněnských předměstí v sb. Brno v minulosti a dnes 2, 1960, 244—250. — Dva typy pomístních jmen z Hlučínska analyzuje R. Šrámek (SlezSb 58, 1960, 229—236; jde o typy 1. Zahumny, Podborky; 2. Błažkovec, Janoškovec).

Četné referáty Vl. Šmilauera, otištěné vesměs v ZprMK 1, 1960, obsahují doplňky a poznámky k probíraným pracím: J. Čarek — V. Hlavsa — J. Janáček — V. Lím, Ulicemi města Prahy od 14. století do dneška (s. 23 až 31); Fr. Roubík, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách (s. 172—180; 299—304); J. Eršil — J. Pražák, Archív pražské metropolitní kapituly I. Katalog listin a listů z doby předhusitské (s. 18—22; 87—88); J. Spěváček, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars V, 1346—1355, fasc. 2 (s. 89—93); Sbírka oblastních turistických průvodců (s. 60—86; poznámky ke čtyřem svazečkům o Českobudějovicku, Královéhradecku a Náchodsku, Novobydžovsku, Horním Posázaví, vesměs z r. 1959).

Do diskuse o stanovení jednotných zásad pro tvorbu názvosloví na mapách zeměpisných i historických zasáhli: pracovníci Ústřední správy geodézie a kartografie, K otázce historického názvosloví (Dějepis a zeměpis ve škole 2, 1960, 132); V. Davídek, O historické názvosloví pravdivé, jasné a výchovné (tamtéž, s. 133); J. V. Horák — J. Vaniš, Názvosloví na mapách, zvláště historických (tamtéž 3, 1960/61, 24—25; další příspěvek týchž autorů vyšel v ZprMK 1, 1960, 306—309); J. Cafourek, Jak řešit otázku historického názvosloví (Dějepis a zeměpis ve škole 3, 1960/61, 88); O. Pokorný, O názvosloví na mapách, zejména na školních mapách historických (Sb. Čs. společ. zeměp. 65, 1960, 126—127).

Informační přehled Otázky československého místního a pomístního názvosloví otiskl J. Nuhlíček v Sb. archívních prací 10, 1960, 69—104; probírá v něm zejm. vývoj úředního místního a pomístního názvosloví v našich zemích do konce I. světové války, dále v období 1918—1945 a konečně v období výstavby socialismu. — Týž autor uveřejnil také Zásady úpravy místního a pomístního názvosloví (ZprMK 1, 1960, 134—142), podle kterých byly provedeny úpravy v letech 1945—1954; mimoto informuje o činnosti Komise pro stanovení úředních názvů míst v ČSSR, zřízené od r. 1959 při ministerstvu vnitra v Praze. — Moravskoslezská místní jména chce zpracovat — podobně jako A. Profous česká — L. Hosák (za filologické pomoci R. Šrámka); o tom informuje jeho Zpráva o postupu prací na moravskoslezských místních jménech (ZprMK 1, 1960, 267—268); připojeny jsou Ukázky prozatímního zpracování několika hesel (268—270; hesla Břeclav, Archlebov, Čučice, Želice) a od R. Šrámka Informační zpráva o návrhu dotazníku pro zkoumání místních jmen na Moravě a ve Slezsku (270—272). — O akci Místopisné komise ČSAV informuje Vl. Šmilauer, Jak se sbírají traťová jména (ZprMK 1, 1960, 285—287). Kromě toho organizuje táž komise soupis českých toponomastických prací za léta 1830—1918; srov. zprávu I. Honla Bibliografie české toponomastické práce (ZprMK 1, 1960, 265—267).

Jména osobní. Práce antroponymické ve srovnání s toponomastikou ustupují do pozadí jak významem, tak počtem. Zmínky zaslouží jen ref. Vl. Šmilauera Předhusitská německá osobní jména v Čechách (ZprMK ČSAV 1, 1960, 115—120; o kn. E. Schwarze Sudetendeutsche Familiennamen aus vorhussitischer Zeit, Köln-Graz 1957), čl. J. V. Bezděky Botlehner - Podlena. Vznik českého příjmení z německého základu (tamtéž, s. 237—238) a materiálový příspěvek V. Vavřečky [315]Přimenka (Opavsko 1959, č. 1, s. 15—18; soubor lidových přezdívek). — Čl. J. Beneše o vlivu české výslovnosti na grafickou podobu českých jmen německého původu byl připomenut výše na s. 307.

Oběma úsekům, jak antroponymii, tak toponomastice, patří společně několik prací bibliografických. O relativně úplnou retrospektivní bibliografii čes. a sloven. onomastiky od začátku až asi do r. 1955 se pokusil V. Polák a otiskl ji již v čas. Onoma 1956/57 (vyšlo 1960), seš. 3, s. 1—118 (Bibliographie onomastique de la Tchécoslovaquie); práce zůstala však velmi mnoho dlužna i průměrným požadavkům kladeným na vědeckou bibliografii jak v úplnosti záznamů, tak v jejich přesnosti. — Bibliografický přehled čs. onomastických prací z poslední doby zpracoval J. Svoboda, Travaux onomastiques en cours. Tchécoslovaquie (Onoma 7, 1959, 313—314); od téhož autora pochází i soupis Čs. práce onomastické 1958, 1959, 1960, otištěný v ZprMK 1, 1960, 181—185.

 

Dějiny české jazykovědy. Výňatek z připravované monografie „Joseph Dobrovský als Hebraist“ otiskl St. Segert pod názvem Das hebraistische Werk von Joseph Dobrovský (ArchOr 28, 1960, 72—90); obsahuje celkové ocenění tohoto úseku činnosti Dobrovského. — Dodatek ke korespondenci Štěpána Lešky s Josefem Dobrovským uveřejnil M. Krbec v Slavii 29, 1960, 467—468, a to Leškův dopis z r. 1803. — Společenské podmínky, které daly podnět ke vzniku našich prvních slovníkových příruček ruštiny a určily jejich ráz, zkoumá J. Vávra, K počátkům rusko-českého slovníkářství (RusČesStudie 363—378). — Čelakovského dodatky k Jungmannovu slovníku rozbírá, zejm. pokud jde o prameny, E. Nonnenmacherová, F. L. Čelakovskýs Ergänzungen zu J. Jungmanns Slownijk česko-německý (1835—1839) v čas Die Welt der Slaven 5, 1960, 347—355. — Zprávu o dopisech J. Fejfalíka uložených v Nár. knihovně ve Vídni (jeden je adresován F. Miklošičovi) podává Fr. R. Tichý, Z literární pozůstalosti Julia Fejfalíka (Sb. Nár. muzea v Praze — Řada C: Lit. historie 5, 1960, 93—95). — O pokusu Josefa Ranka (1833—1912), pokračovatele v slovníkářských pracích J. Franty-Šumavského, vydat srovnávací slovník slovan. píše V. Čejchan, K nezdaru Josefa Ranka ve vydávání všeslovanského slovníku (RusČesStudie 381—390). — V čl. Přátelství Jana Gebauera a Jaroslava Vlčka v dokumentech otiskl Fr. Svejkovský (ČLit 8, 1960, 222—229) jejich vzájemnou korespondenci z let 1884—1898 a několik Gebauerových posudků týkajících se Vlčkova příchodu na Karlovu universitu. — Popis a zhodnocení filol. prací Fr. Černého, žáka Gebauerova a editora stč. památek (1867—1917), podává Al. Gregor v čl. O životě a díle Fr. Černého (Příspěvek k dějinám brněnského vědeckého a kulturního života na rozhraní 19. a 20. stol.) (Vlast. věst. mor. 15, 1960, 233—242). — Vzpomínka na L. Dolanského, kterou napsal Fr. Trávníček do Lit. novin 9, 1960, č. 30, s. 4, připomněla 50. výročí úmrtí badatele, který proslul nejen jako hudební pracovník, ale i jako filolog; k témuž jubileu ocenil K. Ohnesorg Fonetické studie Ladislava Dolanského (sb. Ladislav Dolanský 1857—1910, Praha 1960, s. 36—48). — Počátky rusistiky u nás, zvláště na universitě Karlově do konce I. světové války popisuje objektivisticky A. Frinta (RusČesStudie 443—449), přihlížeje i k pracím popularizačním a k zájmu o ukrajinštinu a běloruštinu (v l. 1882—1918). — Na starší přehledy čes. a sloven. jazykovědy, které uveřejňoval v ZslPh J. M. Kořínek a které dovedl až do r. 1932, navazuje A. Dostál, Die čechoslovakische Sprachwissenschaft in den Jahren 1933 bis 1944; první část, zpracovávající období 1933—1938, vyšla v ZslPh 29, 1960, 199—229.

Užitečnou materiálovou pomůckou pro práci v oblasti dějin čes. jazykovědy jsou soupisy pozůstalostí čes. filologů, uložených v Lit. archívu Nár. muzea v Praze; připravují je a vydávají rotaprintem pracovníci Lit. archívu Fr. Baťha, J. Wagner a E. Pavlásková; v r. 1959 vyšly soupisy V. F. Durycha, J. V. Zlobického, J. Jungmanna, F. X. Prusíka, J. Polívky a V. Flajšhanse.

 

Jubilea a nekrology. K 65. narozeninám L. V. Kopeckého (* 22/8 1894), vyšel 2. roč. Sborníku VŠP v Praze — Jazyk a literatura jako Rusko-české studie (Praha, SPN [316]1960, 483 s.); v red. C. Bosáka, A. V. Isačenka, Al. Jedličky a O. Lešky soustředil sborník téměř půl sta příspěvků hl. od rusistů našich i sovětských. V úvodu je stručně zhodnocena vědecká i pedagogická činnost jubilantova, soupis jeho prací, který sestavili J. Kout a O. Man, otištěn na závěr (s. 471—480). — 50. narozeniny Vl. Skaličky (* 19/8 1909) připomněl čl. P. Nováka v SlavPrag 2, 1960, 175—176.

Z nekrologů čes. jazykovědců uvádíme: J. Kurz, Josef Vajs (17. X. 1865 — 2. VII. 1959) (Slavia 29, 1960, 182—184); J. Levý, Prof. PhDr. Ladislav Cejp (ČMF 42, 1960, 25—30; soupis prací Cejpových od J. Levého otištěn tamtéž na s. 180—182); další jeho nekrology: J. Levý, PhilPrag 3, 1960, 42 a sb. Dialog 4, 1960, 75—80 a V. Fried, Cizí jazyky ve škole 3, 1959/60, 270—271; B. Havránek, Prof. Kvido Hodura (1879 — 1960) (NŘ 43, 1960, 258—262); další jeho nekrology: Al. Jedlička, Učitelské noviny 10, 1960, č. 39, s. 6 a L. Janský, ČJL 11, 1960/61, 137; O. Bartoš, Zemřela nám Iza Šaunová (SlPřehl 46, 1960, 238); nekrology české polonistky napsali dále K. Krejčí, Slavia 30, 1961, 165—166, S. Urbańczyk, Język Polski 40, 1960, 306—308 a A. Sieczkowski, Poradnik Językowy 1960, 385—387.

Zahraničním jazykovědcům jsou věnovány tyto nekrology: B. Havránek, Alexandr Teodorov Balan (27/10 1859 — 12/2 1959) (Slavia 29, 1960, 326—327); o čes. stycích bulharského jazykovědce píše V. Bechyňová, Aleksandr Teodorov Balan a Čechy (tamtéž, 328—331); B. Havránek, Zemřel velký slovanský jazykovědec Alexandr Belić (SlPřehl 46, 1960, 101—102); A. V. Isačenko, Za A. N. Gvozděvem (ČsRus 5, 1960, 179 až 180).

Organizace lingvistické práce. Jubilejní rok 1960 a 15. výročí našeho osvobození byly i čes. jazykovědě příležitostí k zhodnocení dosud vykonané práce a k vytyčení dalších cilů. To je náplň četných příspěvků, z nichž upozorňujeme na tyto: B. Havránek, Rozvoj české jazykovědné slavistiky od r. 1945 (SlPřehl 46, 1960, 137—142); J. Bečka, Československá slavistika. Bibliografie knižních publikací 1945—1960 (Slavia 29, 1960, 643—675; bez adnotací); L. Doležel, Bohemistika 15 let po osvobození ČSR (SaS 21, 1960, 81—86; navazuje na starší přehled B. Havránka „1945—1955 v české bohemistice“, SaS 1955, 209—213); V. Oktábec — R. Zimek, Patnáct let české rusistiky (ČsRus 5, 1960, 78—89 jazykovědná část); Vl. Barnet — Z. Genyk-Berezovská — J. Moravec — V. Židlický, Česká ukrajinistika a bělorusistika v letech 1945—1960 (tamtéž, 140 až 150); A. Satke, Jazykovědné bádání o Slezsku po roce 1945 (SlezSb 58, 1960, 257—266); J. Stanislav, Slovenská slavistika v rokoch 1945 — 1960 (SlPřehl 46, 1960, 201—204); D. Kollár, Vývoj slovenskej rusistiky od oslobodenia (ČsRus 5, 1960, 90—99; jazykovědná část).

Podobnou bilanci uplynulých 15 let předkládají jazykovědná pracoviště brněnská ve sb. „Vám poděkování a lásku vám …“, který k 15. výročí osvobození Brna Rudou armádou vyd. filos. fakulta university v Brně (Praha, SPN 1960, 305 s.): V. Machek, Slavistické katedry (s. 211—219); K. Ohnesorg, Fonetika (281—282); V. Machek, Srovnávací jazykozpyt indoevropský (284—285). — Dvě informační stati o brněnské bohemistice a slavistice vyšly také v sb. „Brno v minulosti a dnes“, roč. 2, 1960: J. Bauer — M. Grepl — D. Jeřábek — M. Kopecký, Vědecká a pedagogická práce katedry českého a slovenského jazyka na filosofické fakultě brněnské university (288—290) a J. Skulina, Činnost pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV (291—292).

U příležitosti dovršení 20 ročníků Slova a slovesnosti, dnes ústředního vědeckého orgánu čes. jazykovědy, napsal B. Havránek stať Slovo a slovesnost do třetí desítky (SaS 21, 1960, 1—3); v ní jednak podal charakteristiku dosavadní vývojové linie časopisu, který od svého začátku neúchylně stál na pozicích pokrokové jazykovědy, jednak narýsoval jeho další odpovědné úkoly pro budoucnost.

Z informačních statí o současné práci čes. jazykovědy uvádíme ještě tyto: K. Ohnesorg, Studium mowy dziecięcej i opieka nad jej kształceniem w Czechosłowacji (Biuletyn Fonograficzny 3, 1960, 49—57); J. Cejpek, Jazykovědné přednášky v pražské Lidové uni[317]versitě (NŘ 43, 1960, 114—116); J. Porák, III. letní škola slovanských studií v Praze (SlavPrag 2, 1960, 176—177; zpráva o roč. 1959); J. Porák, IV. letní škola slovanských studií v Praze (SlPřehl 46, 1960, 289—290; zpráva o roč. 1960); J. Svoboda, Stav a výhledy čs. onomastiky (ZprMK 1, 1960, 143—148; přehled čes. a sloven. onomastických pracovišť, akcí a vydaných prací); J. Svoboda, O Místopisné komisi ČSAV (ZprMK 1, 1960, 5—8; o činnosti v r. 1960 tamtéž, s. 253—263).

Důležitým pramenem informací o současné práci čes. a sloven. jazykovědy je Informační bulletin pro otázky jazykovědné, vydávaný péčí Čs.-polské jazykovědné komise při ČSAV a PAN jako pracovní pomůcka pro čes., sloven. a pol. jazykovědná pracoviště střídavě u nás a v Polsku. Čísla 1 a 2 s informacemi o čs. jazykovědě vyd. ÚJČ ČSAV v r. 1960 za red. S. Králíka a L. Dvonče (s. 30 + 28, rotaprint). Jeho protějškem z pol. strany je Biuletyn informacyjny językoznawstwa polskiego i slowiańskiego w Polsce, který vyd. Komitet Językoznawstwa PAN; seš. 1, 1961 red. St. Urbanćzyk a J. Rusek.

O zasedání Mezinárodní terminologické komise — jazykovědné sekce, zřízené na moskevském slavist. kongresu 1958, které se konalo v Praze ve dnech 11.—15. 3. 1960, informují zprávy jejího předsedy A. V. Isačenka (VJaz 1960, č. 5, s. 149—151), A. B. Šapira (Izv. AN SSSR — OLJ 19, 1960, 443—445) a J. Horeckého (Jazykovedný čas. 11, 1960, 188—190 a Slov. odb. názvoslovie 8, 1960, 223—224). Ustavení Čs. terminologické komise při Čs. komitétu slavistů oznamuje Al. Jedlička v SaS 21, 1960, 158—160.

O problematice dvoujazyčných slovníků jednala porada, která se z iniciativy pověřenectva školství a kultury a Sloven. pedag. nakladatel. konala ve dnech 13.—16. 10. 1959 v Píšťanech; srov. zprávu M. Helcla v SaS 21, 1960, 146—150 a J. Kohouta v ČsRus 5, 1960, 42—43.

Mezinárodní lingvistické symposion „O znaku a systému v jazyce“ konalo se v Erfurtu ve dnech 28/9—2/10 1959; o jeho průběhu a výsledcích podávají zprávu Fr. Daneš, B. Havránek a K. Horálek ve Věstníku ČSAV 69, 1960, 156—158, dále Fr. Daneš v SaS 21, 1960, 44—47 a P. Trost v ČMF 42, 1960, 127—128. — O onomastické konferenci v Budapešti ve dnech 25.—29. 9. 1958 v. zprávu Vl. Šmilauera v ZprMK 1, 1960, 49—52; o I. mezinárodní onomastické konferenci slavistické v Krakově 22.—24. 10. 1959 píše týž autor tamtéž, s. 10—14. — O zasedání předsednictva Mezinárodní komise pro slovanský jazykový atlas v Budyšíně 17.—19. 9. 1960 a o sorabistické konferenci tamtéž, která na ni navázala (20.—22. 10. 1960), informuje J. Petr v SlPřehl 46, 1960, 376—377 a v Slavii 30, 1961, 160—162. — Z. Hauptová a K. Hausenblas se zúčastnili konference Maďarské akademie věd v Pětikostelí (Pécs) 2.—4. 10. 1959 a podávají o ní zprávu v NŘ 43, 1960, 111—114. — B. Hála informuje o zasedání vedoucích jazykových zvukových archívů ve Vídni 16.—19. 5. 1960 ve Věstníku ČSAV 69, 1960, 486—487 a A. Dostál o kongresu Mezinárodní federace profesorů živých jazyků ve Veroně 1959 v čas. Cizí jazyky ve škole 3, 1959/60, 366—368.

Několik nových sovětských příspěvků k poznání dějin slavistické práce recenzuje J. Kurz v SlavPrag 2, 1960, 159—166; jde o práce S. B. Bernštejna, N. A. Kondrašova, T. P. Malyny a R. M. Cejtlinové. — O práci H. Rösela, Dokumente zur Geschichte der Slawistik in Deutschland I (Berlin 1957) referuje, doplňuje a opravuje ji (zejm. v poznámkové části) J. Kurz v Slavii 29, 1960, 294—301.

Sovětské jazykovědy se týkají dvě zprávy M. Renského: Program sovětské obecné jazykovědy (ČMF 42, 1960, 184—188; o úvodu do diskuse Teoretičeskije voprosy jazykoznanija. Vvedenije v Izv. AN SSSR — OLJ 18, 1959, 209n.) a Obecná a užitá jazykověda v SSSR (tamtéž, s. 243—245; zpráva o diskusi, která navázala na stať uvedenou výše). — Bibliografie jazykovědné rusistiky v časopisech za rok 1958, kterou zpracoval kolektiv jazykovědného odd. ČSI, je otištěna v ČsRus 5, 1960, 46—68; zaznamenává rusistické práce naše i zahraniční; tamtéž na s. 109—124 je otištěna i Bibliografie jazykovědné a literárněvědné ukrajinistiky v časopisech za rok 1958, zpracovaná kolektivem ukrajinistů z filos. fakulty KU. — V ČsRus 5, 1960, 125—126 byl publikován také bibliografický přehled Práce [318]z obecného a srovnávacího jazykozpytu, dějin východoslovanských jazyků a staré ruštiny, uveřejněné v r. 1958 na Ukrajině, míněný jako dodatek k bibliografii uveřejněné na s. 46—68.

O zahraniční slavistice informují ještě tyto zprávy: J. Svoboda Ze slovanské onomastiky. (Přehled onomastických sjezdů, konferencí, pracovišť, časopisů a bibliografií.) (Slavia 29, 1960, 511—519); K. Horálek, Slavistika v neslovanských zemích (SlavPrag 2, 1960, 171—174; přehled slavistických časopisů, které tu začaly vycházet po II. světové válce a zprávy o italské slavistice); H. Granjard, Studium slovanských jazyků a kultury ve Francii (SlPřehl 46, 1960, 27—31); J. Weir (Toronto), Slovanské jazyky na kanadských universitách (tamtéž, 164—165); F. Dimitrescu-Niculescu - J. Smrčková, Charakter rumunské jazykovědy (SaS 21, 1960, 293—295; zpráva podle jednotlivých oborů).


[1] V našem přehledu za r. 1959 (SaS 21, 1960, 310) byla stať Vl. Šmilauera Západočeská místní jména na -ovo (typ „Černíkovo“), otištěná v SlavPrag 1, 1959, 77—86 neprávem označena jako ukázka z této Šmilauerovy knihy; ve skutečnosti jde o studii samostatnou, i když je zpracována v podstatě stejnou metodou a také její cíl je obdobný.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 4, pp. 298-318

Previous Věra Michálková: O češtině pro Čechy

Next Slavomír Utěšený: 3. zasedání Mezinárodní komise pro slovanský jazykový atlas v Praze