Několikaslovná vlastní jména

František Trávníček

[Články]

(pdf)

Составные (в несколько слов) имена собственные / Noms propres composés de plusieurs mots

1. Mám na mysli slovní spojení „Jan Neruda“, „Československá republika“, „Svaz sovětských socialistických republik“ atpod. jako protějšky jednoslovných vlastních jmen „Praha“, „Morava“, „Československo“ …

V rámci poučení o psaní velkých písmen věnují těmto několikaslovným spojením nová Pravidla českého pravopisu (60—69) velkou pozornost. Nazývají je vlastní názvy a tak odlišují od slov typu „Praha“, která nazývají vlastní [96]jména. Protože jsou tyto termíny málo výrazné — bylo by docela dobře možné je zaměnit —, budu obě skupiny nazývat jména (substantiva) vlastní a rozlišovat je podle potřeby přívlastky „jednoslovná (jednotlivá)“ a „několikaslovná“.

Přes podrobné roztřídění bohaté sbírky vlastních jmen v Pravidlech sotva lze předpokládat, že všichni čtenáři pochopí složité psaní několikaslovných vlastních jmen plně, bez částečných pochybností nebo rozpaků. Podnět k nim zavdávají některé nezcela přesné výklady Pravidel. Tak v Pozn. nahoře na s. 60 správně se praví, že se ke spolehlivému označení jednotlivin užívá spojení dvou nebo i více vlastních jmen, např. Jan Neruda. Kromě toho prý se sahá „k rozlišujícímu přívlastku nebo určení“: Česká Skalice … Tu se však nutkavě nabízí otázka, proč píšeme rozlišující přívlastek jednou s velkým písmenem: Velká Praha, Zlatá Praha (časopis), po druhé s malým: starobylá Praha, naše zlatá Praha. A dále, proč píšeme Česká Skalice (podobně: Kutná Hora, Bílá Hora), tj. oba členy spojení s velkým písmenem, ale: Československá republika, Bílá hora, Prašná brána …

Nebo na téže straně v odstavci 3 se praví, že v některých případech, jako: poloostrov Pyrenejský || Pyrenejský poloostrov, „pokládáme za vlastní název jen rozlišující přívlastek“, kdežto substantivum „zůstává jménem obecným“. Toto označení jednotlivého adjektiva za vlastní název odporuje výkladu shora na téže straně, kde se za vlastní název — odlišný od vlastního jména — označují spojení slov. Ani nelze toto adjektivum označit za vlastní jméno, protože se na s. 59 rozumějí vlastními jmény právem jen substantiva (Jan, Novotný …).

Je zcela přirozené, že je při praktickém třídění tak bohatého materiálu těžké vyvarovat se jisté nejasnosti nebo nepřesnosti. Proto se domnívám, že je třeba i pro praktické potřeby podepřít pravopisné poučení o velkých a malých písmenech výkladem teoretickým, vystihujícím poznávací, pojmový rozdíl mezi jmény obecnými a vlastními, zejména několikaslovnými.

2. O vlastních jménech jednoslovných, tj. o jménech podstatných, praví Pravidla (59) toto: „V mnohých případech se jeví potřeba odlišit jednotlivé, určité osoby, zvířata nebo věci od jiných jednotlivin téhož druhu …; činíme tak tzv. vlastními jmény, která se v písmě označují velkým počátečním písmenem“. To je správné, ale musíme odpovědět na otázku, za jakých podmínek jsou substantiva schopna odlišovat různé jednotliviny téhož druhu. Vždyť převážná většina substantiv jsou jména obecná. Rozdíl mezi obojími substantivy může záležet v jejich poznávacím, pojmovém obsahu, v jejich lexikálním, slovníkovém významu. Tak je tedy otázka, jakou poznávací náplň, jaké významové kvality musí vlastní substantivum proti obecnému mít, aby bylo schopno rozlišovat jedince téhož druhu.

Obecná substantiva vyjadřují podstatné a obecné vlastnosti, rysy, které jsou společné různému množství předmětů a jevů, tvořících, jak říkáme, stejný druh. Slovo město se vztahuje na všechny osady s jistými podstatnými vlastnostmi, má význam druhový, neboli vyjadřuje obecninu, pojem města. Může se vztahovat i na město jednotlivé, označuje však je stejně jako druh, obecninu. Bydlí-li někdo v okolí Prahy a řekne, že dnes do města nepůjde, má na mysli Prahu, nikoli město jiné, ale vyjádří to substantivem, které označuje město vůbec, každé město. Z toho plyne, že obecné substantivum sice jednotlivinu označuje, ale nikoli jednoznačně ani stále, nýbrž jen aktuálně, za jisté situace, která tomu napomáhá. Neboli: obecné substantivum označuje svým pojmovým obsahem, významem [97]jednotlivinu tak, že ji začleňuje do obecniny, že vyjadřuje obecninu, která tuto jednotlivinu zahrnuje.

Různá města lze rozlišovat adjektivy nebo příslovečně: staré, nové, velké, malé, výstavné … město, město u řeky … Tato bližší určení však nestačí k jednoznačnému rozlišování jednotlivých měst, neboť stáří, starobylost, novost, výstavnost … jsou vlastnosti řady, mnoha měst. Řekne-li někdo „starobylé město“, není z tohoto spojení samého patrné, o které město konkrétně jde. Může tomu tak být jen se zřením k aktuální situaci, za které mluvčí onoho spojení užije; např. v rozpravě, v besedě o Praze, při prohlídce Prahy. Ale pak je spojení „starobylé město“ vlastně bližší určení substantiva „Praha“, rozumějícího se ze souvislosti, nikoli však samostatné označení Prahy.

Příčina je ta, že ve spojení typu „staré, nové … město“ vyjadřují adjektiva nepodstatné vlastnosti města, jen podružné, příležitostné, aktuální. Město zůstává městem, ať je staré, nové atd. Starých, nových … měst je mnoho a na druhé straně staré, nové … jsou též jednotliviny zcela jiných obecnin; je starý člověk, strom, nová kniha, výstavná čtvrť města, budova atd. Proto bližší určení obecného substantiva nepodstatnou vlastností na jednoznačné označení zcela určité jednotliviny nestačí.

3. Schopnost výrazně označovat jedince svého druhu mají především jednoslovná vlastní jména. Např. Praha znamená „město zvané Praha“. Význam tohoto substantiva zahrnuje dvě součástky: jednak obecninu, druh, a to město, jednak vlastnost, kterou se toto město zřetelně odlišuje od jiných měst, od jiných jednotlivin, Brna, Bratislavy … Záleží v tom, že se toto město trvale jmenuje Praha, že je nositelem názvu Praha. Není to podstatná vlastnost druhová, společná všem městům, neboť jiná města se tak nenazývají, ale přesto městy jsou. Není to však vlastnost nestálá, jen příležitostná, aktuální, jak je tomu ve spojeních typu „staré město“, nýbrž vlastnost stálá, neodlučně s jednotlivinou spjatá, trvale ji doplňující, určující. Je to individuální vlastnost jedinečná.

Nepodstatné vlastnosti (staré … město) jsou v obecnině nepřímo, potenciálně obsaženy a vystupují ve vědomí mluvčího (pisatele) a posluchače (čtenáře) podle dané situace jazykového projevu, aktuálně. Jedinečná vlastnost v obecnině obsažena není, nýbrž jejím nositelem je jednotlivina konkrétní, v našem případě Praha, jedno určité město. Je však jejím nositelem stálým a proto lze jedinečnou vlastností zřetelně odlišit tuto jednotlivinu od druhých. Podobně např.: země — Čechy, řeka — Morava, hora — Říp …

Obecná substantiva, jak jsme viděli, vztahují se jak na obecninu, tak na jednotlivinu. V tom se s nimi shodují též substantiva vlastní. Nepřesný je proto výklad, že vyjadřují jen jedince, jednotlivinu. Připomněl jsem již, že Praha znamená „město zvané Praha“. Nebo Říp znamená „hora s tímto názvem“, Neruda „člověk, který je nositelem tohoto příjmení“ ap. To souvisí se základní poznávací povahou jazyka, kterou vystihuje Lenin klasickým výrokem, že „každé slovo již zobecňuje“. A to je odraz objektivnosti lidského myšlení, s kterým tvoří jazyk dialektickou jednotu. Myšlení je zobecněné a zprostředkované poznání přírody a lidské společnosti, veškerého bytí, materiálního světa. Neexistuje Praha sama o sobě, jen jako jednotlivina, nýbrž jako nedílná součást obecniny „město“. Ani naopak neexistuje sama o sobě obecnina, nýbrž se projevuje, vystupuje ve všech jednotlivinách.

Rozdíl mezi obecnými a vlastními substantivy je ve způsobu, jak vyjadřují, označují nedílnou jednotu obecniny a jednotliviny. Obecná substantiva označují [98]svým materiálním skladem, svým zněním přímo obecniny a nepřímo jejich jednotliviny, kdežto vlastní substantiva označují svým zněním přímo jedinečné vlastnosti jednotlivin, nepřímo pak označují obecniny. Tento výrazový rozdíl souvisí s významovým vývojem vlastních substantiv, s tím, že jsou to od původu jména obecná, která nabyla nového druhového významu, začala označovat novou obecninu. Např. Praha bylo obecné jméno praha s významem „vyprahlé, vypražené místo“. O obyvatelích, kteří se tam usadili, se říkalo, že bydlí „na prazě“ (= na vyprahlém místě, na vypráhlině) nebo „v městě na prazě“. Časem se výraz „na prazě“ přenesl na osadu, začalo se mu rozumět ve smyslu „v osadě, ve městě praze“ a tak staré znění „praha“, ztrativši původní platnosl obecnou a nabyvši obecné platnosti nové, mohlo začít vyjadřovat jedinečnou vlastnost v rámci této nové obecniny. A proto původní obecný význam odumíral a místo „na Prazě (jak čteme ještě v Dalimilově kronice) ujalo se „v Prazě“.[1]

Schopnost vlastních jmen výrazně označovat jedince, jednotlivinu svého druhu, je tedy odrazem jejich významové změny, významového přenesení, toho, že nabyla nového významu druhového, začala se chápat za nové obecniny. U substantiva praha jde o novou obecninu vyjadřovanou slovem „osada“ nebo „město“. Ale toto nové pojetí neproniklo u substantiva „praha“ veskrze, takže se nestalo obecným jménem s významem „osada, město“, nestalo se obecným synonymem těchto substantiv. Obecný význam „osada, město“ se ujal u substantiva praha jen ve vztahu ke konkrétní osadě, která vznikla „na prazě“. A tím ji toto substantivum zřetelně odlišuje od osad ostatních, tím „praha“ nabyla úkonu jedinečného, vlastního jména „Praha“.

4. Jedinečnost, jedinečná vlastnost jednotliviny záleží tedy v tom, že se označuje nikoli tak jako obecnina, do které náleží, nýbrž slovem osobitým, od původu však obecným. V našem případě je to slovo praha, které ztratilo svůj původní obecný význam, ale nenabylo nového významu veskrze, nýbrž jen označuje konkrétní jednotlivinu s tímto novým významem. Proto říkáme, že substantivum Praha znamená „město takto zvané, mající tento název“.

V podstatě je tomu tak u všech jednoslovných vlastních substantiv. Např. osadní jméno Dub nevyjadřuje touž obecninu jako obecné substantivum dub, nýbrž označuje osadu, vzniklou u nějakého dubu, u dubového lesa nebo v něm, a proto tak nazývanou. Nebo Neruda znamenalo „nerudný člověk“, ale nabylo významu „člen rodiny, která se tímto příjmením liší od rodin s příjmeními jinými, Novák, Sedlák…“. Podobně Krejčí již neznamená řemeslníka, který „krájí“ (= stříhá) látku, šije oděv …, nýbrž označuje člověka s tímto příjmením. Nebo Václav přestalo znamenat osobu „více, nejvíce slavnou“ (původně = váce-slav) a označuje osobu mající toto křestní, rodné jméno a odlišující se od osob s rodným jménem Vojtěch, Vladislav …

Jedinečností se liší jednoslovná vlastní jména od obecných jmen, která rovněž mění svůj význam přenášením na jiné věci, mají přenesený význam, ale zůstávají jmény obecnými. Tak substantivum hlava zůstává obecným i v přenesených významech „vedoucí osoba kolektivu, společnosti, státu“, „vrchní část sloupu, hřebíku, apod. Nebo hudba = „hudební, hraní - hudebníci, hudebnický sbor“: lov = „lovení — úlovek“. Přenášení významu jako poznávací dění je v obojím případě svou podstatou stejné. Záleží v tom, že si lidé uvědomují společné vlastnosti různých věcí, jejich vzájemné souvislosti. Rozdíl pak vyplývá z různých [99]podmínek, za kterých toto poznávací dění probíhá. V případech typu „praha - Praha“ jde o poznání omezující se na konkrétní jednotlivinu. Lidé si uvědomili, že je na vypráhlině osada, a začali na ni slovo „praha“ vztahovat. Kdežto v případech typu „hlava“ jde o uvědomění si stejné vlastnosti, stejných vlastností u jednotlivin velmi četných, u celé obecniny.[2]

5. Je třeba si uvědomit, že jsou vlastní jména výsledkem vývoje lidského poznání, že tvoří vedle jmen obecných osobitou pojmovou, významovou kategorii, zahrnující starobylé názvy osad, hor, řek, zemí, příjmení a rodná (křestní) jména a řadu kategorií pozdějších. Svými začátky sahá kategorie vlastních jmen do dob starých a tak si vysvětlíme, že původní obecný význam vlastních jmen zhusta buď úplně nebo skoro úplně odumřel: u jmen Praha, Brno, Čechy, Morava, Sázava, Svitava (Svitavy) …

Podle hotových vzorů se tvořila nová vlastní jména přímo. V starší době tak vznikla zejména osadní jména vlastnická (Holešov, Hronov, Miletín, Kojetín, Dobříš, Jaroměř …), osadní jména obyvatelská (Čechy, Charváty, Srby, Lnáře, Rataje, Kladruby …). Srov. i v nové době Bratislava, Gottwaldov, Havířov.

Mnohá vlastní jména jsme přejali hotová z jiných jazyků, např. v starší době křestní jména Jan, Josef, Karel, Pavel, nebo název Říp, Tatry, Afrika …

V novější době vznikla kategorie vlastních jmen typu Babička, označujících slovesná a jiná umělecká díla: Máj, Nástup, Hubička (opera), Psohlavci … Jsou to od původu obecná substantiva, která se přenášejí na umělecké výtvory, nabývají nového druhového významu: povídka, báseň, román, opera … Nestávají se však obecnými jmény s tímto novým významem, nýbrž jen označují zcela konkrétní jednotlivinu této obecniny.

Obdobné jsou názvy různých spolků, institucí, jako Hlahol, Matice. Pravidla (67) praví správně, že je tu „užito slov v přeneseném smyslu“, ale přenesení významu samo nestačí k tomu, aby se obecné jméno stalo vlastním. Srov. výše ve 4 slova typu „hlava“. Je třeba, aby obecné jméno nabylo přeneseného významu jen ve vztahu ke konkrétní jednotlivině, aby se stalo názvem konkrétní jednotliviny. Tomu tak v našem případě je. Není proto přesné, praví-li Pravidla, že „takové názvy mají velmi blízko k vlastním jménům“. Jsou to vlastní jména v plném smyslu.

6. Schopnost jednoznačně označovat jednotliviny svého druhu mají vedle jednoslovných jmen vlastních dvouslovná spojení typu Jan Neruda. Jde v nich o spojení dvou samostatných, hotových vlastních jmen, kterých se užívá též každého zvlášť, takže toto spojení slouží výrazovému zpřesnění jednotliviny; viz v Pravidlech na s. 60 v Pozn. Tak shora uvedené spojení rozlišuje konkrétního jedince příjmením Neruda od osob s příjmením jiným (Novák …) a rodným jménem Jan od ostatních členů rodiny s příjmením Neruda.

Ani takové spojení není absolutně přesné, neboť rodin s příjmením Neruda je, může být několik, takže i Janů Nerudů může být několik. Ale nesmíme zapomínat na to, že jazyka užíváme za aktuálních situací, které výrazovému zpřesnění napomáhají, a že podle potřeby zpřesňujeme vlastní jména též různými výrazovými prostředky jinými, např. „Václav Novák mladší (starší)“ ap.

[100]Spojením typu „Jan Neruda“ jsou blízká spojení Benešov u Prahy, Kostelec nad Černými lesy … Skládají se ze dvou samostatných vlastních jmen Benešov - Praha, Kostelec - Černé lesy, nikoli však prostě k sobě přiřaděných, nýbrž spojených po stránce významové příslovečně = Benešov ležící u Prahy …

Obojí tato spojení lze souborně nazývat vlastní jména dvojnásobná. Tak bychom je odlišili od jiných vlastních jmen nejméně dvouslovných, Kutná Hora, Československá republika, náměstí Míru …, která se ze dvou samostatných vlastních jmen neskládají a která lze nazývat vlastní jména složitá.

Dvojnásobná jména vlastní bylo by možné rozlišovat snad tak, že typ „Jan Neruda“ jsou jména dvojnásobná přívlastkově, typ „Benešov u Prahy“ příslovečně. To však není podstatné.

Je třeba si uvědomit, že názvy vlastní jména několikanásobná a složitá postihují rozdíl mezi vlastními jmény co do jejich poznávacího, pojmového obsahu, a to podle toho, jak vyjadřují nedílnou jednotu obecniny a jednotliviny. Se zřením k tomu je třeba o nich pojednávat v sémaziologii, hlavně v kapitole o změnách obecného významu ve vlastní (praha - Praha) nebo opačně (Plzeň - plzeň). Pojmový rozdíl mezi jmény obecnými a vlastními je dále důležitý pro pravopis. Z toho plyne, že se v pravopise odráží nejen mluvnická stránka jazyka, nýbrž i lexikálně pojmová, a z toho pramení jistá nesnadnost pravopisu.

Po stránce mluvnické tvoří vlastní substantiva osobitou kategorii jen v omezené míře, a to hlavně kategorii slovotvornou. Morfologicky a syntakticky vystupují vlastní substantiva stejně jako substantiva obecná. Tak např. příjmení Skála má stejnou flexi jako obecná substantiva typu hrdina, tj. rozhoduje u něho to, že označuje mužskou osobu. Spojení „Jan Neruda“ se chová syntakticky právě tak jako např. „děda vševěda“, „soudruh ředitel“, nebo spojení „Český Brod“ jako „starý most“, nebo spojení „Národní shromáždění“ jako „národní jazyk“ atp.

Názvy „dvojnásobná a složitá vlastní jména“ nevztahují se tedy na jejich úkony ve větě, na úkony větoslovné. Větoslovně je „Jan Neruda“ rozvitý podmět … jako „Český Brod“, jednou rozvitý substantivem, po druhé adjektivem. Užívám jich proto jen jako názvů pomocných, pracovních, jen v rámci vlastních jmen samých, k jejich vzájemnému pojmovému rozlišení.

7. Složitá vlastní jména se liší od jednoslovných vlastních jmen tím, že se skládají nejméně ze dvou slov, která tvoří vlastní jméno teprve jako celek. Z tohoto slovního skladu vyplývá též rozdíl ve způsobu, jakým složitá jména vyjadřují celý svůj poznávací obsah, tj. dialektickou jednotu obecniny s jedinečnou vlastností konkrétní jednotliviny. Víme, že u jednoslovných vlastních jmen je obecnina i jedinečná vlastnost vyjádřena pospolu jedním slovem. Složitá vlastní jména, jsouce nejméně dvouslovná, vyjadřují však obecninu a jedinečnou vlastnost zvlášť. V tom jsou mezi nimi jisté rozdíly podle nestejného poznávacího obsahu.

Blízká vlastním jménům jednoslovným jsou složitá vlastní jména typu Český Brod (Kutná Hora, Velká Praha, Hrubá Skála, Petr Veliký, Malá Asie …). Skládají se ze substantiva a z adjektiva a píšeme v nich obě složky s velkým písmenem. U substantiva je to odůvodněno tím, že je to většinou samo hotové vlastní jméno, často se vyskytující samostatně: Praha, Petr, Asie … Nejednou pozorujeme, že se přívlastkového adjektiva začalo užívat teprve časem: Brod — Uherský Brod, Praha — Velká Praha apod. I když snad některé takové spojení vzniklo rázem, chápe se podle většiny případů vzniklých postupně a vystupu[101]jících ve vědomí jako vzory. Jinými slovy: takové spojení se zařadilo do hotové kategorie.

Substantiva Brod …, jak víme, vyjadřují vedle obecniny město … jedinečnou vlastnost příslušející konkrétní jednotlivině, a to, že má stálý, trvalý název brod … Také adjektiva Český … vyjadřují jedinečnou vlastnost těchto jednotlivin, to, že se tak trvale nazývají. Proto slouží často přesnému odlišování od jednotlivin označovaných týmž vlastním substantivem: Český Brod — Havlíčkův Brod — Železný Brod — Uherský Brod; Praha — Velká Praha atp. Sama o sobě vyjadřují však tato adjektiva vlastnosti nepodstatné, aktuální a jedinečnými se stávají až ve spojení s vlastními substantivy Brod …

V tom, že tato rozvitá vlastní jména obsahují dvě jedinečné vlastnosti, rovnají se vlastním jménům dvojnásobným typu „Jan Neruda“ (viz v 6). Rozdíl mezi nimi je ve způsobu vyjádření: v typu „Jan Neruda“ má každá jedinečná vlastnost svého nositele, kdežto v typu „Český Brod“ mají obě jedinečné vlastnosti nositele společného.

Poznávací obsah složitých vlastních jmen typu „Český Brod“ je klíčem k pochopení toho, proč píšeme např.: Velká Praha, Zlatá Praha, ale: starobylá Praha, naše zlatá Praha. Ve spojení „Velká Praha“ vyjadřuje adjektivum vlastnost jedinečnou, trvalou, to, že se tak Praha se zřením k jistým okolnostem nazývá, kdežto ve spojení „starobylá Praha“ jde o vlastnost aktuální (viz výše ve 2, 3). Podobně ve spojení „Zlatá Praha“ označuje adjektivum vlastnost jedinečnou, stálou, a to jako název. Jde tu kromě jedinečnosti adjektiva též o změnu obecniny; Prahou se nerozumí město, nýbrž časopis. Srov. obdobně „Tvorba“, „Babička“ (viz výše v 5). Již obecnina město, obsažená v substantivě Praha, vznikla přenesením z obecného významu vypráhlina a ve spojení „Zlatá Praha“ se odráží nová změna obecniny, nové přenesení jejího významu. Svědčí to pozdějšímu původu spojení „Zlatá Praha“ a stálé potřebě nových vlastních jmen.

8. Ještě bližší než jména typu „Český Brod“ jsou dvojnásobným vlastním jménům složitá jména typu Lázně Bělohrad, obsahující dvě substantiva. Uvádím je na druhém místě proto, že jsou velmi řídká a že lze dobře je pochopit právě se zřením ke jménům typu „Český Brod“.

Ve spojení „Lázně Bělohrad“ je substantivum „Bělohrad“ hotové, samostatné vlastní jméno osadní, psané proto právem s velkým písmenem. Na jeho vlastní povahu zřetelně ukazuje ta okolnost, že se ho často užívá bez přívlastku „Lázně“. Srov. obdobně „Brod …“ místo „Český … Brod“. Substantivum „Lázně“ není samo o sobě jméno vlastní, nýbrž obecné, neboť vyjadřuje obecninu vlastního názvu „Bělohrad“. Avšak ve spojení „Lázně Bělohrad“ nabývá tato obecnina úkonu jedinečného, a to proto, že se Bělohrad lázněmi trvale nazývá. Tím se složité jméno „Lázně Bělohrad“ liší od spojení např. lázně Poděbrady, lázně Teplice, kde je substantivum „lázně“ jen bližší určení aktuální, nestálé, příležitostné.

Podobně je ve spojení Důl Hlubina druhé substantivum samostatné vlastní jméno, obdobné např. s „Praha“. Vzniklo z obecného substantiva hlubina znamenajícího hloubku, něco hlubokého, důl, ale chápe se za označení zcela konkrétního dolu, za jméno jedinečné. Substantivum důl je od původu rovněž jméno obecné, vyjadřující obecninu vlastního substantiva „Hlubina“ právě tak, jako vyjadřuje město ve spojení „město Praha“ obecninu vlastního substantiva Praha, nebo země obecninu substantiva Morava ve spojení „země Morava“. Avšak tím, že se substantivum důl trvale spojuje se substantivem Hlubina, že s ním tvoří [102]nedílný název konkrétního dolu, nabylo povahy jména jedinečného, vlastního. Odrazem toho je psaní „Důl Hlubina“.

Ve spojeních „Lázně Bělohrad“ a „Důl Hlubina“ nejde tedy proti spojením typu „Jan Neruda“ o dvě samostatná, hotová vlastní jména od původu (viz v 6), nýbrž od původu o hotové vlastní jméno jedno, Bělohrad. Druhé substantivum, Lázně, nabylo platnosti jména vlastního teprve ve spojení „Lázně Bělohrad“ jako stálé bližší určení jména prvního. Je tedy toto spojení vlastní jméno složité, nikoli dvojnásobné. Touto povahou je blízké typu „Český Brod“. Rozdíl mezi oběma typy je jen v mluvnické povaze bližšího určení, u typu „Lázně Bělohrad“ substantivního, u typu „Český Brod“ adjektivního.

O názvu „Důl President Gottwald“ viz dále v 10.

9. Jiné povahy než spojení typu „Lázně Bělohrad“ jsou složitá vlastní jména typu náměstí Míru, náměstí Svobody, třída Obránců míru, náměstí kapitána Jaroše, most Palackého, Barikádníků, třída maršála Žukova, alej Rudé armády …

Rozdíl mezi tímto typem a předešlým záleží v nestejném pojmovém vztahu mezi oběma členy spojení. V předešlém typu „Lázně Bělohrad“ je pojmovým základem druhé substantivum, od původu vlastní. První substantivum, od původu obecné, vyjadřuje obecninu substantiva druhého, tj. to, že Bělohrad jsou lázně, ale tato obecnina se pro svou stálost chápe za vlastnost jedinečnou. Odtud psaní „Lázně Bělohrad“. Tak toto spojení zahrnuje dvě jedinečné vlastnosti: že se jistá osada nazývá Bělohrad a Lázně.

V typu náměstí Míru jednotlivá substantiva sama o sobě svým lexikálním významem nesouvisí. Základem je tu substantivum náměstí, most …, které však nevyjadřuje obecninu druhého členu spojení, ať je to sám o sobě útvar obecný (mír, obránci míru) nebo vlastní (Palacký, Žukov, Rudá armáda). Naopak druhý člen spojení vyjadřuje vlastnost členu prvního, ale nikoli vlastnost potenciálně obsaženou v jeho obecnině, jako je např. ve spojení „nové, staré náměstí“ nebo „náměstí uprostřed města“. Je to vlastnost, kterou jazyková pospolitost přisuzuje náměstí … v souvislosti s jistým úsekem všeho společenského dění. Dává náměstí název „náměstí Míru“, aby zdůraznila důležitost mírového hnutí. Pojmenovává náměstí, most … po Palackém … na uctění jeho památky. Genitivy „Míru, Palackého …“ vyjadřují vztah k substantivům „náměstí, most …“, ale vztah nikoli plynoucí z lexikálního významu obojích substantiv, nýbrž odvozený ze společenského života. Srov. dále „Mánesův most …“.

Vlastnost vyjadřovaná oněmi genitivy je pro tuto svou osobitou povahu jedinečná, schopná zřetelně označovat konkrétní jednotlivinu, náměstí, most … od jednotlivin jiných. Nelze tedy říci, že tu jde o vlastní jména „Mír“ … Každé vlastní jméno obsahuje dvě poznávací složky: jedinečnou vlastnost jednotliviny a příslušnou obecninu. U substantiva Praha je to obecnina „město“ a jedinečná vlastnost, to, že se její jednotlivina nazývá „Praha“. Genitivy Míru, Svobody, Barikádníků a Obránců míru označují však pouze jedinečné vlastnosti obecnin „náměstí, třída, most“ a proto teprve spojením těchto genitivů s jejich obecninami v nedílný celek vznikají vlastní jména. Spojení typu „náměstí Míru“ jsou proti jednoslovným vlastním jménům typu „Praha“ vlastní jména složitá. A proti typům „Český Brod“ a „Lázně Bělohrad“, vyjadřujícím dvě jedinečné vlastnosti, jde u typu „náměstí Míru“ o jedinečnou vlastnost jednu.

Tuto jedinečnou vlastnost označujeme velkými písmeny. Píšeme „Obránců míru“ jen s velkým o, protože tento rozvitý výraz vyjadřuje jedinečnou vlastnost [103]jako celek. Psaní „Obránců Míru“ bylo by v duchu našich pravopisných zásad ústrojné tehdy, kdyby šlo o dvě jedinečné vlastnosti. Jde však jen o vlastnost jednu.

Ve spojení „most Palackého, alej Rudé armády …“ vyplývá psaní velkých písmen již z toho, že jde o hotová vlastní jména. Je však třeba si uvědomit, že tu vlastní jména nevystupují jako útvary samostatné, nýbrž jako označení jedinečných vlastností obecnin „most, alej“ a tvoří s nimi složité vlastní jméno, jako je spojení „náměstí Míru“. Genitivy „Palackého …“ vystupují tedy jen jako jedna složka složitého vlastního jména …

Pravopisně ani mluvnicky se od těchto složitých vlastních jmen neliší spojení typu rodiště (dílo …) Palackého. V nich jde též o hotové vlastní jméno „Palacký“, ale jeho vztah k obecnině „rodiště …“ je jiný než ve složitém vlastním jméně „most Palackého“. Tento genitiv vyjadřuje sice v obojím případě jedinečnou vlastnost, ale své obecniny, tj. mužské osoby, která má příjmení, která se nazývá Palacký. Ve spojení „most Palackého“ přechází tato jedinečná vlastnost na určitou jednotlivinu obecniny most, tj. označuje konkrétní most za něco, co se po Palackém nazývá. Ve spojení „rodiště Palackého“ však jedinečná vlastnost genitivu »Palacký« na obecninu „rodiště“ ani na její jednotlivinu nepřechází; to rodiště trvalý název „Palackého“ nemá. Genitiv „Palackého“ určuje substantivum rodiště jen aktuálně, příležitostně právě tak jako třeba genitiv ve spojení „rodiště slavného historika“. Úhrnem: spojení „rodiště Palackého“ není jako celek složité vlastní jméno, nýbrž prostě jen substantivum „rodiště“ rozvité vlastním jménem. Prakticky není arciť třeba tato dvojí spojení od sebe odlišovat a stačí jen výklad, že spojení „most Palackého“ znamená „most nazvaný podle Palackého“.

10. Ve spojeních „náměstí Míru, most Palackého …“ píšeme tedy s velkým písmenem jen tu složku, která označuje jedinečnou vlastnost, kdežto substantivum vyjadřující obecninu s písmenem malým. Zdá se, že je to v rozporu se psaním „Praha“ a „Jan Neruda“, ale vskutku není. Tato holá vlastní jména vyjadřují obecninu i jedinečnou vlastnost jedním slovem a proto není možné tyto dvě složky pravopisně rozlišovat.

Psaní „náměstí Míru, most Palackého …“ není ani v rozporu se psaním „Důl Hlubina, Lázně Bělohrad“ (viz v 8), neboť pojmový, významový sklad obojích spojení je různý. V typu se dvěma velkými písmeny jde o hotová vlastní jména Hlubina a Bělohrad, psaná proto s velkým písmenem. Jsou to vlastní jména samostatná, která mohou existovat sama o sobě; např.: znám Bělohrad; pracuje na Hlubině. Tato jména sama o sobě obsahují obecninu důl a lázně; Hlubina je důl a Bělohrad jsou lázně. Tato obecnina je vyjádřena zvlášť jako název trvalý, tj. jako nová jedinečná vlastnost vlastních substantiv Hlubina a Bělohrad. Proto píšeme s velkými písmeny i Důl a Lázně.

Ve spojení typu „náměstí Míru“ však nejde o hotové vlastní jméno Mír a obecné substantivum náměstí nevyjadřuje jeho obecninu, tj. blíže je neurčuje, nýbrž naopak genitiv Míru blíže určuje obecninu náměstí, označuje jeho jedinečnou vlastnost. To je dobře vidět z toho, že lze říci „Mírové náměstí“. Tak teprve spojení „náměstí Míru“ jako nedílný celek tvoří vlastní název, jedinečně označuje konkrétní jednotlivinu. A v tomto složitém vlastním jméně píšeme s velkým písmenem nositele jedinečné vlastnosti, nikoli obecninu.

Psaní Most Palackého bylo by ústrojné tehdy, kdyby šlo o název slovesného díla. Genitiv by měl velké písmeno proto, že je to tvar vlastního substantiva. [104]A psaní Most by vyplývalo z toho, že je to obecnina ve smyslu jedinečně přeneseném, tj. spolu s genitivem Palackého ustálený název slovesného díla. Ve spojení „most Palackého“ substantivum most jedinečnou platnost nemá a proto je píšeme s malým písmenem.

Se zřením k významovému skladu vlastního typu „most Palackého“ se ukazuje, že je název Důl President Gottwald, vzpomenutý v 8, tvořen poněkud neústrojně. Má podobu jednak dvojnásobného vlastního jména typu „Jan Neruda“ (viz v 6), jednak složitého typu „Lázně Bělohrad“ (viz v 8). Dvojnásobné vlastní jméno to však není proto, že se neskládá ze dvou hotových vlastních jmen holých, jednotlivých. Hotové vlastní jméno je samo „Gottwald“, nikoli „president Gottwald“ a „Důl“ je samo o sobě jméno obecné. Není to ani složité vlastní jméno typu „Lázně Bělohrad“, protože substantivum „Důl“ nevyjadřuje obecninu substantiva „Gottwald“; tu vyjadřuje substantivum „president“. Ústrojné znění by proto bylo důl presidenta Gottwalda.

11. Další typ složitých vlastních jmen tvoří spojení Nová ulice, Dukelská třída, Mánesův most, moře Středozemní || Sředozemní moře, poloostrov Pyrenejský …

Vyjadřují odděleně obecninu ulice, třída … a jejich jednu jedinečnou vlastnost Nová … Jsou to tedy vlastní jména složitá jako typ „náměstí Míru“, jenže proti němu vyjadřují jedinečnou vlastnost adjektivy. Shodně s tímto typem píšeme s velkým písmenem adjektivum označující jedinečnou vlastnost a s malým písmenem substantivum vyjadřující obecninu.

U jmen typu „Mánesův most, Dukelská třída“, s adjektivy odvozenými z hotových vlastních jmen Mánes, Dukla, nevyplývá jedinečnost vlastnosti z této odvozenosti. Je např. v řadě měst „Pražská ulice“, ale mluvíme též o »pražských ulicích«. Jedinečnými jsou tato adjektiva Mánesův … proto, že byla obecninám most … jako stálý název přiřčena, že se jako stálý název obecně ujala. Je tomu právě tak jako u adjektiv od původu obecných ve spojeních „Nová, Zámečnická … ulice, Dlouhá třída, Zelný trh …“. Např. „Nová ulice“ byla tak nazvána proto, aby se odlišila od ulic jiných, zvaných „Dlouhá, Štěpánská, Žitná …“. Řekneme-li, že někdo bydlí v jedné nové ulici, určujeme ji adjektivem nová jen aktuálně, podle její jisté nepodstatné vlastnosti. Je to určení obecné, protože jsou i jiné nové ulice a časem tato ulice nová nebude, avšak „Nová ulice“ v Brně se tak trvale nazývá, ačkoli je to ulice poměrně velmi stará. „Dlouhá třída“ neznamená jen to, že je nebo byla proti jiným ulicím dlouhá, nýbrž je to její ustálený název.

U mnohých složitých vlastních jmen tohoto typu je dialektická jednota obecniny s jedinečností poněkud jiná. Tak ve spojení Národní shromáždění jde o obecninu „shromáždění“ a o jedinečnou vlastnost „Národní“, avšak jedinečnost této vlastnosti nevystupuje tak zřetelně jako třeba ve spojení „Nová ulice“. Je třeba mít na paměti tu okolnost, že se název „Národní shromáždění“ chápe ve významu „sněmovna, parlament“, tj. že tu proniká nová obecnina. Je to obdoba toho, že se u jednoslovných vlastních substantiv změnila původní obecnina, takže označují svým starým zněním jedinečnou vlastnost nové obecniny; srov. výše v 3 praha = vyprahlé místo || Praha = město tak nazývané. A chápe-li se spojení „Národní shromáždění“ ve smyslu nové obecniny „sněmovna“, nabývá tohoto významu: sněmovna zvaná Národní shromáždění. Tak spojení „Národní shromáždění“ jako celek jedinečně označuje nevyjádřenou obec[105]ninu „sněmovna“ a tento její úkon vystihujeme psaním „Národní shromáždění“, tj. velkým písmenem u adjektiva jako ve spojení „Nová ulice“ ap.

Podobný případ je spojení Československá republika. I tu vystupuje místo nebo vedle obecniny „republika“ nová obecnina, a to stát nebo země, takže toto spojení znamená: stát (země) zvaný (zvaná) Československá republika. Tím si vysvětlíme, proč píšeme „Středozemní moře || moře Středozemní“, ale „Československá republika || Republika československá“. Je též jednoslovné vlastní jméno „Československo“, psané s velkým písmenem, a jsou dvojnásobné názvy států a zemí, Bílá Rus, Velká Británie, Malá Asie …. s dvěma velkými písmeny, a obdobou podle nich se složité vlastní jméno našeho státu píše vždy s velkým písmenem u prvního slova, ať je to adjektivum nebo substantivum. Stejně se chová spojení „Velkomoravská říše || Říše velkomoravská“.

12. V podstatě stejná jsou i složitá vlastní jména nejméně trojslovná: Komunistická strana Československa, Německá demokratická republika, Velká říjnová socialistická revoluce, Svaz sovětských socialistických republik, Reportáž psaná na oprátce ap.

Obsahují vedle substantivní obecniny buď dvě adjektiva nebo určující substantivum s adjektivem nebo s adjektivy. Píšeme v nich — jak uvádějí Pravidla na s. 60 — veskrze velké písmeno na začátku, jinak písmena malá mimo u těch jmen, která jsou hotovými jmény vlastními. Viz genitiv „Československa“ ve spojení „Komunistická strana Československa“ nebo titul Olbrachtova románu „Podivné přátelství herce Jesenia“. Tato zásada se dodržuje i tehdy, změní-li se slovosled členů spojení: Bulharská lidová republika || Lidová republika bulharská. Tím se tato složitá jména odlišují od mnohých dvouslovných spojení, kde se píše s velkým písmenem slovo vyjadřující jedinečnou vlastnost: náměstí Míru, Národní shromáždění. Ale již u nich se projevuje sklon ke psaní velkých písmen u prvních slov bez rozdílu, zda jde o nositele jedinečné vlastnosti či obecniny. Srov. v 11 „Československá republika || Republika československá“.

Také u těchto nejméně trojslabičných vlastních jmen nabízí se otázka, v čem záleží jejich jedinečnost. Po této stránce jsou mezi nimi jisté rozdíly. Zcela zřetelně vystupuje jedinečnost v případech typu Podivné přátelství herce Jesenia. Jedinečnost nevyplývá z toho, že je tu hotové vlastní jméno Jesenius. Složitým vlastním názvem by ono spojení zůstalo i tehdy, kdyby znělo třeba „Podivné přátelství jednoho herce“. Vlastní jméno Jesenius vyjadřuje sice jedinečnou vlastnost, ale jen své obecniny, substantiva „herce“, takže výraz „herce Jesenia“ vystupuje v celém složitém jméně jen jako určení aktuální, nikoli jedinečné, stálé.

Jedinečnost tohoto složitého jména vyplývá z toho, že v něm jde o přenesenou obecninu „slovesné dílo“ jako např. u „Babička“ nebo u „Zapadlí vlastenci“. Tu se pak celé spojení „Podivné přátelství …“ vztahuje na konkrétní slovesné dílo jako jeho stálý název, titul a tím je jedinečně odlišuje od slovesných děl jiných. Neboli: spojení „Podivné přátelství …“ znamená: slovesné dílo mající název „Podivné …“. Srov. výše „Národní shromáždění“. Podobně je tomu s názvem „Reportáž psaná na oprátce“. A tím se tato složitá vlastní jména shodují s jednoslovnými vlastními jmény; srov. Praha = město tak nazvané.

Poněkud jiný odstín má jedinečná platnost složitého vlastního jména Svaz sovětských socialistických republik, jehož smysl je tento: stát, který se nazývá „Svaz sovětských …“. Vlastní jméno jako celek vyjadřuje jedinečnou vlastnost jednotliviny náležející do obecniny „stát“, vystupuje jako název této jednotlivi[106]ny. Jde tu o podobnou poznávací strukturu, jako je v předešlém případě „slovesné dílo zvané Podivné přátelství …“, ale nikoli zcela stejnou.

U složitého vlastního jména „Podivné přátelství …“ nebo „Reportáž …“ jde o obecninu „slovesné dílo, román …“ jím samým nevyjádřenou a jen se rozumějící z toho, že se toto vlastní jméno na slovesné dílo vztahuje. U vlastního jména „Svaz sovětských …“ jde však o obecninu „stát“, která se vyrozumívá, vyplývá již z celkového pojmového obsahu vlastního názvu samého, zejména ze slova „republik“ a z výrazu „svaz … republik“. Neboli: toto vlastní jméno je schopno svým lexikálním obsahem samým jedinečně označovat jednotlivinu od jiných jednotlivin téhož druhu.

Další odstín jedinečnosti je u vlastního jména Komunistická strana Československa. Tu nejde o obecninu novou, nýbrž o obecninu „strana“, přímo ve vlastním jméně vyjádřenou. V čem záleží jedinečnost tohoto jména? Adjektivum „komunistická“ je svým původem slovo obecné, takže samo o sobě jedinečnou vlastnost označovat nemůže. Tu označuje genitiv „Československa“, ale nikoli proto, že je to tvar vlastního jména. Na to ukazuje ta okolnost, že kdyby se genitiv nahradil obecným adjektivem „Československá strana komunistická“, i v tomto znění by šlo o jméno vlastní.

Genitiv „Československa“ se pociťuje za jedinečnou vlastnost obecniny „komunistická strana“ se zřením k tomu, že se v duchu proletářského internacionalismu řada komunistických stran nazývá jednotně „komunistická strana“ a odlišuje se vzájemně jen co do národnosti nebo země, státu. Odráží se tu významná společenská osobitost komunistické strany jako iniciátorky a organizátorky všeho společenského dění. Jazyk je nástrojem myšlení a dorozumívání při veškeré lidské práci a je proto třeba v jazykových výkladech ke společenským souvislostem přihlížet.

Složité vlastní jméno Velká říjnová socialistická revoluce skládá se veskrze ze slov, která jsou sama o sobě obecná. Je to jednak obecnina „revoluce“ a jednak její tři vlastnosti. Avšak adjektiva „velká …“ zřetelně odlišují tuto revoluci od revolucí jiných, vyjadřují její jedinečnost. Název „Velká říjnová …“ vybavuje v našem vědomí nejen ty poznatky, které jsou přímo obsaženy v oněch třech adjektivech, nýbrž nepřímo poznatky další, zejména dobu této revoluce a země, kde proběhla. To přispívá k jedinečnému významu adjektiv „velká …“.

13. Závěrem chci říci několik poznámek o rozsahu složitých vlastních jmen, zejména typu probíraného v odstavci 12, tj. několikaslovných jmen skládajících se ze jmen od původu obecných. Pravidla praví na s. 60 toto: „Některé jednotlivé věci nemají vlastní jméno, přesto však je často potřebí naznačit jejich jedinečnou povahu; v takovém případě se uchylujeme k pojmenování slovem nebo zpravidla spojením slov, která jinak slouží jako obecná, např. Ústav pro výzkum strojů, a jejich jedinečnou povahu naznačujeme — jako u vlastních jmen — psaním velkého písmena, a to u prvního slova (Ústav pro výzkum strojů [v Praze 2]). Taková pojmenování pak nazýváme vlastní názvy.“

Tento výklad nevystihuje zcela přesně vztah mezi jednotlivinou a obecninou, druhem, ani vztah mezi jmény vlastními — ať jednoslovnými nebo několikaslovnými — a jmény obecnými. Je třeba si uvědomit, že obecnými jmény označujeme velmi často konkrétní, určité jednotliviny svého druhu. Řekne-li někdo o někom, že pro nemoc nebyl v úřadě, má na mysli úřad zcela určitý. Nebo zeptá-li se mne přítel, co dělá otec, jde o mého otce. Mnohdy označujeme konkrétní jednotliviny obecnými jmény s nějakým bližším obecným určením: podej mi ten [107]nůž, tu knihu; náš starší chlapec, můj mladší bratr; byl jednou jeden král a ten král měl tři syny.

To jsou sice konkrétní, určité jednotliviny, ale bez jedinečných, tj. individuálních stálých vlastností (viz výše v 3). Proto nejsou ani slova, slovní spojení je označující — úřad, otec, ten nůž … — vlastními jmény. Říkáme-li, že vlastní jména označují jedince svého druhu, je nutno to chápat v tom smyslu, že označují jedince s jedinečnou vlastností.

Spojení „ústav pro výzkum strojů (v Praze 2)“ označuje konkrétní ústav, jedince, ale nevyjadřuje žádnou jedinečnou vlastnost tohoto ústavu. Substantiva „ústav, výzkum a stroje“ jsou jména obecná a „Praha“ je sice jméno vlastní, vyjadřuje však jedinečnou vlastnost svou, nevztahující se na žádné ze tří předcházejících substantiv. Podobně není vlastním jménem např. spojení „jeden můj dobrý přítel v Praze“ nebo „ministerstvo školství a kultury v Praze“ nebo „rodiště Palackého“ (viz v odstavci 9).

Vlastním jménem je obdobné spojení „most Palackého“ (viz tamtéž), ale proto, že genitiv „Palackého“ vyjadřuje jedinečnou vlastnost mostu. A ta záleží v tom, že most byl po Palackém trvale nazván. Jedinečná vlastnost genitivu „Palackého“ nevyplývá z toho, že je to hotové vlastní jméno. Vždyť spojení „náměstí Míru, Svobody“ je vlastní jméno, ačkoli je v něm jedinečnost vyjádřena obecnými jmény mír a svoboda. Jedinečnost nevyplývá ze samého pojmového obsahu genitivu „Palackého, míru a svobody“, nýbrž z jejich dialektické souvislosti s veškerým společenským děním.

Mám na mysli připomenutou okolnost, že onen most, ono náměstí byly trvale pojmenovány na uctění památky Palackého, na vyjádření důležitosti míru a svobody. Jazyková pospolitost využívá tu hotových slov jako výrazových prostředků nového myšlení, poznání, mění dosavadní slovní zásobu. Jazyk je společenský jev, tvoří dialektickou jednotu s myšlením a k ní je třeba v jazykozpytných výkladech stále a bedlivě přihlížet.

Spojení typu „most Palackého“ je odrazem poznávacího, myšlenkového dění, které dialekticky souvisí s veškerým děním společenským. I spojení „ústav pro zkoumání strojů (v Praze 2)“ arciť souvisí se společenským děním, ale není nejmenší pochyby o tom, že je tu společenská dialektika jiná než ve spojení „most Palackého“. To je odrazem vztahu celé společnosti, celého národa k Palackému, a to se zřením k jeho významu v dějinném vývoji. Podobný celospolečenský moment vystupuje ve vlastních jménech „náměstí Míru, Svobody…“. Nebo ve spojení „Velká říjnová socialistická revoluce“ nejde jen o to, že tři adjektiva konkrétně odlišují tuto revoluci jako jednotlivinu od revolucí jiných, nýbrž též o to, že ve vědomí uživatelů jazyka vystupuje tato revoluce pro svůj světodějný význam jako jedinečný jev.

O takovouto ani ne obdobnou celospolečenskou dialektiku jazyka a myšlení ve spojení „ústav pro výzkum strojů (v Praze 2)“ nejde. Výrazy „pro výzkum strojů“ a „v Praze 2“ blíže určují onen ústav jako jednotlivinu, zřetelně jej odlišují od ústavů jiných, ale nic více; žádnou jeho jedinečnou vlastnost nevyjadřují. Proto spojení „ústav pro …“ nejenže vlastním jménem není, nýbrž ani jím být nemůže. Píše-li se v nápisu, v titulu „Ústav pro …“, je tomu tak proto, že je to jmenná věta. Velké písmeno je zde výrazovým prostředkem nikoli pojmové povahy celého spojení, nýbrž jeho platnosti větné, větoslovné. Právě tak nejsou vlastními jména nápisy „Škola, Pramen, Obchod s potravinami …“.

Je záhodno mít na paměti, že přesně určená jednotlivina není ještě jednotlivi[108]na jedinečná a že podstatou vlastních jmen je právě jedinečnost jednotliviny obsažené v příslušné obecnině. Substantivum „Praha“ je vlastní jméno proto, že svým pojmovým významem zahrnuje obecninu město a její jedinečnou jednotlivinu zvanou Praha. Slovo nebo slovní spojení přesně označující konkrétní, určitou jednotlivinu bez trvalé jedinečnosti vlastním jménem není.

Ríkáme-li, že vlastními názvy jsou několikaslovné úřední, oficiální názvy různých jednotlivin, je to správné potud, pokud vyjadřují jedinečnou vlastnost. Spojení „ministerstvo školství a kultury“ je oficiální název, ale není to vlastní jméno. Pravidla píší (65) např. Úřad předsednictva vlády, Kancelář Národního shromáždění. Jsou to úřední názvy, ale první z nich nevyjadřuje žádnou jedinečnou vlastnost a není to jako celek vlastní jméno. Je to název jednotliviny vyjádřený obecnými substantivy a proto je ústrojné psaní „kancelář …“. V druhém případě jde o vlastní jméno „Národní shromáždění“, mající svou jedinečnou vlastnost (viz v odstavci 11). Psaní „Kancelář NS“ bylo by ústrojné tehdy, kdyby spojení genitivu „Národního shromáždění“ se substantivem „kancelář“ tvořilo jako celek nové vlastní jméno; tj. kdyby substantivum „kancelář“ označovalo nějakou novou jedinečnou vlastnost Národního shromáždění. Tomu však tak není; „kancelář“ vyjadřuje vlastnost aktuální. Proto je ústrojné psaní „kancelář NS“. Srov. v odstavci 7 „Lázně Bělohrad || lázně Poděbrady“.

Nelze pochybovat o tom, že psaní velkých písmen ve vlastních jménech napomáhá srozumitelnosti, ale musíme poznat jeho objektivní zákonitost. Mezi jmény obecnými a vlastními je arciť nejednou plynulý přechod, takže jazyková praxe vytváří jisté zvyklosti, které přesahují objektivní povahu tohoto jevu a které knižní kodifikace, jako jsou Pravidla, musí do jisté míry prostě přejmout. Srov. např. psaní Čech, Rus, Pražan … (v poznámce k odstavci 4). Ale jazyková teorie, hledíc k objektivní povaze vlastních jmen, musí jednak obecně upozornit na neústrojné psaní velkých písmen tam, kde jich ke správnému porozumění ani potřebí není.

A jednak musí upozornit na jistou nedůslednost. Např. Pravidla píší na s. 65 Universita Karlova || Karlova universita. Toto sousloví je složité vlastní jméno, skládající se z obecniny „universita“ a z jedinečného určení „Karlova“ (= universita nazvaná po císaři Karlovi). Proto je ústrojné psaní „Karlova universita“ jako třeba „Mánesův most“. Tento pojmový sklad zůstává i ve znění „universita Karlova“, kde jde jen o poněkud archaistický slovosled. Tomu odpovídá psaní „universita Karlova“. Srov. např. „moře Středozemní“. Psaní „Universita Karlova“ by bylo ústrojné tehdy, kdyby substantivum mělo význam jedinečný, kdyby to bylo samo o sobě vlastní jméno. Pak by bylo spojení „Universita Karlova“ dvojnásobným vlastním jménem jako např. „Český Brod“ (viz v odstavci 7). Substantivum „universita“ je však svým pojmovým obsahem jméno obecné a teprve jeho spojením s adjektivem „Karlova“ vzniká složité jméno vlastní; teprve jako celek je sousloví „universita Karlova“ složité vlastní jméno jako např. „most Palackého“.

 

R é s u m é

СОСТАВНЫЕ (В НЕСКОЛЬКО СЛОВ) ИМЕНА СОБСТВЕННЫЕ

Собственные имена образуют, наряду с именами нарицательными, особую категорию понятий и значений. Различие между именами нарицательными и собственными — в том способе, как они выражают, обозначают нерасторжимое единство общего и частного (индивидуального). Имена нарицательные по материальному складу [109]и смыслу своему прямо обозначают общее и непрямо — его частные (индивидуальные) выражения. Наоборот смысл имен собственных — в прямом обозначении особых свойств (качества) индивидуального, непрямо же они тоже указывают на общее. Это различие в значении связано со смысловым развитием имен собственных, с тем, что по происхождению своему это нарицательные имена, приобретшие новое видовое значение и начавшие обозначать новую общность (пример — Praha из praha »сухое, обсохшее место«). Единственность, исключительность свойств индивидуального (частного) обозначается не так, как то общее, к которому оно принадлежит, но особым словом, по происхождению своему восходящим, однако, к имени нарицательному.

Наряду с собственными именами, состоящими из одного слова (напр. Praha, Neruda, Václav и т. п.), существуют двойные собственные имена (типа Jan Neruda, Benešov u Prahy). Их следует отличать от имен собственных, состоящих по меньшей мере из двух слов (типа Kutná Нога, Československá republika, náměstí Míru и т. п.), одно из которых не является, однако, именем собственным. Эту категорию их можно называть сложными именами собственными. Подразделение имен собственных на составные и сложные отвечает различиям между ними в их познавательном, понятийном содержании, в соответствии с тем, как они выражают нерасторжимое единство общего и частного. Понятийное различие между именами нарицательными и собственными существенно и для правописания.

Сложные собственные имена отличаются от простых (однословных) собственных имен тем, что они состоят по меньшей мере из двух слов, только в своей совокупности образующих имя собственное. Различия между ними восходят к неодинаковости познавательного содержания.

Напр., сложными собственными именами типа Český Brod (аналогичны типу Jan Neruda) обозначаются два исключительных качества, присущих одному носителю. Этим объясняется правописание Velká Praha, Zlatá Praha (журнал) и т. п. К тину Český Brod близок п тип Lázně Bělohrad; он указывает на два исключительных качества, из коих первое выражено именем существительным.

Сочетание типа náměstí Míru выражает одно исключительное качество. Родительный падеж Míru ближе определяет общее понятие náměstí (площадь), маркирует его единственность (можно сказать и Mírové náměstí). В этом сложном имени собственном с прописной буквы пишется обозначение носителя исключительного, а не общего качества.

В сложных именах собственных типа Nová ulice, Mánesův most, в отличие от типа náměstí Míru, отличительное качество выражено посредством имени прилагательного. Вследствие этого, тут имя прилагательное пишется с прописной, а имя существительное (выражающее общее качество) — со строчной буквы. У многих сложных имен собственных этого типа диалектическое единство общего и частного складывается несколько по-иному. Напр. в сочетании Československá republika, вместо общего понятия republika или наряду с ним, выступает новое такое же понятие — государство или страна. Таким образом, смысл этого сочетания таков: государство (страна) по имени Československá republika.

Таковы же, по существу дела, и сложные имена, состоящие из трех или более слов: Komunistická strana Československa, Velká říjnová socialistická revoluce, Svaz sovětských socialistických republik, Reportáž psaná na oprátce и т. п. Они содержат в себе, наряду с существительным нарицательного значения или два имени прилагательных, или определяющее имя существительное с одним или несколькими прилагательными.

Изданные по-чешски »Правила чешского правописания« (стр. 60) не схватывают с достаточной точностью ни отношения между индивидуальным и общим, т. е. видом, [110]ни отношения между именами собственными — как простыми, так и составными (в несколько слов), с одной стороны, и нарицательными именами, с другой. Поэтому в сочетании Ústav pro výzkum strojů (v Praze 2) авторы »Правил« пишут первое слово с прописной буквы. Правда, названное сочетание указывает на конкретный институт, явление индивидуальное, но оно не выражает никакого исключительного качества (свойства) этого института. Поэтому сочетание »ústav pro výzkum strojů« не является, очевидно, именем собственным и не может им быть. Поэтому логично писать, его со строчной буквы и в первом слове (ústav pro výzkum strojů).

Точное определение индивидуальных явлений еще не делает их исключительными, уникальными; сущность же имен собственных заключается как раз в исключительности, единственности индивидуального явления, охватываемого соответсвующим общим понятием. Слово или словосочетание, точно обозначающие конкретное, определенное индивидуальное явление, но без указания на постоянную его единственность, не являются именами собственными (напр., ministerstvo školství a kultury). Так н сочетания Úřad předsednictva vlády, Kancelář Národního shromáždění (Правила, стр. 65) являются, правда, официальными названиями, но первое из них не выражает никакой единственности и поэтому в своем целом не является именем собственным. Логично поэтому писать úřad předsednictva vlády, kancelář Národního shromáždění.

Нелогично и принятое в »Правилах чешского правописания« (стр. 65) написание Universita Karlova — Karlova universita. Ведь здесь речь идет о сложном имени собственном, состоящем из имени нарицательного »universita« и из исключительного (уникального) обозначения »Karlova«. Поэтому логично писать Karlova universita (или universita Karlova).

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 2, s. 95-110

Předchozí Diskuse o zásadách pravopisu

Následující Josef Vachek: K otázce tzv. citátových složenin v češtině