Charakter rumunské jazykovědy

Florica Dimitrescu-Niculescu (Bukurešť), Jiřina Smrčková

[Kronika]

(pdf)

Характер румынского языкознания / Caractère de la linguistique roumaine

Jazykovědné bádání rumunistické zasluhuje pozornost z hlediska obecně jazykovědného nejen pro sám předmět zkoumání, na obecnou problematiku velmi bohatý, ale i z hlediska metodického: nová rumunistická pracoviště, která se v poslední době vytvořila, vykazují množství prací, jejichž vznik by nebyl možný bez kolektivní spolupráce. Princip kolektivní práce je u nás otázkou stále živou; je tedy proto poučné i pro nás seznámit se s organizací lingvistické práce v Rumunsku.

Jazykovědnými pracovišti rumunistickými jsou jednak filologické fakulty tří rumunských universit v Bukurešti, Jasích a v Kluži, jednak Jazykovědný ústav Rumunské akademie věd v Bukurešti se svými pobočkami (taktéž v Jasích a v Kluži). Diskuse o nových vědeckých poznatcích a o nových pracích probíhají na řádných nebo mimořádných zasedáních těchto pracovišť a dále např. na schůzích Společnosti pro historii, filologii a folklór, Společnosti slavistů atd. Výměna myšlenek a názorů se děje nejen při těchto setkáních, nýbrž i za hranicemi země, především na mezinárodních kongresech; stalo se zvykem připravit pro každý kongres sborník prací: uveďme Mélanges linguistiques publiés à l’occasion du VIII^e Congrès International des Linguistes à Oslo …, Bukurešť 1957,[1] Contributions onomastiques (1958), Romanoslavica I—III (1958),[2] Recueil d’études romanes publié à l’occasion du IX^e Congrès International de Linguistique romane à Lisbonne … (1959). Pro publikování svých studií mají rumunští lingvisté k dispozici řadu časopisů[3] a mimo to vycházejí každým rokem svazky studií a článků, zabývajících se lingvistickou problematikou. Velké sborníkové práce reprezentuje především Omagiu lui Iorgu Iordan cu prilejul împlinirii a 70 de ani (»Pocta Iorgu Iordanovi k jeho sedmdesátým narozeninám«, 1958), výsledek spolupráce jazykovědců nejrůznějších národností. (Srov. Philologica Pragensia 3, 1960, 182—187, 245—254.

Současná rumunská jazykověda rozvíjí svou činnost v tradičních odvětvích jazykového zkoumání — v plánu obecně jazykovém, fonetickém, dialektologickém, lexikologickém a lexikografickém, gramatickém, ve zkoumání otázek spisovného jazyka, místních jmen i ve studiu jiných románských jazyků a také slavistické problematiky. V poslední době se díky společnému úsilí podařilo vytvořit několik základních děl pro studium rumunského jazyka: vyšla dvoudílná akademická mluvnice rumunštiny [Gramatica limbii romîne I. Vocabularul, fonetica şi morfologie (1954), II. Sintaxa (1954),] její druhé vydání se připravuje.[4] Vedle ní existuje dílo I. Iordana o současném jazyce (Limba romînă contemporană, 1. vyd. 1954, 2. vyd. 1956),[5] v podstatě teorie rumunské jazykové stavby. Zkráceným vydáním akademické mluvnice je jednosvazková gramatika Limba romînă (Fonetică — Vocabular — Gramatică, 1956), určená především k účelům pedagogickým. Otázkám, které byly dosud málo zkoumány nebo opomíjeny, jsou věnovány dva svazky studií (Studii de gramatică, I. 1956, II. 1957), rozborem sousloví se zabývá kniha Fl. Dimitrescové (Locuţiunile verbale în limba romînă, 1958). Dvě pravopisné příručky a jedna ortoepická, »Malá pravopisná pravidla« (Mic dicţionar ortografic, 1953), »Příručka [294]k užívání rozdělovacích znamének« (Îndreptar de punctuaţie, 1956) a »Slovník správné výslovnosti« (Dicţionar ortoepic, 1956) byly zrevidovány a vyšly jako jednotný svazek Îndreptar ortografic, ortoepic şi de punctuaţie, Bukurešť 1960).

Fonetické a fonologické bádání je velmi živé, díky diskusi vedené v podstatě mezi Al. Rosettim a E. Petroviciem;[6] první z nich vydal nedávno svůj »Úvod do fonetiky« (Introducere în fonetică, 1957). K dobrému chodu práce přispívají nejen dobře vybavené laboratoře, ale především existence celé skupiny mladých pracovníků; studie, které v tomto kolektivu vznikají, zabývají se např. otázkou rýmů, souhláskové měkkosti a povahou rumunských diftongů, jimž je věnován zvláštní svazek prací.[6a] Při fonetické laboratoři Jazykového ústavu v Bukurešti byl založen také matematickolingvistický kroužek.

Dialektologické bádání má v Rumunsku dlouhou tradici;[7] III. díl rumunského jazykového atlasu (tj. jeden svazek velký a jeden malý s barevnými syntetickými mapami) nyní vycházející je pokračováním svazků vydaných v r. 1956. Na základě zkoumání, prováděného pomocí jazykových dotazníků, podařilo se sestavit slovník nářečních výrazů (Dicţionarul graiurilor regionale), jehož vypracování je již v konečném stadiu; zvláštní pozornost je v něm věnována názvům toponymickým a antroponymickým. Charakteristická pro celý nářeční výzkum je snaha o mezinárodní spolupráci, a to jak při monografiích z rumunského, maďarského nebo německého prostředí, tak především při zpracovávání takových děl, jako je atlas maďarských nářečí na území Rumunska nebo jazykový atlas nářečí čángó. V Sibini se zpracovává slovník nářečí sedmihradských Sasů, započatý již před první světovou válkou.

V oblasti lexika je základním dílem čtyřsvazkový slovník současné spisovné rumunštiny (Dicţionarul limbii romîne literare contemporane, I. A—C, 1955; II. D—L, 1956; III. M—R, 1957; IV. S—Z, 1957), který obsahuje jazykový materiál z 19. a 20. stol.; jeho novým, zlepšeným vydáním je jednosvazkový slovník moderní rumunštiny (Dicţionarul limbii romîne moderne, 1959), který zpracovává přes 50.000 hesel a má také stručné etymologické údaje. Dále byl sebrán a roztříděn materiál pro slovník jazyka největšího rumunského básníka M. Eminesca. Pro zkoumání tvoření slov je přínosem retrográdní slovník (Dicţionar invers, 1957), jehož realizace umožnila některé studie obecnějšího charakteru (např. zkoumání slovních složenin, superlativních prefixů, vztahu mezi deminutivy a augmentativy aj.). Všechny tyto práce jsou v podstatě přípravou pro tezaurus rumunského jazyka, o jehož základním pojetí i metodologických principech se již diskutovalo. V poslední době bylo dokončeno také několik dvojjazyčných slovníků překladových (německo-rumunský, anglicko-rumunský, rumunsko-maďarský), jiné se zpracovávají (např. polsko-rumunský a také česko-rumunský).

Otázkám spisovného jazyka je věnována řada studií časopiseckých i sborníkových, především dva svazky »Příspěvků k dějinám spisovné rumunštiny 19. století« (Contribuţii̯ la istoria limbii romîne literature în secolul al XlX-lea, I. 1956, II. 1958). Většina článků se zabývá jazykem jednoho autora, některé se však pokoušejí o řešení otázek obecnějších, týkajících se např. celé vývojové periody, nebo zkoumají jiný jazykový styl nežli básnický (např. jazyk prvních novin z poč. 19. stol. nebo jazyk dokumentů z r. 1848). B. Cazacu ve své studii o zásadách stylistické interpretace (»Despre cercetarea limbii şi stilului seriitorilor«, Omagiu lui I. Iordan, 145—154) snaží se teoreticky stanovit hranice tohoto tolik diskutovaného odvětví.

Studium starého jazyka a historické mluvnice se těší značné pozornosti; základ zde tvoří práce Al. Rosettiho o jazyce 16 stol. (Limba romînă în secolele al XIII-lea — al XVI-lea, nové vydání r. 1956). Kolektiv pro vydávání starých textů připravuje edice nejzá[295]vážnějších starorumunských památek; k nim mají být připojeny nejen glosáře a filologický rozbor, ale také studie o jazyce příslušné památky.

Teoret. otázkám jazykovědným je věnováno několik knižních prací, např. Studii de lingvistică generală (1955) Al. Graura[8] (týž autor zkoumá slovní zásobu rumunštiny: Fondul principal al limbii romîne, 2. vyd. 1957), Rosettiho Studii lingvistice (1955) a kolektivní »Úvod do jazykovědného studia« (Introducere în lingvistică, 1958). T. Slamová-Cazacová zkoumá ve své knize Relaţiile dintre gîndire şi limbaj în ontogeneză (3—7 ani) (1957) vztah mezi jazykem a myšlením u dítěte, především z hlediska psychologického. (Srov. též další knihu téže autorky, Limbaj şi context, Bukurešť 1959, 465 s.)

V celé této činnosti rumunské jazykovědy, zaměřené v prvé řadě ke zkoumání mateřštiny, má ovšem své významné místo i studium jiných románských a také slovanských jazyků. Nejvýznamnějším romanistickým dílem poslední doby je úvod do studia románské jazykovědy (Introducere în lingvistica romanică, 1957) I. Iordana. V oblasti slavistiky je věnována pozornost především zkoumání vztahu mezi rumunštinou a sousedními slovanskými jazyky; i když už zde existují některé souhrnné práce (především Al. Rosetti, Influenţa limbilor slave meridionale asupra limbii romîne (sec. VI—XII), 1954; dále např. E. Seidel, Elemente sintactie slave în limba romînă, 1958) i řada dílčích studií, zbývá zde ještě mnoho otázek prozkoumat a vysvětlit.[9]

Máme-li v závěru charakterizovat rumunské jazykové dění, musíme především vyzvednout úsilí o spolupráci mezi jednotlivými vědci i pracovními úseky, bez něhož by realizace uvedených děl byla stěží možná. Dále je třeba podtrhnout existenci neustálé výměny názorů (luptă de opinii »názorový boj«), jak je zřejmá např. z diskusí o povaze diftongů, pojetí dialektu nebo způsobu studia spisovného jazyka. I když o definitivních závěrech těchto studií ještě zdaleka nelze mluvit, jen touto cestou je možno se dobrat vědecké pravdy. Pro celou práci je dále charakteristická velká účast mladých odborníků: až na několik vedoucích osobností jsou autory všech uvedených děl mladí lidé ve věku 25—35 let. Představitelé rumunské lingvistiky věnují nyní totiž zvláštní péči růstu mladých vědeckých pracovníků, a to už od studentských zájmových kroužků. Takto, řadou oddaných pracovníků vedených dobrými profesory, je rozvoj rumunské jazykovědy zajištěn.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 4, s. 293-295

Předchozí Pavel Novák: O historický přístup k jazyku

Následující Pavel Novák: Americká příručka dobrého »jazykového chování« a úspěšného »jazykového jednání«