Nad posledními svazky Památek staré literatury české

Jiří Daňhelka

[Rozhledy]

(pdf)

Замечания по поводу последних томов »Памятников старой чешской литературы« / A propos des derniers tomes des Monuments de la littérature tchèque ancienne

Záslužná knižnice Památky staré literatury české, založená, vlastně obnovená po druhé světové válce Maticí českou a nyní vydávaná Československou akademií věd, dosáhla dvacíti svazků. Je to jakési jubileum, které dává příležitost kriticky přehlédnout, co bylo v této knižnici vydáno, a zamyslit se nad tím, jak to bylo vydáno.

Především je nutno konstatovat, že 20 svazků Památek bylo vydáno ve 13 letech — první svazek vyšel v r. 1946. Tempo vydávání je tedy neúměrně pomalé vzhledem k významu, jaký tato knižnice má, a to jak z hlediska popularizačního, tak z hlediska vědeckého a studijního.

Pokud sledujeme, jak tu jsou zastoupeny jednotlivé epochy literárního vývoje, je nutno s potěšením konstatovat, že zájmu, který je věnován literatuře doby předhusitské (9 svazků), jíž dosavadní bádání i ediční činnost jednostranně věnovaly pozornosti nejvíce, v naší knižnici se přibližuje také zájem o dobu husitskou (7 svazků). — Již z těchto údajů vyplývá však zarážející fakt, že také ediční činností Památek zůstává celkem opomíjena jak literatura předbělohorské doby (16. stol.), tak i literatura období pobělohorského (17. a 18. stol. — z obou těchto vývojových etap bylo vydáno jen po 2 svazcích). Otázku míry zastoupení jednotlivých epoch není možno oddělovat od otázky, kterými památkami jsou jednotlivé epochy zastoupeny. Nemůže překvapit, jestliže se z klasického období 14. stol. objevují mezi vydanými svazky památky, které byly vydány třeba několikrát (Alexandreis, Dalimilova kronika, satiry Hradeckého rukopisu), protože jde o základní kameny kulturního dědictví, o památky důležité také pro studium vývoje jak literatury, tak i jazyka a tendence popularizační se tu spojuje s potřebami studijními. Je však nutno položit si otázku, zda některé, celkem exkluzívní památky měly být vydány již v první dvacítce a zda redakce neměla dát přednost edicím potřebnějším. Týká se to např. Počátků staročeské mystiky a Milionu. Naproti tomu je nutno litovat, že dosud nebylo vydáno např. žádné dílo Štítného (mimo jeho překlad duchovního románu o Barlaamu a Josafatovi), že mimo zájem editorů zůstala „zábavná próza“ 14. stol. apod. — Po této stránce je lépe zastoupena doba husitská. Ovšem zde je třeba uvážit ještě tu okolnost, že zanedbávání této epochy v dřívější době (mimo osobnost Husovu, která však i tu by si zasloužila více pozornosti) způsobilo, že vydání kteréhokoli díla je tu vítáno. Přesto je však třeba i zde si položit otázku, zda vydání novodobého překladu cestopisu Václava Šaška z Bířkova je prvořadým edičním úkolem, či zda dobu Jiřího z Poděbrad nejvíce reprezentuje Rabštejnův Dialog (jeho význam pro sepětí s počínajícím humanismem je omezen tím, že jde o dílo latinské), třabaže věcný zájem o tato díla zde je, zejména u Šaškova cestopisu. — K zanedbávání literatury 16. stol. přistupuje bohužel ještě to, že tuto významnou a stále nedoceňovanou epochu našeho kulturního vývoje, spějícího k zformování kultury opravdu národní a demokratické, zastupují v dosud vydaných svazcích díla zcela netypická. Boccacciovské rozprávky sice ukazují cestu k lidové četbě, která v 16. stol. u nás nabyla svého příznačného vzhledu, ale překlad Léryho Historie o plavení se do Ameriky je literární památka okrajová. — O výběru děl z literatury 17. a 18. stol. není možno soudit tak příkře, i když by snad bylo možno uvažovat o typičnosti Kocmánkových interludií; nakonec však i tato interludia souvisí s tou částí literatury, která v jistém smyslu navazovala na národní kulturní tradici a naznačovala směr dalšího vývoje. Nechceme však na druhé straně přehlížet fakt, že všechna tato díla od 16. stol. dosud vydána nebyla a jsou skutečnými „objevy“.

Pokud jde o jazyk vydávaných památek, nepřekvapuje, že naprosto převažují památky psané česky (16 svazků). Zajímavou symbiózu národního kulturního jazyka a internacionálního intelektuálního jazyka dokumentuje svazek Betlémské texty. Dva svazky jsou věnovány latinsky psaným památkám, u nichž ke kritickému vydání latinského textu je připojen moderní český překlad (Palackého překlad Dialogu Rabštejnova, J. B. Čapkův veršovaný překlad Vavřincova [49]Carmen); jeden svazek překladu latinské verze Šaškova cestopisu, jehož originální české zpracování se nedochovalo. — Pokud jde konečně o původnost vydání, je tu situace opravdu různá. V šesti případech jde o první edice vůbec, přímo ze zachovaných pramenů (Barlaam a Josafat, Počátky staročeské mystiky, Boccacciovské rozprávky, skladby Budyšínského rukopisu, Kocmánkova interludia, Léryho Historie, některá čísla z Veršů bolesti, posměchu i vzdoru). Ostatní památky byly už vydány dříve. Je však třeba zdůraznit, že i v těch případech, kdy vydavatelé měli k dispozici vědecké a kritické edice starší, nevycházeli — mimo ojedinělou výjimku, o níž dále mluvíme — jen z nich, ale zase přímo z rukopisů. To dodává knižnici Památek odborné závažnosti a serióznosti.

Pokud jde o ediční techniku, není možno, aby v této přehledné zprávě byl kritickému zhodnocení podroben každý jednotlivý svazek — k tomu bylo dost příležitosti při jejich vyjití. Nám jde zde o to, aby byly vystiženy zásadní otázky a aby bylo upozorněno na vhodnost nebo nevhodnost některých řešení. Mezi dvacíti svazky Památek není jednoty, ani pokud jde o řešení nejzásadnější otázky — jak přistupovat v jednotlivých případech k vydání, zda jako k vydání rukopisu, či jako k vydání památky. Problém je dán tím, že naprostá většina starých památek je zachována až v pozdějších opisech. Praxe je různá, i když většinou převažuje vydávání základního zvoleného rukopisu s emendováním pouze zřejmě porušených míst a s uvedením věcných variant ostatních rukopisů. Přitom se zpravidla grafika rukopisu považuje za věrný odraz výslovnosti, nepřihlíží se dostatečně k tomu, že kolísání v rukopise může být dáno interferencí staré (z doby vzniku památky) výslovnosti a grafiky s výslovností a grafikou pozdější (z doby vzniku opisu) a že tato interference může vést i ke grafickému kolísání čistě formálnímu, jež jen zdánlivě zachycuje jistý přechodný stav výslovnosti, ve skutečnosti neexistující. Zcela mechanickému řešení této otázky, jež je uplatněno v některých svazcích (zejm. např. v Husových Knížkách o svatokupectví), vymykají se zejména Barlaam a Josafat a Dalimilova kronika. Přitom u vydání Barlaama jde o zcela individuální přístup vydavatele k rukopisům památky a o pestrou kombinaci jejich čtení, u vydání Dalimilovy kroniky jde jen o odstranění nadbytečného kolísání v hláskové stavbě jazyka směrem k zjistitelnému stavu v době vzniku památky. Tato obojí praxe nutí k zamyšlení nad formulací této zásadní otázky v edičních pravidlech („jazyk památky bude se v textu obrážet tak, jak je zachován v originálním textu, vzatém za základ vydání“), a to zejména pokud jde o památky, jejichž rukopisy se bohatě dochovaly převážně z pozdější doby. — Mezi vydanými svazky není nějaké nápadné nejednoty, pokud jde o transkripci ze starých pestrých grafických systémů do jednotného systému nového, i když nelze mluvit o nějaké absolutní jednotě. To je ostatně pochopitelné a správné, jestliže se má dát výraz také některým individuálním zvláštnostem písařským, které mohou odrážet různé zvláštnosti obecné nebo i více méně diferencované výslovnosti. Největší problém je tu u rukopisně dochovaných památek 16. až 18. stol., kde se editoři nemohou opírat ani o zkušenosti, ani o vlastní nebo cizí praxi, ani o kritiky edic, jako je tomu u památek ze 14. a zčásti i z 15. stol. Zde je třeba stále ještě sbírat zkušenosti, hodnotit a kritizovat jednotlivé způsoby práce a tak dospívat k jednotnějším kritériím a obecnějším zásadám. — Jistou pestrost je také možno konstatovat v zpracovávání textově kritických poznámek, kde se lze setkat s celou škálou způsobů práce, od akribicky detailních poznámek (Betlémské texty, Dalimilova kronika) až jen k všeobecně informujícím, bez zřetele k detailům a k textovým variacím (Verše bolesti, posměchu i vzdoru). Podrobná kritika svazku Počátky staročeské mystiky (LF 75, 1951, s. 190—203) ukázala, že ani zdánlivě pečlivě vypracované ediční a textově kritické poznámky nejsou zárukou dobré edice, ba naopak, že mohou přikrýt i zásadní ediční omyly. — V žádném z vydaných svazků jsme se však nesetkali s takovou ediční praxí, která by přinášela otázku potřebnosti a únosnosti oprav v dochované podobě vydávaných děl — doposud vždy se editoři omezovali na opravy vskutku nezbytně nutné. Přitom tato otázka je jednou ze základních otázek ediční práce a její řešení v některých případech — mimo knižnici Památek — není zcela uspokojující.

[50]Pokud jde o vysvětlivky k textu a o slovníček, je nutno konstatovat velkou pestrost. Jedním extrémem je zlikvidování slovníčku a zařazení všech potřebných informací lexikálního i gramatického charakteru do vysvětlivek (Nová rada a Betlémské texty nemají slovníček vůbec), druhým extrémem je rezervování oddílu vysvětlivek čistě pro historický komentář (Dalimilova kronika). Druhý je odůvodněn charakterem památky, první pak nedojde asi následování nejen proto, že je neobvyklý, ale také proto, že je nepraktický (mnohé údaje se musí opakovat). Je však třeba vést jasnou rozhraničující čáru mezi vysvětlivkami a slovníčkem. Všechny vysvětlivky jazykového (lexikálního i nakonec gramatického) charakteru patří do slovníčku. Slovníček proto je těsně spjat s textem, s jeho interpretací a s jeho textově kritickým komentářem — je prací výlučně editora. Věcné vysvětlivky objasňují vztah památky k realitě života (pokud se objasňují jednotlivé výrazy, tedy způsobem encyklopedickým, nikoli lexikálním) a popř. i k památkám jiným. Přitom může být tato dvojí věc od sebe oddělena, jako je tomu např. ve vydání Husových Knížek o svatokupectví, kde ovšem zase lze vytýkat spojení jazykových vysvětlivek s věcnými, i když je připojen slovníček. Nelze také schvalovat praxi vydání husitských skladeb Budyšínského rukopisu, kde objasnění vztahu ke skutečnosti bylo ponecháno předmluvě a vysvětlivky se omezily jen na určení těch míst citátového charakteru v textu, které sám rukopis jako citáty označuje; tato nesprávná ediční praxe byla ovšem způsobena tím, že při přípravě edice nespolupracoval filolog s historikem. Tato praxe také ukazuje, že spolupráce odborníků různých oborů je tu zcela na místě; potvrzuje to také edice Dalimilovy kroniky, kde jde o kolektivní práci i po stránce filologické. Za kolektivní práci ovšem nemůžeme považovat, když několik autorů napíše několik úvodů, jak to bude připomenuto dále. — Důkladného zamyšlení potřebují také slovníčky, připojované k jednotlivým svazkům. Je si třeba ujasnit, jakou funkci takový slovníček plní. V první řadě je nesporně pomocí k porozumění a interpretaci textu, tj. osvětluje nejasná slova a neobvyklé jejich významy; je správné, objasňuje-li také zcela nesrozumitelné tvary. Přitom je třeba poznamenat, že se k četbě starých památek vždy přistupuje z potřeby anebo z jistého zájmu; jde ovšem o zájem, který je už do značné míry specializovaný, i když je širší. A právě tento širší, ale specializovaný zájem má knižnice Památek budit a rozšiřovat. Z toho plyne pro jazykové vysvětlivky a slovníček důsledek, že vydavatel může počítat u čtenáře s jistými znalostmi vyplývajícími z jeho zájmu, takže není nutno vysvětlovat každou jednotlivou odchylku proti dnešní češtině, jako to např. dělá vydání Husových Knížek o svatokupectví. Je třeba ještě v této souvislosti rozvést konstatování, že k četbě a k studiu svazků Památek se přistupuje také z potřeby — jde především o studenty bohemistiky učitelského a odborného směru.

Přitom není třeba mít na mysli to, že i tito studenti patří mezi čtenáře do jisté míry zasvěcené, jako spíše to, že tito studenti potřebují svazky Památek stále a trvale. Je třeba, aby si nakladatelské a distribuční podniky konečně uvědomily, že jsou knihy, na které se nelze dívat čistě komerčníma očima a u nichž nelze vidět nedostatek v tom, jsou-li na skladě déle než rok, ale že vznikají vážné škody nehmotného rázu (které však také mohou být vážnější než škody hmotné) právě tím, že takové knihy na skladě nejsou. Je škoda, že většinu svazků Památek dnes nelze dostat — arci některé svazky, zcela nové, jsou už v antikvariátech. Nakladatelskému podnikání dostalo se nedávno poučení z toho, že se dokonce jeden svazek Památek (Dalimilova kronika) v rozpětí jediného roku vydával dvakrát, protože první vydání bylo rozebráno dříve než za týden.

Uspořádání a rozsah slovníčku u svazků Památek musí přihlížet k tomu, o jakou vydávanou památku jde. Obsáhlejší slovníček budou mít památky se silně individuálními jazykovými prostředky. Velkou pozornost je také třeba věnovat památkám mladším (16. až 18. stol.), protože slovní zásobě doby jejich vzniku bylo dosud věnováno velmi málo pozornosti a k lexikálnímu zpracování této etapy vývoje našeho jazyka hned tak nedojde; mimoto se musí počítat s tím, že rozkolísání jazykového povědomí v 17. a 18. stol. se projevilo také po stránce lexikální a památky z té doby potřebují mnoho objasnění se zřetelem ke kontextu. [51]O vydaných svazcích Památek lze zatím říci, že jejich slovníčky mimo skutečné výjimky (Alexandreis, Dalimilova kronika) jsou příliš nevýrazné a že právě zde je jeden z obecných nedostatků, který by měly další svazky odstranit.

Poslední dva svazky Památek obsahují památky z doby, která v sobě skrývá pro editory četná úskalí, mezi nimiž dosud nebyla nalezena bezpečná cesta. Nebude tedy na škodu, všimneme-li si těchto dvou svazků podrobněji.

Jako 19. svazek vydali Kvido Hodura a Bohuslav Horák překlad cestopisu Jeana de Léry; cestopis vyšel r. 1578 s názvem Histoire d’un voyage faict en la terre du Bresil, autrement dite Amerique. Do češtiny jej přeložili r. 1590 Pavel Slovák a Matěj Cyrus, ale jejich překlad, nazvaný Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove, zůstal nevydán. Český překlad je zachován v opise, chovaném v bývalé knihovně Fürstenberské (sing. I E 20), a z něho byl nyní vydán (Praha 1957, 387 s., 7 příloh). Především je třeba konstatovat, že český překlad Léryho cestopisu není dílo příznačné pro českou literaturu 16. stol. Že vůbec nebyl vydán tiskem, to je nakonec fakt rozhodující, i když není jediný. Autorka literárněhistorického úvodu se to snaží zdůvodnit pokrokovou tendencí díla (sympatiemi k porobeným), která dílo diskreditovala před cenzurou. To není dosti přesvědčivé. Daleko více tu rozhodoval spíše ten moment, že Jean de Léry byl horlivý kalvinista, a pak ten, že dílo nepatřilo k takové vzdělavatelné literatuře, jaká se tehdy vydávala; bylo i pro svou dobu příliš exkluzívní; jeho politická a sociální tendence byla až příliš skryta.

Vydání cestopisu je opatřeno hned čtyřmi úvody: dvěma úvody Bohuslava Horáka („Cestopis Léryho a jeho český překlad“ a „Ohlas zámořských objevů v české literatuře“), literárněhistorickým úvodem Zdeňky Tiché („Místo Léryho cestopisu ve starší české cestopisné literatuře a jeho literární význam“) a úvodem Kvida Hodury („Pravopis a jazyk“). Je škoda, že zde redakce nezasáhla. Úvod Hodurův by podle dosavadních zvyklostí měl být součástí poznámek edičních. Ostatní tři úvody by bylo možno vnitřně uspořádat a spojit v jediný celek; pak teprve by bylo možno mluvit o kolektivní práci. — Příkladem dobré spolupráce jsou vysvětlivky. Vyhovují požadavku výše vznesenému i tím, že obsahují objasnění věcných narážek v textu, i tím, že je do nich vloženo objasnění cizích názvů zvířat, rostlin apod., názvů, které se nestaly součástí slovní zásoby češtiny. Vysvětlivky jsou společnou prací obou vydavatelů.

Do značné míry je problematická ediční technika, pokud jde o vypracování textu. Vydavatel Kv. Hodura po právu upozorňuje ve svém úvodu na to, že nejtvrdším oříškem je kvantita, zejména když v rukopise „obraz poměrů v kvantitě je na první pohled chaotický“ (s. 34). Kvantita rukopisného zápisu potřebuje podrobné analýzy, a to i vzhledem k obvyklému označování kvantity v rukopisných zápisech té doby. Hodura správně poukázal na některé důvody kolísání a vyslovil názor, že jde o jevy jen grafické (snádněji pod vlivem snáze, zrádil kontaminací se zrádce atd.). To mu právem dává možnost nepřihlížet přísně k jednotlivým znakům a řídit se srovnáním se starším i pozdějším stavem. Tuto zdravou zásadu však opustil, když se rozhodl psát -í (rkp. -j) v částici -kolí, ač v literatuře „pro to není opory“ (s. 35). Je známo, že v psaní i a í je v 16. stol. (a bylo i předtím) nejvíce pestrosti — setkáváme se s promiskuitou i s jednostrannostmi všeho druhu. Rovněž překvapí, že kvantita podle nové češtiny je někdy zavedena i tam, kde byly důvody pro ponechání kvantity rukopisu: např. čeladka, hovadko, hromadka, kuřatko (téměř jednoznačně je krátkost v zdrobnělinách toho druhu, Hodura se však rozhodl pro délku), zaroveň (je zachována ještě stará krátkost) atd. Hodura poukázal na to, jak zhruba zasáhl do otázek kvantity, z jeho výkladu je také vidět, že své zásady několikrát měnil, ale bohužel je nutno konstatovat, že konečné řešení není šťastné a zcela správné; vyplývá to z předeslaných poznámek. Toto konstatování nutí k vyslovení požadavku, aby edičním problémům češtiny 16. stol. bylo věnováno více pozornosti (platí to i pro 17. a 18. stol.) a zejména je třeba propracovat otázku kvantity (prosté její nahrazování [52]kvantitou novou je právem již opuštěno). Konkrétní práce s texty přinese nejvíce poznatků. Řešením konkrétních problémů se pak také dospěje i k obecným edičním zásadám. Zřejmě to však nepůjde bez omylů. — Druhým velkým problémem této edice je slovníček. Nelze zde vypočítávat, které výrazy by bylo třeba doplnit. Jen z dedikace a z předmluvy to jsou: katovati, jakořka, odměnný, živelný, vyznamenání, upřímný, deprehensor, přemětavý, štrafovati. Nejde však jen o výrazy, ale také o četné fráze, z nichž aspoň jednu dodává připojený lístek s erraty.

Poslední zatím vydaný svazek Památek je výběr z časové lidové a pololidové poezie 17. a 18. stol. nazvaný Verše bolesti, posměchu i vzdoru. Vydala jej Zdeňka Tichá (Praha 1958, 156 s., 12 příloh). Jde o literární produkci velmi důležitou, která skutečně reprezentuje dobu a její složité poměry literární. Jestliže je nutno proti tomuto svazku mít výhrady, není to ani pro výběr látky, ani pro jednotlivosti ediční techniky, ani pro výklad vydávaných textů. Není třeba zde upozorňovat na nedostatky slovníčku, protože ty nejsou příznačné jen pro tento svazek; platí tu, co bylo řečeno o předchozím svazku.

Hlavní a příznačný nedostatek edice je však v její nepostačující textově kritické práci. Zápisy a prameny k vydání skladeb jsou roztroušeny. Dvě z otištěných skladeb („Píseň nová kratochvilná“ a „Novina jistá a pravdivá“) jsou zachovány jako jarmareční tisky (Muz. 27 H 195, 27 E 36); předtím je otiskl Miloslav Novotný ve své antologii „Špalíček písniček jarmarečních“ (Národní klenotnice sv. 12, Praha 1940). Vydavatelka neotiskla text těchto skladeb z dostupných originálů, nýbrž, jak výslovně uvádí na s. 133 a 134, z edice Novotného. To ovšem odporuje zásadám Památek i edičním zvyklostem. Není to v pořádku tím spíše, že vydavatelka mohla sama v edici Novotného zjistit, že má své nepřesnosti (Novotný např. na s. 265 udává, že v „Písni nové kratochvilné“ má ve v. 14 originál uzdří m. uzří; tuto poznámku Tichá vynechala; vztahuje se to však k v. 49). Jaké ediční nedostatky Novotného by však vynesla na světlo kolace s původními tisky? — O skladbě „Pater noster rusticorum“ vydavatelka uvádí (s. 120), že ji otiskl Erben v Lumíru (1861), A. Waldau v Obrazech života (1861), F. A. Borovský ve Světozoru (1874) atd. Vydavatelka sáhla po znění v musejním rukopise Vavákových Pamětí. Zdá se to v pořádku, protože Vavákův zápis je nejpůvodnější pramen. Studium starších otisků však ukáže, že vydavatelé znali i jiné důležité a stejně původní prameny, Erben a Borovský (nezávisle na sobě) v pamětní knize města Netolic, Waldau na listu vytrženém ze sešitu. Ve vědeckém vydání je přece třeba, aby byly uvedeny a zpracovány všechny známé prameny. Lze připustit, že bude obtížné hledat zápis, který měl v rukou Waldau. Když však všechny cesty zklamou, zůstává tu Waldaův otisk jako pramen náhradní. Počítat s ním a s jeho variantami je tím nutnější, když podobným způsobem si počínal r. 1954 i Jan Němeček (Lidové zpěvohry a písně z doby roboty, s. 39). Varianty i z otisku Erbenova a Waldauova jsou závažnější než jediná textově kritická poznámka Tiché, zcela zbytečně uvádějící běžnou a jednoznačnou zkratku gt. — „Nářek zbožného rolníka v roce 1646“ otiskl skutečně J. Peters v Českém lidu 6, 1897 z archívu ve Slaném, ale sám uvádí, že je zapsána v Pamětní knize (Memorabilienbuch Nro 3) na s. 305n.; tyto údaje jsou tak konkrétní, že stojí za to jít přímo do pramene. — „Rozmlouvání sedlské na nynější těžké časy“ bylo skutečně dříve otištěno dvakrát, jak udává Tichá (s. 133). Jenže známe pramen Schulzova otisku — muzejní archív, takže nemusíme být odkázáni pouze na otisk. Za druhé ani otisk v Lumíru není pro své varianty nezajímavý — a varianty přece zajímají i literární historiky. U skladby „Co jsou páni“ Tichá uvádí, že Václavek - Šajner ji má delší o pět slok než zápis v univ. rukopise XVII H 32a. Nahlédnutím do Knihy satir lze však zjistit, že skladba je zapsána také v tzv. Homolkově zpěvníku (srov. Čas. Spol. přátel starož. 13, 1905, s. 59—61). Také tento přímý pramen zůstal bez zmínky, pátrání a využití, jakož i jeho edice. Jestliže vydavatelka pracuje s Obrazy života 1861, nemělo by uniknout, že A. Waldau tam otiskl také skladbu „Vzhůru, Čechové“.

[53]Není třeba pokračovat dále v dokladech, které jsou podkladem pro mé výhrady proti edičnímu postupu. Jde tu zásadně o dvě věci: za prvé, že Památky staré české literatury usilují o vědecky zpracované edice, to znamená, že se jde k původnímu prameni — poslední svazek Z. Tiché to neučinil. Za druhé, že se vědecká edice opírá o textovou kritiku, která jednak pomáhá opravovat zkažená místa, jednak odhaluje a v potřebné míře dokumentuje růst textu — posuzovaná edice se tváří, jako by toho ani nebylo, ačkoli u skladeb šířených ústním podáním růst textu má zvlášť důležitou úlohu a ačkoli většina už otištěných skladeb prošla zajímavým vývojem textu. Na překážku je jistě nedostatek zkušeností právě z těchto vývojových úseků, obtíže však je třeba překonávat, nikoli obcházet.

Přehlédneme-li tedy vcelku řadu dvaceti svazků Památek staré literatury české, můžeme konstatovat, že jde o velmi důležitou řadu vydání, která si už našla svůj ediční profil, pokud jde o památky z doby do konce 15. stol., že však teprve hledá své ediční zásady a praktiky, pokud jde o dobu pozdější (do konce 18. stol.). Právě nedostatek edic z těchto pozdějších fází vývoje naší staré literatury (ani ze staré doby však stále ještě není edic dostatek) nutí nás k vyslovení požadavku, aby tato ediční řada byla vydávána rychleji a v kratších intervalech. Čilejší ediční činnost umožní také rychleji překonat průkopnické potíže. Aby přitom bylo dosaženo potřebného účinku vzdělávacího (nesmí se u důležitých svazků zapomínat na další vydání) a popularizačního, bylo by zapotřebí úzkostlivějšího a plánovitějšího výběru památek, které mají být přednostně vydány. Třeba však také počítat s tím, že právě nejaktuálnější díla bývají edičně nejobtížnější (pro bohatost dochování).

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 48-53

Předchozí František Daneš: Mezinárodní lingvistické symposion

Následující Lubomír Doležel: Československé příspěvky k moskevskému sjezdu slavistů