Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Československé příspěvky k moskevskému sjezdu slavistů

Lubomír Doležel

[Kronika]

(pdf)

Чехословацкие работы на Московском съезде славистов / Contributions tchécoslovaques au Congrès des slavistes à Moscou

Českoslovenští slavisté všech oborů připravili k IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů řadu přednášek a studií, které byly uveřejněny jednak v časopisech (Slovo a slovesnost, Slavia, Česká literatura aj.), jednak soustředěny do dvou sborníků, do sborníku »akademického« (Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů, Praha, NČSAV 1958, 429 s.) a do sborníku »universitního« (Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě, Praha, SPN 1958, 142 s.). Sborníky obsahují jak práce jazykovědné, tak i literárněvědné (spolu s folkloristickými). Zde si všimneme jazykovědné části sborníků.

Oba sborníky se od sebe podstatně liší; universitní obsahuje především monografické studie o konkrétních otázkách různých jazykovědných oborů, akademický hodnotí stav i výsledky bohemistického a slavistického bádání v ČSR a programově vytyčuje nejbližší aktuální úkoly a metody řešení.

V pestrém obsahu universitního sborníku nalezneme příspěvky z obecné jazykovědy, indoevropeistiky, slavistiky i bohemistiky.

Vl. Skalička se ve svém článku Infinitiv (3—10) vyrovnává s názory různých lingvistů na kategorii infinitivu, která se stala málem módním tématem naší jazykovědy.[1] Skalička charakterizuje infinitiv jako komplexní kategorii; jeho syntaktické funkce vyplývají jednak z jeho »verbálnosti«, jednak z jeho »substantivnosti«. Nepřijímá jednostranné chápání infinitivu jako tvaru modálního významu. — V dílčí studii na totéž téma (52—64) porovnává L. Řeháček syntaktické funkce polského a českého infinitivu. Konstatuje, že u infinitivu syntakticky závislého nemají rozdíly systémovou závažnost; zato v ostatních případech syntaktického užití infinitivu (infinitiv syntakticky [54]nezávislý a infinitiv ve větě vedlejší) jsou systémové rozdíly, vyplývající z přiblížení polštiny k jazykům východoslovanským.

P. Sgall se ve svém článku Synonymie koncovek v indoevropských jazycích (11—17) zabývá důležitým rysem indoevropské flexe, který, podle našeho názoru ne zcela vhodně, nazývá synonymií koncovek. Je známo, že ve flektivních jazycích se pro vyjádření jednoho gramatického významu (např. genitivu) užívá různých formálních prostředků (v češtině koncovky -a, -u, -e, -i, -ho, ø). Nejde však o synonymii v pravém slova smyslu proto, že tu není možnost substituce; lépe by bylo mluvit o konkurenci formálních prostředků. S obsáhlou znalostí literatury stanoví autor jednotlivé typy morfologické »synonymity« a naznačuje jak historické podmínky jejího vzniku, tak i její důsledky pro vývoj hláskové soustavy flektivních jazyků.

Studie J. Kurze Staroslověnské formy gen. sg. česo — čьso, ničesože — ničьsože (18—26) směřuje od konkrétního problému k obecným závěrům o vlivu jednotlivých etnických prostředí slovanských na vznik a vývoj staroslověnštiny. Autor vyslovuje názor, že tvary čьso, ničьsože jsou dvojího původu, jednak moravského (západoslovanského), jednak (pozdějšího) jihoslovanského.

P. Novák v článku K zdvojování předmětu v albánštině (27—32) obrací pozornost na jeden jev albánské syntaxe, který se obvykle počítá k tzv. balkanismům. Přesvědčivě ukazuje, že přes vnější shodu má zdvojování předmětu v různých balkánských jazycích různou systémovou platnost. V albánštině je patrně prostředkem aktuálního členění výpovědi. Tímto zjištěním přispívá Novákova studie k řešení otázky aktuálního členění výpovědi v plánu obecně lingvistickém.

V článku O dativu absolutním (33—35) se P. Trost staví za názor Miklosichův, podle něhož absolutní dativ staroslověnský není napodobením řeckého absolutního genitivu. Absolutní dativ je třeba podle Trosta považovat za jev baltoslovanský; v baltštině se zachoval, v jazycích slovanských ustoupil. Příčiny tohoto rozdílného vývoje jsou v strukturních rozdílech mezi baltštinou a slovanštinou.

P. Zima stanoví ve své studii (36—43) místo souhlásky ř v českém fonologickém systému. Tato souhláska není izolovaná, má však zvláštní pozici »zhruba mezi souhláskami párovými na jedné straně a jedinečnými sonórami na straně druhé« (38). V druhé části studie se autor snaží vyložit vznik dvojího ř, znělého a neznělého. Opíraje se o grafiku staročeských textů (značně nejednotnou a spornou), soudí, že původně existovalo jen jedno, znělé ř, pocházející ze sonóry. To se později pod tlakem fonologického systému rozštěpilo do dvou variant. Tím se historicky vysvětluje, proč dnešní ř má některé vlastnosti sonóry a zároveň některé vlastnosti souhlásek párových.

Obecně metodologické zaměření má studie Vl. Šmilauera Metoda »malých typů« v toponomastice (44—51). Autor stojí na správném stanovisku, že »podstatou toponomastiky je … sloučení pohledu jazykovědného a historického«. Sotva však z toho možno vyvozovat, že toponomastika nepatří »ani do jazykovědy, ani do věd historických, nýbrž je vědním oborem samostatným« (44). — Aby se dosáhlo pokroku v této obtížné vědní oblasti, navrhuje Šmilauer zkoumat místní jména podle tzv. malých typů. Tyto typy vyčleňuje jednak podle povahy základu, jednak podle přípony (popř. též způsobu kompozice). Úkolem toponomastiky je určit tyto typy místně a časově. Chronologie typu je důležitým historickým údajem, jehož je možno využít k osvětlení postupu osídlení země. Tak se toponomastika stává jednou z těch oblastí jazykovědného zkoumání, které podstatnou měrou přispívají k poznání historického vývoje společnosti.

Stylistická studie K. Horálka K problému tak zvané autorské řeči v epické próze (65 až 70) je věnována jednomu z nejdůležitějších slohových rysů nové prózy, stírání rozdílu mezi řečí autorskou a řečí postav. Porovnávaje styl V. Vančury se stylem M. Pujmanové, autor ukazuje, že toto stírání probíhá dvojím směrem: »Vančura podřizuje přímé řeči svých postav své svérázné řeči autorské, Pujmanová naopak přizpůsobuje autorskou řeč projevům svých postav, a to s cílem vysloveně charakterizačním« (69). Zatímco druhý případ (spjatý těsně s problematikou polopřímé řeči) Horá[55]lek jen naznačuje, první případ rozebírá podrobněji a dovozuje, že souvisí přímo se zvláštním řešením problému vypravěče u Vančury. Autorská řeč tu má vyvolat představu zvláštní postavy vypravěče, která, dodali bychom, je aktivním organizujícím činitelem vyprávění.

V části literárněvědné mohou pozornost jazykovědců v prvé řadě lákat dvě studie o problematice překladatelské (O. Bartoš, Adolf Černý jako překladatel, 101—109, a Z. Urban, K otázce překladů B. Němcové a K. J. Erbena ze srbocharvátštiny a bulharštiny, 124—131) a informační stať T. Bešty Z neznámé korespondence J. Baudoina de Courtenay českým přátelům (110—123). Jádro této části tvoří především články našich rusistů, M. Drozdy (Gorkij o socialistickém realismu, 71—77), S. Mathauserové (K otázce ruské poemy, 78—88) a R. Parolka (Cesta Viléma Mrštíka k ruskému realismu, 89—100), jakož i stať A. Frinty Slovanské vlivy na literaturu lužických Srbů (132 až 142).

 

Na rozdíl od statí universitního sborníku většina příspěvků sborníku akademického byla přednesena jako sjezdové referáty a koreferáty nebo byla jejich východiskem.[2]

K. Horálek v článku Zásady a úkoly vědeckého studia slovanských jazyků (7—11) shrnuje živé problémy slavistiky. V studiu současných jazyků je třeba zvláště zdůraznit význam a aktuálnost studií syntaktických, v historickosrovnávacím studiu pak sledování sociální podmíněnosti vývoje slovanských jazyků. Pro zkoumání současných slovanských jazyků je třeba využít metody lingvistické statistiky a typologické charakteristiky. Problémy vývojové pak nelze řešit bez spolupráce s historiky a archeology.

Aktuálními obecnými problémy slavistiky se zabývají též články A. Dostála Původ a vývoj slovanské jazykové skupiny (215—219), P. Trosta K otázce baltoslovanských jazykových vztahů (221—227) a J. Kurze Církevněslovanský jazyk jako mezinárodní kulturní (literární) jazyk Slovanstva (13—35). — A. Dostál se zamýšlí nad některými teoretickými i metodologickými otázkami studia předhistorického vývoje slovanských jazyků. Uznává oprávněnost pojmu »praslovanština«, i když jde o otázku velmi složitou. Při rekonstrukci praslovanštiny je třeba se vyhnout v budoucnosti jednostrannému zdůrazňování faktů staroslověnských. Velmi důležité jsou pak dva autorovy postuláty: 1. Je třeba zkoumat i předhistorický jazyk jako dorozumívací systém. 2. Je třeba vidět historické souvislosti prajazyka a opřít se při jeho studiu o historii i archeologii. — P. Trost přezkoumává základní shody baltštiny a slovanštiny v oblasti hláskosloví a morfologie (zčásti též syntaxe) a dospívá k názoru, že je možné předpokládat baltoslovanskou jednotu, i když to nemusela být v žádném období jednota absolutní. Zejména v slovní zásobě je třeba počítat s prastarými rozdíly. — Stať J. Kurze je poučným přehledem nejnovějších poznatků o církevněslovanském jazyku a vzdělanosti. Autor jich využívá k doložení teze o celoslovanském určení, povaze a působení církevněslovanského jazyka a literatury již od nejstaršího (cyrilometodějského) období.

Tři stati sborníku jsou věnovány obecným otázkám vývoje spisovných jazyků slovanských. B. Havránek ve studii K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků slovanských (Vývoj spisovného jazyka českého ve vztahu k vývoji národního společenství) (47—57) formuluje z marxistického hlediska nejdůležitější obecné zákonitosti vývoje spisovného jazyka: 1. Sepětí s vývojem společnosti je u spisovného jazyka ještě jasnější než u jazykových útvarů jiných. Nejde však o vztah přímý a bezprostřední. »Jde na jedné straně spíše jen o šíření jistých jazykových jevů v souvislosti se seskupováním, event. rozdělováním jazykových a nářečních celků podmíněných koncentrací, resp. tříštěním celků společenských nebo aspoň některých jejich složek. Na druhé straně jde o velmi složitý proces, jak jazyk reaguje na zvyšující se nebo aspoň měnící se potřeby společnosti, opět zpravidla spíše výběrem a posilováním prostředků zvlášť vhodných, jejich racionalizová[56]ním, připouštěním nebo odmítáním cizích vlivů a lexikálním odrazem ideologií společnosti, projevujících se jako kosmopolitismus (v období humanismu, v imperialistickém kapitalismu) nebo nacionalismus (v buržoazním kapitalismu)« (50). 2. Povaha spisovného jazyka je podmíněna konkrétní historickou situací. Proto je třeba při studiu jeho dějin bedlivě zachovávat zásadu historičnosti. »Nelze postavení spisovného jazyka v úloze jazyka celého novodobého národa přenášet mechanicky na doby minulé, činit z něho měřítko pro jejich jazykové poměry« (48). 3. Každý pokus o písemný záznam nelze považovat již za spisovný jazyk, na druhé straně však nelze popírat existenci jednotného jazyka mluveného s celonárodním posláním již před vznikem rozvitého písemnictví. Proto se jako velmi plodný při zkoumání počátků i dalších stadií vývoje spisovného jazyka osvědčuje pojem tzv. »kulturního jazyka (mluveného)«. — Tyto obecné vývojové zákonitosti spisovného jazyka dokumentuje Havránek stručným přehledem dějin spis. jazyka českého, přičemž přihlíží hlavně k sepětí vývoje jazyka s vývojem společnosti.

E. Pauliny se v studii Kultúrnohistorické podmienky a spoločenské funkcie bilingvizmu v dejinách spisovnej slovenčiny (37—45) zabývá otázkou povahy spisovné češtiny na Slovensku. Vycházeje ze specifické společenské situace na Slovensku v období feudalismu, osvětluje autor složité vztahy češtiny jednak k ostatním jazykům uherského státu (latině, maďarštině, němčině), jednak k nepsanému jazyku slovenského etnika. V prvém vztahu reprezentuje čeština »domácí kulturní jazyk«, v druhém vztahu se chápala jako »celospolečenská podoba písemného jazyka formující se slovenské národnosti« (41). Nelze však mluvit o českém národnostním uvědomění u tehdejších Slováků, a proto je mezi češtinou a tehdejšími slovenskými nářečími také vztah bilingvismu. Jde o osobitý bilingvismus, jednak pro blízkost češtiny k slovenštině, jednak pro zmíněnou již celospolečenskou funkci češtiny na Slovensku. V této složité situaci dozrávají na prahu kapitalismu podmínky pro vznik slovenského národa a slovenského spisovného jazyka. Čeština tento vývoj nebrzdila, naopak, plnila zde úlohu »katalyzátoru«. — Paulinyho stať je důležitým příspěvkem k řešení složitých a často sporných otázek vzájemného vztahu našich bratrských jazyků a národů. Dosvědčuje, že i nejožehavější otázky mohou být řešeny při důsledném historickém přístupu a při aplikaci marxistického pojetí, které překonává všechny staré předsudky.

Stať J. Běliče Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné (59—71) je vlastně také příspěvkem k otázce vzájemných vztahů dvou velmi blízkých jazykových útvarů. Autor charakterizuje hovorovou češtinu jako »mluvnou formu češtiny spisovné«, zdůrazňuje však správně její »přechodové postavení … v oscilačním pásmu mezi vlastním jazykem spisovným a interdialekty« (59). Velmi podnětný je i nástin vývojových tendencí hovorové češtiny, který bude dobrým východiskem detailního výzkumu. Bělič klade vznik hovorové češtiny již do doby předbělohorské (16. stol.), kdy hovorová forma překonává napětí vzniklé mezi normou spisovnou a nespisovnou. V době pobělohorské byl vývoj tohoto útvaru přerván. Nová hovorová čeština sa začíná formovat již v první polovině 19. stol., ale skutečné její vytvoření spadá až do druhé poloviny století. — Při přehledném výkladu o syntaktických, lexikálních, tvaroslovných a hláskoslovných znacích hovorové češtiny Bělič vyslovuje nesouhlas s těmi lingvisty, kteří hovorové češtině přisuzují znaky češtiny obecné (Vey, Trávníček). Ukazuje, že nejvýraznější rozdíly mezi hovorovou češtinou a »knižními« styly spisovného jazyka jsou v oblasti slovní zásoby a syntaxe. Ve všech plánech, a také v plánu tvaroslovném, je hovorová čeština činitelem »zživotňovacím«, který, při vší složitosti vývoje, vede k »posílení a upevnění spisovného jazyka« (71). V tom s Běličem zvlášť živě souhlasíme.

Většina statí ve sborníku se zabývá důležitými otázkami stavby slovanských jazyků a jejího vývoje. Historická fonologie je zastoupena studií F. V. Mareše Vývoj skupin gn (kn) v období slovanské jazykové jednoty (109—123) a článkem A. Lamprechta K vývoji západoslovanského samohláskového systému (125—135). Mareš dopl[57]ňuje obraz vývoje praslovanského fonologického systému, který podal souhrnně ve své starší práci (Slavia 1956), Lamprecht pak podává nástin vývoje západoslovanského systému samohlásek, v němž rozhodující úlohu sehrála korelace samohlásek předních a zadních a korelace kvantity.

Studie I. Němce Vznik a vývoj vidu v souvislosti s vývojem tvoření slovesných kmenů (137—150) je dalším příspěvkem autorovým k historickému kmenosloví slovanského slovesa. Rozebírá hlavní historické procesy, které vedly k zformování gramatické kategorie vidu v slovanských jazycích.

Do popředí zájmu se i v historickosrov. studiu dostává syntaktický plán jazyka. Teze B. Havránka Metodická problematika historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe (151—157) jsou výsledkem soustavného promýšlení těchto otázek, které v současné době jsou hlavním předmětem vědeckého zájmu našeho předního slavisty (viz Havránkovy studie v »olomouckém« a Trávníčkově sborníku). Havránek zdůrazňuje, že k spolehlivým výsledkům v historickosrovnávací syntaxi je možno dospět jen na základě propracované teorie věty. Tu zakládá na rozlišování gramatické a obsahově významové výstavby věty a na pojmu syntagmatu (větné dvojice). Za základní specifický rys ve vývoji syntaxe je možno považovat to, že zde nedochází obvykle k vystřídání jednoho jevu druhým; starý jev setrvává v jazyce vedle jevu nového, a nabývá obvykle zvláštního slohového poslání. V starších obdobích vývoje syntaxe se často setkáváme s konstrukcemi ne dost zřetelně diferencovanými. Na nesprávné představě jasně diferencovaných syntaktických kategorií jest založen zjednodušující výklad o větším stáří parataxe proti hypotaxi. Havránek však znovu upozorňuje, že je třeba rozlišovat dvojí parataxi: prosté přiřaďování vět (jak je dodnes známe z jazyka hovorového) a propracované typy souřadného souvětí, které nejsou o nic jednodušší než souvětí podřadné.

J. Bauer v článku Vliv řečtiny a latiny na vývoj syntaktické stavby slovanských jazyků (73—95) hodnotí vliv řečtiny na syntax staroslověnštiny a vliv latiny na syntax staré češtiny. »Prostupnost« větné stavby pro cizí vlivy se týká jen složitějších konstrukcí větných a zejména souvětných, zatímco základní syntaktické vztahy a konstrukce jsou »neprostupné«.

Potěšitelný je zájem našich slavistů o otázky lexikologie, ať již v porovnávacím, nebo v historickosrovnávacím plánu. Tento zájem je podněcován hlavně velkými pracemi lexikografickými, které po svém dokončení budou reprezentačními díly naší slavistiky.

V. Blanár vychází ve svém článku K problémom porovnávacej lexikológie slovanských jazykov (159—168) z pojetí slovní zásoby jako soustavy prostředků spjatých různorodými vztahy. Za nejdůležitější z těchto vztahů považuje polylexii a polysémii. Také vývoj slovní zásoby lze objasnit jen jako vývoj systému. Blanár dokumentuje metodu strukturní historické lexikologie (propracovávanou též v sovětské jazykovědě, zejména V. V. Vinogradovem) na několika zajímavých příkladech vztahů mezi českou a slovenskou slovní zásobou.

Příspěvek J. Horeckého Otázka medzinárodnej slovanskej terminológie, jej súčasný stav a historický vývoj (97—107) se zabývá obohacováním terminologické soustavy slovanských jazyků a zejména zkoumá shody v terminologii různých oborů. Historicky jsou tyto shody velmi různého data, počínaje společnými názvy z dob slovanské jednoty až k shodám nejnovějším, pramenícím většinou ze sémantického kalkování. V závěru autor klade otázku sjednocování terminologie v slovanských jazycích. Domnívá se, že k takovému sjednocování se může přistupovat jen v těch vědních a technických oborech, které se teprve tvoří. Bylo by však podle našeho názoru žádoucí usilovat ve všech oborech aspoň o sjednocování v širším smyslu, tj. o to, aby termíny pro stejné pojmy měly ve všech slovanských jazycích stejnou sémantickou náplň a stejný rozsah užívání. To by podstatnou měrou přispělo k spolupráci slovanských národů ve vědě a v technice.

Významným příspěvkem k lexikografické teorii je stať L. Kopeckého Zásady zpracování dvoujazyčných diferenčních slovníků slovanských jazyků (181—195), opírající se [58]o bohaté zkušenosti z práce na Velkém slovníku rusko-českém. Zejména je třeba upozornit na některé myšlenky Kopeckého: Pro dvoujazyčný slovník je třeba opatřit vlastní excerpci. Ta má zachytit aktivní slovní zásobu současného jazyka, a proto jejím zdrojem je denní tisk, ústřední časopisy, díla vynikajících současných spisovatelů a učebnice. Velmi pečlivě je třeba rozpracovat sémantickou strukturu slova; přitom je zcela nezbytné charakterizovat situaci (kontext) každého významu. Zachycení sémantického pole slova má pro uživatele slovníku prvořadý význam. Stejný význam má i gramatická charakteristika slova, zejména charakteristika jeho syntagmatiky. Slovník musí zachytit tzv. uzuální spojení slova (typ: pozdní podzim gluchaja oseń), která jsou závažnou normou spojování slov v tom kterém jazyce.

Z neméně bohatých zkušeností může vycházet autor stati Zásady pro kompozici etymologických slovníků slovanských jazyků (169 až 179), V. Machek. Požaduje, aby etymologický slovník vedle slovní zásoby spisovné zachytil též materiál nářeční, neboť právě zde mohou být četná slova »reliktová«. V budoucnu by bylo třeba, aby etymologické slovníky jednotlivých slovanských jazyků byly zpracovávány paralelně, neboť to by umožnilo úplné porovnávání materiálu.

Dvěma zásadními statěmi přispívají do sborníku přední představitelé naší dialektologie, hodnotíce současný stav i nejbližší úkoly výzkumu českých nářečí. Stať J. Běliče Stav a úkoly české dialektologie (197 až 208) je přehledem stoleté historie české dialektologie. Jejím hlavním úkolem dnes je komplexní výzkum celé nářeční oblasti české, jehož konečným cílem je vypracování atlasu českých nářečí (s perspektivou jazykového atlasu slovanského). Důležitým úkolem zůstává zpracování oblastních monografií, které mohou významnou měrou přispívat též k poznání nářečního vývoje v minulosti a tím i k důkladnějšímu poznání vývoje českého národního jazyka.

Metodologii nářečních monografií je věnován článek Fr. Trávníčka Zásady monografického popisu jednotlivých slovanských dialektů (209—214), vycházející z marxistického pojetí místních nářečí a jejich poměru k jazyku spisovnému. Místní nářečí jsou nižší formou národního jazyka, podřízenou jeho formě vyšší, jazyku spisovnému. Mají svůj základní slovní fond i gramatickou stavbu, ale obojí se v mnoha rysech shoduje s jazykem spisovným. Popis určitého nářečí musí být proto podán se soustavným zřetelem k jazyku spisovnému a k jiným místním nářečím. Autor naznačuje konkrétní úkoly nářeční monografie v oblasti lexika, hláskosloví, slovotvorby, tvarosloví a zvláštní pozornost věnuje opomíjené a dosud málo zpracované nářeční syntaxi.

Literárněvědnou část sborníku tvoří studie o dějinách slovanských literatur i o některých konkrétních otázkách české a slovenské literární historie, k nimž se řadí dvě studie s problematikou folkloristickou. Nalézáme zde také dva příspěvky K. Horálka, které nemůžeme opomenout.

První stať, Úloha národní umělecké literatury ve vývoji slovanských spisovných jazyků (419—422), nadhazuje některé otázky funkčního využití jazykových prostředků ve výstavbě uměleckého díla slovesného. Autor se staví proti strukturalistickému pojetí, které využití jazykových prostředků v uměleckém díle hodnotilo jako »deformaci« spisovné normy. Ve skutečnosti »jde spíše o doplnění výrazových prostředků spisovného jazyka než o negaci spisovné normy« (419). — Na dvou příkladech, které byly již naší literární vědou zkoumány (přetvoření větné stavby J. Jungmannem a věta V. Vančury), ukazuje Horálek složité vztahy mezi jazykem umělecké literatury a jazykem spisovným (event. též lidovým).

Druhá studie Horálkova, Spojitost různých typů slovanského verše s prozodickými vlastnostmi jazyka (423—425), zkoumá otázku závislosti veršového systému na relevantních prozodických vlastnostech jazyka. Tato závislost není bezpodmínečná, neboť v jedné národní literatuře se může podle celkové kulturní situace uplatnit několik veršových systémů. Zatímco v umělé poezii slovanské lze pozorovat jakýsi proces konvergence, vedoucí k převaze verše sylabotonického (event. sylabického se silným uplatněním přízvuku), v lidové poezii je větší [59]pestrost. Existují tři základní typy folklorního slovanského verše, západní, východní a jižní. I při vzniku veršových systémů lidové poezie je třeba počítat s určitými kulturními vlivy, které jsou dány oboustrannou souvislostí mezi umělou literaturou a lidovou slovesností.

Oba recenzované sborníky svědčí o širokém okruhu zájmů a o dobré teoretické i metodologické připravenosti československých jazykovědců. Připočteme-li k těmto sborníkům četné další publikace uveřejněné v ČSR u příležitosti moskevského sjezdu, jakož i aktivní vystupování československé delegace na sjezdu, můžeme plným právem československou účast na IV. mezinárodním sjezdu slavistů ještě jednou zhodnotit jako velmi úspěšnou.


[1] Srov. i v SaS 20 (1959) stati: K. F. Svoboda, Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině, 161—183; Ivan Poldauf, Děj v infinitivu, tamtéž, 183—202; Jaroslav Porák, O vývoji infinitivních vět v češtině, tamtéž, 241—247.

[2] Viz o nich ve zprávách o moskevském sjezdu, Slovo a slovesnost 20, 1959, 32—44, 117—126, 202—210.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 53-59

Předchozí Jiří Daňhelka: Nad posledními svazky Památek staré literatury české

Následující Zdeněk Tyl: Dva sovětské sborníky ke IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě 1958