Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dva sovětské sborníky ke IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě 1958

Zdeněk Tyl

[Kronika]

(pdf)

Два советских сборника к IV Международному съезду славистов в Москве в 1958 г. / Deux recueils soviétiques pour le IVe Congrès international des slavistes à Moscou 1958

Řadu referátů o práci IV. mezinárodního slavistického sjezdu v Moskvě 1958, které přinesl náš časopis,[1] uzavíráme přehlednou zprávou o dvou významných publikacích, které za široké zahraniční účasti vydali slavisté sovětští.

I

Sborník otvetov na voprosy po jazykoznaniju (k IV Meždunarodnomu s’jezdu slavístov)[2] soustředil téměř půldruhého sta odpovědí na 30 otázek, které Mezinárodní komitét slavistů předložil k diskusi;[3] že byly voleny vhodně, dosvědčuje i to, že bez odpovědi zůstala pouze jediná (č. 12), zato na některé došlo i 10 až 12 odpovědí. Už tato čísla dokazují — ve srovnání se svazkem Odpovědi na otázky k III. slavistickému sjezdu, svolanému na podzim 1939 do Bělehradu, ale pak neuskutečněnému[4] — patrný rozmach jazykovědné slavistiky v měřítku světovém. Také na tomto pracovním úseku byl podíl naší jazykovědy nemalý: ze 77 účastníků ankety je téměř polovina z Československa a jsou mezi nimi hojně zastoupeni pracovníci mladší. K československým příspěvkům přihlédneme v naší zprávě podrobněji; z ostatních pak aspoň stručnou zmínkou uvedeme ty odpovědi, které se zaměřily spíše k obecné nebo obecně slovanské problematice, nikoli jen k speciální situaci jednotlivých jazyků. Přidržíme se přitom pořadí odpovědí, jak bylo otištěno ve sborníku, i když se zcela nekryje s organizačním rozdělením práce lingvistické sekce sjezdu na několik tematických okruhů.

1. Kakovy osnovnyje zadači i problemy tipologii slavjanskich jazykov? Na tuto otázku odpovídá K. Horálek stručnou charakteristikou strukturální typologie, o kterou u nás usiluje svéráznou modifikací tradičních typologických postupů zejm. Vl. Skalička; je přesvědčen, že strukturální typologie umožní dále prohloubit srovnávací studium příbuzných jazyků (7—9). — Jestliže předním úkolem historickosrovnávacího jazykozpytu je zkoumání vývoje slovanských jazyků v souvislosti s jazyky indoevropskými a ve vzájemném jejich vztahu, pak typologie, jak ukazuje Vl. Skalička, má za úkol zkoumat směr tohoto vývoje (9—10). — Fr. Kopečný zdůrazňuje potřebu typologického zkoumání všech plánů jazyka, počítajíc v to i strukturu mluvnickou (zvl. syntaktickou) a strukturu lexikální (11). — Ze zahraničních slavistů I. Lekov vytýká typologii, že opomíjí některé plány jazyka, zejm. hláskosloví a slovní zásobu; mimoto žádá, aby typologie opustila mechanické, někdy dost samoúčelné porovnávání a přistoupila z nových pozic k řešení otázek složitějších, např. vývojových (11—14). — Leningradský slavista J. S. Maslov naznačuje možnosti typologie v oblasti zkoumání gramatické struktury revizí tradičního názoru, že bulharština a makedonština [60]jsou jazyky po výtce analytické a tím se také odlišují od slovanského průměru.

2. Kakov byl charakter leksičeskich vzaimodejstvij slavjanskich literaturnych jazykov v raznyje periody ich istorii? V. Blanár upozorňuje na různé typy lexikálních vlivů: některé vedou k rozšíření slovní zásoby, jiné ke změnám v jejím členění. Důležitá je i otázka, jaké místo zaujímají převzatá slova v slovní zásobě přejímajícího jazyka; konkrétní doklady jsou čerpány ze slovenštiny (18—20).

3. Kakova specifika literaturnogo dvujazyčija v istorii slavjanskich narodov? Tuto otázku si E. Pauliny zúžil na zpřesnění složitého vztahu češtiny k živému, nepsanému jazyku slovenského obyvatelstva v době, kdy se čeština hodnotila jako spisovný jazyk formující se slovenské národnosti. Mezi češtinou a slovenštinou byly v dějinném vývoji souvislosti rozmanité; někdy nešlo jen o vztah hierarchický, ale také bilingvistický (21—23). — A. V. Isačenko doporučuje místo »dvujazyčije« zavést termín »jazykový dualism«. Historie slovanských národů umožňuje studovat nejrozmanitější typy jazykového dualismu, zvl. složitá byla situace u východ. Slovanů (24—28; též Voprosy jazykoznanija 1958, č. 3, s. 42—45). — N. J. Jedlins’ka ze Lvova si konkrétně povšimla otázky formování spisovné ukrajinštiny (28—30).

4. Kokovy tipy leksičeskoj omonimii v sisteme slavjanskich jazykov? I. Lekov formuluje hlavní úkoly studia těchto otázek: jde např. o kvantitativní prozkoumání homonym, o zjištění situace homonym v jednotlivých jazycích (také pokud jde o jazykové vrstvy), o likvidaci hononym jako jedné z metod tzv. jazykové terapie (31—33). — A. J. Suprun (Frunze, SSSR) upozorňuje na speciální druh lexikální homonymie mezijazyčné (tatáž nebo podobná slova mají v různých slovanských jazycích různé významy). Otázku této homonymie by bylo třeba pečlivě prozkoumat pro práci na srovn. slovníku mezislovanském; k jeho realizaci, kterou očekává od mezislovanské spolupráce, předkládá Suprun několik podnětů (33—35).

5. Kakovy principy sostavlenija differenciaľnych dvujazyčnych slovarej slavjanskich jazykov? Za kolektiv oddělení rus. jazyka při ČSI SAV v Bratislavě, pracující na velkém rusko-slovenském slovníku, předložily heslovitý výčet zásad E. Kučerová a V. Lapárová; základem je teze akad. Ščerby, že dobrý dvoujazyčný slovník může vzniknout jen promyšlenou kombinací hlediska výkladového a překladového, při čemž hlavní je zřetel překladový (36—38). — Před podceňováním teoretického podkladu při lexikografické praxi varuje S. B. Bernštejn a podrobněji rozvádí některé otázky aktuální při četných slovanských dvoujazyčných slovnících, na kterých se v SSSR pracuje (38—40).

6. Kakovy principy sostavlenija sopostavitel’nogo slovarja sovremennych slavjanskich literaturnych jazykov? Ch. Hyart (Liège) zdůrazňuje nepochybné výhody takového slovníku pro rozvinutí lexikologických studií v rozsahu celoslovanském a připojuje konkrétní připomínky k jeho struktuře, např. o možnosti využít u abstrakt zprostředkovacího jazyka, latiny a řečtiny; o potřebě důkladných odkazových rejstříků atd. (41—42). — M. Jelínek vedle obecného zdůvodnění potřeby srovnávacího slovníku slovanského podává pečlivě propracovaný plán takového díla; dnes, kdy téměř u všech slovanských národů vycházejí slovníky současných spisovných jazyků přibližně stejného typu, lze reálně pomýšlet na jeho realizaci (42—45). — K. Horálek doporučuje omezit se přitom na slova základní, protože takový slovník nelze sestavovat mechanicky, nýbrž je třeba přihlížet i k vedlejším významům slov, k jejich stylistické hodnotě atd. (45). — G. Wytrzens z Vídně se rovněž pokusil o návrh na sestavení synoptického slovníku současných spisovných jazyků slovanských, přihlížeje přitom k jeho možnému využití praktickému i vědeckému (45—48). — I. Popović (Bělehrad) zdůrazňuje spíše vědecký charakter takového slovníku, po stránce lexikografické značně náročného (48—49). — Srov. i odpověď A. J. Supruna na otázku č. 4.

7. Čto novogo vnesla strukturnaja lingvistika v istoričeskoje i sravniteľno-istoričeskoje izučenije slavjanskich jazykov? Kolektivní odpověď skupiny pražských lingvistů (B. Havránek, K. Horálek, Vl. Skalička, P. [61]Trost) formuluje přínos strukturální lingvistiky (v pojetí tzv. pražské školy) k hist. srovn. studiu slovanských jazyků. Zhuštěný výklad, kritický i sebekritický, je důležitým dodatkem k často citovanému shrnutí B. Havránka v OSNND VI, 1, 1940 s. v. Strukturální lingvistika (50—53); otiskly též Voprosy jazykoznanija 1958, č. 2, s. 40—42). — Na příkladech z vývoje bulharské flexe jmenné dokazuje Vl. Georgiev, že hist. srovn. metoda a strukturalismus se nevylučují, ale účelně doplňují (53—54). — M. Komárek kladně hodnotí výsledky strukturální lingvistiky zejm. ve fonologii, příznivě posuzuje i možnosti strukturální typologie (54—56; též Voprosy jazykoznanija 1958, č. 2, s. 43—45). — S. K. Šaumjan vidí rozdíl mezi pojetím historie jazyka v strukturální lingvistice a v jazykovědě tradiční hlavně v uplatnění principu tzv. diskrétnosti vývojového procesu a principu imanentnosti; oba tyto principy vedly k překonání staršího pojetí jazykového vývoje, které pracovalo empiricky a tíhlo k popisu, kdežto strukturalismus usiluje o výklad změn (56—58).

8. Kakije novyje vozmožnosti dlja izučenija istorii praslavjanskogo jazyka dajet tak nazyvajemaja »vnutrennaja rekonstrukcija«? Došla jediná odpověd Vl. Georgieva, řadící »vnitřní rekonstrukci« k nejdůležitějším metodickým postupům při zkoumání historie psl. jazyka (59).

9. Primenim li sravniteľno-istoričeskij metod pri rekonstrukcii sintaksičeskich javlenij jazyka dopis’mennogo perioda? L. A. Bulachovskij zaujímá sice stanovisko v zásadě kladné, ale nicméně doporučuje opatrnost s poukazem na to, jak např. při řešení otázky baltoslovanské jednoty byly syntaktické argumenty časem opuštěny (60—66). — Z. Klemensiewicz pracuje s materiálem staropolským a snaží se odtud vydělit pozůstatky stadií ještě starších (66—70); příznivě posuzuje vyhlídky hist. srovn. metody v této oblasti i A. B. Pravdin (Tartu, SSSR). — J. Bauer soudí, že některé neúspěchy je třeba vysvětlit nikoli menší způsobilostí hist. srovn. metody pro studia syntaktická, ale spíše obtížností problematiky, nedostatkem průpravných prací a neujasněností některých otázek teoretických (71—73). — Podle K. Horálka jsou možnosti této metody v syntaxi přece jen omezenější než např. v hláskosloví, lexikologii a morfologii (74), ale K. Treimer ze Štýrského Hradce na problematice balkánsko-románské se snaží ukázat, že srovnáváním lze fakta syntaktická vymezit i časově (75).

10. V kakich slučajach sledujet učityvať javlenija fonetičeskoj substitucii v istorii praslavjanskogo jazyka? V. Machek považuje hláskovou substituci za jeden z nečetných prostředků, od nichž můžeme očekávat pokrok v etymologickém bádání, zdůrazňuje však zároveň i kritičnost: substituci lze uznávat jen tam, kde je úplná shoda ostatních hlásek (kromě substituujících) a kromě toho i zjevná shoda slovotvorná a významová (76—79). — K. Treimer dokazuje, že k jevům substitučním lze přiřadit i slovanskou metatezi likvid a nazalizaci (79).

11. Kakova byla struktura sloga v proslavjanskom jazyke? Š. Peciar nesouhlasí s Hjelmslevem, že psl. zdědila a zachovala jednotnou strukturu otevřené slabiky ide. období; této hypotéze odporují fakta zjištěná hist. srovn. metodou (80—82). — P. S. Kuznecov zjišťuje ve vývoji psl. slabiky některé tendence, např. tendenci k uspořádání hlásek ve slabice podle stoupající zvučnosti, jejímž projevem je tzv. zákon o otevřených slabikách, a dále tendenci urovnávající hlásky v slabice podle jejich přední n. zadní artikulace, tzv. slabičný synharmonismus (82—84).

12. Kakije drevnije tipy imennych osnov sochranilis’ v pozdnij period istorii praslavjanskogo jazyka? Nedošla žádná odpověd (86).

13. Kogda voznikla polnaja forma prilagateľnogo i kakovo bylo jeje značenije v praslavjanskom i drevnich slavjanskich jazykach? J. Kurz dokazuje, že v slov. složených tvarech adj. nevězí zájmeno relativní, nýbrž ukazovací *jь. Složené i jednoduché formy se časem významově sblížily a pak se projevila i tendence k vyrovnání formálních rozdílů mezi nimi. Rozšíření adjektiv složených na místo jmenných mělo více příčin, mj. i syntaktické (86—90). — A. Dostál vidí hlavní příčinu vzniku složených tvarů adj. v potřebě formálně, tvarově učinit adjektivum výraznějším (90—93); [62]F. V. Mareš uvádí jejich vznik — analogicky podle výkladu vzniku slovanské vidové soustavy ze starší kategorie determinovanosti — v souvislost s likvidací kategorie determinovanosti (93—95).

14. Kakovo bylo vidovoje značenije glagoľnych osnov v praslavjanskom jazyke? A. Dostál odmítá tezi, že slovanský vidový systém vznikl z protikladu kategorie determinovanosti a kategorie indeterminovanosti, v poslední době hájenou u nás zejm. I. Němcem, a soudí, že tak složitou soustavu nelze uspokojivě vyložit z jednoho principu předhistorického (96—100). — K téže otázce poslali dále odpovědi J. S. Maslov, V. V. Borodičová, I. Němec, J. Hamm a V. Tomanović (Skopje), aniž došlo k podstatnějšímu sblížení různých stanovisek (100—111; srov. rozbor těchto názorů i další příspěvky do diskuse od I. Němce a A. Dostála v Slavii 28, 1959, 301—325 a 326—346).

15. Kakovy obščije i častnyje zakonomernosti razvitija glagoľnoj sistemy v slavjanskich jazykach? A. Dostál ve své odpovědi srovnává systém slovanského slovesa se slovesem ide. a na základě této diferenční charakteristiky formuluje hlavně vývojové zákonitosti slovanského slovesa (112—113). — R. Večerka dovozuje, že na formování morfologického systému slovanského slovesa se podílel do jisté míry také faktor syntaktický (114—115). — I. Lekov se zabývá obecnými zákonitostmi slovanského slovesa i zákonitostmi příznačnými pro jednotlivé jazyky (115—118); K. Horálek poznamenává, že důležitým vývojovým rysem je tu i pronikání forem se schopností rozlišovat mužský, ženský a střední rod (118).

16. Kakovy osnovnyje otličija imennoj i glagoľnoj suffiksaľnoj sistemy praslavjanskogo, praindojevropejskogo i otdeľnych slavjanskich jazykov? Podle Fr. Kopečného souvisí rozdíly mezi současnými slovanskými jazyky ve flexi slovesné s vývojem slovesného vidu a s pronikáním syntetizace opisných tvarů slovesných (v maked. bulh. skupině ještě s dalšími činiteli); ve flexi jmenné zůstávají psl. a také jednotlivé jazyky slovanské, opět s výjimkou skupiny maked. bulh., výraznými představiteli tzv. flektivniho typu (119—121).

17. Kakovy puti razvitija otymennogo glagoľnogo i otglagoľnogo imennogo slovoobrazovanija v slavjanskich jazykach? M. Dokulil a J. Kuchař uvažují o materiálových i metodických předpokladech rozvinutí slovotvorných studií, o hlavních úkolech na tomto úseku, o dvojím aspektu zkoumání tvoření slov, genetickém a funkčně strukturním, apod.; stručně se dotýkají i důležitějších shod a rozdílů, jak se jeví u slovanských jazyků v oblasti deverbativního odvozování jmen, v inventáři slovotvorných prostředků a v jejich funkcích (122—125). — Dvě poznámky A. Mátla, orientované spíše metodicky, týkají se jednak sémantické povahy jmenných deverbativ a vývoje jejich morfologických typů v nejstarší fázi, jednak postverbálních substantiv v pojetí Bréalově (125—128). — I. Němec upozorňuje na mimořádnou produktivitu denominativního typu tranzitivních i - kmenů, který se stal východiskem rozvinutého systému slovesných kmenových opozic (128—130).

18. Kakovy specifičeskije sposoby vyraženija modaľnosti v slavjanskich jazykach? M. Dokulil se zabývá obecným pojmem modálnosti a usiluje o jeho zpřesnění. Při zkoumání modálnosti doporučuje postupovat od obsahu k formě, ale výsledky je třeba doplňovat a korigovat i výtěžky postupu opačného, od formy modálních prostředků k jejich funkci (131—134). — O vymezení modálnosti usiluje také R. Mrázek: modálnost v širším smyslu je kategorie převážně gramatická, v užším smyslu slova však syntakticko-lexikální; od modálnosti je třeba lišit emocionálnost (134—136). — Některými speciálními případy emocionálnosti se zabývá Ľ. Ďurovič (137—139) a T. I. Stepanova se dotýká kategorie tzv. predikativ v češtině (139—140).

19. Kakovy osnovnyje zadači sravniteľnogo izučenija intonacii predloženija v slavjanskich jazykach? Odpověď Z. Klemensiewicze je podložena materiálem polským; při zkoumání větné intonace zdůrazňuje účast experimentální fonetiky (141—144). — K. Horálek žádá, aby studium větné intonace si všímalo celé zvukové výstavby věty, nikoli jen tónové modulace (114—145). — M. Romportl prá[63]vem vytýká dosavadním pracím tohoto druhu jednostranné zaměření buď fonetické, nebo lingvistické. Pro rekonstrukci staršího stavu bude nutno prozkoumat i zvukovou stránku projevů nářečních (146—148). — F. Daneš uvažuje o metodologické problematice srovnávacího studia větné intonace: je možno vycházet z jejích funkcí nebo z rozboru formálních prostředků; oba postupy mají své oprávnění a doplňují se (148—151).

20. Suščestvovalo li baltoslavjanskoje jazykovoje i etničeskoje jedinstvo i kak sledujet jego ponimať? Tato otázka soustředila vůbec největší počet odpovědí; k jejímu řešení přistupují autoři z různých východisek metodických i materiálových (T. Lehr-Spławiński, L. A. Bulachovskij, K. Treimer, S. B. Bernštejn, V. Kiparsky, M. Budimir, I. Lekov, V. Ernits, Vl. Georgiev, E. Dickenmann). Z českých jazykovědců K. Janáček upozorňuje na možnosti využít lexikálního materiálu a k Machkově etymologii lat. crassus - lit. gražùs - čes. krásný přidává podobnou trojici lat. pinguis - lit. bingus - čes. pěkný (162—166); P. Trost soudí, že velký soubor baltoslovanských shod lze nejpřirozeněji vyložit předpokladem prodlouženého jazykového společenství (169—170); srov. i jeho stať v sborníku »Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů« (221—227), v. zde na s. 55.

21. Kak sledujet predstavljať territoriju slavjanskoj prarodiny? Otázka měla rovněž živou odezvu a odpověděli na ni T. Lehr-Spławiński, V. Kiparsky, I. Popović, F. P. Filin, V. Ernits, I. Lekov, S. Bondartschuk, M. Budimir, V. V. Martynov a E. Dickenmann (176—191).

22. K kakim periodam otnosjatsja fakty razdelenija slavjan na osnovnyje vetvi? Na tuto otázku došly dvě odpovědi: T. Lehra-Spławińského a E. Dickenmanna (192—197).

23. Kakova roľ otdeľnych balkanskich jazykov v formirovanii južnoslavjanskich jazykov? K. Horálek upozorňuje na specifickou situaci balkánských Slovanů, na častý bilingvismus, trilingvismus i multilingvismus; k vzájemné asimilaci jazykové přispívaly i zvláštní společenské podmínky za turecké okupace (198—199); dále jsou tu otištěny i odpovědi I. Duridanova, Vl. Georgieva, E. Petroviciho a I. Popoviće (199—209).

24. Kakova roľ substrata v razvitii fonetičeskoj sistemy i grammatičeskogo stroja otdeľnych slavjanskich jazykov? A. Lamprecht připouští do jisté míry působení cizího fonologického systému (německého) na český vývoj: ohniskem tohoto vlivu bylo pražské dvoujazyčné centrum (210—211). — I. Popović zkoumá působení bulh. a maked. nářečí na texty csl., dále románské vlivy na sbch. v Dalmácii a zvl. v Dubrovníku (212), J. Hamm podobný vliv italštiny v prostředí charvátském (213—215). E. Petrovici vykládá nosové hlásky v některých jhsl. nářečích působením neslovanského substrátu a V. Ernits shledává stopy ugrofinského substátu v sev. Rusku (215—216). S. B. Bernštejn a P. S. Kuznecov uvažují o působení substrátu obecně, Bernštejn mimoto podrobněji o situaci bulharské (216—220).

25. Kakova roľ slavjanskogo adstrata i substrata v razvitii fonetičeskoj sistemy i grammatičeskogo stroja sosednich neslavjanskich jazykov i kakovo ich značenije dlja izučenija slavjanskoj istoričeskoj fonetiki i grammatiki? Tuto otázku řeší R. G. Piotrovskij na příkladu formování postpozitivního členu v bulharštině, rumunštině a albánštině, všímaje si přitom i chronologie (221—225). — V. Kiparsky upozorňuje, že v baltsko-finských jazycích lze mluvit jen o slovanském adstrátu, někdy také superstrátu (225—226); z dalších V. Ernits vykládá silný rozvoj palatalizace v mordvinských jazycích v nedávné době vlivem okolního ruského prostředí (230—232).

26. Čto možet dať lingvističeskoje kartografirovanie dlja klassifikacii slavjanskich jazykov? A. Lamprecht soudí, že kartografická projekce jazykových faktů může nově osvětlit zejm. vztahy v oblasti lexika, ale také situaci hláskoslovnou; tím vším přispívá k její správné interpretaci (233—234); stručně odpověděli na tuto otázku také I. Popović a E. Dickenmann.

27. Kak vy otnosites’ k voprosu o vozmožnosti postrojenija lingvističeskogo atlasa otdeľnych grupp slavjanskich jazykov ili slavjanskich jazykov v celom? Kakovo dolžno byť postrojenije takogo atlasa? Dialektologické od[64]dělení ÚJČ ČSAV doporučuje zpracovat napřed národní atlasy (nebo je dokončit, pokud jsou už rozpracovány) a na jejich základě vypracovat atlas celoslovanský. Byl by to ovšem atlas jen výběrový, protože dosavadní práce u jednotlivých slovanských národů nebyly po stránce obsahové náležitě koordinovány (235—238). — K závěru v podstatě podobnému dospělo i dial. oddělení Ústavu slovenského jazyka v Bratislavě, které však mezi atlasy národní a atlas celoslovanský vsunuje jako mezičleny ještě atlasy oblastní, jihoslovanský, západoslovanský a východoslovanský (238—239). — Z jednotlivců V. Vážný podal historický přehled dosavadního úsilí o sestavení celoslovanského atlasu nářečního (240—243), W. Pomianowska rozvinula některé konkrétní metodické otázky, např. k obsahu dotazníků, hustotě sítě apod. (243—250), stejně jako J. Hamm, I. Popović, E. Dickenmann, J. V. Češková, I. I. Kovalyk, V. Ernits, L. P. Žukovskaja a R. G. Piotrovskij. J. Skulina shrnuje současný stav prací na národních atlasech, českém, slovenském, polském a lužickosrbském, a soudí, že jsou dobrým podkladem pro sestavení západoslovanského nářeč. atlasu v dohledné době (255—257).

28. Otražajut li i v kakoj mere dialekty otdeľnych slavjanskich jazykov plemennyje jazyki? Sl. Utěšený hájí názor, že feudální teritoriální nářečí byla ve svých základních obrysech podmíněna oblastními rozdíly už z doby před vznikem státnosti, v dalším vývoji se však ve všech složkách výrazně proměnila, takže tyto rozdíly jsou dnes překryty středověkými novotvary a obrážejí situaci předhistorickou jen sekundárně a neurčitě. K názoru T. Lehra-Spławińského o historickém podkladu českých nářečních skupin se staví s rezervou, zejm. pokud jde o metodický postup a materiální základ studie (267—270); srov. podrobnosti v jeho článku v Slavii 27, 1958, 188—208. — V podstatě kladně se k této otázce staví J. Hamm, třebas s jistými kritickými výhradami (270—273) a stejně I. Popović (273—275). — J. Bělič uznává nápadnou podobnost mezi situací někdejších českých kmenů s dnešním rozložením českých nářečí (např. na Moravě), nicméně pokládá za prokázané, že dnešní podoba českých nářečí je výsledkem divergentního vývoje mladšího, tj. z doby pozdější feudální roztříštěnosti teritoriální (275—278). — E. Pauliny se přiklání celkem k stanovisku Sl. Utěšeného i J. Běliče a pro Slovensko uznává v době předfeudální rozčlenění na tři velké nářeční skupiny, tj. záp. slovenskou, střed. slc. a vých. slc., nikoli také diferenciaci na menší nářeční útvary (278—280). — K přibližně stejnému závěru dochází pro situaci v ruštině také O. N. Morachovskaja (281).

29. Kakovo značenije dialektnych dannych dlja postrojenija istoričeskogo sintaksisa otdeľnych slavjanskich jazykov? Z. Klemensiewicz upozorňuje podle polštiny na význam dialektologie pro rekonstrukci starších útvarů syntaktických, zejm. pro zjištění některých innovací (283—284). — A. S. Meľnyčuk zdůrazňuje význam tohoto postupu zvl. pro období předliterární (284—288). — V. Vážný rovněž ukazuje, jak je jazykově zeměpisný pohled na syntaktické jevy důležitý pro zachycení jejich vývoje, ústupu i zániku (288—289). — K. Hausenblas vidí význam tohoto postupu v tom, že nářeční stav často předjímá změny, které do spisovného jazyka proniknou později (289—292). — J. Bauer upozorňuje, že autentičnost nářeční syntaxe je podepřena také tím, že zůstala ve svém vývoji nedotčena vlivem latiny, popř. řečtiny (293—294). — J. Chloupek ukazuje, jak lze studiem nářeční syntaxe vyplnit některé mezery v poznání vývoje jazyka (296) a M. Grepl se dotýká otázky o vlivu nářečí na spisovný jazyk, kterou je ovšem třeba zkoumat v těsné souvislosti s vnějšími historicko-společenskými podmínkami vývoje celonárodního spisovného jazyka (296—299).

30. Kakoj iz slavjanskich alfavitov drevneje — glagolica ili kirillica; kakoj iz etich alfavitov sozdan Mefodijem? Všechny odpovědi na tuto otázku se shodly v názoru na prioritu hlaholice a toto stanovisko se snažily podepřít jak rekapitulací důvodů už dříve známých, tak i jejich novým výkladem a zhodnocením; to platí např. o příspěvku C. Todorova (300—305), J. Kurze (305—311), J. Hamma (314—315) a J. E. Granstremové (316—317). [65]— F. V. Mareš odůvodnil své stanovisko poukazem na to, že hlaholské grafémy odpovídají spíše fonologickému systému makedonskému a moravskému a cyrilské bulharskému (312 až 314). — Zdrženlivé stanovisko zaujal jen. A. S. Ľvov, který se domnívá, že nejsou dosud splněny všechny předpoklady pro konečné vyřešení této otázky, např. není dosud uspokojivě osvětlen vzájemný vliv hlaholice a cyrilice (318—319). — Přední zastánce dnes už jasně menšinového názoru o prioritě cyrilice, bulharský filolog Em. Georgiev, na tuto otázku neodpověděl. — V. Kiparsky upozornil v této souvislosti na spíše originální než sebeméně pravděpodobnou hypotézu svého žáka G. Černochvostova, dosud jinde nepublikovanou, že Konstantin-Cyril nesestavil hlaholici podle řeckých minuskulí, popř. ještě pod vlivem jiných abeced, nýbrž prý zcela samostatně na základě tří hlavních symbolů křesťanských, kříže, kruhu a trojúhelníku (315—316).

Na závěr několik poznámek k sovětskému Sborníku odpovědí jako celku. Po stránce tematické snad až příliš mnoho místa se dostalo problematice historizující a vůbec otázkám, které lze označit za tradiční pracovní náměty slovanské filologie (baltoslovanská jednota, slovanská pravlast, slovanské abecedy apod.), zatímco téměř úplně byly opominuty otázky aktuální (např. využití matematických, zejm. statistických metod v jazykovědě, otázky strojového překladu aj.), ačkoli do pracovního programu sjezdu už také pronikly. Témata otázek, a tudíž i odpovědí se sice, jak je přirozené, často shodovaly s obsahem sjezdových přednášek, ale proto nelze tuto formu ankety pokládat za zbytečnou; její význam tkví mj. také v tom, že se v odpovědích často — a právem — dostala do popředí problematika metodologická. Není také nezajímavé rozebrat účast slavistů z různých zemí na tomto sborníku: dojdeme k pozoruhodným závěrům o tom, která témata zajímají slavisty v té či oné zemi. Na výraznou účast mladší generace čs. slavistů v tomto sborníku jsme upozornili už napřed; podíl sovětských slavistů jazykovědců pracujících mimo tradiční střediska, Moskvu, Leningrad a Kyjev, je svědectvím, jak se sovětská jazykověda decentralizuje a vytváří si rychle další střediska. Užitečnost anket tohoto druhu je tedy nepochybná: umožňují takřka »synoptický« přehled názorů na vybrané otázky v celoslovanském, popř. celosvětovém měřítku, dovolují také posoudit stav rozpracovaných úkolů. Neměl by se tu Mezinárodní komitét slavistů jako stálá instituce s posláním především koordinačním ujmout iniciativy a organizovat podle potřeby takovou formu výměny názorů i v mezidobí mezi slavistickými sjezdy?

 

II

Vedle Sborníku odpovědí, jejichž rozsah byl velmi přísně omezen, vydal Sovětský komitét slavistů ještě trojsvazkový sborník Slavjanskaja filologija,[5] v kterém soustředil stati z oboru slovanské filologie, jazykovědné i literárněvědné, obsahově více méně blízké sjezdové tematice, od pracovníků sovětských i zahraničních. Upozorníme na některé z nich ve výběru podle stejných zásad jako u Sborníku odpovědí; pomíjíme ovšem příspěvky literárněvědné.

Vl. Georgiev tu řeší otázku, kterým jiným ide. jazykům, popř. jazykovým skupinám, je slovanština nejbližší (Balto-slavjanskij, germanskij i indoiranskij. I, 7—26). — W. K. Matthews kriticky komentuje a hodnotí některé novější práce o tzv. baltoslovanské otázce (O vzaimootnošenii slavjanskich i baltijskich jazykov. I, 27—44). — S. B. Bernštejn pochybuje o existenci baltoslovanského pranároda (tím také prajazyka) a přiklání se k Endzelinovu předpokladu balto-slovanského společenství (Balto-slavjanskaja jazykovaja soobščnosť. I, 45—67). — Notes étymologiques A. Vaillanta se dotýkají mj. i českých slov skočiti, povlovný, bystrý (I, 68—75). — Ukázkou z široce založené monografie o slovanských předložkách je studie francouzského slavisty R. Triompha Ob slave s podtitulem Contribution à l’étude des relations prépositionnelles; nepropracovanost tohoto úseku i jeho rozlehlost vede autora k návrhu vyzkoušet při této příležitosti mezinárodní spolupráci odborníků, [66]kteří by předem zpracovali předložky v jednotlivých slovanských jazycích z hlediska historickosrovnávacího (I, 78—92). — Vzájemný vliv gramatických čísel, projevující se hlavně mezi plurálem a duálem, řidčeji mezi plurálem a singulárem, zkoumá zejm. v oblasti flexe jmenné L. A. Bulachovskij (Voprosy indukcii grammatičeskich čisel v slavjanskoj morfologii. I, 95—128).

Konkrétní návrhy na organizaci přípravných prací pro sestavení slovanského nářečního atlasu, zejm. na strukturu lexikálního dotazníku, předkládá Z. Stieber (O projekcie ogólnosłowiańskiego atlasu dialektologicznego. I, 129—133). — Stať M. Rudnického Plemiona prasłowiańskie w dorzeczu górnej Noteci, średniej Warty i dolnej Wisły (I, 136 až 158) je podepřena především materiálem onomastickým. — V. G. Orlovová (Razrabotka istoričeskoj fonetiki russkogo jazyka po dannym dialektov. I, 161—188) věnuje značnou pozornost otázkám metodickým. — Příspěvek A. Frinty Neologismy v hornolužické srbštině po roce 1945 (I, 206—222) shrnuje lexikální nova hluž. srbštiny z let 1945—1955 a zhruba je také třídí; cena článku je však jen materiálová.

II. svazek sborníku je uveden rozsáhlým výkladem V. V. Vinogradova Obščije problemy izučenija jazyka chudožestvennoj literatury v sovetskuju epochu (5—59); zaujme nás v něm historický přehled názorů na postavení literárních děl v systému celonárodního jazyka a vymezení vztahů vědy o jazyce umělecké literatury k stylistice. — Vj. Ivanov srovnává tocharské sufixy -śe, -śke, -ška se slov. deminut. sufixy typu -ička s palatalizací v prvním komponentu (Tocharskaja parallel’ k slavjanskim umen’šitel’nym formam. II, 58—63). — K složité a stále neuzavřené otázce klasifikace slov. jazyků se vrací I. Lekov a domnívá se, že pokrok tu umožní jen vydatnější využití materiálu gramatického, slovotvorného a lexikálního. Tato kritéria vedou ho pak synchronicky k dělení slov. jazyků pouze na dvě skupiny, severní a jižní, přičemž slovinština, slovenština a luž. srbština tvoří jakousi meziskupinu (Značenieto na gramatočeskite, slovobrazovatelni i leksikalni danni za klasifikacijata na slavjanskite ezici ot săvremenno gledišče. II, 64—76). — Komparatisticky je založena také studie M. Ivićové Upotreba vida u slovenskom imperativu s negacijom (II, 96—107), zkoumající otázku tzv. modifikace vidového protikladu u záporných konstrukcí imperativních v měřítku celoslovanském. — Pod názvem Protoslavica otiskuje M. Budimir několik příspěvků k slovanské paleolingvistice; týkají se mj. slov buk, zlato, stříbro, gord, děd, vnuk, tisíc aj. (II, 112—134).

Fr. Kopečného »příspěvek k problému slovanského příčestí l-ového« Přišedší, zahynuvší — přišlý, zahynulý (II, 138—160) podrobně srovnává oba morfologické typy v češtině a přehledně také v ostatních slov. jazycích a dochází k závěru, že v češtině je třeba tvary na -lý hodnotit stále jako příčestí, nikoli jako deverbativní adjektiva. Z ostatních slov. jazyků je podobná situace jen v bulharštině, která si zachovala l-ová příčestí v míře ještě větší. — Nedávno zesnulý ukrajinista I. Paňkevyč má tu studii Do pytannja genezy ukrajins’kych lemkivs’kych hovoriv (II, 164 až 197). Hláskoslovný a morfologický materiál jej vede k tomu, že původ lemkovských nářečí spojuje s působením polštiny na okrajová ukrajinská nářečí někdejšího knížectví haličsko-volyňského, odkud bylo kolonizováno území dnešní Zakarpatské Ukrajiny. — K sestavení souborného katalogu slovanských rukopisů a jeho vydání vyzývá J. E. Granstremová (O podgotovke svodnogo pečatnogo kataloga slavjanskich rukopisej. II, 397—418); na dvou přílohách otiskuje jednak ukázku z bibliografie soupisů slovanských rukopisů, jednak ukázku ze soupisu slovanských rukopisů od počátku XII. století.

Z obsahu III. dílu sborníku, který je větším dílem vyplněn příspěvky literárněvědnými, upozorníme jen na několik článků. P. S. Kuznecov (O povedenii sonantov na granice osnov glagolov III i IV klassov v slavjanskich jazykach. III, 5—37) se snaží vysledovat jisté zákonitosti ve změnách, k nimž dochází ve skupinách rj a lj v souvislosti s jejich slabičnou nebo neslabičnou funkcí. — V. Machek (Sur l’origine des aspects verbaux en slave. III, 38—57) rozvíjí vlastní teorii o vzniku [67]slovanské vidové soustavy. Její východisko spatřuje v typu kopati, který ve slovanštině zatlačil starší kopti hlavně z důvodů fonetických; významnou úlohu měla při genezi slov. vidu i intenziva na -sati. Výjimečná slovotvorná schopnost slovanských jazyků vytvořila z těchto základů velmi složitou, ale funkčně velmi přesnou soustavu. — Bulharská lingvistka G. Tagamlickaja přihlíží v své obsáhlé studii o skládání předložek (Složenije predlogov kak sredstvo popolnenija kategorii predlogov v slavjanskich jazykach. III, 61 až 96) příležitostně také k češtině a k slovenštině. — P. Király podává zhuštěný popis a rozbor smíšeného nářečí východoslovensko-ukrajinského, které se ve zbytcích zachovalo v několika vesnicích v sevvých. části Maďarska (O perechodnom vostočnoslovacko-karpatougorskom dialekte v Vengrii. III, 163—173). — A. V. Florovskij v článku Češskije struji v istorii russkogo literaturnogo razvitija (III, 211—251) podává souhrn dokladů na pronikání českých památek do Ruska, známých v podstatě už z jeho knižní monografie Čechy i vostočnyje Slavjane (I, 1935; II, 1947), někdy však v novém osvětlení a zhodnocení.

Uvědomíme-li si, že ve třech dílech sborníku bylo uveřejněno půl sta významných příspěvků jazykovědných i literárněvědných, od autorů sovětských i zahraničních, z nichž některé nebylo možno pro nedostatek času nebo z jiných příčin zařadit do programu sjezdových přednášek, oceníme kladně i tento další důkaz všestranné péče, kterou sovětští slavisté věnovali organizační přípravě IV. mezinárodního sjezdu slavistů.


[1] Srov. SaS 20, 1959, 32—55, 117—126, 202—210; viz. též ref. L. Doležela o čs. sbornících k moskevskému sjezdu v tomto čísle SaS na s. 53—59.

[2] Vyd. Akademie věd SSSR péčí Sovětského komitétu slavistů, red. S. B. Bernštejn, S. I. Kotkov, N. I. Tolstoj. Moskva 1958, 324 s.

[3] Voprosy k učastnikam IV Meždunarodnogo s’jezda slavistov. Moskva, Sovetskij komitet slavjanovedov 1956, 19 s. (text ruský a francouzský).

[4] III. Medjunarodni kongres slavista. Zbirka odgovora na pitanja. Izd. izvršnog odb. I. — Odgovori na pitanja. Saopštenja i referati. Dopune. Izd. izvršnog odb. III. Beograd 1939.

[5] Sbornik statej. Moskva 1958. Tom I, red. S. B. Bernštejn, 374 s.; t. II, red. R. I. Avanesov, 418 s.; t. III, red. V. I. Borkovskij, 390 s.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 59-67

Předchozí Lubomír Doležel: Československé příspěvky k moskevskému sjezdu slavistů

Následující Slavomír Utěšený: Sborník současné slovenské dialektologie