Sborník současné slovenské dialektologie

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

Сборник по современной словацкой диалектологии / Recueil de la dialectologie slovaque contemporaine

Druhý svazek Jazykovedných štúdií[1] obohatil slovenskou dialektologii o neobyčejně pestrou řadu příspěvků z nejrůznějších oborů nářečního studia. Průkopnickou hodnotu v něm mají především články lexikologické, podložené namnoze jedinečně úplným zachycením materiálu. To platí i o některých jiných částech sborníku, který reprezentuje současnou slovenskou dialektologii způsobem opravdu vynikajícím. Zvláště je třeba vyzdvihnout fakt, že přes jisté organizační nedostatky, které se projevovaly zvlášť v uplynulém desetiletí,[2] zůstává starší i mladší generace slovenských jazykovědců neustále v mnohem intimnějším vztahu k nářečí a jeho studiu, než tomu zpravidla bývá v poměrech českých. A tak jsou ve sborníku vedle dialektologů J. Štolce, Š. Tóbika a A. Habovštiaka zastoupeni hojně i lingvisté, pro něž není dialektologie hlavním středem zájmu, jako E. Pauliny, V. Blanár, J. Oravec, R. Krajčovič, K. Habovštiaková aj.

Nejrozsáhlejší část zaujímají v knize studie lexikologické, z nichž se nám Štolcovy výklady slovenských názvů »angreštu« (28—64) představují po studiích Vážného z oblasti lidových názvů hmyzu jako vůbec první slovanská jazykově zeměpisná studie z lidové terminologie botanické. Studie je o to cennější, že vycházejíc z celkové charakteristiky a typizace pojmenovávacích procesů, sleduje zároveň slovenské názvy angreštu v kulturním rámci celoevropském. V tisíciletém vývoji tak bylo latinské označení agresta vystřídáno středoslovenským kalkem pôľka a řadou dalších podob, z nichž nejzajímavější je vývoj ve skupině odvozené ze základu mъch- a kosm- (srov. české srst-, moravské chlup-, slezské kudl-). Zvlášť pečlivě se přihlíží k paralelám a souvislostem českým (angrešt, msl. egreše), polským (typ wieprzyny), ukrajinským (gigacky), německým (typ ralby < Traube) a maďarským (bicky < ribiszke, egreš s vokální harmonií). Připojená mapa územního rozložení základních názvů angreštu ukazuje názorně jejich vztah k maďarskému území podle materiálu připravovaného maďarského atlasu; podobné navázání na slovanské sousedství tu zatím citelně chybí.

Blanárova studie (65—73) konfrontuje ilustračně lexikální materiál starých účetních [68]knih, psaných na Boci v 16. stol., s dnešním nářečním územ, a to na mizících slovech handel a gverstvo (první je nahrazováno výrazy novými, druhé prostě zaniká), šadovať (slovo se v Boci udrželo, poněvadž rozšířilo svůj význam na »čistit vůbec«), kvinteľ, škôrne (slova žijí dále ve frazeologii). Zvláště zajímavé je tu slovo rováš (české rabuše - srov. han. pit na rabôšô, tj. na dluh), jehož původní nominativní význam sice zanikl, ale vytvořila se za něj řada nových, a stupa, které žije dále v odborné terminologii (v češtině je ovšem např. ve spojení přijít do stoupy i nadále zcela běžné).

Buffův článek (286—297), psaný jako doplněk k monografii o nářečí Dlhé lúky přináší soubor botanických názvů této severošarišské obce. Konfrontací se spisovnou nomenklaturou klade si autor mimo jiné i praktický cíl — přispět potřebám slovenské botanické terminologie. Při stanovení různých typů diferencí mezi lidovým a spisovným názvem, jež spočívají zvlášť často v rozdílech slovotvorných, postupuje se v článku poněkud mechanicky, zjišťuje-li se rozdílný význam názvů jako nář. jazički (jitrocel) a spis. jazyk (Ophioglossum) nebo rezaňec (pažitka) — rezavka (Stratiotes) — reznačka (Dactylis). Jde tu přece všude o pojmenování zcela odlišného charakteru a obdoby mezi nimi jsou čistě formální.

Mnohem rozsáhlejší tematický okruh sleduje Palkovičův rozbor věcného slovníku maďarských Slováků (298—352). Autor se snaží roztřídit do věcných skupin veškerý slovníkový materiál, který sebral v Maďarsku v r. 1946, a podat při tom jeho celkovou charakteristiku. Při dnešní nepropracovanosti nářeční lexikologie je ovšem třeba celou studii považovat jen za pokus, který přerostl v mnohém autorovy síly. Nesporná zůstává jen hodnota opublikovaného materiálu, jehož klasifikace se opírá o věcné třídění, kterého a. použil v duchu sovětské lexikologické tradice I. Bunina v stati Leksičeskij sostav govora oľšanskich bolgar[3] (nikoli tedy oľmanskich, jak je nepřesně uvedeno). Co se týče vlastního Palkovičova třídění, nepovažujeme za výhodné abecední řazení uvnitř skupin — jsou zde pak bez ladu a skladu promíchány např. pozdravy a kletby, zvířecí hlasy, volání na zvířata i jejich vlastní jména apod. V dosavadní praxi bývá obojí hledisko úspěšněji kombinováno právě naopak: k abecedně seřazeným základním heslům se uvádějí ve věcném uspořádání další podrobnosti. Nelze také souhlasit s úzce terminologickým pojetím slovníku, na druhé straně je však třeba ocenit jeho rozsah. V botanické části si např. vůbec nezadá se speciálním soupisem Buffovým. Přitom je zajímavé, že hesla obou slovníků se kryjí jen zřídka — v závěrečném úseku od písmene S tak najdeme jen dva společné názvy virba//vrba a topoľ//topol.

Lexiku je ve sborníku věnována ještě jedna materiálová stať, bohatý soupis oravských pomístních jmen od A. Hrabovštiaka (139—177). V jeho třídění se ne vždy organicky kříží dvojí hledisko: podle sémantického základu nebo podle formálního složení názvu. Zajímavou a bohatou skupinu tu představuje jednoslovný »předložkový« typ Nadbor, Podblatná, Zalúka a též dvouslovný Nado ml’in, Pot koreň, Za lúki, Na las. Podle autora jsou pomístní jména na Oravě čistě slovenského původu. Je však škoda, že nepřihlédl blíže k názvům rozšířeným valašskou kolonizací a že též vyloučil ze zkoumání goralský okruh na severu.

Historické dialektologie téhož území se týká důkladný rozbor inventáře oravského zámku z poč. 17. stol. od K. Habovštiakové (205—225). Autorka v něm uplatnila metodu promítání dnešního nářečního stavu do minulosti a došla přitom k závěru, že »vplyv spisovnej češtiny sa v pamiatke prejavuje pomerne slabo, najviac v morfológii, najmenej v slovníku«. Škoda, že zatím nemůžeme slovník této památky srovnat celkově s podobnými zápisy z více oblastí. Pečlivě shledané paralely z dnešních oravských nářečí a ze základních slovenských slovníků by měl též doplnit i soustavnější zřetel k soudobé slovní zásobě české. Nebylo by pak jistě psaní pant normalizováno v indexu jako pánt (nadto je vyloženo z maďarštiny!) a i slova jako pôlt a ostarek by se dala sotva označit za čistě nářeční. O tom, že jde i po stránce slovníkové o místní redakci soudobého spisovného úzu s poměrně nečetnými lokálními znaky, pře[69]svědčí nás v článku nejlépe např. s. 245, kde najdeme jen tři výrazy v českých památkách té doby v takové podobě patrně neznámé: hrable, dbenki a tlk. Naopak můžeme pozorovat, jak se řada slov hláskově vymyká místnímu úzu (srov. v indexu hesla džber, bečka, provaz, rožník) a autorka zachází v »oravské« normalizaci hesel nepochybně příliš daleko, hodnotí-li zápis cžesnek jako cesnak, zápis peri jako pierä, stolicze jako stolica, slepek jako sliepka ap.

Obecně metodicky neméně závažný příspěvek přináší dále Oravcův rozbor jazyka lidových písní ve vztahu k místní nářeční normě (74—85). Vycházeje z vlastního rozsáhlého sběru v rodné západoslovenské obci (sbírka má 534 čísel) stanoví autor pět základních činitelů stylistického nebo historického rázu, z jejichž vzájemné souhry vyplývá fakt, že se v písních věrně neobráží místní dialekt. Proti starším studiím tohoto druhu Oravec pokročil dále především v uplatnění funkčních hledisek stylistických. Z jeho závěrů je třeba vyzdvihnout tvrzení, že studium lidových písní pomáhá lépe poznávat nářeční normu ve vývoji.

Ostatní příspěvky se týkají tvaroslovné a hláskoslovné stránky slovenských nářečí. V nejrozsáhlejším z nich, doprovázeném šesti podrobnými mapkami, podává J. Tóbik revizi starších klasifikací gemerských dialektů (86—120) a člení je nově na vlastní (se skupinou jihozápadní, centrální a severovýchodní) a nevlastní (se skupinou severní a severozápadní). Kratší charakteristika středoslovenského dialektu v okolí Brezna nad Hronem od J. Mihála (193—204) má naproti tomu spíše jen informativní charakter. Podrobnější systémový rozbor deklinace nářečí šarišské obce Sedlic sleduje příspěvek I. Kotuliče (178—192). E. Jóna (121—126) si pak všímá větně fonetických jevů v nářečí ipelském.

Proti těmto lokálním pozorováním přináší sborník ještě tři jazykově zeměpisné monografie závažných tvaroslovných, hláskoslovných a prozodických jevů. Studie E. Paulinyho o středoslovenském nom. plur. typu ľudia, sinovia (19—27) sleduje rozšíření těchto tvarů s původně kolektivní koncovkou -a a vykládá je tím, že odstranily nežádoucí homonymii koncovek životných a neživotných jmen u typů kraje//kováče < kováčé, k níž docházelo uplatněním rytmického zákona. Detailní studie R. Krajčoviče (127—138) zjišťuje poměry v jižním úseku východní hranice západoslovenské asibilace, která má v jednotlivých morfologických a lexikálních typech značný územní rozptyl. Konečně Habovštiakova studie (39—156) rozebírá povahu kvantity a rytmického zákona v oravských nářečích, v jejichž severní části byl po této stránce narušen starší středoslovenský stav. Všechny tyto stati jsou doprovozeny podrobným zakreslením příslušných izoglos — a po této stránce se už dnes ukazuje, jak rozmanité pracovní možnosti skýtá i v regionálním měřítku materiál sebraný pro celonárodní jazykový atlas.

V současné době jsme svědky velkého rozmachu slovanské dialektologie všude tam, kde probíhají intenzivní práce na nářečních atlasech. Při jejich sestavování vyrůstají bezpochyby zdatné dialektologické kádry, které dovedou tohoto materiálu zároveň využít pro monografickou práci nejrůznějších zaměření. Je-li tedy celková bilance slovenské dialektologie za poslední desetiletí tak pozitivní, jak to při vší kritičnosti konstatoval v úvodu k recenzovanému sborníku sám jeho redaktor, je třeba přičíst to především rozsáhlé a soustavné terénní práci, jakož i průbojnému uplatnění nových studijních metod v celkové perspektivě sestavování atlasu slovenských nářečí.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 67-69

Předchozí Zdeněk Tyl: Dva sovětské sborníky ke IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě 1958

Následující Karel Horálek: Nové cesty k pohádkám cizích národů