Poznámky k významům „izolovaných“ pádů v současné spisovné češtině

Dana Konečná

[Rozhledy]

(pdf)

Заметки о значении »изолированных« падежей в современном литературном чешском языке / A propos de la signification des cas „isolés“ en tchèque littéraire moderne

I. Při zjišťování sémantických významů a syntaktických funkcí pádů bývá zpravidla podkladem zkoumání věta nebo aspoň tzv. větná dvojice (syntagma) — pádu se přikládá význam, který vyplývá ze sémantické a syntaktické struktury toho nebo onoho celku. Tento přístup vidíme např. v pracích, kde teorie o obecném významu pádů je založena na rozboru pádů v ruštině, nebo také u Kuryłowicze,[1] u něhož se na analýzu indoevropského pádového systému aplikují pojmy „funkce primární“ a „funkce sekundární“, kterými se vymezuje rozdíl mezi pádem gramatickým [25]a konkrétním. Skaličkova práce,[2] kladoucí si za cíl vystihnout vztah pádů k vyjadřované skutečnosti, zvlášť respektuje závislost pádového významu na typu větné konstrukce (nebo řídícího slova), protože právě v této závislosti (jak dokazuje Skaličkova studie) stává se vztah pádu k vyjadřované skutečnosti nepopíratelným. — I popisy významů a funkcí pádů v současné spisovné češtině (např. v syntaxích Fr. Kopečného, Vl. Šmilauera[3] v Mluvnici Trávníčkově,[4] podobně jako v pracích starších — u V. Zikmunda, Fr. Bartoše[5] apod.) jsou založeny převážně na rozboru konstrukcí, v nichž se pád vyskytuje.

Neznáme výklad o pádech, který by tento přístup k zkoumání odůvodňoval; nutnost takového přístupu je však zřejmá. Známe naopak řadu výroků, které můžeme mimo jiné chápat jako upozornění, že úvaha např. o slovech komárů, lesa, analýzou, hospodě, chlapcích nemůže přinést žádný výsledek. Např. A. V. Isačenko říká:[6] „Spôsob, ktorým izolujeme v danom texte vety, je však podstatne iný než spôsob, ktorým z vety izolujeme slová. Súvisí to práve so spomínanou významovou a formálnou sebestačnosťou vety na jednej strane a na druhej strane s tým, že elementy, z ktorých veta pozostává, nie sú ani významove, ani formálne sebestačné.“

Domníváme se však, že i tam, kde máme ověřenou metodu, osvědčený přístup ke zkoumání a neobyčejně cenné výsledky jím získané, není neužitečné zkusit, co získáme přístupem jiným, třeba zcela protikladným, můžeme-li jej aspoň částečně odůvodnit.

1. Nepochybujeme o „nesamostatnosti“ slovního tvaru jakožto větného členu, jako nepochybujeme o „nesamostatnosti“ srdce. Víme však, že srdce lze z organismu vyjmout a pozorovat izolovaně. Přírodní vědy každým pokusem porušují jednotu celku a části, eliminují vždy řadu podmínek a souvislostí.

2. Tvrzení, že „elementy, z ktorých veta pozostává, nic sú ani významove, ani formálne sebestačné“ (A. V. Isačenko, l. c.) je možno doplnit takto: Tentýž jazykový prvek, který jakožto větný člen není významově soběstačný, často potenciálně významově samostatný je; slovní tvar[7] může být v dané jazykové nebo mimojazykové situaci výpovědí (úplnou nebo eliptickou). Toto tvrzení neplatí sice o slovních tvarech všech, ale týká se velké většiny jich (dokonce i součástí slovesných tvarů složených apod.). Uveďme příklady:

Na sdělení nějaké zprávy lze reagovat pouhým „A?“ (přibližně ve významu „A co z toho vyplývá?“); na větu Musíš se o to starat je možná odpověď Budu. Běžná je jednočlenná věta, jejímž základním členem je pádový tvar substantiva, např.: Aktovku!, Marcele! atd.

Domníváme se, že potenciální schopnost slovního tvaru být samostatným (být výpovědí, ať úplnou, či eliptickou) nás opravňuje k bližšímu zkoumání izolovaných slovních tvarů.

3. Dále předpokládáme, že možnost a užitečnost zkoumání izolovaného slovního tvaru (v našem případě izolovaného pádu) vyplývá z flexivního typu češtiny (viz II, f).

Náš přístup ke zkoumání významů pádů jistě nemůže nahradit tradiční a osvědčenou metodu. Může se ho užít jen tam, kde je možné opírat se o výsledky získané tradiční metodou — teprve tehdy může být užitečný a přispět k poznání pádového systému a jeho fungování v daném jazyce.

II. V tomto článku se chceme zabývat významem „izolovaného pádu“. Tohoto termínu budeme užívat k označení pádového tvaru zbaveného jakéhokoli jazykového i mimojazykového kontextu (situace).

[26]Material (izolované pády), na němž je tento článek založen, byl získán tímto způsobem:

Na excerpční lístky byly vypisovány pádové tvary substantiv ze souvislého jazykového projevu (z beletrie, z novin a z několika statí filosofických, lingvistických a matematických); na každý lístek byl zaznamenán pouze jediný tvar. Vypisování se řídilo těmito zásadami:

a) Byla vypisována pouze substantiva, protože izolované slovní tvary jiných jmen, i lexikálně většinou méně samostatných, mají svou vlastní problematiku.

b) Byly vynechány všechny pádové tvary po předložce (i nepravé), protože spojení s předložkou má rovněž svou vlastní problematiku.

c) Excerpce se netýkala nominativu, jenž je specifickou formou, kterou dáváme slovu jakožto pojmenování. Izolovaný nominativ je zcela běžným zjevem, ať jde o slovo v slovníku, slovo citované apod.

d) Nebyly vypisovány pádové tvary homonymní s nominativem, poněvadž tyto tvary, izolované od jazykové či mimojazykové situace, chápeme jako nominativy — jako pojmenování. (Je pouze několik výjimek — tvoří je slovní tvary, které se především vyskytují jako jednočlenná věta akuzativní, např. pozor, pohov atd. Takové slovní tvary mohou být považovány za akuzativ.)

e) Do excerpce nebyly pojaty vokativy. Význam jednočlenné věty vokativní může situace obměňovat, ale izolovaný vokativ je vždycky oslovením (podobně jako izolovaný nominativ je pojmenováním). Tato naprostá jednota významu izolovaného pádu spolu se skutečností, že izolovaný pád je zcela běžným zjevem, dávají možnost ponechat vokativ (stejně jako nominativ) stranou našeho zkoumání.

f) Zpočátku byly excerpovány i tvary, u nichž nemůžeme pád jednoznačně určit, jsou-li izolovány; jejich zkoumání však do tohoto článku zahrnuto není (tvoří opět zvláštní problematiku). Zde chceme jen říci, že by přiřazení těchto tvarů k některým nebo ke všem možným pádům zkreslovalo výsledky práce, a proto je bylo nutno vyřadit. Ostatně čeština jako jazyk s bohatě rozvinutou flexí má nejen řadu tvarů homonymních (které jsme vyřadili), ale i množství tvarů, kde pád je formálně (koncovkou) jednoznačně vyjádřen i u izolovaného tvaru. Právě tato skutečnost nám zkoumání izolovaných pádových tvarů umožňuje — a domníváme se, že je i odůvodňuje: z hlediska typologického nemůže být bezcenné doplňovat poznání o různém stupni formální samostatnosti pádu v různých jazycích zjišťováním, do jaké míry samostatnost formy souvisí se samostatností významu.

Materiálem pro práci se tedy staly izolované pádové tvary genitivní, dativní, akuzativní a instrumentálové, jejichž tvar jednoznačně informuje o pádu.

Vlastní interpretaci izolovaných pádů jsme se snažili ověřovat tím, že jsme doklady předkládali několika informátorům (šesti osobám se středoškolským vzděláním) a žádali je, aby se pokusili 1. utvořit s předloženým pádem větu, pokud možno „co nejkratší a co nejobyčejnější tak, aby pád byl bez předložky“, 2. rozdělit určité množství dokladů podle toho, jaké „nejobyčejnější“ věty si s nimi utvoří a jak v utvořených větách mohou nebo nemohou daný tvar slova nahradit jiným (smíchali jsme doklady, u kterých při prvním pokusu vznikly věty, v nichž pádové tvary měly různé syntaktické funkce, nebo jsme naopak předkládali skupinu, která v prvních pokusech tvořila jeden celek).

Materiál bylo ovšem možno roztřídit a popsat i bez přizvání informátorů. Zdálo se však výhodnější najít způsob, jak si vlastní interpretaci zkontrolovat, jak vyloučit možnost subjektivní asociace — a jak zároveň získat i ověření předpokladu, že význam izolovaného tvaru je u všech pádů podmíněn stejnými činiteli.

Zatímco u pádového tvaru v kontextu vidíme syntakticko-sémantickou platnost (srov. hospodařit vodou, být polit vodou, brouzdat se vodou), u izolovaného tvaru (vodou) vidíme jen spojení lexikálního a morfologického prvku, kterému je možno připsat (nechceme tvrdit, že tak postupuje mluvčí) nějakou syntaktickou funkci na základě významové souhry prvků lexikálního a morfologického. Izolovaný pád má, jak se pokusíme dál ukázat, svůj význam (sémantický), nemá však funkci (syntaktickou). Proto v dalším výkladu, i tam, kde opouštíme pád izolovaný, užíváme termínu „význam“ pro jev sémantický a „funkce“ pro jev syntaktický.

Izolované pády probereme tak, že popíšeme nejdříve tvary dativní, akuzativní a instrumentálové, kde problematika tvoří jistý celek, a teprve tento celek srovnáme s genitivem, jehož problematika je poněkud odlišná.

 

[27]III. Dativ

Poněvadž jsme nevyloučili tvary homonymní s lokálem (izolovaný tvar nikdy nemůže působit jako lokál), máme tu dostatek materiálu.

Interpretace je snadná, výpovědi informátorů ji plně potvrzují: Všem izolovaným dativům se podkládá jediný, stejný význam — označení adresáta (toho, komu je něco věnováno nebo sděleno), např. bratrovi, Praze, gymnasiu, hospodě, cihlám, vojákům, trávě atd. Lexikální význam může A) tento význam izolovaného tvaru pouze modifikovat, B) vyžadovat lexikálního doplnění (zpravidla přívlastkem).

Ad A) Zatímco izolovaný dativ osobních jmen se chápe jako prosté označení adresáta, izolovanému dativu jmen věcí se zároveň podkládá personifikace (Praze, cihlám, pólům, hospodě, trávě apod.). Obdobná je situace i v jednočlenné větě dativní; neživého adresáta personifikujeme, srov. např. nadpisy básní Vysokým Tatrám (M. Florián), Bouři (J. Mahen), Svým básním na cestu (P. Křička). Skutečnost označovaná dativem je personifikována i ve větách, kde dativ je podřízen nevyjádřenému slovesu: Věda lidu, lid vědě, Národ sobě, Znělka Českému ráji (Fr. Šrámek), Mír chýším, válku palácům!

Ad B) Izolované dativy době, skupině by mohly být jednočlennými větami jednoslovnými jen výjimečně. Vyžadují zpravidla bližšího určení (např. naší době, naší pracovní skupině). Srov. s jednočlennými větami Básníku slunečních hodin (P. Křička), Kolonistům na L 20 (J. Weiss) apod. Avšak většinu našich dokladů můžeme jako jednoslovnou větu vykládat bez násilí. Pouze odborné termíny (matematice, nule, rovnicím) nás nutí vytvářet neobvyklá doplnění nebo vyhledávat neobvyklé situace, v nichž by mohly být personifikovány.

Uveďme několik skutečností, o něž chceme význam izolovaných dativů opírat:

a) Máme zjištěno, že jednočlenné věty, kde základním členem je dativ, mají také význam shodný s významem izolovaných dativů, přičemž v těchto jednočlenných větách jsou nejfrekventovanější vlastní jména, jména obecná jsou méně častá. Uveďme několik příkladů: Karlu Tomanovi (J. Hora), F. X. Šaldovi (J. Hora), Václavu Vydrovi (Fr. Šrámek), Soboteckým dětem (Fr. Šrámek), Marcele (G. Včelička), Dívce, která bydlí u hřbitova (J. Seifert).

b) Dá se snadno zjistit, jaké je rozložení dativních významů v souvislých jazykových projevech. Počítali jsme procentuální zastoupení tak dlouho, dokud se výsledky neustálily tak, že další pokus je nemohl v podstatě změnit. Dativy jsme rozdělili do tří skupin podle jejich syntaktické funkce: první předmět, druhý předmět a volný dativ. Zjistili jsme, že z tisíce případů první předmět tvoří asi 27 %, druhý asi 65 %, volný dativ pak asi 8 % (podobný poměr pozorujeme již v první stovce dokladů). Tento poměr lze zobecnit a vyjádřit nerovností R < D > V, kde R je počet dativů ve funkci prvního předmětu, D je počet dativů ve funkci druhého předmětu a V je počet dativů volných. Nejfrekventovanější je tedy dativ ve funkci druhého předmětu a právě jeho význam je shodný s tím, který připisujeme izolovaným dativům.

c) Pokusíme se ukázat ještě jinde (např. u instrumentálu, kde je stav průkaznější), jak se nabízí možnost uvažovat o shodě mezi nejfrekventovanějším významem pádu (shodným s jediným nebo nejpočetněji zastoupeným významem izolovaného pádu) a významem pádu v platnosti, která stojí uprostřed mezi gramatikou a sémantikou. Zatím chceme jen podtrhnout, že izolovaný dativ uchovává právě význam druhého předmětu, tj. význam, který je jakýmsi průsečíkem gramatických a sémantických vlastností pádu.

Vcelku nekomplikovanou situaci u dativu můžeme vyjádřit velmi stručně: U izolovaných dativů se uplatňuje jen jeden význam — označující adresáta. Tento význam nacházíme i u jediného typu dativní jednočlenné věty. Většina dokladů může být jednočlennou větou jednoslovnou. Význam izolovaných dativů je zároveň shodný s nejfrekventovanějším významem v souvislém jazykovém projevu, přičemž nejfrekventovanější je dativ v platnosti druhého předmětu, kde se, jak víme, gramatická funkce (rekce) mísí se sémantickým významem pádu.

 

[28]Akuzativ

Akuzativ nehomonymní s jiným pádem mají (v mluvené podobě spisovného jazyka) pouze vzory žena a předseda, a to jen v singuláru. Poněvadž rozlišit singulár a plurál bude nutné jen u genitivu, který má svou zvláštní problematiku, a nikoli u dativu a instrumentálu, s nimiž má v našem pozorování akuzativ mnoho společného, a poněvadž nevidíme odlišnost mezi významem jednočlenné věty akuzativní se základním členem v singuláru od věty se základním členem v plurálu, můžeme mluvit o významu izolovaných akuzativů vůbec, i když náš materiál tvoří jen doklady pro akuzativ singuláru. — Výhodné je pro nás to, že k vzoru žena patří velké množství slov z nejrůznějších oblastí slovní zásoby, takže materiál je dosti početný a rozmanitý.

Pokud jde o význam izolovaných akuzativů, můžeme jej vyjádřit tak, že všechny izolované akuzativy označují skutečnost zasaženou nějakou činností.

Lexikální význam odděluje od většiny dokladů (např. Jirku, formu, záruku, polévku, sošku, aktovku, větu apod.): A) pojmenování času, B) pojmenování děje, C) pojmenování nežádoucích stavů. Kromě toho máme v našem materiále několik dokladů na akuzativní tvary slov s velkým významovým rozsahem. Takový izolovaný akuzativ vyžaduje doplnění přívlastkem nebo aspoň pochopení v jednom z možných významů a teprve pak naznačuje kontext, v němž ho může být užito ve funkci jednočlenné věty (např. stranu, skupinu, jednotku). Avšak většina dokladů může být jednočlennou větou jednoslovnou.

Ad A) Jednočlenná věta typu Chviličku! připouští přinejmenším dvojí interpretaci: 1. Počkejte chviličku!, 2. Potřebuji (mít) chviličku času. Působí tu také možnost spojení získat chviličku, ušetřit chviličku, ztratit chviličku, takže někteří informátoři rozdíl mezi doklady chviličku, minutu atd. a ostatními (aktovku, polévku atd.) úplně „přehlédli“.

Ad B) Jednočlenné věty Prohlídku! Zkoušku! atd. připouštějí v podstatě dvojí — vcelku synonymní — náhradu: 1. Zkoušejte!, Prohlížejte!, 2. Udělejte prohlídku!, Udělejte zkoušku! Kromě toho jsou v jazyce běžná spojení odložit prohlídku, vidět zkoušku apod. Izolovaný akuzativ byl rovněž pokládán za označení skutečnosti zasažené nějakým dějem, i když je tu podle našeho názoru možné i chápání jiné: izolovaný akuzativ dějového jména lze chápat jako označení děje, který má nastat.

Ad C) Všechny akuzativní doklady (tedy i skupiny A—C) mohou být jednak součástí konstrukce chci (chceme) + vyjádřený nebo nevyjádřený infinitiv + akuzativ, jednak jednočlennou větou, která je s uvedenou konstrukcí téměř synonymní. Avšak skupina C (doklady pohromu, zkázu atd.) na rozdíl od dokladů ostatních navozuje jiný odstín modality. Můžeme jej vyjádřit slovy: Chci, ale ne pro sebe. Působí tu asociace s jednočlennou větou typu Zkázu jeho duši! — Známe spojení protikladných výroků: Mír chýším, válku palácům! — Smrt fašismu, svobodu národům! Zatímco jednočlenným jednoslovným větám Mír!, Svobodu!, Půdu! přikládáme význam „chceme mír, svobodu, půdu pro sebe“, jednoslovné věty Smrt!, Válku!, Zkázu! spíše naznačují, že postižena má být osoba druhá nebo třetí. Dále platí pro skupinu C přibližně to, co jsme uvedli u skupiny B. Pojmenování stavů mají blízko k jménům dějovým. I zde je možná synonymita mezi Smrt! a Ať zemře!, ale také je možný výklad Chci jeho smrt.

Avšak žádnou z uvedených skupin (A—C) nemůžeme od většiny dokladů oddělit nějak absolutně (většina našich informátorů si jejich odlišnost neuvědomovala).

U izolovaných akuzativů tedy lexikální význam působí prostřednictvím asociace s jednočlennou větou. Vedle toho akuzativní jednočlenná věta, stejně jako konstrukce chci + akuzativ, velmi často vyjadřuje modalitu nevyjádřeného děje, a to od příkrého rozkazu až po pouhé přání, např. Na ruku zbraň!, Centrálu!, Svobodu Glezosovi!, Chléb a hry!, Zelenou ulici novým strojům! a Chci odpověď! (ve škole), Chci první pořadí! (ve Sportce) atd. Nesnažíme se rozhodovat, zda v tomto směru na chápání izolovaných akuzativů má vetší vliv asociace s jednočlennou [29]větou nebo velká frekvence uvedené konstrukce v souvislém jazykovém projevu — oba jevy spolu zřejmě těsně souvisí.

Na význam izolovaných akuzativů působí nesporně i význam, který přikládáme akuzativu ve funkci prvního předmětu, při němž není třeba dokazovat, že v souvislém jazykovém projevu má akuzativ v této funkci velkou frekvenci. Zajímavý je však vztah mezi nejfrekventovanějším významem a gramaticko-sémantickými vlastnostmi pádu:

Akuzativu ve funkci prvního předmětu přikládáme význam skutečnosti zasažené činností, i když pojem „zasažení“ zahrnuje mnoho různých odstínů: činnost onu skutečnost tvoří (psát), ničí (spálit), mění (načernit), uvádí do jiných podmínek (zpřítomňovat), váže k původci činnosti (mít, znát), zasahuje, ale nemění (vidět, pozdravit) atd.

Můžeme tedy i u akuzativu v této funkci vidět sémantický význam? Máme za to, že ano. Svědčí pro to „ulpívání“ významu skutečnosti činností zasažené na izolovaných akuzativech (kde působí značně asociace s jednočlennou větou) — tedy na slovních tvarech zbavených bezprostředního působení řídícího slovesa, jeho lexikálně sémantického významu i rekce. Můžeme se tu odvolat na práci V. Skaličky (op. cit., s. 145), který — proti těm, kteří považují akuzativ jen za pád rekce, uznává sémantický význam akuzativu v jazycích flexivních, a to tam, kde je protiklad mezi akuzativem a dativem. Otázka je však velmi složitá. Mluvíme-li v tomto článku o významu „činností zasažené skutečnosti“ jako o sémantickém významu akuzativu ve funkci prvního předmětu, nemáme na mysli víc než významový protiklad mezi tímto akuzativem a jinými adverbálními pády.

Zatímco zkoumání pádu v kontextu — např. u Kuryłowicze — nás poučuje o rozdílu mezi pádem gramatickým a konkrétním (sémantickým), zkoumání významu izolovaného pádu vede k zdůraznění jednoho společného rysu těchto dvou typů pádů (toto podtržení jednoho podobného znaku má ovšem smysl jen na pozadí uvedeného rozdílu).

U obou typů pádů (u akuzativu jako u dativu a instrumentálu) izolovaný tvar uchovává význam, který je průsečíkem sémantických a gramatických vlastností (významů a funkcí) pádu, přičemž tento význam je zároveň nejfrekventovanějším významem daného pádu v souvislém projevu (viz dále u instrumentálu).

 

Instrumentál

Ve srovnání s jinými pády je v instrumentálu poměrně málo homonymie s tvary jiných pádů. Máme tedy dostatek dokladů, a to slov označujících nejrůznější skutečnosti; to je jistě výhodné u pádu adverbálního (konkrétního).

Většinu izolovaných instrumentálů lze chápat pouze jako označení prostředku činnosti; rozšíříme-li význam slova „prostředek“ dále v tom smyslu, že zahrne i živého uskutečňovatele činnosti, můžeme říci, že všechny izolované instrumentály lze považovat za označení prostředku (viz níže skupiny A—F).

Lexikální význam zkoumaných instrumentálových tvarů nám však dovoluje rozdělil instrumentály do několika skupin, z nichž každé můžeme přiřadit jinou syntaktickou funkci (to např. u dativu možné nebylo).

A) Některá abstrakta (základem, problémem, východiskem, příčinou atd.) chápali informátoři zpravidla jako instrumentály predikativní a vytvářeli spojení je (stává se) základem, problémem, východiskem, příčinou atd.

B) Jako instrumentály predikativní hodnotili informátoři dále obecná pojmenování osob (zedníkem, tátou, divochem, paničkami atd.). Na význam těchto izolovaných instrumentálů mimo jiné působí význam instrumentálové jednočlenné věty jako Čtyřikrát člověkem (G. Včelička), Spisovatelem snadno a rychle (V. Lacina), Z kupce sultánem (M. Majerová) apod.

C) Vlastní jména osob a zvířat jsou považována za označení původce děje (doklady Jiráskem, Čeňkem, Bendou, Aničkou, Brokem). Podobně jako u skupiny A vede i zde okol[30]nost, že se v jazyce neobjevuje jednočlenná věta s podobným základním členem informátora k tomu, aby doklad pochopil nebo ho užil ve funkci pro daný případ v souvislém jazykovém projevu nejběžnější.

D) Doklady další, izolované instrumentály neživotných substantiv s nejrůznějším lexikálním významem (rukama, úsměvem, krumpáčem, ranami, vodou, trestem, nulou, větami, napětím, analýzou, lipami, autobusem atd.), mohou být většinou chápány pouze jako označení prostředku. Jistě tu působí existence jednočlenné věty s tímto významem, např. Krví a železem (M. Majerová), Strofou sapfickou (P. Křička), Hlavou proti zdi (Vl. Drnák), Očima rozumu (název Heymovy knihy), Fleretem i kordem (M. Kubátová) atd. Nechceme však vykládat význam přikládaný této centrální, nejrozsáhlejší skupině pouze existencí příslušného typu jednočlenné věty (viz níže).

E) Pojmenování jevů, jež lze chápat prostorově, jsou pod vlivem asociace s jednočlennou větou Městem (J. Hořejší). Doklady žilami, děrou, bodem, životem atd. někteří informátoři oddělili od skupiny D (ne všichni a ne všechny doklady, které by se podle našeho názoru oddělit daly) a uváděli spojení: Veďte přímku bodem, Krev proudí žilami apod.

F) Podobná je situace u pojmenování času. Srov. doklady dobou, okamžikem a jednočlennou větu Tou dobou v Moskvě (Večerní Praha).

U izolovaných instrumentálů nelze doklady přesně rozdělit na významy časové a místní (probíráme je proto dále společně). Pojmenování místní lze chápat časově a naopak. Srov. Cestou přemýšlel, Šel nocí. Jak jsme už naznačili, skupina E a F nemusí být oddělena od skupiny D. Rovněž doklady ze skupiny A nám někteří informátoři přiřadili k skupině D a přikládali jim také význam označení prostředku.

Jak jsme viděli již u dativu a u akuzativu, i zde může být většina dokladů jednočlennou větou jednoslovnou (jen malá skupina dokladů vyžaduje doplnění lexikální, např. způsobem — Jakým způsobem? atd.).

Vezmeme-li v úvahu funkce, které mívá instrumentál v souvislém projevu, chybí nám u izolovaných instrumentálů a) doklady, které by mohly mít funkci objektu, b) doklady, které bychom mohli chápat jako příslovečná určení způsobu a příčiny.

Ad a) Domníváme se, že je zde užitečné srovnání s akuzativem. U izolovaných akuzativů a akuzativních jednočlenných vět jsme viděli, že na nich ulpívá význam „skutečnost zasažená činností“. Řekli jsme, že tento význam považujeme za průsečík sémanticko-gramatických vlastností pádu, že jej nechceme vysvětlovat jako pouhou záležitost rekce.

Opravňuje nás k tomu mimo jiné i situace v instrumentálu — to, že neexistuje izolovaný instrumentál nebo jednočlenná instrumentálová věta s významem „skutečnost zasažená činností“, ačkoli existují rekční spojení, kde se tento význam objevuje (hospodařit, disponovat, vládnout, hýbat něčím). V uvedených spojeních tento význam instrumentálu vyplývá z významu slovesa, zatímco ve spojeních sloveso + akuzativ se uplatňuje i sémantický význam akuzativu (ten pak akuzativu zůstává i po izolování od slovesa). O rozdílném sémantickém významu u instrumentálu na rozdíl od akuzativu nás konečně mohou poučit i slovesa s dvojí vazbou, např. hodit něco / hodit něčím. Vl. Šmilauer sice v hodit míčem považuje míčem za typický objekt v 7. pádě (op. cit., s. 198), výklad tohoto typu u Kopečného (op. cit., s. 207) není zcela jasný; zdá se však, že tato slovesa s dvojí vazbou jsou spíše typickou ukázkou sémantiky instrumentálu ve srovnání se sémantikou akuzativu (a v syntaxi můžeme považovat jejich instrumentál za objekt proto, že jde o rekci, typický význam objektu chybí).

Nelze říci Hoď do té polévky nudlemi! Máme sportovní termín házet diskem (a také Hodil diskem x metrů), nikoli házet disk (lze ovšem říci Hodil disk do sousední zahrady). Takové příklady ukazují, že u těchto činností, kde nástroj a předmět často splývají, je k dispozici jazykové vyjádření — protiklad mezi akuzativem a instrumentálem —, jestliže k rozlišení nástroje a předmětu dojde.

[31]Je-li i v kontextu, dokonce v rekčním spojení využito instrumentálu k odlišení nástroje, prostředku činnosti od skutečnosti činností zasažené, nemůžeme předpokládat, že by izolovaný instrumentál (popřípadě některý typ jednočlenné věty instrumentálové) mohl si uchovat význam zasažené skutečnosti. A poněvadž s určitou syntaktickou funkcí lze izolovaný pád spojovat pouze na základě sémantickém (např. izolovaný akuzativ s funkcí objektu na základě významu „činností zasažená skutečnost“), je samozřejmé, že izolovaným instrumentálům připisovat funkci objektu nelze — a naše pozorování tuto samozřejmost pouze potvrzuje.

Ad b) Podrobné dělení přísl. určení způsobu a příčiny je jistě vzato z oblasti sémantiky, jazyková forma je motivuje jen v malé míře. I agens a nástroj jsou ovšem termíny sémantické, avšak na jejich syntaktické zařazení nás upozorňuje zřetelně i jazyková forma:

1. Při změně slovesného rodu je změna tvaru u činitele nutná, u nástroje možná, např.: Vědecká rada byla přesvědčena děkanem (resp. důkazem). Vědeckou radu přesvědčil děkan (resp. důkaz). Vědeckou radu přesvědčil děkan důkazem.

2. Nástroj a agens nebývají v pasivní větě vyjádřeny stejným tvarem, např. místo Vědecká rada byla přesvědčena děkanem důkazem, je běžné pouze … děkanovým důkazem, důkazem děkana.

Bylo by možno uvádět další (možná podstatnější) rozdíly mezi činitelem a nástrojem na straně jedné a dalšími příslovečnými určeními na straně druhé. Řekli jsme ve výkladu o dativu, že izolované pády neuchovávají nikdy žádný z významů volného dativu. Izolovaný instrumentál zase nikdy neuchovává význam příslovečného určení způsobu a příčiny (oddělíme-li agens a nástroj). To nás vede k závěru, že izolovaný pád čistě sémantické významy zachovávat nemůže (nepůsobí-li jasná opora v lexikálním významu, kterou vidíme u pojmenování času a prostoru, spolu s frekvencí v přirozeném souvislém projevu; srov. skupiny E a F).

Zjišťujeme-li frekvenci funkcí instrumentálu v kontextu, vychází při tisíci případech toto rozložení:

objekt	5,4 %
predikativ	11,5 %
prostředek (agens, nástroj)	71,8 %
místo, čas	6,1 %
ostatní	5,2 %

Označíme-li písmenem R počet objektů, písmenem P počet predikativů, písmenem N počet určení prostředku, písmenem M určení místa a času, písmenem S počet instrumentálů ostatních, můžeme psát:

R < P < N > M > S

Zatímco vyjádření procentuální je závislé na počtu probraných textů (odchylky ovšem nejsou velké), uvedenou nerovnost lze stanovit již z poměrně malého počtu textů a přibírání dalších textů její platnost jen potvrzuje.

U našich izolovaných instrumentálů, které na základě jejich významu spojujeme s odpovídající funkcí, jsme zjistili, že P < N > M a R i S je rovno nule. Platí tedy take: R < P < N > M > S.

Nerovnosti jsme uspořádali tak, že nalevo od N je počet těch typů instrumentálu, které v kontextu mohou být rekcí, napravo ty, které rekcí být nemohou.

Domníváme se tedy, že na chápání izolovaných instrumentálů jako 1. instrumentálu predikativního (skupina A a B), 2. označení činitele nebo nástroje (skupina C a D), 3. označení místa a času (skupina E a F) působí frekvence těchto významů v souvislém jazykovém projevu. Vidíme přitom, že v souvislém projevu nejfrekventovanější je význam, který je průsečíkem sémantických a gramatických vlastností (významů a funkcí) pádu, tj. ten význam, který lze připisovat izolovaným instrumentálům všem, i těm, které vlivem existence odpovídajícího typu jednočlenné věty a jejich lexikálního významu chápeme především jako instrumentály predikativní nebo určení místa a času. Ostatně z první uvedené nerovnosti vidíme, že jak [32]instrumentál predikativní, tak určení místa nebo času mají sice v souvislém projevu frekvenci menší než určení prostředku, ale větší než objekt na straně jedné a větší než ostatní („sémantičtější“) příslovečná určení na straně druhé.

 

Genitiv

Vyloučení tvarů homonymních s tvary jiných pádů má za následek, že vedle početného materiálu pro genitiv plurálu (komárů, kramářů, vlasů, strojů, oslav, jitrnic, čísel, štěňat atd.) máme jen skrovný materiál pro genitiv singuláru (pouze nepočetně zastoupené typy světa, dne, Bendy, rochněte).

1. U genitivu plurálu je význam izolovaných tvarů jasný. Přesto jsme se pokusili ověřit vlastní interpretaci tohoto slovního tvaru.

Výpovědi informátorů nám potvrdily, že všechny naše doklady lze chápat — bez zřetele k lexikálnímu významu — jako vyjádření většího množství předmětů.

Domníváme se, že tento význam nacházíme u izolovaných genitivů plurálu mimo jiné proto, že u žádného z našich dokladů není vyloučena možnost být základním členem jednočlenné věty typu Těch komárů!, přičemž to je jediný možný typ jednočlenné věty, jejímž základním členem je genitiv plurálu. (V jednočlenné větě typu Pět vojáků považujeme z hlediska gramatického za základní člen pět.)

Dále je třeba vzít v úvahu, že izolovaný tvar je vlastně umělá elipsa nebo umělá jednočlenná věta. Každá elipsa (a velké množství jednočlenných vět) připouští jedno nebo několik doplnění, náhradu explicitnějším vyjádřením. Jedno z nejobvyklejších takových doplnění vzniká přidáním: To je …, Tady je …, Tam je … apod. Všechny naše doklady lze takto doplnit na větu (zvolací): To je čar! Tady je vojáků! Tam je skal! Ostatně tyto věty jsou téměř úplně synonymní s jednočlennou větou typu Těch komárů!

Řekli jsme, že všechny doklady, bez zřetele k lexikálnímu významu, působí jako vyjádření většího množství označovaných předmětů a že z nich lze vytvářet uvedené typy zvolacích vět. Zahrnuli jsme do nich i odborné termíny, např. zlomků, čtverců, souřadnic, bodů, vět, přechodníků, pozitivistů, matematiků, množin atd.

Máme-li postupovat stejně jako u jiných pádů, nemůžeme význam izolovaných tvarů uvádět v souvislost jen s konstrukcemi, které v jazyce jistě nepatří k nejběžnějším. Na chápání izolovaných genitivů plurálu může mít vliv i genitiv adnominální. Je pravda, že pouze ze vztahu závislého řídícího slova určujeme, jaký význam daný adnominální genitiv má (bzukot komárů, chytání komárů, křídla komárů, mnoho komárů). Avšak zjistili jsme, že v nejrůznějších jazykových projevech bývá mezi užitými genitivy plurálu zastoupen genitiv partitivní (resp. partitivní a numerativní) ve velké míře — průměrně asi 70 %. Toto zjištění považujeme za důležité, protože pokládáme frekvenci shodného významu v souvislých jazykových projevech za jednoho z činitelů, kteří působí na význam izolovaného tvaru (srov. u akuzativu, dativu i instrumentálu).

2. Složitější je situace u genitivu singuláru. Materiál pro zkoumání všech pádů jsme brali ze stejných úseků textů. Značná homonymie genitivu singuláru s jinými pády způsobuje, že zde máme materiál opravdu nepočetný (asi 60 lístků).

Zatímco obecná pluralia tantum přiřazujeme k plurálovým tvarům (jejich forma a možnost označovat i více předmětů má za následek, že význam izolovaných tvarů chápeme jako ostatní plurálové tvary, srov. Těch oslav! a Těch prázdnin!), genitiv vlastních jmen Klatov apod. přiřazujeme k tvarům singulárovým. (Slyšeli jsme sice větu: „To je Kyjovů — já vím jenom o jednom a ještě jsem si nebyl jistý, jestli se to nejmenuje Kyjev!“ Zpravidla však vlastní jména chápeme jako označení singulárních pojmů.) Přibývá tedy k formálním typům světa, dne, Bendy, rochněte typ Klatov. Interpretace dokladů není snadná. Jak připomíná A. Heinz,[8] [33]genitiv „působí v pádovém systému potíže“. V naší problematice se tyto potíže koncentrují kolem genitivu singuláru. Pouze pojmenování času mají celkem zřetelný význam časový, informátoři jednoznačně vytvářejí spojení jednoho dne, toho večera apod. Ostatní genitivy singuláru naznačují, že skutečnost jimi označovaná je ve vztahu k nějaké jiné skutečnosti. Ačkoli ve spojeních vytvořených našimi informátory jasně převládají genitivy přivlastňovací, nechceme tvrdit, že izolované tvary skutečně mají přivlastňovací význam. Za zmínku stojí to, že informátoři užívají předložených tvarů nejistě, po kratším nebo delším váhání, že některý informátor u některého genitivu „si nemůže na nic vzpomenout“.

Nepřekvapí nás jistě, vidíme-li v genitivu situaci odlišnou od celku, který tvoří dativ, akuzativ a instrumentál. Chceme jen uvést skutečnosti, které oddělují genitiv od zbývajícího celku právě zde v naší problematice:

a) Genitiv nemůže být v současném jazyce jednočlennou větou jednoslovnou (o typu Čerta! viz Kopečný, op. cit., s. 297). Vedle genitivní věty typu Jednoho večera existuje už jen typ Toho kouře! (resp. Těch komárů!). Tento jediný běžný typ jednočlenné věty genitivní může bezprostředně působit jen na chápání izolovaných genitivů jmen látkových nebo genitivů některých abstrakt (genitivy singuláru jmen látkových ani vhodné typy abstrakt se v našem materiálu nevyskytují) nebo genitivů plurálu. Není příliš jasné, jak souvisí to, že neexistuje genitivní jednočlenná jednoslovná věta, s adnominální povahou genitivu, s velmi nekonkrétním významem tohoto pádu jako celku (Kopečný mluví o vztahu v širším smyslu, Heinz o vztahu vůbec) a konečně se značnou homonymií ganitivních tvarů s tvary jiných pádů. Jsou tu však zřejmé důvody k závěru, že genitiv se liší od dativu, akuzativu a instrumentálu svou menší „významovou a formální soběstačností“.

b) To, že při zkoumání izolovaných genitivů bylo nutné oddělit tvary singulárové od tvarů plurálových, odlišuje genitiv od probíraného dativu, akuzativu a instrumentálu a zároveň vyzdvihuje úlohu významu partitivního. Přitom však nedovoluje přecenit postavení partitivního genitivu právě rozdílnost situace v singuláru a plurálu, tj. nedostatek „významové a formální soběstačnosti“ izolovaného genitivu singuláru a skutečnost, s touto „nesoběstačností“ snad související, že je-li možno vůbec o nějakém významu většiny izolovaných genitivů singuláru uvažovat, je to význam, který bývá uváděn jako obecný význam genitivu („vztah vůbec“, „vztah v širším smyslu“, „vztah příslušnosti“ apod.). Problematikou obecného významu se však v tomto článku nemůžeme zabývat, při zkoumání jiných izolovaných pádů k tomu nemáme bezprostřední opodstatnění.

 

Shrnutí: Pokusili jsme se ukázat, že izolovaný pád není významově a formálně vždy stejně soběstačný. Tam, kde významovou a formální soběstačnost, podmíněnou jednoznačností jazykové formy a povahou významu pádu v souvislých jazykových projevech, skutečně nacházíme, má izolovaný pád význam vhodný s významem příslušné jednočlenné věty[9] a zároveň s významem, který má v souvislém jazykovém projevu největší frekvenci. Tento význam je průsečíkem sémantických a gramatických vlastností (významů a funkcí) daného pádu.

Domníváme se, že článek může přispět k popisu pádového systému současné češtiny a že může být užitečný i pro popis jednočlenné věty substantivní, dativní, akuzativní a instrumentálové (i když nechává stranou nejpodstatnější problematiku těchto vět a jejich významů).

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 24-33

Předchozí Igor Němec: Nadbytečnost jako činitel vývoje slovesné morfologie slovanské

Následující Anna Jaurisová, Miroslav Jauris: Užití teorie množin v jazykovědě