Komenský a jazyk

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Коменский и язык / Coménius et la langue

Složitému a také obtížnému tématu »Komenský a jazyk« věnoval zvláštní knihu německý badatel Heinrich Geissler.[1] Stačí však porovnat příslušné její části se Skaličkovou přednáškou »Komenský jako lingvista«,[2] abychom si hned uvědomili, že ani Geisslerovo obsáhlé pojednání toto bohaté téma nevyčerpává. Přesto je to práce svědomitá, založená na přímém studiu Komenského spisů a je možno ji označit jako pozitivní přínos v novější komeniologické literatuře, třebaže se autor neopírá o vědecký světový názor. Zvláštní cenu dodává Geisslerově knize poznámková část, obsahující mnoho užitečných odkazů na starší i novější literaturu (170—187).

Geissler začíná svou knihu krátkým přehledem životních osudů Komenského a jeho bojů proti nepřízni doby (»Der Mann und die Zeit«, 5—15). Pak následuje zajímavý oddíl o tom, jak se před Komenským a v jeho době mění názory na jazyk a na jeho kulturní poslání (»Die Zeit und die Sprache« s oddílem o poměrech ve středověku až po reformaci a renesanci, dále o době barokní, o poměrech v Německu a v Anglii a pak také o situaci u nás v Jednotě českých bratří, 16—44). V třetím oddílu knihy (»Der Mann und die Sprache«, 45—70) je podán přehled Komenského prací o jazyce a také jeho názorů na jazyk, jež se vyskytují i v různých spisech náboženského rázu.

Práce věnované přímo jazykové problematice dělí Geissler na české a latinské učebnice a na práce pansofické. K tomuto oddílu je poněkud neorganicky připojena kapitolka o Komenského stylu. V čtvrtém oddílu jsou probrány Komenského názory na jazyk v souvislosti se soustavou pedagogickou a také metodika jazykových příruček (»Die Sprache und die Lehre«, 71—139). Pátý oddíl knihy je věnován rozboru myšlenek pansofických, při čemž je použito dosud nevydaných spisů objevených Čyževśkým (»Der Mann und die Lehre«, 132—167). Shrnutí výsledků je podáno na s. 168—169.

Bohemistu zaujmou v knize na prvním místě Geisslerovy výklady o Komenského stylu. Jsou zde podána zajímavá pozorování, jež místy obsahují užitečné doplňky k tomu, co dosud bylo o Komenského stylu napsáno.[3]

Nejen Komenského styl, ale také jeho filosofické a náboženské názory vykládá Geissler z ovzduší baroka. Barokní ráz Komenského myšlení projevuje se podle Geisslera především v tom, jak spojuje různé protiklady a rozpory (racionálnost s mystikou, praktickou sociální [239]terapii a politické snažení s důvěrou k prorockým šarlatánům ap.). I z Geisslerových výkladů však vyplývá, že tyto rozpory nenarušovaly jeho základní myšlenkovou koncepci, jak se jeví v pracích pedagogických a pansofických.

Referát Vl. Skaličky o Komenském jazykovědci, o němž jsme se zmínili, podstatným způsobem (přes svou stručnost) doplňuje Geisslera zvláště tam, kde mluví o Komenského názorech na potřebu mezinárodního umělého jazyka. Protože je Skaličkova práce málo přístupná, reprodukujeme zde stručně její obsah.

Podle Skaličky je Komenský největší český jazykovědec před Dobrovským. Měl také vliv na své následovníky, a to nejen u nás, ale i v cizině. Skalička zkoumá Komenského názory na jazyk podle poměru jazyka ke skutečnosti, k jiným jazykům a k vlastním jeho částem. Vztah jazyka ke skutečnosti se jevil Komenskému jako naprostý paralelismus. Z toho mu vyplývaly důležité závěry i pro poměr jazyka a myšlení. V jazykové různosti Komenský viděl překážku harmonické mezinárodní spolupráce kulturní, ale byl rozhodně i pro pěstování národních jazyků a literatur. Ve výkladech o jazykovém příbuzenství evropských jazyků (a také hebrejštiny, všímal si i jazyků ugrofinských) vedl si Komenský značně samostatně, dovedl nejednou správně seřadit příbuzná slova z různých jazyků, ale nemohl se ještě dopracovat k vědecké etymologii. V dějinách jazykovědy mají největší důležitost práce, v nichž byly položeny základy k systematickému slovníku. V mluvnické teorii zůstával Komenský příliš poplatným své době, i zde však v jednotlivostech ukázal svou myšlenkovou samostatnost.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 3, s. 238-239

Předchozí Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v roce 1959 (Část první: Lingvistika obecná, srovnávací indoevropská a slovanská)

Následující Jiří Daňhelka: Satira na čtyři stavy