Satira na čtyři stavy

Jiří Daňhelka

[Kronika]

(pdf)

Сатира на четыре сословия / Satire contre quatre états

V záslužné knižnici »Živá díla minulosti«, kterou s dobrým smyslem pro výběr památek a v pěkné úpravě vydává Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, vyšel 17. svazek: Satira na čtyři stavy (Praha 1958, 348 s., 16 příloh). Zdeňka Tichá tu vydala zachovanou část rozsáhlé satirické skladby (8923 veršů — konec skladby není zachován) na poměry ve městech i na venkově, pocházející z přelomu 17. a 18. století a útočně kritickým tónem napadající šlechtu, duchovenstvo, měšťany i sedláky. Edice je uvedena předmluvou Josefa Hrabáka, v níž je ukázána podstata českého literárního vývoje v 17. a 18. století, a je uzavřena doslovem vydavatelčiným, podávajícím rozbor vlastní skladby jak z hlediska obsahového, tak i z hlediska formálního. Vydání textu je opatřeno ediční poznámkou s textově kritickým komentářem k jednotlivým místům, věcnými vysvětlivkami a slovníčkem.

Pokud jde o ediční techniku vydání textu, je třeba zdůraznit, že Tichá zde přistoupila k závažnému a těžkému úkolu vědecky a kriticky vydat památku z doby, s níž je dosud po ediční stránce minimálně zkušeností. Její edici, pokud jde o vypracování textu, není možno považovat za vysloveně špatnou nebo pochybenou, i když je možno mít výhrady proti tomu či onomu řešení jednotlivého problému, mimo jiné proti rekonstrukci kvantity (např. ve v. 688 žaludek m. rkp. žalůdek), proti interpunkci a členění slov (např. ve v. 614 všeobecná práva m. vše obecná práva) i proti hláskové podobě některých slov (např. ve v. 720 trunku m. rkp. truňku). Jen nepozornosti vydavatelčině je třeba přičíst na vrub to, že už i kolace edice s připojenou reprodukcí ukázky rukopisu (příl. 9) odhalí nepříjemnou chybu ve v. 7243: Avšak jejich ctností vzáctných, šlechetných, nešetříš, ctných místo Avšak jejich ctností vzácných, šlechetností nešetříš ctných (Špatné čtení jednoho slova se odráží v nesprávném členění celé věty). Pokud jsem měl možnost srovnávat edici s rukopisem (zhruba prvních tisíc veršů), zjistil jsem, že nepřesná a nesprávná čtení se bohužel vyskytují častěji, např. ve v. 621 statku svého m. statku tvého, ve v. 695 v malé chvíli štíry (bez smyslu) škvaří m. v malé chvíli štíří, škvaří aj. Zápis skladby je takového druhu, že si vyžádal poměrně velké množství zásahů normalizačního rázu, z nichž s některými (jednotlivě) je nutno souhlasit, jiné jsou přinejmenším problematické. Jen zcela všeobecně se o nich vydavatelka zmiňuje v závěru ediční poznámky (287); i tu je však možno poukázat na problematičnost některých řešení, když např. od sebe odtrhává typy slov svědtnice // světnice a kundtšt, fundt, [240]landtshoftování, přitom v cizích slovech vidí, pokud jde o skupinu —dt—, hyperkorektnost, v typu svědtnice // světnice však kolísání snad s oporou v dialektu — toto rozlišení je však zbytečné a nesprávné. Jde o zásadní problém poměru jazyka 17. a 18. století a jeho grafického obrazu a o potřebu zbavit edice zbytečného a s dobovým jazykem, s dobovou výslovností nesouvisícího kolísání v grafice. Pro nedostatek teoretických pojednání i praktických zkušeností je řešení tohoto problému v památkách ze 17. a 18. století zvláště obtížné. Vydavatelka jistě získala četné zkušenosti při přípravě edice. Bylo by na místě, kdyby podrobně objasnila své individuální ediční zásady, a to s maximálním použitím materiálu a analýzy jazykové stránky památky. Taková, třeba dodatečná studie by sice neodstranila problematičnost jednotlivých řešení, ale umožnila by diskusi o nich a vedla by k pokroku v ediční práci.

Poměrně největší slabinou posuzované edice jsou vysvětlivky a slovníček. Jistě nemůže být námitek proti tomu, že vydavatelka vysvětlivkám předeslala pojednání o řemeslech a řemeslné výrobě v pobělohorské době, protože tím se čtenáři jen přiblížil obsah skladby. Jednotlivé poznámky nemají však vždy charakter věcných vysvětlivek, mnohé z nich jsou vlastně vysvětlivky jazykového rázu, které jednoznačně patří do slovníčku (např. 555 částka, 741 pošta, 858 litkup atd.). Jestliže se vysvětluje tvar Ulissis (jazyk Ulissis — v. 359), je třeba říci, že je to cizí genitiv ‚Ulixa‘, protože čtenář jinak nechápe souvislost. To je příklad nepropracovanosti, jeden za mnohé. Slovníček by potřeboval prohloubení ve dvou věcech: především doplnění o celou řadu výrazů (zbýti, ujímati se čeho, křahnouti, stavení, chování, vartování, břenčiti atd.), za druhé propracování, vytčení vazeb a frází, protože často, a zejména právě zde v nich slova dostávají svůj konkrétní, kontextový význam. Je třeba počítat s tím, že u památek z 16. až 18. století je nutno v edicích připojovat slovníčky obsáhlejší a propracovanější, protože lexikální stavba jazyka té doby není prozkoumána a objasněna a ani jazykově vzdělaný čtenář nemá možnost najít poučení o významu některých slov v slovnících.

Úhrnem je možno říci, že záslužná a potřebná edice Zdeňky Tiché, která dobře přispívá k poznání literatury těžké doby našeho národa a naší kultury, není plně dotažena, pokud jde o celý široký komplex úkolů editorských: text není pečlivě zkolacionován s rukopisem, ediční technika není zcela domyšlena a vysvětlena, vysvětlivkový aparát má dosti podstatné mezery a nedostatky.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 3, s. 239-240

Předchozí Karel Horálek: Komenský a jazyk

Následující stp (= Kolektiv oddělení pro teorii strojového překladu na filos. fak. Karlovy university): Teorie informace a lingvistika