Česká jazykověda v roce 1959 (Část první: Lingvistika obecná, srovnávací indoevropská a slovanská)

Zdeněk Tyl

[Kronika]

(pdf)

Чешское языкознание в 1959 г. (Часть первая: Языкознание общее, сравнительное индоевропейское и славянское) / Linguistique tchécoslovaque en 1959. (Première partie: Linguistique générale, comparative indoeuropéenne et slave)

Bibliografický přehled české jazykovědy (mimo klasickou, orientální a moderní) za rok 1959, doplněný několika záznamy staršími, je dalším článkem v řadě zahájené v SaS 16, 1955 přehledem české jazykovědy za léta 1953/4. Je zpracován stejnou metodou jako přehledy dřívější; v podstatě se nezměnil ani okruh excerpovaných časopisů. Nově zavedena zkratka SlavPrag pro sb. Slavica Pragensia, jehož první svazek vyšel 1959 jako Supplementum serie Acta Universitatis Carolinae — Philologica. Zkratka SbGregor označuje sborník Rodné zemi, vydaný v Brně 1959 (s vročením 1958) k 70. narozeninám doc. Aloise Gregora.

 

Lingvistika obecná. Vl. Skalička v stati Der Zufall in der Sprache (Acta Univ. Carol. 1959, Philol. 1, 1—8) analyzuje úlohu náhody v jazyce; otázka byla nadhozena už v antické filosofii, ale nová doba se neprávem téměř úplné soustředila na kauzální vysvětlování jazykových jevů; náhoda je však dialektickým doplňkem kauzality a její vliv se projevuje u znaku, v systému, ve vývoji jazyka i jinde. — Týž autor v čl. Über die Transposition (SlavPrag 1, 1959, 45—52) osvětluje z obecného hlediska některé problémy tzv. transpozice, pod kterou rozumí buď úplnou nebo částečnou identitu jazykových prostředků z různých jazykových kategorií, např. zájmen a osobních koncovek, pádů a syntaktických funkcí, modálních sloves a slovesných způsobů apod. — Několik kritických poznámek k čl. Vl. Skaličky »Über die sog. Primitivsprachen« (Lingua Posnaniensis 6, 1957, 84—89) uveřejnil R. Stopa tamtéž 7, 1958, 318—322.

P. Janota a M. Romportl v čl. Ein Beitrag zur phonetischen Methodik (Die Gehöranalyse als Bestandteil der experimentalphonetischen Forschung) v Acta Univ. Carol. 1959, Philol. 1, 17—28 upozorňují na nové technické možnosti sluchové analýzy mluvené řeči pomocí nových fonetických zařízení a popisují potřebnou technickou aparaturu, jakož i pracovní postup. — P. Janota a L. Švestková propracovali novou metodu pro registraci a interpretaci změn tvaru retní štěrbiny a publikovali ji v čl. K metodice výzkumu retní činnosti (SlavPrag 1, 1959, 37—43). — Kolísání mluvního tempa jako významný modulační prostředek zkoumá stať P. Zimy K otázce klasifikace mluvního tempa (SaS 20, 1959, 96—115); zjišťuje a popisuje základní stupně, v nichž se mluvní tempo realizuje.

Bohatý materiál k popisu anglických samohlásek, získaný kombinací několika metod (rentgenové snímky mluvidel, kinematografické snímky polohy rtů, palatografie, přímé pozorování a sluchové srovnávání anglické výslovnosti s českou), přináší monografická studie B. Hály English Vowels in Phonetic Pictures (Rozpravy ČSAV 69, 1959, ř. společ. věd č. 5, s. 144 + 12 příl.). — Některé závěry tohoto Hálova zkoumání fonetiky angličtiny mají význam obecný, stejně jako výtěžky stati A. Skaličkové Some Problems of General Phonetics (Demonstrated on the System of Korean Consonants; vyšla v Acta Univ. Carol. 1959, Phil. 1, 29—30 a zabývá se fonetickým rozborem korejských souhlásek). — O Hálově práci »Slabika, její podstata a vývoj« (Praha 1956) referují Č. Nováček a E. Lotko v SaS 20, 1959, 156—160 a H. Galton v čas. Archivum linguisticum 10, 1958, 60—61; o dvou sovětských příručkách jevištní řeči (od J. Saričevové a V. Aksenova) podala zprávu L. Švestková v SaS 20, 1959, 139—143.

Druhá fonetická studie o dětské řeči K. Ohnesorga (Spisy filos. fak. university v Brně, sv. 57; Praha, SPN 1959, 164 s.) zachycuje fonetický vývoj dětské řeči na novém materiálu, který je zpracován stejnou metodou jako autorova »Fonetická studie o dětské řeči« z r. 1948; k práci je připojen abecední seznam slov, na nichž byl studován vývoj fonetických realizací. — Dílčí otázkou této problematiky, jak se totiž u dětí vyvíjí artikulace retnic, zabývá se týž autor v čl. Hlásky f a v v řeči dětské [227](SlavPrag 1, 1959, 31—35); jeho popularizační brožura Naše dítě se učí mluvit (Praha, SPN 1959, 80 s.) vedle základního poučení odborného přístupně radí rodičům, jak mohou působit na správný vývoj řeči svých dětí. — Ohnesorgově studii se obsahem i metodou zpracování podobá zhuštěný výklad L. Bartoše Observations sur les réalisations phonétiques dans le langage d’un enfant de deux ans (SbFilFakBU 8, 1959, ř. jazyk. č. 7, 5—18); konfrontace výsledků obou prací vede k některým závěrům obecnější platnosti. — V brněnském sb. je otištěn ještě jeden příspěvek o fonetice dětské řeči, a to od J. Pačesové Contribution à l’étude de la phonétique du langage enfantin (tamtéž, 20—30); předmětem pozorování je tu mluvní vývoj dítěte do stáří 3¹/₂ roku, speciálně zvláštní postavení interjekcí a onomatopoí v dětské řeči a vztah mezi dětským slyšením fonologické struktury mateřského jazyka a její fonetickou realizací.

 

Několik významných příspěvků k obecným otázkám syntaxe bylo předneseno na konferenci, kterou uspořádal Ústav slovenského jazyka SAV v Bratislavě 9.—11. VI. 1958; byly otištěny ve sb. Jazykovedné štúdie IV. Spisovný jazyk (Bratislava 1959); zúčastnili se jí také jazykovědci čeští. K. Hausenblas doplnil úvodní ref. J. Ružičky »Základní sporné otázky slovenskej skladby« a zdůraznil potřebu odlišit vlastní problematiku syntaktickou, která je v podstatě povahy gramatické, od problematiky stavby výpovědi a vyšších celků promluvových (39—40). — V souhlasu s ním Fr. Daneš (K vymezení syntaxe, 41—45) navrhl ponechat tradiční pojmy »syntax« a »věta« pro oblast gramatickou, kdežto rozsáhlou nauku o organizaci výpovědi vydělit jako »funkční nauku o výpovědi«. — Fr. Kopečný (Forma v syntaxi, 47—53) se zabýval některými speciálními otázkami, j. vzájemným poměrem formálních způsobů determinace, rozlišením formy »syntaktické« od »nesyntaktické«, poměrem determinace a predikace atd. — Příspěvek K. Hausenblase K teorii větných členů (77—80) se soustředil k styčným bodům problematiky větných členů a slovních druhů a dále k otázkám syntaktické závislosti mezi větnými členy. — R. Mrázek (Predikace, predikát, přísudek; 81—88) se věnoval rozboru členské kategorie přísudku co do jejího obsahu a rozsahu, protože jí přikládá klíčový význam pro osvětlení mluvnické teorie i praxe; na jeho ref. navázaly tři poznámky R. Zimka (123—125) a dva drobnější diskusní příspěvky Fr. Daneše (127—128). — J. Bauer předložil a zdůvodnil svůj systém souvětí, založený na struktuře českého souvětí doby přítomné, přihlížející však i k vývoji a osvědčující se — s malými úpravami — i pro ostatní jazyky slovanské (Klasifikace souvětí; 131—140).

Historický přehled názorů na větné členy od Platona do přítomnosti nastiňuje K. Svoboda v čl. O členech jednoduché věty (LF 82, 1959, 1—7, 171—175); v druhé části podána v nejhrubších rysech i jejich teorie. — P. Novák (K otázce obecného významu gramatických jednotek, SaS 20, 1959, 81—87) navazuje na výklad M. Dokulila o morfologických protikladech v SaS 19, 1958, 81—100 a jednak posiluje jeho skeptické stanovisko k teorii obecného významu pádů, jednak novými aspekty podporuje jeho pojetí substituce jako kritéria pro rozlišení příznakových a bezpříznakových členů morfologických protikladů. — Týž autor v čl. O prostředcích aktuálního členění (Acta Univ. Carol. 1959, Philol. 1, 9—15) řeší některé zásadní otázky: Jaké prostředky aktuálního členění má zkoumaný jazyk, jaké speciální funkce plní jednotlivé prostředky aktuálního členění, v jakém jsou navzájem poměru a jaká je jejich stylistická hodnota. — Pod názvem K otázce syntaktické klasifikace slovních druhů rozvádějí M. Grepl a A. Lamprecht hl. myšlenky svého diskusního příspěvku na konferenci o vědeckém poznání soudobých jazyků r. 1956 a snaží se zjistit, do jaké míry je uplatnění syntaktického hlediska jako základního třídícího principu v souladu s celkovým morfologickým typem češtiny (SbFilFakBU 8, 1959, ř. jazyk. č. 7, 31—35). — R. Zimek v čl. O sponě z hlediska sémantického a syntaktického (SbVŠP Olomouc 6, 1959 — Jazyk a literatura, 25—42) zkoumá jednak otázku významové stránky spony, jednak syntaktické vztahy mezi sponou a jménem a syntaktickou [228]úlohu spony vůbec na materiále českém a ruském i s paralelami z jiných jazyků. — Rozboru posunu od vyjadřování slovesného ke jmennému v angličtině, zčásti též v němčině a v češtině, jsou věnovány dvě stati J. Firbase, Thoughts on the Communicative Function of the Verb in English, German and Czech (Brno Studies in English, Praha 1959, 39—63) a More Thoughts on the Communicative Function of the English Verb (SbFilFakBU 8, 1959, ř. jazyk. č. 7, 74—96): možnosti tohoto vývoje jsou v angličtině i v češtině, ale se značnými rozdíly ve stupni i způsobu jejich využití.

Otázkám tzv. transformace a konverze, dosud málo propracovaným, věnuje pozornost M. Zatovkaňuk v čl. K pojetí transformace (ztráty větné platnosti) a konverze (SlavPrag 1, 1959, 153—162); při transformaci jde o zařazení konstrukce nebo analytického výrazu do systému jiné syntaktické konstrukce a o sémanticko-mluvnická posunutí tím způsobená, konverze je proniknutí lexému do systému různých syntaktických konstrukcí a rovněž vyvolává změny v oblasti sémanticko-mluvnické.

Resumé ref. P. Sgalla a P. Nováka Pražskaja tipologija i modeli jazyka, předneseného na leningradské konferenci v dubnu 1959, je otištěn ve sb. Tezisy soveščanija po matematičeskoj lingvistike … (Leningrad 1959), 11—12; o téže konferenci podal zprávu B. Palek, Strojový překlad v SSSR (Zkušenosti z konference o matematické lingvistice v Leningradě v r. 1959) v SaS 20, 1959, 277—285. — Téže tematiky se týká i čl. I. A. Meľčuka K otázkám strojového překladu v Moskvě (SaS 20, 1959, 285—289; z ruš. přel. N. P. Savickij), informující o práci skupiny A. A. Ljapunova v Steklovově Institutu matematiki AN SSSR na algoritmech francouzsko-ruském, anglicko-ruském, maďarsko-ruském aj. — Pod názvem A Textbook of Quantitative Linguistics podal J. Krámský zprávu o knize G. Herdana »Language as Choice and Change« (Groningen 1956) ve PhilPrag 1, 1958, 87—89; o práci amerických badatelů Ch. E. Shannona a W. Weavera »The Mathematical Theory of Communication« (Urbana, Illinois 1949) Krámský referuje tamtéž 2, 1959, 53—56 a J. Vachek a J. Tichý společně o knize C. Cherryho »On Human Communication. A Review, a Survey and a Criticism« (New York — London 1957) ve PhilPrag 2, 1959, 56—58.

Význam J. A. Komenského pro vývoj české i světové jazykovědy zhodnotil Vl. Skalička v ref. Komenský jako lingvista předneseném na mezinárodní komeniologické konferenci v Praze na podzim 1957 a otištěném v Acta Comeniana 18, 1959, 92—98. — Týmž námětem, ale ve větší šíři se zabývá i monografická studie západoněmeckého badatele H. Geisslera Comenius und die Sprache (Heidelberg, Quelle & Meyer 1959, 188 s.) čerpající už také z dosud nepublikovaných rukopisů pansofických, Komenského Panglottie, Panorthosie a Pampaedie; srov. o ní ref. K. Horálka v tomto čísle SaS na s. 238n. — Komenského Panglottii na pozadí starších prací podobného obsahu rozebrala a celkově ocenila V. T. Miškovská (La Panglottie de J. A. Komenský, PhilPrag 2, 1959, 97—105; předneseno rovněž na komeniologické konferenci). — Táž autorka informuje o rkp. Komenského »Nejnovější metody jazyků«, který objevil anglický komeniolog G. H. Turnbull (Rukopis »Nejnovější metody jazyků«. Cizí jazyky ve škole 3, 1959, 1—5). — O Komenského znalosti staré řečtiny a jeho názorech na její význam z hlediska metodického a didaktického pojednal M. Klučka v čl. De Graecae linguae apud Comenium usu observationes (Acta Comeniana 18, 1959, 165—168). — I. Rochovanská srovnala metody jazykového vyučování u dvou předních pedagogů 17. století, W. Ratka a J. A. Komenského; shody mezi nimi jsou podmíněny jejich kritickým postojem ke starším metodám, rozdíly tkvějí hl. v odlišném pojetí poměru učitele a žáka, učebního procesu a učebních prostředků (Wolfgang Ratke a Jan Ámos Komenský, jejich metody vyučování jazykům. Sb. VŠP Olomouc — Jazyk a literaturu 6, 1959, 189—203). — Cizinu informuje o rozvoji komeniologických studií v Československu J. Patočka v čl. L’état présent des études coméniennes ve sb. Historica 1, (Praha 1959), 197—240. — Kritické vydání spisu Janua linguarum reserata J. A. Comenii připravil J. Červenka za spolupráce L. Pallase (Praha, SPN 1959, 344 s.).

Z významnějších referátů a zpráv o publi[229]kacích z oboru obecné lingvistiky zasluhují pozornosti tyto: L. Zgusta ref o sb. Mnémes charin. Gedenkschrift Paul Kretschmer I—II, Wien 1956, 1957 (ArchOr 27, 1959, 341—343) a o sb. Corolla linguistica. Festschrift Ferdinand Sommer, Wiesbaden 1955 (tamtéž, 343—344); J. Vachek a J. Dubský o sborníku k poctě A. Martineta Estructuralismo e historia, Canarias 1957 (PhilPrag 2, 1959, 51—53); L. Zgusta o sborníku prací Waltera von Wartburg »Von Sprache und Mensch«, Bern 1956 (LF 82, 1959, 144—145); E. Procházková o knize G. Pätschové »Grundfragen der Sprachtheorie«, Halle 1955 (Pokus o marxistickou theorii jazyka. Filosofický čas. 7, 1959, 116—120, kriticky);[1] L. Zgusta o práci sovětské lingvistky O. S. Achmanovové »O psicholingvistike«, Moskva 1957 (ArchOr 27, 1959, 336—338); J. Krámský o knize jihoamerického lingvisty E. Coseria »Sincronia, diacronia e historia. El problemo del cambio linguistico«, Montevideo 1958 (ČMF 41, 1959, 175—178); L. Zgusta o fonologické studii A. Martineta »Économie des changements phonétiques. Traité de phonologie diachronique«, Berne 1955 (ArchOr 27, 1959, 338—341);[2] O. Ducháček o sovětské práci V. A. Zveginceva »Semasiologija«, Moskva 1957 (SbFilFakBU 8, 1959, ř. jazyk. č. 7, 114—117); L. Zgusta o knize S. Ullmanna »The Principles of Semantics«, Glasgow-Oxford 1957 (ArchOr 27, 1959, 683—685); týž autor o práci L. Deroye »L’emprunt linguistique«, Paris 1956 (ArchOr 27, 1959, 685—686); O. Malíková o několika novějších pracích o synonymech od V. N. Kljujevové, V. M. Grigorjana a S. Skorupky (Čs. rusistika 4, 1959, 194—197); J. Firbas o syntaktické studii K. Boosta »Neue Untersuchungen zum Wesen und zur Struktur des deutschen Satzes«, Berlin 1955 (PhilPrag 1, 1958, 49—54).[3]

Podle zprávy v Bulletin de la Faculté des Lettres de Strasbourg 35, 1957, č. 5/6 ref. Sl. Utěšený o dialektologické konferenci k připravovanému jazykovému atlasu východní Francie, která se konala ve Štrasburku v dubnu 1956 (SaS 20, 1959, 152—156). — J. Vachek podal hutnou charakteristiku londýnské školy jazykovědné, soustřeďující v současné době hl. orientalisty a afrikanisty, většinou žáky prof. J. R. Firtha (The London Group of Linguistics, SbFilFakBU 8, 1959, ř. jazyk. č. 7, 106—112); B. Palek informuje o novém anglickém časopise Language and Speech, který chce zprostředkovat mezi lingvistikou a některými disciplínami příbuznými (SaS 20, 1959, 295—297). — O významném příspěvku ministerského předsedy NDR O. Grotewohla k otázkám jazykové kultury »Gedankenkraft und Sprachgewalt bei Marx und Engels«, Berlin 1958, podal zprávu Vl. Staněk v NŘ 42, 1959, 234—236 a v ČJL 9, 1959, 276—277.

 

II. Srovnávací lingvistika jazyků indoevropských a jazyků sousedních. V. Machek v příspěvku Neun hethitische Wortvergleiche (Lingua Posnaniensis 7, 1959, 77—84) doplňuje Hethitisches Wörterbuch od J. Friedricha, Heidelberg 1952, ide. paralelami k několika hethitským slovům (kuttar »rameno», kaneš-, ganeš-, »vyznamenati«, padda »kopati« aj.). — Slovansko-řeckými lexikálními paralelami se V. Machek zabývá v čl. Une douzaine de graeco-slavica (Izsledvanija v čest na akad. D. Dečev, Sofija 1958, 49—55); protějšky z řečtiny, popř. i z jiných ide. jazyků dostávají zde slovanská slova zastoupená v češtině jako kotlati, katiti se, lem, bránice, tělo, žír, látka, kmen, v slovenštině jako ďavkať, lipieť aj. — Některých metodických otázek ide. komparatistiky v oblasti balkánské se dotýká S. Heřman v čl. K balkánským syntaktickým konvergencím (SlavPrag 1, 1959, 133—136): je třeba v dostatečné míře využívat nářečního materiálu, přihlížet k nepřímému — ojediněle i přímému — vlivu turečtiny, kriticky pracovat s předpokládaným substrátem apod. Podrobněji se autor zabývá vyjadřováním syntaktických vztahů jmen v balkánských jazycích. — Přehled a kritiku dosavadních názorů na problém poměru balto[230]slovanštiny a germánštiny podal Vl. Georgiev v ref. Baltoslavjanskij i germanskij, předneseném na olomoucké konferenci 1957 a otištěném v Slavii 28, 1959, 1—11; pokud jde o blízkost slovanských jazyků k ostatním skupinám ide. jazyků, konstatuje nejtěsnější vztah baltoslovanské jazykové skupiny — o jejíž jednotě je přesvědčen — ke skupině jazyků germánských, méně těsný ke skupině íránské. — E. Petrovici rovněž v olomouckém referátu O nekotorych schodstvach meždu rumynskoj i slavjanskoj fonematičeskimi sistemami (Slavia 28, 1959, 12—19) probírá případy zvukové interference slovanských jazyků s rumunštinou v předhistorickém období a přispívá tak k novému osvětlení měkkostní korelace. — Další podrobnosti k etymologickému výkladu rumun. názvu pro jesetera uveřejnil Zd. Wittoch v čl. Încă o dată despre nisetru (Cercetări linguistice, Cluj 1959). — Pod názvem Zum Wortschatz des Litauischen (Zeitschr. f. slav. Phil. 28, 1959, 159—164) shrnul V. Machek cenné poznámky, doplňky, jakož i některé nové výklady k dílu E. Fraenkela »Litauisches etymologisches Wörterbuch« (vychází v Heidelbergu od r. 1955). — O litevské jazykovědě poslední doby informuje přehledně V. Mažiulis v Slavii 28, 1959, 297—300.

Hethitské texty pozemkových výkazů, zčásti dosud nepublikované, otiskuje Vl. Souček v čl. Die hethitischen Feldertexte (ArchOr 27, 1959, 5—43, 379—395) s překladem, jazykovým rozborem a věcnými poznámkami. — Iranica O. Klímy (ArchOr 27, 1959, 413—414) přinášejí dva drobné příspěvky k výkladu avestských textů. — Přehledný výklad o předřeckých slabičných písmech a o dosavadní práci na jejich rozluštění otiskl A. Bartoněk v čas. Das Altertum (Berlín, NDR) 5, 1959, 16—34. — Týž autor referuje o knize C. D. Bucka »The Greek Dialects« (Chicago 1955) a o několika nových pramenných pracích z oboru mykénských studií v LF 82, 1959, 140—143, 301—303. — O díle J. Chadwicka »The Decipherment of Linear B« (Cambridge 1958) podal zprávu L. Zgusta v ArchOr 27, 1959, 345—346; týž autor ref. o knize řeckého badatele M. B. Sakellariou »La migration grecque en Ionie« (Athènes 1958) tamtéž, 692—693.

Referáty o některých zahraničních pracích z oboru srovnávací indoevropeistiky pocházejí vesměs od L. Zgusty. Jde o tyto knihy: P. Hartmann, Zur Typologie des Indogermanischen, Heidelberg 1956 (Sprachwissenschaftliche Bemerkungen zur Sprachphilosophie des Indogermanischen. In margine des Buches von …); J. Kuryłowicz, L’apophonie en indoeuropéen, Wrocław 1956; J. Wackernagel, Altindische Grammatik. Introduction générale I-II, Göttingen 1957 (ArchOr 27, 1959, 156—158). Druhou skupinu tvoří tyto práce: J. Gonda, The Character of the Indo-European Moods with Regard to Greek and Sanskrit, Wiesbaden 1956; Minoica. Festschrift zum 80. Geburtstag von Johannes Sundwall, Berlin 1958 (tamtéž, 686—690) a H. L. Stoltenberg, Die termilische Sprache Lyciens, Leverkusen 1955 (tamtéž, 693—694).

 

III. Slovanská jazykověda (mimo bohemistiku). Práce obecně slovanské. Do kompendia Manuel of Phonetics, které vyšlo péčí L. Kaiserové v Londýně 1958, napsal zhuštěný výklad o fonetice slovanských jazyků B. Hála; obsahuje popis artikulačních poměrů v jednotlivých jazycích a jejich klasifikaci a hlavní věci o fonetice větné, přízvuku a melodii (The Slavonic Languages, 302—311). — Současnými kritikami Trubeckého teorie fonologických protikladů se zabývá K. Horálek v čl. N. S. Trubetzkoy und die Phonologie des Urslavischen (Wien. slav. Jahrbuch 1959, 5—13) a soudí, že její základní teze dosud vyvráceny nebyly. — Stať K. Horálka K vývoji měkkostní korelace souhláskové v praslovanštině a v češtině (SlavPrag 1, 1959, 53—57) doplňuje několika novými pohledy autorův referát z moskevského sjezdu; všímá si v něm rozdílných výsledků, ke kterým vedl vývoj měkkostní korelace v skupině záp. slov. a vých. slov. a relativní chronologie těchto změn. — Dodatkem k své starší studii o vzniku a vývoji slovanského fonologického systému (v Slavii 1956) pozměňuje F. V. Mareš výklad monoftongizace i̯-ových a u̯-ových klesavých diftongů (Střídnice i̯-ových a u̯-ových difthongů v období slovanské jazykové jednoty, Slavia 28, 1959, 347—349).

[231]Kritický přehled názoru na genezi slovanské soustavy vidové po diskusi na moskevském slavistickém sjezdu podali I. Němec v čl. Vývojové problémy soudobé nauky o vidu (Slavia 28, 1959, 301—325) a A. Dostál, Několik kritických poznámek k posledním pracím o vidu slovanského slovesa (tamtéž, 326—346). V obou statích jde v diskusi především o teorii vykládající vznik vidu z determinovanosti a indeterminovanosti: I. Němec ji hájí a dále rozvíjí, kdežto A. Dostál se k ní staví se značnými výhradami. — Nominálně větný původ slov. participiálních konstrukcí dokazuje R. Večerka rozborem jejich různých typů v čl. Ke genesi slovanských konstrukcí participia praes. act. a. praet. act. I (SbFilFakBU 8, 1959, ř. jazyk. Č. 7, 37—49). — V dalším příspěvku k historickému vývoji slov. participia Ke genesi a vývoji slovanského absolutního nominativu (přechodníkových vazeb nespojitých) v SbGregor, Brno 1958, 229—236 naznačuje R. Večerka postup, jak se slov. absolutní participiální vazby mohly vyvinout jednak ze starých přísudkových participiálních vět, původně parataktických se slovesnými větami, jednak přímou analogií podle stejnopodmětných participií. Shrnující výklad Fr. Daneše K otázce pořádku slov v slovanských jazycích, přednesený na moskevském sjezdu (SaS 20, 1959, 1—9), je zaměřen hlavně k ujasnění základních pojmů a metodologii práce na tomto úseku: vymezuje jednotlivé funkce slov. pořádku slov (při výstavbě významové, syntaktické aj.) a naznačuje i souvislosti mezi slovosledem a intonací.

Čl. K. Horálka Neskol’ko zamečanij o zadačach sravnitel’no-istoričeskoj leksikologii (sb. Slavjanskoje jazykoznanije, Moskva 1959, 28—34) podává přehled problémů, kterými by se měla srovnávací lexikologie zabývat v měřítku celoslovanském a ve vývojové perspektivě, a kriticky hodnotí dnešní stav práce. — Příspěvek ke srovnávací charakteristice češtiny a bulharštiny po stránce lexikální uveřejnil v Bulharsku J. Porák: Rečnikovijat săstav pri obučenieto po slavjanski ezici (Ezik i literatura 13, 1958, 267—283); výsledky rozboru mají posloužit mimo jiné také při vyučování slovanským jazykům. — Lexikální i jiné shody jazyků srbocharvátského a lužickosrbského sleduje čl. A. Frinty (Zbornik za filologiju a lingvistiku, Novi Sad 1, 1957, 70—77); materiál, celkem asi 140 slov, je utříděn podle gramatických kategorií. — Obecnou problematikou dvojjazyčných slovníků slovanských se zabývá L. V. Kopeckij v čl. Dvujazyčnyj slovar’ slavjanskich jazykov (Na materialach russko-češskogo i češsko-russkogo slovarej), Voprosy jazykoznanija 1958, č. 3, 76—89; probírá v něm prameny slovníků tohoto druhu, jejich typy, obsah a uspořádání hesel, otázku ekvivalentů, synonym, homonym, antonym atd. — Věcný výklad starých slovanských právních termínů označujících svědky podává v historické perspektivě Vl. Procházka v čl. Posluchъ, et vidokъ dans le droit slave. Contribution à l’ évolution de la terminologie relative aux preuves judiciaires (ByzSlav 20, 1959, 231—251).

Podle usnesení IV. mezinár. slavistického sjezdu v Moskvě byly hned na počátku r. 1959 také u nás zahájeny přípravné práce pro slovanský jazykový atlas. Na zasedání Československé dialektologické komise byly předneseny a prodiskutovány návrhy, které jevy z oblasti hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví, syntaxe a lexika mají být pojaty do připravovaných dotazníků; jsou otištěny jako podklad k širší diskusi v Slavii 28, 1959: J. Bělič, Příspěvky k problematice slovanského jazykového atlasu (602—603); A. Lamprecht, Návrh hláskoslovného dotazníku pro slovanský jazykový atlas (603—607); J. Bauer, Otázka syntaktických jevů v slovanském jazykovém atlase (607—616); I. Němec, Návrh inventáře kmenoslovných jevů slovesa pro atlas slovanských nářečí (616—625).

Z referátů o pracích z obecné slovanské jazykovědy, zejména cizích, zasluhují zmínky: P. Trost, M. Niedermann, Balto-Slavica, Genève 1956 (Slavia 28, 1959, 657—658); P. Novák, Nový příspěvek o kategorii životnosti a osobnosti v slovanských jazycích (L. Hjelmslev, Animé et inanimé, personnel et nonpersonnel. Travaux de l’ Institut de linguistique, Paris 1956; SaS 20, 1959, 292—293); V. Machek, V. Pavlovna - R. G. Wasson, Mushrooms, Russia and History, New York 1957 (Zeitschr. f. slav. Phil. 28, 1959, 213—217; s krit. poznámkami k etymologii slovanských názvů hub); [232]J. Hrabák, Z nových prací o slovanském verši (1. L. I. Timofejev, Očerki teorii i istorii russkogo sticha, Moskva 1958, 2. K. Budzyk, Spór o polski sylabotonizm, Warszawa 1957; 3. M. Franičević, O nekim problemima našeho ritma, Zagreb 1957; SbFilFakBU 8, 1959, ř. lit. věd. č. 6, 90—96; L. Řeháček, Sovětský slavistický sborník (Voprosy slavjanskogo jazykoznanija II, Moskva 1957; Čs. rusistika 4, 1959, 45—47); P. Trost, Deutsch-slawische Forschungen (Leipziger Studien. Theodor Frings zum 70. Geburtstag, Halle 1957; PhilPrag 2, 1959, 120—121; o Fringsově sborníku psal též J. Spal v ČMF 41, 1959, 239—240).

 

Jazyk a památky staroslověnské (církevněslovanské). Charakteristiku pův. stsl. překladu evangelního, jakož i podstatné rysy jeho dalšího vývoje, zejména po stránce lexikální a syntaktické, přináší stať K. Horálka La traduction vieux-slave de l’ Évangile — sa version originale et son développement ultérieur (ByzSlav 20, 1959, 267—284); je to v podstatě upravený a doplněný starší autorův výklad »K dějinám textu staroslověnského evangelia«, otištěný v Acta Academiae Velehradensis 19, 1948, 208—229. — Příbuzného obsahu je i Horálkova stať Zum heutigen Stand der textkritischen Erforschung des kirchenslavischen Evangeliums (Zeitschr. f. slav. Phil. 27, 1959, 255—274); v ní autor shrnul výtěžky své knižní monografie »Evangeliáře a čtveroevangelia« (Praha 1954; o ní srov. ref. L. Moszyńského v Rocz. Slawist. 20, 1958, 74—85), přihlédl však kriticky také k výtěžkům novějších prací jak vlastních, tak cizích. — Sovětský paleoslovenista A. S. L’vov pokračuje ve zkoumání lexikálních variant v stsl. památkách v stati Iz nabljudenij nad leksičeskimi variantami pamjatnikov staroslavjanskoj pis’mennosti (Slavia 28, 1959, 489—506); analýza dvojic j. vlastь — oblastь, vъděti — vъložiti, gostinьnica — gospoda, životъ — žiznь vede k důležitým závěrům pro dějiny stsl. jazyka a písemnictví, zčásti odchylným od starších názorů Jagićových. — Jak úspěšně plnila staroslověnština mnohostranné a náročné funkce spisovného jazyka, ukazuje ve výstižné zkratce A. Dostál v čl. Staroslověnština jako spisovný jazyk (Bulletin VŠRJL 3, 1959, 129—137). Odmítavou kritiku spisu bulharského badatele E. Georgieva »Kiril i Metodij, osnovopoložnici na slavjanskite literaturi« (Sofia 1956), pokud v něm autor hájí dnes už zřejmě menšinový názor o prioritě kyrilice před hlaholicí, obsahuje příspěvek K. Horálka Zum Verhältnis der Kyrillica und Glagolica (Die Welt der Slaven 3, 1958, 232—235).

Po Kurzově edici evangeliáře Assemanova (Praha 1955; srov. o ní ref. W. K. Matthewse, The Slavonic and East European Review 36, 1958, 528—531) vyšla u nás loňského roku další významná edice staroslověnské památky: Clozianus. Staroslověnský sborník tridentský a innsbrucký (vyd. A. Dostál, Praha, Naklad. ČSAV 1959, 400 s.). Obsahuje fototypické reprodukce celého rukopisu, text v cyrilském přepise s poznámkami, řecké předlohy, stsl. text přepsaný do latinky a český překlad. Význam obou edic, Kurzovy i Dostálovy, vynikne nejlépe ve srovnání s mechanickými přetisky dnes už zastaralých vydání stsl. památek, které v současné době vycházejí v cizině; nelze přece pochybovat o tom, že další badatelský pokrok v palaeoslovenistice umožní jen nové kritické edice, vypracované podle moderních zásad edičních. — Z reprezentačního díla české slavistiky, Slovníku jazyka staroslověnského, který připravuje kolektiv Slovanského ústavu ČSAV za redakce J. Kurze aj., vyšly v r. 1959 další dva svazky: seš. 2, který přinesl úvodní výklady k celému dílu od J. Kurze (o vzniku díla a organizaci práce), F. V. Mareše (o stavbě hesel a jejich úpravě) a K. Haderky (o pramenech), a sešit 3 s hesly ašče — bogorodično (Naklad. ČSAV, s. LXXX a 65—128).

Důležitým příspěvkem k poznání překladatelské techniky řecko-církevněslovanské z přechodu mezi kanonickým obdobím staroslověnským a dobou středobulharskou je stať E. Dvořákové K překladu nominálních konstrukcí v Šestodněvu Ioanna exarchy (Bulletin VŠRJL 3, 1959, 141—165); rozbor různých typů překladu řec. part. act. ukazuje, že Jan exarcha ve značné míře nahrazoval participiální obraty originálu vazbami verbálními, a to i v takových [233]případech, kde bylo nasnadě užít paralelní konstrukce nominální. — Táž autorka zkoumá Syntaktické grecismy v církevní slovanštině a ve staré ruštině. (Čs. rusistika 4, 1959, 115—120) a uvádí celkem 16 typů konstrukcí, u kterých lze podle dnešního stavu bádání důvodně předpokládat řecký vliv. — J. Vašica v čl. Collectio 87 (93) capitulorum dans les nomocanons slaves (ByzSlav 20, 1959, 1—8) dokazuje, že právní památka církevněslovanská, zvaná Collectio 87 (93) capitulorum, po stránce jazykové a obsahové vznikla až v 10. stol. v Bulharsku.

Z referátů o pracích z tohoto oboru upozorňujeme na tyto důležitější: J. Bauer, H. Bräuer, Untersuchungen zum Konjuktiv im Altkirchenslavischen und im Altrussischen. Teil I, Wiesbaden 1957 (SbFilFakBU 8, 1959, ř. jazyk. č. 7, 123—127); H. Křížková, H. Birnbaum, Untersuchungen zu den Zukunftsumschreibungen mit dem Infinitiv im Altkirchenslavischen, Stockholm 1958 (Slavia 28, 1959, 654—657); J. Kurz, V. Jagić, Quattuor evangeliorum Codex glagoliticus olim Zographensis, Graz 1954 (Wiener slawist. Jahrbuch 7, 1959, 163—169; kriticky); A. Dostál, I. Gošev, Rilski glagoličeski listove, Sofia 1956 (ByzSlav 20, 1959, 99—101); A. Dostál, A. Vaillant, L’ Homélie d’ Epiphane sur l’ ensevelissement du Christ. Text vieux-slave, grec et traduction française, Paris 1958 (ByzSlav 20, 1959, 102—104); J. Vašica, I. Dujčev, Un episodo dell’ attività di Constantino Filosofo in Moravia, Ricerche Slavistiche 3, 1954 (ByzSlav 20, 1959, 95—98); J. Vašica, P. Meyvaert - P. Devos, Trois énigmes cyrillométhodiennes de la »Légende Italique«, résolues grâce à un document inédit, Annalecta Bollandiana 73, 1955 (ByzSlav 20, 1959, 329—332); J. Kurz, Slovo. Časopis Staroslovenskog instituta, Zagreb 1952, 1953, 1954 (Slavia 28, 1959, 101—107).

Jižní jazyky slovanské. M. Kvapil ukazuje v čl. Kočićeva borba za čistotu jezika (SlavPrag 1, 1959, 139—151), jak Petar Kočić (1877—1916) vystupoval jako spisovatel a filolog, ale také jako poslanec bosenského sněmu proti rakousko-uherským germanizačním snahám. — Ref. o knize J. Schütze »Die geographische Terminologie des Serbokroatischen« (Berlin 1957) s krit. poznámkami k etymologickým výkladům napsal V. Machek do čas. Lingua Posnaniensis 7, 1959, 301—305. — O spise Vl. Georgieva »Văprosi na bălgarskata etimologia« (Sofia 1958) ref. L. Zgusta v LF 82, 1959, 263—264 a v ArchOr 27, 1959, 692. — J. Sedláček podal zprávu o knize V. Sl. Kiselkova »Prouki i očerti po starobălgarskata literatura« (Sofia 1956) v ByzSlav 20, 1959, 327—329.

Východní jazyky slovanské. Vl. Skalička podává typologickou charakteristiku ruštiny na pozadí rozboru ostatních slovanských jazyků v čl. Typologie slovanských jazyků, zvláště ruštiny (Čs. rusistika 3, 1958, 73—84): ruština je jazyk s výraznými rysy flexívními, který si osvojil některé rysy aglutinační (např. také vyvinutou konsonantičnost) a také jisté rysy izolační. — V čl. Úloha církevní slovanštiny v dějinách vzniku a rozvoje spisovné ruštiny zabývá se A. Dostál (Čs. rusistika 3, 1958, 89—96) poměrem mezi csl. jazykem a jazyky domácími; ukazuje mj., že vznik domácích spisovných jazyků nelze uspokojivě vyložit bez podrobného vyšetření tohoto speciálního vztahu, zvl. u slovanských jazyků jižních a východních. J. I. Mel’nikov v čl. K voprosu o zvukovom značenii bukvy ъ v drevnerusskoj podpisi 1063 g. (Slavia 28, 1959, 507—519) analyzuje zvukovou platnost hlásky ъ v podpisu francouzské královny Anny, dcery ruského knížete Jaroslava Moudrého. — M. Romportl v čl. K tendencím vývoje ruské výslovnostní normy (Čs. rusistika 3, 1958, 108—114) studuje zásady ruské ortoepie jak z hlediska historického, tak současného; zároveň si všímá i otázek ortofonických. — Stručná fonetika ruštiny od téhož autora vyšla 1959 jako vysokoškolský učební text (Praha, SPN, 164 s.). — Zd. Růžek v čl. K problematice přepisu a převodu vlastních jmen v češtině a v ruštině pro právní účely (SbVŠP Plzeň — Jaz. a lit. 2, 1959, 249—281) snaží se ukázat, že je třeba vypracovat pro tyto účely speciální podrobné pokyny, které by doplnily platné normy transkripční a transliterační. — Ruská zkratková slova z hlediska hláskoslovného i slovotvorného podrobně rozebírá A. A. Grebnev v čl. Fo[234]netičeskoje i morfologičeskoje oformlenije abbreviatur v russkom jazyke (Bulletin VŠRJL 3, 1959, 5—21).

Porovnávací příspěvek Vl. Barneta Ruská a česká participia aktivní (Čs. rusistika 3, 1958, 97—107) ukazuje, jak některé rozdíly mezi ruským a českým přechodníkem v spisovném jazyce (v morfologii, v skladbě a v stylistickém využití) jsou výsledkem působení různých vlivů, také nelingvistických. — Týž autor vykládá historickým vývojem některé syntaktické zvláštnosti v užívání přechodníku minulého u ruských sloves nedokonavých (Participium praeteriti activi I sloves nedokonavých v ruštině, SlavPrag 1, 1959, 165—177). — Různou časovou platnost participiálních vazeb s krátkými tvary příčestí min. trp. v ruštině, podmíněnou různými tvary sponového slovesa, zkoumá G. Baláž, Časový význam predikačně použitých krátkých tvarov príčastí minulých trpných v ruštine (Čs. rusistika 4, 1959, 65—75). — Srovnáním morfologických typů ruských a českých distributiv ukazuje Zd. Sedláčková, že rejstřík morfologických prostředků pro vyjadřování distributivnosti je v ruštině bohatší než v češtině (Distributivní slovesa v ruštině a v češtině, Čs. rusistika 4, 1959, 37—40). — H. Křížková (K problematice podstatných jmen slovesných v ruštině v porovnání s češtinou, RJ 9, 1959, 195—203) konfrontací substantiv verbálních s ostatními tvary slovesnými určuje místo verb. substantiv v systému slovesných tvarů. — M. Zatovkaňuk v stati Identifikace adjektivních a neohebných tvarů na -o (Slavia 28, 1959, 37—51) řeší tyto otázky: 1. Můžeme mluvit o rozpadu dvojčlennosti věty jako o hl. zdroji rozšíření neosobných predikativ na -o? 2. Kde je hranice mezi neosobnými predikativy na -o a adjektivy, popř. příslovci a jaká jsou kritéria pro stanovení této hranice? 3. Jaké jsou gramatické a sémantické vztahy mezi zájmenem a jeho adj. protějškem v konstrukci eto bylo grustno?

P. Adamec (Pronominální podmět a významová výstavba věty v ruštině, Bulletin VŠRJL 3, 1959, 23—37) dokazuje, že i v ruštině — jako i v češtině — je vyjadřování nebo nevyjadřování zájmenného subjektu podmíněno významovou výstavbou věty, i když velmi významnou úlohu přitom má i plán morfologický. — J. Popela (K syntaktické podstatě tzv. dativu subjektu v současné ruštině, Bulletin VŠRJL 3, 1959, 41—67) chce přispět k objasnění otázky, jakým členem větným je vlastně tento dativ v souč. ruštině, za stálého porovnávání s češtinou. — Jednotlivé typy adnominálního infinitivu v ruštině analyzuje N. A. Metlinová v čl. Zavisimyj infinitiv i jego sintaksičeskaja rol’. (Infinitiv, pritykajuščij k imenam suščestvitel’nym i prilagatel’nym) otištěném v Bulletinu VŠRJL 3, 71—78. — Jak se systémově projevuje jednolitost ruských číselných výrazů, tj. jejich tendence vystupovat jako prostá podstatná jména v množ. čísle, ukazuje R. Mrázek v čl. Syntaktická celistvost číselných výrazů v ruštině (RJ 9, 1959, 435—441).

Ref. R. I. Avensova na olomoucké konferenci O teoretičeskich osnovach dialektologičeskogo atlasu russkogo jazyka je uveřejněn v Slavii 28, 1959, 29—36. – Vl. I. Malyšev v čl. O vtorom spiske Slova o pogibeli Russkyja zemli (Istorija otkrytija) v Slavii 28, 1959, 69—79 informuje o nálezu druhého rukopisu významné staroruské literární památky.

Jak dovedl V. G. Bělinskij využívat různých výrazových možností subjektivního hodnocení, dokládá hojnými příklady i jejich bystrým rozborem A. A. Grebnev v příspěvku Formy sub’jektivnoj ocenki kak odno iz stilističeskich sredstv v publicistike V. G. Belinskogo (Bulletin VŠRJL 3, 1959, 79—93). — Pojem tzv. kontextu v literárně uměleckém díle není jednoznačný ani jednoduchý, nýbrž slučuje v sobě mnohdy značně různorodé jazykové prostředky; některé speciální otázky spojené se stylistickým využitím kontextu řeší T. A. Bertagajev a S. Š. Čagdurov v stati Rol’ konteksta v upotreblenii slov i elementy jego struktury v chudožestvennoj literature (Slavia 28, 1959, 141—160). — A. V. Kamnev v čl. Zametki o stile i kompozicii romana »Vojna i mir« (SbVŠP Plzeň — Jaz. a lit. 2, 1959, 299—337) věnuje pozornost struktuře Tolstého přirovnání. — J. Závada (K otázce básnického stylu ruského a českého. Čs. rusistika 3, 1958, [235]162—171) shledává kořeny formalismu v literatuře ruské i české a za jednu z cest, jak mu uniknout, pokládá příklon ke stylu lidové poezie. — Týž autor rozbírá podstatu asonancí, tj. »uvolněných« rýmů, a uvažuje o jejich umělecké působivosti v čl. O ruském rýmu a asonancích (Čs. rusistika 4, 1959, 212—218) a soudí, že asonance nelze ani z naší literatury předem vylučovat. — Formální stránkou anonymního díla ruské literatury z první třetiny 18. století, známého pod názvem »Roman v stichach«, se zabývá čl. S. Mathauserové Rytmické hodnoty tzv. »Románu ve verších« (K otázce slovesného rýmu) v SlavPrag 1, 1959, 179—187; za individuální prozodickou zákonitost tohoto díla považuje tendenci sladit rytmickou stránku se stránkou významovou.

A. V. Isačenko v čl. Slovo počta i jego prototip (Čs. rusistika 4, 1959, 231—235) dokazuje proti P. J. Černychovi a B. A. Margarjanovi, že se slovo počta dostalo do ruštiny prostřednictvím polštiny, nikoli přímo z němčiny. — Vl. Procházka v čl. Francouzský a novoruský překlad Sudebnika z r. 1497 (Slavia 28, 1959, 658—663) referuje o překladech M. Szeftela a A. G. Poljaka a připojuje krit. poznámky, zejm. k staroruské právní terminologii. — A. Florovskij v příspěvku K izučeniju istorii russko-vizantijskich otnošenij III—IV (ByzSlav 20, 1959, 63—74) kriticky hodnotí výsledky čl. V. A. Solov’jeva »Vizantijskoje imja Rusi«. — Vl. Nový v SbVŠP Plzeň, Jaz. a lit. 2, 1959, 229—245 rozbírá »Knížku slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž jaký jejich jest rozum …« od Matouše Banešovského Philonoma, která obsahuje také materiál ruský a ukrajinský a je pozoruhodným dokumentem v historii srovnávacího studia jazyků slovanských. — Počátky české rusistiky osvětluje čl. V. Huňáčka Několik poznámek o prvním příspěvku Antonína Jaroslava Puchmajera k poznání ruského jazyka v Čechách (Bulletin VŠRJL 3, 1959, 105—127); obsahuje popis, rozbor a stručné zhodnocení Puchmajerova Pravopisu rusko-českého z r. 1805. — Aktivní zájem o ruský jazyk v období kolem moskevské výstavy r. 1867 byl svérázným projevem rusofilství, jak vykládá A Popovič v čl. K charakteristike záujmu o ruský jazyk na Slovensku v 50.—70. rokoch XIX. storočia (Slavia 28, 1959, 205—216). — O souborný obraz česko-ruské vzájemnosti v době starší se pokusila H. Procházková v knize Po stopách dávného přátelství. Kapitoly z česko-ruských literárních styků do konce 17. století (Praha, Naklad. ČSAV 1959, 162 s.); dotýká se i styků a souvislostí jazykových, ne bez některých omylů.

Velký rusko-český slovník, který za vedení L. V. Kopeckého, B. Havránka a K. Horálka zpracovává lexikografický kolektiv Československo-sovětského institutu ČSAV, dospěl v r. 1959 k dílu IV, obsahujícímu hesla písmen R — S (Praha, Naklad. ČSAV, 15 + 735 s.). — Kritické poznámky, opravy a doplňky k 2. a 3. svazku ruského etymologického slovníku od M. Vasmera (Heidelberg 1955—1958) otiskl V. Machek v Slavii 28, 1959, 267—280. — Školní rusko-český slovník, jehož 2. vydání vyšlo v Praze 1956, kriticky posoudila V. J. Galikovová-Poljakovová (Čs. rusistika 4, 1959, 170—181).

Z referátů o rusistických pracích, zejm. zahraničních, uvádíme tyto důležitější: J. B. Krupatkin, Historická fonologie v sovětských pracích let 1946—1958 (ČMF 41, 1959, 158—163; s krit. poznámkami); R. Zimek, Poslední práce S. C. Boyanuse o ruské výslovnosti (Čs. rusistika 4, 1959, 33—38; Russian Pronunciation, London 1955); E. Kučerová, Niekoľko poznámok k úprave ruského pravopisu (Čs. rusistika 4, 1959, 47—50; Pravila russkoj orfografii i punktuacii, Moskva 1956; Orfografičeskij slovar’ russkogo jazyka, Moskva 1956); M. Zima, Nový příspěvek k převádění ruských jmen (Čs. rusistika 4, 1959, 128—131; G. Mühlpfordt, Transkriptionsprobleme. Die korrekte Wiedergabe russischer Namen im Deutschen, Berlin 1957); A. V. Isačenko, R. Ruziczka, Der Verbalaspekt in der altrussischen Nestorchronik, Berlin 1957 (Zeitschr. f. Slawistik 4, 1959, 290—295); Kolektiv VŠRJL, Otázky gramatické stavby (Čs. rusistika 4, 1959, 41—45; sb. Voprosy grammatičeskogo stroja, Moskva 1955); J. Hrabák, Důležitý přínos pro teorii verše (Čs. rusistika 4, 1959, 224—229; L. I. Timofejev, Očerki teorii i istorii russkogo sticha, Moskva 1958; [236]o téže knize viz i Hrabákův ref. v SbFilFakBU 8, 1959, ř. lit. věd. č. 6, 90n.); P. Sgall, K vybraným spisům F. F. Fortunatova (Čs. rusistika 4, 1959, 123—126; Izbrannyje trudy I—II, Moskva 1956, 1957).

Zmínky zasluhují aspoň některé z početných příspěvků k teorii i praxi vyučování ruštině na našich školách z čas. Ruský jazyk 9, 1959: L. Hejč, K výslovnosti přejatých slov v ruštině (182—185); M. Romportl, Připomínky k čl. L. Brože »O místě fonetické transkripce …« (37—38); L. Rozkovcová, Přechylování v ruštině ve srovnání s češtinou (38—41); B. Česal - Vl. Nový, K probírání ruských sloves (118—123); V. Girtelschmidová, Tvoření vidových dvojic v ruštině (61—69); E. Sekaninová, Význam predpony roz- v ruštine (388—394); R. Mrázek, K vyjadřování záporu v ruštině (246—256); J. Sluková, O slovesně jmenných vazbách v ruštině a v češtině (81—83); M. Manová, Onomatopoická citoslovce slovesná (278—279); J. Pánek, Spojky a // no (351—359); J. Čuntová, Vedlejší věty přípustkové v ruštině a v češtině (158—165); J. Vlček, K jazykovému stylu a kompozici Někrasovovy »Železnoj dorogi« (359—368). Mimo čas. Ruský jazyk byly otištěny ještě tyto stati, sem tematicky patřící: B. Česal, Syntaktická synonymika při vyučování ruštině (SbVŠP Plzeň - Jaz. a lit. 2, 1959, 283—296); D. Kožmínová, Obdoby angličtiny a ruštiny v protikladu k češtině (Cizí jazyky ve škole 3, 1959, 193—201); J. Vlček, Nekotoryje voprosy metodiki prepodavanija russkogo jazyka v školach Čechoslovakii (Russkij jazyk v nacional’noj škole, Moskva 1958, č. 2).

Jiných východoslovanských jazyků se týkají toliko dva příspěvky. I. Paňkevyč v čl. Spolučnyk »čom« v pydrjadnych rečennjach pryčyny v ukrajins’kych zakarpats’kych literaturnych pam’jatkach (Čs. rusistika 3, 1958, 115—121) na materiálu z památek 16.—18. století ukazuje, jak zájmenný dat. tvar čom (pův. čomu) postupně nabýval platnosti příčinné spojky; spojka čom pak pronikla ze zakarpatských dialektů i do nářečí východoslovenských. — Příspěvek K Horálka K lexikálnímu složení běloruštiny (Čs. rusistika 4, 1959, 120—122) přináší celkovou charakteristiku běloruštiny po stránce lexikální na základě příslušných partií v běloruské mluvnici od T. P. Lomteva (Moskva 1956) a rozmnožuje jeho doklady lexikálních souvislostí běloruštiny se západoslovanskými jazyky.

Západní jazyky slovanské. Jazyk polský. J. Damborský v čl. [Po]winien v dnešní polštině (SbVŠP Olomouc — Jaz. a lit. 5, 1959, 11—21) řadí tento výraz mezi modální slovesa. — Týž autor v čl. K tzv. »příčestí minulému činnému« v polštině (tamtéž 6, 1959, 15—23) polemizuje s názory polských lingvistů, kteří všechna slova na -ły pokládají za slovesná adjektiva; některé jeho krit. poznámky se týkají studie A. Sieczkowského »Struktura slowotwórcza przymiotników czeskich i polskich. Studium porównawcze« (Wrocław 1957; srov. o ní ref. O. Ducháčka v SaS 20, 1959, 147—149). — O práci oddělení Zakładu Słowianoznawstwa PAN ve Varšavě, které za vedení Zdz. Stiebera systematicky zkoumá vlivy češtiny na polštinu 16. stol., informuje J. Siatkowski, Z prac nad wpływami czeskimi nad polszczyznę XVI w. (Sprawozdania z prac naukowych Wydziału nauk społecznych PAN 2, 1959, 35—42); jako ukázku monografické práce, jaké vznikají na varšavském pracovišti vedle hlavního kolektivního úkolu, otiskl týž autor v novém západoevropském slavistickém časopise International Journal of Slavic Linguistics and Poetics (’s-Gravenhage 1/2, 1959, 143—176) stať Czechizmy v języku Jana z Koszyczek. — Z. Topolińska v čl. Przyczynek do dziejów wpłyvu czeskiego na kształtowanie się polskiej teorii prozodycznej (Slavia 28, 1959, 52—54) zkoumá, do jaké míry T. Nowaczyński, autor spisu O prozodyi i harmonii języka polskiego (Warszawa 1781) použil prozodických partií z mluvnice J. V. Rosy Grammatica linguae bohemicae (Praha 1672). — Jedním z prvních konkrétních výsledků prohloubené československo-polské spolupráce v oblasti jazykovědy má být společná edice staropolské bible královny Žofie s paralelními českými texty nejbližšími k jejím předlohám; o tom informuje St. Urbańczyk, Projekt nowego typu edycji zabytków staropolskich (Sprawozdania z prac naukowych Wyd[237]ziału nauk społecznych PAN 1, 1958, 42—45; tamtéž na s. 46—55 je otištěna Propozycja wydawania staroczeskich vzorów staropolskich zabytków biblijnych) a z české strany Vl. Kyas, vydavatel stč. textů, v čl. Před vydáváním staropolských památek s českými předlohami (Slavia 28, 1959, 350—359).

E. Lotko v čl. W sprawie gwar mieszanych i przejścowych (Język Polski 39, 1959, 291—295) diskutuje s polským lingvistou M. Karaśem, který v čl. Z problematyki gwar mieszanych i przejścowych (tamtéž 38, 1958, 286—296) vyslovil nesouhlas s Trávníčkovým názorem na otázku tzv. nářečí východolašských. — Rozbor studentského slangu z pomezní oblasti česko-polské s pokusem o výklad jeho vývoje podává B. Téma, K otázce vzniku a vývoji mluvy studentů na Těšínsku (SbVŠP Olomouc — Jaz. a lit 5, 1959, 189—198); týž autor uveřejnil čl. K otázce vlivu nářečí na spisovný jazyk polských studentů na Těšínsku (tamtéž 6, 1959, 171—177). — O složitých jazykových poměrech na Těšínsku populárně vykládá J. Skulina, Vasrpoláčtina (Těšínsko 1959, č. 5, 2—3). — Opakování motivů, obrazů a slovních obratů u Żeromského, typické pro jeho umělecký styl, analyzuje H. Jechová v SbVŠP Olomouc — Jaz. a lit. 5, 1959, 71—84. — Některými speciálními otázkami literárního překladu polsko-českého i česko-polského (rozdíly mezi oběma jazyky způsobené činiteli nejazykovými, rozdíly systémové, metaforické významy, vyjadřování modality apod.) se zabývá K. Oliva v čl. Niektóre zagadnienia przekładu z języka polskiego na czeski (Język Polski 39, 1959, 251—264). — Polsko-český a česko-polský kapesní slovník, který sestavil K. Oliva za spolupráce M. Kulošové a J. Z. Svobody, vydalo SPN v Praze 1959, 780 s.; obsahuje také konverzační obraty a stručný přehled polské mluvnice.

Z polonistických referátů vybíráme tyto: Fr. Svejkovský, Studium polských teoretických spisů o jazyce a stylu z 14. až 18. století (SaS 20, 1959, 134—139; rozbor nových edicí spisů M. K. Sarbiewského, F. Ks. Dmochowského, Jana Ursyna z Krakova); L. Řeháček, St. Westfal, A Study in Polish Morphology. The Genitive Singular Masculine, s’-Gravenhage 1956 (Slavia 28, 1959, 280—285); K. Oliva, Słownik języka polskiego, t. I, A — Č, Warszawa 1958; St. Skorupka, Słownik wyrazów bliskoznawczych, Warszawa 1957 (Slavia 28, 1959, 399—404); E. Lotko, F. Buffa — A. Sobierajska — Z. Sobierajski, Konverzačná príručka polštiny so stručnou gramatikou a slovníčkom, Martin 1957 (Slavia 28, 1959, 407—409); J. Hořínek, Polská práce o struktuře francouzštiny ve srovnání s polštinou (SbVŠP Olomouc — Jaz. a lit. 6, 1959, 179—187; B. Kielski, Struktura języków francuskiego i polskiego w świetle analizy porównawczej I, Łódź 1957).

Jazyk lužickosrbský. Tři sorabistické příspěvky v SlavPrag 1, 1959 se zabývají otázkami systému slovesného. Fr. Michałk v čl. Der Verlust der synthetischen Vergangenheitsformen im Norden des obersorbischen Sprachgebietes (103—111) dokazuje, že ztráta imperfekta a aoristu v dolnoluž. dialektech a v sev. části hornoluž. jazykového území je zjev poměrně starý a geneticky jednotný. — A. Dostál (Aorist a imperfektum v lužické srbštině z hlediska slovesného vidu, 113—120) dochází k závěru, že luž. jednoduchá praeterita se podřizují vidu slovesa, a proto nejsou nikdy ve vidovém protikladu; snad se přitom projevuje i vliv jazyka textů, které byly v starší době do luž. srbštiny překládány. — Třetí příspěvek je od F. V. Mareše, Praeteritum simplex v lužické srbštině (K otázce luž.-srb. aoristu a imperfekta ve srovnání s jinými slovanskými jazyky), tamtéž, 123—130; výsledky rozboru významového i formálního, ukazující na splynutí aoristu a imperfekta v luž. srb. systému temporálním a konjugačním, lze potvrdit i z hlediska srovnávacího. — Srovnávací studie Z. Topolińské Über den Akzent am Reimende im Obersorbischen und Tschechischen (Zeitschr. f. Slawistik 4, 1959, 364—378) zjišťuje zajímavý rozdíl mezi češtinou a horluž. srbštinou: analýzou horluž. rýmu můžeme dospět k správným závěrům o přízvuku, kdežto rozbor českého rýmu může vzbudit dojem, ze v češtině je aspoň fakultativně možný přízvuk na penultimě. Tento rozdíl má své kořeny v hist. vývoji rýmu v obou jazycích.

Jazyk slovenský. R. Krajčovič [238]v čl. Tzv. ľ epent. v názvoch *Chlěwľäne a *Rybľäne na západnom Slovensku (Slavia 28, 1959, 125—131) dokazuje, že v toponymikách Hleulan, Riblyen nelze spatřovat prvky jihoslovanské ani zbytky psl. stavu na území slovenském. — B. Letz se v čl. Z problémov slovenskej syntaxe (SbGregor, Brno 1958, 254—262) zabývá jednak determinačními vztahy v slovních dvojicích typu a) boj za svobodu, b) chôdza lesem, jednak užíváním vztažného zájmenu čo v platnosti spojkové. — Z. Hauptová zkoumá maďarské lexikální výpůjčky do předštúrovské slovenštiny v historické perspektivě a s přihlédnutím k jejich zeměpisnému rozšíření; výklad je rozdělen do několika věcných skupin, j. terminologie soudní, terminologie feudálních institucí, vojenství a válečnictví, práce a řemesla atd. (Významové skupiny maďarských slov přejatých do slovenštiny, Slavia 28, 1959, 519—532). — Štylistické poznámky k nadpisom v Gregorovej Mluvnici spisovnej slovenčiny od Ľ. Nováka (SbGregor, Brno 1958, 262—268) upozorňují na význam úpravy nadpisů ve vědeckých pracích a učebnicích.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 3, s. 226-238

Předchozí Jiří Daňhelka: K vydávání děl J. A. Komenského

Následující Karel Horálek: Komenský a jazyk