Ze srovnávacího studia slovanského tvoření slov

Otto Ducháček

[Kronika]

(pdf)

К сравнительному изучению словообразования в славянских языках / Etude comparative de la formation des mots slaves

Historickosrovnávací metoda v některých oblastech jazykozpytného bádání do značné míry svůj úkol splnila, zejména v oblasti historického hláskosloví, ale v některých teprve nastupuje. Jednu takovou oblast zkoumá Andrzej Sieczkowski v knize Struktura słowotwórcza przymiotników czeskich i polskich. Studium porównawcze. (Wroclaw, Wydavnictwo polskiej akademie nauk, 1957, 180 s.).

Autor si vzal za úkol srovnat česká přídavná jména s polskými po stránce slovotvorné a určit shody i rozdíly obou blízce příbuzných slovanských řečí v této oblasti.

Velkou předností jeho práce je její mnohostranné zaměření a správná proporcionalita mezi morfologickou, sémantickou, syntaktickou a lexikální složkou při zkoumání a řešení zvolené problematiky.

V úvodní části autor rozlišuje ze slovotvorného hlediska čtyři typy adjektiv: 1. kořenná (mladý), 2. lexikalizovaná, u nichž už morfologický šev není dosti jasný (štíhlý), 3. lexikalizující se (kyprý) a 4. složená, u nichž je naprosto jasné, jakou příponou jsou tvořena. U adjektiv s příponami je sice sémantická souvislost se základním slovem zpravidla zřejmá (vláda — vládní), ale vždy tomu tak být nemusí; historickým vývojem došlo někdy k významovému rozchodu (milost — milostný) a jindy dokonce i k ztrátě původního charakteru, zejména verbálního (jmouti — jemný).

Dále autor upozorňuje na tvarové rozlišení původního a přeneseného významu (srdeční — srdečný), jakož i různých funkcí (zemní plyn — zemský úřad — pozemské štěstí). Konstatuje mnohost významů a funkcí u jednotlivých sufixů, ale také tendenci zpřesnit je sémanticky i funkčně. — Potom se zmiňuje o jistém druhu supletivismu při tvoření slov: substantivu vlast odpovídá sémanticky adjektivum rodný, substantivu Slovák adjektivum slovenský.

Následuje výklad o poměru prostých a příponových adjektiv i prostých a složených přípon.

Sieczkowski pak poukazuje na styčné body adjektiv se substantivy, se zájmeny a s participii. Rozlišuje, charakterizuje a definuje jednotlivé druhy adjektiv odvozených od participií: zpřídavnělé participium přítomné (hrající) a příslušné departicipiální adjektivum (horoucí), zpřídavnělé příčestí minulé činné (vyšlý) a odpovídající departicipiální adjektivum (vytrvalý), zpřídavnělé příčestí trpné (rozbitý, unavený) a departicipiální adjektivum téže provenience (mražený, zkušený, odhodlaný) a zpřídavnělý přechodník minulý (odstoupivší), který v polštině neexistuje. Jednotlivé druhy adjektivizovaných participií studuje odděleně podle toho, zda je základem sloveso dokonavé nebo nedokonavé, přechodné nebo nepřechodné, eventuálně zvratné. Konfrontuje příslušné [148]tvary české s polskými, srovnává je po stránce významové a stanoví, jaké jsou jejich sémantické ekvivalenty v druhém jazyce; konstatuje např., že polským adjektivům odvozeným z participia pasivního a označujícím možnost (nieoceniony, niezdobyty) odpovídají v češtině adjektiva na -telný (neocenitelný) a -ný (nedobytný apod.). Všímá si, jak upadá v některých případech obsahová složka pasivnosti (vznešený úkol), a to do té míry, že adjektivum může nabýt i charakteru jasně aktivního (utěšený »potěšující«, wygrany »kdo vyhrál«). Upozorňuje, že některá adjektivizovaná participia si zachovávají v podstatě charakter verbální (jedoucí), kdežto jiná nabývají charakteru jasně adjektivního (okouzlující), i když jde o formace slovotvorně zcela shodné.

Vedle zadjektivnělých participií pocházejí ze slovesných kmenů také skutečná adjektiva, jež jsou buď bezprostředně deverbální (zajímavý) nebo odvozená od postverbálních substantiv (připraviti — příprava — přípravný). Deverbální adjektiva mohou obsahovat pojetí činnosti (nudný) nebo trpnosti (orný).

Denominální adjektiva dělí autor napřed podle jejich původu a způsobu tvoření (od substantiv: mírový, bezcenný …; od adjektiv: malinký, nedobrý …; od adverbií: dnešní …; od zájmen: totožný …) a potom podle jejich funkcí a sémantického charakteru: adjektiva látková, přirovnávající (liliovitý), označující místo, odborně terminologická a tzv. transkategoriální. Upozorňuje na ta, jež označují malou míru vlastností (červenavý) nebo naopak její intenzivnost (překrásný, malinký), často ve spojení s afektivností (dlouhatánský).

V druhé části své práce, jež tvoří pendant k části prvé, podává Sieczkowski podrobný přehled o adjektivních formantech. Nejdříve probírá deverbativa: šestnácti příponami se tvoří přídavná jména obsahující představu činnosti, osmi sufixy adjektiva charakteru pasivního. Do zvláštní skupiny řadí složená adjektiva různých typů (masožravý, dalekonosný, všetečný, nezměrný — nesmírný).

V dalším oddíle pojednává o adjektivech odvozených od substantiv; postupně probírá adjektiva přivlastňovací (ať již přivlastňují jediné osobě nebo celé kategorii bytostí), tzv. transkategoriální (jež dělí do devíti skupin), párová (mužný — mužský), terminologicky odborná, látková, někomu nebo něčemu něco přisuzující (hrbatý, hranatý), přirovnávací (srdcovitý) a afektivní (krása krásoucí). Zvláště studuje adjektiva složená (tmavovlasý, svéhlavý, pětiletý), která zase dělí do několika skupin.

Pak následují krátké oddíly o adjektivech odvozených od příslovcí, od zájmen a od adjektiv. K tomu připojuje autor stručnou informaci o přídavných jménech cizího původu.

Zajímavé i poučné jsou kapitolky o užití adjektiv (např. místo substantiv: znalecký posudek = posudek znalce), o jejich starší nebo nové substantivizaci (milá = milenka, přísedící; Nový, Benešov, Orlová; cestovné; na shledanou, po svém) a o adverbializaci (ospale; po staru).

Závěrem konstatuje etymologickou sekundárnost adjektiv, složitost vztahů danou mnohoznačností a současně synonymitou odvozovacích formantů a z toho plynoucí tendenci po specializaci funkcí jednotlivých přípon, jakož i po významové krystalizaci formálně jazykových prostředků. Nakonec podává přehledné srovnání jednotlivých druhů českých a polských adjektiv i adjektivních přípon a jejich vzájemného poměru.

Autor prokázal svým dílem nejen podrobnou znalost vlastní tematiky, ale i znamenitou znalost češtiny. Přece se však do jeho práce vloudilo několik nepřesností. Hubatý není »ten, který hubuje« (72), nýbrž původně »ten, který má velkou hubu«, a dnes člověk »prostořeký nebo drze či hrubě mluvící«, eventuálně »svárlivý a odmlouvavý«. Bradatý není »ten, který má bradu« (56), nýbrž původně »ten, který má velkou bradu«, dnes »ten, který má vousy na bradě, popřípadě plnovous«. Trapný sice původně mělo význam »který trápí« (55), ale nyní má již oslabený význam »(velmi) nepříjemný« (nelze ovšem autoru vytýkat, že tento význam neuvádí; nenajdeme jej totiž ani v Příručním slovníku jazyka českého). Také adjektiva smahlý (31) by dnes již asi nikdo neužil. Silně archaické je i kající den (28), neboť označuje skutečnost u nás již dávno neexistující. Nevím, kde autor našel adjektivum rudokoží (18), ale pochybuji, že by ho Čech použil. Výraz elektrik svetřík, který autor snad [149]někde slyšel nebo dokonce četl, je patrně náhodným individuálním útvarem, který se však neujal.

Uvedené připomínky nikterak nemohou a také nechtějí zmenšit záslužnost Sieczkowského práce; ta má velký význam nejen pro dokonalejší poznání morfologické i sémantické struktury českých i polských přídavných jmen, ale může sloužit též za vzor pro srovnávání i jiných oblastí různých příbuzných jazyků. Ukazuje totiž, jak je při srovnávání třeba brát zřetel ke všem složkám tvaru i významu studované slovní kategorie, přihlížet k syntaktickým funkcím i rozlišovat lexikalizované formace od slov, jejichž struktura je jasná, atd.

Kladem díla jsou též četné bystré postřehy, různá detailní pozorování, hodnocení, která z obou řečí v tom kterém případě se vyjadřuje přesněji nebo logičtěji, v kterém z obou jazyků obdobně tvořená adjektiva stojí sémanticky blíže svému etymologickému základu apod. Úhrnem lze říci, že Sieczkowského kniha je podnětná, a lze doufat, že vzbudí zasloužený ohlas.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 2, s. 147-149

Předchozí Josef Skulina: Nitschův přínos k teorii jazyka

Následující Karel Horálek: O vědeckém poznání soudobých jazyků