Nitschův přínos k teorii jazyka

Josef Skulina

[Kronika]

(pdf)

Вклад Нитша в теорию языка / L’apport de Nitsch à la théorie de la langue

1. K. Nitsch je jeden z mála jazykovědců, jejichž dílo se stalo ústrojnou součástí polské národní kultury. Nejde tu o rozsah jeho lingvistické práce (napsal bezmála 700 prací), nýbrž o teoretickou náplň, jíž položil pevné základy polské jazykovědě. Nitsch vyšel z dialektologie, ale těžiště jeho činnosti nespočívá jenom v dialektologické práci. Živě se obíral otázkami vývoje národního polského jazyka a jeho slovní zásoby, vzniku nářečních hranic, původu přechodných i smíšených dialektů, přesvědčivě objasnil vznik polského spisovného (literárního) jazyka, nebyla mu cizí ani problematika stylu v dílech polských spisovatelů apod.

Nebylo lingvistické oblasti, do níž by živě nezasáhl, nebylo kulturně historických otázek, s nimiž by se neseznámil blíže; jazyk mu nebyl nikdy samoúčelnou formou, nic neříkající, nic nevyjadřující. Nitsch byl nestorem slovanské jazykovědy; při temperamentu, který si uchovával do posledních dnů svého života, zdá se, že ho smrt zastihla předčasně (zemřel 26. září 1958 ve věku 84 let). Škoda, že Nitschovy vzpomínky, uveřejňované z podnětu A. Siuduta a M. Karaśe v Języku polskim, zůstanou už trvalým torsem, neboť v nich nešlo o pouhé zážitky, ale také o historii pol. jazykovědy.

Úkolem polských odborných časopisů bude nepochybně zvážit vědecké dílo Nitschovo i jeho přínos pro polskou jazykovědu. Připomeňme si proto jenom to, čím Nitsch obohatil lingvistiku vůbec, jaký je jeho přínos k teorii jazyka a do jaké míry může čerpat z jeho díla i jazykověda česká.

2. Jedinečná znalost polských dialektů vedla Nitsche k syntetické práci Dialekty języka polskiego, uveřejněné v souboru Język polski II, 1915 (v Encyklopedii polskiej) a pak v Gramatyce tzv. »zbiorowa« (Kraków 1923, s. 318Ř 321). Touto prací položil nejen základy dialektologii polské, ale také dialektologii slovanské. Ukázal na důležitost zkoumání okrajových oblastí, které mají z hlediska vývoje polského jazyka zásadní význam; vyskytují se v nich totiž četné archaické jevy, které svědčí o starší vývojové fázi polského jazyka. Okrajové dia[144]lekty nazývá kořennými dialekty. Pojetím o polských kořenných dialektech, vyskytujících se v okrajových oblastech polského jazyka, předstihl svého učitele L. Malinowského, vynikajícího znalce slezských dialektů, a J. Rozwadowského, který sice nebyl dialektelogem, ale otázkami dialektologickými se živě obíral.

Nitschův názor o polských kořenných dialektech na pomezí dvou blízce příbuzných jazyků (srov. např. národního jazyka polského a českého nebo polského a slovenského) měl široký dosah teoretický; nelze jej však přijímat obecně, zvláště v určování původu okrajových dialektů.

Zvýšenou pozornost věnoval Nitsch po Bronischovi, Lorentzovi a Ramułtovi zkoumání nářečí kašubských v práci Studia kaszubskie (gwara lużinska) z roku 1904, v níž už naznačil jejich diferenciaci, kterou znovu potvrzují dialektologické výzkumy prováděné 2. dialektologickým pracovištěm PAN, a nářečí východních i západních Prus a nářečí slezských, která zpracoval v průkopnických pracích Dialekty polskie Prus zachodnich a Prus wschodnich a Dialekty polskie Śląska roku 1907 a 1909.

Vývoj kašubských dialektů spojoval s vývojem dialektů polských, ačkoli přičítal později kašubštině větší stupeň samostatnosti, než tomu bylo dříve.[1] Nikdy nesouhlasil s názorem Ramułtovým a Lorentzovým, že nářečí kašubské je zcela odlišné od nářečí polských.

Ještě větší dosah mají Nitschovy monografické práce o nářečích západ. a východ. Prus a o slezských nářečích. Těmi pracemi obohacuje Nitsch slovanskou dialektologii po stránce metodické i teoretické. Podává v nich mluvnickou strukturu slezských dialektů a ukazuje zároveň na nutnost zkoumání mluvnické stavby nářečí z hlediska synchronního s přihlédnutím k hist. faktorům, které působily na vznik dialektů. Zejména v druhé práci poprvé zpřesnil pojetí smíšených a přechodných nářečí, rozdíly mezi nimi zdůvodnil teoreticky na základě konkrétního jazykového a historického materiálu i stanovil jazykovou hranici: polsko-německou a polsko-českou. Dá se říci, že touto prací položil pevné základy ke zkoumání problematiky pomezních jazyků a dialektů, jejichž zkoumání je aktuální dodnes.

Nitschovy názory v otázce přechodných nářečí na pomezí polsko-českém vyvolaly živou polemiku, která má dalekosáhlý význam obecně teoretický. Přes bohatou polemickou literaturu, věnovanou složité problematice vzniku přechodných nářečí na pomezí česko-polském, ukazuje se stále větší a větší nutnost zkoumat přechodné dialekty na tomto pomezí v důkladných a vyčerpávajících monografiích.[2]

Nitschova studie o slezských nářečích vyzývá dodnes k intenzívní práci v oblasti zkoumání smíšených a přechodných nářečí, k veliké obezřetnosti při určování geneze těchto nářečí a k přihlížení ke společenským, národnostním, kulturním a náboženským faktorům, které měly na česko-polském pomezí mnohem větší význam než činitelé jazykoví.

3. Není náhodou, že Nitsch kladl zvýšený důraz při zkoumání vývoje polského jazyka a vzniku přechodných nářečí na sestavení jazykového atlasu. Osud mu přál, že se dočkal před smrtí 1. svazku Malého atlasu nářečního (Ma[145]ły atlas gwar polskich), nikoli už 2. svazku, který připravil ještě k tisku.[3]

K tomuto obsáhlému syntetickému dílu přistoupil po hlubokých teoretických úvahách a praktických zkušenostech, které získal společně s M. Małeckim při vydávání Jazykového atlasu polského Podkarpatí (Atlas językowy polskiego Podkarpacia). O tom, že tu sledoval cíle vědecké a že mu šlo o hledání nových metodických cest, svědčí skutečnost, že přijal s povděkem připomínky V. Vážného a Ad. Kellnera, kteří doplnili tento Atlas v mnoha směrech materiálem slovenským a českým s kritickými připomínkami.[4]

4. Nitsch je tvůrcem tzv. teorie o velkopolském původu spisovného (literárního) jazyka, dnes už téměř obecně uznávané. Podobně jako v otázce zkoumání smíšených a přechodných nářečí podnítil bohatou diskusi, tak i v otázce zkoumání o původu polského spisovného jazyka vyvolal řadu příspěvků, v nichž projevili někteří autoři s Nitschovým názorem souhlas, jiní jej zase zamítli. O původu polského spisovného jazyka se dodnes živě diskutuje v polské jazykovědě.[5]

V práci Z historii narzecza małopolskiego uvádí Nitsch, že se spisovný jazyk polský utvářel sice v Malopolsku, ale na podkladě kulturního jazyka velkopolského.[6] V 11. a 12. století vládli ve Velkopolsku Piastovci. V té době vznikl kulturní jazyk, mluvený dorozumívací prostředek, který byl přenesen z Velkopolska do Krakova. Velkopolského kulturního jazyka užívali krakovští vzdělanci, kteří se jím dorozumívali v hospodářském a kulturním styku. Nitsch ukazuje, že spisovný jazyk polský, vzniklý na podkladě mluvnické stavby kulturního jazyka velkopolského, obohacoval se po stránce lexikální z prostředí malopolského, kde nabyla spisovná polština klasické dokonalosti.[7]

Nitschovu teorii o velkopolské povaze kulturního jazyka polského prohloubil St. Urbańczyk, který potvrdil tezi, že velkopolská výslovnost, neznající mazuření, byla přenesena příslušníky piastovské dynastie do Krakova, kde se stala obecně polskou jazykovou normou. Kulturní jazyk polský (koiné, langue commune) rozšířil se z krakovského prostředí do celého Polska a na jeho podkladě se formoval v 14. a 15. století spisovný jazyk (psaný, literární), který se stal vyšším jazykovým útvarem, klenoucím se nade všemi místními dialekty.[8]

W. Taszycki se naopak snaží dokázat, že spisovný jazyk polský, který vznikl na podkladě kulturního jazyka, má svůj původ nejen v prostředí malopolském, ale také v nářečí malopolském, v němž je mazuření velmi pozdního data. Z Taszyckého pojetí o původu polského spisovného jazyka vyplývá, že polský spisovný jazyk vznikl z kulturního jazyka malopolského v době, kdy v nářečí malopolském ještě nebylo mazu[146]ření, tj. neredukovaly se ještě tři řady sykavkové.[9]

I když snad budou příští práce doplňovat nebo prohlubovat teorii o vzniku polského spisovného jazyka, je nepochybné, že Nitschovi tu bude náležet velká zásluha, neboť podnítil studium o vzniku polského spisovného jazyka a ostatních spisovných slovanských jazyků. Nitsch sice ještě dost nedocenil vliv češtiny na utváření spisovného jazyka polského, ale učinili tak jiní badatelé polští (Brückner, Urbańczyk, Rospond, Stieber) a jazykovědci čeští (Havránek, Horálek, Kyas).[10]

5. Nemalý význam mají Nitschovy práce pro lexikologii. Jeho studie lexikologické jsou nejednou průkopnické po stránce metodologické (srov. např. čl. Jodła, świerk, smrek, Lud słow., IIA, s. 206—222; Z geografii wyrazów polskich, Rocznik slawist. 8, 1918, s. 60—150) a teoretické (spojování jazykových hranic s hranicemi bývalých hospodářských a administrativních celků, kulturní vztahy, spojené s hmotnou kulturou). Mnoho vykonal v oblasti toponomastiky, etymologie slov, slavistiky a v pracích na vycházejícím Staropolském slovníku a připravovaném Velkém nářečním slovníku, který měl důstojně nahradit dílo Karłowiczowo.

6. Nitsch se nezaměřoval jenom na jazykovědu, ale po celý život se obíral také pracemi organizačními a pedagogickými.

Společně s J. Łośem a J. Rozwadowským založil časopis Rocznik Slawistyczny (1908), který zaujímá vedle časopisu Slavia přední místo v slavistice a je zároveň jediným orgánem bibliografickým v oblasti slovanské jazykovědy. Nejvíce pozornosti však věnoval časopisu Język polski, jehož hlavním redaktorem se stal hned od založení (1913) a v této funkci setrval až do smrti. V tomto časopisu uveřejnil podstatnou část svých prací i práce žáků, kteří vyšli z jeho semináře na Jagellonské universitě; přitom uveřejňoval i práce, v nichž se autoři neztotožňovali s jeho názory (např. Ułaszyn. Nitschovi šlo vždycky o vědeckou pravdu, a proto byl prostý jakýchkoli osobních malicherností, které by mohly brzdit rozvoj polské jazykovědy.[11]

S jakou pozorností a péčí přistupoval k výchově jazykovědců, svědčí skutečnost, že na polských universitách působí dodnes většinou jeho žáci (St. Rospond, Fr. Sławski, Z. Stieber, St. Urbańczyk aj.). U Nitsche se učili také jazykovědci čeští a slovenští (Ad. Kellner, F. Kopečný, Ján Stanislav), bulharští (I. Lekov, K. Mirčev, A. Andrejčin), maďarští (I. Kniezsa) aj.

Nitsch nebyl kabinetním vědcem, nikdy se neuzavíral do sebe a do svého soukromého života. Všechen svůj život i vědeckou práci věnoval národním a společenským potřebám své doby; za války si udržel nezlomného ducha i vystupoval se vší rozhodností proti německým okupantům. Přitom měl smysl pro humor a uměl vypravovat mnohé příhody ze života předních polských kulturních a literárních pracovníků (např. Žeromského aj.). Z. Klemensiewicz jej označil v den pohřbu právem za sloup polské jazykovědy a zařadil jej po bok největších polských jazykovědců J. Rozwadowského a Baudouina de Courtenaye.[12]

Nitschovo dílo je rozsáhlé, naplněné plodnými myšlenkami a teoretickými závěry. Není pochyby o tom, že z něho budou čerpat nejen badatelé polští, nýbrž i čeští, vytyčujíce si navzájem v mnoha směrech společné úkoly.

Platí to především o těch úkolech, které se [147]dotýkají zkoumání smíšených a přechodných nářečí na pomezí česko-polském. I když v této oblasti jazykovědných bádání bylo vykonáno už mnoho záslužné práce, je třeba nadále prohlubovat a zpřesňovat otázky jazykového míšení a jazykovou hranici česko-polskou. Je známo, že s průběhem jazykové hranice česko-polské, jak ji vymezil (zvl. v prostoru ostravském) Nitsch, nebylo možno souhlasit a že teprve pozdějšími pracemi byla zpřesněna česko-polská jazyková hranice, která není ostrá, nýbrž stupňovitá. Podstatu rozdílných názorů v otázce určení jazykové hranice česko-polské je třeba vidět právě v jejím stupňovitém charakteru.

Můžeme říci, že k úspěšnému řešení otázek z pomezní problematiky česko-polské bude možno přikročit jedině v těsné spolupráci českých a polských badatelů, kteří se těmito otázkami obírají.[14] Smysl česko-polské spolupráce chápal Nitsch dobře a upřímně o ni i usiloval, zvlášť po r. 1945. Proto také rád uvítal ustavení československo-polské jazykovědné komise ČSAV a PAN, jejímž úkolem je koordinovat společné badatelské úkoly; prvního zasedání této komise v r. 1957 se nepřetržitě účastnil jako předseda i jako jeden z nejpodnětnějších členů. Velmi se těšil na druhé zasedání, které mělo být v Praze, ale již se ho nedočkal.[16]

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 2, s. 143-147

Předchozí Ludmila Švestková: Nad sovětskými příručkami jevištní řeči

Následující Otto Ducháček: Ze srovnávacího studia slovanského tvoření slov