K otázce pořádku slov v slovanských jazycích

František Daneš

[Články]

(pdf)

К вопросу о порядке слов в славянских языках / L’ordre des mots dans les langues slaves

(Předneseno na IV. mezinárodním sjezdu slavistů v Moskvě v září 1958)

 

1. Pořádek slov a větná intonace jsou dva nejelementárnější a nejzákladnější, nejméně specifikované a vždy přítomné prostředky organizace promluvy. Jejich soustavná analýza nebyla ovšem dlouho prováděna (a ani dnes není ještě snad v žádném jazyce plně a uspokojivě provedena); je to proto, že se tyto prostředky v slovanských jazycích jen malou měrou uplatňují v plánu gramatickém, těžiště jejich funkce je mimo gramatiku, a tím také mimo hlavní zájem dosavadního syntaktického bádání. Proto také studium těchto jevů v slovanských jazycích, zejména pak studium porovnávací, může přinést velmi cenné obecně lingvistické poznatky pro teorii výstavby jazykových projevů, pro rozšířené bádání syntaktické.

Nejprve pohovořím o pořádku slov, v závěru si pak všimnu jeho vztahu k větné intonaci.

 

2. Složitost pořádku slov vůbec a v slovanských jazycích zvláště je dána tím, že není „monofunkční“, že se uplatňuje v několika rovinách a že povaha pravidel, podle nichž se řídí, není jednotná. Proto tu myslím mnoho záleží na dobrém promyšlení teoretického a metodického přístupu. Po této stránce bych chtěl předem upozornit na tři věci, které jsou podle mého názoru důležité, ale přesto bývají často přehlíženy.

(1) Komplexní charakter slovosledu vyžaduje, abychom při jeho rozboru důsledně rozlišovali jednotlivé roviny, v nichž funguje, stanovili vztahy mezi těmito rovinami, jejich hierarchii, přesně postihli různou povahu jednotlivých slovosledných pravidel a jejich vzájemné vztahy.

(2) Poněvadž pořádku slov bohatě využívá stylistika (sama pravidla slovosledná nejsou ovšem povahy stylistické, nýbrž patří k jazykovému systému), je nezbytné při volbě a rozboru materiálu přihlížet k stylistické povaze textů (důležitý je rozdíl např. mezi projevy psanými a mluvenými, spisovnými a nespisovnými apod.) a určit stylisticky motivované odchylky od základních pravidel (např. v češtině archaické básnické antepozice genitivu adnominálního: lesů pán).

(3) Předpokladem pro zjištění vývoje slovosledu a pro soustavné studium srovnávací je úplný synchronní rozbor soustavy slovosledných zákonitostí v různých obdobích vývoje jednotlivých slovanských jazyků. (Tím ovšem nijak nepopírám význam pracovního srovnávání různých jazyků jako průběžné pomůcky při jakémkoli zkoumání jazyka.)

 

[2]3. Značná teoretická a metodická (a ovšem i terminologická) nejednost v bádání o pořádku slov v slovanských jazycích (rozdíly jsou nejen mezi jednotlivými jazyky, ale i mezi badateli o témž jazyce) i rozpory ve výsledcích, k nimž různí badatelé docházejí (srov. např. dosud neujasněnou otázku, do jaké míry má pořádek slov a intonace rozhodující funkci v některých typech ruských vět), dosti znesnadňují badatelům plné využití dosavadních výsledků pro další práci.

Z toho, co je nám dnes známo o pořádku slov v slovanských jazycích, můžeme však přesto dojít k některým obecnějším závěrům.

 

4. Většina prací v minulosti přistupovala k slovosledu z hlediska otázky: Na kterém místě bývá ve větě podmět, přísudek, sloveso atd.?, tj. předpokládala, že umístění slova ve větě závisí především na jeho větněčlenské nebo slovnědruhové platnosti. Ovšem už od počátku se ukazovalo, že tento přístup příliš nevyhovuje. Tak např. E. Berneker ve své studii Die Wortfolge in den slavischen Sprachen z r. 1900 upozorňuje na vliv důrazu a na působení některých slohových postupů. Zejména však recenze tohoto spisu, kterou napsal o rok později do Listů filologických (28, 1901, s. 129n.) Josef Zubatý, přináší důležité upozornění, že na pořádek slov působí stránka psychologická; Zubatý pracuje jednak s pojmem psychologického podmětu, jednak poukazuje na důležitost toho, zda jde o věc novou, nebo již známou (pozornosti zasluhuje, že na příkladu německém ukazuje na souvislost se členem určitým a neurčitým).[1] Na tyto poznámky Zubatého navázal — více než za čtvrt století — S. Szober v přednášce na slavistickém sjezdu v Praze r. 1929; už její název, Podzielność psychologiczna a uklad wyrazów w zdaniu słowiańskiem ukazuje, oč Szobrovi šlo; dochází k závěru, že za prvé psychologické členy větné neodpovídají vždy členům mluvnickým (Szober říká „logickým“) a že za druhé výrazy vyjadřující psychologický podmět přesunují se na první místo ve větě. Szobrovi bohužel ušlo, že už mnoho let předtím (r. 1917) český jazykozpytec Václav Ertl došel v článku O postavení podmětu po členech úvodních (NŘ 1, 1917, s. 33n.) k závěrům podobným a že je ještě hlouběji propracoval. Rovněž tak neznal práce Mathesiovy. Je třeba litovat jak toho, že badatelé na sebe nenavazovali (což je věc bohužel i v slovanské jazykovědě častá), tak toho, že své podnětné myšlenky plně nepropracovali, neučinili východiskem rozboru pořádku slov ve svých soustavných popisech mluvnice češtiny, resp. polštiny.

Na Zubatého a Ertla navázal, i když polemicky, Fr. Trávníček, který pokládá za rozhodujícího slovosledného činitele různý stupeň důležitosti větných členů a důraz. Ve větě liší dvě tzv. části představové, a to psychologický podmět a přísudek.[2] Na tomto principu založil rozbor pořádku slov ve své Mluvnici spisovné češtiny; lze říci, že je to jeden z nejsoustavnějších a nejpodrobnějších rozborů pořádku slov v některém slovanském jazyce, založený nadto na netradičním pojetí, mnohem lépe vystihujícím právě poměry v slovanských jazycích.

 

[3]5. Myšlenka, že pořádek slov odpovídá do jisté míry psychologické stránce jazykových projevů, je ovšem již starší. Vilém Mathesius upozornil v jedné své starší studii o těchto otázkách[3] na práci francouzského badatele Henri Weilla z r. 1855, jejíž základní myšlenkou je, že pořádek slov reprodukuje pořad představ. Na tuto myšlenku pak navázali von Gabelentz, Misteli, Paul, Wundt, Delbrück, Steinthal a jiní. (Delbrück působil patrně právě na Zubatého.) Nedostatkem všech těchto prací byl však psychologický přístup k věci (obrážející se i v terminologii). Jak už na to upozornili někteří sovětští i jiní jazykovědci, je velkou zásluhou V. Mathesia, že nahradil tento přístup přístupem lingvistickým, a to tak, že zavedl pojem „významové výstavby výpovědi“. „Významová výstavba aktualizuje jazykový materiál tak, aby odpovídal zvláštnímu úkolu, který mu mluvčí nebo pisatel ukládá v konkrétních promluvách … věta, gramaticky složená z podmětu a přísudku, se významovou výstavbou aktuálně člení ve východisko výpovědi a v její jádro“ (Čeština a obecný jazykozpyt, s. 380n.). Toto aktuální členění pak vysvětluje asi takto: V každé výpovědi se o něčem něco říká a musíme v ní proto jasně rozeznat, o čem mluvčí mluví a co o tom říká. Významová výstavba se tu tedy projevuje jednak v tom, co se zvolí za východisko výpovědi a co za její jádro, jednak v pořadu těchto částí (v klidných věcně zaměřených výpovědích je pořad V—J, tj. jádro výpovědi je na jejím konci, tzv. objektivní pořad, ve výpovědích vzrušených je pořad opačný, výpověď začíná jádrem, tzv. pořad subjektivní). Tuto teorii vypracoval Mathesius původně na materiále anglickém (srov. např. studii Zur Satzperspektive im modernen English z r. 1929 a přednášku o funkční lingvistice, proslovenou na sjezdu českých středoškolských profesorů r. 1929 a otištěnou v Sborníku sjezdových přednášek), později ji prohloubil a rozpracoval na materiále českém (srov. článek O tzv. aktuálním členění větném z r. 1939 a další studie). — Rád bych ještě poznamenal, že o lingvistický přístup k těmto otázkám se pokusil též polský badatel A. Mirowicz v zajímavé stati Z zagadnień struktury zdania (Bjuletin PTJ 9, 1949). Rozlišuje rovinu větné struktury (nazývá ji „artikulací“ věty) a rovinu tzv. „modulace“, která vyjadřuje situaci a jaksi se vrství na rovinu artikulace; „modulace“ je element „pozastrukturalny“, je spíše u věty než ve větě; pořádek slov je pak jedním z jejích výrazových prostředků.

Mathesiovo pojetí, podle něhož je základním činitelem pořádku slov tzv. aktuální členění výpovědi, je, jak známo, přijímáno v poslední době velmi příznivě v lingvistice sovětské a stává se obecně známým.

Mathesiovo pojetí velmi kladně oceňuje především akademik V. V. Vinogradov (srov. jeho dvě syntaktické stati z r. 1954 v čas. Voprosy jazykoznanija a Izvestija AN SSSR, jakož i úvodní obecné výklady v akademické mluvnici Grammatika russkogo jazyka, 1954). Srov. též stať K. G. Krušeľnické K voprosu o smyslovom členeniji predloženija (Voprosy jazykoznanija 1956, č. 5, s. 55n.). Na Mathesia vědomě navázal rovněž ukrajinský badatel A. S. Meľničuk ve své přednášce na IV. sjezdu slavistů (rozšířené znění vyšlo tiskem ve sjezdových materiálech pod názvem Porjadok slov i sintagmatičeskoje členenije předloženij v slavjanskich jazykach).

Z prací českých mají pro srovnávací studium význam hlavně dvě práce: H. Křížková, Problémy českého slovosledu (Kniha o překládání, 1953 — práce však trpí metodickou neujasněností) a P. Adamec, K rozdílům mezi ruským a českým slovosledem (Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české I, 1956); z prací slovenských je nutno upozornit na dvě stati E. Paulinyho ze Slovenské řeči (Slovosled a aktuálne vetné členenie, SR 16, 1950—51, s. 171—179; [4]Gramatickí činitelia a vetný takt pri slovoslede, SR 16, 1950—51, s. 201—207). Na Mathesia navazuje rovněž citovaná bulharská práce S. Ivančeva. — V pracích o ruštině si povšimli jevů týkajících se aktuálního členění A. V. Beľskij v citované práci a K. L. Ebeling v přednášce na IV. sjezdu slavistů (otištěno v sjezdových materiálech s názvem Subject and Predicate, especially in Russian), oba v souvislosti s intonací („větným přízvukem“). Ebeling užívá francouzských termínů „thème“ a „propos“ (známých např. z prací de Grootových), Beľskij mluví — ne právě šťastně — o determinaci a predikaci (ovšem v jiném smyslu než gramatickém).

6. Lze říci, že se tento nový přístup k pořádku slov začíná objevovat u badatelů z nejrůznějších oblastí (i když autoři užívají většinou různé terminologie a různých formulací).[4] Přitom se často vynořuje jedna zásadní otázka: Kam tyto jevy (budu je nazývat „významová výstavba“) vlastně patří? Někteří je řadí do syntaxe, jiní do stylistiky (nebo dokonce do zvláštní disciplíny, stylistické syntaxe). S tím však nelze podle mého soudu souhlasit, neboť tu nejde ani o jevy gramatické (a syntax je přece oddílem gramatiky), ani o způsob užívání jazykových prostředků, tedy o styl, nýbrž o obecné principy výstavby jazykových projevů, platné pro každou výpověď a disponující systémem zvláštních prostředků. (Nejde tu tedy rovněž ani o jevy příslušící do „parole“, neboť nejde o fakta individuální a neopakovatelná.) Např. Mirowicz dobře poukázal na to, že významovou výstavbu lze zachytit v jasný systém jak co do zásoby typů, tak co do jejích prostředků formálních. Zároveň pak navrhl, abychom tradiční syntax rozšířili o oblast těchto jevů. S tím lze souhlasit, ovšem jen za předpokladu, že v takovéto širší funkční nauce o stavbě výpovědi, která by byla protějškem funkční onomaziologie, budeme přísně lišit oblast jevů gramatických (syntaktických) od jevů negramatických (jen výpovědních). Z toho pak nám vyplyne i nutnost pojmově rozlišit výpověď (высказываине nebo фpaзa, utterance) jakožto minimální komunikativní jednotku, a větu (пpeдложение, sentence) jakožto její speciální gramatickou formu.

7. Po tomto stručném exkursu do otázek syntaktické teorie vraťme se k pořádku slov. Jak už jsme řekli, je pro pořádek slov příznačné, že je ho využito v různých oblastech jazykové stavby a že vztahy mezi těmito oblastmi jsou ovládány jistou hierarchií.

(1) První z těchto oblastí je rovina významové výstavby výpovědi. Primární funkcí pořádku slov je realizovat aktuální členění výpovědi a jeho dvojí pořad (objektivní a subjektivní). Slova se řadí ve větě především podle toho, zda patří k východisku, nebo k jádru výpovědi; rozhoduje tedy kontext a/nebo situace, nikoli syntaktická funkce nebo slovnědruhová platnost.

Tak např. v české výpovědi Palác pionýrů stojí na Něvském prospektu je východiskem výpovědi (tj. věcí ze souvislosti nebo z kontextu známou) výraz Palác pionýrů, kdežto jádrem výpovědi (tj. novum) je výraz stojí na Něvském prospektu. V jiné souvislosti nebo situaci lze však užít v témž syntaktickém schématu, v téže větě, pořádku slov zcela jiného: Na Něvském prospektu (V) stojí Palác pionýrů (J). V obou případech jde o pořad objektivní (V—J) a nelze tvrdit, že by jeden z nich byl základní nebo neutrální a druhý mimořádný nebo příznakový („inverzní“). Oba jsou zcela rovnocenné a pro ony dvě různé situace (různé kontexty) základní, neutrální. — Naproti tomu výpovědi Nepůjdeš nikam a Nikam nepůjdeš! patří obě do jedné a téže situace (kontextu), v obou je jádrem výpovědi adverbium nikam a liší se od sebe jen pořadem členů. V tomto případě lze tedy jeden z těchto pořadů (a to první) pokládat za základní, neutrální („objektivní“), druhý za příznakový („subjektivní“). (O funkci intonace při tom viz dále.)

[5]Stupeň kontextové aktuálnosti či výpovědní dynamičnosti[5] jednotlivých slov ve výpovědi je ovšem různý; slovo s maximální dynamičností představuje centrum jádra, slovo s minimální dynamičností centrum východiska. Ostatní slova se seskupují kolem těchto center, takže slova nejméně centrální tvoří přechod mezi oběma částmi výpovědi (často to bývá přísudkové sloveso, srov. v uvedeném příkladě stojí; někdy se dokonce obě části mohou v tomto přechodném pásmu prostupovat). Jde tu leckdy o jemné výrazové odstíny a mluvčí mívá pak na vybranou, do jaké míry k těmto rozdílům přihlédne (tj. do jaké míry aktualizuje kontextové vztahy); v tomto případě jde už o stylistické využití obecného principu významové výstavby výpovědi. Jsou však v tomto směru i rozdíly mezi jednotlivými jazyky; z dosavadních rozborů vysvítá, že např. čeština ve srovnání s ruštinou (ba i slovenštinou), má silnější tendenci k slovosledné aktualizaci výpovědi. (O vztahu k členění výpovědi na úseky viz s. § 11.)

(2) Druhou rovinou, v níž se uplatňuje pořádek slov, je rovina mluvnické stavby věty.

(a) Syntagmata[6] různého druhu mají své osobité slovosledné vlastnosti; pořádek slov nemá tu však žádnou syntaktickou funkci, je jen průvodním elementem syntaktických vztahů. Pořádek slov (tj. pořadí členů) v syntagmatech je v podstatě trojího druhu: (a) pevně ustálený (neměnný), (b) obvyklý (mění se jen za jistých podmínek), (c) labilní. V případech (a, b) jde často zároveň o syntagmata těsná, tj. o taková, jejichž členy musí následovat vždy těsně, bezprostředně za sebou (tzv. členská sounáležitost); v obou těchto typech jde většinou o syntagmata povahy atributivní. Uvedu alespoň několik příkladů: v češtině je spojení substantiva se závislým genitivem syntagma těsné s pořádkem slov pevně ustáleným (příjezd umělců do Prahy); naproti tomu v ruštině je to syntagma volné s pořádkem slov obvyklým (пpиeзд xyдoжников в Пpaгy i пpиeзд в Пpaгy xyдoжников). Nebo: v češtině je spojení substantiva se shodným adjektivním přívlastkem syntagma těsné s pořádkem obvyklým, kdežto v ruštině je toto syntagma volnější („obmykání“). Syntagmata s pořádkem slov labilním nebývají zpravidla těsná, nýbrž naopak velmi volná, a většinou to bývají spojení se slovesem. — Ve větě se často tato základní dvojčlenná syntagmata spojují ve vícečlenná syntagmata vyššího řádu (např. šťastný návrat sovětské výpravy k jižnímu pólu); obsahují však jen ty syntaktické vztahy, které jsou i v syntagmatech základních, a platí v nich tedy tatáž slovosledná pravidla.

Srovnáme-li spojení příjezd umělců se spojením příjezd sovětských umělců do Prahy, vidíme, že při kolizi slovosledných pravidel platí jisté hierarchické vztahy. V uvedeném příkladě stojí zásada, že nerozvitý adjektivní přívlastek shodný bývá obvykle umístěn před řídícím substantivem, hierarchicky výše než zásada, že adnominální genitiv stojí za řídícím jménem těsně (pravidlo o těsnosti ustupuje tu pravidlu o pořadí). Pokud jde o neshodný přívlastek do Prahy, je vázán jen pravidlem pevné ustálenosti pořadí, nikoli těsností; proto nepřichází do kolize s pravidlem o těsnosti adnominálního genitivu a je umístěn až na konci celého spojení, ve shodě s pravidlem o svém pořadí.

V jakém vztahu jsou tyto slovosledné poměry syntagmat k pořádku slov vyžadovanému aktuálním členěním výpovědi jako celku?

[6]Je zřejmé, že se nejsnáze podvolují požadavkům aktuálního členění syntagmata s pořádkem labilním; jeho podstata záleží totiž v tom, že se volně přizpůsobuje požadavkům aktuálního členění (tj. mění se jak pořadí členů, tak i umístění každého členu zvlášť) a jen v těch případech, kde celé syntagma patří k základu, resp. k jádru výpovědi a žádný z členů tohoto spojení nemá vetší výpovědní dynamičnost, nastupuje automaticky vždy jisté pořadí, které má platnost pořadí základního. Zde tedy nelze mluvit o tzv. inverzi a právě o tento typ syntagmat se opírá poměrná volnost slovanského pořádku slov a bohatá možnost jeho využití ve službách aktuálního členění.

Naproti tomu těsná syntagmata s pořádkem pevně ustáleným se podvolují aktuálnímu členění nejméně; lze je ve výpovědi přesunovat jen jako celek, nelze však změnou pořádku slov vyznačit různý stupeň výpovědní dynamičnosti jeho členů. (Tu pak vypomáhají prostředky zvukové.) Jde-li však o syntagma volné, lze — ovšem zpravidla jen omezeně, neboť u těchto syntagmat jde o volnost mnohem omezenější než u syntagmat s pořádkem labilním — diferencovat oba členy tím, že nejsou umístěny těsně za sebou (např. v ruštině).

Syntagmata s pořádkem obvyklým stojí uprostřed: do jisté míry se sice aktuálnímu členění přizpůsobují, a to nejen jako celek, nýbrž i co do pořadí svých členů (volná ovšem mnohem více než těsná), avšak změna obvyklého pořádku způsobuje, že dané slovo na sebe upozorní, tj. slovosledná změna se obrazí v rovině významové výstavby (nikoli v rovině mluvnické stavby). (Zde tedy můžeme mluvit o slovosledné iverzi; tento termín bych rezervoval jen pro tyto případy na odlišení od subjektivního pořadu aktuálního členění.) Takovýto větný člen v inverzním pořadí je tedy zdůrazněn, zpravidla vytčen do protikladu; inverze (doprovázená složkou zvukovou, tj. přízvukem a intonací) tu má tedy funkci vyjadřovat kontrastní emfázi. (Často bývá takto vytčené slovo v poloze jiné než koncové.)

Poznamenávám, že je třeba lišit případy, kdy se větný člen stane jádrem výpovědi tím, že je umístěn bez slovosledné inverze na konci věty, od případů, kdy se stane jádrem výpovědi pomocí slovosledné inverze. V prvním případě není takový větný člen vytčen (pokud ovšem není užito vytýkací intonační kadence) a výpověď má normální, neutrální významovou výstavbu; v druhém případě vytčen je a významová výstavba má podobu aktualizovanou. Jinými slovy: platnost jádra výpovědi a vytčení do protikladu jsou dvě různé věci. Emfázi nesmíme však ztotožňovat ani s tzv. subjektivním pořadem aktuálního členění.

Pravidla pořádku slov v syntagmatech je možno interpertovat i z hlediska větných členů, popřípadě slovních druhů. Je možno např. zjišťovat, jak bývá ve větě umísťováno verbum finitum, podmět apod. Ve skutečnosti je toto umísťování podmíněno slovoslednou povahou syntagmat, v nichž se daný slovní druh nebo větný člen vyskytuje, a nejde tu tedy o žádná nová, jiná pravidla. Tak například značnou volnost v umísťování verba finita vysvětlíme tím, že syntagmata s verbem finitem (tedy spojení subjekt—objekt, predikát—adverbiale) mají pořádek labilní.

Jen zcela omezeně rozhoduje o umístění slov jejich slovnědruhová platnost; týká se to některých slov nesyntagmatických (spojek, předložek).

Srovnáme-li navzájem působení aktuálního členění a slovosledná pravidla syntagmatická, vidíme, že aktuální členění a vůbec významová výstavba rozhodují o umístění (rozmístění) slov ve výpovědi, kdežto pravidla syntagmatická se týkají pořadí členů v syntagmatu.

(b) Se zvláštním případem syntagmatického pořádku slov (a to pořadí pevně ustáleného) se setkáváme při tzv. gramatické (syntaktické) funkci [7]pořádku slov. O skutečné syntaktické funkci můžeme mluvit jen tam, kde se protiklad dvou syntaktických kategorií realizuje dvojím různým umístěním slova ve výpovědi. V slovanských (flektivních) jazycích je sice tato funkce velmi omezena,[7] ale můžeme ji doložit např. z ruštiny u některých typů nominálních predikací: деревянный мост proti мост — деревянный nebo мой брат — учитель proti учитель — мой брат,[8] méně už z češtiny, např. u typu Měl bolavou nohu (přívlastek) proti Nohu měl bolavou (predikát) apod. Tato funkce syntaktická se objevuje v případech, kde jistá vlastnost mluvnické stuktury jazyka vede jazyk k tomu, aby si „vypůjčil“ pořádek slov pro potřeby mluvnické stavby věty, a je tudíž nepříznivá pro aktuální členění. Tento rozpor se tedy řeší ve prospěch funkce mluvnické a aktuální členění užívá prostředků jiných (zvukových, kompenzačních prostředků gramatických, lexikálních a vždy alespoň kontextu a situace).

(3) Rytmus se uplatňuje ve výstavbě výpovědi dvojím způsobem: základní rytmická osnova výpovědi je dána více méně pravidelným opakováním slabik přízvučných (přízvuk slovní), na této osnově pak probíhá druhé rytmické členění, nа výpovědní úseky (opakování intonačních předělů s potenciální pauzou). Při pořádku slov se základní rytmus uplatňuje tím, že rozhoduje o umístění některých nepřízvučných slov (stálých příklonek a předklonek); druhé rytmické členění, které lze nazvat podle Mathesia „rytmem rozměrovým“, souvisí s pořádkem slov jen volně: pokud to dovolují ostatní činitelé slovoslední (ojediněle i v rozporu s nimi), volíme takový pořádek slov, který umožňuje členit výpověď na úseky rovnoměrně a v souladu s mluvnickou a sémantickou stavbou výpovědi.

8. Pro pořádek vět v souvětí platí v základě táž pravidla jako pro pořádek větných členů ve větě jednoduché (věty v souvětí odpovídají větným členům ve větě jednoduché).

9. Stručně bych své výklady shrnul takto:

Základní funkcí pořádku slov je realizovat аktuální členění výpovědi na východisko a jádro; pořádek slov je tak jedním ze základních prostředků výstavby výpovědi, zejména výstavby významové. V této funkci se ve slovanských jazycích uplatňuje nejbohatěji. — Druhotně mívá pořádek slov funkci gramatiсkou (syntaktickou), stává se prostředkem gramatické stavby věty. Tyto dvě funkce se navzájem vylučují, fungování jedné předpokládá neutralizaci funkce druhé. Poněvadž však funkce základní jakožto funkce méně speciální a obecnější nemůže být anulována, bývá suplována jinými prostředky (zvukovými, gramatickými, lexikálními, minimálně pak vždy kontextem a nebo situací). — V rovině mluvnické stavby výpovědi je kromě toho pořádek slov průvodním elementem syntaktických vztahů (nemá samostatnou funkci). Tyto slovosledné vlastnosti syntagmat jakožto jazykového materiálu výpovědi jsou pro aktuální členění buď irelevantní, nebo jsou s ním v rozporu, anebo se jich využívá se zvláštním účinkem (pro kontrastní emfázi). — Konečně může o umístění některých slov rozhodovat rytmus, popřípadě jejich slovnědruhová platnost.

[8]10. Nakonec se zmíním ještě zcela stručně o intonaci (Podrobně viz v mé práci o intonaci v češtině a obecně ve Sborníku odpovědí.[9]

Jak intonace souvisí se slovosledem? Souvisí s ním proto, že jednou z funkcí intonace je rovněž realizovat (signalizovat) aktuální členění. (Abych předešel nedorozumění: intonací zde rozumím melodicko-dynamické vrcholy ve výpovědi, tzv. intonační centra, spojená s melodickými kadencemi.) Základní vztah lze vyjádřit pravidlem, že intonační centrum je vždy umístěno na jádru výpovědi. Poněvadž v normální, neutrální výpovědi stojí jádro na konci, je neutrální (bezpříznaková, automatizovaná) poloha intonačního centra (zvaného někdy „větný nebo logický přízvuk“) též na konci výpovědi. Jestliže však jádro výpovědi není na konci, tu má umístění intonačního centra zvláštní funkci: signalizuje změnu ve významové výstavbě výpovědi. — Jedině z této dezautomatizované polohy intonačního centra posluchač pozná, že výpověď má stavbu aktualizovanou (zejména to platí o kontrastní emfázi, např.: Vrátíme se až v pátek večer proti Vrátíme se až v pátek večer; tam, kde je vytčený člen v postavení inverzním, není ovšem intonace prostředkem jediným. Jazyk psaný je však o tuto možnost ochuzen a vypomáhá si prostředky grafickými.

Nechávám tu stranou otázku možné funkce intonace a úsekového předělu v rovině mluvnické stavby věty, neboť nesouvisí přímo s pořádkem slov.

11. Někteří sovětští lingvisté pokládají za důležitý slovosledný faktor členění výpovědi na úseky (kóla) (v jejich terminologii „syntagmata“). Soudím, že význam větných úseků přeceňují (souvisí to i s jejich pojetím „syntagmatu“ jako jednotky nejen rytmicko-intonační, nýbrž i významové). Členění výpovědi na úseky souvisí sice i se syntakticko-sémantickou stavbou výpovědi, ale není jí jednoznačně určováno; rytmicko-intonační předěly mezi úseky závisí na mnoha činitelích jiných, stylových i individuálních, úsek není žádnou pevnou jednotkou.[10] Aktuální členění výpovědi na základ a jádro rozhoduje o rozmístění slov ve výpovědi jako celku, nikoli v rámci úseků (ve výpovědích s několikanásobným jádrem a ve výpovědích několikanásobných je ovšem situace složitější). Konkrétní výpovědní úsek obsahuje slova v jistých syntagmatických vztazích (nejde-li ovšem o úsek jednoslovný nebo nesyntagmatický); tu jsou možné dvě situace: (a) mají-li všechna slova stejnou kontextovou dynamičnost, popř. nechce-li mluvčí potenciální rozdíly v dynamičnosti realizovat, uplatňuje se normální pořádek syntagmatický a úsekové intonační centrum je v automatizované poloze na posledním slově; (b) při nerovnoměrné výpovědní dynamičnosti nastupují uvnitř úseku obvyklá aktualizační pravidla slovosledná a intonační (jde tu o druhotné odstínění významové výstavby, jak o něm byla řeč v § 7, 1).

12. K obecné charakteristice povahy slovosledných pravidel bych nakonec připojil ještě toto: Fakt, že pořádek slov je jev značně komplexní a že je v kompenzačních a suplementárních vztazích s mnoha jinými jazykovými prostředky, projevuje se mimo jiné i tím, že slovosledná pravidla, která vystihují fungování pořádku slov z hlediska jednotlivých jeho funkčních rovin, nejsou zcela striktní, bezvýjimečně platná. Tak např. i pořádek slov pevně ustálený s gramatickou funkcí, jako např. závazné pořadí subjekt — predikát v některých neslovesných typech v ruštině (ba dokonce i v angličtině) bývá někdy „porušen“ vlivy z jiné [9]funkční roviny; není tím ovšem porušena dorozumívací funkce jazyka, neboť tu se právě uplatní kompenzace a suplementárnost — ovšem vždy je takováto „výjimka z pravidla“ pociťována jako vyjádření příznakové.

Obecně řečeno: Zjišťujeme-li porušování nějakého jednotlivého pravidla, neznamená to ještě, že by v jazyce byla náhodnost nebo libovůle; skutečné zákonitosti fungování jazyka je třeba hledat v jeho celosti, v hierarchických vztazích, uvnitř celé jeho struktury.

 

R é s u m é

К ВОПРОСУ О ПОРЯДКЕ СЛОВ В СЛАВЯНСКИХ ЯЗЫКАХ

1. Порядок слов (так же как интонация) является одним из основных средств организации связной речи. Существенно то, что порядок слов действует одновременно в нескольких планах языковой структуры. Этот комплексный карактер закономерностей, относящихся к порядку слов, требует, чтобы мы при анализе точно различали отдельные планы, определяли иерархические отношения между ними и полностью уяснили себе различия природы отдельных правил, касающихся порядка слов, и взаимоотношения этих правил.

В трудах, рассматривающих порядок слов в славянских языках, за последние годы всё большее значение приобретает воззрение, что важным фактором является тут так наз. »смысловое членение« предложения (высказывания); этот подход к вопросу был в первую очередь разработан в чешской лингвистике (Матезиус, Травничек и др.).

II. 1. Первичная функция порядка слов в славянских языках — реализация смыслового членения высказывания на его исходный пункт (thème) и ядро (propos) и различение двух его типов, объективного (последовательность: исходный пункт - ядро) и субъективного (ядро - исходный пункт). Это членение не тожественно с членением предлoжения па грамматические члены предложения; в этом смысле порядок слов не является средством грамматического построения предложения.

2. Во вторую очередь порядок слов связан с грамматическим строем предложения, выступает в качестве сопроводительного элемента синтаксических отношений (таким образом о действительной грамматической функции порядка слов речи здесь нет); последовательность членов в синтагмах[1] в разных их видах различна. Эта последовательность или а) неизменна (фиксирована), либо б) привычна, либо в) неустойчива; синтаксические соединения a) и б) могут быть тесными или свободными. Требованиям к порядку слов со стороны смыслового членения не подчиняются тесные синтагмы с неизменным порядком слов; неустойчивые синтагмы им полностью подчиняются; синтагмы с привычным порядком слов ми подчиняются, но нарушение их обычности (т. наз. инверсия) ведет к тому, что данный член предложения оказывается выделенным, подчеркнутым (контрастная эмфаза). — Что касается порядка слов в синтагмах, славянские языки в большей или меньшей степени отличаются друг от друга.

Синтагматический порядок слов относится к последвательности членов в синтагме, в то время как требования смыслового членения организуют порядок слов в высказывании как целом (во всяком случае в основных чертах, потенциально в подробностях).

[10](Принадлежность к определённой части речи играет лишь весьма второстепенную роль в порядковом размещении слов; это относится к несинтагматическим словам — союзам и предлогам.)

3. О подлинно грамматической функции порядка слов можно говорить лишь там, где разным расположением слова в предложении реализуется противопоставление двух синтаксических категорий. В славянских (флективных) языках эта функция весьма ограничена (этот вопрос ещё недостаточно выяснен). Грамматическая функция порядка слои вытекает из некоторых специфических черт грамматического строя данного языка и несовместима с функцией реализации смыслового членения высказывания; использование одной функции предполагает — в данном случае — нейтрализацию другой (смысловая функция однако не анналируется а использует компенсационные или суплементарные средства).

4. Место некоторых слов в предложении может определяться также и ритмом (энклитика и проклитика).

III. Интонация высказывания связана с порядком слов потому, что одной из её функций является реализация (сигнализация) смыслового членения высказывания: интонационный центр (т. е. мелодическая и динамическая вершина) расположен всегда на том члене предложения, который является ядром высказывания, или же на том, который выдвинут в противопоставлении. Подробнее автор говорит об этом в своей работе: Intonace a věta ve spisovné češtině (Интонация и предложение в чешском литературном языке), Прага 1957, по-чешски с русским и английским резюме.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 1, s. 1-10

Předchozí (rd) (= Redakce): Jazykovědná publikační činnost NČSAV

Následující Leonid I. Rojzenzon (Samarkand): K časovému souvětí v dnešní češtině (Věty vyjadřující děj, který nastal nečekaně)