K Daňhelkově recenzi Satiry na čtyři stavy

Zdeňka Tichá, Jiří Daňhelka

[Kronika]

(pdf)

По поводу рецензии Даньгелки Сатиры на четыре сословия / A propos du compte-rendu par Daňhelka sur la Satire des Quatre Etats

V 21. roč. SaS (1960) věnoval Jiří Daňhelka pozornost mým dvěma edicím památek 17. a 18. století. Na jeho první recenzi, která se týkala Veršů bolesti, posměchu i vzdoru, odpověděla jsem v České literatuře 8, 1960, 350. Zatím vyšla další Daňhelkova recenze, pojednávající o Satiře na čtyři stavy (v témže ročníku SaS, 239—240). Protože základní tón jeho poznámek k této mé edici je v podstatě týž jako v recenzi prvé (tj. autor zkresleně referuje o „chybách“ v mé edici) a protože čtenář, který nemá po ruce materiál, může nabýt dojmu, že jsem k práci přistoupila neodpovědně, chtěla bych uvést Daňhelkovy připomínky na pravdivou cestu a svůj pracovní postup vysvětlit. K vyjádření mě ostatně vyzývá i Daňhelka.

Námitky proti mému vydání Satiry na čtyři stavy lze zařadit do tří kategorií: 1. autor hovoří o „problematičnosti“ některých mých řešení, 2. vysvětlivky a slovníček charakterizuje jako „poměrně největší slabinu“ a 3. vytýká mi nepřesnou kolaci.

1. Tím, že hovoří o „problematičnosti“, označuje sám dané případy za diskusní. Nebylo tedy třeba se jimi zabývat v stručné glose a tím méně bylo vhodné povyšovat věci diskusního charakteru na úroveň nesporných. Avšak ani v těchto námitkách není Daňhelka dost přesný a věcný. Především má výhrady proti mé rekonstrukci kvantity. Jako doklad uvádí, že jsem slovo žaludek přepsala bez délky nad u, [154]která podle něho je v rkp. památky (říká doslova: „ve v. 688 žaludek m. rkp. žalůdek“) označena. Přitom si však nevšiml, že rukopis má důsledně nad všemi u tečku (nikoli kroužek!), tj. že délka nad u není v rkp. nikde označována. O této grafice lze se lehko přesvědčit už z reprodukce k mému vydání připojené.

Další výhrady má Daňhelka proti interpunkci (příklad neuvedl) a proti členění slov; tu mi vytýká, že jsem měla psát ve v. 614 vše obecná práva místo všeobecná, aniž vysvětlil, na základě čeho tak soudí. Moje psaní tohoto slova je však oprávněné, neboť jde o termín právní, jak jsem si ověřila. Důležité je i to, že se mým přepsáním všeobecná práva nikterak nemění smysl pasáže jak ukazuje širší kontext:

tolik práv pacientovi
vykládají, klientovi:
nejprve že práva městská,
po nich prej zřízení zemská…
třetí přichází novele
(Bože, osvoboď kabele!),
po těch všeobecná práva
(ač jsou žhravá, že jsou zdráva!),
z nich novelli novellarum…

Další výhrada Daňhelkova se týká hláskové podoby slov. Píše: „… je možno mít výhrady … i proti hláskové podobě některých slov (např. ve v. 720 trunku m. rkp. truňku)“. Jeho tvrzení však neodpovídá pravdě, neboť má edice důsledně přepisuje truňk, zachovávajíc tak lidovou podobu tohoto slova v pobělohorském období, která je v památce, jako je Satira na čtyři stavy, jedině možná. Nadto Daňhelka nevzal zřejmě na vědomí rozkolísanost písařova označování měkkých hlásek, která jde tak daleko, že je nutno rezignovat na hledání systému v tomto označování měkkosti. Uvedu několik příkladů. Tak písař píše lanky (= laňky, na s. 25 rukopisu), paṅatka (28), ziwot (33), hnětanek (32), rowně (54), nad ně (54), ʃwine (33), piekně (33), ʃwinė (33), z kalyʃʃtě (33), meʃtʃka (33), cżenie (33), zgiʃʃtene (46), nekteraú (34), w Němcžich (34), geʃʃte (34), penežẏ (41), penez (51), peńěz (52), poʃlnu̇ge (49), rozhognu̇je (49), negakau̇ (39), negmin (= nejmíň; 44), medience (46), hnew (48), ňake (36), danně (35), dannė (41) atd. Jak je vidět, nelze se řídit ani písařovým užíváním háčků, srov. např. tento úsek: a tak wicze rožpiʃu̇gj neżly Nau̇že žakúʃu̇gj (s. 39 rukopisu) nebo: ž cžinu̇ // ž czinu̇, cżenkovat, rytiržj, ž ṙžidka (všechna uvedená slova jsou na s. 43 rkp.) nebo dokonce písař píše i newitě (= nevíte; s. 64).

Problematičnost vidí Daňhelka dále v tom, že odtrhávám od sebe typy slov svědtnice||světnice a kundtšt, fundt, landtshoftování, jak jsem uvedla na s. 287 v ediční poznámce. Nesouhlasí s tím, že u cizích slov tohoto typu vidím v psaní —dt— hyperkorektnost, zatímco v týchž případech u slov domácích prý vidím „kolísání snad s oporou v dialektu“. Toto rozlišení je podle něho „zbytečné a nesprávné“. Domnívám se však, že rozlišení je nutné už proto, že psaní kundtšt, fundt atp. v českých památkách je zřejmě ovlivněno stejnou podobou podobných slov např. v německých zápisech, nemá tedy oporu v českém jazyku. Naproti tomu u českých slov typu spasitedlný, vzáctný, předce atp. se určité grafické konvence obvykle dodržují i v současných edicích stč. textů; tak je dodržuje např. v PSLČ Hodurova-Horákova edice Léryho Historie o plavení se do Ameriky (1957), Kolárova edice Frantové a grobiáni (1959), mimo řadu PSLČ dodržuje tyto konvence např. Škarkova edice Labyrintu Komenského (1958), kterou také Daňhelka označuje jako pečlivou (čl. K vydávání děl J. A. Komenského, SaS 21, 1960, 222). Zda na grafiku písaře Satiry působilo nářečí jihozápadočeské (viz výše uvedený citát u Daňhelky), nemohu říci, protože zatím, jak známo, není toto období dialektology prozkoumáno, a nelze tedy najít v dialektologických pracích poučení. Tím více by bylo třeba, aby Daňhelka zveřejnil své zkušenosti se studiem jazyka 17. a 18. století, na něž patrně naráží slovy „jde o zásadní problém poměru jazyka 17. a 18. století a jeho grafického obrazu a o potřebu zbavit edice zbytečného a s dobovým jazykem, s dobovou výslovností nesouvisícího kolísání v grafice“. Zvlášť bychom vítali, kdyby zpřístupnil širší obci badatelů ty své poznatky, které se týkají vztahu dobové výslovnosti ke grafické podobě.

Daňhelka mi jedním dechem doporučuje, abych napsala teoretický článek o svém postupu, ale zároveň dodává, že by se tím neodstranila problematičnost řešení. Pro jeho postoj je dále [155]příznačné, že v cit. čl. K vydání děl J. A. Komenského neužívá u jiných editorů pro analogický případ termínu „problematický“, nýbrž „diskusní“ (223) a tuto „diskusnost“ oslabuje ještě formulací, že „s některými jednotlivostmi snad je možno nesouhlasit“. Přitom se však „diskusními“ věcmi dále nezabývá.

2. Druhá kategorie výtek se týká „poměrně největší slabiny edice“, slovníčku a vysvětlivek. Daňhelka je charakterizuje jako nepropracované, ale zamlčuje např. tu důležitou okolnost, že jde o slovníček diferenční a že výrazy, které jsem podle něho vysvětlit opomněla, v kontextu srozumitelné jsou. Tak je tomu např. u jím uvedeného slova zbýti,[1] ujímati se čeho[2] křahnouti;[3] podobně bychom mohli postupovat dále. Jiná otázka je zařadění některých slov do vysvětlivek. Podle Daňhelky nepatří výrazy částka, pošta, litkup do vysvětlivek, ale náleží „jednoznačně“ do slovníčku, protože prý jsou to „vysvětlivky jazykového rázu“. Daňhelka přehlédl, že jsem se řídila pravidly ediční řady PSLČ.[4] Podle nich se do vysvětlivek dávají výklady slov encyklopedické povahy (litkup — viz s. 299 mé edice), zejm. tehdy, jestliže se na slově zároveň vysvětluje význam širšího kontextu (pošta — viz tamtéž, 298), nebo tehdy, jde-li o bližší osvětlení slov nikoli jednotlivého, ale např. rčení z hovorové řeči (částka — viz tamtéž, 298). Ve vysvětlivce k v. 359 má být podle Daňhelky uvedeno, že tvar Ulissis je genitiv, protože prý čtenář jinak nechápe souvislost; širší kontext však ukazuje, že je místo pochopitelné bez zvláštních potíží: „By měl jazyk Cicerona, Ulissis nebo Demosthena …“

3. Nejednotnost Daňhelkových měřítek na různé editory je patrná i z toho, že si u mé edice — a tím se dostáváme k třetí kategorii výtek — Daňhelka vůbec neklade otázku možné tiskové chyby u přepisu svého m. tvého, nebo omylu vzniklého podle analogie s jiným podobným veršem (Avšak jejich ctností vzáctných, | šlechetných, nešetříš, ctných m. šlechetností — záměna v. 7243 s v. 7240). Při způsobu, jakým se v recenzi postupuje, čtenáři musí ujít, že mi Daňhelka vytýká (a dokonce s poznámkou „bez smyslu“) špatné čtení rukopisu štíry škvaří místo štíří, škvaří, ač na tomto místě jde o mou opravu, jak je vidět z kritického aparátu, kde rukopisné znění uvádím. Daňhelka buď vůbec neprohlédl textově kritické poznámky, anebo zamlčel, že zde jde o konjekturu. Ostatně širší kontext, Daňhelkou opět opomenutý, zřetelně ukazuje, že má oprava je přinejmenším logičtější než Daňhelkou uváděné štíří, škvaří. Jde totiž o místo, kde se Sprosťák vysmívá lékařskému „umění“:

Co pak dím o těch doktořích,
životův lidských lékařích…
z pulsu a z horkosti soudí
mdlý a nestatečný oudy,
počistění nařizují,
klistery aplicírují,
něco maží, váží, paří,
v malé chvíli štíry škvaří,
obkládají, zase chladí,
divný sádla, též i hadí
dávají, spiritus divný …

Bez větších rozkladů pomíjím okolnost, že Daňhelka ukládá literárnímu historikovi úkoly, které patří především jazykozpytci; při tom vzniká i paradoxní situace, když recenzent žádá po editorovi, aby k edicím památek 16.—18. století připojoval „obsáhlejší a propracovanější“ slovníčky, ale jasně je si vědom toho, že „lexikální stavba jazyka té doby není prozkoumána a objasněna a ani jazykově vzdělaný čtenář nemá možnost najít poučení o významu některých slov v slovnících“.

Z toho, co jsem uvedla, vyplývá několik věcí: Daňhelka ve své recenzi Satiry na čtyři stavy vytrhává jednotlivosti z kontextu a spojuje je tak, že nezasvěcenému čtenáři musí nutně vsugerovat představu, že edice je zpracována s největší nedbalostí; vytýká jako chyby buď věci správné, [156]anebo přinejmenším suverénně opravuje mou interpretaci rukopisu, která není o nic méně „problematická“ než čtení jeho; posléze pak měří recenzent různým editorům, které kritizuje, různým způsobem. Že tento postup není přínosem pro práci opravdu vědeckou, není třeba jistě zvláště zdůrazňovat.

Zdeňka Tichá

 

Na mé poznámky o edicích Zd. Tiché, otištěné v SaS 21, 1960, 52—53 a 239—240, uveřejnila Zdeňka Tichá dvě odpovědi, jednu v časopise Česká literatura 7, 1960, 350 a druhou zde. Ač jsem původně chtěl až formou speciální studie objasnit některé problémy souvisící s ediční prací, přece mě tón polemiky zde uveřejněné nutí, abych k ní připojil několik poznámek jež se vztahují k polemikám oběma.

1. Je třeba si ujasnit, co budeme označovat termíny „kritická edice“ a „vědecká edice“. Jde o dva termíny patřící do různých rovin. Pojem kritická edice sám však není ještě jednoznačný: jednou se tak označuje edice, která kritickým způsobem jen vypracovává text, aniž připojuje potřebný textově kritický komentář; přitom ještě text může vycházet z jediné z dochovaných verzí (edice rukopisu) nebo může pracovat i s více dochovanými verzemi (edice památky) — podstatné však je, že kriticky, tj. odborně zpracovaný text není podložen textově kritickými poznámkami, jež by umožnily další speciální bádání (pro přesnost bych tu doporučoval mluvit o edici s kriticky zpracovaným textem). Podruhé se pod pojmem kritická edice rozumí edice, která je vybavena textově kritickým komentářem, jež umožňuje speciální bádání jazykovědné (aspoň zčásti, protože některé druhy jazykové analýzy se neobejdou bez přímého studia rukopisu) a literárněhistorické (zejména studium proměn textu v nových situacích, v nichž se dílo šířilo, a to buď jako čtení, nebo ústní podání). Atribut „kritická“ vždy charakterizuje kvalitu edice. Naproti tomu o „vědecké“ edici se mluví tehdy, jde-li o edici, která slouží převážně nebo výlučně vědecké práci. Vědeckost se neprojevuje ve vyšší kvalitě kritického vypracování textu, nýbrž především v rozsahu a charakteru odborných poznámek, vysvětlivek a popřípadě i slovníku. Je snad zcela jasné, že se vědecká edice, tj. edice k vědeckým účelům, nemůže obejít ani bez kritického zpracování textu, ani bez obšírného textově kritického komentáře. Památky staré literatury české sledují dva cíle: jednak umožňují poznání našeho nejstaršího kulturního dědictví u širší veřejnosti (ovšem se zájmem již specializovaným), jednak slouží práci vědecké (zejména pokud jde o památky, které nebudou vydány v dvojím vydání). Toto dvojí poslání klade velké nároky na editory a z nich nelze slevovat, ani pokud jde o vypracování textu, ani pokud jde o textově kritický komentář, tj. o objasnění vztahu otiskované úpravy textu k pramenu, který byl vzat za základ edice, a o poskytnutí potřebných informací o tom, jak se text proměňoval při šíření památky. Je proto nevyhnutelně nutné dodržovat hlavní zásadu směrnic pro editory, že vydání musí vycházet ze základních pramenů (to je proměnlivé podle dochování památky, nejčastěji jde o rukopisy a nejstarší vydání).

2. Ukázal jsem na to, že těmto požadavkům s. Tichá ve vydání Veršů bolesti, posměchu i vzdoru nevyhověla, a to jednak tím, že nesáhla k přímým pramenům pro vypracování textu, tj. k rukopisům a tiskům, ač jsou dostupné, jednak tím, že podcenila otázku variant. Ve své polemice s. Tichá mé námitky nevyvrátila. Na její konstatování, že ze 17 skladeb vydala 9 z rukopisů (tj. z přímých pramenů), je nutno jen vznést otázku, proč z přímých pramenů nevydala skladby zbývající. Že úsilí o přístup k původním pramenům je nutné, prokáží snad také následující fakta. V Písni nové kratochvilné má s. Tichá dvě chyby ve čtení: ve v. 39 m. Jak má být Jáť, ve v. 133 m. půjdu má být přijdu. Obě tyto chyby jsou v edici M. Novotného, z níž pouze, jak jsem vytkl, s. Tichá vycházela, ač pouhá kolace s tiskem (Muz. 27 C 36) umožňuje chyby opravit. Ve v. 210 má tisk náslodůgtéž — to správně opravil Novotný v následujtež, kritická edice však tu musí mít poznámku (v edici s. Tiché ani u Novotného není). I po polemickém příspěvku s. Tiché zůstávají otevřeny dvě otázky: za prvé které chyby v textu vydavatelka převzala od dřívějších vydavatelů a za druhé co je dnes s rukopisy a tisky, z nichž dřívější vydavatelé vycházeli.

3. Pokud jde o otázku variant, je nutno konstatovat, že Památky staré literatury české textové varianty přinášejí. Že s. Tichá varianty k textu vydávaných skladeb neuveřejnila, to [157]v své polemice vysvětluje tím, že „jde o lidové a pololidové skladby šířené namnoze ústní cestou“ a prý „u takových památek je nutno podat co možná přesný zápis určité jejich realizace, tj. tu podobu textu, v jaké byla skladba v uvedené době doložena“. To se zdá správné, ale přece to svědčí o tom, že s. Tichá nechápe úlohu variant v kritické edici. Varianty se totiž neotiskují jen jako nějaká manýra filologická, ale jako studijní materiál, důležitý i z hlediska literárněhistorického: jimi se umožňuje studium různých realizací skladeb, jež jsou doloženy z různých dob a z různých míst. Takové různé realizace u skladeb šířených ústním podáním jsou právě důležité pro plné poznání skladby a jejího společenského dosahu. Jak se s. Tichá dívá na zápis skladby, dokazuje její další argumentace. Opírajíc se o úvod k své edici (s. 41: jde o Vavákovu poznámku v Pamětech, že se skladba Pater noster rusticorum r. 1775 rozšířila po celém království) vykládá, že proto „u Pater noster rusticorum sáhla po znění právě z Vavákových Pamětí, neboť se v té době (sic m. spr. podobě) zřejmě tehdy tradoval“. K tomu je totiž nutno namítnout, že Vavák mluví pouze o tom, že se skladba rozšířila, ale nic neříká o tom, v jaké podobě se rozšířila; konstatování Vavákovo nevylučuje existenci více variant v téže době — ba naopak, při velkém rozšíření písně ústním podáním větší množství variant přímo musíme předpokládat. Nezájem o to, jak se slovesný výtvor proměňoval v historickém procesu svého šíření, je tu tedy zřejmě nesprávný.

4. Jestliže se vznáší požadavek zachycovat a uveřejňovat varianty textu vydávaných památek, tím není řečeno, že se to děje vždy správně. Uvádění variant má jen tehdy smysl, jestliže editor dovede po analýze materiálu říci, jaký význam má ten či onen rukopis pro studium historie textu. Uveřejněné varianty jsou pak nutným doprovodným a dokumentačním materiálem. Proto není možno omlouvat tu skutečnost, že s. Tichá nešla za prameny dřívějších vydavatelů (namnoze se ze starších edic ani neví, z které doby to byly zápisy) a že i materiál v edicích shromážděný nechala bez povšimnutí. Ba nepoložila si otázku historie textu ani v těch případech, kdy měla dostatečně rozsáhlý rukopisný materiál k dispozici. Pokud jde o píseň Vzhůru, Čechové, s. Tichá vzala za základ zápis ve Vavákových Pamětech, zmínila se o jejím zápise v muzejních rukopisech IV G 26 a V H 23 (tzv. Telecký rukopis) a připomněla zlomkovité dochování v jiných rukopisech. Nebudu dále připomínat, co všechno s. Tichá zanedbala, že nepřihlédla k různým zkráceným variantám písně a že nevyužila materiálu a rozboru St. Součka, o jehož práci „Domnělá píseň pražských vyhnanců na Slovensko a její slovenské příbuzenstvo“ se zmiňuje jen v poznámce na s. 24. Chci tu připomenout jen to, že zápis v rukopise Teleckém (jejž Jireček a podle něho Bartoš kladou na poč. 16. stol., ale jehož napsání bude asi nutno posunout do doby značně mladší) se nápadně shoduje se zápisem v rukopise IV G 26 z r. 1796. Ani tento fakt by neměl být přehlédnut literárním historikem, protože nápadná shoda dvou časově odlehlých zápisů vnucuje otázku, jak vzniká zápis skladby šířené ústním podáním: existuje zřejmě také opisování ze zpěvníku do zpěvníku, popřípadě nová verze skladby vzniká v přímé závislosti na starší verzi zpěvníkové. Je nutno se domnívat, že otázka historie textu je i u skladeb šířených ústním podáním vážná a že vydavatel, zejména je-li to literární historik, by ji neměl přezírat.

5. Pokud jde o knihu Verše bolesti, posměchu i vzdoru, poznamenal jsem, že je možno vcelku souhlasit s ediční technikou — mám na mysli především vypracování textu vydávaných skladeb (tím není řečeno, že by nebylo možno diskutovat o některých způsobech transkripce, o oprávněnosti interpunkce apod., ale jde skutečně o drobnosti). Jisté výhrady a připomínky jsem vyslovil u vydání Satiry na čtyři stavy. Vydavatelka proti nim polemizuje. Souhlasím se s. Tichou, že můj požadavek na psaní žalůdek není oprávněný. — Je-li slovní spojení všeobecné právo právnický termín, jak tvrdí s. Tichá, pak je třeba psát všeobecné dohromady; je však otázka, od které doby zde můžeme mluvit o termínu a zda nejde o nový termín, který vystřídal starší obecné právo (v materiálu, který mi je dostupný, jsem termín všeobecné právo nenalezl). — Pokud jde o psaní trunk i truňk, je v pořádku, jestliže se s. Tichá, nemohouc se obecně opírat o grafiku, rozhodla pro jednotný způsob přepisu, je však nesprávné se domnívat, že jedině podoba truňk je lidová — obojí po[158]doba trunk i truňk jsou varianty lidového výrazu. Vzhledem ke grafice, která je celkem shodná (pokud jsem sledoval toto slovo nebo slova podobného typu: trunk 1981, 2158, 3644, 5604, 6370, trunku 984, trunkem 2301, 3650; pod. ž Sʃyzunku 1262, Z fedrunku 1263, hadrunk 2576, werbunkowe 4846, w trefunku 6233 aj.), bylo by na místě dát přednost variantě trunk a ve shodě s tím i šizunk, hardunk, verbunk apod. Právě proto, že grafika ň je nejistá, ale v slovech tohoto typu nápadně jednotná, je tu třeba bedlivější úvahy. V souvislosti s lidovým nářečním zabarvením textu bylo by možno diskutovat o psaní a znění slov lanky × laňky (1056) přehánka × přeháňka (1662) apod. — Pokud jde o psaní svědtnice na jedné straně a kundtšt, fundt na straně druhé, nelze jinak než si uvědomit, že jde o pravopisnou manýru, která nemohla mít oporu ve výslovnosti, která však pronikla do domácích slov prostřednictvím přejatých slov cizích. V obou případech jde o hyperkorektnost (grafickou), která obyčejně nebývá důsledně dodržována. Jestliže se s. Tichá rozhodla pro potlačení této hyperkorektnosti v cizích slovech, domnívám se, že tím spíše ji měla potlačit v slovech domácích. — Ve v. 694/5 čteme: Neczo | mažj | wažj | Paržj | w Male chwily ʃtiržj ʃkwaržj — s. Tichá předpisuje: něco maží, váží, paří, v malé chvíli štíry škvaří (rukopisné znění ʃtiržj je uvedeno v poznámkách). Uvedl jsem toto místo jako příklad nesprávného čtení. S. Tichá polemizuje, ale nepřesvědčuje. V uvedeném dvojverši jde o to, že Sprosťák výsměšně charakterizuje „kuchařskou“ činnost dryáčníků — činí tak řadou, řetězcem sloves, která souvisí s činností v kuchyni. To ukazuje, že i rukopisné ʃtiržj je asi správnější považovat za sloveso, jedno z té bohaté rodiny základního slovesa štířiti, jehož četné varianty mají ráz převážně expresívní. Grafika a styl příznačný pro autora tu téměř vylučují potřebu emendovat, nehledíme-li k obecné zásadě, že k emendaci se má sahat jen v případech nezbytných.

6. Jazyk Satiry na čtyři stavy je silně prostoupen dialektismy. S. Tichá sama v edici naznačuje, že „nářeční stopy v jazyce … poukazují k tomu, že vznikla někde v jihozápadních Čechách, nejspíše na Klatovsku“ a dokládá to vybranými příklady (s. 323/4). Ve své polemice se však zase odvolává na to, že jihozápadní nářečí není prozkoumáno, aby bylo možno říci, zda skladatelovo nebo písařovo nářečí (výslovnost) mělo vliv na jeho grafiku. K tomu je třeba poznamenat, že jde jen o úhybný pohyb. Známe přece podobu jihozápadního nářečí, v níž se vykrystalizovalo během 19. stol., a v postačující míře známe i zákonitosti vývoje českého jazyka — z toho přece můžeme dělat dostatek závěrů, abychom mohli i z hlediska nářečních jevů hodnotit jazyk konkrétní památky.

7. Rámcově jsem upozornil na to, že slovníčky bývají poměrně největší slabinou edic, a to jsem shledal v obou případech u s. Tiché. Že jde o slovníčky diferenční, toho jsem si vědom. Jsem si však také vědom toho, že se zapomíná na dvě věci. Za prvé vydavatel bývá v zajetí vydávané památky a své vědomosti o ní snadno je ochoten předpokládat u čtenářů. Čtenář naproti tomu bývá v mnohých případech na rozpacích, a to u slov a vazeb přibližně nebo formálně shodných s novou češtinou ve větší míře než u slov zcela nejasných a neobvyklých. V svých interpretačních pochybnostech hledá oporu ve slovníčku a tam ji má nalézt. Že nepomůže kontext, to ukazují právě příklady, které jsem namátkou vybral ze Satiry na čtyři stavy a proti nimž se s. Tichá ohrazuje, nejlépe snad příklad druhý. Kontext by nebyl zcela bez smyslu, kdyby čtenář rozuměl slovesu ujímati se ve významu ‚brát v ochranu‘, jak je to obvyklé v nové češtině. Ovšem smysl celého místa by byl nesprávný, protože zde to sloveso má význam ‚zabírat co, zmocňovat se čeho‘. Čtenář snad bude tento význam tušit, ale slovníček mu jej musí potvrdit. Za druhé je nutno mít na paměti, že v slovní zásobě češtiny 17. a 18. století nastal výrazný pohyb. Významová stránka slov je ve srovnání se starším stavem i se stavem v dnešní češtině zdánlivě neurčitá. — Tuto neurčitost neodstraní žádný slovník, nýbrž jen pečlivá interpretace textů. Její výsledky musí být ukládány do slovníčků k edicím a jim je proto třeba věnovat skutečně velkou pečlivost. Je třeba také rozlišovat, kde jde o význam slova a kde jen o významový odstín kontextový (v tom případě je zpravidla nutno udat příslušné místo). Vydavatelka by nikterak nechybila, kdyby uvedla, že sloveso ujímati se čeho má uvedený význam jen na tom [159]místě, zejména objevuje-li se (to nemám zjištěno) ve vydávané památce ještě s významem jiným. Z toho všeho vyplývá, že při vydávání památek ze 17. a 18. stol. (a z velké části i ze stol. 16.) není vhodné šetřit místem pro slovníčky, má-li vydání textu dobře plnit svůj úkol.

8. V poznámkách k vydání Satiry na čtyři stavy jsem upozornil také na potřebu jasně rozlišit funkci vysvětlivek a slovníčku. S. Tichá se hájí proti mému tvrzení, že vysvětlení výrazu jako částka, litkup, pošta náleží do slovníčku podle edičních zásad Památek stč. lit. K tomu je třeba dvou poznámek. Za prvé je nutno vážit, zda ediční zásady mohou v jednotlivostech ještě stále vyhovovat, zejména jestliže již byly překonány praxí. Za druhé je třeba si přesně vymezit pojmy. Výklad slov litkup není v pravém slova smyslu encyklopedický, ale jde o objasnění lexikálního významu jiným způsobem než jednoslovným ekvivalentem. Stejně „encyklopedické“ vysvětlení slov korba, šejnkurant aj. zařadila však sama s. Tichá do slovníčku. Má-li se vysvětlit slovo pošta ve v. 741, je třeba mít jasno, že nejde o vystižení smyslu kontextu (jak to dělá s. Tichá např. u v. 792/3), ale o stanovení významu rčení doslejchat pošty (jeho výchozí význam ‚čekat na zprávu‘, svázán s kontextem, je blíže omezen, jak lze z kontextu odhadnout, ‚čekat na zprávu o životě, poslechem se dožadovat známky života‘). Smysl rčení mít něco v částce záleží v aktuálním významu slova částka. S. Tichá význam tohoto rčení jen naznačuje odkazem na rčení mít něco v malíčku. Co je zde podkladem pro paralelnost těchto dvou rčení, to vydavatelka nenaznačuje. Jestliže jádro vysvětlení spočívá ve významu slova, pak vysvětlení patří do slovníčku — a to je ve všech třech případech. To ostatně potvrzuje i praxe jiných svazků Památek, zejm. úroveň slovníčku ve svazku dalším (21: Dvě legendy z doby Karlovy), o němž přineseme zprávu později.

9. S. Tichá si ztěžuje, že ukládám literárnímu historikovi úkoly, které patří především jazykovědci.[1] K tomu musím připomenout, že jsem neukládal úkoly, nýbrž ze svého hlediska a s přihlédnutím k širší editorské činnosti jsem formuloval některé kritické připomínky (z nich snad pro budoucnost různé úkoly vyplývají) a kritizoval jsem práci editorovu; editorská práce má své potřeby a požadavky, které se přece nemění podle toho, kdo edici připravuje. Jistě nelze nic namítat, jestliže literární historikové připravují edice, nelze však z toho důvodu, že jde o literární historiky (týká se to ovšem také historiků atd.) slevovat z nároků na úroveň edic, jíž se obecně u nás dosahuje a která v poslední době obecně i u nás stoupá.

Nepovažuji za vhodné reagovat na osobní zahrocení obou polemik. Jsem přesvědčen, že osobní výpady nepatří do odborné diskuse a zavádění polemik na osobní pole odvádí pozornost od věci samé.

Jiří Daňhelka

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 2, s. 153-159

Předchozí Jiří Daňhelka: Nové zlomky nejstarších českých legend

Následující Karel Hausenblas: Časopis pro otázky literárních žánrů