Slovo a slovesnost do třetí desítky

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

»Слово и словесность« вступает в третье десятилетие / Troisième décade de la revue Slovo a slovesnost

Tímto ročníkem vstupuje Slovo a slovesnost do své třetí desítky. Náš časopis vznikl roku 1935; vzal si tehdy za úkol bojovně propagovat nový poměr k studiu současného jazyka, zejména jazyka spisovného, a realizovat tak program útočného sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ z roku 1932, v němž skupina mladých lingvistů nejen zahájila útok na neujasněný, a proto často autoritářský poměr k otázkám spisovného jazyka, jaký měla předchozí jazykověda, ale i vytyčila program svůj.

Slovo a slovesnost byla tehdy zahájena slovy: „Co může dát věda o jazyce, linguistika, spisovnému jazyku? Musí přestávat na vyhlašování konservativních zákonů a zákazů, nebo může kladně přispívat k jeho rozvoji? Záleží na tom, na jakou linguistiku myslíme.“ Naše tehdejší odpověd ovšem zněla, že přispívat může. Problematika spisovného jazyka nebyla jedinou jeho tematikou, ale byla tematikou základní; chápána ovšem byla v plné šíři od obecné teorie až k řešení konkrétních otázek a k potřebám praxe, od jazyka mluveného až k jazyku uměleckému a básnickému. A tato problematika zůstala základní v časopise stále — přes změny metodické a světonázorové a přes omezení v tematickém rozsahu časopisu v oblasti slovesnosti; od 15. ročníku (od r. 1953), kdy vznikl časopis „Česká literatura“, přestal se náš časopis zabývat celou oblastí krásné literatury a omezil se zde na úsek jazyka a stylu v literatuře. Celá problematika spisovného jazyka zůstává základní tematikou i nyní a zůstane i v příští desítce.

První desítka se vyznačovala nejen bojovností a kritičností, ale i poměrnou metodologickou jednotou, hlásajíc a budujíc pražský strukturalismus; toto první období končí vlastně 9. ročníkem, který byl poslední před zastavením časopisu za německé okupace. Výsledky dosažené hodnocením spisovného jazyka a jeho normy shrnuje můj článek „Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny“ v 10. ročníku Slova a slovesnosti (na s. 13n.) v roce 1947, kdy po osvobození byl náš časopis obnoven.

Druhá desítka, zahájená po osvobození za nových podmínek fakticky tímto desátým ročníkem, byla ve znamení metodologického kvasu, hledání nové cesty k marxistickému chápání a výkladu jazykové skutečnosti a jejích vztahů k vytváření nové společnosti i významu jazyka pro ni. Takovéto hledání nemůže být bez bloudění a bez omylů. Nebylo také překonání starších názorů vždy věcí jednoduchou a snadnou (opak by nesvědčil o vědecké poctivosti). Nebyly v tomto období také ovšem řešeny ani vyřešeny takovéto otázky všechny, ale projevovala se jasná linie dostat se kupředu ke správnému, ale nedogmatickému hodnocení vztahu jazyka a společnosti a vztahu jazyka a myšlení, rovněž ke správnému chápání systémovosti jazyka, interpretované neodtrženě od společnosti. Nešlo však jen o hledání cesty, ale zároveň o stanovení dobrého teoretického podkladu pro [2]velké základní konkrétní práce v oboru bohemistiky, jak pro základní slovníky, tak pro probádání mluvnického systému.

V třetí desítce našeho časopisu budeme usilovat o to, aby Slovo a slovesnost i tvůrčím způsobem podstatně přispěla k přehodnocení základních otázek jazykovědné badatelské práce z nových hledisek a dospěla k novým, poměrně jednotným metodologickým principům. Již na počátku této desítky najde v časopise jistě odraz konference o zásadách marxistické lingvistiky a její realizace v konkrétní práci, kterou uspořádá Ústav pro jazyk český v tomto roce. Přitom v tomto období nepůjde již o pouhé hledání cesty, ale půjde o propracování obecných zákonitostí ve vývoji jazyka a jeho systémových vztahů, jak vyplývají z dialektického poměru jazyka ke společnosti a z dialektického vztahu jazyka k myšlení, i o konkrétní práce dílčí v jejich specifičnosti na těchto úsecích.

Základním předmětem bude ovšem i nadále náš český jazyk národní jak ve své minulosti, tak i v současnosti. Půjde o studium jeho vzniku a vývoje, zaměřené na odhalení základních vnitřních obecných zákonů vývoje jazyka a jeho vztahů k celému společenskému vývoji národnímu. Zvlášť naléhavým a aktuálním úkolem je na tomto úseku v oblasti mluvnické stavby studium vývoje skladby a zákonitosti tvoření slov a studium vývoje slovní zásoby. Avšak zároveň půjde o studium současného stavu našeho národního jazyka v celém jeho rozpětí a rozvrstvení, zejména o odhalení jeho současné stavby, principů jeho spisovné normy i stylového rozvrstvení, a to i v obecnosti i ve specifičnosti příslušných jevů. Přitom se nebudeme vyhýbat ani základní problematice jazykové výchovy a kritiky, třebaže konkretizované úkoly praktické tohoto úseku připadají ovšem Naší řeči.

Na všech těchto úsecích Slovo a slovesnost chce takto prohlubovat a doplňovat budovatelské jazykovědné úkoly Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd a rovněž i ostatních jazykovědných středisk na všech našich vysokých školách, zejména však chce prodiskutovávat a propracovávat jejich teoretické základy.

Vytyčením tohoto programu, převážně bohemistického, nechce se náš časopis a nebude se uzavírat zásadním otázkám studia jazyků cizích, ať už v plánu komparatistickém nebo konfrontačním, ať už v plánu diachronickém nebo synchronickém. Bude ovšem sledovat i zde především celou základní problematiku obecně lingvistickou. Nechce se uzavírat ani před problematikou užité lingvistiky a naopak chce jí věnovat značnou pozornost v celé její aktuálnosti (např. v posledním ročníku je věnováno hodně pozornosti zásadní lingvistické problematice strojového překládání). Rovněž bude usilovat — ve smyslu své tradice — o podporu studia problematiky překladatelské. — V nejbližších ročnících našeho časopisu chceme prohlubovat tento zájem o teoretickou obecnou problematiku jazykovědnou, nevyhýbajíce se ani nezbytné diskusní konfrontaci rozdílných názorů, jak to ukazuje právě toto první číslo.

S tím ovšem souvisí i informační a kritická úloha časopisu: bude sledovat a kriticky hodnotit nejen českou produkci jazykovědnou (kterou každoročně shrnuje v užitečném bibliografickém přehledu), ale bude sledovat i zásadní a základní práce jazykovědy světové, vycházející jak v zemích západních, tak zejména v zemích lidově demokratických, a ovšem i jazykovědu sovětskou, pokračuje zde, jak s radostí můžeme konstatovat, ve své tradiční linii — náš časopis se od svého prvního ročníku význačnou měrou zabýval právě i výsledky sovětské vědy v době, kdy to u nás právě nebývalo obecné.

[3]V základě se náš časopis za této své budoucí třetí desítky liší od celkového charakteru své první desítky, která představovala tehdy především kritickou opozici v jazykovědě; mění se nyní v časopis, který sám stojí ve středu široce organizované nové lingvistické práce u nás; ale na druhé straně zpřesněním a sjednocením celkové metodologické linie chtěl by navazovat na tradici základní metodologické jednoty své první desítky, ovšem jednoty nově a kriticky přehodnocené.

Rovněž chce náš časopis i v této nové desítce mít společnou linii s oběma desítkami předešlými v tom, že chce podporovat pokud možno práci vědeckého dorostu: to neznamená ovšem uveřejňování slabých začátečnických prací, ale snahu soustředit v něm nejlepší práce mladých vědeckých pracovníků — třebaže po kritice a někdy i po několikanásobném přepracování. Slovo a slovesnost byla dosud přes svůj vyhraněně vědeckobadatelský ráz vždy i tribunou mladé lingvistiky (vědecky debutovala nebo takřka debutovala v něm kdysi většina našich badatelů střední generace, jako Jar. Bělič, Fr. Daneš, M. Dokulil, K. Horálek, J. Hrabák, Al. Jedlička, Fr. Kopečný, J. M. Kořínek, V. Křístek, Vl. Skalička, J. Vachek, F. Vodička aj.); budeme rádi, zůstane-li takovouto tribunou i nadále.

V minulosti mezi přispěvateli Slova a slovesnosti byli i velcí umělci jako V. Nezval, Vl. Vančura, J. Honzl, K. Čapek, E. F. Burian, F. X. Šalda; i naši mladí lingvisté by měli obnovit tento vztah k mladé literatuře a v Slově a slovesnosti rádi uvítáme jeho odraz.

Slovo a slovesnost nebyla nikdy pouhou snůškou nahodile nahromaděných různorodých příspěvků; měla vždy svou vlastní tvář. Budeme hrdi na to, bude-li možno toto říci i o nových ročnících této třetí desítky; i nyní i nadále bude redakce časopisu usilovat o to, aby Slovo a slovesnost nabyla a měla stále svou vlastní tvář.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 1-3

Předchozí Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v roce 1958 (Část druhá: Práce bohemistické)

Následující Karel Horálek: K otázce tzv. vedlejších jazykových funkcí