K otázce tzv. vedlejších jazykových funkcí

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

К вопросу о т. наз. второстепенных функциях языка / Problème des fonctions „secondaires“ de la langue

Pojetí jazyka jako nástroje je dnes samozřejmou věcí. Jazyk slouží především dorozumívání, je nejdůležitějším dorozumívacím prostředkem. Ale jazyk slouží také myšlení, je tedy třeba rozeznávat dvě základní funkce jazyka, dorozumívací (komunikativní) a mentální.[1] Při myšlení je jazyk v úloze podobné jako při monologu, který nepočítá s posluchačem. Myšlení však není jen „nehlasité mluvení“, bývá to často také proces poznávací, proto je třeba rozeznávat u mentální funkce jazyka jako zvláštní případ funkci poznávací.

Samostatnost mentální funkce jazyka je zřídka uznávána, často se považuje funkce dorozumívací za jedinou hlavní funkci jazyka. Proti ní pak bývají stavěny funkce vedlejší, na prvním místě funkce estetická. Otázku vedlejších funkcí velmi zkomplikoval K. Bühler,[2] který se pokusil vyvodit základní funkce jazyka ze tří komponentů sdělení, jimiž nesporně jsou mluvčí, adresát a předmět sdělení. Bühler podle toho pak rozeznával tři základní funkce, předmětnou (v jeho terminologii Darstellungsfunktion), výrazovou (Ausdrucksfunktion) a výzvovou (Appellfunktion). Ale při myšlení (vnitřním dialogu) adresát chybí, a přece jde o docela normální užití jazyka. Nejde tu prostě o převládnutí funkce předmětné (při přemýšlení subjektivní spontaneita může úplně převládnout), nýbrž prostě o zvláštní jazykový projev, který vůbec není sdělením. Na tom nic nemění ani výklad, že v monologickém projevu je mluvčí totožný s adresátem. Ostatně myšlení může mít také docela dobře podobu vnitřního dialogu (i když jde o rozmluvu se sebou samým).

Bühlerovo pojetí naráží na potíže také při určení funkce výrazové. Jde-li o jazykový projev bez předmětného obsahu a bez dorozumívacího určení, je možno jej s Bühlerem považovat za pouhý výraz (symptom vnitřního stavu), ale pak již nejde o jazykový projev ani ve smyslu hlasitého myšlení, je to jen projev neuvědomělého automatismu (reflex tzv. první signální soustavy). A v takovém případě nemá smysl mluvit o funkci jazyka, funkci do značné míry podmiňuje záměrnost, vědomé zaměření k cíli.

Bühler připouštěl také možnost izolace a úplného převládnutí funkce výzvové. Předmětná složka projevu je pak „nulová“, nemusí být nijak vyjádřen ani mluvčí, celý projev je možno redukovat na neurčité vybídnutí k pozornosti. Ale v takovém případě nejde o nic jiného než o sdělení, v němž neurčitá výzva je sama předmětem. Očekávaná reakce u adresáta je výzvou aspoň naznačena, je obsahem sdělení, i když není vyjádřena jednoznačně (adresát může na výzvu reagovat různě — tak tomu však bývá v každém dialogu). Mluvit o signálovém charakteru výzvového projevu je možno jen z hlediska jeho jednoduché stavby, nikoli z hlediska funkčního určení. Zesílení složky výzvové rozhodně nutně neznamená zeslabení složky předmětné.

Za vedlejší funkci jazyka bývá nejčastěji považována funkce estetická. Příslušníci [5]pražské školy ji stavěli buď do protikladu jen k funkci sdělovací, nebo do protikladu ke třem základním funkcím Bühlerovým. Tak postupoval kdysi hlavně J. Mukařovský, vycházeje z pojetí „nepraktičnosti“ funkce estetické a „praktičnosti“ funkcí ostatních.[3]

Stavět estetickou funkci jazyka do protikladu k funkci sdělovací obsahuje v sobě logický rozpor, neboť estetická funkce je vázána jen na určitou formu sdělení, estetický účinek je také „sdělován“. Bezpředmětné jazykové projevy s estetickou funkcí jsou myslitelné (patří sem např. některé dětské říkanky), ale to jsou jen jevy okrajové. I pak je však estetický účinek „sdělován“, je pomocí jazykového projevu prostě vyvoláván. Jde právě jen o zvláštní formu sdělení (nejde-li o monolog).

Rozhodující však je, že estetický účinek může být vyvolán buď obsahem sdělení, nebo jeho formou. V tomto případě jde o tzv. zaměření na výraz, estetický účinek je vyvoláván především obracením pozornosti adresáta na jazykovou formu. Normálně ovšem bývá i předmětná složka v projevu se zaměřením na estetický účinek obsažena. Estetický účinek pak není vyvolán jen „zaměřením na výraz“, nýbrž souhrou výrazové a obsahové složky. Může však být také podmíněn jen obsahem samotným, v básnictví není zaměření na jazykovou formu nutné. Jsou-li v každém uměleckém projevu nezbytné esteticky účinné kvality formální, pak v básnictví, které neaktualizuje jazykovou formu, je formování (umělecká utvářenost) realizováno prostředky „obsahovými“ (je formován obsah např. prostředky kompozičními).

Je ovšem těžko hledat příklady, kdy v uměleckém projevu literárním jazyková stránka úplně ustupuje do pozadí. Na druhé straně však se uplatňuje formální princip často i v neuměleckých textech velmi silně. „Zaměření na obsah“ je však v umělecké literatuře mnohem častějším zjevem, než byli ochotni připustit formalisté (podle nich tvoří zde jedinou výjimku tzv. primitivní novela).

Zvláštním případem využití jazykové formy je jazyková komika. Komično bývá často považováno za kategorii estetickou (za její různotvar). O správnosti tohoto názoru je možno diskutovat, nelze však pochybovat o tom, že jde o jevy příbuzné.

Jazykovou komiku je také třeba zkoumat nezávisle na jejím využití v umělecké literatuře. Vedle jazykové komiky, jež je vázána na jazykovou formu (nejčastějším případem jsou zde slovní hříčky), existuje komika obsahová, jazykovými prostředky jen vyjádřená. Je zde tedy docela obdobná situace jako v umělecké literatuře. V komických projevech „obsahových“ má jazyk jen popisnou (předmětnou) funkci, jen při vlastní jazykové komice je možno mluvit o komické funkci jazyka.

Jazyková komika však stejně jako komika vůbec může být i bezděčná. Komicky působí např. jazykové deformace v projevech cizinců nebo dětí. Nejde-li však o záměrné využití komických prostředků jazykových, není možno mluvit ani o komické funkci jazyka. Oblast komična je mnohem širší než oblast komické funkce jazyka.

V umělecké literatuře je často určován výběr jazykových prostředků i jinými zřeteli než estetickými. To se týká především prostředků charakte[6]rizačních. Běžné je využívání charakterizačních prostředků u realistických prozaiků v přímé řeči postav. Bývají to nejčastěji dialektismy v zobrazování regionálního života nebo archaismy v zobrazování minulosti. Není zde snad třeba zdůrazňovat, že dialektismus nebo archaismus je něco zásadně jiného, užije-li se ho jako prostředku charakterizačního nebo má-li funkci tzv. poetismu (např. v rýmu).

Charakterizačních prostředků může být využito i parodisticky, zesměšňujícím způsobem. Tak tomu bývá nejen v umělecké literatuře, ale i při různých společenských zábavách, v polemikách aj.

Jazykovými prostředky je mluvčí charakterizován obyčejně mimovolně, aniž o to usiluje. V takových případech není ještě možno mluvit o charakterizační funkci jazyka. Jazykové projevy jsou pak sice výrazem osobnosti, nikoli však funkčním jevem. Přímou obdobou k tomu jsou individuální zvláštnosti písma, jimiž se obírá (dosud málo vědecky) grafologie. Výrazové jevy se stávají funkčními teprve tehdy, užívá-li se jich přímo jako prostředků dorozumívacích. Do značné míry je zde možno mluvit o vědomé záměrnosti, je však třeba pamatovat na to, že ne všech funkčních jazykových prostředků se užívá vědomě a záměrně; zvykový automatismus má v jazyce široké pole uplatnění.

Funkční využití výrazových prostředků v individuální mluvě se různí podle sociálních situací. Nejčastěji tu jde o funkci zařazovací, jednotlivec se svou mluvou zařazuje do určité společenské vrstvy, někdy také toto zařazení zastírá. Člověk např. užívá místního nářečí nebo také cizího jazyka, aby nebylo patrno, že přichází z jiného prostředí; může tím také projevovat snahu po sblížení s novým prostředím. Užití cizího jazyka jako výrazového prostředku může být také motivováno snahou ukázat své vzdělání nebo výjimečné znalosti.

Jazykové zvláštnosti, jimiž je člověk charakterizován jako individuum (ať již jde o prostředky funkční nebo nikoli), jsou nejen fonetické a grafické, patří také do plánu mluvnického a lexikálního. Nelze proto souhlasit se vším, co o rozdílech mezi jazykem psaným a tištěným z hlediska funkčního napsal před časem Josef Vachek.[4]

Je sice pravda, že se individualita mluvčího projevuje po stránce fonetické a grafické nejvýrazněji, lexikální a mluvnické zvláštnosti nebývají ani zdaleka tak zřetelné, ale v jisté míře jsou vlastní každému člověku. Proto lze mluvit o výrazových složkách nejen u projevů mluvených a psaných, ale také u projevů tištěných. U těch se individualita projevuje především rysy společnými s projevy mluvenými a psanými, ale může mít a také mívá své osobitosti specifické. Podrobnější srovnávání projevů psaných (neurčených pro tisk) a tištěných (stylizovaných pro tisk) u jedné a téže osoby ukáže často různé odlišnosti i tam, kde nejde o projevy uměleckého rázu. Tištěné projevy bývají zpravidla pečlivěji stylizovány, dbá se v nich důsledněji spisovné normy. V běžných případech ovšem může jít také o tiskárenskou či vydavatelskou úpravu.

Vedlejší funkce jazyka teprve čekají na soustavné prozkoumání. Jejich správné pochopení a rozlišování má však zásadní význam pro celou funkční lingvistiku, hlavně pro stylistiku a poetiku.

 

[7]R é s u m é

ZUR FRAGE DER SEKUNDÄREN SPRACHFUNKTIONEN

Die neuere Forschung (Kainz, Zawadowski, Reformatskij) hat schon geklärt, dass primäre und sekundäre Sprachfunktionen zu unterscheiden sind. Auf dem Gebiete der Bestimmung und Durchforschung der sekundären Sprachfunktionen bleibt jedoch noch viel zu tun. Der heutige Stand der Forschung auf diesem Gebiete hemmt die normale Entwicklung der Stylistik und Poetik. Der Autor der vorliegenden Bemerkungen bereitet eine grössere Abhandlung vor, in der unter anderem dargelegt werden soll, wie bei den sekundären Sprachfunktionen das Unterscheiden der formalen und inhaltlichen Seite des Textes von grundsätzlicher Wichtigkeit ist. Was die inhaltlichen Elemente betrifft, kann man bei den dichterischen Texten von einer inneren Form sprechen. In den dichterischen Texten, die nur innerlich (inhaltlich) geformt sind, hat die Sprache im Grunde nur eine kommunikative, nicht die ästhetische (poetische) Funktion.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 4-7

Předchozí Bohuslav Havránek: Slovo a slovesnost do třetí desítky

Následující Pavel Trost: K dnešní situaci historické fonologie