dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Problematika obecné češtiny a jejího poměru k jazyku spisovnému

Jaromír Bělič, Bohuslav Havránek, Alois Jedlička

[Discussion]

(pdf)

Проблематика обиходно-разговорного чешского языка и его отношения к языку литературному / Problèmes du tchèque commun et de son rapport à la langue parlée

Otázky obecné češtiny, a to jak její vědecké zpracování, tak zkoumání jejího vztahu k jazyku spisovnému, zejména v jeho hovorové podobě, jsou dnes velmi aktuální. Aktualita těchto otázek plyne z dnešní situace, kdy se aktivní užívání spisovného českého jazyka skutečně rozšiřuje do všech vrstev a kdy obecná čeština zčásti pozbývá svého geografického, územního omezení na vlastní Čechy.

Máme odůvodněně za to, že dnes probíhá proces sbližování hovorové podoby spisovného jazyka a obecné češtiny na podkladě jejich vzájemného působení a vyrovnávání. Ani současný proces rozšiřování spisovného jazyka není jednosměrný, neprobíhá izolovaně od mluvené podoby češtiny, ale za dialektického vztahu k ní, jak ovšem v jádře probíhal i dříve. Ale názory, které by chtěly vidět tento proces jako jednosměrné působení obecné češtiny na jazyk spisovný, anebo snahy, které by chtěly z takového nesprávného pohledu jednostranně měnit spisovný jazyk v jeho stavbě hláskové a tvarové prostě podle normy obecné češtiny, ať přicházejí odkudkoli a ať jsou jakkoli zastřeny, jsou podle našeho názoru dnešnímu příznivému vývoji spisovného jazyka přímo škodlivé; podceňují právě nebývalé zvýšení celkové kulturní úrovně českého národa v jeho celku, kdy skutečně mizí rozdíl mezi „vzdělanci“ a „nevzdělanci“ vládnoucí v buržoazní společnosti.

Jiná je otázka, které jevy spisovného jazyka je vhodné omezit jako zastaralé na stylové využití, jako naopak je možno — zejména v jazyce literatury — vhodně využívat stylisticky všech jevů obecné češtiny.

V této situaci obecné a spisovné češtiny považujeme za velmi důležitou diskusi o řadě základních i dílčích problémů s ní spojených. Vítáme proto, že i mladší lingvisté, P. Sgall a jiní, k těmto otázkám obracejí pozornost, i když se přitom často tváří jako objevitelé neznámých pevnin a nevidí sdostatek práci již vykonanou a konanou. Pokládáme diskusi o těchto problémech za důležitější než polemické vyrovnávání se s jednotlivými tvrzeními původní stati Sgallovy a jeho repliky. Proto také naše společná odpověď věnuje poměrně mnoho místa i podrobnějšímu výkladu otázek, než by z hlediska „polemiky“ samé bylo třeba, kdežto jiné otázky jako nedůležité v této věci pomíjí.

Zároveň souhlasíme se závěrem repliky s. Sgalla, že je mezi námi více shod, než by se z rozvíjející polemiky zdálo; přece však litujeme toho, že s. Sgall neodpovídá vždy ve své replice k námitkám přímo, ale příliš často jen od otázky uhýbá a snaží se spíše námitky znevažovat než vyvracet.

Nesouhlasíme naproti tomu s útokem P. Sgalla na redakci čas. Voprosy jazykoznanija, že odmítla otisknout jeho odpověď na naši kritiku jeho první stati (viz SaS 23, s. 37, pozn. 2). Na rozdíl od s. Sgalla pokládáme za správné přenesení diskuse do našeho časopisu a nesdílíme jeho názor, že se tím nedoceňuje úloha zahraničních bohemistů v řešení těchto otázek. Soudíme, že naopak Sgall zbytečně zahraniční bohemisty podceňuje: stati česky psané jsou jim dobře dostupné, mohou je sledovat a sami se i zúčastnit další diskuse.

Autoři i redakce vůbec soudí, že by se naše diskuse neměla rozvíjet jen jako dialog dvou stran, a čekají, že se diskuse zúčastní i jiní lingvisté a bohemisté. Soudí také, že bude vhodné další diskusi rozdělit podle problémů, aby se délka příspěvků stále nezvyšovala.

———

[109]V replice P. Sgalla na naše kritické poznámky k jeho stati „Obichodno-razgovornyj češskij jazyk“[1] je správná jeho formulace v posledním odstavci, že by zkoumání běžně mluvené řeči nemělo být omezováno předčasnými závěry v takových otázkách, jež budou moci být řešeny až po analýze materiálu. Základním východiskem naší společné kritiky Sgallova „teoretického rozboru“ problematiky obecné češtiny bylo totiž právě přesvědčení, že „teoretická diskuse … nemůže být odtržena od přímého zkoumání české jazykové situace v celé její šíři a složitosti a od správného jejího postižení na podkladě rozsáhlého a přesného materiálového studia, neboť jinak by se dospívalo k závěrům nesprávným, zkreslujícím skutečný stav, a potom v další práci i k nesprávné, aprioristické interpretaci konkrétního sice, ale kusého a ze souvislostí vytrženého jazykového materiálu, jak je tomu zčásti i v Sgallově stati“ (SaS 22, s. 99). Na některé tyto nedostatky jsme se pak ve své kritice konkrétně zaměřili.

Zdůrazňuje-li však Sgall proti tomu (SaS 23, s. 37), že jeho stať je pouze předběžný teoretický rozbor, který nemohl dostatečně přihlížet k celé složitosti jazykové situace v češtině, je nutno poznamenat, že se při vytváření jakékoli teorie, třeba předběžné, nezbytně musí přihlížet k složitosti jevu s využitím všech poznatků o něm, neboť jinak vzniká nebezpečí teorie vadné, která je v rozporu se skutečností. Taková teorie pak zajisté neprospívá ani hlubšímu poznání, ani nepomáhá další práci, nýbrž spíše svádí na scestí. Správně ostatně napsal sám Sgall ve své replice na jiném místě, že „praktické obtíže tohoto postupu nás neopravňují k přílišnému usnadňování práce a vyslovování rychlých soudů“ (SaS 23, s. 39). Bylo by jen třeba, aby tyto zásady sebekriticky obrátil na sebe a zanechal dvojího měřítka: u některých základních pojmů, s kterými operuje, a zčásti též u dílčích závěrů, jak níže znovu ukážeme, spokojuje se s apriorní dedukcí, ale naproti tomu odmítá např. naše prý subjektivní stylistické hodnocení jazykových prostředků z jeho ukázek běžné řeči, jež přece vychází z empirie, a žádá — v zásadě ovšem zcela správně — „prozkoumání značného množství běžně mluvených projevů“, aby se mohlo dosáhnout definitivního třídění. V tomto dvojím měřítku vidíme značný rozpor; zesílen je v daném případě ještě aprioristickým Sgallovým požadavkem „vymezit funkčně jednotlivé styly nezávisle na tom, jakých prostředků se v nich užívá, aby pak ten či onen projev mohl být do některého z nich zařazen podle své funkce“, a teprve podle této klasifikace „zjišťovat stylistickou platnost jednotlivých prostředků a jejich kombinací za různých situací“ (s. 38n.; prolož. námi). Jazykové styly existují přece jen skrze své jazykové prostředky, proto vymezování stylů podle funkcí, obvyklé ostatně v naší lingvistice už přes třicet let, je neoddělitelné od zkoumání prostředků, které je vytvářejí. Přitom je samozřejmě třeba věnovat pozornost i útvarově heterogenním prvkům, které se eventuálně v jisté stylové rovině objevují vedle sebe. Ale jako nelze mluvit v jistém konkrétním jazyce např. o gramatických kategoriích, které v něm nemají své vyjádření, tak by těžko bylo možné jen podle funkcí určovat styly, které se v daném jazyce třeba vůbec nerealizují.

A vytýká-li nám Sgall, že jsme se ve své kritice nevyslovili k jeho rozboru obecných pojmů, jako národní jazyk, dialekt, interdialekt, „běžně mluvený“ jazyk atd., ani k otázce, zda je vliv spisovného jazyka jediným rozhodujícím činitelem při sjednocování nářečí, musíme přiznat, že jsme tak — pokud Sgallova výtka odpovídá skutečnosti — učinili úmyslně. Sgall v příslušné partii zčásti jen rekapituluje dosavadní vývoj názorů a podává dnešní stav otázky, zčásti mluví o věcech až školsky známých (např. o různých významech slova jazyk, o významu hospodářských a politických činitelů pro šíření určitého dialektu atd.), zčásti pak užívá i výsledků bádání některého z nás, dílem s odkazy na ně, dílem bez přímé citace (srov. např. Havránkův výklad o vnitřních činitelích při vyrovnávání nářečí a jazyků nebo jeho funkční a teritoriální vymezení pojmu nářečí[2] aj.).

[110]Odkazuje-li Sgall např. při konstatování, že ani v dnešní době není vliv spisovného jazyka jediným určujícím faktorem v procesu splývání nářečí, na studie Jar. Běliče (v. VJaz 1960, č. 2, s. 14, a SaS, s. 41), neměli jsme k tomu co dodat, nevyjímajíc ani akad. Trávníčka, třebaže on dříve vyslovoval názor jiný. Omylům se ostatně zcela vyhne sotvakterý badatel, a upozorňuje-li nyní Sgall, že se v tom nebo onom dopustil nepřesností a chyb nejen on sám, nýbrž v dřívějších svých pracích i jeden nebo druhý z nás, ukazuje touto „argumentací ad hominem“ pouze to, že mu běží o obhajobu osobní prestiže víc než o skutečné ujasnění problematiky. Starší rozdílné názory mezi námi, autory kritiky, v pojímání některých jevů, jak na to Sgall upozorňuje, byly právě společnou odpovědí na jeho článek do značné míry vyrovnány; i jinak své závěry v ní formulujeme zčásti nově na základě nových názorů a poznatků.

Ve své stati jsme se vyjádřili k těm otázkám ze Sgallova prvního pojednání, které podle našeho názoru potřebovaly diskuse; k některým těmto otázkám se dále ještě vrátíme. Sgall ostatně k takové diskusi přímo vyzýval (VJaz 1960, 2, s. 11); dalo by se proto očekávat, že bude rád, podařilo-li se mu diskusi vyvolat, a to, jak doufáme, jistě ne podřadnou. Stal se však opak. Sgall přijímá diskusi se zřejmou nelibostí a snaží se znevážit ji výtkami, že jsme nemluvili o tom, o čem mluvit jsme nepovažovali za nutné, dále různými zjevnými i skrytými narážkami atd. Ze samé povahy diskuse ovšem plyne, že se názory střetávají, mluví-li se o věcech sporných; není proto potřebí se nad tím rozčilovat. My se nerozčilujeme ani nad těmi pasážemi ve Sgallově replice, kde svými výklady záměrně komolí fakta z použité literatury (viz níže), kde naše formulace zkreslujícím způsobem posouvá,[3] anebo nám podsouvá názory, které jsme nevyslovili, nebo konečně kde se naivně pokouší představit nás jako lidi odtržené od života a nepřicházející do styku se skutečnou živou mluvou (SaS 23, s. 39, pozn. č. 8). Ve skutečnosti my všichni i s akad. Trávníčkem jsme na rozdíl od P. Sgalla poznali za dlouholetého pobytu z vlastní zkušenosti jazykovou situaci v různých částech našeho jazykového území (nikoli jen v Čechách nebo dokonce jen v Praze) i v různém sociálním prostředí, a tři z nás mají za sebou po osvobození a po Únoru veřejnou činnost politickou, která se zdaleka neomezovala jenom na okruh vysokých škol. Nezabýváme se také, jak známo, jen otázkami spisovné normy, nýbrž ve značném rozsahu rovněž dějinami českého jazyka, dialektologií aj. Doufáme proto, že i naše hodnocení obecné češtiny a jejího [111]vývojového postavení se opírá o rozsáhlejší zkušenosti a materiálové znalosti, než má s. Sgall.

Ve své stati jsme výslovně uvedli, že se nemůžeme zabývat všemi nepřesnostmi a nesprávnostmi ze Sgallova pojednání. K těmto věcem patří např. jeho rozpor ve vymezení pojmu dialekt a v pojímání obecné češtiny jako jazyka „běžně mluveného“. Sgall říká, že za dialekt pokládá takový útvar, který je ohraničen jak funkčně, tak teritoriálně (VJaz 1960, č. 2, s. 15). Ačkoli však už předtím na s. 11 mluvil o funkční omezenosti obecné češtiny a na s. 17—18 musí se zřetelem na Moravu uznat i její jistou ohraničenost teritoriální, zachraňuje svou „teorii“ logickým přemetem, že tato ohraničenost je způsobena tím, že „v oněch oblastech dodneška neexistuje jednotná celonárodní jazyková norma“, užívaná v běžném denním hovoru. Přitom tu nejde o nějaké zaostalé oblasti periferní, jak by ze Sgallových formulací každý neinformovaný jistě vyvozoval, nýbrž o rozsáhlé území, v kterém leží druhé a třetí největší české město, Brno a Ostrava, i řada významných měst dalších. Vylučuje-li se základní masa mluvčích těchto oblastí z předpokládané celonárodní běžně mluvené normy pro potřebu teorie, svědčí to o tom, že se teorie rozchází se skutečností (zároveň jde o chybu v argumentaci, zvanou „petitio principii“).

Nepovažovali jsme za nutné na všechny rozpory a nesprávnosti ve Sgallově stati upozorňovat, protože jsme věnovali pozornost především věcem podle našeho mínění nejpodstatnějším. Tyto rozpory jsou jen dalšími doklady zjednodušujícího pohledu na dané jevy, jak jsme o tom mluvili už ve své kritice, a svědčí též o značně aprioristickém přístupu ke zkoumaným otázkám, který se nyní znovu projevuje ve Sgallově replice.

I. Sgall nám ve své replice především vytýká, že nepřihlížíme ve své odpovědi ani k argumentaci, ani k důsledkům teze vyslovené v jeho původním pojednání o běžně mluveném, byť nespisovném jazyce jako možné součásti „jádra“ národního jazyka, které vytlačuje dialekty. Ve skutečnosti jsme značnou část své stati věnovali právě rozboru Sgallova pojetí vztahu mezi jeho „jádrem“ národního jazyka a nářečími. Řekli jsme, že tento „protiklad“ nelze chápat tak zjednodušeně a staticky, jak to činil Sgall, nýbrž že je nutno vidět stupňovitost přechodů od starých nářečí přes regionální interdialekty, k nimž patří svým původem i obecná čeština, až k spisovnému jazyku. Nestavěli jsme tím proti sobě „protiklad“ a „stupňovitost“, jak nám nyní Sgall podsouvá (SaS 23, s. 43), nýbrž kritizovali jsme zjednošující chápání uvedeného protikladu. Zdůraznili jsme přitom zvláštní postavení obecné češtiny, její tendenci rozšířit se jako běžně mluvená nespisovná řeč po celém území, tj. plně se připojit k „jádru“ národního jazyka (jak to chápání „jádra“ vyplývalo ze Sgallovy první stati), ale zároveň jsme upozornili na její přetváření se v tomto procesu, jež (spolu s přetvářením spisovného jazyka a s ústupem starých nářečí) je podle našeho názoru jedním z důležitých znaků dnešního jazykového vývoje a má podstatný význam pro správné, dialektické a nezjednodušující postižení vývojových tendencí v národním jazyce jako celku.

Samým pojmem jádra národního jazyka jsme se blíže nezabývali, protože se nám nezdál být dost jasný. Jako označení spíše obrazné dávali jsme proto slovo ‚jádro‘ do uvozovek. Nejasnost ve vymezení pojmu ‚jádro národního jazyka‘ však nyní Sgallovou replikou ještě vzrostla. Ve své první stati totiž Sgall prohlašuje za složky „jádra“ národního jazyka spisovný jazyk a obecnou češtinu (VJaz 1960, č. 2, s. 18), nyní však podle něho „jádrem národního jazyka jsou ty prvky, které se rozšiřují a postupně zatlačují prvky okrajové“ (SaS 23, s. 42). Při takovémto pojímání netvoří ovšem „jádro“ národního jazyka ani spisovná a obecná čeština jako strukturní celky, poněvadž v obou útvarech jsou též prvky, které ustupují; a „jádrem“ národního jazyka podle nového Sgallova pojetí vůbec není žádný útvar (celek), nýbrž jen jednotlivé a zčásti paralelní prvky, tedy heterogenní soubor. Je-li však základní pojem, s kterým Sgall operuje, ba z něhož vychází, u něho samého tak proměnlivý a labilní, pak se nemůže divit, že se nám jeví vratká celá jeho „teorie“.

[112]Souhlasíme ovšem se Sgallem, naznačuje-li (SaS 23, s. 43), že proces přetváření obecné češtiny vlivem ostatních interdialektů a starých nářečí i pod tlakem spisovného jazyka není náležitě prozkoumán; ale to zdaleka neznamená, že můžeme tento proces ignorovat a prostě klást rovnítko mezi obecnou češtinou jako regionálně český interdialekt a „běžně mluvený jazyk“, jak to Sgall — zejména pokud jde o stránku hláskovou a tvarovou — v podstatě dělá. Běžně mluvená čeština, míníme-li tím především řeč různých vrstev obyvatelstva v městech a průmyslových centrech na rozdíl od starých venkovských nářečí, zčásti též interdialektů a od hovorového jazyka spisovného, je ve skutečnosti právě dnes značně nejednotná a víceméně se v ní projevují nejen staré rozdíly regionální, nýbrž jak se zdá, ve vzrůstající míře i v témž místě a u téhož člověka často rozmanité kolísání mezi dvěma i více výchozími normami. Stupňovitost přechodů, o které jsme mluvili už ve své první stati, neznamená totiž jen postupné přetváření celého systému jednotlivých starých nářečí v regionální interdialekty atd., nýbrž také, a to dnes snad ještě více, přímou interferenci různorodých prvků hláskoslovných, tvaroslovných aj. ze dvou nebo i několika „útvarů“ v rámci národního jazyka. To je právě to, co Bělič nazval rozkolísanými formami hybridními, přičemž přívlastek ‚hybridní‘ nemá žádný přídech pejorativní, nýbrž označuje prostě charakter tohoto důležitého jevu vývojového.[4] Je ovšem samozřejmé, že jistá variabilita je konstantním znakem i každého jednotlivého útvaru.

Sgall samozřejmě o této dnešní situaci v češtině ví, ba ona jej patrně nyní vede k novému vymezování pojmu ‚jádro národního jazyka‘; snaží se naopak infikovat čtenáři dojem, že pro některé z nás je prý to „skutečnost zřejmě nová“ (SaS 23, s. 39),[5] a domnívá se, že právě tato situace mluví proti naší kritice jeho ukázek běžné řeči v jeho první stati. Řekli jsme o oněch ukázkách, že zdaleka nereprezentují nějakou celonárodní nebo téměř celonárodní jazykovou podobu, jak by ze Sgallovy stati vyplývalo, a na tom nadále trváme. Jsme přesvědčeni, že je správné i naše další tvrzení, že ani z hlediska pražského nebo vůbec regionálně českého nejde v těchto ukázkách o příklady typické ať pro obecnou češtinu samu, ať pro onen „jazyk běžně mluvený“. Vůbec soudíme, že intelektuálské projevy tohoto druhu nejsou vhodným východiskem teoretického rozboru sledujícího obecnější cíle, neboť právě v nich se nejčastěji objevuje to, co ve své replice Sgall sám připouští, že totiž někteří mluvčí, pokud takto mluví, užívají prvků obecné češtiny „ve formách zdánlivě či skutečně ‚hyperkorektních‘“ (SaS 23, s. 40).[6] A právě svým roz[113]borem, v němž jsme ovšem přehnaně formulovali pasáž o tom, že normálně neexistuje v obecné češtině foném é,[7] snažili jsme se ukázat, že nevyrovnanost a netypičnost těchto ukázek plyne z toho, že lexikální a frazeologické prvky mající v některých případech charakter až knižní jsou spojovány s hláskoslovnými a tvaroslovnými prvky až přehnaně „obecnými“. Tu právě běží o tu hyperkorektnost obecně českých podob, která je často produktem, jak jsme to charakterizovali, „víceméně uvědomělé a chtěné, ale značně násilné nonšalance“ apod. (SaS 22, s. 100).

Totéž je do značné míry možno říci také o ukázkách, které nově přináší Sgall ve své replice na s. 38 a 40. Netvrdili jsme ovšem a netvrdíme, že takový způsob řeči neexistuje, a také jsme neřekli, že je omezen jenom na pražskou filosofickou fakultu. Ale na základě svých zkušeností z jiných podobných případů velmi pochybujeme, že i u příkladů, uváděných nyní z odborného školení lékařů, šlo o způsob řeči typický pro většinu mluvčích na onom školení.[8] Právě tímto vytrháváním záměrně vybíraného materiálu z celého situačního kontextu, takže objektivní hodnocení je pak nemožné, zkresluje Sgall skutečný stav věcí, protože takovým způsobem je možno dokázat všechno, co předem dokázat chceme. A právě v tomto způsobu spočívá i nebezpečí, o kterém Sgall sám mluví, „že by se materiálové práce mohly při sbírání a rozboru materiálu orientovat příliš jednostranně, takže by pak ztrácely na ceně“ (SaS 23, s. 39). Je nutno opravdu objektivně zachycovat jazykovou skutečnost v daném prostředí v celé její šíři a složitosti a tuto skutečnost bedlivě analyzovat. Přitom samozřejmě je třeba propracovávat i razit nové metody zkoumání, ale tato metodika i metodologie se bude rozvíjet spolu se zkušenostmi s materiálem a se znalostí vývoje jazykového i společenského, nikoli jednostrannými úvahami, které rozhodně nemohou vytvořit „bezpečný podklad pro materiálové studie či monografie“, jak se Sgall mylně domnívá (SaS 23, s. 39). Nejde tu ovšem z naší strany o nějaký boj proti opravdu zásadnímu teoretickému ujasňování problematiky, nýbrž proti aprioristickému a zjednodušujícímu teoretizování. Široké zachycení materiálu a jeho pečlivá analýza je též nejbezpečnější ochranou proti „předčasným generalizacím“ (SaS 23, s. 42), neboť ukážou-li se v dosavadních studiích o obecné češtině nějaké takové předčasné generalizace, budou materiálovými pracemi snadno opraveny. Těžko by se však získával objektivní obraz, kdyby nesprávná nebo neujasněná teorie předem vedla badatele k zkreslujícímu výběru materiálu.

Jenom na ukázku, jak asi interference dvou norem v řeči průměrného Pražana dnes vypadá, uvedeme několik dokladů z veřejné sice, ale improvizované a velmi bezprostřední promluvy pražského požárníka. V těchto dokladech lze zcela jasně rozlišit dvě vrstvy v užívání hláskových a tvarových prvků obecné češtiny; objevují se převahou u slov a obratů běžného konverzačního charakteru, např. chtěl si udělat dobrej den, podle zdravýho rozumu, je to zdravej názor, sou jak malý děti, houká za zádama s tím vozejčkem, já bych řek pár příkladů z mý praxe, musí bejt [114]fikanej všema mastěma, bejvalý kasárny osmadvacátýho pluku, Vinohradský divadlo, Smetanový divadlo aj.; ovšem také Československej svaz požární ochrany, s hasícíma přístrojema, řidičskej průkaz apod. Vcelku však právě ve spojení s odbornými názvy nebo s odbornější formulací se zřetelně uplatňovaly značnou měrou i podoby spisovné: toto číslo (telefonní) je stále volné, zavolat požárními hlásiči, národní hospodářské škody, kysličník uhličitý, gumárenský průmysl, elektrické zařízení, pěnový přístroj, hořlavé kapaliny ap. Tyto doklady jasně nasvědčují, že situace je složitější, než jak ji ve svých ukázkách podává Sgall. Jistá vázanost na spisovný jazyk, známá už v hláskových podobách základů různých intelektuálních slov, projevuje se, jak je patrno z našich ukázek, i v tvarech (a v jejich hláskových podobách).

Interference prvků z různých norem podle našeho názoru však zdaleka neznamená, že bychom se měli vzdávat rozlišování dílčích útvarů v rámci národního jazyka, k němuž dospělo dřívější bádání. Sgall sám mluví o jazyku jako „systému systémů“ (SaS, s. 38) nebo o jednotlivých normách uvnitř češtiny (SaS, s. 42 aj.); norma však je právě atributem útvaru a systém je něco ještě pevnějšího než útvar. Z našeho výkladu o vývojové dynamice v dnešní češtině (SaS 22, s. 101) i o stupňovitosti přechodů na druhé straně zcela jasně vyplývá, že ony dílčí útvary v rámci národního jazyka nechápeme tak, jak nám Sgall vytýká, jako „by byly jakýmisi jazyky v malém, navzájem od sebe oddělenými“ (SaS 23, s. 38). Poněvadž nadto velká část prvků těchto těsně příbuzných norem, spjatých vzájemně i celým historickým vývojem, je totožná, hranice mezi jednotlivými normami samozřejmě není vždy ostrá a celkem snadno nastává pohyb oběma směry přes hranice různých norem. Je přitom věc celkem známá a běžná nejméně třicet let, že „vztahy mezi spisovnými a obecně českými prvky jsou jiné ve slovníku, v tvarosloví a v hláskosloví“ (SaS 23, s. 38), a není proto třeba ji „přiznat“ teprve nyní, jak žádá Sgall, nehledíme-li ani k tomu, že i zde i jinde redukuje mluvnickou stavbu jenom na formální tvarosloví, kdežto syntax, tak důležitou pro poměr obecné a vůbec mluvené češtiny k vlastnímu jazyku spisovnému, nechává zcela stranou. Pro postup Sgallův je vůbec příznačné, že rád s velkým důrazem objevuje objevené a dávno známé.

Co se týče lexika, upozornili jsme už v úvodním výkladu k „Slovníku spisovného jazyka českého“, který vzniká pod naším vedením, ale na který Sgall nyní odkazuje jakoby proti nám (SaS 23, s. 38, pozn. 3), že proto, že se části lexikálních prostředků obecné češtiny „užívá celonárodně v češtině hovorové, nelze je pokládat prostě za nespisovné“ (op. cit., díl I, Praha 1960, s. X). K tomu mimochodem poznamenáváme, že po lexikální stránce celonárodní unifikace běžně mluvené řeči (spolu s interdialekty a starými nářečími) postoupila vůbec nejdále, takže i u mnohých těch výrazů, které jsou zřetelně nespisovné, můžeme v plném smyslu mluvit o slovech obecně českých, kdežto jinak tzv. obecná čeština opravdu obecná není. Naopak ovšem i u těch obecně českých slov, která patří k slovní zásobě spisovné češtiny hovorové, pokud se vlivem okolností nestávají neutrálními výrazy plně spisovnými, pociťujeme v čistě spisovném kontextu jejich specifické stylové zabarvení; to obráceně platí zčásti i o prvcích výlučně spisovných v kontextu nespisovném. Toto zabarvení samozřejmě nemají ony prvky samy o sobě, nýbrž na podkladě dílčího útvaru, k němuž od původu patří, a na pozadí prvků útvaru druhého. Proto je nutno s těmito útvary nadále operovat a nelze uvažovat jen o nějakých izolovaných „prostředcích téhož jazyka …, rozmanitě se sdružujících“ (SaS 23, s. 38). Na pozadí dílčích útvarů je podle našeho názoru nejlépe možno zkoumat „kombinační možnosti jednotlivých prostředků a jejich stylistickou platnost v různých situacích i probíhající změny obojího“ (SaS 23, s. 38).

Co jsme my vytýkali Sgallovým příkladům, nebylo prosté spojení lexikálních prvků spisovných s hláskovými a tvarovými prvky obecné češtiny, nýbrž extrémnost části obojích těchto prvků, jak jsme se o tom už zmínili; v ní jsme viděli a vidíme příznak netypičnosti těchto projevů z obecného hlediska. Netvrdili jsme ovšem, že „spojování odborných a jiných spisovných výrazových prostředků s tvary obecné češtiny je charakteristické jen pro příslušníky inteligence“ (SaS 23, s. 41), a vůbec jsme nedělili národ „na vzdělance (aktivní uživatele spisovného jazyka) a lid (mluvící nářečími ap.)“ (tamtéž), nýbrž toto dělení záměrně do diskuse vnáší nyní teprve [115]Sgall sám. Náš rozbor Sgallových ukázek byl právě zaměřen proti falešné, vyumělkované lidovosti mluvy některých intelektuálů. Podle našich zkušeností totiž právě mnozí dnešní aktivní uživatelé spisovného jazyka, jimž podle slov Sgallových „nelze upírat skutečnou, nefalšovanou lidovost“ (tamtéž), stojí ve svých veřejných projevech uvědoměle na půdě celonárodního spisovného jazyka, kdežto naopak někteří z těch, jimž právě tato nefalšovaná lidovost chybí, nutí se — třeba podvědomě — do vyjadřování v jejich představách lidového, z hlediska skutečné, typické obecné češtiny často až násilného (viz např. podobu vejsledek, nově uváděnou Sgallem; tamtéž).

Pokud pak jde o spojování odborných termínů v běžné řeči s koncovkami obecné češtiny, záleží zajisté na rozšířenosti daného termínu v příslušném prostředí a víceméně též na obsahovém kontextu i stylistickém záměru. Např. spojení s těma starochetitskejma textama, nově uváděné Sgalllem bohužel zase bez širší souvislosti situační (SaS 23, s. 38), budí představu nějakého postoje znevažujícího. Viděli jsme naproti tomu u dokladů z řeči pražského požárníka, že odborný termín, pronikající ze spisovného jazyka, i v běžné řeči v podstatě nespisovné často s sebou nese též spisovné koncovky. V těchto případech interferencí prvků spisovných a nespisovných běží vlastně o částečný rozklad výchozího nespisovného útvaru, který však stále ještě zůstává podkladem jazykové podoby projevu. O tom, že se působení spisovné normy na projevy těch mluvčích, kteří jsou zvyklí užívat obecné češtiny (nebo jiného interdialektu), projevuje dnes silněji než kdykoli dříve, není snad vůbec možno pochybovat. Bylo by nesprávné nevidět masové působení spisovného slova v rozhlase, v tisku, ve filmu, v nejrůznějších rychle se rozvíjejících formách vzdělávání nejširších mas ap.

Stylistické využívání prvků z jednoho útvaru v útvaru druhém je přitom věc v zásadě rovněž nesporná, třebaže v rozkolísané řeči běžně mluvené je stylová platnost jednotlivých prvků často oslabena a třebaže to vůbec neplatí absolutně. Řekli jsme, že „hláskové podoby obecné češtiny, pokud pronikly do spisovného jazyka, dostaly zde zcela zřejmé expresívní zabarvení … anebo jsou lexikalizovány“ (SaS 22, s. 101n.). Sgall v citaci tohoto našeho výroku vynechal to „anebo jsou lexikalizovány“ a uvádí proti nám, že např. podoba voj „nezní snad vůbec expresívně“, a u podob popílek, mejdlíčko, podestýlat přímo poučuje právě o tom, co z našeho textu vynechal, že „hláskové podoby svým původem obecně české jsou tu do značné míry lexikalizovány“ (SaS 23, s. 40).[9] Pokud jde o podobu slova ouško, jehož expresivita se podle Sgalla „sotva nějak liší od expresivity jiných deminutiv“ (tamt.), je třeba poznamenat, že právě deminutiva jsou jednou z těch skupin slov, v kterých pronikají snad častěji než jinde do spisovného jazyka prvky z obecné češtiny, resp. prvky vůbec celonárodně interdialektické, a že je to patrně dáno tím, že expresivita deminutiv je v podstatě kategoriální; u jednotlivých slov může ovšem být tato expresivita podle okolností ztlumena nebo zcela neutralizována (zvlášť v případech terminologizovaných, jako je popílek aj., jasně odlišných od případů jako mejdlíčko, třebaže je Sgall uvádí v jedné rovině). Pokud pak jde o podobu velkejma, vyšli jsme z formulace samého Sgalla, s kterou souhlasíme, že za jistých okolností formy obecné češtiny znějí příliš familiárně (VJaz 1960, č. 2, s. 11); právě proto, a ovšem i z jiných důvodů, pociťuje se leckdy vůbec obecná čeština jako jazykový útvar „nižší“ a její prvky, pokud v jednotlivých slovech nepronikly do spisovného jazyka nebo pokud se jich záměrně stylově nevyužívá, jeví se z hlediska spisovné normy jako „nesprávné“.[10] U příkladu velkejma nelze, mimochodem řečeno, redukovat koncovku -ejma na pouhé -ma, jak se nyní Sgall snaží. V zásadě tu nemůžeme na svém hodnocení nic měnit.

[116]Celkově opakujeme, že podle našeho mínění není třeba a není ani možné vzdávat se pojímání obecné češtiny, resp. i moravských interdialektů jako dílčích útvarů v rámci národního jazyka. Jejich normy reálně existují a nic na tom nemění fakt, že v běžně mluvené řeči dnes často rozmanitým způsobem interferují s prostředky jazyka spisovného nebo i mezi sebou navzájem. I tuto interferenci je ovšem třeba vidět jako důležitý fakt vývojový, stejně jako — jak o tom byla řeč už v naší první stati — nenáhlé přetváření obecné češtiny v procesu jejího šíření, tj. v procesu vyrovnávání ostatních interdialektů s ní a jejího přibližování se k spisovné češtině hovorové.

Upozornili jsme už ve své první stati, že napětí mezi jednotlivými útvary v rámci dnešní češtiny je několikasměrné: základní se nám zdá být jednak napětí mezi nespisovnými mluvenými útvary na jedné straně a jazykem spisovným na straně druhé, jednak napětí mezi nespisovnými útvary navzájem. Napětí první zde patrně v jisté formě zůstane, i kdyby se nespisovná mluva na celé jazykové oblasti zcela vyrovnala a třeba i splynula s hovorovou češtinou spisovnou, a bude stálým zdrojem možností stylistického využívání diferenčních prostředků i jedním z pramenů neustálého oživování vlastního jazyka spisovného. Vyrovnávání druhého napětí ovšem rovněž dnes probíhá za stále vzrůstajícího spolupůsobení spisovného jazyka, proto např. moravské interdialekty v interferenci s obecnou češtinou zpravidla pevněji zachovávají své znaky shodné se spisovným jazykem, v kterých se obecná čeština odlišuje, ba zčásti se tyto znaky geograficky šíří.

Pokud pak jde o celkovou vývojovou dialektiku dnešního jazykového dění, upozorňovali jsme už ve své první stati (SaS 22, s. 101), že útvar postupující prostě nevytlačuje útvary ustupující a že tento proces nelze chápat jako vývoj jednosměrný, nýbrž dialekticky jako vzájemné působení a konečné vyrovnávání rozdílů. Sgall místo aby se snažil pochopit smysl naší kritiky jeho prvotního nedialektického pojetí, obrací se proti nám a kupodivu neříká, zda naše výtka byla správná nebo ne, nýbrž místo toho tvrdí, že je v rozporu s jinou výtkou (SaS 22, s. 100), kde kritizujeme Sgallovo zjednodušené pojímání protikladu „jádro národního jazyka — dialekty“ a upozorňujeme, že je třeba vidět i stupňovitost přechodů mezi spisovným jazykem a starými nářečími. K tomu dodává: „Pojmy protiklad a stupňovitost nejsou přece v marxistické dialektice stavěny proti sobě. Sama stupňovitost konkrétních jevů, prvků jednotlivých útvarů, je nesporná, jinak by celá problematika nebyla tak složitá, aby podobnou diskusi vyvolala.“ (SaS 23, s. 43) Tedy (1) Sgall nyní stupňovitost uznává; to je jisté plus, třebaže přitom zastírá svůj poměr k naší kritice. (2) Sgall uznává, že stupňovitost a protiklady nestojí proti sobě; kritika však nevytýkala tuto věc, nýbrž „zjednodušené pojímání protikladů“, nikoli protiklady samy, a dále nedialektické chápání těchto protikladů, jak jsme již výše uvedli. Čili jak se zdá, Sgall skutečně výtky kritiky vlastně uznává, ale současně je překrucuje. Takovým zamotáváním věcí ze snahy obhájit všechno za každou cenu lze ovšem těžko opravdu přispět k teoretickému osvětlení daných jevů, jak to Sgall prohlašuje za svůj síl.

II. Pokud jde o vznik a vývoj obecné češtiny, je známo, že většina jejích základních znaků, původem středočeských (a tím i pražských), existovala už v době před třicetiletou válkou. A poněvadž v těchto dobách žil spisovný jazyk v těsném kontaktu s jazykem běžně mluveným, pronikaly zcela přirozeně tyto znaky postupně i do spisovného jazyka, jak to vidíme především v literatuře pražského centra, ale i jinde, zvlášť v tzv. nižších útvarech literárních, např, v cestopisech, a v méně oficiálních písemných projevech, zejména v korespondenci apod.[11]

Jakým způsobem frekvence těchto prvku (např. í místo é; ej místo ý, í; v- na počátku slov před o- aj.) v době předbělohorské a těsně po ní v psaném jazyce postupně vzrůstá, můžeme poznat třeba srovnáním „Cesty z Prahy do Benátek“ Voldřicha Prefáta z Vlkanova, vypsané někdy kolem roku 1550, „Cestopisu“ Bedřicha z Donína asi z r. 1610 a např. korespondence [117]Zuzany Černínové s jejím synem Humprechtem z let 1638—48.[12] Máme i svědectví už z doby předbělohorské, že středočeskou podobu jazyka považují též soudobí teoretikové, dokonce i Jan Blahoslav, pocházející z Přerova na Moravě, za „nejpěknější a nejpravější“.[13] Slovák Vavřinec Benedikti z Nedožer ve své mluvnici „Grammaticae bohemicae … libri duo“ (Praha 1603, s. 2a, 31b) pouze konstatuje např., že v Čechách se ý vyslovuje mnohdy jako ej, dále uvádí tvary přivlastňovacích adjektiv Janového, Janovému … // Janova, Janovu aj. Pobělohorské mluvnice a jiné příručky nepřinášejí po této stránce nic tak podstatně nového, jak se Sgall mylně domnívá.[14]

A podob, které bychom dnes nazvali „obecně“ českými, užívá se ve větší nebo menší míře nejen v Čechách, nýbrž po celé česky píšící oblasti tehdejší koruny české, tedy i na Moravě a ve Slezsku; historik J. Polišenský, znalec archívních památek moravských, z toho před lety vyvozoval, že v 16. století žilo např. ej//ý i v nářečích téměř po celém jazykovém území vedle sebe a že později ustoupilo.[15] Předpoklad Polišenského je sice nepravděpodobný, ale z jeho poznatků lze vyvodit, že ony znaky dnešní obecné češtiny zřejmě pronikaly do hovorové podoby spisovného jazyka na celém území.[16] Ba lze snad i předpokládat, že kdyby přirozený vývoj nebyl býval přerušen, byly by tyto jevy plně pronikly do spisovného jazyka v celém rozsahu.

Některé prvky „obecné češtiny“ se objevují, jak známo, i v Bibli kralické, celkově ovšem sporadicky, protože její jazyk byl záměrně poněkud archaizován, aby — jak se praví v předmluvě k I. dílu (1579) — „text český … byl … vážný (jakož na svatá Písma příleží)“, tj. z důvodů stylistických. Není dosud prozkoumáno, do jaké míry na jistou archaizaci jazyka Bible kralické, zvláště po stránce hláskoslovné, měla vliv výslovnost moravská, jak na to upozornil už Havránek,[17] popřípadě i zřetel na Slovensko, kde byla tehdy spisovná čeština přijímána jako nadnářeční útvar domácí. Není bez zajímavosti, že se na překladu podílel i Slovák Pavel Jesenský.

Jisté však je, že jazyk Kralické bible počal být považován za nejkultivovanější podobu spisovné češtiny hned v své době a tímto vzorem vlivem okolností zůstal po celou dobu českého úpadku, kdy se spisovná čeština de facto přestala vyvíjet a kdy se kontinuita vypěstěného jazyka předbělohorského až do začátků obrození udržuje relativně lépe na Slovensku než v Čechách a na Moravě. Je dokonce otázka, do jaké míry spolupůsobilo toto uchování tradice předbělohorské spisovné češtiny na Slovensku na oživení právě této podoby v Čechách na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Není jistě náhoda, že se v prvních fázích obrozenského hnutí českého objevují na čelných místech též Slováci (J. Palkovič, J. Kollár, P. J. Šafařík aj.) nebo pracovníci vychovaní na Slovensku (F. Palacký), kteří aktivně zasahují právě i do otázek spisovného jazyka. Ale oživení této podoby vyplývá i v Čechách zcela zákonitě z celé situace, protože to byla přes všechen pobělohorský úpadek jediná tradičně uznávaná celonárodní norma, která rychle nabyla velkého významu v národně sjednocovacím hnutí.

[118]Oslabení tradice spisovného jazyka v Čechách a na Moravě v době po třicetileté válce nemělo ovšem za následek posílení pozic obecné češtiny, jak tvrdošíjně opakuje Sgall, aniž provedl nějakou analýzu faktů (SaS 23, s. 41). Zánik samostatnosti feudálního českého státu nesl s sebou pokles centrálního významu Prahy, jednotlivé země, ba zčásti i kraje a dominia začínají žít navzájem více izolovaně, hospodářský a kulturní úpadek měst i utužení nevolnictví pak vůbec znamenají omezení mezinářečního styku. Za těchto okolností se prvky „obecné češtiny“ z hlediska celé národnosti dále nešíří, nýbrž naopak např. v písemnostech na Moravě a ve Slezsku vcelku prokazatelně ustupují, jak konstatoval Polišenský např. pro městské knihy zlínské aj.[18], a pokud se zde v nejlepším případě neudržuje nebo zčásti i neobnovuje tradice jazykové podoby Bible kralické, pronikají ve stále stoupající míře prvky místních nářečí, jak jsme o tom mluvili už v naší první kritice (SaS 22, s. 102). Jestliže v samých Čechách v některých písemnostech prvky „obecné češtiny“ v této době ve srovnání s dobou předchozí ještě snad stoupají, nabývá tento proces kvalitativně jiného charakteru: nejde tu už o pronikání celonárodně se šířící podoby hovorového jazyka, tj. vlastně o pokračující vývoj vlastního jazyka spisovného, nýbrž o jev, který poklesl zpět na partikulární a ocítá se nyní skoro na stejné rovině s pronikáním nářečních prvků moravských na Moravě atd. Ostatně i z Čech bychom vedle středočeských prvků „obecné češtiny“ mohli uvést podle oblastí pronikání nářečních prvků lokálních, např. v severovýchodních Čechách severovýchodočeských atd. Těmito fakty nemohou otřást žádné vykonstruované úvahy, že „v základě … samo oslabení spisovné češtiny znamenalo posílení nejrozšířenější tehdejší podoby nespisovné“ (SaS 23, s. 41).

O nic jiného než o pouhou spekulativní dedukci se Sgall neopírá i při tvrzení, že v půlstoletí od zrušení nevolnictví r. 1781 až k začátkům pronikání spisovné češtiny do mluvených projevů „úloha českého interdialektu v procesu nivelizace nářečí byla poměrně velká“ (s. 42). Sami sice říkáme, že po více než stopadesátileté stagnaci po zániku českého státu „proces sjednocování nářečí se … znovu rozvíjí až od konce 18. století …, tedy až v době, kdy nastává i nový rozvoj spisovného jazyka“ (SaS 22, s. 102), opravdu prokázat však můžeme ústup nářečních jevů, a to ještě velmi pozvolný, zhruba až od poloviny minulého století. Proces „vzrůstajícího ekonomického i kulturního styku mezi oblastmi“ (Sgall, SaS 23, s. 42) v době ustupujícího feudalismu nebyl totiž v našich zemích nijak rychlý a jazykový vývoj, jak známo, probíhá ještě pomaleji než vývoj sociálně ekonomický; městská střediska se přitom jazykově konsolidovala velmi zvolna, jak je patrno např. z jihočeských nářečních prvků v jazyce pražského rodáka Máchy, zděděných po otci, ze severovýchodočeských u Němcové, „českomoravských“ u Havlíčka atd.

Celkově by se přesto mohlo říci, že v šíření obecné češtiny od obrození se znovu oživuje proces, který přirozeně probíhal už před třicetiletou válkou. Jisté takové rysy zde jsou. Ale celková situace sociálně ekonomická a kulturní je v nové době podstatně jiná, norma spisovného jazyka se rychle upevňuje a její přirozený tlak se stupňuje jednak přímo rozvojem a postupnou demokratizací školního vzdělání, jednak nepřímo stále vzrůstajícím a širším působením tisku, literatury, nověji rozhlasu, televize aj.; pronikání prvků obecné češtiny pak do ní není tak snadné jako v době humanistické. Podstatné na naší formulaci v první naší stati bylo však to, že rozvoj spisovné a obecné češtiny se navzájem nevylučují, nejsou v protikladu, jak vyplývalo ze Sgallova výkladu o vývoji v 17. a 18. stol. (VJaz 1960, č. 2, s. 14, 17), nýbrž naopak jdou ruku v ruce. A tento fakt se Sgall bez znalosti materiálu anebo aspoň bez přihlížení k němu snaží prostě „oddiskutovat“.

Proces šíření některých znaků obecné češtiny v nové době vidí Sgall rovněž trochu velkýma očima, a to i tam, kde se opírá o svědectví studií materiálových. Např. s odkazem na výklad o regionálně českém ej proti hanáckému é (dlouhej × dlóhé) v práci Sl. Utěšeného „Nářečí pře[119]chodného pásu česko-moravského“ (Praha 1960) tvrdí ve své replice, „že v těch bodech, kde se jak obecná čeština, tak nářečí liší od spisovného jazyka, proniká prvek obecně český stále dál na východ“ (SaS 23, s. 42). Šíření obecné češtiny nikdo nepopíral a Sgall sám odkazuje na naši formulaci o jisté převaze obecné češtiny nad interdialekty i nářečími moravskými; avšak pokud jde o ono pronikání ej na úkor hanáckého é na staré nářeční hranici, právě podle práce Utěšeného vypadá situace ve skutečnosti tak, že se „archaická vrstva naší hranice … od dob Bartošových … liší vcelku jen nepatrně“ (op. cit., s. 36), v mladších vrstvách jazykových pak proniklo ej za posledních asi 70 let (tj. od doby, kdy František Bartoš v této oblasti sbíral materiál pro svou „Dialektologii moravskou“) v průměru sotva více než o nějakých pět kilometrů na východ, a to ještě ne absolutně, protože před zjištěnou hranicí relativně výhradního užívání hanáckého é je pásmo kolísání, v němž se, jak říká Utěšený, zvláště „v některých izolovanějších venkovských osadách … drží … hanácké znaky poměrně velmi houževnatě přímo na archaické linii“ (op. cit., 38; viz tam též mapku č. II). Je nadto otázka, nebylo-li zde aspoň zčásti to kolísání už dříve, jenomže Bartoš, zaměřený na nejstarší zjistitelný stav, je prostě neuvedl.

Třebaže je obecně známo, že se v moderní době nářeční vývoj zrychluje, přece jen to, že Sgall vidí v uvedených zjištěních Utěšeného „zvlášť zřetelný“ doklad nadřazenosti obecné češtiny, je přinejmenším přehnané. Vůbec pak nelze z práce Utěšeného vyvozovat, jak Sgall v rozporu s veškerou logikou kupodivu činí, že prý „nelze tedy bez pochyb přijmout (naše) tvrzení, že např. podoba bejt v obecné češtině zčásti ustupuje“ (SaS 23, tamtéž). Za prvé se zde matou dvě věci podstatně odlišné, totiž nenáhlý postup regionálně české obecné češtiny (resp. jen některých jejích znaků) do západního pomezí nářečí hanáckých a na druhé straně přetváření obecné češtiny samé, její sbližování se spisovnou češtinou hovorovou v procesu její interference s ostatními interdialekty i se spisovným jazykem; za druhé Sgall bez jakéhokoli podkladu prostě jen bagatelizuje poznatek získaný empirií, který je ostatně ve shodě se závěry z materiálu nabytého zcela nezávisle jinými cestami: i z citované studie H. Kučery zřetelně vyplývá, že ej se drží pevněji v adjektivních koncovkách než v základu slova.[19] Rozpornost vývoje zde spočívá v tom, že ej se v procesu splývání nářečí zčásti šíří, zároveň se však jeho rozsah v jazyce zmenšuje.[20] Náš poznatek o částečném ústupu ej při jeho současném šíření ovšem neznamená, že by neměl být, podobně jako jiné jevy, dalšími pracemi znovu ověřován a zevrubněji zkoumán. Právě my, jak jsme už řekli, na rozdíl od s. Sgalla opravdu vidíme význam a nezbytnost materiálového studia a varujeme před předčasnými generalizacemi.

Částečný ústup ej vedle jiných znaků, z nichž o některých jsme se zmínili i ve své první stati, patří k těm jevům, kterými se obecná čeština v procesu probíhající tendence stát se celonárodním útvarem nespisovným sama vyvíjí a mění, a to, jak jsme řekli, „nikoli nezávisle, nýbrž v hrubých liniích v podstatě směrem k spisovnému jazyku“ (SaS 22, s. 101). Slovy „v hrubých liniích“ a „v podstatě“ přitom zřetelně naznačujeme, že to neplatí zcela absolutně. Sgall na to také přišel, třebaže se obrací polemicky proti nám, že prý naše tvrzení platí „jen zčásti“ (SaS 23, s. 43). Říká-li však „nanejvýš jen zčásti“, nemůžeme s ním souhlasit: za posledních více než stopadesát [120]let lze těžko najít významnější strukturní jev hláskoslovný, tvaroslovný, syntaktický nebo i slovotvorný, kterým by se byla obecná čeština od spisovného jazyka nově odlišila. Různá vyrovnání analogická i jiné dílčí změny mohou ovšem v mluveném jazyce vždy nově vznikat, aniž je to přitom zpravidla specifický jev jen toho nebo onoho útvaru.

V slovní zásobě a frazeologii je ovšem situace jiná, ale zde právě vytváření nových slov nebo frazeologických spojení neplyne z nějaké specifičnosti obecné češtiny samé, nýbrž většinou ze zvláštních potřeb mluveného jazyka vůbec, jako např. ze snahy o univerbizaci několikaslovných „oficiálních“ pojmenování spisovného jazyka (vlečňák < vlečný vůz, kablovka < továrna na výrobu kabelů, skupinář < skupinový vedoucí …), z potřeby výrazu expresívního (vymódit se, lít do sebe pivo ‚nemírně pít‘) aj. Zmínili jsme se už ostatně, že tyto celonárodní lexikální prostředky patří zčásti zároveň též hovorové češtině, a nelze je tedy v takových případech pokládat prostě za nespisovné. Takové odlišnosti v mluveném jazyce by nepochybně vznikaly, i kdyby se místo obecné češtiny a jiných interdialektů i starých nářečí užívalo vůbec jen spisovné češtiny hovorové, jak o tom svědčí situace v jiných jazycích, kde hovorová podoba spisovného jazyka je více rozšířena. I po lexikální stránce lze však v obecné češtině pozorovat vývoj směrem k spisovnému jazyku, a to např. v tom, že pod jeho tlakem zvlášť od vzniku samostatného československého státu pozvolna (u mladé generace pak dokonce dosti prudce) ustupují z obecné češtiny četná dřívější slova německého původu, jako firhaňky, kór, kostn, šnuptychl, rynk, veksl aj., i v tom, že nové lexikální prostředky do značné míry vznikají na pozadí prostředků spisovných, jak je patrno zvlášť na univerbizaci.

Pro postižení dnešního vývoje obecné češtiny směrem k hovorovému jazyku spisovnému není nijak zvlášť důležité vědět, „odkdy je situace taková“, ale říká-li Sgall, že by to bylo „třeba také vymezit“ (SaS 23, s. 43), pak poznamenáváme, že to vyplývá už z našeho výkladu v první odpovědi: těsnější sepětí útvarů nespisovných a spisovného jazyka se v češtině znovu rozvíjí ve spojitosti s vývojem společenským rovněž od obrození, tedy zároveň s novým rozvojem spisovného jazyka i obecné češtiny samé. Postupně pak vztah útvarů nespisovných k spisovnému jazyku sílí, zejména od vzniku československého státu v r. 1918 a ještě více dnes, v údobí socialismu.

Na druhé straně ovšem v tomto procesu útvary nespisovné zase naopak působí na spisovný jazyk, na jeho „zživotňování“, jak jsme o tom mluvili už ve své první stati. Řekli jsme, že „zvláště upevňující se hovorová podoba spisovné řeči zčásti přejímá z obecné češtiny a jiných interdialektů takové jevy, které opravdu nabyly charakteru celonárodního a necítí se jako prvky regionální. Přes hovorovou podobu spisovné češtiny pronikají potom některé tyto jevy i do psaného jazyka spisovného“ (SaS 22, s. 102n).[21] Na tento způsob tzv. demokratizace spisovného jazyka by bylo možno uvést řadu dokladů a je to fakt v zásadě nesporný, i když tu samozřejmě mohou být různé výjimky a komplikace. Ale uvádí-li Sgall proti nám, že na Moravě pronikla do spisovné češtiny např. výslovnost typu zhoda, ačkoli je to jev jen regionální, dokonce omezenější než třeba regionálně české a zčásti i moravské nářeční ej proti spisovnému ý (SaS 23, s. 42), pak je to neporozumění, ba přímo udivující neznalost procesu utváření spisovného jazyka, konstituování jeho normy.

Spisovná čeština se ve svých počátcích sama přece opírá o útvar regionálně omezený a řada jejích znaků podnes není v běžné řeči rozšířena po celém území. Přesto však je to útvar celo[121]národní, protože je celým národem přijímána a uznávána jako kultivovaná nadnářeční podoba jazyka, ačkoli jí jednotliví příslušníci národa prakticky užívají jen v jistém menším nebo větším rozsahu. Složitým historickým vývojem, mimo jiné právě i proto, že se stala nadnářečním útvarem celonárodním, přestala být ovšem spisovná čeština závislá jenom na svém středočeském základu a dnes se plně nekryje její norma s normou žádného útvaru nářečního nebo interdialektického. V procesu utváření její normy však vedle jiných okolností, jak se zdá, spolupůsobily i jiné normy než regionální norma výchozí, a to se v dnešní podobě spisovné češtiny zčásti zřetelně projevuje.[22]

Přitom se postupně v průběhu historického vývoje (s peripetiemi danými složitostmi tohoto vývoje) upevňuje celonárodní jednota spisovného jazyka, mizejí různé prvky krajově diferencované, které se např. i v době humanistické u většiny autorů podle jejich původu dost často objevovaly (např. moravismy u Komenského aj.), nebo se tyto prvky stávají součástí spisovného jazyka po celém území. V několika drobných detailech se však k celonárodní jednotě nedospělo a krajové varianty existují jako oblastní dublety spisovné normy.

Taková rezidua z minulosti, souvisící s dřívějším vývojem, samozřejmě nelze ahistoricky uvádět jako argument proti poznatkům vyvozeným z vývoje dnešního, který probíhá za podmínek podstatně jiných. Regionálně české ej se vlivem okolností při utváření novočeské spisovné normy její součástí nestalo, a třebaže se dnes v nespisovné mluvě zčásti geograficky šíří, jeho rozsah v jazyce se, jak jsme naznačili, vlivem jiných interdialektů i pod vzrůstajícím tlakem spisovného jazyka zároveň zmenšuje, takže další vývoj tu lze dost těžko předvídat, i když tento jev patří vedle změny é > í, rozšířené též v celé hanáčtině a zčásti i v moravské slovenštině a laštině, k nejpevnějším a nejprůbojnějším hláskoslovným znakům obecné češtiny. Sotva však lze předpokládat, že by se při normálním dalším vývoji mohlo v budoucnosti stát plně systémovým a důsledným prvkem spisovné normy, byť jako jeden ze znaků tzv. demokratizace spisovného jazyka.

III. O demokratizaci spisovné češtiny vůbec Sgall ve své první stati řekl, že je „jedním z nezbytných prostředků k likvidaci nezdravého rozporu mezi oběma normami“, totiž mezi obecnou češtinou a spisovným jazykem (VJaz 1960, č. 2, s. 19; proloženo námi); též z jeho dalšího výkladu vyplývá, že demokratizací rozumí hlavně jen činnost kodifikační, jež sleduje uvedený cíl, tj. připouští jako spisovné prvky obecné češtiny, zejména („prežde vsego“) takové, „kterých se často užívá v mluveném jazyce spisovném“ (tamtéž, s. 20). My jsme naopak zdůraznili, že demokratizaci spisovného jazyka chápeme především jako proces, který v národním jazyku v souvislosti s rozvojem společnosti objektivně probíhá a projevuje se jednak tím, že aktivní užívání spisovného jazyka se vzrůstající intenzitou proniká do stále širších vrstev, jednak tím, že při tomto pronikání zároveň ustupují ze spisovného jazyka různé archaismy, formy neživé a knižní, a v kontaktu s obecnou češtinou i jinými interdialekty tak nastává zmíněné už zživotňování spisovné řeči (SaS 22, s. 102). Dále jsme pak poznamenali, že „jazykověda sama nemůže nějak uměle vyrovnávat rozdílnost mezi jazykovými útvary, která vznikla historickým vývojem v minulosti, nýbrž ze širokého zkoumání procesů, jež v přítomnosti směřují k zmenšování těchto rozdílů, může postihovat vývojovou zákonitost a s jejím využitím činit opatření, která tento vývoj podporují“ (SaS 22, s. 105).

Domníváme se, že z naší formulace dostatečně vyplývá, že oněmi opatřeními myslíme i aktivní zásahy do vývoje jazyka, a to i s perspektivou do budoucnosti. Takové zásahy, jak jsme řekli, mohou se však provádět „nikoli podle individuálního zdání, nýbrž na základě objektivního prozkoumání stavu v jazyce“ (SaS 22, s. 103). Není proto jasné, nemá-li ovšem na mysli svou vlastní koncepci úprav spisovného jazyka, proč nyní Sgall vykládá věc dostatečně známou, že objektivní [122]zákonitost jazykového vývoje nevylučuje vliv subjektivního faktoru a že se úmysl teoretika stává „účinnou silou, jsou-li o jeho správnosti přesvědčeny masy“, i když tento úmysl „nemusí přitom vždy být v plné shodě s hlavním směrem objektivního vývoje“ (SaS 23, s. 44). Nám totiž do značné míry běží právě o to, aby opatřeními ne dostatečně podloženými a nedomyšlenými nedocházelo, jak Sgall sám to formuluje, „k vývoji, který později nebude shledán správným“ (tamtéž).

Za druhé soudíme, že z naší formulace je též zřejmé, že ona opatření neomezujeme toliko na změny v kodifikaci. Nebylo ovšem smyslem naší první stati vypočítávat — jako to není ani smyslem stati této —, co všechno se už nyní ze strany teoretiků v zájmu propagace jazykové kultury v nejširší veřejnosti dělá (viz např. relace v rozhlase i jazykové sloupky v různých časopisech, veřejné přednášky v Lidové universitě aj., popularizační publikace, péče o odbornou stránku učebnic českého jazyka, instruktáže učitelů atd.) nebo co by se mělo dále dělat. Rozhodně však nemyslíme, že by se propagace nezbytných opatření na podporu zživotňování spisovného jazyka měla stát nějakou propagací obecné češtiny. Vyhrocenost Trávníčkova jazykového zákampí „Tak zvaná demokratizace spisovného jazyka“,[23] na kterou Sgall patrně míří (SaS 23, s. 44), je zaostřena právě proti vulgarizátorským tendencím nahradit vůbec spisovnou češtinu obecnou češtinou jakožto prý jazykem dělnické třídy. Tyto tendence vycházely z okruhu, k němuž patřil i Sgall, a některé formulace v jeho první stati (a zčásti i nyní ve stati druhé) zdají se nasvědčovat, že mu požadavek takovéto přeměny spisovného jazyka dosud není příliš vzdálen. Proto jsme ve své kritice uvedli, že není dost zřetelné, jaký je jeho konečný cíl, a konkrétní návrhy Sgallovy na připuštění některých jevů pronikajících do hovorové podoby spisovného jazyka z obecné češtiny i z jiných interdialektů jsme ve srovnání s oněmi tendencemi označili jako pouhé drobnosti (SaS 22, s. 104).[24]

Sgall na otázku po konečném svém cíli přímo neodpovídá, ba s posunutou interpretací Běličova článku „Patnáct let nové republiky a český jazyk“ (NŘ 43, 1960, 129n.) zdůrazňuje, že se vůbec nedomnívá, „že by bylo možné nebo nutné jít v demokratizaci spisovné češtiny tak daleko, aby z ní byly odstraněny všechny ‚nemluvné archaismy‘, tj. prvky, které nejsou běžné v žádném nespisovném útvaru“ (SaS 23, s. 44). Vedle toho však říká, že „bylo by dnes anachronismem domnívat se, že úroveň národního jazyka stojí a padá s tím, jak mluvčí současné generace udržují v hláskosloví, tvarosloví nebo dokonce v pravopisu normu danou generacemi předcházejícími“ (SaS 23, tamtéž). Je to sice stanovisko v zásadě samozřejmé, ale Sgall, třebaže prý nechce tvrdit, „že právě dnes je nejvhodnější doba k provedení rozsáhlých změn v kodifikaci spisovné češtiny“ (tamtéž, s. 45), zřejmě už touto svou formulací nevylučuje takovou možnost v budoucnosti. A připravují-li se prý (což nikdo neřekl) pro příští léta v kodifikaci spisovné češtiny „změny velkorysejší“, pak se stává nutností „přípravné působení jazykovědců na veřejnost“ a potřeba „zbavit iluzí a předsudků“ tu část uživatelů spisovného jazyka, kteří si závažnost takovéto „demokratizace“ spisovného jazyka dosud neuvědomují (tamtéž). Čili Sgall chce propagovat a vlastně propaguje radikální změny spisovné normy, ale svůj cíl přitom zastírá.

Na naši adresu naopak Sgall naznačuje, že naší kodifikační praxí „spisovný jazyk není chráněn před přibýváním ‚nemluvných archaismů‘“ tolik, jako před prvky, které by ho učinily živějším, mluvnějším“ (s. 44). Pokládáme za zbytečné psát zde nějakou apologii, neboť je celkem známo, že ve své kodifikační praxi jako v péči o kulturu jazyka vůbec usilujeme o realizaci [123]právě těch „pokrokových tezí B. Havránka v otázkách jazykové kultury“, o kterých se Sgall sám zmiňuje, ba dokonce nám vytýká, že jsme se nevyjádřili k jeho upozornění o potřebě jejich popularizace (tamtéž, s. 43n.); Havránkovo dřívější pojetí přitom všichni v společné praxi kvalitativně přebudováváme na základě dialektického chápání jazykového vývoje i závislosti vývoje jazyka na vývoji společnosti.[25] Při rozsáhlosti úkolů se ovšem naše praxe nevyvaruje ani detailních omylů a nedopatření, např. i v tvaroslovných údajích ve vycházejícím „Slovníku spisovného jazyka českého“, neboť jednak dílo tak rozsáhlé se stěží vyhne drobným nedůslednostem, jednak nejsou dosud vždy dostatečné materiálové předpoklady k objektivnímu zhodnocení situace v daném jevu; Sgallovo tvrzení však, že se dosavadní zkoumání normy spisovného jazyka omezuje „jen na projevy jednoznačně spisovné“ (SaS 23, s. 44), je hrubým zkreslováním skutečného stavu. I v Jedličkově článku z r. 1950, „Zjišťování mluvnické normy soudobé spisovné češtiny“ (NŘ 34, 121n.), na který Sgall odkazuje jako na důkaz, mluví se o tom, že materiál získaný excerpcí spisovných projevů je sice nutným předpokladem studia, ale má jen „charakter pomocný, je třeba znát jeho meze a důsažnost“ (cit. či., s. 129); zároveň se tu zdůrazňuje potřeba zkoumat přímé jazykové povědomí uživatelů spisovného jazyka, nikoli snad nějakou znalost mluvnických pravidel nebo projevy různým způsobem upravované, a vlastně se již také ohlašuje potřeba ankety na zjišťování spisovného povědomí (s. 131), jejíž první část pak uspořádal Ústav pro jazyk český v r. 1955.

Řekli jsme ovšem ve své první stati, že při zkoumání situace ve spisovné češtině „musí jít o prozkoumání normy spisovného jazyka (i v jeho formě hovorové), nikoli nějaké normy jiné“ (SaS 22, s. 104). S touto zásadou nijak není v rozporu citovaná už naše teze, vztahující se k otázkám podpory demokratizace spisovného jazyka, že jazykověda může ze širokého zkoumání procesů, které směřují k zmenšování rozdílů mezi jednotlivými útvary v rámci národního jazyka, postihovat vývojovou zákonitost a s jejím využitím činit opatření, jež tento vývoj podporují. Na pozadí těchto procesů, neomezovaných však jenom na vztah obecné a spisovné češtiny, jak to vyplývalo zvlášť ze Sgallovy první stati, lze leckdy teprve správně interpretovat stav ve spisovném jazyku a činit též správné závěry. Ale jádrem zkoumání musí být přece jen stav ve spisovném jazyku samém i s jeho podobou hovorovou. Jenom zde se ukáže vývojová dynamika spisovného jazyka, „prostředky zastarávající nebo nově do jazyka pronikající, stejně jako tendence nově a průbojně se v jazyce uplatňující“ (Jedlička, cit. čl., s. 130). Proto právě klademe takový důraz na hovorovou podobu spisovného jazyka, třebaže vlivem historických okolností dosud není v češtině dost upevněna a rozšířena, neboť ona je spojovacím článkem, který je v bezprostředním kontaktu s obecnou češtinou i s ostatními interdialekty, a především skrze ni pronikají i do vlastního jazyka spisovného ty prvky a jevy z obecné češtiny a vůbec z interdialektů a běžně mluvené řeči, které se v ní už dostatečně upevnily a nepociťují se zde jako prvky nenoremní, nespisovné (srov. SaS 22, s. 105). Úpravy kodifikace spisovného jazyka na základě prozkoumání stavu a vývojových tendencí v spisovné češtině psané i mluvené jsou proto nenásilné.

Říká-li naproti tomu Sgall, že takovéto naše vymezení možných změn v kodifikaci spisovné češtiny „je příliš úzké“ a že z něho vyplývá „nebezpečí, že demokratizace spisovného jazyka zůstane jen formální“ (SaS 23, s. 44), zase tím jen přiznává, že patrně sleduje dalekosáhlejší cíl umělé přeměny spisovné normy, při které by se, jak jsme už citovali, jen „prežde vsego“ připouštěly do spisovného jazyka takové prvky obecné češtiny, kterých se často užívá v češtině hovorové (srov. výše). Sgallovi tedy patrně nejde jen o podporu a urychlování objektivně probíhajícího procesu sbližování interdialektů a běžně mluvené řeči se spisovným jazykem, nýbrž o další ještě, blíže nevymezené zásahy do spisovného jazyka, jehož vývoj, jak sám říká, „za určitých okolností je možno … usměrnit různě“ (tamt.).

[124]Motivace Sgallova je zdánlivě velmi pokroková: „V zájmu lidu, pracujících vrstev … je, aby formální složky vzdělání (tj. v našem případě učení normě spisovného jazyka; naše pozn.) pokud možno nezvětšovaly vnější rozdíl mezi ‚pánem‘ a ‚nevzdělancem‘ a neztěžovaly přístup k vlastnímu obsahu vzdělání“ (SaS 23, s. 44). Chyba je tu pouze v tom, že socialistická společnost, v které žijeme, usiluje dát rovné možnosti vzdělání každému a že dělení na „pány“ a „nevzdělance“ je i z jiných hledisek společenským vývojem už překonáno. Zvládnutí spisovného jazyka patří ovšem skutečně k formálním složkám vzdělání a bylo by jistě nesprávné u této formální složky uměle udržovat nějakou zbytečnou složitost; také však ji nelze nedomyšlenými zásahy ještě dále komplikovat.

Zkušenosti totiž ukazují, že např. i připouštění nadměrného počtu dublet ve spisovném jazyku, které pro usměrňování vývoje má zřejmě na mysli Sgall, neznamená pro učící se opravdové ulehčení, nýbrž ve skutečnosti ztížení přístupu ke spisovnému jazyku; proto je nutno takové úpravy provádět znenáhla, když pro připuštění toho nebo onoho jevu je situace už zralá. Není též prospěšné nadbytečně otřásat stabilitou spisovného jazyka, a to zvlášť v době, kdy jsou na něj v souvislosti s celou společenskou přestavbou a s demokratizací vzdělání kladeny zvýšené požadavky; zvýšená pozornost a i odpor, které změny v kodifikaci v širokých vrstvách vyvolávají, ve skutečnosti nepodporuje, nýbrž naopak brzdí snahy, jak to už v době pravopisných bojů v minulém století charakterizoval Palacký, zaměřovat se „od otázek formálních k reálním“.[26]

Sgall sám odpor veřejnosti předpokládá, proto žádá onu předběžnou propagační kampaň, jak jsme se už zmínili, a odůvodňuje to tím, že „i v jiných oborech je třeba při uplatňování nových vědeckých poznatků podobné překážky překonávat“ (SaS 23, s. 45). My samozřejmě s popularizací zásad dnešní jazykové kultury souhlasíme a sami se svou činností na ní podílíme; popularizace ta je širší, než Sgall vůbec předpokládá. Základ Sgallovy koncepce je však, jak jsme se pokusili ukázat, z hlediska současného stavu jazyka i jazykového vývoje v podstatě velmi vratký a celá tato koncepce, nepřihlížíme-li ani k různým nejasnostem v ní, podle našeho názoru zájmům společnosti neodpovídá. Zásadní rozdíl mezi námi a Sgallem je v tom, že my za nezbytný základ dalšího vývoje spisovné češtiny pokládáme dnešní spisovný jazyk psaný i mluvený. Demokratizační proces, který v něm objektivně probíhá, je nutno i teoretickou prací jazykovědnou podporovat a urychlovat a šíření spis. jazyka do všech vrstev, a to i v nenásilné formě hovorové, je nutno všemožně propagovat a posilovat; není však možno přirozený vývoj normy spisovného jazyka umělými zásahy narušovat a normu od základu měnit nebo dokonce ji nějak nově vytvářet z různorodých prvků jakéhosi „jádra“ národního jazyka.

Postoj k spisovnému jazyku je i závažná otázka kulturně politická: za posledních sto padesát let bylo totiž ve spisovné češtině vytvořeno značné literární bohatství, které je živým odkazem dnešku a které má v několika vrcholných zjevech hodnotu světovou. Radikální změnou normy spisovného jazyka, kdyby vůbec taková změna byla národem přijata, bylo by celé toto kulturní dědictví, počínajíc Máchou, Němcovou, Havlíčkem, přes Nerudu, Jiráska aj. až ke Karlu Čapkovi, Vančurovi, Olbrachtovi, Nezvalovi, Fučíkovi a k spisovatelům dnešním, během jedné generace zbytečně antikvováno a stalo by se pouhou součástí literárněhistorického archívu. Neznáme žádný vyspělý národ, který by svévolně provedl takové kulturní harakiri. Radikální změny spisovného jazyka nastávají zpravidla tehdy, když po dlouhém údobí úpadku nastává nový rozvoj, který nemá nač navazovat z doby předcházející. Dnešní naše budování vyspělé socialistické společnosti však organicky navazuje na všechny pokrokové hodnoty z minulosti, zvláště od doby obrozenské, proto i spisovný jazyk se dále rozvíjí v této linii a jeho dnešní rozkvět i proces jeho demokratizace jsou nedílnou součástí naší socialistické kulturní revoluce.

K závěru repliky P. Sgalla bychom chtěli poznamenat, že naprosto nechápeme, jakým způsobem by se naše kritika jeho neujasněností a omylů mohla stát „spíš omezením výměny názorů“ než „krokem vpřed“ (SaS 23, s. 45); doufáme přece, že se s. Sgall nedomnívá, že jeho „předběžný [125]teoretický rozbor“ je dogmatem, z něhož se má nadále jen vycházet, ale které samo nepodléhá kritice. Jistě však je žádoucí zanechat v diskusi ješitné nedůtklivosti, bylo-li něco nazváno pravým jménem, prestižnických pokusů obhájit za každou cenu názory nejasné nebo zjevně nesprávné, které jsou v rozporu s fakty, a zejména úmyslného zkreslování cizích názorů až po záměrně falešnou interpretaci použité literatury; tímto způsobem se sporné otázky nevyjasňují, nýbrž jen zamlžují.

Na konci své repliky Sgall celkem správně shrnul body, v kterých se shodujeme. My zde v stručnosti opakujeme, v čem jsou mezi ním a námi hlavní rozdíly a nejasnosti:

1. Podle našeho mínění nelze ztotožňovat obecnou češtinu s jazykem „běžně mluveným“ a je třeba dialekticky vidět přetváření obecné češtiny jak vlivem ustupujících ostatních interdialektů i starých nářečí, tak zejména vlivem spisovného jazyka v procesu jejího dnešního šíření. Sgallův pojem „jádro národního jazyka“ je přitom v pojetí samého autora značně labilní, jak je patrno i z toho, že v replice jej vymezuje jinak než ve své původní stati.

2. Historie ukazuje, že rozvoj spisovného jazyka a obecné češtiny se navzájem nevylučují, jak Sgall předpokládá, nýbrž probíhají ve vzájemné souvislosti a v závislosti na společenských podmínkách; přitom též působení spisovného jazyka na obecnou češtinu i jiné útvary nespisovné a nespisovných útvarů na spisovný jazyk je vzájemné.

3. Základem dalšího vývoje spisovné češtiny musí být po našem soudu dnešní spisovný jazyk jako výtvor dlouhé kulturní tradice národa. Teoretickou prací jazykovědnou i praktickými opatřeními je nutno podporovat a posilovat proces demokratizace spisovného jazyka psaného a mluveného, a to i se zřetelem k hovorové podobě spisovné češtiny, nelze však nedomyšlenými umělými zásahy spisovnou normu v zásadě přetvářet, jak k tomu, zdá se, směřuje s. Sgall, třebaže takový radikální postup hned proklamuje, hned zase zastírá.

 

R é s u m é

ПРОБЛЕМАТИКА ОБИХОДНО-РАЗГОВОРНОГО ЧЕШСКОГО ЯЗЫКА И ЕГО ОТНОШЕНИЯ К ЛИТЕРАТУРНОМУ ЯЗЫКУ

Наша статья представляет собой не столько полемический ответ на реплику Сгалла в связи с нашей критикой его статьи о обиходно-разговорном чешском языке в ВЯ, сколько принципиальный вклад в дискуссию об основных и частных проблемах, касающихся отношения обиходно-разговорного чешского языка к литературному чешскому языку, особенно к его разговорной форме.

Сгалл в своей реплике, в противоречии с истинным положением вещей, приписывает нашей критике субъективность в оценке языковых явлений, традиционность некоторых взглядов и компромиссность формулировок, свой же подход самоуверенно оценивает как научный анализ, а свое изложение как разработку предварительной теоретической базы для дальнейшего исследования. Наша статья показывает, что эта мнимо новая база частью повторяет положения давно известные, частью не согласуется с действительностью и лишена именно фундамента для научного анализа языковой действительности; далее наша статья показывает, что Сгалл па многих местях извращает наши высказывания, приписывает нам то, чего мы не говорили, что хотя он и соглашается с некоторыми нашими возражениями, но в то же время искажает их, желая защитить все во что бы то ни стало. Кроме того, наш ответ раскрывает некоторые дальнейшие неточности и даже противоречия в реплике Сгалла в связи с определением понятий (напр. диалекта, ядра национального яызка и др.).

Сгалл теперь видит »ядро национального языка« в элементах, которые расширяются и пронизываются, т. е. в их гетерогенной совокупности. По нашему мнению, такой отказ от различения отдельных формаций в рамках национального языка необоснован, [126]только на фоне отдельных формаций можно оценивать элементы; мы, конечно, понимаем эти формации не как языки в малом масштабе, а как »систему систем« с интерференцией отдельных средств и вариабильностью, как константными признаками этих формаций.

Нетипичным примерам обиходно-разговорного чешского языка в речи интеллигентов, приведенным Сгаллом, в которых он без какого-либо основания подчеркивает экстремность элементов разных норм, мы противопоставляем, как доказательство типичной интерференции двух норм примеры из речи среднего пражанина с различением двух слоев в употреблении или неупотреблении элементов обиходно-разговорного чешского языка. В настоящее время невозможно сомневаться в воздействии литературного языка на устную и письменную речь тех людей, которые в общем привыкли пользоваться обиходно-разговорным чешским языком, и так же необходимо видеть влияние обиходно-разговорного чешского языка на литературный язык, его влияние на остальные интердиалекты и наоборот. Напряжение и согласованность между этими формациями можно наблюдать в разных направлениях.

В объяснении исторического развития отношения обиходно-разговорного чешского языка и литературного языка наша статья на основании разбора материала вновь опровергает повторенное утверждение Сгалла о распространении обиходно-разговорного чешского языка во время ослабленного развития чешского литературного языка в 17 и 18 веках. В этот период, наоборот, позиции обиходно-разговорного чешского языка как языка общенациональной функции ослабляются и распространяются местные элементы (и моравские интердиалекты). Что касается более позднего развития, оказывается, что Сгалл часто путает поиятия: он напр. смешивает постепенный переход (значительно переоценный по интерпретации Сгаллом книги Утешеного) регионального чешского обиходно-разговорного чешского языка (некоторых его черт, напр. ej) в западные пограничные области ганацких диалектов с изменениями в самом обиходно-разговорном чешском языке и его сближением с разговорным литературным языком.

В нашей статье снова освещается понятие и процесс демократизации литературного языка, показаны изменения, происшедшие в языке под влиянием современного демократизационного общественного развития (Сгалл здесь понимает демоктатизацию прежде всего как процесс почти исключительно кодификационный). В связи с раскрытием позиции занимаемой нами к активным вмешательствам в развитие литературного языка, на основе объективного исследования состояния современного языка и данных тенденций развития, направления языкового развития, снова указывается на довольно ясную окончательную цель выводов Сгалла, на опасность, вытекающую из отчасти скрытого стремления радикально воздействовать па развитие нормы литературного языка внесением элементов из нормы обиходно-разговорного чешского языка. Мы считаем необходимой основной дальнейшего развития литературного чешского языка литературный язык нашего времени в его письменной и разговорной форме и его стилистическую разработку. Его дальнейшее развитие и процесс его современной демократизации, осуществляющийся на этой основе, является неделимой составной частью культурной революции.


[1] VJaz 1960, č. 2, s. 11n.; náš článek, psaný společně se zesnulým akad. Trávníčkem, viz ve VJaz 1961, č. 1, s. 44n. a v SaS 22, 1961, s. 98n.; Sgallovu repliku viz v letošním ročníku SaS, s. 37n.

[2] TLCP 4, Praha 1931, 270n. aj.; Nářeči česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, 84n. aj.

[3] Příkladem toho může být Sgallova poznámka č. 24 (SaS 23, s. 42n.). V původní své stati ve VJaz 1960, č. 2, na s. 12 Sgall říká, že celkem čeští bohemisté dosud nedělají podstatný rozdíl mezi obecnou češtinou a dialekty, a pokračuje: „Naprotiv, za rubežom … obichodno-razgovornyj česskij jazyk sčitajut ne dialektom, a razgovornoj formoj češskogo jazyka i.t.p.“ Jako doklad pak cituje mínění A. G. Širokovové, publikované roku 1954. Naše kritika praví, že autor dochází „ke zkreslující souhrnné charakteristice dnešního stanoviska české bohemistiky k této otázce“ (SaS 22, s. 100), a upozorňuje, že před Širokovovou označuje obecnou češtinu za jednu z forem celonárodního jazyka, tj. „jádra“ českého národního jazyka, již B. Havránek ve stati z r. 1951. Autor nyní v replice mimo jiné poznamenává, že téhož roku i on sám spolu s J. Krejčím označil obecnou češtinu za „podstatnou součást národního jazyka“, a dodává, že toho označení užil „dříve, než byla publikována Havránkova formulace“. Jádro věci však není v tom, kdo všechno před rokem 1954 se obdobně u nás vyslovili, nýbrž ve faktu, že není oprávněno Sgallovo zdůrazňování, jako by šlo o názor objevující nikoli i u nás, nýbrž „naprotiv, za rubežom“. — Jiným takovým zkreslením je Sgallova výtka adresovaná naší kritice, že „věta citovaná v odpovědi na s. 103 se ocitá, ‚v neshodě s fakty‘ až po dodání slůvka ‚teprve‘“, jež nepochází od Sgalla, nýbrž od nás (SaS 23, s. 45). Prostým nahlédnutím na příslušné místo se každý může přesvědčit, že slovo „teprve“ autorovi nijak nepodsouváme, nýbrž uvádíme je ve svém vlastním výkladu mimo citát; je to tedy naše interpretace, vyvolaná ne dost zřetelnou a nikoli jednoznačnou formulací Sgallovou. — Záměrně zkreslující je také Sgallovo tvrzení v pozn. č. 28 (s. 43), že J. Bělič v létě 1959 s rukopisnou verzí Sgallovy stati „v podstatě … souhlasil“. Jako vedoucí katedry českého jazyka dal ovšem J. Bělič souhlas, aby stať vyšla tiskem, neboť pokládal za potřebné, aby se o otázkách obecné češtiny rozvinula širší diskuse. Souhlas s uveřejněním však naprosto ještě neznamená ztotožnění se v názorech.

[4] Interferencí hláskových jevů obecné a spisovné češtiny v „české“ variantě češtiny běžně mluvené (kterou ovšem označuje jako češtinu hovorovou), se snahou o postižení zákonitostí v tomto jevu, zabývá se podrobněji americký bohemista H. Kučera ve studiích Phonemic Variations of Spoken Czech, Slavic Word 11, 1955, 575n., a Inquiry into Coexistent Phonemic Systems in Slavic Languages, ‛S-Gravenhage 1958. Obě Kučerovy stati citoval i Sgall už ve svém prvním pojednání. — Na interferenci mezi nářečními a spisovnými prvky v západní okrajové oblasti moravskoslovenské upozornil už předtím J. Bělič v práci Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, 228. — Nejnověji viz H. Kučera, The Phonology of Czech, ’S-Gravenhage 1961, 86n.

[5] Z Trávníčkovy formulace, že užívání prvků spisovných a nespisovných při rozmluvě o věcech odborných „bylo by … neústrojné míšení dvou … norem“, poněkud ovšem zastřené jeho odlišnou tehdejší terminologií v Úvodu do českého jazyka (Brno 1948, s. 55, nové vyd. Praha 1958, s. 88), na kterou Sgall odkazuje jako na doklad, i z celého kontextu zřetelně plyne, že Trávníček interferenci prvků z různých norem nepopíral, jak mu Sgall podsouvá, nýbrž ji negativně hodnotil; a to je otázka jiná. Ostatně z celé kapitoly „Hovorový spisovný jazyk“ (op. cit. 47n., nové vyd. 60n.) je patrno, že za hovorovou češtinu prohlašuje „spisovný jazyk promíšený tu více tu méně prvky lidovými“, tj. právě rozkolísanou podobu češtiny běžně mluvené.

[6] Upozornil na to ostatně B. Havránek už ve svém Vývoji spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II (Spisovný jazyk český a slovenský), Praha 1936, 132. Nejde tu ani o situaci nějak zvlášť novou, na pražské filosofické fakultě už před 50 lety takto často užíval prvků obecné češtiny např. prof. Smetánka, Kádner aj. a na studenty to působilo nihilisticky nejen pokud šlo o poměr k spisovnému jazyku, nýbrž i k přednášenému obsahu. Před druhou světovou válkou stal se tento způsob spolu se značným argotizováním zvlášť „módní“ v kruzích tzv. zlaté mládeže; nelze jej proto spojovat s novou společenskou situací.

[7] Postavení dlouhého é v obecné češtině je však přesto zvláštní, jak je patrno i ze Sgallovy repliky (SaS 23, s. 40), podobně jako v jiném poněkud smyslu postavení fonému g v češtině spisovné, o kterém se Sgall také zmiňuje. K postavení g v českém fonologickém systému viz V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, 60n. — Ovšem postavení g v češtině a é v obecné češtině nejsou si tak blízká, jak soudí zjednodušeně Sgall. Je také větší rozdíl mezi řadou šéf, montér ap., která se řadí k typu jako výstava, výbor ap., a řadou jako zéli, né, která má obdobu s podobou jako bóže a kde vznik é (ó) je jasnější, než by se zdálo z hledaně učeneckého Sgallova prohlášení o „ne zcela prozkoumaných podmínkách“ vzniku.

[8] Bylo by též třeba mít zjištěno, jak posluchači tento způsob řeči pociťují. Nemají ceny prohlášení jako: „Mohu dosvědčit, že jsou to záznamy zcela nenápadných výroků lidí, kteří si žádných zvláštností ve svém projevu nebyli vědomi, neobraceli pozornost k jeho formě, a že také ostatní posluchači na jejich způsob řeči nijak nereagovali“ (SaS 23, s. 39). Pokud se podrobně nezkoumá, jak mluvčí sám k svému způsobu řeči přistupuje a jak jej plénum posluchačů přijímá (nemusí se to přitom nijak navenek projevovat), je hodnocení jednotlivce vždy víceméně subjektivní. Sgall takový subjektivismus pohotově vytýká čtyřem svým kritikům, kteří se otázkami obecné češtiny zabývají už delší dobu a mají z různých částí území i doklady na hodnocení takových projevů plénem, naproti tomu sám sebe činí samozřejmým rozhodčím a subjektivní hodnocení své nebo skupinky svých málo zkušených přívrženců beze všeho ostychu vydává za jedině objektivní, a to bez opravdového hlubšího prověření.

[9] Je přitom divné, že fixaci obecně české hláskové podoby slova speciálně v jistém frazeologickém spojení, jako byl náš příklad má hejla na nose, nepovažuje Sgall za lexikalizaci (viz SaS 23, s. 40, pozn. 12); pták může být spisovně označen hýl i ev. hejl, ale v uvedeném spojení je i ve spisovném jazyku dnešním jen podoba hejl.

[10] Označení „nižší“ jsme ve své kritice užili citátově ze Sgallovy stati, a protože jsme si vědomi jeho nevýstižnosti, dali jsme je (ostatně jako i Sgall sám) do uvozovek. Je proto s podivem, že nám nyní Sgall toto své vlastní označení vytýká.

[11] Rovněž o tom psal už B. Havránek, Vývoj …, na uved. místě 49, a znovu J. Bělič ve stati Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, zvl. s. 61.

[12] Viz vydání Cesty Prefátovy, Praha 1947, Cestopisu Donínova, Praha 1940, a Korespondence Z. Černínové, Praha 1941.

[13] Jana Blahoslava Grammatika česká z r. 1571, vyd. Praha 1857, s. 339.

[14] Také Sgallovo tvrzení o tom, jak Dobrovský hodnotí některé prvky českého interdialektu ve své Mluvnici, je zjednodušující, nehledíme-li ani k složité problematice tehdejšího nově se vytvářejícího úzu a poměru Dobrovského k němu. Dobrovského pojetí normy, zvláště tvaroslovné, není nikterak mechanické ani přímočaré; Dobrovský vidí tuto normu — ovšem spisovnou — v pohybu, rozlišuje prvky chronologicky starší a novější (ne vždy ovšem správně přitom postihuje prvky ustupující a pronikající) a hodnotí některé prostředky i stylově. A skutečně jsou pro něho některé hláskové podoby krajové nebo obecně české „nízké“, „vulgární“ (in der niedrigen Sprechart, pöbelhaft, viz např. s. 578, 620. Výrazněji toto stylové hodnocení některých prvků obecné češtiny jako „nízkých“ vystupuje později za jiné už situace společnosti i jazyka v kritické praxi Jungmannově. Pokud jde o místo z Mluvnice Dobrovského, na které Sgall odkazuje (vyd. Praha 1940, 46—7), mluví se zde o tom (ne zcela přesně), že Moravané a Slováci staré ú ještě zachovávají, kdežto Čechové v Čechách (Böhmen) za ně píší au a vyslovují ou; é pak prý vyslovují „die meisten Böhmen“ jako ý a ý „lösen sie gern in ey auf“. Běží tu tedy jen o konstatování teritoriální nejednotnosti spisovného jazyka v té době a nevykrystalizovanosti spisovné výslovnosti, nikoli o něco jiného.

[15] V přednášce Jazykový materiál a historikova práce, proslovené v Pražském lingvistickém kroužku 9. 1. 1945 (v stručném resumé v SaS 10, 1947—1948, 128, nejsou tyto věci obsaženy).

[16] Srov. J. Bělič, op. cit. v pozn. 11, s. 61.

[17] Op. cit. v pozn. 6, s. 60.

[18] V cit. přednášce, viz pozn. č. 15; v jednotlivých konkrétních památkách tu ovšem mohou být výjimky, podmíněné původem písaře apod.

[19] H. Kučera, Phonemic Variations …, cit. v pozn. 4, zvl. 601.

[20] Např. ze 181 zkoumaných studentů na filosofické fakultě v Brně pouze 28 běžně užívá typu hodnej strejček (z toho 21 pochází z oblasti českých nářečí v užším smyslu), kdežto 35 říká hodnej strýček, řidčeji hodné strýček (z toho jen několik málo pochází z té oblasti tzv. dolských nářečí, kde hodnej strýček je podoba původní, několik pak i z oblasti vlastních nářečí českých, tj. v základu slova u nich ej ustoupilo). Relativně nejvíc studentů má však spisovný typ hodný strýček (89; z toho jen 28 pochází z oblasti moravskoslovenské, kde je to zároveň původní typ nářeční, tedy 61, tj. zhruba jedna třetina všech zkoumaných studentů, má tento typ bez nářečního podkladu) a v menšině je už hanácký typ hodné stréček (22), jinak v Brně běžný, i lašský typ hodny stryk, stryček (7), omezený pouze na některé studenty pocházející z oblasti lašských nářečí. Podobná situace s malými odchylkami byla zjištěna na filos. fakultě v Olomouci, kde se průzkum prováděl u 178 studentů.

[21] Z našich formulací v první stati je patrno, že hovorovou podobou spisovného jazyka rozumíme „mluvnou formu češtiny spisovné, zbavenou na jedné straně výlučných znaků knižního jazyka …, na druhé straně však neobsahující ani jevy úzce nářeční …“, jak to formuloval J. Bělič (Vznik hovor. češtiny …, 59) a podobně před ním už B. Havránek (K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka, ČMF 28, 1942, zvl. 415), B. Trnka (SaS 9, 1943, 38) a jiní. Překonáno bylo tedy odlišné chápání Trávníčkovo (viz pozn. č. 5), objevující se ovšem i u jiných badatelů; naše pojetí hovorové podoby spisovného jazyka však není nevyjasněno, jak v replice Sgall naznačuje (SaS 23, s. 45), ačkoli je ovšem třeba hovorovou češtinu dále zevrubněji zkoumat.

[22] Vliv mluvy hospodářského a kulturního centra na utváření normy spisovného jazyka nikdo nepopíral, jak by se zdálo ze Sgallovy poznámky č. 23 (SaS 23, s. 42), a je i v dnešní češtině jasně patrný a obecně přijímaný a uznávaný. Právě historie češtiny i současný stav však ukazuje, že to není věc jednoduchá a že různé historické okolnosti působí na různé modifikace vývoje.

[23] Host do domu 7, 1960, s. 373 — nyní Fr. Trávníček, Jazyková zákampí, Brno 1961, 122n.

[24] Z tohoto hlediska se jeví jako drobnost i otázka infinitivů na -ct a také shoda v množ. čísle neutra typu ty okna byly (srov. Sgall, SaS 23, s. 45). Ani u těchto jevů však nepřichází Sgall s něčím novým a neznámým, třebaže se tak tváří; podobně jako jsme uvedli u jiných jeho návrhů, i o těchto jevech se psalo už dříve jako o běžných v spisovné češtině hovorové (viz např. J. Bělič, Vznik hovorové češtiny …, s. 71, nebo Fr. Kopečný, Spisovný jazyk a jeho forma hovorová, NŘ 33, 1949, 14n.).

[25] Viz např. Havránkovu poznámku k Dokulilově stati, citované Sgallem, K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace, SaS 13, 1951-2, 140.

[26] Frant. Palackého Spisy drobné, díl III, Praha 1902, s. 783.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 2, pp. 108-126

Previous Ladislav Nebeský: O jedné formalizaci větného rozboru

Next Karel Horálek: Staronová teorie jazykových funkcí v americkém sborníku