Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ze slovenské historické lexikologie

Emanuel Michálek

[Discussion]

(pdf)

Из области словацкой исторической лексикологии / A propos de la lexicologie historique slovaque

Studie V. Blanára[1] náleží k pracím, které svědčí o neochabujícím zájmu o historické studium jazyka v současné době. Jde o lexikální rozbor knih počtů zemanského horního (báňského) soudu na Boci v oblasti liptovsko-zvolenské z let 1588—1602 („knihy počtů“ zkratka PK). Studie je cenným příspěvkem k poznání dosud málo prozkoumaného vývoje slovenské slovní zásoby a zamýšlí se rovněž nad obecnějšími problémy metodologickými při historickém výzkumu lexika. Autor hojně užívá srovnání s jinými jazyky, především s češtinou.

Vlastním lexikologickým výkladům předchází kapitola P. Ratkoše o vzniku knih počtů zemanského báňského soudu na Boci, jejich dochování, významu (s. 7—19) a o pravopisném systému jednotlivých písařů (s. 19—22). Ratkoš zdůrazňuje význam knih počtů pro dějiny hospodářské a sociální, ale hlavní význam jejich vidí právem především v oblasti jazykové (jde o poměrně rozsáhlý slovenský text ze 16. stol.). Ve výkladu o pravopisných systémech by bylo možno ještě častěji, než činí autor, poukázat na obdobné poměry v češtině: platí to zejména o typu przyde, przigal (s. 21), kde autor shledává vliv pravopisu polského, zatímco český pravopisný úzus zjišťuje však při hlásce g (j); také např. pokud jde o označování hlásek ž, z, lze připomenout, že všechny způsoby mají obdobu v spřežkovém pravopise českém.[2] Poněkud překvapuje, že autor výslovně popírá možnost vlivu českého pravopisu při psaní hlásek š (ʃʃ - ss), ž (z - zita) (s. 21); oba případy [263]byly přece v staré češtině běžné i v pozdější čes. fázi pravopisného vývoje. Domníváme se, že by tu bylo jednodušší připustit souvislost se stč. pravopisem než k této souvislosti nepřihlížet a shledávat vzdálenější paralely. Rovněž znění med „měď“ (s tvrdým d), na něž ukazuje pravopis medt (s. 21), je ve shodě se starou češtinou.[3]

Předpokládá-li se pro adj. slovenský v dokladě z 16. století dnešní význam běžný v nové češtině i slovenštině (s. 22), je třeba uvážit, že v staré době byl obsah tohoto slova daleko méně vyhraněn, znamenalo běžně „slovanský“, někdy i „český“.[4] Tato úvodní část je doplněna dvěma tabulkami znázorňujícími přehled dochovaných knih spolu se jmény písařů a pohyb obyvatelstva na Boci koncem 16. stol., jakož i třemi grafy týkajícími se tamějších hospodářských poměrů v uvedeném údobí.

Značnou část publikace zaujímá diplomatický přepis textů (s. 29—100). Transliterace je tu plně zdůvodněna složitostí jazykových poměrů, v textu se uplatňují prvky několika nářečí, a snahou umožnit studium památky i z hlediska ortografického. Je nepochybné, že toto vhodné zpřístupnění archívních textů ještě zvyšuje hodnotu celého díla.

Vlastní lexikologický rozbor památky z pera V. Blanára je uveden předmluvou (s. 103 až 106), kde se autor zabývá významem PK pro studium slovenštiny v minulosti a naznačuje postup a koncepci své práce. Praví-li autor, že český spisovný jazyk reprezentuje významné dílo Veleslavínovo, a opírá-li své zkoumání odchylek od spisovného úzu právě o ně (s. 105n.), je s tím jistě nutno souhlasit. Nesmíme však přitom zapomínat, že Veleslavínovy slovníky přes svou spolehlivost[5] nejsou vyčerpávajícím svodem tehdejší české slovní zásoby a že úplný obraz českého lexika 16. stol. dosud nemáme (kromě materiálu obsaženého v Jungmannově slovníku). Proto i závěry vyplývající ze srovnání češtiny a slovenštiny pro toto údobí mohou být jen přibližné, jak připouští ostatně i sám autor (s. 165).

Těžiště Blanárovy studie je pak ve výkladech dalších: V teoretickém úvodě (s. 107—125) se autor zabývá základními otázkami lexikologie a metodou monografického výzkumu, v dalších kapitolách sémantickým, slovotvorným a stylistickým rozborem PK (s. 126—173), výzkumem materiálu PK z hlediska celé slovenské lexikální soustavy 16.—17. stol. a konečně v závěrech (s. 286—294) shrnuje hlavní výsledky svého zkoumání a vyslovuje se též k některým teoretickým otázkám. K studii je připojen pečlivě sestavený abecední rejstřík analyzovaných slov (s. 315—335).

V teoretické části podává autor hutný a zasvěcený přehled hlavních problémů v dosud málo propracované oblasti historické lexikologie.[6] Zvláště bádání o minulosti slovenského jazyka je zde v obtížné situaci, neboť často nejsou zatím ani dostatečné materiálové předpoklady pro studium (s. 105 aj.). Tím záslužnější je ovšem práce, kterou autor vykonal. Hlavní zásady pro zpracování slovníkového materiálu shrnuje Blanár takto: Výzkum nutno zaměřit na celá sémantická pole, nikoli jen na jednotlivá slova, dějiny slov spojovat s dějinami věcí, používat srovnávacího postupu (v našem případě jde o srovnávání především s češtinou, popř. i s polštinou), hledisko sémantické kombinovat s onomaziologickým (s. 124n.). Na rozdíl od staršího pojetí zaměřeného na výklad izolovaných jednotek usiluje autor o rekonstrukci určitých dílčích systémů charakteristických pro slovenskou slovní zásobu v minulosti. Studuje sémantická pole, jejich strukturu, vzájemný vztah jejich složek a změny z těchto vztahů vyplývající. Doklady starých slovenských památek konfrontuje s příslušnými jevy v slovenských dialektech a v češtině staré i současné.

Největší pozornost věnuje autor těm sémantickým vztahům, v nichž se jeví specifičnost sloven[264]ského jazyka. Tak pěkně ukazuje, jak odlišný vývoj významové stavby slova hospoda v češtině a slovenštině přímo závisí na vývoji lexikálních vztahů všech synonymních výrazů v sémantickém poli (s. 243n.).

Kdežto v slovenštině možno hodnotit významy „ubytovanie, podnájom (deversorium)“ a „krčma (caupo)“ jako archaické, platí to v češtině jen o významu „deversorium“. Předpoklady rozdílného vývoje v obou našich jazycích byly dány tím, že stará čeština (na rozdíl od slovenštiny) neznala substantivum hostinec, ale měla pojmenování pro „hostinský pokoj“ hostěnice // hostinice, které nebylo v slovenštině. Autor přesvědčivě ukazuje, že slova hostinec, hostinský patří k těm slovenským výrazům, které čeština přejala už v době předobrozenské. Staročeský materiál dává tomuto výkladu plně za pravdu; je zřejmé, že se s ním autor dokonale seznámil. Jen při hodnocení Jungmannových nejstarších dokladů na slovo hostinec se domníváme, že lze myslit i na případné nesprávné čtení v hostinci místo v hostinici.

Nutno přiznat, že i další autorovy výklady a uvedený materiál působí přesvědčivě. Poznámky, popř. připomínky, jež možno k některým místům uvést, týkají se spíše jednotlivostí než celkové koncepce. Naše připomínky navazují především na některé teze o slovní zásobě staré a střední češtiny. Rozdíly staré slovenské a české hornické terminologie vedou autora k závěru o samostatném růstu tohoto výrobního odvětví na Slovensku a v českých zemích bez vzájemného přímého kontaktu (s. 166). Tato skutečnost se podle autora projevuje i v přejímání a zdomácňování německých termínů. Na druhé straně můžeme poukázat na řadu shod v starší české a slovenské terminologii, a to i v těch případech, kdy je autor neuvádí:

Tak kromě slovenských textů také stč. památky znají slova pavovati (Arch Č 4, 498), gang (PrávoHor 305), cinž (Gebauerův Slovník 1, 177), kverk (PrávoHor 309), šichta (PrávoHor 307), šmelcovati (CestLobk 3a), šadovati (Sněmy české 10, 598), truoska ProrIs 1, 22), rychtář aneb sudí horní iudex metallicorum (Veleslavín Nomenclator quadrilinguis 540) apod. Podobně lze ukázat na značné shody i v názvosloví jiných oborů: grunt (VšehK 127 b), dráb (Listář Rožmb 3, 326) „panský služebník“, urozený pán (ArchČ 6, 7), mladé pivo (Gebauerův Slovník 2, 377) apod.[7] Rovněž spojení gruntovní pán je společné češtině i slovenštině (srov. VšehK 128 b), autor je tedy neprávem pokládá za lexikální slovakismus (s. 165).

Obdobná situace je u slov handl „banský závod“, línšaftník „podielnik v ťažiarskom družstve“, o kterých autor předpokládá, že v češtině nejsou doložena, aspoň ne v témž významu jako v PK (s. 166). Ale tyto výrazy existovaly i v češtině v době kolem r. 1600, srov.: jestliže by se na číchž koli z stavů gruntech sůl vyjevila mají páni gruntův takový handl soli vedlé nejvyšší možnosti pomáhati fedrovati. A my tolikéž všechněm těm, kteříž by takové solné hory neb prameny vyhledali a zjevili, takové nalezače obdařiti ráčíme. Narovnání o hory a kovy (1627) NUK 54 A 56 A3; protož napotom jeden každý příjemec (!) nebo lindšaftník, jakž v kterém dole kverkem bude povinen býti má podlé potřeby dolův k požitečnému pavování jich na ně cupusy ukládati. Sněmy české 10, 595 (1604). Ve slově lindšaftník jde patrně o grafiku zachycující známou změnu > (č označena jako ).[8]

Také při hodnocení slov apríl, august v staré slovenštině (s. 165) je třeba počítat s tím, že označování měsíců jmény latinského původu — ovšem vedle názvů domácích — existovalo i v starší češtině, srov. typy až do octobru ArchČ 23, 416 (1667), marce ľútého hrózy Geb. Slovník 2, 314 (CisPr) aj. Také nutno dodat, že v PK mívají jména měsíců latinské skloňování, jak tomu bylo nezřídka i v staré češtině.

I některé teoretické formulace by bylo možno podle našeho názoru zpřesnit. Domníváme se např., že není dost obvyklé, mluví-li se o významech charakteristických pro administrativní styl jako o významech kontextově podmíněných (klásť „pridávať, zapisovať“, učiniť „obnášať“ s. 117); spíše tu jde o významy stylisticky příznakové. Rozdělujeme-li idiomatická spojení na frazeologické jednotky s prvkem slovesným a na sdružená pojmenování typu jmenného (s. 157n.), naskýtá se otázka, jaké jsou důvody pro ostré odlišování slovesného typu dat(i) počet „vyúčtovať“ od typu jmenného železná rúda a do jaké míry mají typy, jako cestovne penäzí „peniaze určené na cestu“, komora kremnická „úrad pre spravovanie kráľovských príjmov“, charakter skutečného víceslovného [265]pojmenování, zachovávají-li si zde jednotlivá slova plně vlastní významy. Je to snad dáno frekvencí (ustálením) takovýchto spojení? Pak by byly ovšem na místě statistické údaje o jejich výskytu. Zřejmě je tu třeba přesnějších kritérií pro vymezení pojmu víceslovných pojmenování; v odborné literatuře v této otázce ještě stále není dost jednoty.[9] Pokud jde dále o stylistické hodnocení některých slov v dnešní češtině, sotva bychom označili jáma „důl“ (s. 253) jako slovo knižnějšího rázu nebo subst. obuvník (s. 120) jako novotvar s knižním zabarvením.

K formální stránce publikace připomínáme jen toto: Tiskové chyby se najdou ojediněle: Všimli jsme si např. nedostatku kvantity v českém slově jama (s. 253), omylem bylo vytištěno predhovoru (s. 117) místo prehovoru, západoslovenskými (s. 119) místo západoslovanskými, mylný letopočet 1620 místo 1601 (s. 157). Za závažnější opomenutí však pokládáme to, že ve výkladových částech chybí často (v rejstříku pak vůbec) odkazy k příslušnému místu publikovaného textu PK. V seznamu pramenů schází Maximiliánův horní řád (z něho se cituje např. na s. 145). Mezi odbornou literaturou postrádáme důležitou studii V. Vážného,[10] i když vychází z jiné koncepce než autor.

Tyto naše kritické připomínky zůstávají ovšem jen na okraji kladného hodnocení autorova díla, k jehož přednostem patří i dobrá znalost literatury, přesné citace z ní, jasné formulace výkladů a přehledná grafická úprava, jež spolu s obsáhlým rejstříkem a podrobným obsahem umožňuje snadnou orientaci v knize. Blanárův rozbor knih počtů je záslužné průkopnické dílo v oblasti slovanské historické lexikologie. Přáli bychom si, aby tak hodnotných prací z historie našich jazyků vznikalo více.


[1] Zo slovenskej historickej lexikológie, Bratislava 1961, 335 s.

[2] Srov. J. Gebauer, Historická mluvnice česká 1, 1894, 490; 515.

[3] Srov. J. Gebauer, Slovník staročeský 2, 1904, 330.

[4] Srov. B. Havránek, K názvům lingua sclavonica, boëmoslavica = český jazyk a Sclavus, Slavus = Čech, Slovák, LF 52, 1925, 114n. Patří sem např. i toto místo: hlaholu neb jazyka českého obecného, kterýžto slovenský nazýváme ArchČ 3, 103 (MajCar).

[5] Srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Praha 1936, s. 63.

[6] Části těchto výkladů byly již publikovány dříve, srov. V. Blanár, Niektoré problémy slovanskej historickej lexikológie, K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, zvl. s. 165—169; týž, K problémom porovnávacej lexikológie slovanských jazykov, Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, 159—168.

[7] Zkratky podle připrav. Slovníku staročeského, v. J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, 373n.

[8] Srov. J. Gebauer, Historická mluvnice 1, 513.

[9] Přehled dosavadních pojetí u J. Filipce Česká synonyma, 1961, 248n.

[10] V. Vážný, Spisovný jazyk slovenský, Praha 1936, 145n.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 4, pp. 262-265

Previous Bohuslav Havránek: Na závěr dvouleté diskuse o obecné a hovorové češtině

Next Zdeněk Tyl, Milena Tylová: Česká jazykověda v roce 1962 (Část II: Práce bohemistické)