Slovenská monografie o podstatném jméně

Helena Křížková

[Chronicles]

(pdf)

Словацкая монография об имени существительном / Une monographie slovaque sur le substantif

Monografie Fr. Miky[1] navazuje na řadu dílčích studií, věnovaných problematice tří nejzávažnějších jmenných kategorií — rodu, číslu a pádu — se speciálním zaměřením na fungování těchto kategorií v rámci substantiva. Práce se opírá o bohatý lexikální materiál (většinou vlastní, částečně o materiál Ústavu slovenského jazyka), pečlivě utříděný podle kategorií, a představuje jisté dovršení a shrnutí dílčí problematiky jména. V úvodu (11—17) stanoví autor cíle práce a metodické postupy, těžiště práce spočívá v rozboru jednotlivých kategorií — rodu (18—57), čísla (58—87) a pádu (88—249). Kapitoly jsou stavěny tak, že se nejdříve probírá obecná problematika významu dané kategorie a vztahy mezi jejími členy; na ně navazuje fungování jednotlivých členů a stanovení jejich dílčích významů, přičemž pozornost je věnována i problematice stylistického využití gramatických prostředků. Jednotlivé oddíly jsou uzavřeny přehlednými schématy, jež postihují vzájemnou vázanost dílčích významů členů kategorie. Chtěli bychom se zde dotknout některých obecnějších problémů metodického rázu, jejichž vyjasnění pomůže zpracovat ostatní problematiku jména, resp. jiných slovních druhů, a vystříhat se některých nepřesností a nedostatků.

Souhlasíme plně s autorem, že je třeba přísně rozlišovat gramatický (slovnědruhový) [72]význam slov a jejich větněčlenskou platnost. Práce se zaměřuje především na postihnutí morfologického významu jmenných kategorií. Na pozadí invariantního významu uznává autor jen takové dílčí významy, jež se projevují nějakým gramatickým příznakem. Konstatuje, že všude bylo možno uplatnit v práci princip binárního protikladu a příznakového a nepříznakového členu. Doplněn byl principem postupného rozvinutí systému dané kategorie. Vychází se z celostního významu členů kategorie, daného protikladem ostatních tvarů téže gramatické kategorie, uvnitř celostního významu se pak vyčleňuje význam základní, celostnímu významu nejbližší, z něhož se odvozují ostatní významy dílčí. Základní význam se nerovná významu hlavnímu.

To jsou obecné principy, s nimiž autor přistupuje k analýze jednotlivých kategorií. Zdá se však, že rozbor nebyl vždy proveden z výše uvedených pozic, resp. takovéto obecné vymezení metodických postupů je někde v rozporu s jejich konkrétním uplatněním. V úvodu autor říká, že nerozlišuje »medzi tzv. „gramatickými“ („syntaktickými“) a „negramatickými“ („príslovkovými“, „sémantickými“) kategóriami. Vydeľujem len významy gramaticky charakterizované a takéto významy pokladám všetky za gramatické« (15). Nejasným však zůstává, co je ta gramatická charakterizovanost. Příklady uvedené autorem v úvodní kapitole jsou z různých rovin, a třebaže samozřejmě lze několik kritérií kombinovat, jistá jednotnost by byla na prospěch.

Autor se snaží vystihnout poměry mezi členy jednotlivých kategorií a v rámci celostního významu jednotlivých členů mezi významy dílčími pomocí binárních vztahů, protikladu příznakového a nepříznakového členu, příznakového a nepříznakového užití. Bylo by však třeba přesněji od sebe odlišit toto dvojí užívání termínu „příznakový“ - „nepříznakový“. Považuje-li se singulár za nepříznakový člen kategorie čísla (ve svém užším významu může ovšem vyjadřovat jednost n. jedinečnost předmětu) a plurál za příznakový (vyjadřuje „ne jedinečnost“, resp. mnohost — řekli bychom s A. Isačenkem rozčleněnost, viz VJaz 1961, č. 1, 28—43), nepřestává být tento plurál z hlediska morfologického příznakový ani tehdy, když se tohoto tvaru užívá častěji než singuláru, protože jde o jevy, vyskytující se převážně v množství (viz příklady na s. 68n., např. názvy částí těla: oči, ruky …, názvy abstrakt: metódy, slová … atd.) a stejně je tomu u tzv. výlučného plurálu (bedrá, cvičky, odpadky, zrúcaniny, bernolákovci …), popř. u jmen pomnožných (jsou to stále jevy produktivní, plurálový tvar je třeba vysvětlit pojetím rozčleněnosti; plurál zde neztrácí příznakovost). Zpřesnění by vyžadovalo rovněž užívání termínu „neutralizace“, zejména při analýze dílčích významů pádových.

V úvodě autor zdůrazňuje, že „vetnočlenská platnosť a vetné vzťahy slov sú hodnoty, ktoré nadobúdajú slová (v príslušnej slovnodruhovej a tvarovej podobe) vo vete so zreteľom na povahu a cieľ výpovede. Tieto hodnoty sú síce v úzkom vzťahu k slovnodruhovej a tvarovej charakteristike slov, ale oboje je funkčne na rôznych rovinách“ (13—14). Lze s tím plně souhlasit, avšak při analýze jednotlivých kategorií nejsou obě roviny vždy zřetelně odlišeny.

Tak např. v úvodu k analýze nominativu se hovoří o slovnědruhovém významu substantiva, slovesa a adjektiva. Substantivizaci lze chápat s autorem tak, že se „nesamostatne chápaný obsah vydelí ako samostatný, tomuto obsahu sa dáva akoby rámec“ (98), tj. že se slovnědruhový význam substantiva skládá ze dvou prvků: rámce a obsahu. Ovšem nevyplývá z toho podle našeho názoru, že např. význam slovesa nebo adjektiva, pojmenovávajícího to, co existuje nesamostatně, na substantivech, platí jen vzhledem na substantivum, které se stává pro význam slovesa nebo adjektiva rámcem, přičemž u substantiva popření nebo vyzvednutí složky rámcové nebo obsahové může plnit různé funkce (viz 98).

Rozlišení složky rámcové a obsahové považujeme za užitečné, ale platí stejně i pro jiné slovní druhy, tj. např. slovesa nebo adjektiva, jejichž význam nelze redukovat jen na nesamostatně existující obsah. Pro rozlišování slovních druhů je vždy důležitý právě ten slovnědruhový rámec, tj. to, co dělá z jednoho a téhož obsahu jednou substantivum, jindy adjektivum nebo sloveso: červený, červenost, červenat se; chodit, chůze atd. Ten rámec tomu dává mluvčí podle potřeby — jednou předmětný, podruhé kvalitativní nebo procesuální. Obsah [73]může být oslabován, avšak rámec zůstává — viz např. sponová slovesa, slovesa modální, různé intenční typy sloves atd. Avšak jméno ve spojení se sponou si nicméně svůj slovnědruhový rámec ponechává také, třeba doplňuje obsahem rámec slovesa; to je záležitost roviny morfologické, slovního druhu. Jiná je otázka užití jednotlivých tvarů v konkrétní výpovědi, např. nominativu v různých syntaktických funkcích v různých typech výpovědi. Rozlišování nominativu úplného (v jednočlenné nominativní větě) a neúplného (především tzv. rámcového, tj. podmětového) a nejrůznějších podtypů patří už do této roviny a není to záležitost dílčích významů nominativu.

Zdá se, že při vyčleňování dílčích významů členů kategorie příliš vystupuje do popředí hledisko sémantické (tak zejm. při analýze dílčích významů pádových), málo podepřené postupy ryze formálními. Důslednější opírání o stránku formální, např. možnost transformace aj., při současném respektování hlediska sémantického by odstranilo tříšť jednotlivých dílčích významů, učinilo by je výraznějšími, diferencovanějšími. Týká se to zejm. klasifikace významů genitivu, dativu a instrumentálu — viz např. v rámci volného dativu sémanticky vyčleněný dativ příslušnosti a vlastníka (pásal synovi kravu), dativ patientu (nekaz mu dobré meno) a dativ stavový (Mišovi skrivilo tvár, bolo mi ľúto); výhodnější by bylo opřít analýzu o formální postupy, např. možnost nahradit dativ přivlastňovacím zájmenem, resp. genitivem přivlastňovacím (viz uvnitř dativu patientu zapchávať mu ústa / jeho ústa — urobiť im revíziu / ∅; uvnitř dativu stavového hlásateľovi sa triasol hlas / hlásateľov hlas sa triasol — bolo mi ľúto) / ∅), možnost nahradit dativ nominativem (dativ stavový bolo mi ľúto / ľutoval som — hlásateľovi sa triasol hlas / ∅) atd. Viz vyčlenění dativu objektového dať / vziať niekomu niečo např. nemožností nahradit dativ přivlastňovacím tvarem: dal / vzial mi (moju - cudziu) knihu.

Formalizace vyžaduje i vyčlenění dílčích významů ostatních pádů — viz např. kritéria pro rozlišení genitivu příslušnosti, genitivu druhové příslušnosti, genitivu druhu a genitivu vlastnosti. Genitiv vlastnosti by bylo možno vyčlenit na základě transformace do jmenného přísudku (typ človek práce, mesto parkov se odliší od typů kov vysokého lesku, človek vysokej postavy; kov vysokého lesku / kov je vysokého lesku, človek práce / ∅) a podobná formální kritéria jsou potřebná i pro zjišťování ostatních dílčích významů (např. zápach hniloby se považuje za genitiv druhové příslušnosti na základě toho, že existuje spojení hnilobný zápach, ale vhodnější je interpretovat spojení jako genitiv nositele děje — typ plač dieťaťa, vôňa kvetov atd. s odpovídajícími konstrukcemi osobními dieťa plače, kvety vonia, hniloba zapácha atd.).

Autor se snaží postihnout vztahy mezi jednotlivými významy pádů, jejich postupné odštěpování. Je však třeba rozlišovat vyčleňování a vztahy dílčích významů v průběhu historického vývoje a jejich vztahy synchronní — viz např. výklad genitivu záporového ze souvislosti s genitivem partitivním. Typ Jana nebolo, otca niet doma tomu odporuje a vhodnější je zřejmě vycházet z významu omezené účasti předmětu na ději. Nejde o to, že „pád v pozícii nositeľa deja nevyjadruje výslovne účasť na danom jave, a preto ju ani netreba výslovne, pádom popierať“ (172). Genitiv je dán především neosobností konstrukce, nikoli postavením při záporu. Nahradí-li se osobní konstrukce konstrukcí neosobní, musí být nominativ jakožto pád subjektový, vyžadující shodu finitního slovesa, odstraněn a nahrazen genitivem, který vztahy subjektové a objektové vlastně neutralizuje (vystupuje zde formálně jako determinace neosobního slovesného tvaru): otec nebol doma — otca nebolo doma; rus. pis’mo ne prichodilo — pis’ma ne prichodilo atd.

Omezili jsme se v stručném referátě jen na obecnější připomínky, ilustrované několika příklady, třebaže by si práce zasloužila podrobnější rozbor. Můžeme na závěr konstatovat, že jde o publikaci, která nepochybně obohatila monografickou produkci o jméně a stala se vhodným odrazovým můstkem pro další bádání.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 1, pp. 71-73

Previous Jaroslav Porák: Monografie o českém infinitivu

Next František Kopečný: Česká předloha staropolského žaltáře