dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Morfematická struktura slovenštiny

Helena Křížková

[Chronicles]

(pdf)

Морфемная структура словацкого языка / Structure morphématique du slovaque

Recenzovaná práce J. Horeckého Morfematická štruktúra slovenčiny (VSAV, Bratislava 1964, 194 s.) je prvním soustavným popisem morfematické struktury slovenštiny. Jak autor zdůrazňuje v úvodu, je cílem práce „pokus aplikovat na morfematický rozbor matematicko-logické metódy, najmä teóriu množín pre vymedzenie morfémy, teóriu vzťahov pre inventár morfém a teóriu grafov i teóriu informácie pre odhalenie morfematickej štruktúry“ (s. 7). Morfematická soustava se považuje za „kód, súbor prvkov, ktorými možno prenášať istú informáciu jednak o okolnom svete, jednak o istých gramaticko-sémantických vlastnostiach vyjadrovaných jazykom“ (ibid.).

V 1. kapitole (s. 9—20) se na základě teorie množin vymezují základní pojmy, jako je morfém a jeho typy. Vyčlenění morfémů je umožněno zařazením jednotlivých tvarů jednak do tvarového souboru (se společným zakončením), jednak do tvarového okruhu (se společným počátkem). Průnik obou množin člení slovní tvar na morfematické složky. Morfém se definuje jako „čiastka slovného tvaru, ktorou sa tvar zaraďuje do tvarového súboru a ktorá odkazuje na významové prvky a je prostriedkom na zakódovanie významu“ (s. 18). Od morfému se odlišuje morf, kterým se rozumí morfematický element zbývající po vyčlenění všech morfémů, ale neodkazující na významový prvek (sem patří např. interfixy). Rozlišuje se obsah morfému, jímž se rozumí odkaz na prvky v oblasti významu, a forma morfému, jež se skládá z výrazu reprezentovaného fonémy a ze souhrnu vztahů, do nichž morfém vstupuje. Jazykové jednotky se stejným obsahem a stejným systémem vztahů, tj. se stejnou vztahovou formou, ale s různou fonematickou formou, se považují za varianty morfému. Naopak jazykové jednotky se stejnou morfematickou formou, avšak s rozdílnými vztahovými formami a rozdílným obsahem, se považují za homofonické morfémy (s. 20).

Na základě vymezených pojmů podává autor v 2. kapitole (s. 21—84) inventář jednotlivých druhů morfémů, tj. morfémů relačních, tematických, formových, modifikačních, derivačních a interfigovaných, uspořádaných podle slovních druhů (stranou zůstal pouze inventář kořenných morfémů, těžko zjistitelný, neboť předpokládá úplný slovník slovenštiny). U každého morfému se zjišťuje jeho stránka výrazová (také existence variant a podmínky jejich výskytu) a vztahy, do nichž daný morfém vstupuje, tj. jeho morfematické okolí: vypočítávají se morfémy vyskytující se v předním i v zadním okruhu daného morfému. Např. u relačních morfémů je zadní okruh vždy nulový (v předním okruhu se mohou vyskytovat morfémy různého druhu: kořenné, derivační, modifikační, formové, interfigované), kdežto v zadním okruhu formového morfému může následovat ještě relační morfém, v některých případech závazný.

3. kapitola (s. 85—105) podává náčrt morfematické struktury slovenštiny. Za slova s morfematickou strukturou se považují slova, jež se skládají aspoň ze dvou morfémů, v tomto případě zpravidla z kořenného morfému a z morfému relačního. Slova s morfematickou strukturou se od sebe liší možnostmi výskytu mezi kořenným a relačním morfémem jiných typů morfémů, různě seskupených. Slova s týmž počtem vložených morfémů a se stejným relačním morfémem se sdružují do tzv. morfematických soustav. Pro znázornění morfematické struktury slov se užívá přizpůsobené teorie grafů.

Přehled všech typů morfematických soustav, uspořádaných podle slovních druhů [168]a uvnitř utříděných podle kořenných morfémů (původu substantivního, adjektivního, slovesného), podává 4. kapitola (s. 106—180). V příloze jsou definovány všechny základní pojmy knihy (s. 181—184).

Monografie J. Horeckého jakožto první zobecňující práce tohoto druhu u nás je podnětná a nutí k zamyšlení nad mnohými pojmy, s nimiž se dosud při morfematickém rozboru pracovalo. Pokus využít k popisu morfematické struktury a jednotlivých morfematických soustav matematicko-logických metod zasloužil by si speciálního rozboru a zhodnocení. Dílčí nedostatky práce, jichž si chceme všimnout, nevyplývají z použitých metod samých, nýbrž z některých nedůsledností při jejich užití, z rozporů mezi definicemi základních pojmů a materiálem, na který se tyto definice vztahují. Podobné rozpory bylo možno odstranit pečlivějším autorským zredigováním rukopisu; rovněž opominutí některých, i jen okrajových jevů, např. v popisu inventářů morfémů.

Zdá se nám, že v popisu inventářů morfémů nejsou jednotlivé druhy morfémů vždy jasně rozlišeny. Např. relační morfém se vymezuje jako „uzavretý systém pádových, resp. osobných submorfém, vyjadrujúcich vzťah medzi slovami“ (s. 181), avšak za druh relačních morfémů se považují i adverbiální sufixy -o, -e, -y, -ie, neboť vyjadřují vztah k slovesu, adjektivu a adverbiu (s. 78). Je tedy definice relačního morfému úzká, neboť chápání relačního morfému jakožto uzavřeného systému submorfémů nedovoluje adverbiální sufixy do této definice zahrnout. Samo vymezení relačního morfému jakožto uzavřeného souboru submorfémů je ovšem sporné, neboť morfematické elementy charakterizující kategorii pádu, resp. kategorii osoby se považují pouze za podtřídy jediného morfému, kdežto např. morfematické elementy charakterizující členy jiné kategorie, tj. v terminologii Horeckého formové morfémy, a zčásti i morfémy modifikační, se považují sa morfémy samostatné. Rozlišování na jedné straně relačních morfémů, sestávajících ze souborů submorfémů, a na druhé straně formových morfémů, jež takovýto složený charakter nemají, vede k některým těžkostem při vyčleňování variantních podob morfémů.

V rámci slovesa se např. rozlišují dva relační morfémy se submorfémy -m, -š, -Ø, -me, -te- -ia // m, -š, -Ø, -me, -te, -ú, submorfémy a -ia mají varianty -u, -a (s. 41). Fakticky však jde o tytéž osobní koncovky, pouze v 3. pl. se objevují dva stupně variant s komplementární distribucí: //-ia na prvním stupni, podmíněné (nulovým) tematickým elementem v předním okruhu, //-u, -ia//-a na druhém stupni, podmíněné kvantitou předchozího vokálu, resp. charakterem předcházejícího konsonantu. Soubor tvarů pomocného slovesa som, si, Ø, sme, ste, Ø se považuje za jediný relační morfém, odlišný od slovesa byť, avšak analýza tvarů plnovýznamového slovesa se nepodává (viz s. 42). U formového morfému imperativu se mluví o dvou variantních podobách -i//s rozdílnou distribucí, což považujeme za správné, avšak pro stanovení variantnosti formového morfému je zde použito zřejmě jiných kritérií než při zjišťování relačních morfémů a jejich variant. Podobně je tomu u substantiv. Za samostatné relační morfémy jsou zde považovány soubory pádových koncovek, charakteristické pro jednotlivé typy skloňování: v rámci mužského rodu se vyčleňuje relační morfém typu chlap s pěti variantami, relační morfém typu hrdina s dvěma variantami, dále relační morfém typu dub a typu stroj, oba s řadou variant. Podobně se několik relačních morfémů s řadou variant vyčleňuje v ženském a středním rodě. Považovali bychom za výhodnější pokládat každý soubor pádových morfémů s týmž kategoriálním významem za varianty jednoho relačního morfému, tedy např. morfému N sg m, G sg m atd. na rozdíl např. od N sg f, G sg f atp. Pádový morfém (s odpovídajícími variantami) vyjadřující soubor významů G sg m se liší svou formou od morfému (s jeho variantami) G sg f (viz -a//-u x -y//-e//-i//-ej), D sg m od D sg f (-ovi//-u x -e//-i//-ej) aj., tj. k výrazovému synkretismu dochází zde zřídka, což umožňuje řešit synkretismus různých pádových tvarů uvnitř [169]téhož deklinačního typu. Kdybychom neuznávali za relační morfém (resp. za jeho varianty) především ty morfematické elementy, které zařazují slovo do množiny na základě kategoriálního významu daného morfému, nemohli bychom mluvit o jedné kategorii pádu, nýbrž o několika koexistujících kategoriích, lišících se počtem členů v závislosti od základů, k nimž se relační morfém připojuje. Přehled relačních morfémů v pojetí Horeckého není úplný; postrádáme zejm. morfém u číslovek typu päť a aspoň zmínku o typu dvoje.

Považovali bychom za potřebné ostřeji od sebe odlišit morfémy formové, modifikační a derivační. Derivační morfém se vymezuje na základě distribuce jako část slovního tvaru mezi kořenným a relačním morfémem, resp. mezi kořenným morfémem a tematickým morfem, kterou se daný tvar zařazuje do tvarového souboru a odlišuje od ostatních slovních tvarů v okruhu (viz např. rob-k-a-ť), kdežto modifikační morfém se definuje jako morfém modifikující základní tvar (příklad: rob-iev-a-ť, nov-š). Kde jsou hranice mezi derivací a modifikací, není z definic ani z příkladů jasné, neboť rob-k-ať lze stejně dobře považovat za modifikaci rob-i-ť. Uvnitř modifikačních morfémů stojí vedle sebe na jedné straně např. morfémy tvořící komparativ a superlativ, tj. morfémy s kategoriálním významem (lze je považovat za morfémy formové), na druhé straně pak např. -si, -koľvek, jež lze považovat za morfémy derivační, a -že, jež by bylo možno považovat za modifikační morfém ve vlastním smyslu slova. V přehledu modifikačních morfémů chybí řada morfémů uváděných v oddíle věnovaném zájmenným relačním morfémům (-to, ni-, nie-, da-, hoci-, bár/s/-, mál-o-) na s. 40—41. Považovali bychom je za morfémy derivační, jimiž se tvoří neurčitá zájmena.

Hodně pozornosti se v práci věnuje tematickým morfům slova. Bylo by však třeba uvést, že tematické morfy plní v řadě případů funkci derivačních morfémů. Tato dvojí funkce týchž elementů se neuvádí, probírají se bez vzájemných odkazů jednou jako tematické morfy, podruhé jako derivační morfémy. Pouze v rámci modifikačních morfémů se upozorňuje na schopnost tematických morfů plnit funkci modifikátora v souvislosti s tvořením vidových dvojic. Tematické morfy se chovají obdobně jako např. relační morfémy adjektivní, jejichž sekundární funkce derivační se vzpomíná na s. 39 (bylo by však třeba vedle příkladů typu čiernovlasý uvést slovotvorný typ koz-a//koz-í). Není jasné, proč se na s. 68 -i- v zab-i-j-ú považuje za tematický morf.

Není zcela uspokojivě řešena ani otázka interfigovaných morfů, tj. morfematických elementů vkládaných mezi morfémy a morfy z důvodů spojitosti kódu a neodkazujících k významu. Není jasné, zda sem patří rovněž spojovací morfy (v inventáři morfů a morfémů nejsou uváděny pod žádným typem, ani samostatně, v přehledu základních pojmů jsou charakterizovány jako morfy spojující dva kořenné morfémy, resp. derivační a kořenný morfém; to by znamenalo, že je lze považovat za interfigovaný morf). Není rovněž jasná hranice na jedné straně mezi variantami morfémů, jež lze považovat za plnou a redukovanou variantu, resp. základní a rozšířenou variantu, a spojením interfigovaného morfu a jiného morfému. Za varianty relačního submorfému se uznává např. -mi//-ami v instr. pl. mask., mluví se o rozšířené podobě -en- derivačního morfému -ň-, uznávají se varianty derivačního morfému -sk- (sk//šť//k//ť). Nevidíme proto důvodu, proč by bylo nutno vyčleňovat interfigovaný morf -ej- a modifikační morfém -š- v komparativu a superlativu, když navíc podoba s -ej- je základní, produktivní, kdežto komparativy a superlativy bez -ej- tvoří uzavřenou řadu; bylo by tedy prostší mluvit o plné podobě morfému -ejš- a podobě redukované. Neznamená to, že se stavíme zásadně proti uznávání interfigovaných morfů, nechceme je však hledat všude tam, kde se nabízí vysvětlení jednodušší. Proč pokládat za interfigovaný morf např. -an- v o-patr-ov-an-sk-ý, když lze vycházet z participia prét. pas., proč hodnotit -ov-v kant-ov-ec-R jako interfigovaný morf, ale považovat za interfigovaný morf -in- [170]v mat-er-in-sk-ý, a hodnotit tedy -in- jinak než -ov- v syn-ov-sk-ý (s. 62), když jde v obou případech o posesívní sufix, proč hledat interfigovaný morf -č- v mor-č-ac-í, když jde o adjektivum tvořené od morka n. morča (s. 65) aj. Takovéto případy nedůslednosti působí v práci rušivě a bylo možno se jich vyvarovat.

Za otevřenou otázku při popisu synchronní morfematické struktury považujeme míru respektování etymologického složení slova. Je otázka, zda jsme oprávněni vyčleňovat slovesný kořen sed- a sufix -l- v slově sedliak (s. 136), když dnes spojitost se sedieť a sedlo je naprosto ztracena a sedliak je nerozložitelné. Sotva lze mluvit o zbytcích slovesného formového morfému -om- v potajomky ap. (s. 79), když se v západoslovanských jazycích nikdy kategorie participií préz. pas. nevytvořila.

Nechtěli jsme kritickými připomínkami snižovat hodnotu práce Horeckého. Práce je cenná jak rozsáhlým shromážděným a utříděným materiálem, tak zejména tím, že probojovává cestu aplikace matematicko-logických metod při konkrétní analýze jazykových faktů.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 2, pp. 167-170

Previous Aleksandr V. Isačenko, Milan Romportl: Návrh fonetické a fonologické transkripce češtiny a slovenštiny

Next Rudolf Šrámek: Práce o staročeských osobních jménech