dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nářeční slovník ze středního Opavska

Zdeňka Sochová

[Discussion]

(pdf)

Диалектный словарь среднеопавского края / Dictionnaire dialectal de la région centrale de Opava

V naší dialektologické literatuře stále početně převažují monografické práce podávající gramatickou soustavu určitého nářečního celku nad monografiemi zachycujícími jeho slovní zásobu. Proto lze jen uvítat, že Arnošt Lamprecht doplnil svůj mluvnický popis středoopavského nářečí i důkladným popisem jeho slovníku.[1]

V předmluvě k svému Slovníku vymezuje autor stručně rozsah zachyceného slovníkového souboru (obsahuje podstatnou část slovní zásoby na středním Opavsku) a zařazuje jej i časově (pochází většinou z 40. let i z doby poněkud starší, nejsou v něm proto zastoupena četná slova nově pronikající do dialektu ze spisovného ja[255]zyka). Uvádí také informátory pro sběr slovníkového materiálu (hlavním byla jeho babička a dále místní rodáci) a další zdroje doplňování (vlastní průzkumné cesty), jakož i způsoby sběru (souvislé texty, lexikální dotazník A. Kellnera, přímý dotaz při zjišťování názvů rostlin a ptáků podle obrázků K. Svolinského a zemědělského nářadí a jeho součástek ukázáním na příslušný předmět). Získané údaje pak autor ještě ověřoval a porovnával s názvy z jiných obcí. Řídil se tedy při volbě subjektů i exploraci moderními metodickými postupy. Úspěšným předpokladem jeho práce pak bylo i to, že jako rodák mluvil s lidmi domácím nářečím.

Vedle lexikografického popisu slovní zásoby podává autor v úvodní kapitole i její rozbor (s. 7—16). K postižení specifičnosti zkoumaného lexika analyzuje především jeho historicky stálé jádro a konstatuje shody i rozdíly s národním jazykem i s nářečním sousedstvím českým i polským. Tímto výkladem navazuje na své předešlé studie o slovní zásobě lašských nářečí a národního jazyka.[2]

Většina shod je podle autorova zjištění obecně slovanského charakteru: ať už jde o nejzákladnější slova „služebná“ v nejširším slova smyslu, tak i o slova plnovýznamová (např. některá slovesa a četná adjektiva označující základní vlastnosti, názvy pro části lidského těla, pro části terénu a přírodní jevy, názvy nejběžnějších rostlin, domácích i divokých zvířat a ptáků, pojmenování příbuzenských vztahů, zemědělské názvosloví ap.). Dále jsou probírány lexikální okruhy slov shodných s obecně českou slovní vrstvou. Rozdílná od ní je naopak skupina slov, která jsou společná buď všem ostatním moravským nářečím, nebo alespoň území severovýchodní Moravy; nemálo je jich společných i s východočeským nářečím. Zvláštní pozornost věnuje pak autor porovnání s oběma blízce příbuznými slovanskými jazyky, se slovenštinou a s polštinou. Na územích okrajových, kde se stýká několik národních jazyků, jakým je právě Slezsko, je studium nářečního lexika obzvlášť důležité. Podrobně analyzuje a jemně diferencuje autor jednotlivé slovníkové shody přesahující z nářečí lašských do sousedních dialektů polských a naopak. Některé přesahy z polštiny jsou podle autora jen zdánlivé; jsou to jednak obecně slovanské archaismy (např. kletka, kura), jednak okrajové archaismy lašské (např. pivňica, kuzňa) a sousedství polštiny mělo vliv na jejich udržení. K datování některých lašských přejetí napomáhá hláskoslovná podoba slov v polštině (např. łůnkoč, obartel, gummo). Autor podpírá své vývody i politicko-historickými poměry Slezska v jednotlivých dějinných obdobích. Původně relativně jednotná západoslovanská jazyková oblast se postupně diferencovala při formování samostatných národností české a polské. Jednotlivé části západoslovanského území se pak vyvíjely v souladu s vývojovým procesem toho kterého národního jazyka. Diferenciace nastávala postupně a měla stupňovitý charakter.

Slovní zásobu středoopavského nářečí nevyznačují — ve srovnání s širším i jinojazyčným okolím — jednotlivá specifická slova, nýbrž charakteristické zastoupení slov v celých slovních souborech. Lexikální rozdíly týkající se základního pevného jádra uvnitř středoopavského nářečí a rozdíly mezi ním a ostatními nářečími opavskými, popř. lašskými, jsou podle autora nepatrné a zasahují jen několik málo výrazů. Autor pak v ukázkách probírá vnitřní lexikální diferenciaci celého lašského území, všímá si i úlohy slovních vrstev německého původu a jejich zanikání. Úhrnem konstatuje tendenci k postupnému vyrovnávání lexikálních rozdílů ústupem specifických nářečních slov ve prospěch výrazů společných celému jazykovému společenství.

Lamprechtovy výklady svědčí o hlubokém vhledu do historicko-srovnávací problematiky slovanské lexikologie. Jsou promyšlené, dobře zdůvodněné a přesvědčivé. Autorova analýza středoopavského slovníku je tedy podána — ve shodě s jeho zá[256]kladním badatelským zaměřením — převážně diachronicky; poněkud archaizovaný slovní soubor byl pro to dobrým materiálovým předpokladem.

Hlavní část Lamprechtovy práce (s. 19—165) tvoří popis slovníkových jednotek v abecedních heslech. Na ten soustředíme svůj hlavní zájem.

Posoudit výběr slov je dost obtížné. Lamprechtův slovníkový soubor se zdá poměrně bohatý a přiměřeně vybraný. Ze srovnání s mým vlastním lexikálním materiálem z jihovýchodního úseku západolašského území[3] vyplývá, že by se leccos dalo snad ještě doplnit. Zároveň se však ukazuje, že mezi centrem západolašské oblasti a jejím jihovýchodním okrajem je jistá lexikální diferenciace. Při velmi četných lexikálních shodách překvapí např. poměrně značné rozdíly v nomenklatuře botanické; mnoho botanických názvů známých v mé oblasti Lamprechtův slovník nezaznamenává a naopak mnohé středoopavské botanické názvy jsou v našem úseku neznámé.[4]

Velmi důkladně je vypracována terminologická složka lexika a vrstva věcných označení vztahující se k materiální kultuře. Poněkud méně je propracován konverzační slovník, abstraktní pojmenování, i pokud se týče významové výstavby a charakteristiky hesel.

Lamprechtův větší zřetel k slovům příznakově nářečním má za následek, že autor s velkou úplností zachycuje výrazy zastaralé, ale přitom poněkud zanedbává běžné celonárodní ekvivalenty. Jsou uvedena např. zastaralá slova paryzol, bana, banhof, ale chybějí běžná dešʼňik, draha, nadražʼy; jsou zachyceny zastaralé názvy měsíců aprel, mařec (dnes vlastně vázaný už jen na spojení frazeologická), ale chybějí běžné výrazy dubeň, březeň, podobně kvjeteň. Značné potíže spojené s vydáváním nářečních publikací někdy tyto práce bez viny autorů poněkud antikvují a omezují. Domníváme se však, že v našem případě — i když Lamprechtův slovník podle předmluvy zachycuje stav zhruba před 20 lety (materiál byl však sbírán později) — by snad bylo bývalo vhodné doplnit jej alespoň současně užívanými výrazy nejběžnější jazykové komunikace. Zejména u uzavřených (taxativně vymezitelných) tematických skupin slov souřadných — jako jsou právě např. jména měsíců — by byla systémová úplnost žádoucí.

S výběrem souvisí těsně časové a frekvenční hodnocení slov.

V systému značek vystihujících časové rozdíly (+ označuje slova zastaralá, * slova nová) by snad bylo vhodné diferencovat generačně ještě vrstvu slov běžných (bez zkratky), známých ve všech generacích. Slova zastaralá jsou vlastně výrazy pohybující se na pasívní hranici v povědomí dožívající generace nebo ustrnulá ve frazeologických jednotkách (přirovnáních, rčeních aj.; např. cukle, šʼkobranek, šʼmizla, bocaň, vagacyj atd.), kdežto např. dvojice +ajzymboňak a *žʼelezňičʼař je generačně rozlišena v rámci běžně užívané slovní zásoby. Starších výrazů lze i nově využít s expresívním zabarvením. Lamprecht potřebu podrobnější diferenciace zřejmě pociťoval a v některých případech si vypomáhá ještě zkratkou arch., popř. nověji (např. +šʼandar (arch.); +vagacyj (arch.); +šʼnycla (arch.) // řyska; kořeň 2., nověji) nebo přímo explicitní poznámkou o zániku slova, současném úzu apod. (např. +šʼnuptychla (arch.), mladší gen. říká jen kapesňik; +sklep, nyní častěji opchod // obchud). Označení * (slova nová) by pak mělo být rezervováno pro nové výrazy charakterizující dnešní život především v jeho společenské přeměně a pro nové výrazy civilizační. Tento dnešní nový přínos k starší slovní zásobě se však — z důvodů uvedených v předmluvě — do Lamprechtova slovníku povětšině nedostal.

[257]Frekvenční kvalifikátory nejsou v seznamu zkratek uvedeny, ale v textu se užívá označení „častěji, běžněji, zřídka“ atd.; postižení frekvence slov u nářečního lexika je ovšem značně nesnadné. Při nedostatku opory v psaných textech může zde jazykové povědomí hodnotit jen přibližně a často hodně subjektivně.

Lamprechtův slovník vystihuje i expresívní zabarvení slov (značkou !). V textu se objevuje i bližší rozlišení expresívního příznaku (hrub., zhrub., žertovně apod.). Expresíva tvoří podstatnou a zvlášť charakteristickou složku lidového jazyka a poměrně přesný materiál by byl jistě dobrým podkladem i pro soudy obecnější; ovšem ani zde nemusí být hodnocení jednoznačné a může se lišit podle užití slova v různých kontextech.

Lamprecht upozorňuje i na mezislovní vztahy významové (uvádí synonyma, zvláště také expresívní) a formální (hláskové a tvarové varianty). Velmi dobře se pokouší naznačit i věcné vztahy mezi slovy stejného tematického okruhu. Přispívá tak značně k informativní hodnotě slovníku a nahrazuje tím zčásti onomaziologický aspekt na strukturu slovní zásoby. K některým základním výrazům z hmotné kultury, k základním názvům rostlin, zvířat, částí lidského těla apod. jsou připojeny výrazy příbuzné. Lamprecht tak vhodně navazuje na postup užitý v Kellnerově slovníku k Východolašským nářečím.

Míra „hnízdování“ slov motivačně příbuzných se nám zdá nadměrná. Lamprecht tuto závadu z velké části odstraňuje tím, že často uvádí u „přihnízdovaných“ slov ilustrující příklad, někdy i výklad. Slova abecedně hodně vzdálená se však někdy uvádějí i s výklady a příklady dvojmo: v „hnízdě“ i na svém místě v abecedě (např. zabavičʼ, uchałkačʼ aj.). Je jisté, že „hnízdování“ je pro nářeční slovníky — při jejich plánovaném omezeném rozsahu — úsporné, musí však být promyšlené a jednotné.

Významové třídění je dobré a výklady významů výstižné u hesel věcných a terminologických. U polysémických hesel jiných, zejm. sloves, se významy často spojují a výklady bývají někdy příliš stručné, někde chybějí. Domníváme se, že základní významové členění by mělo být — při správném zřeteli k relevantním významovým distinkcím a míře jejich lexikalizace — ve všech typech slovníků zhruba stejné. Hranice nového významu není postižena např. u těchto sloves: odbičʼ: odbił mu nerky; odbił mu galanku; valičʼ 1. tlouci, káceti: ta vali ty ǯʼecka; valičʼ stromy; rvačʼ trhati; rve mje v hłavje; rvała se vłasy; šklebičʼ se šklebiti se, plakati (ale druhé je jen nereflexívum šklebičʼ); šʼčʼekač: pes šʼčʼeka; ňešʼčʼekaj tym pyskem; atd. U cizích slov je někdy nebezpečí v automatickém spisovném ekvivalentu, protože u nich docházívá k významovému posunu; např. reskyrovačʼ není asi ‚riskovat‘ (znám toto slovo ze spojení jako ja na to ty peňize reskyruju, tj. obětuji, věnuji).

Patrně ze snahy po úspornosti si autor zvolil značku (!), která označuje slova expresívní v přeneseném významu; není to šťastná volba. O přenesenosti se u synchronních slovníků mluvívá, jde-li o přenesené užití slova v jistém významu. Jednotlivé významy vznikly zajisté často také přenesením, ale ze současného hlediska jsou samostatné významy slova lexikalizované a jejich genetická přenesenost se neoznačuje. Nehledíc k tomu, že slučování přenesenosti a expresívnosti v jedné charakteristice není vhodné, přenesená užití mohou být i neexpresívní. Toto označení překvapuje nejvíc u jednoznačných slov, kde je těžko pochopitelné, odkud byl význam slova přenesen; např. u ryčʼečʼ (krava ryčʼy od hładu) značkou (!) mělo být patrně naznačeno, že se slovesa užívá zhruběle i o lidech ve významu ‚plakat‘; dále (!) baba 1. vdaná žena není přenesený význam (z čeho?), nýbrž jen expresívní synonymum k roba; heslo (!) bachor, -a m. ‚břicho‘ má patrně naznačit, že toto pojmenování bylo přeneseno z označení pro zvířecí břicho, popř. žaludek, na břicho lidské; pak ovšem heslo mělo vypadat asi takto: 1. zvířecí břicho (v tomto významu se bachoru v nářečí užívá) 2. zhrub. lidské břicho 3. pl. bachory vnitřnosti (ale chybí specifikace ‚zvířecí‘, [258]o lidských se neužívá). U (!) struhač ned. strouhati; přen. struhač pana se expresívní přenesenost označuje navíc ještě zkratkou přen. před frazeologickým spojením. Atp.

Při poměrně stručných výkladech má v nářečním slovníku zvláštní důležitost dokladová část. Dokladová spojení jsou prubířským kamenem nářeční lexikografie. Lamprechtova exemplifikace je bohatá na příklady pro dané nářečí typické, živé, nevykonstruované, obsahuje množství svérázných vět, obratů, přirovnání a úsloví. Tento velký klad je poněkud narušován nedostatkem většiny našich nářečních slovníků, totiž nedostatečná klasifikace kontextových spojení: nejsou dostatečně rozlišena přímá užití od přenesených a typická volná spojení od ustálených, popř. frazeologických jednotek. Pro úsporu místa není ovšem potřebí uvádět pokaždé i užití přímé, ale u přeneseného má být pak přenesenost označena (např. v hesle advokat chybí před přeneseným užitím zkratka, podobně je tomu u slov fčʼysnučʼ, słavny aj.). Stejně tak je možno exemplifikovat slovo hned spojením ustáleným nebo frazeologickým, ale je třeba tuto skutečnost nějak vyjádřit (to se týká např. slov mrtfy, mrtfoła, podobny, słava aj.). Správně se na přenesené užití nebo na frazeologické spojení upozorňuje např. u hesel šʼykorka, vrba, vander aj., na ustálenost spojení nebo na omezenou oblast užívání např. u cvik (jen ve rčení …), šʼčʼebło (ve spojení …), buzňica atp. Také výklady až za spojeními zatemňují kontextovou distribuci slova. Jde sice zpravidla o výrazy s omezenou sférou užití, ale to lze lexikograficky vyjádřit lépe. Tak je tomu např. u hesla akuratny: un je akuratny ‚je přesný, pečlivý‘; u bavič za-: zabaf teho synka ‚zaměstnej‘; u hesla bidny 1. bidne zaropky ‚špatné, malé výdělky‘ 2. je fčʼyl taky bidny ‚je hubený, sešlý‘. Nejde o vlastní ustálená spojení a variabilita podmětů nebo předmětů je v omezené míře možná.

Zajímavý případ značného stylového posunu představují dokladová spojení u hesla ruła 1. roura, trouba: ruła z mjagum (smetanová trubička) a u hesla dupa: dupa f kraglu (nadávka). Obě spojení jsou — podle našeho názoru — žertovné parodie na polský způsob vytváření sdružených pojmenování a pociťují se podle našeho mínění stále ještě jako expresívní aktualizace.

Podrobili jsme způsob zpracování recenzované práce snad až nezvykle detailní analýze. Opravňuje nás k tomu ta okolnost, že se teorii uspořádání nářečních slovníků věnovala u nás dosud malá pozornost. A lexikografická teorie krystalizuje mimo jiné právě i z kritických rozborů konkrétních slovníků.

Místo věnované v recenzi kritickým připomínkám nesmí vzbudit klamný dojem, jako bychom chtěli přehlížet hodnotné stránky posuzovaného díla, které jsou značné. Lamprechtův Slovník středoopavského nářečí představuje v naší dialektologické literatuře velmi dobrý slovníkový standard a předčí nejen spolehlivostí a bohatstvím materiálu, ale i lexikografickým zpracováním naše dosavadní nářeční slovníky. Uvedené kritické připomínky nemohou ani jít v současné situaci na vrub posuzované práce, nýbrž chtěly být spíše jen vytyčením některých požadavků pro chystané nářeční slovníky další. Publikační možnosti pro ně jsou však omezené a to nutí autory k velké úspornosti a zkracování textu, někdy až na škodu věci.


[1] Slovník středoopavského nářečí, Krajské nakladatelství v Ostravě 1963, 165 s.; k tomu srov. Středoopavské nářečí, Praha 1953 (viz SaS 16, 1955, 186n.).

[2] Např. K otázce základního slovního fondu v českém jazyce, Sborník prací fil. fakulty BU I, 1952, A, č. 1, s. 58—81; Jazyková glosa k nejstarším dějinám Slezska, sb. K otázkám dějin Slezska, Ostrava 1956, 79—80; Význam slovní zásoby při určování specifičnosti jazyka, sb. Studie ze slovanské jazykovědy, 1958, 365—369; aj.

[3] Zčásti je obsažen v rukopisné disertační práci Slovník nářečí studénského z r. 1952.

[4] Namátkou uvádím jen souslovné názvy složené ze slov kořeň a huši: černy kořeň (kostival lékařský), haǯi kořeň (rdesno hadí kořen), kořeň sfateho Jana, zvaný též krevňiček nebo krvavňik (třezalka); huši stopky (kontryhel obecný), huši vino (konvalinka vonná). Lamprecht má naopak mně neznámé hušʼy kfitko, též šʼyrotka (sedmikráska), hušʼy pracky, též nahačʼ (ocún) atd.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 3, pp. 254-258

Previous Josef Filipec: Významný krok v rozvoji francouzské stylistiky a teorie překladu

Next František Kopečný: Ještě ke gramatické „neaktualizaci“ českého slovesa