Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky k polemické replice prof. Rosponda

Emanuel Michálek

[Discussion]

(pdf)

Замечания к полемической реплике проф. Роспонда / Remarques sur la réplique polémique du professeur Rospond

1. K -ʼev -ʼov(ici). Místní jméno Chotěšov je doloženo v zakládací listině kapituly litoměřické v podobě Hotesoue z r. 1218 (CD 1, 57; jde o znění obsažené v konfirmaci, originál textu B byl jistě starší, srov. G. Friedrich, O zakládací listině 23 v pozn.) — není tedy jen Hotissoue z 14. stol. V textu A téže památky je doložena podoba Hotsov (CD 1, 56). Jde tu ovšem o přípisek na razuře pořízený podle G. Friedricha patrně (proložil E. M.) jinou rukou. Friedrich nemluví o přípisku z jiného století (O zakládací listině 16, pozn. c; CD 1, 56 pozn. d). Je možno citovat i další doklady obdobného typu z 12. stol. z území Čech: Malejovici CD 1, 156 (1142—1148), Mutišov CD 1, 267 (1180—1182) apod. Ke změně Bogušovici - Bošovici, srov. paralelu Boguňovici - Buňovici CD 1, 196 (1160), pol. Boguchwał Bochwał.[1]

Nemíním ovšem popírat (a nezamýšlel jsem to ani ve své recenzi) rozdíly v geografickém rozšíření hláskových jevů. Mluvil-li jsem o potřebě opatrnosti při vyvozování závěrů, měl jsem na mysli především skutečnost, že se pro nejstarší dobu (11. až 12. stol.) můžeme opírat o materiál pouze zlomkovitý, totiž o nepříliš početná místní [267]jména. To se týká obou našich jazyků, staré češtiny jako staré polštiny, v obou jazycích je také třeba počítat se značnými změnami, jak jsem pro poměry české ve své recenzi upozorňoval. Stejně je tomu i v polštině: v starší Wrocławské bule z r. 1155, tedy v památce přibližně současné s listinou olomouckou (r. 1131), je typ Stryjowo ještě ojedinělý a převahou je -ev (1× -evo, 5× -ev́ici proti 1× -ovo); v Bule wrocławské o 90 let mladší (r. 1245) jsou však již obdobné typy na -ov v naprosté převaze (12 : 1).[2] Proto je třeba dokládat geografické souvislosti a diference jen památkami z téže chronologické vrstvy.

Zdůrazňuje-li se, že v olomoucké listině z r. 1131 jsou výlučně jen místní jména s -ʼov, nikoli s -ʼev, je třeba připomenout, že tu zdaleka nejde jen o místní jména severomoravská, srov. např. Grusouaz (Hrušovany u Znojma, CD 1, 123), Na telmacoue (Tlumačov blíže Uherského Hradiště, t. 120), Strasouici (Strážovice u Kyjova, t. 122), Rasouicih (Rašovice u Slavkova, t. 123), Blasouicih (Blažovice u Slavkova, t. 123), Velesouicih (Velešovice u Slavkova t.), Masouicih (Mašovice u Znojma t.) aj. K zeměpisné poloze místa, nikoli snad jen k původu památky, v níž se místní jméno vyskytuje, přihlíží i Wł. Kuraszkiewicz (l. c.). Týž autor upozorňuje i na jinou pro naši diskusi závažnou okolnost: Hláskový stav zjištěný na místních jménech nemusí vždy souhlasit s hláskovými poměry u apelativ (o. c. 45). Domnívám se proto, že je tu opatrnost zcela na místě.

2. Při hodnocení dokladů typu Olomoncensis, Olomuncensis pokládám za potřebné připomenout toto: Nejstarší takové doklady pocházejí až z doby německé kolonizace. N se tu vyskytuje v pozicích, které nevylučují možnost, že jde o jev sekundární. Je možné nepočítat tu s vlivem německým, ale doklady na sekundární n v obdobných pozicích se objevují rovněž v slovanských jazycích v slovech domácích i přejatých, srov. stč. cztyrynczyety, slc. dial, kancír m. kacír, rindzik m. rídzik aj.[3] a v starých zápisech místních jmen jako Wissengradensis CD 1, 196—197 (1160) (dvakrát) vedle Wissegradensis t. 198 (1160), Zenzans CD 4, 1, 204 (1247) vedle Schezans t. 253 (1248) Žatčany u Brna, Prangensis m. Pragensis CD 4, 1, 500 (1241) aj. Doklady Olomoncensis znám nejstarší dva z r. 1207 (CD 2, 57—8), nejstarší doklad Olmuncensi je z téhož roku (t. 58). Jsou však doloženy skoro současné Olomocensis CD 2, 179 (1220), Holmulcensis CD 2, 128 (1217) apod. Jak uvádí V. Machek, nejstarší doklad Olomunc je z r. 1237 (CD 3, 182).[4] Při výkladu humanistického jména Olomouce nelze, myslím, zapomínat na obdobné typy latinské jako Regiomontium, Mons Regius Kynšperk n. Ohří, Mons Calvus Lysá n. Labem, Mons Fagi Habry, Mons Novus super Albiam Nymburk aj.[5] Do těchto souvislostí lze zařadit i Juliomontium, jméno domnělé římské pevnosti na vrcholu Olomouckého kopce.[6] Vedle Juliomontium objevuje se i varianta Julmons.[7] Proto sotva mů[268]žeme jednoznačně vidět v Juliomontium regionální nosovku. — Na druhé straně není vyloučena domněnka, že se v dokladech typu Olomuncensis, Olomunc přece jen dochoval reflex staré nosovky, ale pak je nutno klást otázky, z které doby pochází podoba latinská, resp. středohornoněmecká.[8]

3. Teze o splynutí l s ł v češtině platí o jazyce spisovném a o většině dnešních nářečí, nikoli však o češtině staré z doby ještě kolem r. 1400, ani o některých okrajových nářečích dnešních (nejen lašských).

4. S pracemi týkajícími se příslušné problematiky jsem se seznámil, i když jsem je všechny neocitoval. Nemyslím, že by přinášely do diskuse zásadně nové prvky a odlišná hlediska.


[1] J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964, 65.

[2] Wł. Kuraszkiewicz, Oboczność -ʼev//-ʼov w dawnej polszczyźnie i w dzisiejszych gwarach, Wrocław 1951, 11n.

[3] Srov. J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého 1, Praha 1963, 381; J. Stanislav, Dejiny slovenského jazyka 1, Bratislava 1956, 517 — zde i doklady z jazyků jihoslovanských.

[4] V. Machek vykládá n v Olomuncensis anticipací nasálního konsonantu příponového a uvádí příklady z chetitštiny, srov. V. Machek, Jméno Olomouc, Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 59, 1950, sv. 1, oddíl duchovědný, 17. V textu jsme připomněli obdobné jevy z našeho jazykového prostředí. Lze namítnout, že v typu Wissengradensis jde patrně o pouhou grafiku, ale tuto eventualitu není možno vyloučit ani u typu Olomuncensis. Myšlenku o delším trvání nosovek ve výslovnosti severomoravských Slovanů odmítal jako „Verlegenheitshypothese“ také F. Liewehr, Einführung in die historische Grammatik der tschechischen Sprache, Brno 1933, 67.

[5] I. Honl - D. Martínková, Překlad mladších latinských místních jmen v českých zemích, Zprávy Jednoty klasických filologů 5, 1963, 174.

[6] Srov. V. Richter, Raněstředověká Olomouc, Praha - Brno 1959, 27.

[7] Breve encomion Olomucii … a Simone Ennio Glatouino, Prostannae 1550, A 3b. Za upozornění na tento doklad děkuji dr. D. Martínkové z Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV.

[8] Závažná je nepochybně podoba staropolská Ołomoniec, Ołomoniec, i když doklady cit. prof. Rospondem jsou poměrně pozdní (ze 16. stol.); srov. S. Rospond, Problematyka pierwotnych stosunków językowych polsko-czeskich w Bramie Morawskiej, Kwartalnik Opolski 11, 3/43, 1965, 43. — Ale ani v datování denazalice v češtině není vše tak zcela jasné, srov. pozdní doklady typu Lunsenize CD 1, 259 (1179) Lužnice.

Také redakční pozn. v 2. č. Zpravodaje Místopisné komise ČSAV (VII, 1966, 152) připomíná, „že se Němci neseznámili s Olomoucí až v době kolonizace (13. stol.), nýbrž mnohem dříve (zvláště jako kupci)“; to ovšem podporuje názor o reflexu staré nosovky.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 3, pp. 266-268

Previous Stanisław Rospond: Polemika o najdawniejsze stosunki językowe polsko-czeskie

Next BHk (= Bohuslav Havránek): Významné životní jubileum