Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O instrumentálu v ruštině

Vladimír Šaur

[Chronicles]

(pdf)

О творительном падеже в русском языке / Sur l’instrumentalis en russe

Československá jazykověda byla obohacena o systematický historicko srovnávací rozbor významů a funkcí slovanského instrumentálu prací Romana Mrázka Sintaksis russkogo tvoritel’nogo (Strukturno-sravnitel’noje issledovanije) (Spisy filosofické fakulty UJEP, Brno, sv. 94, SPN 1964, 285 s.). Název nepostihuje celý rozsah práce; jde nejen o syntax instrumentálu v ruštině, nýbrž o podrobné synchronní i diachronní obecně slovanské srovnání a o rozbor významů s indoevropeistickou perspektivou.

Práce se zabývá jen instrumentálem bezpředložkovým. Protože předložkový [276]instrumentál, jak ukázal Kuryłowicz v práci Le problème du classement de cas z r. 1949, není modifikací prostého instrumentálu, nebylo by účelné pojednávat o bezpředložkovém i předložkovém instrumentálu vedle sebe,[1] a proto s Mrázkovým postupem souhlasíme. Na rozdíl od sovětského sborníku Tvoritel’nyj padež v slavjanskich jazykach (Moskva 1958)[2] vystihl Mrázek lépe souvislost mezi jednotlivými významy pádu v jejich vývoji. Mrázkova studie se opírá o široký excerpční základ, který je přehledně zpracován a utříděn. Koncepce díla vychází z klasifikace pádu podle významu a funkcí; v každé ze skupin je probrán vývoj příslušného významu nebo funkce od nejstarší doby po dnešek v ruštině i v ostatních slovanských jazycích. Převládá tedy diachronický přístup nad synchronickým.

K otázce instrumentálu v indoevropském prajazyce lze zaujmout různá stanoviska. Mrázek se opíral o názory V. Machka z jeho přednášek o indoevropské skladbě na brněnské fakultě, a to v poslední modifikaci (přednášené v r. 1958). K tomu poznamenáváme, že prostředek pro vyjádření sociativnosti mohl být i v prajazyce stejný jako prostředek pro vyjádření nástrojovosti. České dialekty, slovinština, bulharština i řada neslovanských jazyků, majících pro sociativnost i nástrojovost jiné prostředky než prostý instrumentál, ukazují, že vyjadřování obou situací touž konstrukcí není systému jazyka na překážku. — V práci je naznačeno, že se význam nástrojovosti v prajazyce teprve konstituoval. Odlišení kategorií prostředku a nástroje od jiných kategorií mohlo nastat patrně až v tom stadiu vývoje jazyka, kdy význam práce v životě člověka znatelně stoupl. O poměrně pozdním rozlišení svědčí mj. i stav řečtiny a latiny, které jinak zachovaly dost archaismů, protože se dříve dostaly do izolace od jiných starých indoevropských jazyků. Řečtina i latina nevyjadřují instrumentální význam samostatnou pádovou formou a pro jeho obměny užívají různých předložkových pádů, v latině většinou ablativu.

Nové je Mrázovo pojetí sociativního významu instrumentálu; ve srovnání s jeho předchozími názory (srov. Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české II, Praha, ČSAV 1961, s. 153—260) je výrazným krokem vpřed. Ukazuje totiž, jak rozvoj nových adverbiálních významů a syntaktických funkcí byl na překážku sociativnímu významu, což asi platilo pro češtinu stejně jako pro ostatní slovanské jazyky, a proto byl sociativní význam vytlačován. — Důležitý je Mrázkův závěr o odlišnostech češtiny ve vyjadřování instrumentálu příčiny. Bylo by vděčným úkolem bohemistiky vysvětlit, jak k nynějšímu stavu došlo; blízko českému vyjadřování stojí lužičtina. Kromě toho z materiálu balkánských jazyků lze vyvodit, že vyjadřovací modely nepříbuzných jazyků působily zvláště silně u významu příčiny. Nebylo by vhodné zkoumat možný vliv německých vyjadřovacích schémat významu příčiny na češtinu i lužičtinu? U slovinštiny pak není vyloučeno vedle nich také působení analogických schémat italských.

Podrobně a nově je klasifikován instrumentál nástroje, prostředku a způsobu. Mrázek dává strukturální sémantice podněty k hlubšímu studiu jednotlivých podtypů těchto významů. Bylo by žádoucí podrobit všechny vyjadřovací prostředky příslovečného určení v češtině i jinde teoretickému významovému rozboru. Je jisté, že v blízce příbuzných jazycích bychom došli k zajímavým rozdílům — např. čeština nevyjadřuje některé speciální odstíny způsobové, které je schopna rozeznat ruština, nebo odstíny distributivnosti, které může rozlišit např. srbocharvátština. Pokud jsou tyto nuance vyjádřeny instrumentálem, Mrázek je přesně interpretuje a rozlišuje jednotlivé typy, které jsou zdánlivě totožné. To má největší dosah v ruštině; pro jiné slovanské jazyky je pak to důležité proto, že se na instrumentál prostředku a způsobu navrstvují jiné příslovečné typy. Proto je rozvedení této části velmi instruktivní a důležité.

Instrumentál míry je ve většině slovanských jazyků neproduktivní, proto je [277]probrán jen zběžně. Připomněli bychom, že význam míry pojímá Mrázek úzce a naproti tomu instrumentál zřetele šíře. F. Miko v práci Rod, číslo a pád podstatných mien (Bratislava, SAV 1962, s. 228, srov. SaS 25, 1964, 71—73) řadí k instr. míry i některé případy Mrázkova instrumentálu zřetele a skupení. Proto se domníváme, že některé pomezní případy míry a zřetele, např. dobrák celým srdcem, horník tělem i duší apod. bude nutno dále zkoumat. Mrázkovo pojetí je však logičtější.

Škoda, že instrumentály místa a času, poměrně bohatě diferencované, nemohly být popsány ještě šíře. Věcně a přesně je tu vystižen vztah mezi instrumentálem a synonymními prostředky. Čeština i tu zaujímá mimořádné postavení mezi slovanskými jazyky, neboť instrumentálu značně využívá. Souvisí to snad s celkovou menší frekvencí předložky po s lokálem v místních významech v češtině, což vyplývá z velkého zatížení předložky po ve významu následnosti — čeština tu nemá tolik synonym jako např. ruština. Vzdálená souvislost tu bude s malou frekvencí českého instrumentálu časového (s. 151—152). Mrázek vyčlenil tzv. pseudotemporální významy (zítřkem počínaje, šli jarním ránem); jejich bližší rozbor by mohl dát zajímavé výsledky, neboť tato část příslovečného určení je dosud málo zpracována.

Co se týče syntaktického instrumentálu, je důležité srovnání postupu syntaktizace v slovanských jazycích. Z Mrázkových zajímavých pozorování usuzujeme, že vývoj jazyků s sebou nese automatizaci řady výrazových prostředků, jejímž projevem je syntaktizace prostředků s nejširším sémantickým rozpětím. Je možné, že příčinou maximální syntaktizace instrumentálu v ruštině byly kromě vlivů cizích jazyků i důvody morfologické — viz níže. (Rozhodně vývoj instrumentálu v srbocharvátštině je něčím mimořádným; vyplývá snad ze svérázné unifikace některých pádových koncovek.)

V části o instrumentálu činitele děje přichází Mrázek s novým, dobře propracovaným pojetím. Ruština rozvinula tento instrumentál do maximální šíře; kromě ní je hojný jen ve východoslovanských jazycích, v západoslovanských a zejména jihoslovanských je řídký. Ke zjištění příčin těchto rozdílů by bylo třeba vědět více o možnostech využití opisného i zvratného pasíva jednotlivých sloves v každém jazyce.

Pro všechny slovanské jazyky platí v podstatě stejný závěr o tom, že konstrukce, řazené k instrumentálu objektu, jsou „oslabenými významy nástrojovými, částečně sociativními, ojediněle i příčinnými“ (s. 183). Hranice mezi předmětem a příslovečným určením je u instrumentálu velmi vágní. Mrázek se snažil objektový instrumentál co nejvíce zúžit, nedospěl však k bezesporným a úplným kritériím rozdílu — a domníváme se, že taková kritéria snad ani neexistují. Podle Mrázka je objektový instrumentál 1. rekcí, 2. neoddělitelným komponentem spojení, 3. zbavený konkrétní sémantiky, 4. zpravidla vyjadřuje přechod k jinému stavu děje (s. 180—181). Tato kritéria se nemusejí vyskytovat společně. Např. ruské machatʼ sablej stejně jako české mávat šavlí, podle Mrázka (s. 187) objekty, jsou jimi podle kritéria 1 (rekce), nikoli však podle kritéria 3, protože nejsou zbaveny konkrétní sémantiky; šavli nebo jiný předmět, kterým máváme (např. na pozdrav), lze považovat za nástroj tohoto konání. — Domníváme se proto, že celá kategorie objektového instrumentálu vyžaduje revizi. Např. podmínka definování „daný tvar je vyžadován řídícím slovesem“ je z hlediska srovnávacího problematická. Mrázek uvádí, že např. interesovatʼsja vyžaduje v ruštině instrumentálovou vazbu (s. 170), avšak bulharský ekvivalent téhož slovesa interesuvam se nemá vazbu jedinou, nýbrž tři přípustná spojení. Podobné poměry bychom našli u slovanských sloves, která jsou ekvivalenty českého ptát se, opírat se, prosit aj. Vazba tedy není dána sémantikou slovesa, nýbrž něčím jiným, a to vyžaduje analýzy. — Přes problematičnost pojetí je však materiálová hodnota této kapitoly vysoká; v ruštině vyčerpává všechny sémantické skupiny sloves a pro jiné jazyky podává Mrázek výstižnou charakteristiku.

[278]Pod predikativní instrumentál zahrnuje autor užití ve funkci jmenného přísudku i doplňku. Porovnání ruštiny s češtinou ukazuje, že rozdíl mezi oběma jazyky ve výběru nominativu nebo instrumentálu pro jmenný přísudek i doplněk je dosti velký. I zde je podán vyčerpávající přehled příslušných sloves. Proč roste obliba přísudkového instrumentálu, nelze definitivně říci; Mrázkův materiál je však významným příspěvkem k řešení této otázky, neboť ukazuje na rozdíly mezi slovanskými jazyky v pojetí instrumentálových konstrukcí.

Je zajímavé zjištění, že z jednotlivých slovanských jazyků jsou si východoslovanské užitím instrumentálu podobny s polštinou, druhou skupinu tvoří ostatní západoslovanské jazyky a proti severním lze v jižních pozorovat zatlačování syntaktického instrumentálu. Domníváme se, že tyto tendence mohou být ovlivněny morfologickým vyjádřením pádu. Ve východoslovanských jazycích je provedena důsledná unifikace koncovek v plurálu; v instr. singuláru je koncovek několik, ale kromě -oj mají jiných funkcí poměrně málo. V polštině je unifikace koncovek v singuláru pokročilejší, avšak homonymita vyšší. Čeština, slovenština i obě lužičtiny mají množství koncovek, z nichž téměř všechny mají dost homonymních funkcí. V jižních slovanských jazycích, zejména srbocharvátštině, neužívá se instrumentálu pro čistě syntaktické funkce, neboť koncovka plurálu je homonymní s koncovkou dalších pádů, často vystupujících bez předložky.

Práce R. Mrázka je důkladným rozborem zkoumaných jevů. Dílo si zaslouží pozornosti bohemistů, slavistů i ostatních jazykovědců a kromě vlastního vědeckého přínosu dává i množství podnětů k dalšímu zkoumání.


[1] Jiná je ovšem situace v novějších fázích jazyka českého, obojí lužické srbštiny a slovinštiny. BHk

[2] Tento sborník Mrázek rozebral v Slavii 30, 108n.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 3, pp. 275-278

Previous Miroslav Komárek: O fonému „jať“ v slovanských jazycích — příspěvek k historické fonologii

Next Ludmila Uhlířová: Příspěvek ke generativní gramatice angličtiny