Nová polská fonetika

Jiřina Novotná

[Chronicles]

(pdf)

Новая польская фонетика / Une nouvelle phonétique polonaise

Kniha polské fonetičky B. Wierzchowské Wymowa polska (Warszawa 1965, 176 s.) představuje po delší pauze první soustavnější moderní práci z oblasti polské fonetiky. Je výsledkem badatelské činnosti autorky známé z četných statí a fonetických studií, publikovaných v polských i mezinárodních odborných časopisech. Hned zpočátku můžeme říci, že předností práce B. Wierzchowské je především to, že k svému experimentálnímu výzkumu využívá i metod dnes ve fonetice nejmodernějších, jako např. záznamů rentgenokinematografických k výzkumu artikulační stránky řeči nebo trojrozměrných spektrogramů k výzkumu akustické stránky řeči.

I když její kniha je určena především učitelům dětí s narušeným sluchem a pracovníkům z oboru logopedie a defektologie, a proto má ráz normativní, tj. seznamuje učitele a logopédy se správnou, „vzornou“ artikulací, aby jim umožnila pochopit případy odchylné a potřebující nápravu, probírá se tu i problematika obecně fonetická.

V souhlase s vlastním zaměřením knihy je její značná část věnována podrobnému výkladu obecných otázek z oblasti fyziologie řeči a sluchu a akustiky řeči. V úvodní části publikace je rovněž přehledně vyložen význam fonetiky pro jiné vědní obory; autorka zde píše o praktických aplikacích výsledků fonetického výzkumu při výuce jazyků, v defektologii, logopedii a také o jejich využití při konstrukci telekomunikačních zařízení.

Značnou pozornost věnuje podrobnému popisu artikulačních orgánů, sluchu, vzniku hlasu a jeho základním vlastnostem. Při svých výkladech se opírá o známou publikaci „Hlas, řeč, sluch“ od B. Hály a M. Sováka.

Za nejcennější pro polskou fonetiku lze však pokládat tu část knihy, v níž Wierzchowská podává jasný a utříděný popis polského vokalického a konsonantického systému. I když při klasifikaci hlásek vychází z tradičního hlediska popisu artikulačního, podává i výklad jejich akustického charakteru. Jak jsme již naznačili, užívá Wierzchowská nejen starších metod experimentální fonetiky, jako jsou např. nepřímá palatografie a fotografické obrazy retní štěrbiny, ale i řady metod užívaných v dnešní moderní fonetice, např. záznamů rentgenografických a rentgenokinematografických, trojrozměrné spektrální analýzy pomocí sonografu, záznamů závislosti dynamiky řeči na jejím frekvenčním rozsahu aj. Odborný text je názorně doložen bohatým ilustračním materiálem; je škoda, že autorka neuvedla ve své práci souhrnný popis použitých metod s přesnějšími technickými údaji o přístrojích a materiálu, se kterým pracovala, a bližší údaje o pokusných osobách. Technické údaje by byly potřebné pro fonetika mj. zejména tam, kde autorka při popisu akustického charakteru hlásek poprvé uvádí dosud nikde nepublikované vlastní výzkumy.

Při popisu vokalického systému polštiny vychází Wierzchowská od přesného popisu artikulace, který provází výkladem akustického charakteru vokálů, který zjišťovala na základě výše uvedených metod. Tato kapitola je ještě doplněna popisem artikulace některých samohláskových variant vyskytujících se v polštině v postavení mezi souhláskami měkkými, např. ve slovech jako ciocia [ćóća], siedzi [śėǯi] aj. Zvláštní pozornost věnuje Wierz[333]chowská polským nosovkám. Zdá se, že vycházejíc z jejich akustického obrazu sdílí autorka do jisté míry názor některých polských fonetiků,[1] že totiž zvláštní vydělování samohlásek nosových ę a ą příliš komplikuje polský vokalický systém a že by zde bylo lépe mluvit o spojení orálního vokálu s následujícím konsonantem nazálním; v případě takového spojení před souhláskou úžinovou nabýval by nazální element charakteru úžinového nazálního konsonantu.

Stejný postup zachovává autorka i při popisu polských konsonantů. Její výklady vycházejí z nových pojetí a obsahují mnoho údajů nejnovějšího výzkumu. Zajímavý je postřeh Wierzchowské týkající se některých měkkých konsonantů. Mnoho fonetiků pokládá totiž konsonanty ť ,ď, ń, s’, z’, c’, ʒ’, veláry k’, g’ za změkčené protějšky konsonantů tvrdých, od nichž se odlišují pouze palatalizačním pohybem artikulačního orgánu, tj. zvednutím střední části hřbetu jazyka k tvrdému patru. Při výslovnosti souhlásek ś, ź, ć, ǯ, ń, i̯, které nemají své tvrdé protějšky, tvoří tento palatalizační pohyb zároveň závěr nebo úžinu. Výsledky rentgenografického a rentgenokinematografického výzkumu konsonantů tvrdých a měkkých však ukazují, že podstatu rozdílu mezi nimi je třeba hledat spíše v utváření rezonátorů, které se při artikulaci všech souhlásek měkkých značně blíží jejich postavení při artikulaci vokálu i̯.

Knihu doplňuje Wierzchowská v posledních třech krátkých kapitolách stručným výkladem zvukové struktury souvislé řeči.

V první z nich se zabývá fonetickým uspořádáním vyšších mluvních jednotek (slov), modifikacemi hlásek v souvislé řeči, tj. asimilací artikulační a znělostní. V další kapitole podává stručnou charakteristiku modulačních faktorů souvislé řeči, kvantity, přízvuku a intonace v polštině. V poslední popisuje krátce ty varianty hlásek, které charakterizují některé polské dialekty.

Kniha B. Wierzchowské rozšiřuje vědomosti o faktech polské fonetiky a naznačuje řešení řady problémů. I když je možno mít ke knize některé výhrady, ať už jde o výše zmíněný nedostatečný popis použitých metod (také reprodukce kinorentgenogramů by si byly zasloužily větší pečlivosti, to ovšem není vina autorky, ale reprodukční techniky tiskárny) nebo o někdy příliš jednostranný pohled na zkoumané jevy, postrádající interpretaci fonologickou (to možná souvisí se zaměřením knihy určené především pro defektology a logopédy), lze tuto podrobnou studii, bohatě dokumentovanou materiálem, pokládat za opravdu dobrý přínos k řešení otázek fonetiky polštiny.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 332-333

Previous Jitka Štindlová: Sborník o mechanizaci a automatizaci v jazykovědě

Next Vlastislav Maláč, Blanka Borovičková: Významné dílo o akustice řeči