dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K základům současné litevské deklinace

Jiří Marvan

[Articles]

(pdf)

К основам современного литовского склонения / Sur les bases de la déclinaison en lituanien moderne

Tento článek se soustřeďuje na interpretaci současného substantivního paradigmatu; představuje především principy postupu, hlavně principy analýzy, nikoli kompletní argumentaci. Článek — i další jeho rozpracování — je v mnohém zavázán prof. P. Trostovi; patří mu tedy nikoli pouhou dedikací, ale také myšlenkami a podněty.

 

1. Současné pojetí otázky

1.0. Současné pojetí struktury substantiva je v moderní mluvnici litevštiny formulováno takto: „Poněvadž z hlediska současné litevštiny je za koncovku (galūnė) považována ta část slova, která se mění při ohýbání slov, kmen (kamienas) tvarů akìs, akies, ãkiai, ãkį (oko, nom., gen., dat., ak. sg., pozn. naše) atd. je tedy nikoli aki-, ale ak-, tj. část slova, která zbývá po odsunutí koncovky.“[1] Nejde přitom o koncepci mluvnice samé, ale v podstatě o koncepci, jež se uznává v moderní litevské gramatice.

1.1. Skládá se tedy substantivum v podstatě ze dvou částí: konstantní, tj. pro celé paradigma společné (je to nositel sémantického významu) a distinktivní, tj. diferencující jednotlivé tvary paradigmatu (nositel gramatického významu).

Tuto dvojčlennost je třeba v principu přijmout; jde však o její podstatu.

1.2. Není možno při definici substantivního tvaru se opírat o pojem koncovka, pokud není sám tento pojem dostatečně identifikován. V definici výše [402]citovaných se považuje za kmen, tj. za konstantní část tvaru formace ak-, neboť se intuitivně zbytek tvarů považuje za koncovku. Avšak je-li distinktivní část formy jen ta část, která se v paradigmatu mění, pak konstantní část tvaru je nikoli ak-, nýbrž ak'- (která může reprezentovat morfologickou formaci aki-), neboť ta je společná pro celé paradigma.

1.3. I když ponecháme stranou případy typu akmuo, akmens „kámen“, nom., gen. sg., šuo, šuns „pes“, mėnuo, mėnesio „měsíc“, duktė, dukters „dcera“ atd. kde by se cit. definice dostala do konfliktu s pojetím koncovky samým, zbývá ještě řada otázek, které zůstávají nejen nedořešeny, ale někdy i neformulovány. Pokusíme se o jejich stručnou interpretaci.

 

2. Základ a formant

2.0. Přes výhrady k definici v 1.0. pozitivní zůstal princip dvojčlennosti tvaru. Protože však zde půjde o novou interpretaci, označíme nositele sémantického významu základem, nositele gramatického významu formantem.

2.1. V 1.2 byla ukázána nevýhoda, jakou přináší cit. definice při pokusu stanovit hranici mezi oběma částmi aplikací formantu. Formant totiž sám má být objektem vlastní morfologické analýzy, nemůže být tedy zároveň prostředkem definice, jež k ní směřuje. Znamená to, že nikoli formant, nýbrž základ a nikoli uvnitř paradigmatu, nýbrž ve vztazích mimoparadigmatických může poskytnout spolehlivé kritérium pro tuto hranici.

2.2. Mimoparadigmatickým a přitom morfologickým je vztah derivační. Odmyšleno od okrajových případů vnitřní alternace (typu dievas ‚bůh‘ — deivė ‚bohyně‘), platí pro každý postsubstantivní derivát, že je nositelem téhož základu jako výchozí substantivum, tj. že ta část substantiva, která je společná pro substantivum i jeho deriváty, je základ tohoto substantiva.

2.3. Tato formulace je však přesná jen do jisté míry a mohla by mít stejné nebo obdobné slabiny jako formulace dosavadní. Např. postverbální deriváty raguotas ‚rohatý‘, galvotas ‚hlavatý‘, žemėtas ‚zemitý‘, dantytas ‚zubatý‘ atd. by v projekci na jisté tvary příslušného substantiva (lok. pl.) raguose, galvose, žemėse, dantyse vykazovaly základ raguo-, galvo-, žemė-, danty- se společným sufixem -t(as). Je zřejmé, že takto suponovaný základ nemá obecnou platnost.

2.4. Ani soubor všech derivátů nemusí u každého substantiva zřetelně vykazovat základ s takovouto obecnou platností, neboť ne každý soubor vyčerpává všechny možnosti derivace. Jde tedy o to najít taková substantiva, jejichž některé deriváty vylučují záměnu mezi součástmi formantu a základu. Takto identifikované základy nazýváme minimálními základy. Formant je pak ta část tvaru, která nepatří do minimálního základu.

2.5. Hranici mezi základem a formantem můžeme stanovit poměrně krátkou a snadnou procedurou, pokusíme-li se dát odpověď ve třech sporných bodech. (1) Patří „kmenový příznak“, téma do minimálního základu? — (2) Patří morfologický element (tj. graficky i, foneticky měkkost předcházejícího konsonantu typu svečias ‚host‘, giria ‚les‘) do minimálního základu? — (3) Co je minimální základ u typů akmuo, akmens atd., cit. v 1.3.?

Dostáváme tyto odpovědi: (1) Valná většina substantiv všech paradigmat disponuje deriváty, které nemají téma, srov. ragas : ragiukas ‚roh‘; deminutivum‘, liepa : liepukai ‚lípa; lipový květ‘, upė : upokšnis ‚řeka; potok‘ dantis : dantuotas ‚zub; zubatý‘ atd.; téma tedy nepatří do minimálního základu. — [403](2) Morfologický element není obligatorní komponent derivátů, srov. svečias : svetainė ‚host; přijímací pokoj (rus. gostinnaja)‘, brolis : brolužis ‚bratr; dem.‘, giria : giraitė ‚les; háj‘, marti, gen. marčios : martauti ‚snacha; být snachou‘ atd.; tento element, dále nazývaný prejotant, nepatří tedy do minimálního základu. — (3) Substantiva cit. v 1.3. mají deriváty pouze typu akmenuotas ‚kamenitý‘, šunauja ‚psí smečka, mėnesiena ‚měsíční svit‘, dukterienė ‚vnučka‘ atd., takový výjimečný případ jako mėnulis ‚měsíc‘ je pak třeba interpretovat jinak; základy těchto substantiv jsou tedy akmen-, šun-, mėnes-, dukter-, pak jejich formanty v drtivé většině případů odpovídají formantům jiných typů. Zvláštní podoba v nominativu je motivována deformací v důsledku nulové koncovky.

2.6. Obecně lze tedy intuitivní představu o hranici mezi základem a formantem precizovat tak, že posledním elementem základu musí být tvrdý konsonant. U případů typu kraujas ‚krev‘ je element j v základu tvrdý; označíme-li tuto jeho podobu jako j-, pak uvedený tvar má morfologickou podobu krauj/i̯as, kde značka / vyjadřuje hranici mezi základem a formantem.

2.7. Formulaci v 1.1. o distinktivních vlastnostech formantu lze pak zpřesnit takto: Formant diferencuje, tj. má distinktivní funkci uvnitř paradigmatu, vůči ostatním paradigmatům však vystupuje jako integrovaný útvar. Je tedy zároveň interně distinktivní a externě konstituující.

 

3. Struktura formantu

3.0. Vlastním předmětem analýzy je formant. Tradiční formulace ‚koncovka‘ nevystihuje ovšem celou jeho složitost, především zakrývá její strukturovaný charakter.

3.1. Pokus LG emancipovat se od tradiční koncepce kmenového příznaku, tématu, jako základního kritéria pro stanovení paradigmat se opírá o některé tvary, kde toto hledisko je na první pohled vyloučeno. U všech typů je to gen. pl., kde společný flektivní morfém vylučuje reálnou přítomnost tematické samohlásky, srov. ragų, liepų, dantų atd. U vrcholně produktivního typu ragas je tento příznak z obdobných důvodů reálně nepřítomen v gen., lok. a vok.[2] sg. Také tradiční interpretace typů akmuo, akmens; duktė, dukters atd. jako typů konsonantních je v synchronním plánu neudržitelná, avšak není mnoho zábran chápat je jako typy i-ové.

3.2. Přítomnost těchto syntetických, nestrukturovaných útvarů v systému formantů nevylučuje však předem strukturu u ostatních. Nelze pominout, že např. v tvarech dat. pl. ragams, liepoms, žemėms, dantims, akmenims … se formant skládá přinejmenším ze dvou částí, z nichž první je v principu příznačná pro paradigma jako celek, druhá pro dat. pl. bez ohledu na paradigma.

Nestrukturované útvary, uvedené v 3.1., jsou tedy jen konkrétním případem realizace formantů. Nazýváme je flexemi. U ostatních případů se formant zřetelně dělí na několik částí, srov. 3.2. Budeme o nich mluvit jako o strukturátech.

3.3. V 2.7. byl formant formulován jako nositel interně distinktivních a zároveň externě, tj. navenek konstituujících funkcí. Tyto dvě vlastnosti mohou být základním kritériem pro dělení strukturátu. Konstituující je část společná pro celé paradigma — uvažováno zatím mimo případy flexe — tradičně na[404]zývaná kmenový příznak (téma), interně distinktivní je zbývající část formantu. První část nazýváme útvarem příznakovým, druhou útvarem ohýbacím.

3.4. Útvar příznačný bývá reprezentován tématem, tj. tradičně „tematickým vokálem“, jenž se manifestuje zpravidla v slovníkovém tvaru, tj. v nom. sg. Před tématem může stát ještě prejotant. Je-li tedy prejotant přítomen, tvoří společně s tématem příznakový útvar, není-li přítomen — což nepovažujeme za nulový prejotant —, je příznakový útvar roven tématu. — Příznačný útvar, tato konstituující část paradigmatu, je hlavním kritériem pro stanovení paradigmatu, srov. 5.

3.5. Útvar ohýbací odpovídá v podstatě formaci, tradičně nazývané flektivní příponou. Zdůraznění hodny jsou však tyto znaky ohýbacího útvaru:

(1) Každý tvar plurálu se strukturátem má zvláštní znak, který nazýváme znakem číselným. Je to především morfém -s, který je příznačný pro plurál jako celek.

(2) V jednotlivých pádech se objevují znaky pádové, např. -i pro dat. v sg., -m- pro dat. v pl.

(3) Kromě těchto primárních pádových znaků nelze pominout ani znak kvantitativního stupňování tématu, které má stejnou funkci, a to buď jako znak samostatný nebo průvodní, doprovázející pádový znak primární. Sem lze řadit stupeň, tradičně označovaný za nazalizovaný.

 

4. Vlastnosti formantu a jeho částí

4.1. Flexi dělíme na silnou a slabou. Je-li přítomna flexe silná, je současně reálně přítomen jen prejotant, reálná přítomnost ostatních částí strukturátu je vyloučena, srov. gen. pl. svečių, girių, ragų atd. (zde je třeba zvláště zdůraznit nepřítomnost číselného znaku), gen. sg. svečio aj. Je-li přítomna slabá flexe, pak nepřítomnost těchto částí strukturátu je vázána jen na určité paradigma, např. v lok. sg. morfém -je (tradičně -e) vylučuje jejich přítomnost jen u typu rage proti typům liepoje, dantyje atd., podobně -s v gen. sg. u typu akmens proti liepos, danties atd.

Na základě těchto pozorování by bylo možno traktovat reálnou nepřítomnost tématu za přítomnosti flexe jako jeho nulový stupeň.

4.2. Za tohoto předpokladu vykazuje kvantitativní stupňování tématu tyta podoby:

Z

N

D

K

a

ą

uo

u

ia

į

uo

u

o

ą

=

a

ė

ę

=

e

i

į

y

=

u

ų

ū

=

Tab. č. 1

 

Vysvětlivky: Z základní stupeň, N nazální, D dloužený, K krácený, ia typ brolis, gaidys ‚kohout‘, tj. stupeň totožný se Z.

Grafémy zde nereprezentují poměry fonetické nebo fonologické (kde např. y = į), nýbrž morfografematické (kde y į).

[405]5. Systém substantivní deklinace v litevštině

5.1. Podle 3.4. kritériem pro stanovení paradigmatu je příznačný útvar strukturátu. Je-li základním kritériem pro paradigma téma, lišíme podle něho 4 základní paradigmata, tj. nadparadigmata: 1. a, 2. o/ė, 3. u, 4. i.

5.2. Druhotným kritériem, dělícím tato nadparadigmata na vlastní paradigmata, je přítomnost resp. nepřítomnost prejotantu. Protože podle 4.1. platí, že prejotant je přítomen i v přítomnosti silné flexe, rozhodujícím tvarem pro stanovení prejotantu je gen. pl. Platí tedy, že prejotant je přítomen nejen ve formantech typu svečių, girių …, ale v paradigmatech typu brolių, žemių, akių …, nepřítomen pak nejen u typů ragų, liepų, sūnų, ale i dantų, ausų, akmenų, dukterų

5.3. Každé neprejotované paradigma má tedy svůj prejotovaný protějšek:

a (ragas)

:

i̯a (svečias)

o (liepa)

:

i̯o (giria)

u (sūnus)

:

i̯u (sodžius „ves“)

i (ausis …)

:

i̯i (akis)

Velmi produktivní typy a, o mají ještě nadstavbový prejotovaný protějšek:

a

:

ii̯a

(brolis gaidys)

o

:

i̯ė

(žemė)

Celý systém má tedy podobu:

u  : i̯u

 i  : i̯i

[a : i̯a] : i̯ia

[o : i̯o] : i̯e

Tab. č. 2

Tato tabulka představuje základní osnovu systému substantivního paradigmatu v současné spisovné litevštině.

 

R É S U M É

Об основных чертах литовского склонения

Настоящая статья, посвященная видному чешскому балтисту проф. П. Тросту, представляет собой попытку новой трактовки системы склонения в современном литовском литературном языке на материале имени существительного.

Каждая форма и. с. в литовском состоит из двух частей — базиса и форманта. К определению границы между ними — в отличие oт традиции — привлекаются не парадигматические, а внепарадигматические критерии.

Формант состоит в основном из следующих частей: прейотанта (т. е. морфологического элемента i, предшествующего теме), темы (тематического гласного) и флективных морфем.

Тема является основным критерием для определения парадигмы, система парадигм и. с. в сoвpeменнoм литовском лит. языке дается в таблице 2.


[1] Lietuvių kalbos gramatika, Vilnius 1965, dále LG, s. 210. Příznačné je zde úsilí vyrovnat se s tradičním, historizujícím pojetím kmenového příznaku, tématu; toto úsilí však vede k disproporcím mezi intuitivním chápáním koncovky a její skutečnou distinktivní funkcí uvnitř paradigmatu, srov. 1.—2. — Tradiční koncepci má školní mluvnice J. Žiugždy Lietuvių kalbos gramatika, I dalis, Vilnius 1955 (8. vyd.); v lituanistice ovšem převažují nikoli normativní, nýbrž komparatistické příručky, které proto mají jiné úkoly než tento článek, z posledních k nim patří J. Otrębského: Gramatyka języka litevskiego (III. díl, 1956, který je věnován tvarosloví).

[2] Ablaut v synchronním plánu je pro deklinaci sotva prokazatelný.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 4, pp. 401-405

Previous František Kopečný: Několik poznámek k předložkám z hlediska etymologického

Next Jiří Lípa: Ke skloňování v cikánštině